ECLI:CZ:US:2023:1.US.3494.22.1
sp. zn. I. ÚS 3494/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele J. D., zastoupeného Mgr. Lukášem Hniličkou, advokátem se sídlem Jakubská 1, Brno, proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 22. 2. 2022, č. j. 3 T 124/2021-218, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2022, sp. zn. 9 To 135/2022, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, č. j. 4 Tdo 900/2022-294, za účasti Okresního soudu ve Znojmě, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a Okresního státního zastupitelství ve Znojmě, Krajského státního zastupitelství v Brně a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 12. 2022, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá dle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušení v záhlaví vymezených rozhodnutí Okresního soudu ve Znojmě (dále jen "okresní soud" nebo "nalézací soud"), Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud" nebo "odvolací soud") a Nejvyššího soudu, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 13 Úmluvy.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Napadeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), za nějž byl dle §145 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 let. Podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl stěžovatel zařazen pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Stěžovateli byla uložena povinnost nahradit škodu podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), a to poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky, se sídlem Vinohradská 2577/178, Vinohrady, 130 00 Praha 3, zastoupené pobočkou Brno, Cejl 5, P. O. BOX 216, Brno 216, 658 18 Brno, IČ 47114304, částku ve výši 59 606,- Kč.
3. Skutek kladený stěžovateli za vinu, měl, stručně řečeno, spočívat v tom, že stěžovatel měl po předchozím konfliktu svou přítelkyni (dále jen "poškozená") stáhnout z postele tak, že ležela zády na podlaze, a ačkoliv věděl, že před týdnem byla na akutní gynekologické operaci, ji měl vší silou dupnout bosou nohou na břicho a způsobit tak natržení levého jaterního laloku s krvácením do dutiny břišní, takže následně musela být transportována do nemocnice, umístěna na JIP a hospitalizována 10 dní.
4. Stěžovatel podal proti napadenému rozsudku okresního soudu odvolání, jež krajský soud svým napadeným usnesením zamítl.
5. Proti napadenému usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl svým napadeným usnesením dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
III. Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel po stručné rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy předkládá námitky proti napadeným rozhodnutím, jimž vytýká: 1) nesprávné hodnocení výpovědi svědkyně; 2) nedostatečné prokázání viny stěžovatele; 3) nezkoumání důvodů změny výpovědí poškozené; 4) nevypracování znaleckého posudku; 5) nerespektování zásady in dubio pro reo. Podstatu každé z těchto námitek lze přiblížit následovně:
7. Ad 1) se stěžovatel vymezuje vůči tomu, že obecné soudy měly v jeho případě špatně zhodnotit výpověď poškozené. Ta měla svou výpověď v průběhu řízení několikrát změnit, přičemž se měly tyto verze vzájemně vylučovat. Obecné soudy tuto skutečnost podle stěžovatele nevzaly v potaz. Stěžovatel připomíná, že poškozená měla vypovídat celkem pětkrát, z čehož dvě výpovědi byly v jeho prospěch a zbylé tři v neprospěch. Výpověď poškozené měla být stěžejním důkazem v řízení, a proto by měla být oproštěna od jakýchkoliv pochybností ohledně její důvěryhodnosti. Stěžovatel má za to, že tyto rozpory byly způsobené osobností poškozené a posíleny rozhořčením z rozchodu se stěžovatelem, patologickou žárlivostí, nízkým věkem poškozené a tím, že je konzumentka drog.
8. Ad 2) stěžovatel vytýká obecným soudům, že dostatečně neprokázaly jeho viny. Nesouhlasí s prokázáním viny na základě znaleckého posudku, neboť ten údajně nevyloučil stěžovatelovu verzi předmětného děje. Spolu s tím připomněl nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007, jenž zapovídá soudům přiznávat rozdílnou sílu znaleckého posudku oproti jiným důkazům. Vinu stěžovatele má prokazovat pouze výpověď poškozené, kterou svým prvním argumentem zpochybnil. Další důkazy svědčící o jeho vině jsou nepřímé. Stěžovatel se domnívá, že rozhodnutí o jeho vině bylo založeno pouze na výpovědi poškozené, s čímž nesouhlasí, neboť výrok o jeho vině by měl být založen na nejvyšším možném stupni jistoty.
9. Ad 3) stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů, že by poškozenou manipuloval ke změně výpovědi v jeho prospěch. Následně s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 2929/18 ze dne 6. 3. 2020 uvádí, že obecné soudy měly přezkoumat důvod změny výpovědi poškozené. Stěžovatel je toho názoru, že poškozená při první výpovědi byla rozhořčená z rozchodu, který byl vyvolán ze strany stěžovatele. Z tohoto důvodu se mu chtěla pomstít, a proto by měla být tato výpověď brána s rezervou. Obecné soudy však upřednostnily verzi o manipulování poškozené ze strany stěžovatele. Nepřipustily tak možnost opačnou, tedy že poškozená výpověď měnila v závislosti na emocích vůči stěžovateli.
10. Ad 4) stěžovatel napadá nevypracování znaleckého posudku k posouzení věrohodnosti poškozené, jež stěžovatel navrhoval v řízení u krajského soudu. Tento návrh posoudil krajský soud jako nadbytečný. Stěžovatel se domnívá, že vzhledem k důležitosti výpovědi poškozené, tedy jediného přímého důkazu, mělo dojít k posouzení věrohodnosti výpovědi znaleckým zkoumáním. Následně s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV ÚS 154/02 ze dne 11. 11. 2002 připomíná, že nelze pachatele odsoudit pouze na základě protichůdných výpovědí pachatele a poškozeného.
11. Ad 5) stěžovatel zastává názor, že v jeho případě je nutné aplikovat zásadu presumpce neviny, jelikož řetězec důkazů neprokazuje napadení stěžovatelky. V souladu s tímto se stěžovatel domnívá, že obecné soudy porušily práva na spravedlivý proces, neboť existoval důvod pro aplikace zásady (sic!) in dubio pro reo, což však obecné soudy neučinily.
IV. Posouzení Ústavním soudem
12. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
13. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní stížností stěžovatel toliko prosazuje svůj pro sebe příznivý náhled na skutkový stav, který však neodpovídá skutkovému stavu tak, jak jej zjistily obecné soudy, a účelově mimo relevantní kontext prezentuje některé dílčí elementy svého případu nesoucí znaky skutkových nepřesností, které však z hlediska celkového souhrnu skutkových zjištění učiněných obecnými soudy nejsou podstatné. Obecné soudy postupovaly v nynější věci v mezích, které pro trestní řízení vytyčuje ústavní pořádek, a stěžovatelovy námitky tedy nejsou způsobilé ani potenciálně odůvodnit závěr o tom, že by se napadená rozhodnutí protivila požadavku na poskytnutí ochrany jeho ústavně zaručeným základním právům či svobodám. K jednotlivým námitkám uvádí Ústavní soud následující:
14. K námitce 1) ohledně nesprávného hodnocení výpovědi poškozené Ústavní soud podotýká, že jí stěžovatel toliko polemizuje s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jak se již Ústavní soud mnohokráte ve své rozhodovací praxi k problematice ústavní konformity dokazování v trestním řízení vyjádřil, jeho možnosti zasáhnout proti jeho průběhu a výsledkům jsou velmi omezené, neboť tento proces je ovládán zásadou volného hodnocení důkazů. Ta je projevem důvěry v moc soudní a jedním z garantů její nezávislosti. Zákon ani ústava nepředepisují soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání které skutečnosti zvolit [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 881/08 ze dne 6. 8. 2008 (N 137/50 SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 859/13 ze dne 13. 3. 2014 (U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1677/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 195/75 SbNU 197) či nález sp. zn. I. ÚS 455/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239)]. Už i jen odvolací soud může do volného hodnocení důkazů soudem nalézacím zasáhnout jen výjimečně, přičemž svůj postup musí velmi pečlivě odůvodnit [nález sp. zn. I. ÚS 1922/09 ze dne 7. 9. 2009 (N 196/54 SbNU 411) či nález sp. zn. II. ÚS 282/97 ze dne 13. 1. 1999 (N 5/13 SbNU 33)].
15. Proces dokazování však zajisté nestojí zcela mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ten ve své rozhodovací praxi definoval výjimky, v nichž může mimořádně proti procesu dokazování a ustálení skutkového stavu před obecnými soudy zasáhnout. Tak může učinit v případech, jestliže skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů, případně je-li mezi skutkovými zjištěními a právními závěry extrémní nesoulad či jejich zdánlivý nesoulad není řádně odůvodněn [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185), nález sp. zn. I. ÚS 180/03 ze dne 2. 3. 2004 (N 32/32 SbNU 293) či nález sp. zn. IV. ÚS 418/97 ze dne 9. 2. 1998 (N 18/10 SbNU 119)], jestliže byly důkazy hodnoceny zjevně svévolně [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)], odpovědnost za výsledek dokazování byla fakticky přenesena na soudního znalce [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)] či jestliže na základě provedených důkazů nelze s nejvyšším stupněm jistoty uzavřít, že obviněný se dopustil jednání kladeného mu za vinu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521) a judikaturu v něm uváděnou], přičemž však jednotlivé nesrovnalosti či mezery ve skutkových zjištěních nutně tento stupeň jistoty nenarušují [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 593/02 ze dne 18. 3. 2004 (U 14/32 SbNU 539)].
16. Dalšími výjimkami jsou případy, v nichž závěry dokazování nejsou přesvědčivě, logicky a úplně odůvodněny v závislosti na druhu rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521), nález sp. zn. IV. ÚS 10/02 ze dne 9. 6. 2003 (N 84/30 SbNU 287), nález sp. zn. III. ÚS 532/01 ze dne 31. 1. 2002 (N 10/25 SbNU 69), nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63) či nález sp. zn. I. ÚS 639/03 ze dne 21. 7. 2004 (N 102/34 SbNU 79)], předmětem dokazování nebyl skutek, jímž byl obviněný nakonec shledán vinným [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 125/04 ze dne 25. 4. 2005 (N 88/37 SbNU 195)], případně v nichž dokazování bylo provedeno jednostranně v neprospěch obviněného [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 372/03 ze dne 22. 12. 2004 (N 196/35 SbNU 569) či nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63)] nebo ve zcela nedostatečném rozsahu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 394/97 ze dne 4. 3. 1998 (N 28/10 SbNU 179)], případně obviněný neměl možnost účinně reagovat na změnu náhledu obecných soudů na právní kvalifikaci [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/98 ze dne 30. 11. 1998 (U 72/12 SbNU 537)].
17. Žádnou ze zde uvedených vad však napadená rozhodnutí obecných soudů netrpí. Stěžovatelova námitka je ve skutečnosti toliko vyjádřením nesouhlasu s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy a jejich skutkovými závěry, které však z ústavněprávního hlediska dostály všem požadavkům na ně kladeným judikaturou Ústavního soudu ve shora nastíněném smyslu. Ostatně, posouzením důkazního procesu se podrobně zabývaly již dovolací i odvolací soud (body 6. až 8. rozhodnutí odvolacího soudu a strana 7 a 8 rozhodnutí odvolacího soudu).
18. K argumentaci stěžovatele ohledně posuzování výpovědi poškozené Ústavní soud uvádí, že mu nepřísluší do hodnocení zasahovat, jak bylo uvedeno výše. Poškozená vypovídala několikrát, přičemž obecné soudy dospěly k závěru, že rozpor mezi jednotlivými výpověďmi byl zapříčiněn jednáním stěžovatele, který se snažil na poškozenou působit za účelem vyhnutí se trestnímu stíhání. Obecné soudy tento závěr učinily korektně z jednotlivých výpovědí poškozené spolu se záznamy SMS komunikace mezi poškozenou a stěžovatelem, jakož i výpovědí svědka, což je srozumitelně vyjádřeno i v odůvodnění napadených rozhodnutí. Postup obecných soudů je logický, správný a nevykazuje výše uvedené nedostatky, jež by Ústavnímu soudu zavdaly důvod uvažovat o porušení základních práv stěžovatele.
19. K argumentu 2) stěžovatele ohledně neprokázání viny nalézacím soudem Ústavní soud uvádí, že tento argument předpokládá nevěrohodnost výpovědi poškozené. Pokud by tato výpověď byla shledána jako problematická, bylo by na místě se otázkou prokázání viny zabývat podrobněji. Ústavní soud však, jak uvedeno výše, nesdílí názor o tom, že by obecné soudy postupovaly nesprávně při hodnocení výpovědi poškozené. Tudíž závěr, že by obecné soudy učinily závěr o stěžovatelově vině pouze na základě nepřímých důkazů, není pravdivý. Stěžovatel správně poukazuje na nález Ústavního soudu s ohledem na dokazování znaleckými posudky, avšak obecné soudy v nynějším případě znalecký posudek oproti jiným důkazům neupřednostnily. Znalecký posudek byl zhodnocen samostatně i s dalšími důkazy, např. výpovědí poškozené a výpovědí svědka. Z tohoto důvodu tak Ústavní soud nemohl přisvědčit argumentu stěžovatele.
20. Ve stěžovatelově věci přitom nejde o situaci "slova proti slovu", jak se stěžovatel snaží Ústavní soud přesvědčit, neboť výpověď poškozené, jak vyplývá již ze shora uvedeného, nebyla jediným usvědčujícím důkazem, ale byla v souladu s dalšími nepřímými důkazy podporujícími pravdivost výpovědi poškozené. Pokud obecné soudy založily závěr o stěžovatelově vině na dostatečně prověřené výpovědi poškozené a zmíněných objektivních důkazech, jako jsou znalecký posudek o jejích zraněních či zachycené SMS zprávy dokládající pokusy stěžovatele poškozenou v její výpovědi ovlivnit, žádnému ústavněprávnímu požadavku se nezprotivily.
21. K argumentu 3) Ústavní soud uvádí, že obecné soudy se zabývaly důvody změn výpovědi poškozené (body 3. až 4. a 12. až 16. rozhodnutí nalézacího soudu, bod 8. rozhodnutí odvolacího soudu, str. 6 rozhodnutí dovolacího soudu). Obecné soudy došly k závěru, že rozpor mezi jednotlivými výpověďmi byl dán manipulací stěžovatele. Sám stěžovatel uvedl, že důvody změn výpovědí poškozené byly dány její osobností. Kromě toho vyplývá ze záznamů komunikace mezi poškozenou a stěžovatelem, že se ji tento snažil kontaktovat a pokoušel se domluvit ohledně její výpovědi. Z tohoto důvodu Ústavní soud nespatřil pochybení při hodnocení výpovědi ani důvod pro podrobnější zjišťování důvodu rozdílnosti jednotlivých výpovědí, neboť ty byly způsobeny emočním nátlakem ze strany stěžovatele.
22. Argument 4) napadá neprovedení důkazu, a tedy svou podstatou odpovídá námitce tzv. opomenutého důkazu. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti stabilně situace zakládající vadu tzv. opomenutého důkazu vytyčuje tak, že v nich buď o procesně korektně učiněném důkazním návrhu nebylo rozhodnuto vůbec, nebylo řádně odůvodněno zamítnutí důkazního návrhu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3320/09 ze dne 18. 3. 2010 (N 60/56 SbNU 643); nález sp. zn. IV. ÚS 546/05 ze dne 29. 10. 2007 (N 172/47 SbNU 245) či nález sp. zn. II. ÚS 262/04 ze dne 8. 11. 2006 (N 208/43 SbNU 323)], či důkaznímu návrhu sice soud vyhověl a provedl jej, avšak při rozhodování k němu nepřihlédl nebo v odůvodnění svého rozhodnutí neobjasnil, jakou úvahu ohledně něj provedl a co z něj vyvodil [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 177/04 ze dne 18. 11. 2004 (N 172/35 SbNU 315); nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377); nález sp. zn. IV. ÚS 802/02 ze dne 21. 4. 2004 (N 58/33 SbNU 89) či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)].
23. Zamítnout důkazní návrh lze pak v zásadě jen z důvodu jeho irelevance, vypovídací impotence či redundance ve vztahu k prokazované skutečnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3320/09 ze dne 18. 3. 2010 (N 60/56 SbNU 643); nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239); či usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 2005 (U 22/38 SbNU 579)]. Zamítnutí důkazního návrhu obviněného je soud povinen zdůvodnit [usnesení sp. zn. IV. ÚS 449/03 ze dne 15. 4. 2004 (U 22/33 SbNU 445)]. Vadu tzv. opomenutého důkazu také může založit zamítnutí důkazního návrhu na provedení znaleckého posudku k prokázání skutečnosti, k níž je třeba odborných znalostí, jež hodlá obecný soud místo toho nahradit vlastním posouzením [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1904/20 ze dne 10. 2. 2021; nález sp. zn. III. ÚS 1330/11 ze dne 15. 3. 2012 (N 54/64 SbNU 673)].
24. V nynější věci se obecné soudy se stěžovatelovým důkazním návrhem ve smyslu těchto požadavků dostatečně při jeho zamítnutí pro nadbytečnost vypořádaly (srov. bod 6. rozhodnutí odvolacího soudu a str. 7 rozhodnutí dovolacího soudu). Obecné soudy vzhledem k ostatním důkazům nespatřovaly nutnost posouzení psychického stavu, neboť důvodem ke změně výpovědi byl psychický nátlak ze strany stěžovatele. Nalézací soud v souladu se zákonem vyhodnotil důkazy samostatně i v souvislostech a neshledal v souladu se zásadou procesní ekonomie důvod pro rozšíření dokazování, což patřičně odůvodnil. V odůvodnění obecných soudů ohledně neprovedení tohoto důkazu Ústavní soud nespatřuje nedostatky.
25. Ani argument 5) nemohl Ústavní soud přesvědčit o potřebě kasačního zásahu. Tento argument stojí opět na premise nevěrohodné výpovědi poškozené a následném uznání viny toliko na základě nepřímých důkazů, což se v tomto případě ovšem nestalo, neboť Ústavní soud neshledává posouzení soudu ohledně výpovědi poškozené za problémové. Zásada in dubio pro reo nachází své uplatnění tehdy, pokud po vyčerpání všech reálných důkazních možností přetrvává důvodná pochybnost o vině, či nevině obžalovaného [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 286/98 ze dne 3. 12. 1998 (U 73/12 SbNU 541)]. Uplatní se přitom ke skutkovým zjištěním v jejich souhrnu, nikoliv ve vztahu k jednotlivým skutečnostem, či dokonce jen ve vztahu k jednotlivým důkazům. Pojí se tak v zásadě se dvěma okruhy situací - v prvém z nich existují alespoň dvě vzájemně se vylučující verze skutkového děje, které jsou stejně podloženy výsledky dokazování a alespoň jedna z nich musí být pro obžalovaného výhodnější než ostatní skutkové verze; ve druhém výsledky dokazování neumožňují vytyčení ani jedné realistické skutkové verze.
26. Naopak pokud je skutkový děj, resp. alespoň skutkový stav, spolehlivě, tedy bez důvodných pochybností, zjištěn v procesu dokazování, případné hypotetické konstrukce, které nejsou důkazně podložené, nebo pro ně sice důkazy dávají podklad, avšak tyto konstrukce v podstatných bodech skutková zjištění ustálená soudy nejsou způsobilé vyvrátit, není pro aplikaci zásady in dubio pro reo místa. Tak tomu bylo i v nynějším případě.
V. Závěr
27. Protože Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh neshledal v napadených rozhodnutích ani v řízení, které předcházelo jejich vydání, žádnou stěžovatelem vytýkanou vadu, která by zakládala porušení některého jeho ústavně zaručeného práva či svobody ani žádnou takovou flagrantní vadu stěžovatelem neuvedenou, rozhodl bez potřeby obstarávat si ve věci další podklady o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu