ECLI:CZ:US:2010:3.US.1640.10.1
sp. zn. III. ÚS 1640/10
Usnesení
POZOR - ROZHODNUTÍ III. ÚS 1640/10 BYLO ZRUŠENO USNESENÍM Pl. ÚS 11/14 ZE DNE 5. 9. 2017
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Ing. R. L., zastoupeného JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem se sídlem v Prostějově, Sádky 1615/4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2010, sp. zn. 5 Tdo 1230/2009, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 55 To 316/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavního soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho trestní věci, neboť jimi mělo dojít k porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 1 odst. 1 a 2, čl. 4, čl. 15 odst. 1, čl. 95 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").
Stěžovatel namítl, že obecné soudy založily svá rozhodnutí na nesprávném zjištění, že zajistil - účelové - převedení obchodní společnosti a podání návrhu na zápis změn do obchodního rejstříku s vědomím, že tento návrh obsahuje pouze formální nepravdivé údaje, které neodpovídají reálnému stavu, a že nový společník a jednatel L. K. podnikat jménem společnosti nebude. Stěžovatel uvedl, že smlouva o převodu obchodního podílu vyjadřovala vážnou a svobodnou vůli účastníků převést obchodní podíl, a k jejímu sjednání byl veden okolností, že poté, co se "svědkyně K." rozhodla "přestat vykonávat funkci jednatele společnosti, zbavit se obchodního podílu a odcestovat dlouhodobě mimo republiku", nedostávalo se mu "faktické možnosti v podnikání dále pokračovat". Sám přitom "nepravdivé nebo hrubě zkreslené" údaje do návrhu na zápis do obchodního rejstříku nevtělil. Stěžovatel dovozoval, že převodce obchodního podílu postrádá prostředky k ověření, zda nabyvatel zamýšlí podnikatelskou činnost vskutku vyvíjet. Odvolacímu soudu stěžovatel vytkl, že "nesprávným právním posouzením skutku", resp. "překvapivou" změnou právní kvalifikace nedostál obžalovací zásadě a zásadě zachování totožnosti skutku, neboť účelový převod obchodního podílu nebyl až do vydání ústavní stížností napadeného rozhodnutí odvolacího soudu součástí stíhaného skutku, nýbrž "pouhou okolností skutku". Dle stěžovatele odvolací soud nerespektoval též předchozí (kasační) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. 5 Tdo 300/2009, vydané v předmětné věci. Rozhodnutí soudu dovolacího má stěžovatel za "nepřezkoumatelné", jestliže ačkoli dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiných než zákonem stanovených důvodů, přesto je rozsáhle "meritorně projednával", a jmenovitě namítl, že dovolací soud zaměnil námitku nedostatku "normativního znaku" rozhodné skutkové podstaty s námitkou proti skutkovým zjištěním. Stěžovatel sice "souhlasně s Nejvyšším soudem" konstatoval, že ne u všech vytýkaných "pochybení" nižších soudů "došlo naplnění dovolacích důvodů ve smyslu sensu stricto ustanovení §265b TŘ", nicméně připomíná, že "podle judikatury Ústavního soudu" je soud v řízení o dovolání povinen "poskytnout ochranu" i v jiných případech, jestliže byla nižšími soudy porušena práva, chráněná "ústavním pořádkem a relevantními mezinárodními smlouvami". Posléze stěžovatel vyslovil i přesvědčení, že předmětným trestním řízením "začíná být ohroženo jeho právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě".
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (poté, co jeho předchozí rozsudek byl dovolacím soudem zrušen) shora označeným rozsudkem zrušil odvoláním napadený rozsudek v celém rozsahu podle §258 odst. 1 písm. b), c) a d) tr. řádu. Podle §259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud nově uznal stěžovatele vinným trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 2 alinea první tr. zákona, za což mu s poukazem na §125 odst. 1 a 2 tr. zákona uložil trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, protože bylo podáno z jiných než zákonem vymezených důvodů (§265b tr. řádu). Posuzovány z materiálního hlediska nebyly námitky stěžovatele ohlášenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. řádu podřaditelné, jelikož první důvod nenaplňovaly zcela zjevně a co do druhého dovodil, že spočívaly výlučně v kritice skutkových zjištění; ty však coby způsobilé dovolací důvody zákon zásadně nepřipouští.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní stížnost zahrnuje (v tzv. petitu) též návrh, aby Ústavní soud zrušil také usnesení Nejvyššího soudu. V odůvodnění ústavní stížnosti však stěžovatel obsahově k němu žádné relevantní námitky nevztáhl a jeho ústavněprávní konformitu účinně nezpochybnil.
Předně není jakkoli přiléhavý argument, že rozhodnutí dovolacího soudu je nepřezkoumatelné; jeho závěr, že dovoláním nebyly uplatněny zákonem stanovené dovolací důvody, je jak jednoznačný tak náležitě odůvodněný. Jedinou "skutečnou" výhradu, již stěžovatel vznesl (viz výše), nelze akceptovat proto, že dovolací tvrzení o nesprávném právním posouzení skutku stěžovatel založil očividně na jiném než zjištěném skutkovém základě; přitom netřeba zdůrazňovat, že okolnost, že odlišné identifikaci skutku odpovídá zpravidla i potenciál odlišného právního posouzení, nemůže implikovat úsudek, že namítané zpochybnění skutku je již tím námitkou proti jeho právnímu posouzení.
K odkazům stěžovatele na ústavní stížností identifikovanou (citovanou) judikaturu Ústavního soud je pak namístě zaznamenat, že dovolací soud ji nejen nepominul, nýbrž právě z ní vycházel, pakliže nad rámec "standardního" úsudku o nepodřaditelnosti stěžovatelových námitek pod zákonné dovolací důvody, se jim obšírně věnoval, aby vyvrátil eventualitu (již nyní stěžovatel v ústavní stížnosti zdůrazňuje) dle této "judikatury" opodstatněného vybočení z nich, resp. eventualitu otevření dovolacího přezkumu i nad jejich rámec. Jinak řečeno, stěžovatelem kritizovanými částmi odůvodnění (jež nazývá "obiter dictum") dovolací soud dovodil, a to způsobem, jemuž nelze upřít racionalitu a obhajitelnost, že důvody k mimořádnému vybočení ze zákonných dovolacích důvodů zde dány nejsou.
Pro ústavněprávní přezkum je tudíž zde postačující shrnout, že závěry dovolacího soudu ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jsou odůvodněné, a to adekvátně (logicky, podrobně a přesvědčivě), čímž jsou možnosti Ústavního soudu vyčerpány.
Pak stojí za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z řečeného plyne, že právě tak je tomu co do stěžovatelovy ústavní stížnosti, jestliže směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu.
Namítá-li stěžovatel současně průtahy v řízení, pak brojí proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci [§87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], k jehož pojmovému vymezení se ve svých rozhodnutích vyslovil Ústavní soud opakovaně (viz kupříkladu nález ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 62/95, N 78/4 SbNU 243), přičemž tomuto vymezení pak odpovídají právě (a jen) neodůvodněné průtahy v trestněprávním řízení, které dosud probíhá. Ústavní stížností založenou (v této části) argumentací o zásahu do jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, lze proto napadnout pouze aktuální, resp. trvající zásah orgánu veřejné moci a stěžovatel tímto zásahem musí být - již nebo ještě - postižen (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 287/96, N 62/8 SbNU 119; dále též usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 26/03, IV. ÚS 145/03, II. ÚS 443/03, III. ÚS 373/04, II. ÚS 532/04, III. ÚS 451/05, III. ÚS 450/06, III. ÚS 991/07, III. ÚS 1687/07, III. ÚS 432/08). Jinak řečeno, v době rozhodování o ústavní stížnosti musí stav neodůvodněných průtahů trvat.
Tato podmínka úspěchu ústavní stížnosti v dané věci splněna není; řízení před obecnými soudy již bylo skončeno, čímž je prostor pro zásah Ústavního soudu uzavřen. V širší (obecné) rovině lze poznamenat, že námitka "již odezněných" průtahů v řízení tím neztrácí relevanci vůbec; je však uplatnitelná v jiných souvislostech, pro posouzení případné odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, přičemž podrobnosti těchto možností ozřejmil Ústavní soud kupříkladu v nálezu ze dne 7. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 391/07.
Ústavní stížnost tudíž nezbývá než posoudit i co do této námitky jako návrh zjevně neopodstatněný, který Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl rovněž.
Zbývá se zabývat ústavní stížností v části, v níž napadá obsah rozhodnutí soudu odvolacího.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Je namístě mít především na zřeteli, že dovolání v trestním řízení (§265a a násl. tr. řádu) není posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3, §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), vždy. Vzhledem k taxativnímu výčtu dovolacích důvodů (§265b odst. 1 tr. řádu) jím není kupříkladu (zde právě) tehdy, když dovolatel sleduje výlučně námitku nesprávnosti nebo neúplnosti skutkových zjištění, resp. námitku jiných než v §265b odst. 1 tr. řádu uvedených procesních vad; bylo-li přesto dovolání o ně opřené podáno, dovolací soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítne, aniž by se jím mohl zabývat věcně. V takovém případě (a tím je i případ posuzovaný) je "posledním procesním prostředkem" nutně již odvolání, pročež od doručení rozhodnutí o něm i počíná běh 60-ti denní lhůty k podání ústavní stížnosti (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); dobrodiní ustanovení §72 odst. 4 tohoto zákona se zde uplatnit nemůže, neboť "mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje", nebyl "odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení" (srov. kupř. sp. zn. III. ÚS 344/06, III. ÚS 454/06, III.ÚS 478/06, III. ÚS 1170/08, III. ÚS 2039/08 a další).
Z toho plyne, že bylo-li nevyhnutelné stěžovatelem podané dovolání vskutku posuzovat jako podané z jiného důvodu, než uvedeného v §265b tr. řádu, pak je následná ústavní stížnost (shodně odůvodněná) v části směřující proti rozsudku soudu prvního stupně a odvolacího soudu "návrhem podaným po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem" s následky jejího odmítnutí ve smyslu §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, neboť běh této lhůty, jak bylo řečeno, se odvíjí již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu.
Ústavní soud opakovaně připomíná, že jedním z principů, na nichž je vybudována koncepce ústavního soudnictví, je princip subsidiarity, v souladu s níž lze zásah Ústavního soudu žádat pouze za podmínek stanovených zákonem o Ústavním soudu (včetně dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti). Je tedy na účastníku řízení, aby pečlivě zvažoval, jakým způsobem v souladu s hmotnými i procesními předpisy zamýšlí usilovat o ochranu svého práva. Tomu koresponduje, že jak v dovolacím řízení, tak v řízení o ústavní stížnosti je zakotvena zásada povinného zastoupení (advokátem).
Není bez významu současně dodat, že i jinak by Ústavní soud nemohl dospět k závěru stěžovateli příznivějšímu, neboť s tím, co vytýká soudu prvního a druhého stupně, se již soud dovolací podrobně vypořádal, a stěžovatel totéž předkládá Ústavnímu soudu k novému posouzení z hlediska - ve skutečnosti - "správnosti", což přepokládá jeho postavení coby další opravné instance, které, jak bylo výše řečeno, však nemá.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti opožděný, který podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. června 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu