ECLI:CZ:US:2022:3.US.3053.22.1
sp. zn. III. ÚS 3053/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. J., zastoupeného JUDr. Pavlem Holubem, advokátem se sídlem Kopečná 940/14, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2021, č. j. 4 T 122/2021-61, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2022, č. j. 8 To 19/2022-90, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, č. j. 3 Tdo 665/2022-118, za účasti Městského soudu v Brně, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Brně, Krajského státního zastupitelství v Brně a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 11. 2022, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel na Ústavním soudu domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Brně (dál jen "nalézací soud"), usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "odvolací soud") a usnesení Nejvyššího soudu konkretizovaných výše v záhlaví, a to pro porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem nalézacího soudu uznán vinným ze spáchání přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a podle §67 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku ve spojení s §68 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 60 denních sazeb po 250 Kč, tedy v celkové výši 15 000 Kč.
3. Skutek, kladený stěžovateli za vinu, měl spočívat, stručně popsáno, v tom, že stěžovatel měl dne 1. 6. 2021 v dopoledních hodinách na parkovišti před obchodním domem nejprve vyjadřovat nesouhlas s tím, že poškozený parkoval na místě vyhrazeném pro rodiny s dětmi, a po slovní rozepři mezi stěžovatelem a poškozeným jej měl opakovaně a záměrně vyhledat a několikrát udeřit pěstí do trupu a hlavy a přes odpor poškozeného pokračoval v napadání až do vnitřních prostor obchodního domu, čímž mu způsobil rozražení spodního rtu a drobné podlitiny na hlavě, čemuž přihlíželo nejméně deset osob (dále jen "předmětný skutek").
4. Proti napadenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, které odvolací soud zamítl podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, svým napadeným usnesením.
5. Stěžovatel brojil proti usnesení odvolacího soudu dovoláním, které svým napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
III. Argumentace stěžovatele
6. Ačkoliv má ústavní stížnost podobu nesystematicky uspořádaných myšlenek, komentářů a mnohdy i pouhých zvolání stěžovatele k různým aspektům předmětné trestní věci, lze z ní vypreparovat námitky: 1) nesprávného zjištění skutkového stavu; 2) nesprávného právního hodnocení; a 3) nedostatečného odůvodnění. Podstatu těchto námitek lze zrekonstruovat následovně:
7. Ad 1) stěžovatel namítá, že obecné soudy řádně neprovedly dokazování. Podle stěžovatele také nebylo možno zjistit, kdo s fyzickým napadáním začal, přičemž nalézací soud sám připustil, že do sebe poškozený se stěžovatelem začali žďuchat, což následně přerostlo v pěstní souboj. Podle stěžovatele tak nebylo prokázáno, že by s fyzickým napadením poškozeného začal právě on, mohlo tomu být právě naopak. Stěžovatel se dále věnuje rozboru kamerového záznamu, na němž je celý incident zachycen, a dovozuje z něj, že jasně prokazuje, že útočníkem byl poškozený, nikoliv on, a že poškozený nebyl ani při jednání s hlídkou městské policie viditelně zraněn, na rozdíl od stěžovatele, a byl rozčilený, stěžovateli tykal a dál jej verbálně napadal, zatímco stěžovatel byl věcný a klidný. Taktéž poukazuje na to, že poškozený je robustnější postavy než on a na svůj špatný zdravotní stav. Za závažné pochybení odvolacího soudu považuje, že zamítl jeho důkazní návrh na přehrání kamerového záznamu.
8. Ad 2) stěžovatel nalézacímu soudu vytýká, že jeho jednání považoval za výtržnictví jen proto, že na veřejnosti napadl jiného, avšak podle stěžovatele jen tato skutečnost sama o sobě pro právní kvalifikaci trestného činu podle §358 odst. 1 trestního zákoníku nestačí, nýbrž je třeba zvažovat její celkový kontext. Stěžovatel dále předkládá své právní úvahy o trestném činu výtržnictví, zejména opakuje závěr, že samo o sobě napadení jiného není výtržností a že výtržnictví vyžaduje hrubé narušení veřejného klidu, což dle jeho názoru v jeho věci nebylo dáno, neboť narušení veřejných zájmů chráněných tímto trestným činem nebylo nijak výrazné. Šlo naopak o individuální konflikt dvou jednotlivců, který se týkal jejich individuálních zájmů, odehrál se jen mezi nimi a nijak se nedotkl ostatních přítomných. Poukazuje rovněž na to, že jednal ve veřejném zájmu, když se vymezil proti protiprávnímu jednání poškozeného, který parkoval na místě, na němž parkovat neměl. Stěžovatel tak vystoupil na obranu dodržování právních norem a morálních standardů chování, které poškozený sám narušil, a ohrazuje se proti tomu, že nalézací soud to vyhodnotil jako malichernou pohnutku. Nejvyššímu soudu pak stěžovatel vytýká, že nerespektoval svůj dřívější rozsudek ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 7 Tdo 224/2002, který byl vydán ve zcela stejné věci, takže napadené usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel považuje za překvapivé.
9. Ad 3) považuje stěžovatel napadený rozsudek nalézacího soudu za nedostatečně odůvodněný. Nalézací soud podle něj řádně nezdůvodnil, proč považoval předmětný skutek za "výtržnost", nýbrž se soustředil převážně na to, aby vyložil, proč nešlo o jednání v nutné obraně podle §29 trestního zákoníku na straně stěžovatele. Nevysvětlil však, jak posoudil všechny okolnosti skutku relevantní pro závěr, že napadením jiného se stěžovatel také dopustil výtržnosti. Nepřihlédl také k tomu, že poškozený stěžovatele napadl, když sám připustil, že se do sebe pustili naráz.
IV. Posouzení Ústavním soudem
10. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci ve státě, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou, jinak by totiž popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
11. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel se jejím prostřednictvím snaží zrevidovat skutkové a právní závěry obecných soudů tak, že po Ústavním soudu žádá repetici dokazování, nového dosažení skutkových závěrů nezávislého na tom, k jakým závěrům dospěly obecné soudy, a vyvození vlastních právních závěrů. K tomu však, jak je již výše uvedeno, Ústavní soud není oprávněn. Obecné soudy v nynější věci postupovaly v mezích ústavního pořádku a jejich napadená rozhodnutí neindikují žádnou vadu, která by svou intenzitou mohla věc posouvat do ústavněprávní roviny. Na jednotlivé námitky pak Ústavní soud reaguje následovně:
12. Námitkou 1) se stěžovatel snaží prosadit své hodnocení provedených důkazů oproti tomu, které provedly obecné soudy. Ústavní soud dlouhodobě judikuje, že do této oblasti je oprávněn zasahovat pouze zcela výjimečně, neboť proces dokazování a ustalování skutkového stavu na jeho základě je v trestním řízení ovládán co do svého rozsahu zásadou materiální pravdy, co do svého obsahu zásadou volného hodnocení důkazů, která je projevem důvěry v moc soudní a jedním z garantů její nezávislosti. Zákon ani ústava nepředepisují soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání které skutečnosti zvolit [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 881/08 ze dne 6. 8. 2008 (N 137/50 SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 859/13 ze dne 13. 3. 2014 (U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1677/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 195/75 SbNU 197) či nález sp. zn. I. ÚS 455/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239)]. Už i jen odvolací soud může do volného hodnocení důkazů soudem nalézacím zasáhnout jen výjimečně, přičemž svůj postup musí velmi pečlivě odůvodnit [nález sp. zn. I. ÚS 1922/09 ze dne 7. 9. 2009 (N 196/54 SbNU 411) či nález sp. zn. II. ÚS 282/97 ze dne 13. 1. 1999 (N 5/13 SbNU 33)].
13. Proces dokazování však nestojí zcela mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ten ve své rozhodovací praxi definoval výjimky, v nichž může mimořádně proti procesu dokazování a ustálení skutkového stavu před obecnými soudy zasáhnout. Tak může učinit v případech, jestliže skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů, případně je-li mezi skutkovými zjištěními a právními závěry extrémní nesoulad či jejich zdánlivý nesoulad není řádně odůvodněn [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185), nález sp. zn. I. ÚS 180/03 ze dne 2. 3. 2004 (N 32/32 SbNU 293) či nález sp. zn. IV. ÚS 418/97 ze dne 9. 2. 1998 (N 18/10 SbNU 119)], jestliže byly důkazy hodnoceny zjevně svévolně [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)], odpovědnost za výsledek dokazování byla fakticky přenesena na soudního znalce [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)] či jestliže na základě provedených důkazů nelze s nejvyšším stupněm jistoty uzavřít, že obviněný se dopustil jednání kladeného mu za vinu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521) a judikaturu v něm uváděnou], přičemž však jednotlivé nesrovnalosti či mezery ve skutkových zjištěních nutně tento stupeň jistoty nenarušují [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 593/02 ze dne 18. 3. 2004 (U 14/32 SbNU 539)].
14. Dalšími výjimkami jsou případy, v nichž závěry dokazování nejsou přesvědčivě, logicky a úplně odůvodněny v závislosti na druhu rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521), nález sp. zn. IV. ÚS 10/02 ze dne 9. 6. 2003 (N 84/30 SbNU 287), nález sp. zn. III. ÚS 532/01 ze dne 31. 1. 2002 (N 10/25 SbNU 69), nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63) či nález sp. zn. I. ÚS 639/03 ze dne 21. 7. 2004 (N 102/34 SbNU 79)], předmětem dokazování nebyl skutek, jímž byl obviněný nakonec shledán vinným [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 125/04 ze dne 25. 4. 2005 (N 88/37 SbNU 195)], případně v nichž dokazování bylo provedeno jednostranně v neprospěch obviněného [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 372/03 ze dne 22. 12. 2004 (N 196/35 SbNU 569) či nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63)] nebo ve zcela nedostatečném rozsahu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 394/97 ze dne 4. 3. 1998 (N 28/10 SbNU 179)], případně obviněný neměl možnost účinně reagovat na změnu náhledu obecných soudů na právní kvalifikaci [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/98 ze dne 30. 11. 1998 (U 72/12 SbNU 537)].
15. Žádnou z těchto vad však napadená rozhodnutí netrpí. Stěžovatel svou ústavní stížnost zaměřil převážně proti napadeném rozsudku, avšak opomenul, že k problematice skutkových závěrů nalézacího soudu se vyjádřil i odvolací soud, a především Nejvyšší soud v bodě 26. svého napadeného usnesení, v němž pregnantně vyložil, proč je stěžovatelova argumentace proti skutkovým zjištěním lichá a že jde toliko o důsledek zkreslení některých pasáží odůvodnění napadeného rozsudku stěžovatelem.
16. Nejvyšší soud poukázal především na to, že z kamerového záznamu nalézací soud zcela jednoznačně a bez jakékoliv pochybnosti či možnosti dvojího výkladu dovodil, že celý konflikt inicioval stěžovatel, který poté, co mezi ním a poškozeným proběhla verbální výměna ohledně zaparkování vozidla poškozeného (který je držitelem ZTP, avšak podle jeho slov byla všechna místa pro jeho držitele obsazena), z níž poškozený odešel, tohoto sledoval, přiblížil se k němu na kontaktní vzdálenost a začal se s ním pošťuchovat, přičemž sice tento úvod jejich fyzické interakce byl vzájemný, ale s intenzivním násilím začal jednoznačně stěžovatel. Uzavřel také, že ačkoliv se poškozený bránil, takže došlo k potyčce, byl v ní dominantním a určujícím aktérem právě stěžovatel, který pokračoval v bití poškozeného takovým způsobem, že tento před ním musel ustupovat až do vnitřních prostor obchodního domu. Obecné soudy tedy nikdy nedospěly ke skutkovému zjištění, že fyzické napadení pěstmi by bylo vzájemné, ale celý incident zřetelně rozdělily na pouhou verbální výměnu a drobné pošťuchování na jedné straně a na intenzivní brachiální násilí (napadání pěstmi a pokračování v bití poškozeného) na straně druhé. Připustily, že v prvé fázi byl aktivní i poškozený, avšak že druhou fázi inicioval a rozvíjel stěžovatel.
17. Stěžovatel tento závěr zcela ignoruje a nadále prosazuje svou verzi, a to nadto dosti nekoherentním způsobem, neboť v jedné pasáži své ústavní stížnosti tvrdí v rozporu s dostatečně odůvodněnými závěry obecných soudů, že nebylo jednoznačně určeno, kdo koho začal bít, takže není vyloučeno, že to byl poškozený, a v jiné její pasáži vyjadřuje skálopevnou jistotu, že první jej udeřil právě poškozený. Za této situace v souladu se shora uvedenými východisky Ústavní soud nemá důvodu se proti skutkovým závěrům obecných soudů vymezovat, neboť tyto jsou v souhrnu odůvodnění všech napadených rozhodnutí logicky a úplně vysvětleny a stěžovatel je kvalifikovaným způsobem nezpochybnil. Je tedy zřejmé, že dokazování předmětným kamerovým záznamem bylo provedeno nalézacím soudem dostatečně a že nebylo důvodu, proč by jej měl opětovně provádět odvolací soud.
18. Námitky 2) a 3) směřují proti právnímu závěru obecných soudů, neboť i prostřednictvím námitky 3) stěžovatel toliko polemizuje s kvalifikací předmětného skutku jako trestného činu výtržnictví. I ze stěžovatelova vymezování se proti odůvodněním obecných soudů je patrné, že v nich byly právní úvahy obecných soudů vyjádřeny dostatečným způsobem na to, aby stěžovatel porozuměl jejich podstatě a mohl se proti nim vymezit. Stěžovatel se nadto i v rámci této námitky zaměřuje především na odůvodnění napadeného rozsudku, které však z hlediska úvah o právní kvalifikaci bylo doplněno i napadenými usneseními odvolacího soudu a Nejvyššího soudu.
19. Ústavní soud proto k oběma těmto námitkám poukazuje na svou konstantní rozhodovací praxi, podle níž interpretace a aplikace norem podústavního práva náleží obecným soudům, neboť zásadně postrádá ústavněprávní rozměr [k tomu srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2372/11 ze dne 3. 9. 2012 (N 146/66 SbNU 219); nález sp. zn. IV. ÚS 1834/10 ze dne 22. 11. 2010 (N 231/59 SbNU 357); nález sp. zn. I. ÚS 1052/10 ze dne 29. 9. 2010 (N 206/58 SbNU 857); či nález sp. zn. I. ÚS 1524/15 ze dne 30. 11. 2016 (N 229/83 SbNU 575)]. Ústavnímu soudu tak zásadně nepřísluší výklad podústavního práva provedený k tomu určeným orgánem veřejné moci přehodnocovat, a to ani v případě odlišného názoru na správnou interpretaci určité právní normy [k tomu srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1056/07 ze dne 21. 5. 2008 (N 94/49 SbNU 409); nález sp. zn. I. ÚS 351/05 ze dne 3. 5. 2006 (N 94/41 SbNU 253); či nález sp. zn. II. ÚS 259/05 ze dne 21. 3. 2006 (N 65/40 SbNU 647)]. Přesto může i nesprávnou aplikací či interpretací norem podústavního práva dojít k porušení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2516/07 ze dne 28. 5. 2009 (N 124/53 SbNU 559)].
20. Ústavní soud proto vymezil i okruh situací, v nichž nesprávná interpretace nebo aplikace podústavního práva obecnými soudy může zakládat důvod pro zásah Ústavního soudu. Obecně půjde o situace, kdy obecný soud neodůvodněně upřednostnil při aplikaci či interpretaci právní normu sledující určitý ústavně chráněný účel na úkor právní normy sledující jiný ústavně chráněný účel, dále o situace, kdy z možných výkladových alternativ jedné právní normy zvolí výklad ústavně nekonformní, jakož i situace, kdy aplikace či interpretace právní normy je v daném případě svévolná či v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. inter alia multa, např. nález sp. zn. I. ÚS 3523/11 ze dne 7. 3. 2012 (N 48/64 SbNU 599); nález sp. zn. I. ÚS 2736/07 ze dne 14. 4. 2010 (N 83/57 SbNU 115); nález sp. zn. I. ÚS 755/06 ze dne 10. 12. 2008 (N 219/51 SbNU 725); či nález sp. zn. I. ÚS 320/06 ze dne 29. 10. 2008 (N 184/51 SbNU 259)].
21. Těmto východiskům aplikace §358 odst. 1 na předmětný skutek tak, jak ji provedly obecné soudy, vyhovuje. Předně je třeba uvést, že obdobně jako u předchozí námitky stěžovatel opomíjí způsob, jakým se s ní vypořádal Nejvyšší soud, který se v bodech 27. až 29. vyjádřil jak k obecným východiskům rozhodovací praxe k trestnému činu výtržnictví, tak k jejich promítnutí do konkrétní stěžovatelovy situace. Nejvyšší soud dovodil, že právní kvalifikace přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku byla i při všestranném posouzení okolností předmětného skutku na místě, zejména ze skutečnosti, že stěžovatel celý incident vyprovokoval, že míra intenzity napadání poškozeného byla značná a že s ní stěžovatel nepřestával, ač se intenzita obrany poškozeného citelně snížila a tento počal ustupovat až do vnitřních prostor obchodního domu, a že této fyzické konfrontaci nejenže přihlíželi návštěvníci tohoto centra, mezi nimiž bylo i malé dítě, ale že stěžovateli napadajícímu poškozeného dokonce museli uhýbat z cesty, tedy že nelze mít za to, že by celý incident skutečně měl pouze privátní povahu. Tyto úvahy, s nimiž se stěžovatel kvalifikovaným způsobem nevypořádává, jsou přesvědčivé.
22. O hrubém narušení veřejného pořádku celým komplexem předmětného skutku Ústavní soud nepochybuje. Stěžovatel se jím nepasoval do role legitimního ochránce veřejného pořádku, jak se snažil obecné soudy i Ústavní soud přesvědčit, ale do role jeho samozvaného arbitra rozhodujícího o tom, kde jsou jeho hranice a kdo je přestoupil, a současně i do role vykonavatele sankcí za tato jím dovozená přestoupení. V demokratickém a právním státě nelze připustit, aby mimo právním řádem jednoznačně stanovené případy jednotlivci násilím (např. institut nutné obrany) vymáhali dodržování právních, či dokonce i morálních norem nemajících oporu v zákoně proti jejich domnělým porušitelům. Tato nepřípustnost v nynějším případě vysvítá i ze skutečnosti, že poškozený byl, jak konstatovaly obecné soudy, držitelem ZTP, u nějž je zaparkování na místě pro rodinu s dětmi pochopitelné, což si stěžovatel dopředu neověřil.
23. Stěžovatel si ostatně nápadně protiřečí, pokud na jedné straně tvrdí, že jednal ve veřejném zájmu a na ochranu dodržování právního řádu, ba dokonce i morálních standardů chování ve společnosti, na straně druhé se dovolává výlučně "soukromého" charakteru konfliktu mezi ním a poškozeným a dovozuje, že v něm šlo o jejich individuální zájmy a že tím veřejný pořádek nijak narušen nebyl. Stejně tak nelze v demokratickém a právním státě připustit intenzivní brachiální násilí jako řešení mezilidských konfliktů na veřejném místě bez braní jakýchkoliv ohledů na ostatní osoby, které jsou mu přítomny a které jsou nuceny být jeho svědky. Obecné soudy tedy nemohly pochybit, pokud předmětný skutek považovaly za hrubé narušení veřejného pořádku.
24. Jako obiter dictum, neboť to na shora uvedených závěrech ničeho nemění, Ústavní soud poukazuje rovněž na to, že parkování na místě vyhrazeném pro rodiny s dětmi je pro jiné účastníky provozu na pozemních komunikacích protiprávní pouze tehdy, je-li takové místo označeno informativní provozní svislou dopravní značkou vyhrazené parkoviště č. IP 12 podle přílohy č. 5 vyhlášky č. 294/2015 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, doplněnou určeným symbolem č. 226 podle přílohy č. 7 stejné vyhlášky na značce samé či na její doplňkové tabulce. Mimo tyto případy, tedy jde-li toliko o vodorovné označení takových parkovacích míst zejména u obchodních domů, se jedná toliko o apel provozovatele parkoviště na ohleduplnost jeho uživatelů. Stěžovatel netvrdil ani neprokazoval, že by v jeho věci bylo dané parkovací místo označeno shora uvedenou svislou dopravní značkou, a tedy staví se do role karatele porušení právní normy, u níž ani nebylo postaveno na jisto, že vůbec porušena byla. Jak však již bylo uvedeno, to není v nynější věci podstatné, neboť nelze připouštět samozvané trestání domnělých porušení ani právních norem, ani norem morálních.
25. Stěžovatel rovněž setrvale odkazoval na vzájemnost celé konfrontace a tvrdil, že je jí vyloučen zásah do veřejného pořádku. Ani to však v nynějším případě nehraje roli. Obecné soudy správně a v souladu s ustálenou rozhodovací praxí i doktrínou předestřely, že fyzický konflikt mezi dvěma jednotlivci při řešení jejich osobního problému může hrát z hlediska posuzování kontextu daného skutku v intencích zvažování aplikace §358 odst. 1 trestního zákoníku roli, ovšem důvodem pro vyloučení naplnění znaku výtržnost či pro vyloučení zásahu do chráněného objektu bude takový vztah vylučovat zásadně jen tehdy, je-li fyzický konflikt vyústěním situačního či dlouhodobého relačního problému mezi partnery, příbuznými či blízkými přáteli, tedy mezi osobami, které již před konfliktem měly důvěrný vztah (srov. např. ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 2978), naopak bezdůvodné napadání cizích osob zpravidla znak výtržnosti naplňuje (srov. např. ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 2979), přičemž stejně to platí i pro případy, kdy je pachatel subjektivně přesvědčen, že nějaký důvod k útoku má, ovšem tento důvod nelze z hlediska práva považovat za ospravedlnitelný či alespoň pochopitelný, i když neospravedlnitelný.
26. Takovým důvodem může být za dalších okolností typicky např. vyprovokování [srov. např. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3324; či DRAŠTÍK, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, k §358. Citováno dle: ASPI (právní informační systém), bod 11.). V nynějším případě však žádný takovýto důvod dán nebyl, jak uvedeno výše. Na tom nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že poškozený na stěžovatele nereagoval přívětivě a přispěl k napjaté atmosféře jejich komunikace, neboť k žádné konfrontaci s ním nesměřoval a po výměně názorů na oprávněnost jeho zastavení na místě určeném pro parkování rodin s dětmi o další kontakt se stěžovatelem nestál, a byl to naopak právě stěžovatel, kdo se rozhodl nenechat celou záležitost být, ačkoliv k tomu měl příležitost, neboť poškozený od něj odešel, a po chvíli opět vyhledal kontakt s poškozeným, který eskaloval až ve fyzické násilí.
27. To je důležité i pro posouzení stěžovatelova odkazu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 7 Tdo 224/2002, který ignoruje fakt, že v daném případě obecné soudy nebyly schopny učinit jednoznačný skutkový závěr o tom, který z účastníků fyzického konfliktu začal intenzivně napadat toho druhého, zatímco v nynějším případě jednoznačně obecné soudy uzavřely, že to byl stěžovatel, a to způsobem zcela ústavně konformním (viz výše). Tento aspekt je dostatečně významný pro skutkové odlišení obou případů, neboť vzájemná hádka, u níž ani nelze určit, kdo dal příslovečnou první ránu, se z hlediska míry narušení veřejného pořádku vůči ostatním lidem značně odlišuje od cíleného a vytrvalého vyvolávání konfliktu jednou osobou bez legitimního důvodu a jeho následného eskalování až do úrovně intenzivní fyzické konfrontace.
V. Závěr
28. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí bez potřeby obstarávat si ve věci další podklady v těchto ani v postupu předcházejícím jejich vydání neshledal nic, co by v mezích stěžovatelových námitek svědčilo o porušení jeho ústavně zaručeného základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny či jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Žádné flagrantní porušení některého stěžovatelova ústavně zaručeného základního práva či svobody neshledal Ústavní soud ani sua sponte. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2022
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu