ECLI:CZ:US:2007:4.US.517.07.1
sp. zn. IV. ÚS 517/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. května 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti J. D.,zastoupeného Mgr. Bc. T. K., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2006, č. j. 9 To 435/2006-171, a proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 3. 8. 2006, č. j. 2 T 90/2006-133, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své včas podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článku 90 Ústavy, článku 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, článku 2 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"). Dále měla být postupem soudu porušena rovnost účastníků řízení dle článku 1 Listiny, článku 96 Ústavy a článku 26 Paktu, jakož i právo vymezené v článku 40 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud z podané ústavní stížnosti, jakož i z vyžádaného spisu Okresního soudu v Kolíně, sp. zn. 2 T 90/2006, zjistil následující. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 3. 8. 2006, č. j. 2 T 90/2006-133, byl stěžovatel uznán pro skutek v rozsudku popsaný vinným trestným činem pokusu krádeže dle ustanovení §8 odst. 1 ve spojení s §247 odst. 1 písm. a), e) trestního zákona. Stěžovatel byl rovněž odsouzen pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí dle ustanovení §171 odst. 1 písm. c) trestního zákona. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29. 11. 2006, č. j. 9 To 435/2006-171, stěžovatelovo odvolání jako nedůvodné zamítl.
Stěžovatel porušení svých práv shledává v tom, že veškeré dokazování bylo údajně vedeno snahou prokázat jeho vinu, přičemž důkazy a z nich plynoucí pochybnosti o správnosti skutkových shledání soudu prvního stupně byly buď zcela opominuty, či vykládány v rozporu s provedeným dokazováním i s pravidly logiky. K odsouzení stěžovatele došlo fakticky na základě výpovědi svědka B., který je svědkem nepřímým a nevěrohodným, neboť měnil svou výpověď a původně informace uváděl jako přímý svědek, což u policisty jako osoby erudované vyvolává pochybnosti. Přestože tento svědek označil přímé svědky, soud je nevyslechl. Stěžovatel vyjadřuje pochybnosti o pravosti výpovědi spolupachatele M. v přípravném řízení, je-li jeho obsah a forma srovnána s úrovní jeho vyjadřovacích schopností předvedených v rámci hlavního líčení a je-li přihlédnuto ke skutečnosti, že M. v hlavním líčení popřel svou původní výpověď. O neochotě soudů se věcí zodpovědně zabývat svědčí i skutečnost, že popis skutku v části týkající se spolupachatelství nemá svůj odraz v právní kvalifikaci odkazující na paragrafované znění, tj. není uveden odkaz na ustanovení §9 odst. 2 trestního zákona. Stejně tak je v popisu skutku jako poškozená označena jiná osoba. Významnou okolností mající vliv na provedené dokazování má i trestní minulost stěžovatele a averze mezi stěžovatelem a samosoudcem nalézacího soudu.
Samosoudce Okresního soudu v Kolíně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že rozhodoval při respektování zásad platných pro nestranný a spravedlivý proces a že důvody, které ho vedly k vynesení rozhodnutí, jsou zřejmé z rozsudku i ze spisu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani další dovolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. V intencích takto limitovaného přezkumu byla posouzena i nyní projednávaná ústavní stížnost.
V usnesení III. ÚS 359/05 (publikováno na www.usoud.cz), z něhož bude dále bohatě citováno, Ústavní soud konstatoval, že z pohledu ústavněprávního lze vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. V řízení o ústavních stížnostech lze jako první vyčlenit případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně, či pozitivně, zohledněny při ustálení jeho skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další).
Jak se z dosavadní judikatury podává stran prvně uvedené kategorie opomenutých důkazů, resp. a contrario ohledně nevyhovění důkaznímu návrhu podloženého racionálními argumenty, má Ústavní soud za to, že neakceptování důkazního návrhu obviněného lze co do věcného obsahu odůvodnění založit toliko třemi důvody: prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03).
Další skupinu případů vadné realizace důkazního řízení tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu "opomenut") z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další).
Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další).
V řízení o ústavních stížnostech lze tedy co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 376/03, IV. ÚS 570/03, III. ÚS 177/04, III. ÚS 501/04, II. ÚS 418/03).
Vycházeje z uvedených základních východisek, je nutno dodat, že každý proces je přirozeně třeba i v uvažovaných specifických souvislostech týkajících se zjišťování skutkového stavu pojímat jako celek (in globo). Tudíž je nezbytné zvažovat i míru relevance některého z popsaných pochybení, pokud se týče případného promítnutí jeho důsledku do vyvození konečných závěrů v meritu věci. Řečeno poněkud jiným způsobem, ne vždy musí procesní nedostatek realizace důkazního řízení vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny (obdobně kupř. sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04); tj. zvažováno z pohledu, zda napadené rozhodnutí může v intencích kautel spravedlivého procesu navzdory tomu řádně obstát, nejde-li o případy hraniční či jednoznačně takové, v nichž by, s přihlédnutím k určitému důkazu (bez řádného odůvodnění neprovedenému nebo provedenému, leč v rámci myšlenkových konstrukcí upínajících se ke stabilizaci skutkového děje jakkoliv nezohledněnému) či při odhlédnutí od určitého důkazu (vykazujícího zásadní procesní vady) muselo dojít ze strany Ústavního soudu k již nepřípustnému "přehodnocení" celé důkazní situace a takto toliko obecným soudům příslušejícímu relevantnímu hodnocení míry důkazní síly určitého neprovedeného či provedeného důkazu, z povahy věci zejména stěžejního, ve vztahu k vyvození (obecnými soudy) přijatého skutkového základu věci.
Ústavní soud se neztotožňuje s tvrzením stěžovatele, že obecné soudy náležitě nezjistily skutkový stav a ani nemá námitek proti způsobu, jakým hodnotily jednotlivé důkazy, naopak oceňuje pečlivost, s jakou se nalézací soud věnoval hodnocení věrohodnosti obou výpovědí odsouzeného M. Skutková zjištění soudu podporuje podrobný popis nalezených předmětů, které měly sloužit k provedení trestné činnosti. Soud prvého stupně také vysvětlil, proč se spokojil s výpovědí policisty B., který byl členem policejní hlídky zasahující na místě činu, ačkoli byl toliko svědkem nepřímým. Soud rovněž osvětlil, proč nevyhověl důkazním návrhům výslechem dalších svědků a proč dále neověřoval tvrzení, že nebylo možno sejmout otisky z křížového klíče. Přesvědčení soudu, že jím zjištěné skutečnosti opravňují závěr o dostatečně zjištěném skutkovém stavu bez důvodných pochybností a že nebylo třeba dokazovaní doplňovat o provedení důkazů navrhovaných obhajobou, bylo oprávněné. Pro skutkový závěr učiněný nalézacím soudem svědčí i protokol o ohledání místa činu a fotodokumentace, na něž upozornil odvolací soud ve svém rozhodnutí. Ústavní soud nemá obecným soudům co vytknout, neboť jejich postup při hodnocení důkazů a formování skutkových závěrů je zcela přesvědčivě a podrobně popsán, je logický a v žádném případě nelze tvrdit, že by si obecné soudy počínaly ledabyle. Záměna osoby poškozené, jakož i opomenutí odkázat na ustanovení §9 odst. 2 trestního zákona jsou sice pochybeními, avšak nemají vliv na správnost zjištění soudů o tom, zda byla spáchána trestná činnost a kdo je jejím pachatelem; tím spíše jimi nejsou dotčena stěžovatelova ústavně zaručená práva. Automobil, jenž byl předmětem trestného činu, dostatečně identifikuje jeho státní poznávací značka tak, aby daný trestný čin nemohl být zaměněn s jiným. V případě opomenutí odkázat na příslušné ustanovení trestního zákona upravujícího spolupachatelství je podstatné, že znaky spolupachatelství byly dostatečně rozvedeny v popisu skutku, jakož i v odůvodnění rozsudku; opačná situace by naopak byla způsobilá vzbudit pozornost Ústavního soudu, neboť by mohla vyvolat pochybnosti o tom, zda soud v tomto směru vůbec provedl dokazování.
Z obsahu podané ústavní stížnosti je sice patrno, že stěžovatel navrhuje zrušit celý výrok rozsudku nalézacího soudu [tedy i výrok o vině trestným činem kvalifikovaným dle ustanovení §171 odst. 1 písm. c) trestního zákona], avšak stran toho deliktu neobsahuje ústavní stížnost žádnou argumentaci a ze spisu je patrno, že v podaném odvolání stěžovatel vinu ohledně tohoto - jím doznaného skutku - nezpochybňoval; ani Ústavní soud neshledal nic, co by ve vztahu k tomuto rozsudečnému výroku nalézacího soudu opodstatňovalo jeho zásah.
Také usnesení odvolacího soudu napadá stěžovatel v jeho celku, tedy i ve výroku II., jímž soud druhého stupně pro opožděnost zamítl podle ustanovení §253 odst. 1 trestního řádu odvolání podané jeho otcem. Nejen pro absenci tvrzení stěžovatele, v jakém směru měla být tímto výrokem narušena jeho základní práva, ale pro nedůvodnost kasačního požadavku byla i v této části shledána ústavní stížnost neopodstatněnou.
Z výše vyložených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva, a proto podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu