ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.412.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 412/2017-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 5. 2017 o dovolání obviněného J. M. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 5 To 75/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 T 3/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 8. 2016, sp. zn. 37 T 3/2016, byl obviněný J. M. uznán vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. a), i) tr. zákoníku, a to na skutkovém základě, že
dne 24. 12. 2015 poté, co se po poledni setkal s L. M., a I. P., u prodejny Albert ve F.-M. a přijal jejich pozvání na štědrovečerní večeři, odjel s nimi vozidlem taxislužby k f. skládce a následně společně došli do areálu bývalých vojenských kasáren ve F. lese, nacházejícím se v katastrálním území P. D., okres F.-M., kde si L. M. v průběhu let vybudoval v jednom z betonových bunkrů u odpalovací rampy raketové obrany příbytek, který aktuálně sdílel s I. P., zde pak všichni v průběhu dne společně holdovali popíjení velkého množství alkoholických nápojů a I. P. k tomu připravovala pohoštění,
následně v přesně nezjištěné době v noci z 24. 12. na 25. 12. 2015, kdy I. P. s L. M. se již chystali ke spánku uvnitř bunkru, došlo mezi J. M. a L. M. k roztržce, když obviněný, který se chystal vstoupit do bunkru, začal bezdůvodně manipulovat s elektrocentrálou, pomocí níž L. M. přiváděl do svého příbytku elektřinu, načež obviněný elektrocentrálu vyhodil ven, čímž rozzlobil L. M. a přiměl ho tím, aby bez řádné obuvi vyběhl ven z bunkru, kdy jejich konflikt vzápětí vyvrcholil na volném prostranství před bunkrem, kde se obviněný střetl s L. M., oba přitom použili jako zbraně opracované březové větve do formy jakýchsi holí o délce 98 až 134 cm, které zde původně měl L. M. odloženy, obviněný přitom vyžil svou výraznou fyzickou převahu a cílenými útoky březovou holí vedenými na centrální část obličeje a hlavu L. M. tohoto srazil k zemi, kdy přitom odrazil atak I. P., která jej nejméně dvakrát malou intenzitou síly udeřila jednou z březových holí do zad ve snaze bránit L. M., přičemž I. P. srazil jedním silným úderem bokem a pokračoval v útoku na poškozeného L. M.,
kdy poté, co byl L. M. sražen na zem, přičemž byl neschopen jakékoliv další reakce, obviněný vědom si dobře nezbytností řádného fungování mozku pro lidský život, s cílem poškozeného usmrtit, jej dále brutálně napadal do oblasti hlavy kombinovaným mechanismem spočívajícím jednak v opakovaných úderech březovou holí vedených mohutnou silou zejména do levé spánkové, týlní a temenní oblasti hlavy a dále nášlapy či náskoky na hlavu poškozeného, čímž mu krom četných oděrek, zhmožděnin a tržně zhmožděných ran způsobil také čtyři otevřené zlomeniny klenby lební a tomu korespondující zhmoždění mozku a mozkového kmene, tedy zranění neslučitelná se životem, v důsledku kterých poškozený L. M. v horizontu několika desítek sekund až několika minut zemřel,
přitom neustal ani v násilí páchaném na poškozené I. P., kterou rovněž s ohledem na razanci útoku a svou jednoznačnou fyzickou převahu lehce srazil k zemi a přivodil jí stav, kdy již nebyla schopna další aktivity, přesto ji dále napadal s cílem ji usmrtit, když svůj útok vedl mohutnou silou kombinovaným mechanismem v podobě opakovaných úderů březovou holí a nášlapů či náskoků na trup a hlavu poškozené, vědom si dobře toho, že poranění mozku může vést ke smrti člověka, takto jí způsobil krom četných oděrek a zhmožděnin dvojitou sériovou zlomeninu levostranných žeber a s tím korespondující poranění levé plíce, dále tržně-zhmožděnou ránu levého ušního boltce a v levé týlní krajině pak tři rovnoběžně orientované vodorovné štěrbinovité tržně-zhmožděné rány dosahující ke skeletu lebky a tomu korespondující s životem neslučitelné poranění mozku a mozkového kmene, přičemž tímto cíleným likvidačním útokem zarazil obličej poškozené několik centimetrů do podloží, kdy poškozená následně v horizontu několika desítek vteřin až několika minut v důsledku utrpěných zranění zemřela,
načež obviněný neučinil nic, co by svědčilo alespoň o snaze poškozeným pomoci, toliko přikryl tělo poškozené I. P. dekou a z místa odešel.
2. Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §54 odst. 2 tr. zákoníku k výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti jednoho roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku mu bylo uloženo ochranné protialkoholní léčení v ústavní formě. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
3. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 5 To 75/2016, z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil ve výroku o náhradě škody učiněném podle §229 odst. 2 tr. ř. ve vztahu k poškozené D. K. a ve výroku podle §228 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, a podle §259 odst. 3 tr. ř. a §265 tr. ř. učinil v tomto rozsahu nové rozhodnutí.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Obviněný J. M. podal proti uvedenému usnesení odvolacího soudu prostřednictvím obhájce z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. dovolání, jímž uvedené rozhodnutí napadl v celém rozsahu. V jeho obsahu obviněný vytýkal nesprávnost právního posouzení činu mu za vinu kladeného jako zločinu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. a), i) tr. zákoníku, přestože o tento zločin nejde, a dále proto, že shledal rozpor mezi provedenými důkazy a právními závěry. Rovněž vytýkal, že nebyly naplněny podmínky pro uložení výjimečného trestu podle §54 odst. 2 tr. zákoníku.
5. Vadnost použité právní kvalifikace obviněný spatřoval v tom, že soudy nesprávně posoudily okolnosti, za nichž k činu došlo a vyloučily, že by šlo o jednání v nutné obraně podle §29 tr. zákoníku, přestože obviněný toliko odvracel hrozící nebo trvající útok ze strany obou poškozených. Tento závěr obviněný vystavěl na učiněných skutkových zjištěních, podle kterých „ došlo mezi J. M. a L. M. k roztržce, když obviněný, který se chystal vstoupit do bunkru, začal bezdůvodně manipulovat s elektrocentrálou, pomocí níž L. M. přiváděl do svého příbytku elektřinu, načež obviněný elektrocentrálu vyhodil ven, čímž rozzlobil L. M. a přiměl ho tím, aby bez řádné obuvi vyběhl ven z bunkru, kdy jejich konflikt vzápětí vyvrcholil na volném prostranství před bunkrem, kde se obviněný střetl s L. M., oba přitom použili jako zbraně opracované březové větve do formy jakýchsi holí o délce 98 až 134 cm, které zde původně měl L. M. odloženy“, „…odrazil atak I. P.“. Z těchto okolností obviněný dovodil, že šlo o jednání v nutné obraně, protože pouze odvracel fyzické útoky obou poškozených, kteří k útoku vůči němu použili dřevěné hole, tedy zbraně. Obviněný z nich měl strach, z místa chtěl utéci. Poškozený, který za ním utíkal do tmy, kde se ozbrojil březovým klackem, se k němu blížil. Obavy obviněného z útoku ze strany poškozeného se následně vyplnily, došlo ke konfliktu, ve kterém docházelo ke změnám vzájemného postavení útočníka a oběti. K tomuto konfliktu se posléze přidala i poškozená I. P. Všichni tři aktéři byli vyzbrojení dřevěnými holemi, a s ohledem na to, že docházelo ke změnám vzájemného postavení útočníka a oběti, šlo o jednání v sebeobraně ve smyslu §29 tr. zákoníku.
6. Pro případ, že by dovolací soud k této obhajobě nepřihlédl, obviněný namítal, že se nejednalo o uvedený zločin vraždy i proto, že se dopustil zabití podle §141 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, protože obviněný jednal v silném rozrušení, neboť šlo o tragický okamžik a obviněný jednal v tzv. afektdeliktu, v němž byl podstatný strach obviněného z obou poškozených. Obviněný v této souvislosti poukázal na podmínky, za nichž může být zločin podle §141 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku spáchán, zejména s ohledem na povahu jednání v silném rozrušení, které je jedním z kritérií pro tuto skutkovou podstatu. Obviněný všechny zmíněné podmínky v činu, jenž mu je kladen za vinu, shledal, neboť byl poškozenými napadán dřevěnými holemi o rozměrech 98 až 134 cm, které i soudy považovaly za zbraně, poškozený L. M. za ním vyběhl ven z bunkru, odrazil i útok poškozené I. P. Obviněný se pod vlivem této situace dostal do silného rozrušení, protože měl strach, že mu chtějí poškození ublížit. Venku byla tma, všichni vypili hodně alkoholu. Obával se, že mu poškozený chce ublížit nejdříve elektrocentrálou, nebo ho chce otrávit, nebo ho ohrozit nožem. Když k němu obviněný ve tmě mlčky přistupoval, nemohl ani po úrazu nohy utéci. Obviněný byl z celé situace silně rozrušený a měl strach, následkem čehož ztratil schopnost racionálně uvažovat a dopustil se smrtelného útoku vůči poškozeným. Z těchto důvodů, když obviněný věc předem neplánoval ani nepromýšlel, jeho jednání mělo afektivní povahu, šlo o zkrat v jeho myšlení, který vyplýval z momentálně vzniklé situace, měl být uznán vinným zločinem podle §141 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
7. V případě, že těmto požadavkům nebude Nejvyšším soudem vyhověno, obviněný vytýkal použité právní kvalifikaci podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. a), i) tr. zákoníku naplnění kvalifikačního znaku zvlášť surového způsobu spáchání, protože o ten se nejednalo. I když připustil, že šlo o útok s jistou dávkou surovosti, nelze jej označit za natolik brutální, že by se vymykal z běžného rámce trestných činů téhož druhu s tím, že podle stávající rozhodovací praxe soudy pod tento znak podřadily mnohem brutálnější jednání. Obviněný soudům vytkl, že nezkoumaly, zda poškození v době jeho útoku byli při vědomí.
8. Kromě uvedených výhrad, obviněný namítal i existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a z nich plynoucími právními závěry, který spatřoval v tom, že skutková zjištění nemají vazbu na provedené důkazy, a že neplynou z logického hodnocení důkazů. Tyto nedostatky se podle něj promítly do nesprávného závěru o tom, že je příčetnou osobou, o průběhu činu a chronologickém sledu události nesvědčí žádné provedené důkazy, a že ve věci není dostatek podkladů o tom, jaký byl konkrétní mechanizmus útoku ze strany obviněného na těla poškozených.
9. K nedostatkům ohledně závěru o své příčetnosti obviněný uvedl, že je v rozporu s tím, že po celou dobu vazebního řízení byl v ambulantním psychiatrickém léčení, užíval antidepresiva pro depresivní poruchu a posttraumatickou stresovou poruchu. Po vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně se jeho stav ještě zhoršil a byl přemístěn do vězeňské ústavní léčby, nacházel se v apatickém stavu a byl nezpůsobilý úkonů trestního řízení. Obviněný poukázal na to, že z důvodu svého stavu v době od 22. 9. 2016 do 11. 10. 2016, kdy byl hospitalizován, jeho stav nebyl ke dni vydání napadeného rozhodnutí soudem řádným způsobem podchycen a ani odvolací soud tento nedostatek nenapravil, protože lékařská zpráva Vězeňské služby České republiky vyžádaná odvolacím soudem neobsahovala žádné skutečnosti o důvodech jeho hospitalizace a průběhu léčení ústavní formou na Psychiatrickém oddělení Vazební věznice Brno. Z těchto důvodů nebyly pro závěr o příčetnosti obviněného brány do úvahy dostatečné podklady a soudy se řádně nevypořádaly ani s jeho schopností stanout před soudem.
10. Rozpornými obviněný shledal i závěry učiněné o průběhu fyzického konfliktu s poškozenými a za nesprávné považoval zjištění, že to byl právě on, kdo jej vyvolal a kdo měl jasnou fyzickou převahu, že byl prvním agresorem a že poškozený neměl v úmyslu nikoho napadat a březovou hůl si vzal jen na sebeobranu. Tyto skutečnosti nejsou podloženy žádným skutkovým zjištěním, neboť nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy a z jejich hodnocení nevyplývají. Obviněný popřel, že by konflikt před bunkrem začal, i když vyhodil ven elektrocentrálu, důvodem toho byla obava o vlastní život. Jestliže vůči poškozeným fyzické násilí užil, učinil tak pouze v důsledku své značné opilosti a z obavy o život, když se poškozený objevil s nožem v ruce, byl v ponožkách, kdežto obviněný se chtěl odtamtud dostat pryč. Jestliže soud učinil skutkové závěry o tom, že obviněný poškozené srazil k zemi, a tam je dále napadl s cílem je usmrtit, jde o závěry, které nemají podklad ve výsledcích provedeného dokazování.
11. Časový sled události je rovněž podle obviněného nejasný, neboť i znalci uvedli, že nelze dovodit chronologickou posloupnost vzniku prokázaných úrazových změn, a jen konstatovali, že na těla poškozených působilo opakovaně kombinované tupé násilí ze strany druhé osoby. Průběh napadání obou poškozených poté, co bezbranně leželi, nebyl prokázán, když docházelo podle znalců i ke změnám vzájemného postavení útočníka a oběti. Podle obviněného tato skutečnost vylučuje soudy zjištěné smrtelné napadání poškozených ležících na zemi, a tedy v jejich bezbranné poloze. Na těle poškozené znalci konstatovali zranění svědčící o její sebeobraně, a proto nemohla tak obviněným napadána ve stavu, kdy nebyla schopna aktivity. Rovněž obviněný zpochybnil zjištění o tom, že útočil na oba poškozené ve formě nášlapů či náskoků na jejich hlavy, protože o tom nesvědčí žádné důkazy a z dokazování nevyplývají.
12. Ke konkrétnímu mechanizmu zranění ze znaleckých posudků neplynou žádné potřebné poznatky, protože toliko konstatují, že vůči hlavě obou poškozených došlo k opakovanému působení mohutného násilí. Z charakteru zranění pouze předpokládají, že k nim došlo kombinovaným mechanizmem rukou ozbrojenou tupým předmětem. U rozhodných poranění znalci udávají variantně vícero možných mechanismů jejich vzniku, jako například našlápnutím nebo naskočením na hlavu oběti. Jednoznačný závěr však podle obviněného nelze na podkladě provedeného dokazování učinit.
13. Podle obviněného přezkoumávaná rozhodnutí nedávají ani řádný podklad pro závěr, že se uvedeného činu dopustil s úmyslem usmrtit poškozené. Poukázal na své tvrzení, že je usmrtit nechtěl, chtěl s nimi trávit oslavu Vánoc, ke smrtelnému útoku došlo až následně, po vzájemném konfliktu všech zúčastněných, kdy obviněný chtěl již z místa utéci. Následně však reagoval na agresivní chování poškozeného, vraždu nezamýšlel ani neplánoval. Žádné důkazy neprokazují jeho vražedný úmysl. Jeho jednání bylo ovlivněno požitým alkoholem, jímž se přivedl do nezvládnutého afektu. Je mu líto, co se poškozeným stalo.
14. Z provedených důkazů nelze dovodit ani závěry soudů, které obviněnému nevěřily, že si na samotný průběh posuzovaných událostí nepamatuje. Obviněný se na místě činu nemohl pohybovat s rozvahou, byl zcela opilý, není možné usuzovat na jeho stav mysli a paměti na tom, jak celá událost probíhala.
15. Obviněný se rovněž prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. domáhal revize výroku o trestu. Nespokojil se s uložením výjimečného trestu odnětí svobody, protože pro něj nebyly splněny zákonné podmínky podle §54 odst. 2 tr. zákoníku, zejména ve vztahu k okolnosti, že by u něj byla možnost nápravy obzvláště ztížena. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, znalce PhDr. Petra Vavříka vyplývá, že možnost nápravy obviněného je sice ztížena, ale nikoliv obzvláště ztížena, je schopen resocializace a není při pobytu na svobodě osobou nebezpečnou pro společnost. Ke své závislosti na alkoholu uvedl, že je také schopen zdržet se požívání alkoholu. I soudy konstatovaly, že lze u něj dosáhnout účelu znalcem navrženého ochranného léčení protialkoholního, což podporuje argument schopnosti jeho resocializace. Bylo proto možné uložit mu trest v základní trestní sazbě při současném uložení ochranného protialkoholního léčení v ústavní formě, a není tak výjimečný trest pro jeho nápravu zapotřebí, navíc když je osobou ve vyšším, již důchodovém věku, a s ohledem na svůj zdravotní stav je takto vyměřený trest pro něj fakticky trestem doživotním, což odporuje zákonným kritériím pro ukládání výměry trestu podle §39 tr. zákoníku. Rovněž podle zprávy Vězeňské služby České republiky ve výkonu vazby plnil své povinnosti, choval se slušně a nebyl kázeňsky trestán. Ve vztahu k projednávaným událostem vyjádřil lítost, a dokonce u něj v důsledku výčitek došlo k rozvinutí se posttraumatické stresové poruchy, pro niž je v trvalé péči psychiatrů a je léčen antidepresivy. Tyto okolnosti byly soudy opomenuty.
16. Odvolacímu soudu pod důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný vytkl, že z uvedených důvodů, které obviněný nyní uplatnil v dovolání na základě důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., rozsudek soudu prvního stupně nezrušil, ač v něm existovaly označené vady.
17. V závěru s dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 5 To 75/2016, ze dne 14. 12. 2016, a rozsudek Krajského sodu v Ostravě ze dne 26. 8. 2016, sp. zn. 37 T 3/2016, a aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na citovaná rozhodnutí a aby podle §265l tr. ř. Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
18. K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, podle něhož obviněný stejné námitky učinil již v předchozích řízení a soudy se s nimi řádně vypořádaly. Požadavek na nutnou obranu shledal zjevně neopodstatněným, jelikož celý konflikt vyvolal sám obviněný, když bezdůvodně manipuloval s elektrocentrálou poškozených. Pokud dovolateli elektrocentrála z jakýchkoliv důvodů vadila, mohl ještě v době před vznikem konfliktu z místa odejít. I kdyby byl počátek konfliktu nejasný, jednání dovolatele po sražení poškozených na zem by nutnou obranou být nemohlo, neboť je obviněný zcela sadisticky ubil. Důvodným s ohledem na průběh činu neshledal ani výhrady zaměřené na možnost jeho čin posoudit jako zločin zabití podle §141 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť pro takový právní závěr nejsou v přezkoumávané věci žádné skutkové okolnosti, v podrobnostech odkázal na argumentaci soudu prvního stupně, se kterou se ztotožnil.
19. Státní zástupce ve vztahu k námitce obviněného týkající se kvalifikačního znaku vraždy podle §140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, tedy usmrcení jiného zvlášť surovým způsobem, poukázal na konkrétní způsoby útoků a mechanizmů vedoucích k usmrcení obětí v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. 8 Tdo 462/2014, ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 8 Tdo 998/2015, ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 3 Tdo 253/2016, které porovnal s obviněným tvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 2. 1996, sp. zn. 1 T 54/94, a shledal, že při výkladu znaku „zvlášť surovým způsobem“ je nutné vycházet z aktuální judikatury Nejvyššího soudu, která tento znak dostatečným způsobem definuje. Na jejím podkladě považoval závěr soudů o právní kvalifikaci jednání obviněného za správný.
20. Jestliže obviněný poukazoval na existenci extrémního nesouladu, státní zástupce v této části dovolání nepovažoval jeho výhrady za uplatněné v souladu s označeným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jím obviněný vytýkal správnost učiněných skutkových zjištění, jak je zjistily oba soudy. Provedené dokazování bylo podle něj řádné a pro stručnost odkázal na přezkoumávaná rozhodnutí, když žádný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými závěry ve věci neshledal.
21. Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkou obviněného o nepatřičnosti uložení výjimečnému trestu. K možnosti nápravy „obzvláště ztížené“ zmínil výklad Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 6 Tdo 976/2010. Zdůraznil, že u obviněného k závěru o nutnosti výjimečného trestu přispěla jeho bezcitnost. Způsob, jakým soudy dostály povinnosti hodnotit každý konkrétní případ s přihlédnutím ke všem okolnostem a zvláštnostem dané věci, považoval za správný. Především soud prvního stupně obecnou možnost resocializace dovolatele přiléhavě vyhodnotil, ta by byla možná jen za předpokladu obtížně dosažitelné abstinence, když obviněný je osobou závislou na alkoholu. Tato závislost provázaná s bezdomovectvím u staršího muže s pevně zakotvenou osobnostní charakteristikou a chybějícím sociálním zázemím je hlavní překážkou jeho nápravy. Námitku obviněného považoval za neopodstatněnou a v závěru vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl.
22. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno právnímu zástupci obviněného, Nejvyšší soud nicméně do konání neveřejného zasedání neobdržel z jeho strany jakoukoliv reakci.
III. K formálním náležitostem dovolání
23. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zjistil, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále zkoumal, zda bylo uplatněno v souladu se zákonným vymezením dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., podle nichž obviněný dovolání podal, neboť jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z důvodů v §265b odst. 1, 2 tr. ř. může být napadené rozhodnutí podrobeno věcnému přezkumu, protože dovolání nelze podávat z jiných než takto stanovených důvodů.
24. Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Tyto nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
25. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů nestačí, neboť důvod dovolání musí být v tomto mimořádném opravném prostředku skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003). Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu posuzovaného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
26. Tato zásada může být prolomena výhradami o porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. Tehdy jde o výjimku ze shora vymezených obecných zásad představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)]. Taková situace nastane, když je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)].
IV. K obsahu uplatněných námitek podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
27. Obviněný v dovolání užil mimo jiné námitky prostřednictvím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jímž ve smyslu shora uvedených kritérií částí argumentů brojil proti výroku o vině a vytýkal nesprávnost skutkových zjištění, v nichž spatřoval extrémní nesoulad s provedenými důkazy. V této části dovolání tvrdil, že skutek, jak byl soudem zjištěn, takovým způsobem neproběhl a že závěry, které ve skutkových zjištěních rozvedl, nemají podklad ve výsledcích provedeného dokazování. Zdůrazňoval též, že zjištění soudů nevyplývají z hodnocení provedených důkazů a jsou jejich pravým opakem, a není uvedeno, z jakých důkazů uvedená zjištění vzešla. Obviněný tak např. svůj strach z poškozených dovozoval z jiných skutkových okolností o průběhu útoku, než jak jsou skutkové závěry soudů popsány ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Uváží-li se tyto argumenty obviněného, je z nich patrné, že u nich jde pouze o formální poukaz na příslušné ustanovení, aniž by okolnosti nezbytné pro nutnou obranu nebo o tom, že jednal ve strachu, skutečně obsahově doložil na základě konkrétních hmotněprávních vad, které jsou uvedeny ve skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí. Těmito výhradami obviněný obsahově uvedený dovolací důvod nenaplnil.
28. Nejvyšší soud však nad rámec zákonného vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. posuzoval, zda soudy splnily při zjišťování skutkových okolností, které popsaly ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, všechna rozhodná kritéria, a zda procesní postup, na jehož základě k nim dospěly, není zatížen vadami, které by měly podklad v porušení zásad spravedlivého procesu z důvodu extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci.
29. Podle obsahu spisu a na podkladě přezkoumávaných rozhodnutí je nutné poukázat na to, že ve věci bylo zjištění skutkového stavu limitováno důkazní situací, která se v této věci omezila výhradně na nepřímé důkazy, protože oba poškození byli nalezeni mrtví na místě činu svědkem B. F. (č. l. 1076 až 1077), zcela náhodně až dne 26. 12. 2015, neboť obviněný z místa odešel. Jediným přímým důkazem je v této věci výpověď obviněného učiněná v přípravném řízení, která však vykazuje značné rozpory, byť doznal, že byl na místě činu, i to, že je pachatelem a zčásti popsal i okolnosti, za nichž oba poškozené k smrti ubil. Ve věci byla shromážděna řada nepřímých důkazů, které bylo nutné pečlivě zvažovat, a bylo potřebné věnovat mimořádnou pozornost důkladnému prověření důkazů, které obviněného usvědčovaly. Soudy všechny uvedené důkazy pečlivě posuzovaly, vědomy si, že z rámce dokazování vedeného v souladu s požadavky §2 odst. 5 tr. ř. musejí vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12).
30. Z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že soud prvního stupně se zabýval obhajobu obviněného poté, co provedl všechny ve věci se nabízející důkazy, a rozvedl, o které důkazy své skutkové závěry opřel a jak je hodnotil, což splňuje požadavky §2 odst. 5, 6 tr. ř. Ve stručnosti tak lze poukázat na to, že soud prvního stupně vycházel nejenom z výpovědi obviněného v rámci přípravného řízení (č. l. 385 až 387, 400 až 416, 418 až 420), ale i z výpovědí celé řady svědků provedených v rámci hlavního líčení [D. K. (č. l. 1073 až 1075), B. M. (č. l. 1075), J. L. (č. l. 1077 až 1078)], rovněž přečetl výpovědi dalších svědků (J. L., P. K., J. H., P. M. a M. H.).
31. Podstatné závěry, které mohl soud učinit o průběhu útoku, mimo výpověď obviněného, vystavěl na podkladě závěrů znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství vypracovaným znalci MUDr. Markem Dokoupilem a MUDr. Igorem Dvořáčkem, Ph.D. (č. l. 612 až 635, 643 až 650), kteří nejenom, že na základě výsledků pitvy uvedli, jaká zranění byla na tělech poškozených zjištěna, ale rovněž podle nich dovodili možný mechanizmus objektivně zjištěných vzniklých zranění. Soudy závěry z těchto důvodů plynoucí posuzovaly v kontextu s dalšími ve věci provedenými důkazy, zejména s výsledky obsaženými v závěrech posudků z oboru kriminalistiky, odvětví daktyloskopie (č. l. 672 až 677), odvětví genetiky (č. l. 692 až 705), či mechanoskopie (č. l. 713 až 722). Z nich byly významné zejména výsledky o krevních stopách na holích (klaccích), nalezených na místě činu, neboť na všech třech se nalézaly krevní stopy pocházející od poškozeného, jehož krev byla zajištěna i na obuvi obviněného. Na jednom klacku byla nalezena krevní stopa pocházející od poškozené. Na místě činu byla zachycena DNA obviněného, jakož i jeho otisky.
32. Na psychický stav obviněného byly zpracovány znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (č. l. 530 až 542, 1084 až 1086) a z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie (č. l. 543 až 570, 1086 až 1087), které podaly potřebné informace k duševnímu stavu obviněného jak v době činu, tak v jeho předchozím životě. Znalci u obviněného zjistili rozvinutý alkoholismus, avšak nikoliv to, že by byl v době činu nepříčetný. Poukázali rovněž na to, že se obviněný v průběhu vyšetřování věci dostal do stresové depresivní poruchy, která se rozvinula jako reakce na skutek. Soud provedl také řadu dalších listinných důkazů uvedených na č. l. 1080 až 1081.
33. Takto provedené důkazy soud prvního stupně popsal ve svém rozsudku na stranách 4 až 13, kde se zabýval jejich obsahem i způsobem, jak byly tyto důkazy opatřeny. Jejich hodnocení se věnoval na stranách 13 až 15, kde rozvedl, jak tyto důkazy posuzoval, a následně vysvětlil, jaké právní závěry z nich dovodil (srov. strany 15 až 17).
34. Odvolací soud na podkladě odvolání obviněného podaného proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně zkoumal námitky (obdobné těm, jež nyní jako dovolatel uplatnil v dovolání), a shledal soudem prvního stupně učiněná skutková zjištění správná a v souladu s pravidly vymezenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. V reakci na tvrzení obviněného o tom, že měl z poškozeného strach, protože na něj útočil, odvolací soud vysvětlil, z jakých důvodů nebylo možné v činu, jak byl soudem zjištěn, shledat obviněným požadované podmínky podle §29 nebo §141 tr. zákoníku. Naopak výsledky dokazování považoval za dostatečně objasněné a prokázané, že obviněný sám byl agresorem, a to způsobem, jaký soud prvního stupně popsal ve skutkových zjištěních, na jejichž základě vyloučil jakoukoli možnost obrany obviněného, jehož označil za útočníka, jemuž se poškození pouze zcela marně bránili (strana 5 až 8 usnesení odvolacího soudu).
35. K takto provedenému dokazování považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit, že uváží-li se způsob, jakým se soudy s jednotlivými ve věci provedenými důkazními prostředky vypořádaly, neshledal v tomto procením postupu vady a zjistil, že přezkoumávaná rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09 a ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 572/2014), podaný výklad je předvídatelný a rozumný, koresponduje s fixovanými závěry soudní praxe a není výrazem interpretační svévole (libovůle). Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněného podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).
36. V odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí je dostatek podkladů pro závěr, že soudy nepominuly existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy, ale naopak splnily svou povinnost podle §2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. K výhradám obviněného se soud prvního stupně důsledně zabýval věrohodností jednotlivých svědeckých výpovědí, přičemž se stejnou pečlivostí hodnotil jak ty, jež svědčily ve prospěch obviněného, tak ty, které vyznívaly v jeho neprospěch. Soudy rovněž měly na zřeteli, že hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější, které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější, apod. provádí zásadně obecné soudy, které jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15]. Právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11).
37. Nejvyšší soud ze všech uvedených důvodů v procesním postupu soudů, na jehož základě zjistily skutkový stav věci, který je soudem prvního stupně popsán v přezkoumávaném rozsudku, neshledal existenci nesouladu, jak jej obviněný v podaném dovolání namítal, neboť dospěl k závěru, že skutková zjištění mají obsahovou vazbu na provedené důkazy, protože z nich přímo vyplývají. Rovněž se z přezkoumávaných rozhodnutí podává, že činnost soudů byla soustředěná a plně zachovávající potřebnou objektivitu, logiku při vzájemném posouzení všech rozhodných okolností bez toho, aby byly některé z nich preferovány nebo jiné nehodnoceny. Po posouzení uvedených souvislostí plynoucích z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí soudů obou stupňů Nejvyšší soud jen připomíná, že jsou dostatečně odůvodněna a reagují na zásadní výhrady obviněného vznášené v předchozích stadiích trestního řízení. Soudy ve věci stanovený rozsah provedeného dokazování je dostatečný k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností, a opatřené důkazy vinu obviněného v potřebné míře bez pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané §2 odst. 5, 6 tr. ř. Nejvyšší soud neshledal v postupu soudů obou stupňů žádné známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování, a proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)].
38. Ze všech výše rozvedených důvodů Nejvyšší soud mohl na podkladě soudy zjištěných skutkových okolností posuzovat správnost použité právní kvalifikace, kterou obviněný považoval za vadnou proto, že je buď zcela beztrestný z důvodů nutné obrany podle §29 tr. zákoníku, nebo proto, že se mělo jednat o zločin podle §141 tr. zákoníku, anebo že se zločinu vraždy nedopustil surovým způsobem podle písm. i) odstavce 3 §140 tr. zákoníku.
V. K výhradám proti nesprávnosti použité právní kvalifikace
39. Obviněný byl uznán vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. a), i) tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí, a takový čin spáchá na dvou osobách, anebo zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem. Pokud jde o zvlášť přitěžující okolnost ve smyslu §140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, soudy ji shledaly naplněnou jen v alternativě zvlášť surového způsobu.
40. Soudy obou stupňů se naplněním jednotlivých znaků této skutkové podstaty zabývaly v potřebné míře a vysvětlily i k obhajobě obviněného, proč v činu, jak byl zjištěn, shledaly právě uvedený zločin, kdežto jiné varianty, jež obviněný v rámci své obhajoby předkládal, odmítly jako vyloučené. Lze proto ve stručnosti odkázat na závěry soudu prvního stupně, který na straně 15 a 16 popsal mechanizmus, jímž bylo proti tělům poškozených ze strany obviněného útočeno, a to s ohledem na předcházející okolnosti jejich vzájemného přebývaní a popíjení alkoholu v jejich příbytku, kam byl jimi obviněný pozván. Rozvedl i počátek incidentu, za který považoval zásadně chování obviněného, jenž zasahoval do způsobu užívání elektrocentrály, jíž z bunkru vyhodil. Zaměřil se na celý průběh skutkového děje a k útokům obviněného vůči tělům poškozených shledal, že obviněný útočil mohutným způsobem kombinovanými mechanismy. Jednalo se o tupé násilí, útok zahrnoval údery vedené neozbrojenou rukou, údery rukou ozbrojenou tupým předmětem (klacky) a dále našlápnutím či naskočením na hlavu, popřípadě i naražením hlavy na pevnou podložku či překážku. Obviněný své útoky směřoval proti hlavě obou poškozených, v určitém okamžiku pak již útočil vůči bezbranným poškozeným, neschopným motorické činnosti (strana 6 usnesení soudu druhého stupně). Soud prvního stupně i odvolací soud shodně uzavřely, že forma a způsoby, jichž obviněný užil vůči tělům poškozených, byla masivním brutálním útokem, který odpovídá nejen znakům základní skutkové podstaty zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, ale s ohledem na to, že obviněný zavraždil dvě osoby, byl naplněn i znaky podle odstavce 3 písm. a) tr. zákoníku. Současně povahu útoků vůči tělům obou poškozených shledal natolik brutální, že v ní shledal naplněny i hlediska odstavce 3 písm. i) §140 tr. zákoníku. Odvolací soud tyto závěry soudu prvního stupně plně akceptoval, a jak vysvětlil na straně 7 přezkoumávaného usnesení, že závěr o zvlášť surovém způsobu napadení obou obětí je v souladu s kritérii této zvlášť přitěžující okolnosti.
a) K vyloučení nutné obrany podle §29 tr. zákoníku
41. Nejvyšší soud, který správnost uvedené právní kvalifikace posuzoval z hlediska obviněným vytýkaných nedostatků, považuje za nutné nejprve zdůraznit, že soudy se zcela správně vypořádaly s obhajobou obviněného, že se v daném případě nejednalo z jeho strany o nutnou obranu podle §29 tr. zákoníku, o níž jde, pokud někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, a jeho jednání tak není trestným činem. Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to jednáním, jež by jinak bylo trestným činem namířeným proti útočníkovi. Nutná obrana předpokládá jednak odražení útoku přímo hrozícího nebo trvajícího na zájem chráněný trestním zákoníkem, a jednak obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
42. Výsledky provedeného dokazování bylo zjištěno, že vlastnímu smrtícímu útoku ze strany obviněného předcházela určitá potyčka mezi obviněným a poškozeným. Soudy však za toho, kdo celý incident vyprovokoval, podle výsledků tohoto dokazování označily obviněného. Pokud obviněný zdůrazňoval, že mezi nim a poškozeným došlo k vzájemné roztržce, během které byli oba ozbrojeni dřevěnými holemi, a že odrazil atak poškozené, je třeba zdůraznit, že jde jen o část okolností, za nichž k činu došlo, neboť obviněný využil svou výraznou fyzickou převahu a cílenými útoky březovou holí vedenými na centrální část obličeje a hlavu poškozeného tohoto srazil k zemi, po ataku ze strany poškozené, která ho dvakrát udeřila malou silou březovou holí do zad ve snaze bránit poškozeného. Tuto také srazil bokem a pokračoval v útoku na poškozeného ležícího na zemi a neschopného jakékoliv další reakce. Je třeba zmínit i to, že obviněný neustal ani v násilí páchaném na poškozené, kterou rovněž s ohledem na razanci útoku a svou jednoznačnou fyzickou převahu lehce srazil k zemi a přivodil jí stav, kdy již nebyla schopná další aktivity. Dále pak i za té situace, kdy oba poškození leželi bezvládně na zemi, obviněný vůči jejich tělům stále brutálně útočil.
43. Nejvyšší soud k námitkám obviněného, který se se závěry soudů obou stupňů neztotožnil a vytýkal, že se se všemi okolnostmi, za nichž k činu došlo, nevypořádaly z hlediska podmínek §29 odst. 2 tr. zákoníku, připomíná, že o nutnou obranu nejde, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Přiměřenost obrany se posuzuje především z hlediska intenzity obou akcí, což vyjadřuje pojem způsobu útoku. U nutné obrany se nevyžaduje přiměřenost ve smyslu naprosté proporcionality [srov. zhodnocení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 1965, sp. zn. Pls 5/65 (uveřejněné pod č. II /1965 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Podstatou nutné obrany je odvracení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, jenž by jinak byl trestným činem namířeným proti útočníkovi. Jak však soudy obou stupňů v přezkoumávané věci shledaly, podle výsledků provedeného dokazování žádný takový konkrétní důrazný útok ze strany poškozených, který by musel obviněný odvracet, nebyl prokázán. Taková hrozba od poškozených nevyplývala ani z okolností případu, neboť poškozený byl podstatně méně fyzicky vyspělý než obviněný, poškozená byla opilá žena. Závěru, že by byli vůči poškozenému jakkoli negativně zaměřeni, se nelze dobrat ani v kontextu celé situace. Oba byli bosi, což svědčí o tom, že z příbytku vyběhli náhodně. Na útočných zbraních byla zejména jejich krev. Z žádných důkazů nevyplynulo, že by to byl obviněný, který by se musel jejich útokům bránit.
44. Ze všech těchto důvodů, nebylo možné vyhovět požadavku obviněného, že by jednal za podmínek nutné obrany podle §29 tr. zákoníku, neboť s ohledem na soudy zjištěné skutkové okolnosti obviněný neodvracel přímo hrozící nebo trvající útok. Na základě zjištěného skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, došly soudy k závěru, že obviněný oba poškozené poté, co incident vyprovokoval, opakovaně úmyslně napadl brachiálně, šlapáním, zbraní, velkou silou a opakovaně tak, až je utloukl k smrti, v čemž shledaly naplnění skutkové podstaty zločinu vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. a), i) tr. zákoníku.
b) K základní skutkové podstatě §140 odst. 1 tr. zákoníku
45. Obviněný v dovolání neuváděl u této právní kvalifikace v její základní skutkové podstatě žádné výhrady, ale jen naznačil nekonkrétní polemiku ve vztahu k úmyslnému zavinění, v čemž mu nelze přisvědčit, a není možné souhlasit ani s tím, že nebyl prokázán přímý úmysl podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, který soudy zjistily. Krajský soud v Ostravě na straně 15 až 16 svého rozsudku zdůraznil, že bylo záměrem obviněného poškozené usmrtit, a to přesto, že nemusel chtít tohoto následku dosáhnout ihned v počátku konfliktu s poškozeným, neboť je rozhodné, že takový úmysl pojal v jeho průběhu činu, který vyústil v jednání, v němž obviněný vědomě a cíleně útočil devastujícím způsobem vůči tělům poškozených. Odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil (srov. stranu 6 odůvodnění jeho rozhodnutí).
46. Nejvyšší soud k těmto závěrům soudů obou stupňů o zavinění považuje za důležité uvést, že správně konstatovaly, že závěr, že obviněný jednal v přímém úmyslu, založily na skutkových okolnostech, které subjektivní stránku prokázaly, a tento ze skutkově prokázaných okolností logicky vyplynul [srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1970, sp. zn. Tpj 2/70-III (uveřejněné pod č. 19/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Byť přímý úmysl dovozovaly toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, a činily tak podle zásad logického myšlení, na jehož podkladě usuzovaly na vnitřní vztah obviněného k záměru poškozené usmrtit [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12]. Je rovněž třeba zdůraznit, že při zjišťování okolností, které měly význam pro závěr o zavinění, nepřikládaly zvláštní význam žádnému důkaznímu prostředku, ale usuzovaly na zavinění a jeho formu ze všech konkrétních okolností, zejména způsobu, jakým obviněný proti oběma útočil. Tomu, že obviněný smrt poškozených chtěl, svědčí i to, že oba poškozené obdobným způsobem zabil, které ubil nasazením vlastní síly, rukama nebo nohama s použitím klacku jako zcela primitivního nástroje, jímž své útoky učinil důraznějšími. Svědčí o tom i jeho jednání po činu, když je na místě nechal ležet a zcela lhostejně je opustil (tělo poškozené jen přikryl).
47. K zavinění je vhodné zmínit i osobnost obviněného, která jeho čin podmínila, neboť i této skutečnosti soudy obou stupňů věnovaly potřebnou pozornost a zkoumaly ji na podkladě jak znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie zpracovaného MUDr. Svatoplukem Sedláčkem (č. l. 540 až 542), tak v návaznosti na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie zpracovaný znalcem PhDr. Petrem Vavříkem (č. l. 563 až 569), z nichž vyplynulo, že obviněný je osobností hrubě nevyváženou, s disharmonickou skladbou rysů, se znaky nevyrovnanosti, vnitřní nedisciplinovanosti a s deficity adaptability v postojích. Jsou u něj patrny znaky jisté primární diferencovanosti osobnosti a sekundárního zploštění a zchudnutí v oblasti emočně postojové a morálně volní, v kontextu pokleslého pijáckými aktivitami syceného životního stylu rezignujícího na elementární existenciální a materiální standardy (strana 11 rozsudku soudu prvního stupně), přičemž však nadprůměrný intelekt obviněného (IQ 110) mu umožňuje přiměřenou racionální orientaci v realitě. K motivaci obviněného bylo zjištěno, že byl jeho čin podmíněn jeho osobnostními rysy a tendencemi, když důležitou roli sehrála jeho emoční plochost, snížená frustrační tolerance, sklon k impulzivním reakcím a dráždivě zlobným rozladám, egoismus, tvrdost v postojích, zvýšená potřeba sebeprosazení. Šlo o situačně determinované jednání, které bylo vyústěním konfliktní situace mezi ním a poškozenými, a to na podkladě zlostného prožitku vůči poškozeným, ať se již odehrával současně či v navazujících sekvencích vůči jednotlivým poškozeným. V psychologickém pohledu se jednalo o agresi afektového typu. Nepřiměřenost a brutalita projevené agrese se odvíjely od opilecky zprimitivnělé, odbrzděné situační mentality obviněného.
48. Všechna tato zjištění svědčí pro správnost závěru o tom, že obviněný jednal záměrně a chtěně ve smyslu podmínek přímého úmyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
c) Ke zvlášť surovému způsobu podle §140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku
49. Vzhledem k tomu že obviněný část svých námitek soustředil i proti okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, že šlo o jednání zvlášť surové, je třeba poznamenat, že soudy obou stupňů se i s touto otázkou vypořádaly a věnovaly jí nutnou pozornost. Zmínit lze pro stručnost závěry odvolacího soudu na straně 6 přezkoumávaného usnesení, kde poukázal zejména na provedení útoku, který byl veden zezadu na těla poškozené, bylo útočeno třemi holemi, a to velmi razantním způsobem šlapáním a naskakováním na těla poškozených.
50. Nad rámec těchto správných závěrů Nejvyšší soud doplňuje, že se zvlášť surovým způsobem provedení vraždy rozumí vražedný útok s extrémní mírou brutality, která se podstatně vymyká z rámce běžného u většiny trestných činů tohoto druhu [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. 8 Tdo 462/2014 (uveřejněno pod č. 21/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Není však nezbytné, aby tento útok zároveň vyvolával zvýšenou trýzeň poškozeného [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1992, sp. zn. 7 To 62/91 (uveřejněno pod č. 1/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. O případ znaku způsobu „zvlášť surového“ jde tehdy, když čin svým provedením výraznou měrou přesahuje obvyklou míru surovosti, což je dáno především okolnostmi, které charakterizují použité násilí z hlediska vnějšího dopadu činu na poškozeného. Typicky se za takový způsob útoku, který je spojen s ubíjením oběti, považuje vražda provedená nejprve zasažením většího množství bodných ran a poté škrcením oběti či zasazování dalších ran do různých částí těla, anebo jiné devastující způsoby provedení, apod. Otázku, zda vražda byla spáchána způsobem zvlášť surovým, je nutno zkoumat nejen z hlediska postižené osoby, nýbrž vzhledem k celkovému způsobu, jakým byl čin proveden [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 8 Tdo 998/2015 (uveřejněno pod č. 10/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
51. Naplnění znaku zvlášť surového spáchání činu vyžaduje vyšší míru brutality, než je typická pro běžné trestné činy vraždy. Intenzita prováděných útoků je jedna z okolností spáchání činu, na základě kterých je možné usoudit, že se v konkrétním případě jedná o vyšší míru brutality, než je obvyklé u jiných běžných činů vraždy. K takovému závěru lze dojít např. u činů, při nichž došlo k užití zvlášť razantního násilí vedoucího k nápadnější devastaci těla, v případech déletrvajících útoků, útoků zahrnujících větší počet střelných, sečných či bodných ran nebo útoků charakterizovaných užitím většího počtu násilných mechanismů postupně působících na tělo oběti. Jako „zvlášť surový“ bude možno označit útok vyznačující se extrémně vysokou intenzitou, výraznou brutalitou, provázený nezřídka užitím většího počtu nástrojů nebo mechanismů. Přitom bude vždy třeba přihlížet k tomu, že spáchání trestného činu vraždy v sobě nutně obsahuje určité prvky surovosti. Musí tedy jít o takovou míru surovosti, která se výrazně vymyká z rámce běžného u většiny trestných činů tohoto druhu. Typicky to bude takový způsob útoku, který je spojen s ubíjením oběti a nápadnější devastací jejího těla (např. vražda provedená ukopáním, apod.; k tomu srov. rovněž Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1476 a násl.). Relevantním faktorem je i povaha užité zbraně [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 3 Tdo 964/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 8 Tdo 813/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1098/2016, či již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 8 Tdo 998/2015 (uveřejněno pod č. 10/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
52. V posuzované věci způsob provedení činu vyplynul zejména ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, v němž znalci na základě velice devastovaných těl poškozených a jimi konstatovaných zranění dovodili mechanizmus, jímž bylo na těla poškozených ze strany obviněného útočeno. Právě tato devastace a lokalizace utrpěných zranění, i jejich závažnost svědčí o nesmírné brutalitě, jíž obviněný na těla poškozených působil. Na hlavě poškozeného byl komplex úrazových změn zahrnující oděrky kůže, krevní podlitiny, tržně-zhmožděné rány a otevřené zlomeniny klenby kostí lební. Otevřené zlomeniny klenby lební byly tvořeny čtyřmi ranami štěrbinovitého tvaru, které se nacházely nad a za ušním boltcem, z těchto ran vyčnívaly kostní úlomky. U obou obětí se jednalo o celý komplex zranění, který byl složen výhradně z úrazových změn vznikajících působením tupého násilí. Proti hlavě působilo opakovaně mohutné tupé násilí, kombinované mechanismem a zahrnoval údery vedené neozbrojenou rukou, údery rukou ozbrojenou tupým předmětem a dále našlápnutím či naskočením na hlavu poškozené, popřípadě i naražení hlavy oběti na pevnou podložku či překážku (srov. znalecké posudky na oba poškozené č. l. 607 až 608, 630 až 631 trestního spisu).
53. Pro závěr o naplnění tohoto kvalifikačního znaku soudy vycházely především z velkého počtu ran, kterými byli poškození zasaženi, vyznačujících se u některých vysokou intenzitou, a to zejména těch, jež směřovaly do oblasti hlavy nebo i proti přední části hrudníku. Podstatné je, že obviněný vůči poškozeným neužil pouze jeden zraňující mechanismus, nýbrž vedle brachiálních útoků přistoupil i k našlapování na již ležící těla, a použil i klacků jako zbraní. Rozhodné je i to, že je střídal, neboť na všech třech užitých klaccích byly krevní stopy poškozených. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně spatřoval surovost provedení ve velkém počtu ran či zásahů, které byly velmi intenzivní, o čemž svědčí devastující účinek, jejž způsobily. Celý vražedný mechanismus obviněný zesílil ještě nášlapy na hlavu poškozených, při kterém obličej poškozené vklínil do země. Komplex těchto útoků dokládá surovost, s níž obviněný vůči poškozeným jednal.
54. Takto učiněným závěrům přisvědčil i Nejvyšší soud, neboť otázku, zda vražda byla spáchána způsobem zvlášť surovým, je nutno zkoumat nejen z hlediska postižené osoby, nýbrž vzhledem k celkovému způsobu, jakým byl čin proveden. V předmětné trestní věci je zřejmé, že právě výše rozvedený způsob provedení činu svědčí o mimořádné surovosti jeho spáchaní, na niž je nutné usuzovat nejen z počtu a lokalizace ran, ale i ze síly a razance, které představují velice (zvlášť) vysokou intenzitu, s níž obviněný rány zasazoval, a to jak co do počtu ran, tak i vzhledem k razanci, s jakou byly vedeny. K velice brutálnímu provedení přispívá i povaha 3 klacků jako zbraní, které obviněný použil.
55. K subjektivnímu hledisku k této přitěžující okolnosti podle odstavce 3 písm. i) §140 tr. zákoníku postačí ve smyslu §17 písm. b) tr. zákoníku nedbalost (§16 tr. zákoníku). Není přitom třeba, aby pachatel věděl, že jde o zákonný znak zvlášť surového způsobu spáchání vraždy, ale stačí, že se zřetelem na okolnosti případu a své subjektivní dispozice to vědět měl a mohl, a tedy ve vztahu k ní postačí zavinění ve formě nedbalosti. Podle okolností, které byly v projednávané věci zjištěny, obviněný věděl, že pokud poškozené mohutnou silou bije klacky, naskakuje či našlapuje na ně, zejm. na jejich hlavy, počíná si nanejvýš surově a brutálně, a proto u něj lze minimálně na nedbalost vědomou podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Na základě uvedených prokázaných skutečností, za nichž došlo k zvlášť surovému provedení činu, je zřejmé, že obviněný použil tak intenzivní prostředky, jak bylo výše uvedeno, opakovaně, což jsou okolnosti svědčící o vědomém počínání a snaze zásahy vygradovat natolik, aby smrt u poškozených byla neodvratná, k čemuž právě uvedená obzvláštní brutálnost nepochybně směřovala.
56. Z uvedeného je zřejmé, že obviněný zasadil oběma poškozeným velké množství ran způsobených mohutným násilím vícero mechanismy (neozbrojenou rukou, rukou ozbrojenou tupým nástrojem, našlápnutím či naskočením). Význam má i to, že útoky takto značným násilím byly vedeny proti oblastem lidského těla, kde jsou uloženy životně důležité orgány, a to převážně v oblasti hlavy. Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů shledal rozebíranou zvlášť přitěžující okolnost správnou, neboť výše uvedené okolnosti hodnocené v jejich souhrnu a vzájemné propojenosti svědčí o vysoké surovosti útoku. Z těchto důvodů bylo plně v souladu se zákonem na podkladě zjištěných skutkových okolností obviněného uznat vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. a), i) tr. zákoníku.
57. Toliko pro úplnost Nejvyšší soud v reakci na požadavky obviněného požadujícího posouzení jeho jednání jako zločin zabití podle §141 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku připomíná, že pro závěr o tom, že by obviněný jednal za podmínek silného rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozených, nejsou v obsahu spisu ani výsledků provedeného dokazování žádné podklady, jak ostatně již Nejvyšší soud konstatoval výše. Takový požadavek byl jen ničím nepodloženou a zcela osamocenou obhajobou obviněného. Navíc je třeba připomenout, že pokud skutek vykazuje znaky jednoho trestného činu při absenci znaků jiných skutkových podstat, nelze v týchž okolnostech spatřovat naplnění znaků jiného trestného činu (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 8 Tdo 830/2014, či ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1576/2014).
VI. K námitkám proti výroku o výjimečném trestu
58. Obviněný v dovolání prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. brojil i proti uložení výjimečného trestu odnětí svobody v trvání dvaceti jednoho roku s tvrzením, že pro jeho uložení nebyly splněny podmínky výjimečného trestu podle §54 odst. 2 tr. zákoníku. I když by spíše uvedené výhradě nasvědčoval důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., námitky obviněného lze považovat i za jiné pochybení soudu spočívající v jiné nesprávné právní okolnosti podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jako např. ukládání souhrnného trestu apod. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (publikováno pod č. 22/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek)], a proto Nejvyšší soud zkoumal, zda je v této části obviněného dovolání důvodné.
59. Soud prvního stupně své úvahy o trestu podrobně rozepsal na stranách 17 až 18 svého rozsudku a shledal, že obviněnému je nutné uložit výjimečný trest. Za důvody označil velmi vysokou závažnost zvlášť závažného zločinu, kterého se obviněný dopustil, a povahu činu, při němž obviněný zavraždil dvě osoby, jakož i brutální způsob provedení činu a další okolnosti, neboť poškození obviněného hostili na štědrovečerní večeři. Soud poukázal na resocializační potenciál obviněného, který je výrazně snížen jeho závislostí na alkoholu a celková prognóza resocializačních efektů je u obviněného nepříznivá. Naději by zakládal naplněný předpoklad abstinence, jíž však obviněný není v daných poměrech schopen. Za takové situace tak měl soud za to, že byly zcela naplněny podmínky ustanovení §54 odstavec 2 tr. zákoníku pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let.
60. Odvolací soud se neztotožnil s tím závěrem soudu prvního stupně, že je v případě posuzovaného jednání ze strany obviněného splněna podmínka, že závažnost zvlášť závažného zločinu je velmi vysoká, jelikož okolnosti, které již byly zvažovány při právní kvalifikaci jednání [okolnosti podle §140 odst. 3 písm. a), i) tr. zákoníku], nelze opětovně brát do úvahy v neprospěch obviněného v rámci úvah o ukládání výjimečného trestu. I přesto nalézacímu soudu v možnosti uložit výjimečný trest přisvědčil, protože podmínky podle §54 odst. 2 tr. zákoníku shledal naplněny pro nemožnost nápravy obviněného, která je obzvlášť ztížena, což z výsledků provedeného dokazování dostatečně vyplynulo po komplexním zhodnocení osobnosti pachatele i jeho současných osobnostních charakteristik, které jsou vzhledem k jeho věku již plně zakotveny a není předpoklad k jejich změně (srov. strany 7, 8 přezkoumávaného rozhodnutí).
61. Nejvyšší soud se se závěry soudů o tom, že jsou splněny v přezkoumávané věci podmínky podle §54 odst. 1, 2 tr. zákoníku, ztotožnil. Podle uvedeného ustanovení se výjimečným trestem rozumí mimo trestu na doživotí i trest odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let. Výjimečný trest může být uložen jen za zvlášť závažný zločin, u něhož to trestní zákon dovoluje. Trest odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let může soud uložit pouze tehdy, jestliže závažnost zvlášť závažného zločinu je velmi vysoká nebo možnost nápravy pachatele je obzvláště ztížena. Uložení výjimečného trestu tedy dopadá na případy nejzávažnějších trestných činů spáchaných určitými pachateli s výraznějšími negativními osobnostními rysy, kdy k nápravě pachatele nebo k ochraně společnosti nepostačuje ani obecná horní hranice trestu odnětí svobody v trvání dvaceti let (srov. přiměřeně ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 731 až 744).
62. Uložení výjimečného trestu odnětí svobody podle §54 odst. 2 tr. zákoníku, opírající se o alternativu, že možnost nápravy pachatele je obzvláště ztížena, však není bez dalšího vyloučeno zjištěním, že pachatel dosud nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody. Tak tomu je i v projednávané věci, neboť obviněný nebyl v posledních 40 letech trestně stíhán ani odsouzen (srov. stranu 17 rozsudku soudu prvního stupně). V takovém případě soudy nepochybily, neboť na základě komplexního hodnocení osobnosti obviněného pečlivě zkoumaly, zda existují jiné podstatné okolnosti, které přesvědčivě odůvodňují naplnění uvedené podmínky pro uložení výjimečného trestu [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 6 Tdo 976/2010 (uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 46/2011) či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1636/2014].
63. Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem odvolacího soudu, že jde zejména o důvody plynoucí z jedné z alternativních podmínek, které jsou v §54 odst. 2 tr. zákoníku zakotveny, a to že je obzvláště ztížená možnost nápravy obviněného (Nejvyšší soud tento názor, který svědčí ve prospěch obviněného nemohl podmínit jinými úvahami, ale jen pro úplnost podotýká, že ve věci existovaly v provedení činu takové přitěžující okolnosti, které nejsou svým významem kvalifikačními znaky a bylo je možné zvažovat i pro druhou alternativu, aniž by došlo k dvojímu přičítání téže okolnosti). Závěr uvedený odvolacím soudem vyplývá jak z okolností, za nichž byl čin spáchán, v němž se osobnost obviněného projevila, tak i ze znaleckých posudků z oboru zdravotnictví zaměřených na osobu obviněného. Zejména úvahy posudku z odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie tento závěr potvrzují, když znalec PhDr. Petr Vavřík vysvětlil, že s ohledem na dosažený věk, na vyhraněnost osobnostního profilu obviněného v jeho problémových rysech, též na jeho rozvinutou závislost na alkoholu a úbytky diferencovanosti a sociální adaptability, lze mít potenciál dispozic dané osobnosti ke změně a k zformování sociálně žádoucích postupů a trendů v životním stylu (navzdory intelektové úrovni na hranici nadprůměru) za dosti malý. Celkovou prognózu resocializačních efektů označil za nepříznivou, pouze jistou naději na resocializační efekty v budoucnosti by zakládal naplněný předpoklad abstinence od alkoholu a jiných návykových látek (č. l. 569). Z druhého znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který vypracoval MUDr. Svatopluk Sedláček, vyplývá, že porucha osobnosti a závislost na alkoholu snižují resocializační potenciál obviněného a doporučená povinná protialkoholní léčba je znalcem uvažována jako faktor podporující jeho resocializaci (č. l. 542).
64. Nejvyšší soud k těmto závěrům dodává, že u obviněného zjištěné poznatky svědčí o tom, že je jedincem se zvýšenou agresivitou, se zvýšenou pravděpodobností dráždivě zlostných odezev na problémové situace. Je u něj velmi pravděpodobná prognóza násilného prosazování v problémových a konfliktních situacích, zvláště pod vlivem alkoholu, v tomto smyslu lze potvrdit, že součástí spektra jeho chování je řešení sporů násilím. Celková prognóza resocializačních efektů je nepříznivá. Vztah obviněného ke společnosti zahrnuje povědomí obecných sociálních a morálních norem, je však poznamenán nevyrovnaností a nedisciplinovaností jeho osobnosti a oploštěním jeho sociálního cítění a vyšších citů obecně, degradací morálně volních kvalit, jakož i úbytkem kultivovanosti a adaptability − charakteristik zformovaných v rámci pokleslého životního stylu posledních let. U obviněného je zvýšená pravděpodobnost morálních a adaptačních selhání asociálního typu.
65. Nejvyšší soud na základě uvedeného konstatuje, že v posuzované věci neshledal žádný exces při ukládání trestu, neboť soudy obou stupňů uvedly veškeré okolnosti, které posuzovaly a zvažovaly. Vysvětlily i úvahy, jimiž se při svém rozhodování řídily a na jejichž základě dospěly k závěru o nutnosti uložení výjimečného trestu odnětí svobody. Tento způsob posouzení všech skutečností podstatných pro uložení trestu odnětí svobody co do jeho výše i nepodmíněnosti lze považovat za dostatečné zhodnocení všech potřebných hledisek [srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06 (N 62/45 SbNU 53)], ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12 (N 119/73 SbNU 827), a další, dostupné v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz ].
VII. K dovolací námitce podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
66. Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Podle obsahu podaného dovolání a též i vzhledem k tomu, že odvolací soud napadený rozsudek ve smyslu §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal, je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně v dovolání uvedl i důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten však, jak bylo rozvedeno ke všem výhradám obviněného v celém textu tohoto rozhodnutí, nebyl naplněn.
VIII. Závěr
67. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že dovolání posouzené jako celek bylo nedůvodné, protože napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami. Jelikož tento závěr mohl učinit toliko na podkladě napadeného rozhodnutí a obsahu spisu, dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 5. 2017
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu