ECLI:CZ:US:2022:2.US.1763.22.1
sp. zn. II. ÚS 1763/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. D., zastoupené Mgr. Tomášem Maxou, advokátem se sídlem Petrská 1136/12, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 30. června 2021, č. j. 5 T 111/2019-519, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. října 2021, č. j. 4 To 435/2021-542, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2022, č. j. 8 Tdo 160/2022-592, za účasti Okresního soudu ve Strakonicích, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 7. 2022, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá dle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušení v záhlaví vymezených rozhodnutí Okresního soudu ve Strakonicích (dále jen "nalézací soud"), Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "odvolací soud") a Nejvyššího soudu, neboť je názoru, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 39 Listiny a také ustanovení čl. 40 odst. 2 Listiny.
II.
Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Napadeným rozsudkem nalézacího soudu byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti dle §147 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a dle §147 odst. 1 trestního zákoníku byla za tento přečin odsouzena k trestu odnětí svobody na šest měsíců, se stanovením podmíněného odkladu trestu odnětí svobody v délce osmnácti měsíců dle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku. Nalézací soud taktéž uložil stěžovatelce povinnost dle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zaplatit poškozené - zdravotní pojišťovně - škodu ve výši 291 333 Kč a poškozenému P. K. částku 143 561 Kč jako náhradu bolestného a částku 1 250 Kč jako náhradu nákladů vynaložených na stanovení výše bolestného. Se zbytkem uplatněných nároků poškozených odkázal dle §229 odst. 2 trestního řádu na řízení ve věcech občanskoprávních. Poškozeného P. K. nalézací soud odkázal dle §229 odst. 1 trestního řádu s uplatněním nároku na náhradu nákladů spojených s jeho péčí, ušlým ziskem, nemajetkovou újmou a cestovních nákladů na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Skutek, kladený stěžovatelce za vinu, spočíval, stručně řečeno, v tom, že dne 30. 4. 2019 okolo 8:00 hodin jako řidička osobního automobilu tovární značky Škoda Fabia při vjíždění na hlavní silnici z vedlejší silnice nerespektovala dopravní značku "dej přednost v jízdě", nedala přednost zprava po hlavní silnici přijíždějícímu motocyklu značky KTM, pohybujícímu se rychlostí převyšující nejvyšší povolenou rychlost 50 km/h v daném úseku, konkrétně 95 +- 10 km/h, v důsledku čehož byl řidič nucen náhle snížit rychlost a prudce brzdit, kvůli čemuž upadl s motocyklem na pravý bok, dále se sunul a kolidoval s automobilem stěžovatelky, v důsledku čehož utrpěl četná zranění, zejména zlomeniny, které ho omezovaly v obvyklém způsobu života po dobu výrazně delší šesti měsíců (dále jen "předmětný skutek").
4. Stěžovatelka podala proti tomuto rozsudku nalézacího soudu odvolání směřující do všech jeho výroků, na jehož podkladě vydal odvolací soud své napadené usnesení. Jím dle §256 trestního řádu zamítl odvolání jako nedůvodné.
5. Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl svým napadeným usnesením dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
III.
Argumentace stěžovatelky a dalších účastníků řízení, obsah spisu
6. Stěžovatelka po stručné rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy předkládá vlastní námitky proti napadeným rozhodnutím, jimž vytýká: 1) nepřiměřené rozšíření trestní represe; 2) porušení práva na spravedlivý proces; 3) porušení pravidla in dubio pro reo. Podstatu každé z těchto námitek lze přiblížit následovně:
7. Ad 1) stěžovatelka obecným soudům vytýká, že jí kladou za vinu nepředpokládání dvojnásobného překročení povolené rychlosti ze strany řidiče motocyklu. Stěžovatelka odmítá přenášení důsledků porušení pravidel silničního provozu z řidiče motocyklu na její osobu s odkazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2278/07 a sp. zn. IV. ÚS 3159/15. Stěžovatelka má za to, že dodržela potřebnou míru opatrnosti, neboť měla rozhled na 80 m, který dostačuje na splnění povinnosti dát přednost v jízdě. Dále doplňuje, že s ohledem na princip omezené důvěry nemohla předvídat dvojnásobnou rychlost řidiče motocyklu. Tu nemohla ani dle závěrů znaleckého posudku rozpoznat. Zavinění stěžovatelky údajně spočívá v připravení se o potenciální možnost rozpoznání zvýšené rychlosti motocyklu.
8. Dále stěžovatelka namítá, že obecné soudy nepřípustně dovozují, že pokud došlo k dopravní nehodě, muselo nutně dojít k zanedbání potřebné opatrnosti. S tímto stěžovatelka nesouhlasí s poukázáním na nález sp. zn. IV. ÚS 3159/15. Dále rozporuje neužití principu omezené důvěry Nejvyšším soudem, který jej neaplikoval, neboť v daném případě měla stěžovatelka povinnost dbát zvýšené opatrnosti. S tím stěžovatelka nesouhlasí, neboť tato povinnost není zákonem stanovena.
9. Ad 2) stěžovatelka zdůrazňuje, že Nejvyšší soud rozhodl v rozporu se svou judikaturou. Ten se od vlastní judikatury neodůvodněně odchýlil v rozhodnutí o zamítnutí dovolání. Nevypořádal se tak s právní argumentací stěžovatelky. V podrobnostech odkazuje stěžovatelka na své dovolání.
10. Ad 3) stěžovatelka shledává porušení pravidla in dubio pro reo, neboť obecné soudy při svém rozhodování vycházely z rychlosti motocyklu, jež byla stanovena středovou hodnotou s rozmezím +/- 10 km/h. V situaci, kdy nebylo postaveno na jisto, jakou rychlostí se řidič motocyklu pohyboval, nezvolily hodnotu pro stěžovatelku příznivější.
11. Ústavní soud si vyžádal vyjádření nalézacího soudu, odvolacího soudu, Nejvyššího soudu a vedlejších účastníků řízení a rovněž spisový materiál.
12. Nalézací soud a odvolací soud ve svých vyjádřeních v podstatě odkázaly na svá napadená rozhodnutí, za nimiž si stojí.
13. Nejvyšší soud ve svém vyjádření připomněl dokazování provedené nalézacím soudem. Následně poukázal na nesrovnalosti ve stěžovatelčině podání a ztotožnil se se závěry nalézacího soudu.
14. Nejvyšší státní zastupitelství ve svém vyjádření uvedlo, že stěžovatelka opakuje námitky uplatněné v předchozím řízení, na něž reagovalo ve vyjádření k dovolání ze dne 16. 2. 2022. Podrobněji již toto vyjádření doplňovat nebude.
15. Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích a Okresní státní zastupitelství ve Strakonicích se svých postavení vedlejšího účastníka konkludentně vzdaly.
16. Z obsahu spisu Ústavní soud ověřil průběh řízení tak, jak byl zrekapitulován výše a seznámil se s obsahem dovolání a v něm obsažených judikaturních argumentů, na které odkazuje stěžovatelka ve své stížnosti. Vzhledem k tomu, že ostatní účastníci řízení ve svých vyjádřeních neuvedli nic, co by stěžovatelce nebylo známo již v původním řízení, upustil Ústavní soud v zájmu rychlosti od zaslání jejich vyjádření stěžovatelce k replice, neboť pro jeho rozhodnutí tato vyjádření nebyla podstatná.
IV.
Posouzení Ústavním soudem
17. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
18. Ústavní soud především zdůrazňuje, že není běžnou třetí či čtvrtou instancí v systému všeobecného soudnictví, a není proto úkolem Ústavního soudu zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého jednotlivého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem ČR.
19. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní stížností stěžovatelka toliko opakuje argumenty, se kterými se dostatečně vypořádaly obecné soudy. Ve svém podání pak dezinterpretuje závěry obecných soudů o důvodech shledání viny. Obecné soudy postupovaly v nynější věci v mezích, které pro trestní řízení vytyčuje ústavní pořádek, a stěžovatelčiny námitky tedy nejsou způsobilé ani potenciálně odůvodnit závěr o tom, že by se napadená rozhodnutí protivila požadavku na poskytnutí ochrany jejím ústavně zaručeným základním právům či svobodám. K jednotlivým námitkám uvádí Ústavní soud následující:
20. Námitka 1) neobstojí. Stěžovatelka porušení článku 39 Listiny shledává v nepřípustném rozšíření trestní represe. Tuto skutečnost podporuje argumenty uvedenými výše.
21. K argumentu, že obecné soudy kladou stěžovatelce za vinu nepředpokládání dvojnásobné rychlosti, uvádí Ústavní následující: Důvodem pro odsouzení stěžovatelky bylo porušení povinnosti dát přednost v jízdě, jak obecné soudy ve svých rozhodnutích uvedly. Toto porušení dovozují z nedostatečného rozhlédnutí se před vjezdem do křižovatky, nikoliv z nepředpokládání zvýšené rychlosti řidiče motocyklu. Právní závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2278/07 ze dne 5. 8. 2010 (N 157/58 SbNU 335) se na projednávanou věc nevztahují pro porušení odlišné povinnosti. V uvedeném nálezu šlo o porušení obecné prevenční povinnosti stanovené v §415 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "OZ"). V souvislosti s touto povinností je pak třeba zohlednit veškeré relevantní okolnosti. V nynějším případě došlo k porušení zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen "zákon o silničním provozu"), a to konkrétně povinnosti uvedené v §22 odst. 1 tohoto zákona, která je kvalitativně odlišná od výše zmíněné obecné prevenční povinnosti. Tuto odlišnost spatřuje Ústavní soud i s ohledem na zmíněný nález, ve kterém je uvedeno, že při zkoumání porušení obecné prevenční povinnosti je třeba zohlednit více faktorů. Tak tomu však u námi posuzované věci není.
22. K argumentu nálezem sp. zn. IV. ÚS 3159/15 ze dne 25. 10. 2016 (N 199/83 SbNU 197) lze uvést, že stěžovatelka v citované části neuvedla premisu právního názoru, na nějž odkazuje, která zní "Pokud stěžovatel učinil před zahájením odbočování nezbytné kroky se zvýšenou opatrností". V našem případě obecné soudy dovodily porušení povinnosti dát přednost v jízdě na základě toho, že stěžovatelka neučinila výše uvedené nezbytné kroky. Právě toto opomenutí je stěžovatelce kladeno za vinu.
23. K argumentu dostatečného rozhledu stěžovatelky Ústavní soud uvádí, že i s ohledem na bod 17. tohoto usnesení mu nepřísluší posuzovat dostatečnost rozhledu stěžovatelky pro splnění její zákonné povinnosti. K tomuto argumentu je třeba dodat, že, jak zmínily obecné soudy, stěžovatelka nemohla předpokládat omezení nejvyšší povolené rychlosti řidiče motocyklu, o němž sama uvedla, že je nezohledňovala. Pro splnění povinnosti by tak měla stěžovatelka mít rozhled na takovou vzdálenost, aby mohla reagovat na účastníka pohybujícího se nejvyšší možnou rychlostí v daném úseku. Z rozhodnutí obecných soudů taktéž vyplývá, že pouhou změnou pohybu hlavy by stěžovatelka byla schopna dohledovou vzdálenost zvýšit. Právě to v nynější věci obecné soudy považovaly za podstatnou okolnost z hlediska zhodnocení, zda stěžovatelka své povinnosti dát přednost v jízdě dostála, a Ústavní soud neshledal, že by tímto uvážením obecných soudů bylo zasaženo do stěžovatelčiných základních práv.
24. Jak bylo uvedeno výše, obecné soudy kladou stěžovatelce za vinu porušení její povinnosti dát přednost v jízdě. Jak uvádí stěžovatelka shodně s obecnými soudy, k nehodě by nejspíše došlo, i kdyby se před vjezdem do křižovatky řádně rozhlédla a vjela do ní, neboť z pozice jejího automobilu nebylo možné rozpoznat zvýšenou rychlost motocyklu. To však není relevantní, neboť tento skutkový vývoj je pouze spekulativní a hypotetický. Stěžovatelka motocykl poškozeného podle skutkových zjištění obecných soudů vůbec neviděla, tedy to, jak by byla zareagovala, kdyby jej viděla, je pouhým dohadem. Na tomto závěru ničeho nemůže změnit ani princip omezené důvěry, jehož se stěžovatelka dovolává.
25. Podstatou principu omezené důvěry totiž je, že se řidič při provozu na pozemních komunikacích může spoléhat na to, že ostatní účastníci při provozu budou dodržovat pravidla provozu na pozemních komunikacích (příslušná ustanovení zákona), ovšem pouze tehdy, pokud z konkrétních okolností nebude vyplývat opak (srov. Polcar, Miroslav. Princip omezené důvěry v dopravě na pozemních komunikacích. Trestní právo 10. 12. 2015, In. ASPI Wolters Kluwer, cit. 6. 11. 2020). Z judikatury Nejvyššího soudu plyne výjimka, kdy se princip omezené důvěry nepoužije, jde o případy: "...kdy ze situace v provozu na pozemních komunikacích vyplývá povinnost dbát zvýšené opatrnosti nebo s předstihem reagovat na situaci, aby bylo zabráněno kolizi (např. na komunikacích nebo v jejich blízkosti se pohybují děti, osoby těžce zdravotně postižené, přestárlé, zjevně volně pobíhající zvířata, blízkost přechodu pro chodce nebo to dále vyplývá z existence instalovaných dopravních značek). Důvodně spoléhat na to, že tito účastníci silničního provozu dodrží pravidla silničního provozu, může řidič jen v případě, pokud z konkrétních okolností neplyne obava, že tomu tak nebude. Mohou však nastat situace, kdy i tito účastníci vytvoří řidiči svým náhlým neočekávaným a nepředvídatelným vstoupením do vozovky překážku, jež může být pro řidiče i objektivně nezvládnutelná. V takovém případě řidič neodpovídá za vzniklý protiprávní následek" (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 6 Tdo 143/2011, ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 4 Tdo 715/2013, a ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 6 Tdo 734/2013).
26. Obecné soudy situaci nastalou v tomto případě zhodnotily právě jako výše zmíněnou výjimku, neboť došlo k porušení povinnosti stěžovatelky. Jak vyplývá z §4 zákona o silničním provozu, je účastník provozu povinen "... své chování přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace...". V situaci, kdy řidička má povinnost dát přednost v jízdě a její rozhled je omezen, musí postupovat v souladu s výše uvedeným ustanovením a přizpůsobit své úkony stavu na pozemní komunikaci. Jak ovšem obecné soudy správně konstatovaly, pokud by stěžovatelka svoji povinnost řádně se rozhlédnout splnila a motocykl poškozeného viděla, na vzniklou situaci by mohla reagovat jinak (srov. explicitně bod 15. usnesení odvolacího soudu). Byla by totiž ve zcela jiné situaci a neposuzovala by totiž, zda může bezpečně projet prázdnou křižovatkou, ale zda může bezpečně projet křižovatkou, k níž se blíží motocykl rychlostí, kterou nedokázala určit.
27. Principu omezené důvěry by se mohla stěžovatelka dovolávat tedy pouze tehdy, kdyby sama dodržela všechny své povinnosti. Ústavní soud považuje za vhodné doplnit, že pokud by motocykl poškozeného viděla a nebyla schopna posoudit jeho rychlost, bylo by její povinností zvolit bezpečnější variantu jednání a do křižovatky vůbec nevjíždět, neboť neměla k dispozici žádný poznatek, který by jí umožnil vyhodnotit, zda se může spolehnout na to, že poškozený dodržuje pravidla provozu na pozemních komunikacích, či zda jsou zde okolnosti, které by tento závěr zpochybňovaly. K námitce stěžovatelky, že povinnost dbát zvýšené opatrnosti není stanovena zákonem, Ústavní soud uvádí, že tato povinnost je uvedena právě ve výše zmíněném ustanovení. Ze smyslu tohoto ustanovení lze dovodit právě povinnost zvýšené opatrnosti i v případě omezené viditelnosti.
28. "Zanedbání potřebné míry opatrnosti (jako předpoklad nedbalostního zavinění) je však třeba vyvozovat z konkrétních skutkových okolností, řádně zjištěných důkazním postupem před obecnými soudy. Nelze tak činit pouze na základě zpětné úvahy, podle které, došlo-li ke škodlivému následku, byla automaticky potřebná míra opatrnosti zanedbána. Součástí soudního rozhodnutí, v němž je osoba uznána vinnou z nedbalostního trestného činu, proto musí být pečlivé zhodnocení všech okolností, které soud vedly k závěru, že tato osoba náležitou opatrnost nezachovala, a jednala tedy zaviněně. Soudy musí pečlivě zkoumat, zda stěžovatel nevěnoval dění za sebou pozornost vůbec anebo spoléhal na to, že neexistuje překážka znemožňující mu bezpečné odbočení - za situace, kdy viditelní účastníci provozu reagují na jeho přípravu k odbočovacímu manévru." [nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3159/15 (N 199/83 SbNU 197)]. V tomto případě má Ústavní soud za to, že požadavky stanovené tímto nálezem byly splněny. Nalézací soud provedl podrobné dokazování a zabýval se jak možnou viditelností, tak i mírou spoluzavinění motocyklisty. Nelze tedy konstatovat, že by nalézací soud rozhodl o vině pouze z hlediska zpětné úvahy. Stěžovatelčin argument tudíž neobstojí.
29. Stěžovatelka dále argumentuje aplikací právního názoru obsaženého v uvedeném nálezu, že: "Pokud je trestně stíhána osoba za nedbalostní trestný čin a soudy současně dospějí k závěru, že podstatnější vliv na vznik škodlivého následku mělo úmyslně protiprávní jednání poškozeného, přičemž nedbalost je dovozena jen z toho, že obžalovaný si nepočínal dostatečně obezřetně, protože nevzal v úvahu protiprávnost jednání poškozeného, není možné učinit závěr o vině tak, jak to provedly obecné soudy v projednávaném případě." Ústavní soud k tomuto uvádí, že obecné soudy nedospěly k závěru, že jednání poškozeného by mělo podstatnější vliv na vznik škodlivého následku. Ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud dokonce uvádí, že povinnost dát přednost v jízdě je podstatnější, neboť její samotné porušení vede k reálnému střetu vozidel (bod 19. napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu). S tímto názorem se Ústavní soud ztotožňuje.
30. Stěžovatelčin argument, že v obdobných případech bude rozhodnutí o vině záviset pouze na výpovědi řidiče vozidla jedoucího po vedlejší komunikaci, neobstojí. Výpověď svědka je pouze jeden z důkazních prostředků. Otázka viny bude stále záviset na posouzení soudem, který po posouzení všech důkazů dojde k závěru v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů vyjádřenou v §2 odst. 6 trestního řádu. Bude pak na soudu prvního stupně, aby v souladu s provedenými důkazy došel k závěru o vině či nevině. Pokud by v rámci dokazování nedošel k jednoznačnému závěru, dojde k použití pravidla in dubio pro reo. Nemůže tak nastat situace kdy by o vině rozhodla mechanicky pouze potenciálně účelná výpověď účastníka nehody. V nynější věci pak obecné soudy správně za rozhodující považovaly, že splněním povinnosti řádně se rozhlédnout by stěžovatelka získala jiné informace, jejichž vyhodnocení by vedlo k jiné úvaze o tom, jak se má dále zachovat (k tomu viz výše bod 26.).
31. K námitce 2) Ústavní soud uvádí, že Nejvyšší soud odmítl dovolání především s odkazem na své rozhodnutí ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408). V něm uzavírá, že "Opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) TrŘ.". V nyní projednávaném případě Ústavní soud nemá důvod jakkoliv zpochybňovat závěr Nejvyššího soudu učiněný v tom směru, že uplatněné dovolací námitky byly toliko opakováním obhajoby stěžovatelky z předchozích řízení. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí rozvíjí argumenty stěžovatelky a vypořádává se s nimi. Ústavní soud tedy v jeho postupu neshledává porušení stěžovatelčiných základních práv či svobod.
32. Ani námitka 3) nemohla Ústavní soud přesvědčit o potřebě kasačního zásahu vůči napadeným rozhodnutím. Pravidlo in dubio pro reo nachází své uplatnění tehdy, pokud po vyčerpání všech reálných důkazních možností přetrvává důvodná pochybnost o vině, či nevině obžalovaného [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 286/98 ze dne 3. 12. 1998 (U 73/12 SbNU 541)]. Uplatní se přitom ke skutkovým zjištěním v jejich souhrnu, nikoliv ve vztahu k jednotlivým skutečnostem či dokonce jen ve vztahu k jednotlivým důkazům. Pojí se tak v zásadě se dvěma okruhy situací - v prvém z nich existují alespoň dvě vzájemně se vylučující verze skutkového děje, které jsou stejně podloženy výsledky dokazování, a alespoň jedna z nich musí být pro obžalovaného výhodnější než ostatní skutkové verze; ve druhém výsledky dokazování neumožňují vytyčení ani jedné realistické skutkové verze.
33. Naopak pokud je skutkový děj, resp. alespoň skutkový stav, spolehlivě, tedy bez důvodných pochybností, zjištěn v procesu dokazování, případné hypotetické konstrukce, které nejsou důkazně podložené, nebo pro ně sice důkazy dávají podklad, avšak tyto konstrukce v podstatných bodech skutková zjištění ustálená soudy nejsou způsobilá vyvrátit, není pro aplikaci pravidla in dubio pro reo místa.
34. Jak se již Ústavní soud mnohokráte ve své rozhodovací praxi k problematice ústavní konformity dokazování v trestním řízení vyjádřil, jeho možnosti zasáhnout proti jeho průběhu a výsledkům jsou velmi omezené, neboť tento proces je ovládán zásadou volného hodnocení důkazů. Ta je projevem důvěry v moc soudní a jedním z garantů její nezávislosti. Zákon ani ústava nepředepisují soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání které skutečnosti zvolit [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 881/08 ze dne 6. 8. 2008 (N 137/50 SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 859/13 ze dne 13. 3. 2014 (U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1677/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 195/75 SbNU 197) či nález sp. zn. I. ÚS 455/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239)]. Už i jen odvolací soud může do volného hodnocení důkazů soudem nalézacím zasáhnout jen výjimečně, přičemž svůj postup musí velmi pečlivě odůvodnit [nález sp. zn. I. ÚS 1922/09 ze dne 7. 9. 2009 (N 196/54 SbNU 411) či nález sp. zn. II. ÚS 282/97 ze dne 13. 1. 1999 (N 5/13 SbNU 33)].
35. Proces dokazování však zajisté nestojí zcela mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ten ve své rozhodovací praxi definoval výjimky, v nichž může mimořádně proti procesu dokazování a ustálení skutkového stavu před obecnými soudy zasáhnout. Tak může učinit v případech, jestliže skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů, případně je-li mezi skutkovými zjištěními a právními závěry extrémní nesoulad či jejich zdánlivý nesoulad není řádně odůvodněn [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185), nález sp. zn. I. ÚS 180/03 ze dne 2. 3. 2004 (N 32/32 SbNU 293) či nález sp. zn. IV. ÚS 418/97 ze dne 9. 2. 1998 (N 18/10 SbNU 119)], jestliže byly důkazy hodnoceny zjevně svévolně [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)], odpovědnost za výsledek dokazování byla fakticky přenesena na soudního znalce [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)] či jestliže na základě provedených důkazů nelze s nejvyšším stupněm jistoty uzavřít, že obviněný se dopustil jednání kladeného mu za vinu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521) a judikaturu v něm uváděnou], přičemž však jednotlivé nesrovnalosti či mezery ve skutkových zjištěních nutně tento stupeň jistoty nenarušují [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 593/02 ze dne 18. 3. 2004 (U 14/32 SbNU 539)].
36. Dalšími výjimkami jsou případy, v nichž závěry dokazování nejsou přesvědčivě, logicky a úplně odůvodněny v závislosti na druhu rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521), nález sp. zn. IV. ÚS 10/02 ze dne 9. 6. 2003 (N 84/30 SbNU 287), nález sp. zn. III. ÚS 532/01 ze dne 31. 1. 2002 (N 10/25 SbNU 69), nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63) či nález sp. zn. I. ÚS 639/03 ze dne 21. 7. 2004 (N 102/34 SbNU 79)], předmětem dokazování nebyl skutek, jímž byl obviněný nakonec shledán vinným [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 125/04 ze dne 25. 4. 2005 (N 88/37 SbNU 195)], případně v nichž dokazování bylo provedeno jednostranně v neprospěch obviněného [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 372/03 ze dne 22. 12. 2004 (N 196/35 SbNU 569) či nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63)] nebo ve zcela nedostatečném rozsahu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 394/97 ze dne 4. 3. 1998 (N 28/10 SbNU 179)], případně obviněný neměl možnost účinně reagovat na změnu náhledu obecných soudů na právní kvalifikaci [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/98 ze dne 30. 11. 1998 (U 72/12 SbNU 537)].
37. Žádnou ze zde uvedených vad však napadená rozhodnutí obecných soudů netrpí. Stěžovatelka pouze rozporuje s posouzením jednotlivého důkazu. Jak již bylo uvedeno výše, pravidlo in dubio pro reo nemůže být použito pouze v návaznosti na jeden konkrétní důkaz. Ústavní soud v tomto případě nemůže zasáhnout do hodnocení důkazu provedeného obecnými soudy. Ústavní soud na základě výše uvedeného konstatuje, že k porušení pravidla in dubio pro reo nedošlo.
V.
Závěr
38. Protože Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh neshledal v napadených rozhodnutích ani v řízení, které předcházelo jejich vydání, žádnou stěžovatelkou vytýkanou vadu, která by zakládala porušení některého jejího ústavně zaručeného práva či svobody ani žádnou takovou flagrantní vadu stěžovatelkou neuvedenou, rozhodl bez potřeby obstarávat si ve věci další podklady o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu