ECLI:CZ:US:2021:4.US.582.21.1
sp. zn. IV. ÚS 582/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Josefa Fialy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Zíky, zastoupeného Mgr. Tomášem Čermákem, advokátem sídlem Na Sadech 2033/21, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2020 č. j. 22 Cdo 2291/2020-358 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. února 2020 č. j. 7 Co 1740/2019-324 za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Libuše Dvořákové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Stěžovatel napadá v návětí konkretizovaná rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") a Nejvyššího soudu a domáhá se jejich zrušení pro údajné porušení svých ústavně zaručených základních práv na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, na rovnost účastníka řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny a vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1, 3 Listiny.
II. Posouzení splnění procesních předpokladů
2. Ústavní stížnost byla doručena Ústavnímu soudu včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem, předcházelo jí vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje, a splňuje tedy všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
III. Rekapitulace procesního vývoje a skutkového stavu
3. Rozsudkem Okresního soudu v Písku (dále jen "okresní soud") ze dne 30. 8. 2019, č. j. 3 C 39/2016-267 okresní soud rozhodl o žalobě vedlejší účastnice na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví stěžovatele a vedlejší účastnice k nemovitým věcem specifikovaným ve výroku I. tohoto rozsudku tak, že spoluvlastnictví zrušil. Výrokem II. okresní soud předmětné nemovité věci přikázal do výlučného vlastnictví vedlejší účastnice, jíž výrokem III. uložil povinnost zaplatit stěžovateli z titulu vypořádacího podílu částku 445 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem V. okresní soud uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 104 562 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce a výrokem VI. uložil stěžovateli povinnost zaplatit České republice - okresnímu soudu náhradu nákladů státu ve výši 910 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem IV. pak okresní soud zamítl žalobu v části, jíž se vedlejší účastnice domáhala určení vlastnického práva ke dvěma nemovitým věcem - stavbě dílny a vrtu, neboť dospěl k závěru, že tyto stavby vznikly až za trvání manželství mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí, a tedy náleží do (v předmětné době nevypořádaného) společného jmění manželů. Tento rozsudek okresního soudu stěžovatel ústavní stížností nenapadá.
4. Napadeným rozsudkem krajský soud na podkladě odvolání stěžovatele potvrdil v napadeném rozsahu (výroky I., II., III., V. a VI) rozsudek okresního soudu uvedený v předchozím odstavci a uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 21 908 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce.
5. Proti napadenému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením pro nepřípustnost. Nejvyšší soud toto své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatel řádně nevymezil důvod přípustnosti dovolání spočívající v tom, že právní otázku je třeba posoudit jinak, neboť tento důvod spatřoval v tom, že by Nejvyšší soud měl tuto otázku posoudit jinak, než jak ji posoudil krajský soud, nicméně tento důvod je naplněn jen tehdy, je-li třeba jinak posoudit otázku, kterou již dříve Nejvyšší soud vyřešil. Napadené usnesení krajského soudu nebylo dle Nejvyššího soudu ani v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, jak tvrdil stěžovatel.
6. Skutkově se řízení před obecnými soudy týkalo, stručně řečeno, vypořádání spoluvlastnictví stěžovatele a vedlejší účastnice k některým nemovitým věcem. Stalo se tak po rozvodu manželství stěžovatele a vedlejší účastnice, který proběhl bez vypořádání společného jmění manželů. Předmětné nemovitosti však nikdy součástí společného jmění manželů nebyly, neboť původně byly ve vlastnictví rodičů vedlejší účastnice, kteří na ni nejprve darovací smlouvou v roce 1989 převedli spoluvlastnický podíl ve výši ideální 1/2 a následně na ni darovací smlouvou z roku 2000 mimo jiné převedli i zbývající spoluvlastnický podíl ve výši ideální 1/2 za současného zřízení věcného břemene doživotního užívání ve prospěch dárců k tíži předmětných nemovitostí. Mezitím v roce 1990 vedlejší účastnice darovací smlouvou převedla na stěžovatele spoluvlastnický podíl ve výši ideální 1/4 k předmětným nemovitostem.
7. Jelikož stěžovatel nebyl jako spoluvlastník předmětných nemovitostí stranou shora uvedené smlouvy z roku 2000 mezi vedlejší účastnicí a jejími rodiči, považoval tuto smlouvu v části, v níž se touto smlouvou zřizovalo věcné břemeno k předmětným nemovitostem, za absolutně neplatnou. Podal proto v průběhu řízení před obecnými soudy o žalobě vedlejší účastnice o žalobě na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem vlastní žalobu na určení neexistence tohoto věcného břemene, přičemž po dobu řízení o ní okresní soud přerušil řízení o žalobě vedlejší účastnice. Stěžovatelovu žalobu okresní soud zamítl rozsudkem ze dne 20. 4. 2018, č. j. 7 C 194/2017-73, proti němuž podal stěžovatel odvolání, na jehož podkladě krajský soud tento rozsudek potvrdil rozsudkem ze dne 19. 10. 2018, č. j. 7 Co 1117/2018-100, jenž stěžovatel napadl dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost usnesením ze dne 27. 3. 2019, č. j. 22 Cdo 589/2019-124. Obecné soudy v tomto řízení dospěly shodně k závěru, že sice předmětná smlouva mezi vedlejší účastnicí a jejími rodiči byla absolutně neplatná, nicméně na jejím základě došlo k vkladu věcného břemene ve prospěch rodičů vedlejší účastnice a tito věcné břemeno vydrželi, neboť byli ohledně něj v dobré víře, protože stěžovatel o smlouvě zřizující věcné břemeno věděl, a dokonce asistoval při jejím sjednání a podpisu, přesto proti tomu po dobu sedmnácti let ničeho neučinil.
IV. Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rekapituluje dosavadní průběh řízení před obecnými soudy, další související občanskoprávní řízení a širší souvislosti celého případu, přičemž proti napadeným rozhodnutím namítá: 1) zohlednění věcného břemene ve výši vypořádacího podílu; 2) nespravedlivé rozhodnutí o nákladech řízení. Podstatu těchto námitek lze vystihnout následovně:
9. Za prvé, stěžovatel tvrdí, že obecné soudy nesprávně při určení výše vypořádacího podílu vyšly z ceny předmětných nemovitostí, která zohledňovala existenci věcného břemene ve prospěch rodičů vedlejší účastnice, což cenu předmětných nemovitostí snížilo, přičemž rozdíl činil cca 150 000 Kč. Centrálním stěžovatelovým argumentem je, že absolutně neplatné zřízení věcného břemene vedlejší účastnicí mu nemůže jít k tíži
a že pro účely výpočtu vypořádacího podílu měly obecné soudy vyjít z ceny předmětných nemovitostí, jaká by byla, kdyby na nich nevázlo věcné břemeno. Stěžovatel tento hlavní argument rozvádí prostřednictvím celé řady dílčích zdůvodnění, které však netřeba rozvádět, neboť žádné z nich nemohlo vést Ústavní soud k odlišnému rozhodnutí
o ústavní stížnosti, než jaké učinil.
10. Za druhé, podle stěžovatele obecné soudy nesprávně v jeho neprospěch určily výši náhrady nákladů řízení. Stěžovatel zevrubně rozebírá důvody, proč podle svého přesvědčení spor nezavinil, ale naopak se snažil mu předejít a všemožně usiloval o jeho zjednodušení a zrychlení, přičemž opak činila vedlejší účastnice. Obecné soudy kromě toho vycházely při určení ceny předmětných nemovitostí pro potřeby určení tarifní hodnoty úkonu právní služby z celkové ceny předmětných nemovitostí, ačkoliv se stěžovatel nebránil tomu, aby bylo spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem vypořádáno tak, že bude zrušeno, přikázáno do výlučného vlastnictví vedlejší účastnice, a jemu bude vyplacen vypořádací podíl. Sporná byla jen jeho výše, a to pouze v otázce (ne)zohlednění věcného břemene. Podle stěžovatele tak pro potřeby určení náhrady nákladů řízení měly obecné soudy vycházet z toho, že cena předmětných nemovitostí odpovídá toliko částce, v níž se liší cena předmětných nemovitostí se zohledněním věcného břemene a bez tohoto zohlednění. V důsledku nesprávného postupu obecných soudů je tak stěžovatel nucen zaplatit na náhradě nákladů řízení vedlejší účastnici podstatně vyšší částku, než kolik činila sporná částka. Obecné soudy rovněž nemístně marginalizovaly skutečnost, že vedlejší účastnice nebyla ve sporu úspěšná v plném rozsahu, neboť IV. výrokem napadeného rozsudku byla její žaloba ohledně dvou nemovitostí zamítnuta.
V. Posouzení Ústavním soudem
11. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat, i kdyby je snad v rozhodované věci shledal. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí svěřených mu Ústavou, jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelky či stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud konstatuje, že tak tomu je i v nyní projednávaném případě.
12. Ústavní soud konstatuje, že v nynější věci mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí nebyly sporné skutkové okolnosti případu, ale stěžovatel se toliko neztotožňuje se způsobem, jakým obecné soudy aplikovaly podústavní právo. Ústavní soud obecně konstantně připomíná, že interpretace a aplikace norem podústavního práva náleží obecným soudům, neboť zásadně postrádá ústavněprávní rozměr [k tomu srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2372/11 ze dne 3. 9. 2012 (N 146/66 SbNU 219); nález sp. zn. IV. ÚS 1834/10 ze dne 22. 11. 2010 (N 231/59 SbNU 357); nález sp. zn. I. ÚS 1052/10 ze dne 29. 9. 2010 (N 206/58 SbNU 857); či nález sp. zn. I. ÚS 1524/15 ze dne 30. 11. 2016 (N 229/83 SbNU 575) - pozn. všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž z webových stránek https://nalus.usoud.cz]. Ústavnímu soudu tak zásadně nepřísluší výklad podústavního práva provedený k tomu určeným orgánem veřejné moci přehodnocovat, a to ani v případě odlišného názoru na správnou interpretaci určité právní normy [k tomu srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1056/07 ze dne 21. 5. 2008 (N 94/49 SbNU 409); nález sp. zn. I. ÚS 351/05 ze dne 3. 5. 2006 (N 94/41 SbNU 253); či nález sp. zn. II. ÚS 259/05 ze dne 21. 3. 2006 (N 65/40 SbNU 647)]. Přesto může i nesprávnou aplikací či interpretací norem podústavního práva dojít k porušení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2516/07 ze dne 28. 5. 2009 (N 124/53 SbNU 559)].
13. Ústavní soud proto vymezil i okruh situací, v nichž nesprávná interpretace nebo aplikace podústavního práva obecnými soudy může zakládat důvod pro zásah Ústavního soudu. Obecně půjde o situace, kdy obecný soud neodůvodněně upřednostnil při aplikaci či interpretaci právní normu sledující určitý ústavně chráněný účel na úkor právní normy sledující jiný ústavně chráněný účel, dále o situace, kdy z možných výkladových alternativ jedné právní normy zvolí výklad ústavně nekonformní, jakož i situace, kdy aplikace či interpretace právní normy je v daném případě svévolná či v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. inter alia multa, např. nález sp. zn. I. ÚS 3523/11 ze dne 7. 3. 2012 (N 48/64 SbNU 599); nález sp. zn. I. ÚS 2736/07 ze dne 14. 4. 2010 (N 83/57 SbNU 115); nález sp. zn. I. ÚS 755/06 ze dne 10. 12. 2008 (N 219/51 SbNU 725); či nález sp. zn. I. ÚS 320/06 ze dne 29. 10. 2008 (N 184/51 SbNU 259)].
14. Mezi případy, v nichž Ústavní soud může zasáhnout proti určitému způsobu interpretace či aplikace norem podústavního práva, patří dále např. interpretace právní normy v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2610/14 ze dne 20. 1. 2015 (N 6/76 SbNU 99)], interpretace, která nešetří podstaty a smyslu ústavně zaručených základních práv [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2472/13 ze dne 25. 11. 2014 (N 214/75 SbNU 403)], interpretace či aplikace extrémně formalistická [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2972/10 ze dne 30. 10. 2014 (N 198/75 SbNU 229), bod 20.], interpretace vedoucí k odepření přístupu k soudu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3106/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 196/75 SbNU 211)], či odepření ochrany práva jednotlivce toliko v důsledku nevyjasněné koncepce, dané diametrálními změnami v přístupu obecných soudů k určité právní otázce [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3403/11 ze dne 8. 8. 2013 (N 142/70 SbNU 333), bod 18.; nález sp. zn. II. ÚS 3/10 ze dne 5. 9. 2012 (N 148/66 SbNU 245), bod 24; či nález sp. zn. II. ÚS 635/09 ze dne 31. 8. 2010
(N 176/58 SbNU 539)].
15. V nynější věci však o žádný takový případ, v němž by zásah Ústavního soudu proti napadeným rozhodnutím obecných soudů měl své opodstatnění, nejde. Obecné soudy aplikovaly i vyložily podústavní právo předvídatelným, ustáleným a racionálním způsobem a řádně v odůvodnění svých napadených rozhodnutí vyložily své úvahy a právní názory. K jednotlivým námitkám Ústavní soud uvádí následující:
16. První námitka není důvodná. Obecné soudy byly vázány pravomocným rozsudkem okresního soudu v řízení o určení neexistence věcného břemene rodičů vedlejší účastnice k předmětným nemovitostem, jímž byla žaloba stěžovatele zamítnuta. Musely tedy vycházet z toho, že předmětné věcné břemeno existuje. Jako věcné právo má věcné břemeno účinky erga omnes, a je tedy vyloučeno, aby mimo zákonem předvídané situace (které představuje např. relativní neúčinnost právního jednání) parciálně pro určité osoby tyto účinky nemělo. Okresní soud výstižně v bodě 29. napadeného rozsudku uvedl, že od existujícího věcného břemene nemůže při určení výše vypořádacího podílu odhlédnout, a trefně i zdůvodnil, proč není možno při určování výše vypořádacího podílu přihlížet k dalším souvisejícím faktorům kromě těch, které rozhodují o výši ceny z ekonomického hlediska, neboť pak by např. musel zvažovat i to, jaký vliv by na nynější věc mělo to, že stěžovatel nabyl svůj spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech bezúplatně.
17. Obecné soudy se pak rovněž přesvědčivě vypořádaly s námitkou stěžovatele, že vedlejší účastnice těží ze svého předchozího protiprávního jednání, neboť dospěly k závěru (který stěžovatel ani sám nezpochybňuje), že stěžovatel věděl o tom, že vedlejší účastnice uzavřela se svými rodiči smlouvu, jíž zamýšleli zřídit věcné břemeno, a po dobu 17 let proti tomu stěžovatel žádný právní krok nepodnikl, naopak se sám choval tak, jako kdyby věcné břemeno vzniklo, čímž je rovněž odůvodněn i závěr, že vedlejší účastnice se nedopustila účelového protiprávního jednání s cílem snížit vypořádací podíl stěžovatele či jej jakkoliv jinak znevýhodnit (viz bod 8. napadeného rozsudku krajského soudu a s. 4 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Ani tomuto závěru nemá Ústavní soud, co vytknout.
18. Dospěly-li obecné soudy k závěru, že vedlejší účastnice usilovala o zřízení věcného břemene za účelem ochrany práv svých rodičů poté, co se rozhodli jí darovat i zbytek předmětných nemovitostí, a to v době velmi vzdálené rozvratu manželství a hrozícímu vypořádání spoluvlastnictví předmětných nemovitostí, nelze mít jejich právní názor, že nešlo o jednání, jímž se vedlejší účastnice snažila v rozporu s dobrými mravy stěžovatele při tomto vypořádání znevýhodnit, za nelogický či neodůvodněný. Právní názor, že při určení výše vypořádacího podílu bylo na místě vycházet z ceny předmětných nemovitostí zohledňující existenci věcného břemene k nim ve prospěch rodičů vedlejší účastnice, tedy nevybočuje z mezí ústavní konformity.
19. Ani druhé námitce nemohl Ústavní soud přisvědčit. Ústavní soud předně připomíná svou ustálenou rozhodovací praxi, podle níž rozhodování o náhradě nákladů řízení zpravidla nedosahuje ústavněprávní intenzity [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307); usnesení sp. zn. III. ÚS 3055/20 ze dne 9. 3. 2021, bod 8.] a Ústavní soud jeho jednotlivosti v zásadě nepřezkoumává (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3521/20 ze dne 22. 3. 2021, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2677/18 ze dne 23. 2. 2021 či usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05).
20. Ačkoliv se tak ani rozhodování o náhradě nákladů řízení nemůže vymykat elementárním požadavkům obecných garancí práva na soudní ochranu, jeho ústavněprávní přezkum je omezený a kasační zásah Ústavního soudu připadá do úvahy v zásadě jen v případech extrémních vybočení z pravidel upravujících přiznávání náhrady nákladů řízení (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 886/20 ze dne 23. 3. 2021, bod 9.; usnesení sp. zn. II. ÚS 522/21 ze dne 2. 3. 2021, bod 7.; usnesení sp. zn. II. ÚS 162/21 ze dne 15. 3. 2021, bod 6.; usnesení sp. zn. II. ÚS 563/21 ze dne 15. 3. 2021, bod 7.) či z obecných principů spravedlnosti (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 892/20 ze dne 9. 3. 2021), např. má-li být rozhodnutím o náhradě nákladů účastník řízení fakticky potrestán za prosazování určitého právního názoru (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 648/18 ze dne 30. 6. 2020), nebo představuje-li toto rozhodnutí závažný a značně intenzivní exces z hlediska intenzity zásahu do ústavně zaručených základních práv (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 242/21 ze dne 9. 3. 2021, bod 12.; či usnesení sp. zn. IV. ÚS 218/21 ze dne 23. 2. 2021).
21. Již tak omezená šíře přezkumu se ještě umenšuje tam, kde podstata porušení ústavně zaručených základních práv či svobod má být spatřována v neuplatnění některého z mimořádných institutů, typicky moderace nákladů řízení dle §150 občanského soudního řádu (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2306/20 ze dne 2. 3. 2021, bod 20.). V takových případech musí být intenzita zásahu základních práv či svobod účastníka řízení mimořádně vysoká, např. musí jít o případ svévole [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 727/2000 ze dne 17. 5. 2001 (N 75/22 SbNU 145)].
22. Ohledně rozhodování o náhradě nákladů v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví prošla judikatura Ústavního soudu určitým vývojem. V nálezu sp. zn. I. ÚS 1441/11 ze dne 22. 9. 2011 (N 168/62 SbNU 481) formuloval Ústavní soud odůvodněný a jednoznačný závěr, že i jde-li o tzv. iudicium duplex, uplatní se při rozhodování o náhradě nákladů řízení primárně zásada úspěchu ve věci a jiné zásady připadají do úvahy jen jako výjimka odůvodněná konkrétními okolnostmi dané věci, přičemž výslovně Ústavní soud uvedl, že nepřiznání náhrady nákladů jako primární řešení se nemůže uplatnit pouze s odkazem na typ věci. V nálezu sp. zn. II. ÚS 572/19 ze dne 12. 12. 2019 vyslovil Ústavní soud závěr, že si naopak v těchto případech principiálně musí nést každý z účastníků řízení své náklady sám. Jelikož tento závěr je ve zcela přímém rozporu se závěrem vysloveným v nálezu sp. zn. I. ÚS 1441/11, a to přesto, že II. senát Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 572/19 nepředložil otázku k posouzení plénu dle §23 zákona o Ústavním soudu, což je jediný způsob, kterým lze za daných podmínek (tedy mimo §13 věty druhé zákona o Ústavním soudu) překonat dřívější právní názor Ústavního soudu a tento způsob je pro Ústavní soud závazný (viz čl. 88 odst. 2 Ústavy), dospěl Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 186/20 ze dne 10. 6. 2020 k závěru, že záměrem nálezu sp. zn. II. ÚS 572/19 nemohla taková změna právního názoru být, a argumentačně jej korigoval tak, že odpovídal mimořádným okolnostem dané věci a že i nadále je Ústavní soud vázán právním názorem vyjádřeném v nálezu sp. zn. I. ÚS 1441/11, přičemž zdůraznil, že tento právní názor samozřejmě nevyzývá k mechanickému vycházení z toho, zda žalobce byl úspěšný, či nikoliv, ale podle konkrétních okolností dané věci, zejména z toho, co bylo mezi stranami sporné.
23. V nálezu sp. zn. I. ÚS 262/20 ze dne 10. 11. 2020 Ústavní soud zopakoval právní názor vyslovený v nálezu sp. zn. II. ÚS 572/19. Tento právní názor však není ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy závazný s obecnou platností. První senát si před jeho vydáním byl dobře vědom skutečnosti, že právní názor, který chtěl uplatnit, je v rozporu se závazným právním názorem Ústavního soudu dříve vysloveným v nálezu sp. zn. I. ÚS 1441/11, který nebyl dosud shora zmíněným závazným způsobem překonán (§13 věta druhá zákona o Ústavním soudu či §23 zákona o Ústavním soudu), a proto dle §23 zákona o Ústavním soudu předložil otázku plénu, nicméně stanovisko překonávající právní názor vyjádřený v nálezu sp. zn. I. ÚS 1441/11 nebylo plénem přijato. Tento právní názor tak nebyl překonán a první senát Ústavního soudu jím byl vázán. Ani nález sp. zn. II. ÚS 572/19 tedy nelze interpretovat jinak, než že postrádá obecnou platnost, ale vztahuje se ke specifickým okolnostem daného případu. Jelikož plénum poměrně nedávným nepřijetím stanoviska projevilo vůli právní názor vyjádřený v nálezu sp. zn. I. ÚS 1441/11 nepřekonávat, je čtvrtý senát i v nynější věci povinen řídit se právním názorem vyjádřeným v nálezu sp. zn. I. ÚS 1441/11 a nemá důvod znovu iniciovat postup dle §23 zákona o Ústavním soudu.
24. Okresní soud však své rozhodnutí o náhradě nákladů řízení žádnou shora zmíněnou vadou nezatížil. Naopak věnoval odůvodnění tzv. nákladového výroku značnou péči a postupoval v souladu s ustálenou praxí a v intencích nálezu sp. zn. I. ÚS 1441/11. Nevycházel pouze formálně z kritéria úspěchu ve sporu, ale zohlednil i celkový kontext daného řízení, a přičetl k tíži stěžovatele, že spor vyvolal svým neodůvodněným trváním na tom, aby bylo spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem mimosoudně vypořádáno toliko za předpokladu, že budou komplexně vypořádány všechny majetkové vztahy mezi ním a vedlejší účastnicí, že stěžovatel v průběhu řízení opakovaně měnil svůj postoj, bezdůvodně vyžadoval zvýšení hodnoty vypořádacího podílu o to, oč cenu jeho spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech snižovala existence věcného břemene ve prospěch rodičů vedlejší účastnice, a to i poté, co soud jeho žalobu na určení neexistence předmětného věcného břemene pravomocně zamítl, že až v průběhu řízení po přehodnocení svého postoje začal namítat neexistenci předmětného věcného břemene, bezdůvodně trval na zohlednění vnosů ze společného jmění manželů, že rozsah, v němž okresní soud žalobě vedlejší účastnice nevyhověl, je minimální s ohledem na podíl předmětných dvou staveb nenáležejících do spoluvlastnictví stěžovatele a vedlejší účastnice na hodnotě předmětných nemovitostí jako celku atd. (srov. bod 30. napadeného rozsudku okresního soudu).
25. Žádná z těchto skutečností, kterou okresní soud při určení náhrady nákladů řízení zohlednil s výsledkem jdoucím v neprospěch stěžovatele, se Ústavnímu soudu nejeví jako nelogická, neopodstatněná, nereflektující skutečný průběh řízení před obecnými soudy, svévolná či jakkoliv jinak vadná.
26. Co se pak týče určení tarifní hodnoty pro potřeby stanovení sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby, vycházel okresní soud z ustanovení §8 odst. 5 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a za hodnotu sporu považoval částku 445 000 Kč, tedy částku odpovídající hodnotě spoluvlastnického podílu stěžovatele na předmětných nemovitostech. Tento postup je v souladu s uvedenou vyhláškou a požaduje-li stěžovatel, aby byla výše tarifní hodnoty snížena pouze na rozdíl mezi cenou jeho spoluvlastnického podílu zohledňující předmětné věcné břemeno a cenou je nezohledňující, jde pouze o jeho subjektivní požadavek nemající v uvedené vyhlášce oporu. Stejně je tomu i ohledně náhrady nákladů odvolacího řízení a dovolacího řízení. To, že se stěžovatel snaží tyto skutečnosti prezentovat v jiném, pro sebe výhodnější světle, na tom ničeho nemění. Důvody pro mimořádné postupy snížení či nepřiznání náhrady nákladů řízení vedlejší účastnice obecné soudy neshledaly, jejich závěry se a priori nejeví jako hrubě nespravedlivé či excesivní a Ústavní soud, jak uvedeno výše, za takových okolností není oprávněn sám rozhodnutí o náhradě nákladů řízení přezkoumávat a nahrazovat názor obecných soudů svým vlastním.
27. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy při rozhodování o náhradě nákladů řízení aplikovaly relevantní účinnou právní úpravu v souladu s jejím zněním i účelem, přičemž tato aplikace není zjevně nespravedlivá a v žádném smyslu nepopírá ochranu ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele. Ústavnímu soudu se proto s odkazem na jeho výše uvedenou judikaturu tendující k omezenému ústavněprávnímu přezkumu rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neotevírá prostor pro zásah proti napadeným rozhodnutím.
VI. Závěr
28. Ústavní soud nenalezl v napadených rozhodnutích obecných soudů žádnou tzv. vadu, která by svědčila o možném porušení jeho ústavně zaručených základních práv. Proto rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 2021
Jan Filip v. r.
předseda senátu