ECLI:CZ:US:2006:4.US.92.06
sp. zn. IV. ÚS 92/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. června 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti V. M., zastoupeného Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou, Advokátní kancelář v Praze, Václavské náměstí 17, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14.12.2004, sp. zn. 7 To 157/2004, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.10.2005, sp. zn. 6 Tdo 560/2005, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 22.2.2006 se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva a svobody plynoucí z čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a z čl. 6 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a), d), c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl k odvolání krajského státního zástupce v celém rozsahu zrušen rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 22.10.2004, sp. zn. 18 T 4/2004, kterým byl stěžovatel V. M. uznán pro skutek v rozsudku popsaný vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 trestního zákona, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 11 let se zařazením do věznice s dozorem; zrušeným rozsudkem bylo též rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody. Vrchní soud v Praze nově rozhodl, že stěžovatel je vinen tím, že na místě a způsobem v rozsudečném výroku blíže popsaném usmrtil F. P., a způsobil mu zranění v rozsudku uvedená, kterým poškozený na místě podlehl, a poté v prodejně odcizil finanční prostředky v nezjištěné výši; za to byl shledán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) trestního zákona a byl mu uložen test odnětí svobody v trvání dvanácti a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou. O povinnosti nahradit škodu způsobenou trestným činem bylo rozhodnuto stejným způsobem jako v rozsudku soudu první instance.
Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR bylo rozhodnuto o odmítnutí dovolání stěžovatele dle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu pro zjevnou neopodstatněnost. Nejvyšší soud uvedl, že námitkami vznesenými stěžovatelem v dovolání je primárně zpochybňována správnost skutkových zjištění, včetně úplnosti dokazování a hodnocení ve věci provedených důkazů, tato skutková zjištění však nemůže Nejvyšší soud přezkoumávat a je jimi vázán. Stěžovatel dále namítal, že nebyla zachována totožnost skutku, neboť byl uznán vinným a byl mu uložen trest pro skutek neuvedený v usnesení o zahájení trestního stíhání. Tuto námitku Nejvyšší soud odmítl s tím, že jde o námitku zpochybňující dodržení procesních ustanovení trestního řádu a nikoli hmotného práva. Nejvyšší soud se meritorně zabýval pouze posouzením správnosti právní kvalifikace skutku, jímž byl stěžovatel uznán vinným, a to jako trestného činu vraždy dle §219 odst. 1 a odst. 2 písm. h) trestního zákona. Nejvyšší soud pochybení neshledal.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že došlo k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku, protože skutek vykazuje znaky jiného trestného činu, konkrétně trestného činu vraždy dle ustanovení §219 odst. 1 trestního zákona. Stěžovatel má za to, že mu úmysl získat majetkový prospěch nebyl dostatečně prokázán. Dále namítá rozpor postupu orgánů činných v trestním řízení s trestním řádem, neboť nebyla zachována totožnost skutku. Stěžovatel uvádí, že ve sdělení obvinění není uvedeno, že trestným činem měl získat majetkový prospěch, dne 18.6.2004 byl pouze upozorněn na změnu právní kvalifikace a poté byla podána obžaloba s tím, že trestným činem měl získat majetkový prospěch. Dle názoru stěžovatele nebylo dodrženo ustanovení §176 odst. 2 trestního řádu, podle něhož může být obžaloba podána jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání. Dále obecné soudy neprovedly důkazy navrhované stěžovatelem, ignorovaly jeho výpověď a svědecké výpovědi hodnotily zcela účelově v jeho neprospěch. Stěžovatel uvádí i judikaturu Ústavního soudu ve věci tzv. opomenutých důkazů, přičemž se domnívá, že je srovnatelná s jeho případem. Dále stěžovatel navrhuje provést řadu důkazů a domnívá se, že je na orgánech činných v trestním řízení, aby mimo jakoukoli pochybnost prokázaly, jak se skvrna od krve poškozeného dostala na mikinu stěžovatele. Stěžovatel, který je v současnosti již ve výkonu trestu odnětí svobody, požádal Ústavní soud o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 18 T 4/2004, a po zhodnocení skutkové a právní stránky věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou čtvrtou instancí v systému všeobecného soudnictví a že není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že interpretace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základního práva; to však není případ stěžovatele.
Tohoto postavení Ústavního soudu, ochránce ústavnosti, si však stěžovatel zřejmě není zcela vědom, neboť jeho velmi obsáhlá ústavní stížnost do značné míry kopíruje dovolání k Nejvyššímu soudu ČR a argumenty obsažené v ústavní stížnosti spočívají především v polemice se závěry obecných soudů.
Přezkoumáním právní kvalifikace jednání stěžovatele jako trestného činu vraždy dle §219 odst. 1 a 2 písm. h) trestního zákona se již podrobně zabýval ve svém shora uvedeném usnesení Nejvyšší soud; ježto se závěry Nejvyššího soudu tak, jak jsou uvedeny v odůvodnění jeho rozhodnutí, Ústavní soud souhlasí, postačí na tyto odkázat, aniž by bylo účelné tyto opakovat či dále argumentačně rozvíjet.
Ústavněprávním hodnocením procesu dokazování před obecnými soudy se Ústavní soud již mnohokrát zabýval a ve své konstantní judikatuře vymezil základní skupiny případů, v nichž porušení zákonných norem zakládá porušení základních práv a svobod ve smyslu postulátů spravedlivého procesu (jak bylo shrnutě judikováno v usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05, www.judikatura.cz, z něhož bude dále hojně citováno) :
V řízení o ústavních stížnostech lze jako první vyčlenit případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jeho skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další).
Jak se z dosavadní judikatury podává, stran prvně uvedené kategorie opomenutých důkazů, resp. a contrario ohledně nevyhovění důkaznímu návrhu podloženého racionálními argumenty, má Ústavní soud za to, že neakceptování důkazního návrhu obviněného lze co do věcného obsahu odůvodnění založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03).
Další skupinu případů vadné realizace důkazního řízení tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu "opomenut") z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další).
Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další).
V řízení o ústavních stížnostech lze tedy co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 376/03, IV. ÚS 570/03, III. ÚS 177/04, III. ÚS 501/04, II. ÚS 418/03).
Nelze přisvědčit stěžovateli, že by se Vrchní soud v Praze nevypořádal s jeho návrhem na provedení důkazu výslechem MUDr. P. H., ošetřujícího lékaře RZS, který byl na místě činu přítomen záhy po nálezu poškozeného. Vrchní soud v Praze uvedl, že zpráva lékaře RZS, který je v tomto směru povolán jen k určení, zda smrt nastala či nikoliv, je pouze konstatováním jedné z mezních hodnot smrti, které má jen orientační hodnotu a které nezohledňuje všechny rozhodné aspekty, z nichž vychází soudně lékařská specializace (str. 8 a 9 napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze). Vrchní soud dále odkázal na písemný posudek i osobní posudek znalce MUDr. Šenkýře, a stejně tak se zabýval i dalšími námitkami stěžovatele, jako je například stěžovatelova teorie účelové manipulace s tělem poškozeného či nedostatečné zdokumentování místa činu policií.
Vrchní soud v Praze se pak zabýval i možností provedení výslechu svědků, které zajistila obhajoba a jejichž výslech stěžovatel navrhoval provést, přičemž vrchní soud poukázal na neurčitost výpovědí předložených obhájcem, které nevylučují spáchání trestného činu (str. 9 napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze).
Přehodnocování důkazní situace a provádění navržených důkazů není nekonečným procesem. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zastává názor, že soud není v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět, jestliže přesvědčivě vyloží, o které důkazy se opíral a odpovídajícím způsobem se vypořádá i s důvody, proč nevyhověl návrhům na provedení důkazu (např. I. ÚS 362/96, Sb. n. u. ÚS, svazek č. 8, nález č. 60); tomuto požadavku odvolací soud dostál.
Evropský soud pro lidská práva (např. Kostovski vs. Nizozemí ze dne 20.11.1989, www.echr.coe.int), stejně jako Ústavní soud (např. II. ÚS 271/97, Sb. n. u. ÚS, svazek č. 11, nález č. 76, str. 199), zastávají stanovisko, že důkazy musí být zásadně provedeny před obžalovaným ve veřejném líčení za účelem jejich kontradiktorního projednání. Na obecných soudech pak leží úkol zhodnotit jednotlivé důkazy, a to jak samostatně, tak ve vzájemných souvislostech v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Poté jednotlivým důkazů přiřadit určitou relevanci ve svém procesu rozhodování a následně v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě vyložit, jakými úvahami se soud řídil a proč považuje jednotlivé důkazy za přesvědčivější než jiné opačného významu. Obecné soudy přesvědčivě zhodnotily, v čem spatřují hodnověrnost jednotlivých svědeckých výpovědí, stejně jako dalších důkazů, přičemž respektovaly stěžovatelovo právo vyjádřit se ke všem provedeným důkazům, Ústavní soud v jejich rozhodování neshledává vykročení z ústavně konformního rámce.
Zásadní námitkou vznesenou stěžovatelem bylo tvrzení, dle kterého nebyla dodržena totožnost skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání a v obžalobě; pokud by tato námitka měla oporu ve spise, nutně by musela vést ke kasaci stěžovaných rozhodnutí.
Ústavní soud se však ani v tomto směru s argumentací stěžovatele neztotožňuje, neboť jak ve své ustálené judikatuře uvádí : "... na samém počátku trestního stíhání není ještě možné dosáhnout naprosté jistoty o spáchání trestného činu. K závěru o spáchání trestného činu určitou osobou postačí v této úvodní fázi trestního řízení vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že stěžovatel spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení. Z tohoto vymezení lze též vyvodit požadovanou úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Při rozhodování o zahájení trestního stíhání - s ohledem na důkazní situaci - není možné požadovat po orgánech činných v trestním řízení, aby v usnesení o zahájení trestního stíhání byl obsažen zcela vyčerpávající popis skutku. Trestná činnost nemusí a ani nemůže být v tomto stadiu spolehlivě prokázána a ve skutkové větě popsána v takové míře, jak je tomu např. u obžaloby. V této počáteční fázi trestního řízení není u usnesení o zahájení trestního stíhání požadován tak vysoký stupeň konkrétnosti a precizace odůvodnění." (usnesení ze dne 3.2.2005, sp. zn. III. 647/04, nepublikováno).
Ustanovení §160 odst. 6 trestního řádu zní : "Vyjde-li během vyšetřování najevo, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, je jiným trestným činem, než jak byl v usnesení o zahájení trestního stíhání právně posouzen, upozorní na to policejní orgán obviněného a učiní o tom záznam do protokolu."
Přípisem Policie ČR, ČTS: PJC-56/Tč-OK-2004, ze dne 18.6.2004 byl stěžovatel upozorněn na změnu právní kvalifikace stíhaného skutku jako trestného činu vraždy dle §219 odst. 1 a odst. 2 písm. h) trestního zákona, neboť dle zjištěných skutečností jiného úmyslně usmrtil v úmyslu získat majetkový prospěch (č.l. 451). Dne 24.6.2004 prostudoval obhájce a stěžovatel vyšetřovací spis a byli řádně poučeni dle ustanovení §166 odst. 1 trestního řádu o možnosti učinit návrh na doplnění vyšetřování (č.l. 454). Stěžovatel i jeho obhájce uvedli, že nemají žádné návrhy na doplnění vyšetřování. I z výše uvedeného tedy vyplývá, že nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, neboť orgány činné v trestním řízení postupovaly v souladu s trestním řádem a stěžovatel měl možnost již v přípravném řízení reagovat na změnu právní kvalifikace a navrhnout případné doplnění vyšetřování či jinak brojit proti postupu orgánů činných v trestním řízení; ani v řízení před soudy v tomto směru stěžovateli žádné překážky bránící plnému uplatnění obhajovacích práv kladeny nebyly.
Z uvedených důvodů Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost odmítl dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 13. června 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu