ECLI:CZ:NS:2013:4.TDO.1051.2013.1
sp. zn. 4 Tdo 1051/2013-66
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. října 2013 o dovolání, které podali obvinění R. S. a M. K. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 10. 2012 sp. zn. 6 To 28/2012, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 3/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. S. odmítá.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá.
Odůvodnění:
V posuzované věci napadenému rozhodnutí předcházel rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2011 sp. zn. 2 T 3/2010, jímž byli vedle obviněného V. P. uznání vinnými i obvinění R. S. a M. K., a to oba shodně pokusem zločinu podvodu podle §21 odst. 1 k §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku pro skutek zde popsaný pod bodem 3), přičemž oběma těmto obviněným byl shodně uložen trest odnětí svobody v délce dvou let, pro jehož výkon byl obviněný S. podle §56 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem a obviněný K. podle §56 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Vrchní soud v Olomouci na základě odvolání obviněných P., S. a K., jakož i odvolání státního zástupce v neprospěch obviněných rozsudkem ze dne 16. 8. 2011 sp. zn. 6 To 40/2011 zrušil napadené rozhodnutí podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. v části týkající se obviněných S. a K. v celém rozsahu, zároveň i ohledně obviněného P. v bodě ad 3) rozsudku soudu prvního stupně a podle §259 odst. 1 tr. ř. v takto zrušené části (tedy bodu 3 rozsudku Krajského soudu v Brně) věc vrátil tomuto soudu, aby ji znovu projednal a rozhodl.
Následně Krajský soud v Brně znovu rozhodl rozsudkem ze dne 19. 1. 2012 sp. zn. 2 T 3/2010, kdy v části týkající se obviněných R. S. a M. K. tyto uznal vinnými účastenstvím na trestném činu krádeže podle §24 odst. 1 písm. c) k §205 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a uložil jim podle §205 odst. 5 a §58 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v délce tří let s tím, že obviněný S. podle §56 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku vykoná tento trest ve věznici s dozorem a obviněný K. podle §56 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ve věznici s ostrahou. Zároveň oběma obviněným uložil v souladu s §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžité tresty, obviněnému S. ve výměře 400.000,- Kč odpovídajícímu 200 denním sazbám ve výši 2.000,- Kč a obviněnému K. ve výměře 200.000,- Kč, což odpovídá 200 denním sazbám ve výši 1.000,- Kč. Podle §69 tr. zákoníku oběma obviněným uložil náhradní tresty odnětí svobody v trvání šesti měsíců pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán.
Krajský soud zároveň rozhodl též o vině, trestu a povinnosti k náhradě škody u obviněného V. P.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání všichni tři obvinění a taktéž státní zástupce. O těchto odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 8. 10. 2012 sp. zn. 6 To 28/2012 tak, že v části týkající se obviněných R. S. a M. K. podaná odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Citovaný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 10. 2012 sp. zn. 6 To 28/2012 napadli obvinění R. S. a M. K. prostřednictvím svých obhájců včas podanými dovoláními.
Obviněný R. S. ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), g) a l ) tr. ř. První z nich je podle dovolatele naplněn z důvodu nesprávného obsazení soudu a porušení jeho práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 alinea 1 Listiny základních práv a svobod, kdy v souladu s judikaturou Ústavního soudu (dále též srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2004 sp. zn. 28 Cdo 318/2002) je součástí tohoto práva i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů. Tato vytýkaná vada má zcela zásadní charakter, takže by Nejvyšší soud měl podrobit napadené rozhodnutí testu zákonnosti. Stejně jako u dalších trestních věcí rozhodovaných Vrchním soudem v Olomouci podle rozvrhu práce pro rok 2012 byla trestní věc obviněného S. přidělena na základě rozvrhu práce Vrchního soudu v Olomouci při zachování rotačního principu nápadu senátu č. 6 To ve složení: předseda senátu JUDr. Milan Kaderka a soudců JUDr. Jiřího Zouhara a JUDr. Miloslava Stankuše, ačkoli z tohoto rozvrhu práce nelze v důsledku absence transparentnosti a jasnosti předem určit, kdo bude v případě nápadu věci senátu č. 6 To věc rozhodovat jako předseda senátu a kdo jako další člen senátu, přestože se jedná pro rozhodnutí o vině a trestu o klíčovou otázku. S poukazem na ustanovení §§2, 27 a 41 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“) obviněný uvedl, že základní právo na zákonného soudce (tj. příslušnost soudu a soudce) není vyčerpáno pouze zákonným vymezením věcné, funkční a místní příslušnosti soudu, ale je obsaženo i v požadavku, aby věc projednal soudce k tomu určený rozvrhem práce. Požadavky vyplývající pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod jsou např. podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 200/98 předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu vč. zastupování, přičemž osoba soudce ve složení senátů musí být jista předtím, než návrh ve věci civilní, resp. obžaloba ve věci trestní dojde soudu.
Dovolatel dále poukázal, že nápad a přidělení procesního postavení předsedy senátu upravuje rozvrh práce Vrchního soudu v Olomouci pouze na dvou místech. Prvním je část týkající se označení a personálního složení senátů trestního úseku soudu. U senátu č. 6 To jsou v kolonce „předseda senátu” uvedena na prvním a třetím řádku JUDr. Kaderka a JUDr. Zouhar a v druhém řádku je bez dalšího uvedeno „pověřen vedením senátu”. V kolonce „členové senátu” je uvedeno jméno JUDr. Stankuše. Z těchto informací lze pouze uzavřít, že předsedou senátu nemůže být JUDr. Stankuš. Zjištění, kdo je v daném senátu jeho předsedou, nevyplývá ani z informací uvedených v části uvozené nadpisem Pravidla pro rozdělování nápadu, kde je pod bodem „různé” uvedeno, že pokud je v senátu více předsedů senátu, vykonává v projednávané věci procesní oprávnění předsedy senátu ten z nich, kterému je věc přidělena . Dovolatel si je vědom, že podle nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 711/01 imperativ, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího ad hoc a účastník řízení námitku porušení ústavní ochrany plynoucí z této zásady má uplatnit včas, tj. bezprostředně poté, co se mu staly skutečnosti ji odůvodňující známé, a nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí. Ačkoliv obviněný uvedenou námitku v odvolacím řízení neuplatnil, domnívá se, že by se tato skutečnost neměla stát důvodem pro odmítnutí dovolání. Jak totiž vyplývá z citovaného nálezu, věc předložená Ústavnímu soudu se týkala zcela jiných skutkových okolností, a byla projednána v době, kdy institut dovolání nebyl v trestním řádu zahrnut. Navíc z ustanovení §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. nevyplývá, že by byl obviněný pro úspěšnost svého dovolání povinen námitku porušení práva na zákonného soudce namítat dříve, jak je tomu u ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný podřadil argument nesprávného právního posouzení skutku podle §24 odst. 1 písm. c) k §205 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, jako účastenství na trestném činu krádeže, neboť popsaný skutek nenaplňuje jednotlivé znaky této skutkové podstaty, jelikož zcela absentuje subjektivní stránka trestného činu krádeže v podobě úmyslu obviněného S. účastnit se svou pomocí na tomto trestném činu, kterou nelze dovodit ani z provedeného dokazování. Dovolatel v tomto směru nejprve rekapituloval zjištěný skutkový stav a uvedl, že z něj v žádném případě nevyplývá, že by jednal v úmyslu pomoci hlavnímu pachateli přisvojit si a trvale odejmout z dispozice cizí věc (petržel) v hodnotě 5.965.500,- Kč, popřípadě že by byl s tímto srozuměn. Ani ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu není konstatováno, že by jednal v úmyslné formě zavinění ke všem okolnostem krádeže spáchané obviněným V. P. Pochybení soudu spočívající v nerespektování §120 odst. 3 tr. ř. a neuvedení skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu v popisu skutku v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku nelze podle právní teorie nahradit ani právní větou rozsudečného výroku, ani odůvodněním rozsudku.
Soud druhého stupně na straně 29 napadeného rozsudku shrnul, že v úvodní pasáži rozsudku soudu prvního stupně tento dovodil, že P. vymyslel plán, jak společnosti DION CZ, s.r.o. odcizit petrželovou nať a za tím účelem oslovil kromě jiných osob obviněné K. a jeho prostřednictvím obviněného S. a požádal je o následující pomoc za úplatu . Z toho podle odvolacího soudu jasně plyne, že obvinění S. a K. již v počáteční fázi věděli, co je cílem jednání hlavního pachatele. S tím však obviněný S. nesouhlasí, neboť oslovení P. přes obviněného K. neznamená, že by obviněný S. znal plán hlavního pachatele nebo že by se na něm jako pomocník podílel. Obviněný S. má za to, že mohl sloužit jako tzv. živý nástroj, tedy jako osoba jednající ve skutkovém omylu.
Existence subjektivní stránky stíhaného činu nevyplývá ani z důkazů, které naopak svědčí pro nevinu dovolatele, který v dovolání obšírně vyjmenoval skutečnosti, které svědčí pro závěr, že se stíhaného činu nedopustil. Ani z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu a rozhodnutí jemu předcházejících nelze konstatovat, na základě jakých konkrétních důkazů přijaly závěr o úmyslu obviněného S. Dovolatel podrobně cituje výňatky z jednotlivých výpovědí spoluobviněného P., z nichž je podle dovolatele zřejmé, že nebyl obviněným P. informován o dalším postupu předtím, než podepsal fiktivní dokumenty, jichž bylo využito při krádeži dříve, než byl seznámen s dalším postupem, tedy uplatněním zadržovacího práva a následným prodejem sušené petrželové natě v hodnotě 5.965.500,- Kč. Podepsání fiktivních dokumentů se mělo podle poslední verze výpovědi obviněného P. stát před schůzkou ve S. v B., nelze tudíž ani vyvodit závěr o tom, že dovolatel věděl, že podstatou celé věci je zajištění a následný prodej sušené petrželové natě, což potvrdila i výpověď spoluobviněných P. a K. Žádný ze soudů nižších stupňů nedospěl ke skutkovému závěru, ze kterého by bylo možné dovodit závěr o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty pomoci k trestnému činu krádeže.
Z důkazů dále podle dovolatele jednoznačně vyplývá, že sám skutečný plán hlavního pachatele neznal, kdy opačný závěr nelze z důkazů přijmout, neboť by byl založen nesoulad skutkového zjištění a provedených důkazů a takový nesoulad by byl zcela extrémní .
Nastíněným nesprávným hmotněprávním posouzením skutku byl zatížen již rozsudek nalézacího soudu předcházející rozhodnutí napadenému dovoláním, lze proto podle dovolatele současně konstatovat naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Obviněný S. proto navrhl, aby Nejvyšší soud z podnětu jeho dovolání podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 10. 2012 sp. zn. 6 To 28/2012 v celém rozsahu, jakož i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 1. 2012 sp. zn. 2 T 3/2010, a aby věc přikázal Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný M. K. opírá svůj mimořádný opravný prostředek o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obsahově jej vymezil tak, že právní závěry odvolacího soudu podle něj vůbec neodpovídají provedenému dokazování, když napadený rozsudek vychází především z výpovědi spoluobviněného P., který ji po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně dramaticky změnil, a to zcela zjevně s ohledem na obsah tohoto rozhodnutí, kdy i odvolací soud konstatoval, že by si hodnocení jeho výpovědi představoval obsáhlejší. Soud se rovněž nevypořádal s důvěryhodností Mgr. H. i přesto, že jej za krajně nedůvěryhodného označil svědek Ing. D., a s vědomím, že tento svědek zajišťoval právní servis obviněnému P. a všem jeho obchodním aktivitám. Dovolatel uvedl, že z provedeného dokazování je dostatečně zřejmé, že neměl povědomí o podstatě realizovaného „obchodu”, o obsahu listin, neznal případné finanční závazky a vůbec se neorientoval v trhu se sušenou petrželí. Byl jen okrajovou osobou, která ani neměla být o podstatě celé transakce informována. Tato tvrzení uplatňuje obviněný po celou dobu trestního řízení a ani po provedeném dokazování mu nebyl prokázán opak.
Dovolatel je rovněž toho názoru, že nebylo jakkoliv spolehlivě prokázáno množství a kvalita odcizené petržele, která je pak rozhodná pro určení její ceny a výše škody, kterou je jako pojmový znak předmětného trestného činu třeba zjistit s dostatečnou přesností. Na to upozorňoval dovolatel již dříve, avšak bez odezvy obou soudů.
Svou výpovědí do jisté míry pomohl rozkrýt trestnou činnost, kdy sdělil všechny skutečnosti týkající se toku peněz, a ještě dodal, že to byl právě on, kdo nosil obviněnému S. peníze. To, že v rámci domovní prohlídky byly u dovolatele nalezeny listiny přímo související s touto věcí, nemusí ještě nutně znamenat, že jsou pro osobu bez právnického vzdělání srozumitelné a pochopitelné.
Obviněný proto učinil návrh, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 10. 2012 sp. zn. 6 To 28/2012 v celém rozsahu a věc vrátil tomuto soudu k novému rozhodnutí. Zároveň navrhl, aby mu byl s ohledem na podané dovolání přerušen výkon trestu.
K dovolání obviněných se podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, která k první námitce obviněného S. ohledně nesprávného obsazení soudu a porušení jeho práva na zákonného soudce uvedla, že spadá pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., avšak je zjevně neopodstatněná, neboť základní požadavek předvídatelnosti a transparentnosti rozvrh práce Vrchního soudu v Olomouci pro rok 2012 sp. zn. S 1440/2011 splňuje. Požadavek, že osoba ve složení senátů musela být jista předem, než odvolání v trestní věci obviněného došlo Vrchnímu soudu v Olomouci, rozvrh práce splnil především uvedením jmen soudců, kteří byli v roce 2012 do senátu 6 To přiděleni. Byť se obviněnému jeví alternativní uvedení dvou soudců ze senátu připadajících v úvahu pro procesní postavení předsedy senátu v konkrétní trestní věci, jako akt obsazení soudu ad hoc, není tomu tak, neboť napadaný rozvrh práce současně určuje, který z uvedených dvou předsedů senátu je pověřen vedením senátu. S ohledem na uvedení jména JUDr. Kaderky v prvním řádku (tedy na prvním místě), uvedení pomlčky (o níž se obviněný vůbec nezmínil) na druhém řádku spolu s údajem „pověřen vedením senátu", byl předsedou senátu pověřeným vedením senátu JUDr. Kaderka. Obdobně neúplně, a jak je dále zřejmé i tendenčně, vykládá obviněný bod uvozený názvem Různé, neboť z něj cituje toliko část. Před větou citovanou obviněným je totiž v tomto bodě uvedeno, že u senátů, do kterých je zařazeno více soudců, sestavuje tříčlenný senát předseda senátu pověřený vedením senátu, přičemž dbá o rovnoměrné zatížení senátu . Z uvedeného je zcela evidentní, že napadaný rozvrh práce určuje způsob, jakým je procesní předseda senátu určen pro konkrétní trestní věc napadlou do senátu 6 To, tedy předsedou senátu pověřeným vedením senátu 6 To JUDr. Kaderkou. Ten je pak ve svém rozhodnutí limitován základním požadavkem na rovnoměrné zatížení senátu a jeho členů. Předseda senátu pověřený vedením senátu tak nemá ve svém rozhodnutí o tom, kdo bude v konkrétní věci procesním předsedou senátu, zcela volnou a nepřezkoumatelnou možnost volby. Naopak takové jeho rozhodnutí vyplývá z konkrétní situace, která je známa již při nápadu věci, tj. ze zatíženosti jednotlivých členů senátu (včetně předsedů) a je i kdykoli do budoucna, např. při námitce účelovosti sestavení konkrétního senátu, přezkoumatelná. Předseda senátu pověřený jeho vedením z toho důvodu nemůže procesního předsedu senátu určit zcela nahodile.
Státní zástupkyně se dále domnívá, že pro posouzení věci dovolatele lze analogicky pro podobnost koncepce rozvrhu práce užít usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 2. 2007 sp. zn. I. ÚS 566/06, v němž se rovněž jednalo o odvolací senát, konkrétně senát Krajského soudu v Brně, přičemž stěžovatel mj. namítal, že k veřejnému zasedání byl předvolán předsedou senátu 5 To JUDr. Alešem Flídrem, avšak ve veřejném zasedání rozhodoval senát 5 To ve složení předsedkyně JUDr. Kleinové a členů JUDr. Hudečkové a Mgr. Hlaviny. Z odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu vyplývá, že v rozvrhu práce odvolacího soudu byli pro senát 5 To rovněž určeni dva předsedové, přičemž předseda senátu uvedený na prvním místě byl zároveň pověřen organizačním řízením senátu, byl tzv. řídícím předsedou senátu, jehož pravomoc spočívala především v tom, že organizoval práci v jím řízeném senátu, dohlížel na plynulost vyřizování věcí. Ústavní soud v citované věci konstatoval, že nebylo porušeno ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny. Konečně, byt' státní zástupkyně konstatuje, že si je vědoma odlišné situace v trestní věci Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1306/2012, neboť zde byla mj. napadána netransparentnost v systému přidělování přísedících (nikoli předsedy senátu), přesto se však domnívá, že i závěr vyjádřený v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu o tom, že se nejednalo o akt libovůle či účelové obsazení jednajícího soudu ad hoc, je do jisté míry použitelný v trestní věci dovolatele. V citované věci rozvrh práce ve své příloze stanovil, že všichni přísedící u soudu zařazení na trestní úsek jsou k dispozici (přiřazení) všem trestním soudcům, respektive do všech trestních senátů. Z dalších pasáží usnesení Nejvyššího soudu je pak patrné, že přidělení konkrétního přísedícího pro určitou věc určoval předseda senátu podle časových, pracovních a zdravotních možností přísedících, délce jejich mandátu ve spojení s požadavkem na zachování rychlosti řízení a neměnnosti senátu. Je tedy zřejmé, že i v tomto rozvrhu práce byl osobou rozhodující o konkrétním složení senátu jeho předseda.
Státní zástupkyně po rekapitulaci dovolacích námitek obou obviněných dále shrnula, že především ve vztahu k dovolací argumentaci obviněného M. K. (nicméně jako základní kritérium platí stejné i pro dovolací argumentaci obviněného R. S.) je nutné uvést, že z dikce uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je proto dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně a které je v dané věci zejména vyjádřeno ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, resp. dále rozvedeno v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Zásah do skutkových zjištění lze připustit v rámci dovolání pouze výjimečně, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. Učiní-li dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání, současně v něm uvede, v čem konkrétně tento nesoulad spatřuje. Z uvedeného je zjevné, že dovolání obviněného M. K. nelze pod jím uplatněný dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Obviněný v rámci dovolání toliko brojí proti hodnocení provedených důkazů, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a v zásadě opakuje námitky uplatněné v podaném odvolání, s nimiž se navíc odvolací soud vypořádal (to pokud jde o námitku věrohodnosti svědků, jakož i námitku proti stanovení výše způsobené škody - zejména na stranách 24 až 28 rozsudku Vrchního soudu v Olomouci). Nabízí toliko svoji verzi skutkových okolností, popř. hodnocení důkazů. Ačkoli obviněný tedy formálně namítá nesprávné posouzení skutku, jeho dovolací námitky směřují výhradně do oblasti skutkových zjištění, resp. hodnocení důkazů, aniž by uplatnil existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu, natož aby označil konkrétní skutkové okolnosti a důkazy, z nichž by bylo možno onen extrémní nesoulad dovodit.
Naopak dovolací námitky obviněného R. S. jsou podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K námitce stran absence popisu subjektivní stránky ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvého stupně akceptovaného soudem odvolacím se státní zástupkyně vyjádřila v tom smyslu, že jisté neúplnosti výroku rozsudku v popisu subjektivní stránky ve skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu si byl vědom i státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně, když právě s odkazem na „absenci popisu skutkových okolností relevantních pro vyhodnocení naplnění obligatorního znaku subjektivní stránky skutkové podstaty účastenství na zločinu krádeže podle §24 odst. 1 písm. c) k §205 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku spočívající v úmyslném zavinění“ rozsudek mj. ve vztahu k obviněnému S. napadl odvoláním. Současně však narozdíl od dovolatele S. z dikce odůvodnění rozsudku nalézacího soudu dovodil, že nalézací soud fakticky v rámci hodnocení důkazů relevantní skutková zjištění učinil, pouze je nezahrnul do popisu skutku. Stejný názor zastává i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, byt' si je vědoma stanoviska odvolacího soudu, na jehož základě nebylo odvolání státního zástupce, pokud jde o doplnění skutkové věty rozsudku k okolnostem vyjadřujícím subjektivní stránku, vyhověno. Nicméně zároveň přijímá stanovisko odvolacího soudu stran dostatečného vyjádření subjektivní stránky ve skutkové větě výroku rozsudku, které tento soud vyjádřil na straně 29 odůvodnění rozsudku, s tím, že se domnívá, že označená pasáž poskytuje toliko ve spojení s obsahem odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ze dne 19. 1. 2012 a odvolacího soudu ze dne 8. 10. 2012 zcela jasné vyjádření subjektivní stránky u obviněného S.
K námitce stran absence důkazů o subjektivní stránce na straně obviněného S., respektive k tzv. extrémnímu rozporu státní zástupkyně shrnula, že pokud obviněný S. na podporu svého tvrzení o existenci extrémního rozporu argumentuje hodnocením důkazů ve vztahu k subjektivní stránce úryvkem z odůvodnění obžaloby, jakož i úryvkem z odůvodnění v pořadí prvého rozsudku nalézacího soudu, tyto jeho argumenty jsou zcela liché především proto, že se nejedná o skutková zjištění stabilizovaná provedeným dokazováním a konečné hodnocení důkazů nalézacím potažmo odvolacím soudem. Zároveň však proto, že zcela ignorují genezi věci, zejména vývoj důkazní situace, v návaznosti na ni posun v hodnocení jednotlivých důkazů a též i dosti zásadní posun, resp. přímo změnu ve skutkových zjištěních, to ovšem stále při zachování totožnosti skutku. Zde v podrobnostech odkázala na stručné shrnutí na straně 22 odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu a zejména pak na v pořadí prvý rozsudek nalézacího soudu ve spojení s prvým rozsudkem odvolacího soudu, kterým byl prvý rozsudek nalézacího soudu v celém rozsahu zrušen.
Argumentoval-li obviněný tím, že z výroku, ani z odůvodnění rozsudků soudu prvého a druhého stupně nevyplývá, na základě jakých konkrétních důkazů soudy přijaly závěr o úmyslu obviněného S. a zaměřil se ve svých stěžejních námitkách na výpověď obviněného V. P. a obviněného M. K., pak v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu opomenul zohlednit třetí odstavec shora na straně 30, kde soud konstatoval, že se obviněný S. doznal k zaslání výzvy ze dne 25. 8. 2011 Ing. P. D. jako jednateli společnosti D. C. ke splnění ručitelského závazku, o kterém věděl, že neexistuje. Taktéž opomenul zohlednit stranu 10 odůvodnění rozsudku, na níž nalézací soud rekapituloval výpověď obviněného S., jednak v prvém odstavci shora v pasáži týkající se fiktivní půjčky, a zdůraznil, že obviněný S. uvedl, že šlo o fiktivní půjčku v rámci celé té akce, že této společnosti (spol. F.) neposkytl žádnou půjčku a že uvedl, že tím se měl krýt převod majetku z jedné firmy do druhé, a to z D. C. do společnosti Z. Na stejné straně nalézací soud pak nezapomněl uvést, že ke smlouvě o postoupení pohledávky ze dne 5. 9. 2008 uvedl obviněný S., že z této smlouvy věděl, že proti společnosti D. C. může být uplatněno zadržovací právo. Smlouva zapadala do převodu majetku mezi shora uvedenými firmami a očekával ji. Je sice pravdou, že nalézací soud v pasáži nazvané hodnocení důkazů k bodu 3 výroku rozsudku na stranách 28 až 31 nezopakoval právě uvedené pasáže z výpovědi obviněného, nicméně z odůvodnění rozsudku jako celku je zřejmé, že obviněný S. tato svá vyjádření nepopřel. Jelikož zapadala do hodnotících úvah nalézacího soudu, vzal je tento za nezpochybněná. Odvolací soud pak na stranách 25 a 26 odůvodnění rozsudku „při důsledném vyhodnocení obsahu výpovědí obžalovaných S. a K.“ poukazuje na to, že „tito, zcela evidentně vedeni záměrem bagatelizovat svůj vlastní podíl na trestné činnosti a svalit větší díl viny jeden na druhého, fakticky jeden druhého usvědčují“. Dále odvolací soud poukazuje na již zmíněné nalézacím soudem, že pokud by role obviněných S. a K. byla natolik bezvýznamná, jak se ji oba snaží prezentovat, pak by obviněný P., potažmo společnost Z. T. neměli nejmenší důvod vyplácet oběma jmenovaným částky atakující hranici 1 milionu Kč. Dále odvolací soud jako důkaz o tom, že obviněný S. „byl daleko hlouběji informován o pozadí celé operace, než jak sám tvrdí“, označil obsah CD nalezeného u něj při domovní prohlídce. V samotném závěru strany 26 a na začátku strany následující odůvodnění svého rozhodnutí pak odvolací soud přímo označuje důkazy, z nichž dovodil subjektivní stránku na straně obviněného S. Jednak poukazuje na nelogickou verzi obviněného, který jako podnikatel, aniž by měl jakékoliv povědomí o skutečném charakteru obchodní operace, podepsal na základě žádosti svého známého antedatované listiny, na základě nichž měl údajně poskytnout jiné obchodní společnosti půjčku ve výši 10 mil. Kč. Dále upozornil zejména na vyjádření obviněného P. realizované v rámci písemně sepsaného opravného prostředku po vynesení prvního rozsudku ve věci, či v rámci výpovědi obviněného P. před nalézacím soudem stran toho, že o celé věci věděli všichni všechno. Všichni (tedy i obviněný S. a K.) věděli rovněž o tom, že celá věc směřuje k odcizení petržele a stejně tak měli představu o tom, že ve skladu bude petržel v hodnotě asi 10 mil. Kč.
Stěžejním pro posouzení, zda v dané věci byla zjištěna a soudy obou stupňů vzata za stabilizovaná skutková zjištění prokazující úmysl obviněného S. pomoci obviněnému P. zmocnit se cizí věci tím, že se jí zmocní a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu, je podle státní zástupkyně uvědomění si základních pravidel, která stanoví hmotněprávní teorie pro posuzování účastenství a jeho subjektivní stránky. Především je možno citovat rozhodnutí č. R 4686/1933, podle něhož po stránce subjektivní předpokládá trestná pomoc, že spoluviník ví o zlém úmyslu hlavního pachatele a jedná v úmyslu, aby známý mu úmysl hlavního pachatele byl uskutečněn. Není třeba, aby pomocník měl přesnou představu o zločinu hlavním pachatelem zamýšleném ve všech podrobnostech, zejména pokud jde o jeho předmět, rozsah, místo a čas. Stačí, že si představuje skutek chystaný hlavním pachatelem v hlavních rysech, opodstatňujících určitou trestní skutkovou podstatu, že ví, že osobou, které jest nápomocen, bude poškozen (ohrožen) statek, který je z druhů právních statků trestním zákoníkem chráněných, jednáním (konáním nebo opomenutím), které je z druhů jednání trestním zákoníkem stíhaných . Dále státní zástupkyně připomněla, že tam, kde čin sestává z několika dílčích aktů, je pomoc možná až do posledního aktu uzavírajícího trestný čin (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C.H.Beck, 2012, s. 363 a 352).
Státní zástupkyně dále odkázala na dokumenty označené na straně 2 ve skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu a blíže rozvedených na straně 9 jeho odůvodnění, z nichž je zjevné, že obviněný S. v době podpisu fiktivní antedatované smlouvy o půjčce a ostatních fiktivních a antedatovaných dokumentů věděl, že žádnou takovou půjčku nikdy neposkytl. Byl si vědom výše údajné půjčky 10 mil. Kč, věděl, že podepisuje navazující listiny, které jednak měly podporovat existenci uvedené půjčky, jednak zajistit její vymahatelnost, jak i sám uvedl: „tím se měl krýt převod majetku z jedné firmy do druhé“, a to „z D. C. do společnosti Z.“. Od první fáze svého jednání měl obviněný S. základní představu o tom, že na základě jím za úplatu nepravdivě deklarovaných skutečností - podpisem nepravdivých dokumentů, má dojít k převodu majetku, nejméně ve výši 10 mil. Kč z jedné obchodní společnosti do druhé, aniž by existoval legální právní důvod pro takový převod. Státní zástupkyně shrnula, že i za situace, kdy nebylo prokázáno, kdy přesně se obviněný S. dozvěděl další podrobností stran záměru zadržení konkrétní věci (sušené petrželové natě), již od počátku jednal v přímém úmyslu pomoci k neoprávněnému vyvedení majetku v hodnotě převyšující 5.000.000 Kč, tedy majetku velkého rozsahu, z jedné obchodní společnosti do obchodní společnosti druhé. Povědomost obviněného S. o tom, že k takovému převodu majetku fakticky dojde přisvojením si cizí věci jejím zmocněním, pak nedokazuje pouze výpověď obviněného V. P., ale též nalézacím soudem provedený důkaz smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 5. 9. 2008, kde je zadržovací právo přímo sjednáno a obviněný S. sám připustil, že o tomto zadržovacím právu věděl. Z uvedeného je zjevné, že i pokud, jak obviněný S. tvrdí, nevěděl o plánovaném zadržení věci (sušené petrželové natě) v době podpisu prvotních listin (smlouvy o půjčce, dohody o zajištění závazků a dalších), věděl to v další fází, tedy v rámci dalšího dílčího aktu činu, nejpozději dne 5. 9. 2008, kdy podepsal smlouvu o postoupení pohledávky právě obchodní společnosti Z., do jejíhož majetku měl být realizací zadržovacího práva převeden majetek obchodní společnosti D. C., přičemž z hlediska subjektivní stránky je nerozhodné, že fakticky v konečném důsledku byl zdražen a odcizen majetek obchodní společnosti, která jej měla u obchodní společnosti D. C. pouze uskladněn. Obviněný tedy nutně byl nejméně srozuměn s tím, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákonem, což značí, že čin spáchal nejméně v úmyslu nepřímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
Oba soudy nižších stupňů sice v odůvodnění svých rozsudků opomenuly přímo uvést, zda dovodily jednoznačně úmyslné zavinění obviněného S. (i obviněného K.) ve formě přímého či nepřímého úmyslu. Soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů a na podkladě toho pokládaly obhajobu obviněného za vyvrácenou. Závěr o úmyslném zavinění na straně obviněného S. pak rozhodně není v extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.
Státní zástupkyně proto shledala dovolání obviněného R. S. i obviněného M. K. zjevně neopodstatněnými a navrhuje je proto odmítnout dle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň souhlasila s tím, aby Nejvyšší soud učinil takové rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný S. reagoval na vyjádření státní zástupkyně „replikou k vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání”, ve které uvedl, že nesouhlasí se závěry státní zástupkyně v něm uvedené toliko v tom, že usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 2. 2007 sp. zn. I. ÚS 566/06 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013 sp. zn. 8 Tdo 1306/2012, na něž odkázala, nelze s ohledem na odlišnou situaci, případně jiných skutkových okolností vztáhnout na nyní posuzovanou věc. Zásadní otázkou je, na základě jakého klíče byl v procesním postavení předsedy senátu JUDr. Milan Kaderka. Dovolatel setrvává na své argumentaci uplatněné v dovolání a uvádí, že z rozvrhu práce není patrné, kdo je předsedou senátu č. 6 To. Na tom nic nemění ani skutečnost, že ve druhém řádku před slovy „pověřen vedením senátu“ je uvedena pomlčka. Pomlčka je totiž uvedena na začátku řádku, a pokud by se měla vázat ke jménu JUDr. Kaderky a značit, že se jedná o dovětek, pak by měla být uvedena u jeho jména, stejně jako je tomu v případě předsedů ostatních senátů soudu. Ani v případě, že by z rozvrhu práce vyplývalo, že JUDr. Kaderka je pověřeným členem senátu, nelze podle něj uzavřít, že rozvrh práce stanoví pravidla, na základě kterých lze explicitně vyvodit složení senátu, resp. rozdělení funkcí v senátu. Je pravdou, že v části různé je uvedeno k sestavování senátů tolik: „u senátů, do kterých je zařazeno více soudců, sestavuje tříčlenný senát předseda senátu pověřený vedením senátu, přičemž dbá o rovnoměrné zatížení senátu (A). Pokud je v senátu více předsedů senátu, vykonává v projednávané věci procesní oprávnění předsedy senátu ten z nich, kterému je věc přidělena. (B)“ Z výše uvedeného vyplývá, že v případě, že by senát č. 6 To měl více soudců, sestavoval by tříčlenný senát předseda senátu pověřený vedením senátu (A). Tato situace však u senátu č. 6 To nenastala, a proto není třeba se jí zabývat. Pro věc zásadní je určení obsazení senátu uvedené v další větě (B), která na věc obviněného S. dopadá. V případě senátu č. 6 To jsou totiž dle rozvrhu práce určeni dva předsedové senátu, a tedy dle rozvrhu práce by měl být v procesním postavení předsedy senátu ten z nich, kterému bude věc přidělena. Způsob přidělení však již rozvrh práce neupravuje, a proto nelze přijmout závěr o jeho transparentnosti, jak nesprávně činí státní zastupitelství.
Názor státní zástupkyně nesdílí ani ohledně vyjádření k jeho námitkám vztahující se k druhému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., která se jim i přes jejich obsáhlost věnuje jen velmi stručně, když lakonicky odkázala na stranu 29 odůvodnění napadeného rozsudku, kde se podle ní se zaviněním obviněného odvolací soud dostatečně vypořádal, s čímž dovolatel taktéž nesouhlasí. To se týká i jeho námitky o extrémním nesouladu skutkových zjištění a provedených důkazů. V obou případech odkazuje na obsah svého dovolání a znovu obšírně opakuje své dovolací argumenty.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro jejich odmítnutí. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněných M. K. i R. S. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 10. 2012 sp. zn. 6 To 28/2012 jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali obvinění prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou opodstatněnosti prvního uplatněného dovolacího důvodu obviněného S. podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. , který je dán v případech, kdy ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
V posuzované věci rozhodl Vrchní soud v Olomouci jako soud druhého stupně v souladu s §25 písm. a) zákona o soudech a soudcích ve věci, v níž rozhodl jako soud prvního stupně Krajský soud v Brně, který patří do jeho obvodu; a to podle §27 tohoto zákona v senátu 6 To složeného z předsedy senátu JUDr. Milana Kaderky a soudců JUDr. Jiřího Zouhara a JUDr. Miloslava Stankuše.
Rozvrh práce Vrchního soudu v Olomouci pro rok 2012 sp. zn. S 1440/2011 upravuje obsazení senátu 6 To tak, že v kolonce předseda senátu je uveden JUDr. Milan Kaderka, který je pověřen vedením senátu (viz znění textu „- pověřen vedením senátu”) a jako další předseda senátu je zde uveden JUDr. Jiří Zouhar. Členem senátu je pak JUDr. Miloslav Stankuš. V části tohoto rozvrhu práce označené jako Pravidla rozdělování nápadu je na prvním místě uvedeno, že napadlé věci se do jednotlivých oddělení rozdělují rotačním principem, počínaje oddělením následujícím po oddělení, jemuž v předchozím roce napadla poslední věc. V jeho bodě II. je stanoveno, že při nápadu věci se na podatelně soudu označí podacím razítkem den a čas jejího doručení. Bude-li současně doručeno více věcí, vyznačí se na nich stejný čas nápadu. Pro účely rozdělování nápadu se vychází z chronologické posloupnosti napadlých věcí. V případě doručení více věcí současně, rozhoduje při rozdělování věcí abecední pořadí písmen příjmení obviněných osob uvedených v předloženém rozhodnutí na prvním místě. V bodě V. je uvedeno, že věci, v nichž některý člen oddělení již v minulosti rozhodoval, resp. učinil úkon, vyjma rozhodnutí podle §25 tr. ř., se přidělují do téhož oddělení. V případě změny oddělení u soudce, jenž věc vyřizoval, bude přidělena do oddělení, jehož je soudce nově členem. V bodu Různé je pak stanoveno, že u senátů, do kterých je zařazeno více soudců, sestavuje tříčlenný senát předseda senátu pověřený vedením senátu, přičemž dbá o rovnoměrné zatížení senátu. Pokud je v senátu více předsedů senátu, vykonává v projednávané věci procesní oprávnění předsedy senátu ten z nich, kterému je věc přidělena.
Z obsahu spisu vyplývá, že věc obviněných byla po jejím v pořadí prvním předložení k Vrchnímu soudu v Olomouci k rozhodnutí o podaných odvoláních dne 22. 4. 2011 v 10.15 hod. přidělena do senátu 6 To pod konkrétním označením 6 To 40/2011 (viz č. l. 3342). Příslušné procesní úkony od toho okamžiku ve věci vykonával předseda senátu JUDr. Kaderka, jemuž byla věc přidělena k vyřízení. Pokud byla následně věc obviněných opětovně předložena Vrchnímu soudu v Olomouci k rozhodnutí o podaných odvoláních, konkrétně dne 9. 5. 2012 ve 13.00 hod. (viz č. l. 3594), byla v souladu se zněním aktuálního rozvrhu práce pro rok 2012 opětovně přidělena senátu 6 To a to pod označením 6 To 28/2012. Přitom bylo zcela v souladu s rozvrhem práce, že předsedou senátu byl opět JUDr. Kaderka, neboť danou věc měl přidělenu k vyřízení již při jejím předešlém nápadu k vrchnímu soudu, přičemž tato věc nebyla v té době kompletně meritorně rozhodnuta, jelikož v části po zrušení rozsudku soudu prvního stupně byla věc vrácena tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Tento postup vycházel ze znění rozvrhu práce na rok 2012, konkrétně z jeho bodu V. a skutečnost, že JUDr. Kaderka opětovně senátu 6 To předsedal, se opírala o bod Různé, jelikož veškeré věci přidělené JUDr. Kaderkovi byly v tomto senátu projednávány a rozhodovány tak, že jmenovaný vykonával procesní oprávnění předsedy senátu.
Výše uvedený postup mohl dovolatel na základě platného znění rozvrhu práce Vrchního soudu v Olomouci na rok 2012 snadno zjistit. Proto jeho pochybnost či námitka, že na základě rozvrhu práce bylo v jeho případě (a ve všech ostatních věcech, o kterých rozhodoval senát 6 To) rozdělování funkcí v senátu sestaveno ad hoc, čímž mělo dojít k nesprávnému obsazení soudu a porušení práva dovolatele na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, je zcela nedůvodná, neboť předmětný rozvrh práce jasně a srozumitelně stanoví postup přidělení věci do senátu. Pokud jde o určení tzv. procesního předsedy senátu v konkrétní věci, odvíjí se tato skutečnost od přidělení věci soudci, který je v daném senátu 6 To zároveň ve funkci předsedy senátu. O konkrétním přidělování věcí v rámci uvedeného senátu pak rozhodoval JUDr. Kaderka, jako předseda senátu pověřený vedením senátu, v souladu s uvedenými transparentními obecnými pravidly rozvrhu práce na rotačním principu, a to vždy ke dni aktuálního nápadu s ohledem na rovnoměrné zatížení senátu. Věc obviněného S., evidovaná u vrchního soudu pod sp. zn. 6 To 28/2012, pak byla JUDr. Kaderkovi a tím i do senátu 6 To přidělena automaticky, neboť tento soudce v tomto senátu o ní již dříve rozhodoval, resp. ji měl přidělenu k vyřízení.
Zde je třeba přičinit poznámku, že tzv. princip zákonného soudce rozhodně nespočívá v tom, a zákonodárce to jistě ani neměl a nemohl mít na mysli, že každý obviněný (resp. strana trestního řízení) bude jmenovitě znát svého soudce, případně jmenovité složení senátu, ještě před tím, než bude případná obžaloba podána u příslušného soudu. Rozvrh práce, který je u každého soudu na kalendářní rok sestavován, v sobě musí zahrnovat i určitý potřebný prvek nahodilosti, jenž zároveň s předem danými pravidly pro přidělování věcí jednotlivým senátům a soudcům pomáhá eliminovat i jen možné vzdálené vazby mezi stranami řízení a konkrétními soudci, což jednoznačně umocňuje objektivitu a nezávislost soudního rozhodování.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatněný oběma obviněnými, je pak naplněn za předpokladu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zákonném a úplném zhodnocení provedených důkazů učinily, a jimi vysloveným právním posouzením skutků, není dán takový rozpor, který by měl vést ke zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů. Soud prvního stupně rovněž přesvědčivě ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. zdůvodnil své závěry z nich vyplývající, s nimiž se poté ztotožnil i soud odvolací, takže nedošlo k hrubé disproporci při hodnocení důkazů, jak se snažil předestřít dovolatel, obviněný S.
Tento obviněný pod argument extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními, provedeným dokazováním a právními závěry obou soudů nižších instancí, jenž by jinak mohl naplňovat důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti podřadil námitky, jejichž povaha je primárně skutková, neboť svou dovolací argumentaci z velké části koncipoval jako polemiku s hodnocením jednotlivých výpovědí, ať už obviněných či svědků, přičemž tvrdí, že hodnocení důkazů mělo vyznít výrazně v jeho prospěch a znovu opakuje námitky již v předchozím řízení uplatněné. Lze tak uzavřít, že v přezkoumávané věci se nejedná o situaci, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Nejedná se o případ nezákonných důkazů, opomenutých důkazů a ani o případ hodnocení důkazů, které v žádné možné verzi volného hodnocení z jejich obsahu nevyplývá (jak o tom bylo pojednáno výše), a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005 sp. zn. III. ÚS 578/04).
Nejvyšší soud po seznámení se s obsahem všech rozhodnutí vydaných v této věci konstatuje, že se plně ztotožnil s argumentací státní zástupkyně týkající se námitky obviněného S. o absenci subjektivní stránky stíhaného činu, kterou velmi podrobně zdůvodnila ve svém vyjádření k oběma dovoláním. Obviněný S. účelově vybral a označil jednotlivé důkazy a závěry soudů obou stupňů, z nichž selektivně poukazuje jen na některé z nich, které mají svědčit v jeho prospěch, ačkoliv nalézací i odvolací soud se v odůvodnění dostatečně s úmyslným zaviněním obviněného S. vypořádaly. Na tomto místě není potřebné, aby Nejvyšší soud znovu citoval jednotlivé pasáže z jejich rozhodnutí, neboť zcela postačí, pokud pouze odkáže na jejich obsáhlá odůvodnění. Chybějící výslovné vymezení zákonného znaku zavinění ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu sice představuje pochybení v obsahových náležitostech výroku, jímž se obviněný uznává vinným, ve smyslu §120 odst. 3 tr. ř., avšak v odůvodnění rozhodnutí obou soudů se jimi tyto patřičně zabývaly a lze z nich dovodit, že obviněný S. čin spáchal nejméně v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Tato nesprávnost tudíž nepředstavuje takové pochybení, které by mohlo vést ke zrušení napadeného rozsudku.
Je proto zcela zjevné, že opětovně uplatněná argumentace obviněného S. byla vyvrácena již v předchozím řízení a dovolatel ji znovu opakuje jen proto, že není spokojen s výsledkem dosavadního řízení. Nejvyšší soud již mnohokráte judikoval, že institut dovolání nelze využít pro opakované namítání totožných skutečností jako v odvolání, popřípadě i v předchozích stádiích řízení jen proto, že dovolatel není spokojen s výsledkem odvolacího řízení. S námitkami obviněného se dostatečně vypořádal soud prvního, respektive druhého stupně, který se ztotožnil s právní kvalifikací skutku učiněnou nalézacím soudem a k jednotlivým námitkám, které obviněný zopakoval ve svém mimořádném opravném prostředku, se podrobně vyjádřil. Jde proto o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002).
Pokud jde o dovolací důvod též uplatněný obviněným S. podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., tak ten lze uplatnit, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) - g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) - k). Naplnění tohoto důvodu dovolání obviněný spatřoval v tom, že již v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak bylo ale shora rozvedeno, argumentace obviněného podřazená pod tento dovolací důvod se svým pojetím dovolání v části ocitla mimo rámec tohoto deklarovaného dovolacího důvodu, a ve zbylém rozsahu pak byla shledána jako zjevně neopodstatněná. Proto ani výše zmíněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nemohl být uplatněnou námitkou skutečně naplněn.
Nejvyšší soud dále shledal, že obviněný K., přestože podal dovolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání neuplatnil jedinou námitku vztahující se k nesprávnému právnímu posouzení skutku, ale fakticky napadl soudy učiněná skutková zjištění s tím, že soudy nedostatečně vyhodnotily věrohodnost výpovědi spoluobviněného P. a svědka Mgr. H., a tvrdí, že mu vina nebyla dostatečně prokázána. Zároveň zpochybňuje zjištěné skutkové závěry obou soudů, když uvádí, že mu nebylo prokázáno, že znal obsah listin, finančních závazků, či že byl obeznámen s trhem se sušenou petrželí, což podle svých slov již namítal v předchozím řízení. Podle něj rovněž soudy dostatečně neprokázaly množství petržele rozhodné pro určení její ceny, potažmo výše škody. Bagatelizuje svůj podíl na trestné činnosti a tvrdí, že byl při jejím páchání pouze okrajovou osobou.
V posuzované věci tak dovolací námitky obviněného K. primárně a výlučně směřují do skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil i soud odvolací, přičemž obdobné námitky uplatnil již v předchozím řízení. Těmito argumenty tak brojí proti zjištěnému skutkovému stavu a z charakteru jeho námitek je evidentní, že jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny zjištění skutkového stavu, a teprve na základě toho poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku. Dovolatel tedy vůči rozhodnutí soudů ve skutečnosti namítá nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž údajně došlo v důsledku nedostatečně provedeného dokazování a nesprávného hodnocení důkazů. Takové námitky jsou ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud proto ani není oprávněn se jimi zabývat. Nejvyšší soud v této souvislosti, stejně jako u dovolání obviněného S., připomíná, že opakuje-li obviněný své skutkové námitky znovu v dovolacím řízení, ač se jimi odvolací soud dostatečně zabýval, a dovolatel pouze není spokojen s výsledkem trestního řízení, nezbývá než uvést, že se dovolatel míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se nejedná o hmotně právní posouzení skutku, resp. skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem.
Na shora uvedeném základě a jen z těchto stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného M. K. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a dovolání obviněného R. S. odmítl podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
S ohledem na toto rozhodnutí dovolacího soudu nebyl ani akceptován návrh obviněného M. K. na přerušení výkonu rozhodnutí ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. října 2013
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c