ECLI:CZ:US:2019:3.US.2160.18.1
sp. zn. III. ÚS 2160/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. Ř., t. č. Věznice Vinařice, zastoupeného Mgr. Jakubem Řehořem, advokátem, sídlem Huťská 1383, Kladno, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. května 2018 č. j. 14 To 252/2018-50 a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 6. dubna 2018 č. j. 6 PP 60/2018-42, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Kladně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení, neboť podle jeho názoru jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud") nadepsaným usnesením rozhodl tak, že podle §88 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), se žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody uloženého rozhodnutími Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 27. 3. 2017 sp. zn. 15 T 64/2016 a Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 9. 2015 sp. zn. 4 T 199/2014 zamítá.
3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") ústavní stížností rovněž napadeným usnesením stěžovatelovu (instanční) stížnost proti tomuto usnesení okresního soudu podle §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že zmiňovaná usnesení odporují výše konkretizovaným ustanovením Listiny i samotnému smyslu institutu podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který podle něj spočívá zejména v motivaci, aby chováním a plněním svých povinností ve výkonu trestu prokázal polepšení, přičemž současně zahrnuje i nástroje pro pokračování procesu resocializace, neboť je spojen se stanovením zkušební doby a samotná hrozba výkonu zbytku trestu odnětí svobody snižuje riziko recidivy. Při rozhodování o podmíněném propuštění proto není přiléhavé přihlížet k jeho chování v minulosti. Podle stěžovatele však soudy vycházely převážně ze zjištění ohledně dříve spáchané trestné činnosti. Vysoké riziko recidivy a budoucí chování tak nedovodily na základě všestranného a aktuálního hodnocení jeho osobnosti, ale vycházely jen z jeho trestní minulosti zohledněné již ve výše konkretizovaných odsuzujících rozhodnutích. Krajský soud konstatoval rozpor mezi stěžovatelem předloženými potvrzeními o bydlení a zaměstnání a jeho sdělením, že má v úmyslu okamžitě nastoupit ochranné (psychiatrické) léčení. Podle stěžovatele však přehlédl, že tato potvrzení se vztahují až k období po vykonání předmětného léčení. Závěrem stěžovatel dovozuje, že obecné soudy nad ním "zlomily hůl" a nad rámec zákona stanovily nedosažitelné podmínky pro jeho podmíněné propuštění.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti, a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud po posouzení obsahu ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud připomíná, že nepřezkoumává takové aspekty soudního rozhodování jako je jeho věcná správnost či "běžná" zákonnost, neboť jeho funkce soudního orgánu ochrany ústavnosti vyděleného ze soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) spočívá v ochraně před zásahy do základních práv a svobod a hodnocení oprávněnosti případných zásahů z hlediska pravidel stanovených Listinou (zejména čl. 4) nebo jiným ústavním zákonem, popř. mezinárodními závazky České republiky (čl. 1 odst. 2 a čl. 10 Ústavy). I přes odkaz na ustanovení Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že závěry soudů podrobí instančnímu přezkumu.
8. Ústavní soud se použitím §88 tr. zákoníku a mezemi ústavněprávního přezkumu rozhodnutí soudů, vydávaných na základě žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, zabýval již dříve [srov. například nález ze dne 22. 3. 2001 sp. zn. III. ÚS 611/2000 (N 51/21 SbNU 439), usnesení ze dne 3. 6. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2832/13, usnesení ze dne 15. 4. 2014 sp. zn. II. ÚS 468/14 a usnesení ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 2222/14; rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na http://nalus.usoud.cz]. V citovaných rozhodnutích Ústavní soud zdůraznil, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je i při splnění zákonem stanovených podmínek mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit ("soud může odsouzeného podmíněně propustit na svobodu, jestliže...", obsažená v použitém §88 odst. 1 tr. zákoníku). Nejde tedy o institut, kterého bude použito "automaticky", nýbrž teprve po zhodnocení daných okolností soudem, kterému je ponechán poměrně velmi široký prostor pro vlastní uvážení. Podmíněné propuštění je namístě jen tehdy, je-li vzhledem k účelu trestu a dalším okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a není pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy.
9. V souvislosti se stanovením mezí ústavněprávního přezkumu těchto rozhodnutí Ústavní soud rovněž konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění [srov. nálezy ze dne 22. 3. 2001 sp. zn. III. ÚS 611/2000 (N 51/21 SbNU 439) a ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323) či např. usnesení ze dne 15. 9. 2009 sp. zn. I. ÚS 2144/09, ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 338/10, ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 75/13, ze dne 15. 4. 2014 sp. zn. II. ÚS 468/14, ze dne 3. 6. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2832/13, ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 2222/14, ze dne 2. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2761/14, ze dne 16. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2478/14 a další]. Soudní kontrola zákonnosti trestu odnětí svobody ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") se uskutečňuje při rozhodování o vině a trestu, přičemž dodatečnou soudní kontrolu během výkonu trestu, zejména právo požádat o podmíněné propuštění, Úmluva nezaručuje [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 70/09 (U 10/53 SbNU 863)]. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného soudu.
10. Podstata ústavní stížnosti spočívá - jak bylo shora předznačeno - v námitce, že soudy při posuzování žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění na svobodu porušily právní princip ne bis in idem (zákaz "dvojího přičítání") ve smyslu čl. 40 odst. 5 Listiny, neboť považovaly jeho chování v konkretizovaných obdobích za rozhodující, ačkoli je soudy zvážily již při ukládání vykonávaného trestu; dále soudy podle stěžovatele nezohlednily míru jeho úsilí o nápravu a zařazení do řádného života a vyjádřily nepřiměřeně kritická očekávání v otázce, zda v budoucnu povede řádný život.
11. Dospěje-li obecný soud k závěru, že požadavek pozitivní prognózy budoucího chování odsouzeného není dán, jde o výraz nezávislého soudního rozhodnutí, který Ústavní soud respektuje. Za důvod svého zásahu považuje až stav, kdy soudy podaný výklad neurčitého pojmu (závislého na soudním uvážení) je výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a vybočuje tak ze zásad řádného procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou svévoli (srov. již zmíněné usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 70/09).
12. Ústavní soud z odůvodnění usnesení obecných soudů zjistil, že samotná trestní minulost stěžovatele nebyla jediným důvodem zamítnutí jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, ale jednou ze skutečností, které vzaly soudy v úvahu.
13. Jde-li o předpoklad pro podmíněné propuštění, stanovený v §88 odst. 1 tr. zákoníku, že stěžovatel svým chováním a plněním svých povinností ve výkonu trestu prokázal polepšení, oba soudy dospěly k závěru, že výkon trestu odnětí svobody stěžovatelem je bezproblémový.
14. Poukázat lze na usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 3024/16, podle něhož platí, že: "Smysl podmíněného propuštění nespočívá jenom v tom, aby byl odsouzený za dobré chování z výkonu trestu podmíněně propuštěn, ale je potřeba sledovat prognózu jeho chování. Polepšení je proto třeba sledovat nejen jako adaptaci odsouzeného na prostředí věznice, kde je jeho chování determinováno režimem věznice, ale musí jít o skutečné změny v jeho chování odůvodňující naději, že povede řádný život."
15. Ke kritice stěžovatele, že soudy - co do otázky, zda v budoucnu povede řádný život - kladly nepřiměřený důraz na jeho trestní minulost, Ústavní soud uvádí, že soud rozhodující o žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je povinen zkoumat minulé chování žadatele, tj. zvažovat veškeré okolnosti svědčící či nesvědčící ve prospěch odsouzeného, neboť pouze tak dostojí principům vztaženým k institutu podmíněného propuštění odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody. Jak vyplývá z jeho dosavadní rozhodovací praxe, takový postup nepředstavuje porušení ústavní zásady ne bis in idem, neboť pro zodpovězení otázky, zda od stěžovatele lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život, jsou tyto skutečnosti a jejich zhodnocení klíčové; obava z opětovného páchání trestné činnosti, založená na dřívější zkušenosti, je pro soud logicky jedním ze stěžejních hledisek posuzování důvodnosti žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. II. ÚS 399/14, ze dne 6. 5. 2010 sp. zn. III. ÚS 384/10, ze dne 14. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 3220/13, ze dne 21. 8. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1535/13 a ze dne 23. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 4805/12).
16. Jak bylo již uvedeno, přihlédnutí k odsouzení osoby, žádající o podmíněné propuštění, není v posuzovaném případě porušením principu ne bis in idem. Nepropuštění odsouzeného z výkonu trestu nelze pokládat za trest; přihlédnutí k odsouzení není porušením zákazu opětovného trestního stíhání za čin, pro který byla osoba již pravomocně odsouzena, vysloveného v čl. 40 odst. 5 Listiny.
17. Jakkoli stěžovatel porušení čl. 8 odst. 2 Listiny výslovně nevytýká, Ústavní soud poznamenává, že stěžovatel jako osoba již pravomocně odsouzená by se nemohl dovolávat záruk, které zmíněné ustanovení Listiny z povahy věci přiznává pouze obviněnému; základní záruky řádného trestního procesu musely být prvotně uplatňovány v řízení, ve kterém byl obviněn z trestného činu, a to do doby, kdy bylo o jeho obvinění s konečnou platností rozhodnuto. Jinak řečeno, záruky obsažené v čl. 8 odst. 2 Listiny se nevztahují na řízení, ve kterém soud rozhoduje o podmíněném propuštění odsouzeného z trestu odnětí svobody, neboť v tomto řízení nejde o trestní stíhání, resp. zbavení svobody (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2973/11).
18. V nyní posuzované věci soudy nezamítly žádost kvůli povaze trestné činnosti, jíž se stěžovatel dopustil, nýbrž předestřely argumentaci, kterou lze podřadit pod výraz nezávislého soudního rozhodování podle čl. 82 odst. 1 Ústavy, nevybočující z ústavních kautel. Při rozhodování o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody není možné požadovat naprostou jistotu, že odsouzený bude vést řádný život; postačuje, že hrozba páchání další trestné činnosti je reálná s ohledem na konkrétní skutečnosti, respektive právě na zmiňovanou objektivní konstelaci těchto faktů.
19. Oba soudy vzaly v potaz, že stěžovatel "se při pobytu na svobodě trestné činnosti dopouštěl opakovaně, ve výkonu trestu odnětí svobody je přitom již popáté", jeho trestná činnost "byla celou dobu zaměřena majetkově", a odtud dovodily, že uložené tresty "pro něj nejsou ponaučením ani motivací k řádnému životu". Krajský soud označil za zásadní, že poslední trest před trestnou činností, za niž uložené tresty nyní vykonává, skončil dne 21. 10. 2014, přičemž další trestnou činnost začal páchat již 7. 4. 2015, tedy necelých 6 měsíců po vykonání nepodmíněného trestu odnětí svobody, pokračoval v ní až do 12. 1. 2016, přitom již v průběhu páchání této trestné činnosti byl za její část i odsouzen.
20. Ke splnění podmínek pro předčasné ukončení výkonu trestu odnětí svobody je podle Ústavního soudu podstatné, aby odsouzený jedinec prokázal, že další výkon trestu odnětí svobody je v jeho případě nadbytečný. Obtíže, které jsou u některých odsouzených s tímto prokazováním logicky spojeny, však nemusí být s ohledem na mimořádnost institutu podmíněného propuštění vykládány ve prospěch odsouzeného a lze je chápat jako spravedlivý důsledek odpovědnosti za spáchaný trestný čin. Dle Ústavního soudu je tak zcela v souladu s ústavním pořádkem, tíží-li důkazní břemeno týkající se zbytnosti dalšího výkonu trestu pouze odsouzeného a neuplatní-li se, zvláště v případě odsouzených, kteří již v minulosti prokázali opakovaně neschopnost zdržet se dalšího páchání trestné činnosti, zásada presumpce "automatické" nápravy (srov. např. usnesení ze dne 20. 9. 2016 sp. zn. III. ÚS 2891/16 či usnesení ze dne 24. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 4006/17). Není totiž výjimečným jevem, že ve výkonu trestu vzorně se chovající osoba ztratí po předčasném propuštění spolu s pevným vězeňským řádem svého života i zábrany a zneužije opětovně nabyté svobody k páchání nové trestné činnosti. Srovnatelnou úvahu uplatnil krajský soud k ochrannému léčení, kdy konstatoval, že jeho průběh (který je navíc v případě jeho ústavní formy poměrně složitě kontrolovatelný) by vykazoval jen omezenou vypovídací hodnotu k otázce, zda povede řádný život po jeho ukončení. Aniž by Ústavní soud vstupoval do diskuze, nakolik je v rovině běžného zákona výstižné hodnocení učiněné krajským soudem ohledně vztahu mezi stěžovatelem předloženými potvrzeními o bydlení a zaměstnání a jeho sdělením, že má v úmyslu po svém podmíněném propuštění okamžitě nastoupit ochranné léčení, postačí konstatovat, že ústavněprávní význam má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci zjištěno nebylo.
21. Není věcí Ústavního soudu, aby on sám konkrétně hodnotil, zda v trestní věci stěžovatele existují obavy, zda bude jednat způsobem požadovaným v §88 odst. 1 tr. zákoníku, neboť takové hodnocení zásadně přísluší soudům. Do nezávislého rozhodnutí soudů by pak Ústavní soud mohl zásadně zasáhnout jen v případě, že by toto v přezkoumávané části postrádalo jakoukoliv právní, skutkovou, či logickou oporu. V posuzovaném případě tedy Ústavní soud neshledal, že by uvedené závěry soudů a posouzení, jaké skutečnosti k nim soudy vedly, vybočovaly z mezí ústavnosti.
22. Ve stěžovatelově věci Ústavní soud konstatuje, že k porušení jím namítaných práv nedošlo, a odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů z ústavněprávního hlediska obstojí. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu