ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.1077.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 1077/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 10. září 2008 dovolání obviněného J. M., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 13 To 134/2008, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 1 T 171/2007, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 13 To 134/2008, a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 1 T 171/2007, v části týkající se obviněného J. M. zrušují .
Podle 265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Pardubicích přikazuje , aby věc obviněného J. M. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 1 T 171/2007, byl obviněný J. M. uznán vinným pomocí k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §148 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §148 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na deset měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na dvě léta. Podle §53 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), §54 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest 20.000,- Kč a podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na tři měsíce. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu ohledně spoluobviněného D. Š.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný J. M. pomoci k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §148 odst. 1 tr. zák. dopustil tím, že předal v blíže nezjištěné době ve druhé polovině roku 2003 v H. v areálu obchodní společnosti P. V., s. r. o., za účelem zkrácení daně z přidané hodnoty za III. a IV. čtvrtletí roku 2003 a daně z příjmů fyzických osob spoluobviněnému D. Š., osobě samostatně výdělečně činné podnikající na základě živnostenských listů vydaných O. ž. ú. v P. pod obchodním jménem D. Š. s místem podnikání H. v Č., H., v předmětu podnikání \"zámečnictví\" a \"zednictví\", k neoprávněnému zaúčtování do jeho účetnictví za účetní období roku 2003 následující fiktivní faktury:
- fakturu ze dne 8. 9. 2003 splatnou dne 8. 9. 2003 na částku 51.618,20 Kč včetně daně z přidané hodnoty ve výši 9.308,20 Kč od dodavatele B. s., spol. s r. o., se sídlem L. n. S., za stavební materiál, přičemž tato společnost fakturu nevystavila a dodávku neprovedla,
- fakturu ze dne 15. 9. 2003 splatnou dne 15. 9. 2003 na částku 61.305, Kč včetně daně z přidané hodnoty ve výši 11.055,- Kč od dodavatele B. s., spol. s r. o., se sídlem L. n. S., za stavební materiál, přičemž tato společnost fakturu nevystavila a dodávku neprovedla,
fakturu ze dne 24. 9. 2003 splatnou dne 24. 9. 2003 na částku 61.774,70 Kč včetně daně z přidané hodnoty ve výši 11.139,70 Kč od dodavatele K.K., s. r. o., se sídlem J., P., za stavební materiál, přičemž tato společnost fakturu nevystavila a dodávku neprovedla,
přičemž spoluobviněný D. Š. tyto fiktivní faktury zahrnul jako plátce daně z přidané hodnoty se čtvrtletním zdaňovacím obdobím ve svém daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období III. čtvrtletí roku 2003, které podal na F. ú. v H. dne 22. 10. 2003, a zkrátil tak svoji daň z přidané hodnoty za toto zdaňovací období o částku 31.502,90 Kč,
dále
- fakturu ze dne 16. 10. 2003 splatnou hotově na částku 227.273,80 Kč včetně daně z přidané hodnoty ve výši 40.983,80 Kč od dodavatele V. – Č. r., spol. s r. o., se sídlem R., za stavební materiál, přičemž tato společnost fakturu nevystavila a dodávku neprovedla,
- fakturu ze dne 5. 11. 2003 splatnou hotově na částku 201.519,60 Kč včetně daně z přidané hodnoty ve výši 36.339,60 Kč od dodavatele V. – Č. r., spol. s r. o., se sídlem R., za stavební materiál, přičemž tato společnost fakturu nevystavila a dodávku neprovedla,
- fakturu ze dne 20. 11. 2003 splatnou hotově na částku 133.480,20 Kč včetně daně z přidané hodnoty ve výši 24.070,20 Kč od dodavatele V. – Č. r., spol. s r. o., se sídlem R., za stavební materiál, přičemž tato společnost fakturu nevystavila a dodávku neprovedla,
- fakturu ze dne 2. 12. 2003 splatnou hotově na částku 163.294,50 Kč včetně daně z přidané hodnoty ve výši 29.446,55 Kč od dodavatele V. – Č. r., spol. s r. o., se sídlem R., za stavební materiál, přičemž tato společnost fakturu nevystavila a dodávku neprovedla,
přičemž spoluobviněný D. Š. tyto fiktivní faktury zahrnul jako plátce daně z přidané hodnoty se čtvrtletním zdaňovacím obdobím ve svém daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období IV. čtvrtletí roku 2003, které podal na F. ú. v H. dne 26. 1. 2004, a zkrátil tak svoji daň z přidané hodnoty za toto zdaňovací období o částku 130.839,35 Kč,
a následně spoluobviněný D. Š. zahrnul všechny tyto fiktivní faktury do svého daňového přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2003, které podal na F. ú. v H. dne 3. 3. 2004, jako výdaje související s příjmy, které jsou předmětem daně za účelem snížení základu daně, ačkoliv je nezaplatil a zkrátil tak svoji daň z příjmů fyzických osob podle zákona č. 586/1992 Sb. o daních z příjmů, o částku 196.564,-Kč,
celkem tak spoluobviněný D. Š. zkrátil svoji daň z přidané hodnoty za III. a IV. čtvrtletí roku 2003 a svoji daň z příjmů fyzických osob za účetní období roku 2003 o částku 358.906,25 Kč, když veškeré tyto neoprávněně zaúčtované fiktivní faktury, které měly vystavit obchodní společnosti B. s., spol. s r. o. se sídlem L. n. S., K. K., s. r. o. se sídlem P., J., a V. – Č. r., spol. s r. o. se sídlem R., poskytl obviněný J. M. spoluobviněnému D. Š. za účelem snížení daně z přidané hodnoty za III. a IV. čtvrtletí roku 2003 a daně z příjmů fyzických osob za rok 2003 a tento je ve svém účetnictví za účetní období roku 2003 za tímto účelem zaúčtoval, ačkoliv oba věděli, že uvedené obchodní společnosti dodávky neprovedly, faktury nevystavily.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný J. M. odvoláním. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 13 To 134/2008, bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích podal obviněný J. M. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Ve shodě s dosavadní obhajobou zopakoval, že se jednání, kterému je kladeno za vinu, nedopustil. Uvedl, že skutek mu nebyl hodnověrně a nade vší pochybnost prokázán; soudy závěr o jeho vině opřely pouze o sdělení spoluobviněného D. Š., které označil za neurčité a lživé. Tvrdil, že v rozhodné době žádné účetní doklady spoluobviněnému D. Š. nepředal, neměl s ním žádné obchodní vztahy a neusvědčují jej ani žádné další provedené důkazy. V rozporu s provedeným dokazování je v rozsudku soudu prvního stupně uvedeno, že výpověď účetní J. U. koresponduje s doznáním obviněného D. Š., ačkoliv svědkyně neuvedla, že by právě on pro spoluobviněného D. Š. zajistil, vyhotovil či předal fiktivní faktury. Rovněž z výpovědí svědků I. D. a P. J. nevyplynulo, že by zajišťoval či jinak obstaral fiktivní faktury, a taková skutečnost není patrná ani z důkazů listinných. Soudy důsledně nezkoumaly, kdo předmětné faktury vyhotovil, a spokojily se s tvrzením spoluobviněného D. Š., že faktury vyhotovil on. Obviněný dále vytkl, že se soudy nezabývaly ani důvody či motivem pro jednání, jež je mu kladeno za vinu, a připomněl, že on sám by z něj žádný prospěch mít nemohl a také neměl. Vytkl, že dokazování zůstalo neúplné, poněvadž soudy neprovedly jím navrhovaný výslech svědka R. B., a nezabývaly se jeho námitkou, že v některém z protokolů o ústním jednáním na F. ú. v H. je uvedeno, že fiktivní faktury měl D. Š. obdržet od pana K. Nepřímé důkazy dle dovolatele nenasvědčují tomu, že by se skutku, který mu je kladen obžalobou za vinu, dopustil. Právní závěry nejsou v souladu s učiněnými skutkovými zjištěními. Závěr o vině proto obviněný J. M. označil za předčasný; soud prvního stupně by měl dokazování doplnit o výslech svědka, který navrhoval, a zabývat se postojem spoluobviněného D. Š. k jeho osobě a řádně zkoumat věrohodnost spoluobviněného. Pokud by dokazování nevneslo do předmětné věci jasno a další důkazy by nebylo ve věci možno provést, je třeba podle jeho názoru rozhodnout v jeho prospěch v souladu se zásadou in dubio pro reo.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 13 To 134/2008, i rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 1 T 171/2007, zrušil, aniž učinil návrh na další postup.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že obviněný nepřípustně napadá způsob, jakým soudy obou stupňů vyhodnotily důkazy shromážděné v předmětné trestní věci (zejména pak svědectví J. U., I. D., V. K., P. J. i důkazy listinné), jakož i učiněná skutková zjištění (dovolatel namítl, že soud prvního stupně se vůbec nezabýval a nezkoumal otázku totožnosti osoby, která podle pravomocného rozsudečného výroku vyhotovila inkriminované fiktivní faktury, neboť se v této souvislosti měl spokojit pouze s tvrzením obviněného D. Š., jenž byl trestně stíhán společně s obviněným J. M.). Dovolatel se podle něj výlučně soustředil na zpochybňování procesu hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., přičemž takovou formu uplatnění námitek nelze v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádného dalšího z dovolacích důvodů zakotvených v ustanovení §265b tr. ř., akceptovat. Dodal, že nedospěl k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy, podle jeho mínění soudy hodnotily provedené důkazy v souladu s principy formální logiky nejen v jejich jednotlivostech, ale i vzájemných souvislostech. Obviněný napadenému usnesení, jakož i řízení, jež předcházelo jeho vydání, nevytkl žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání zakotvených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání je přípustné, podala je včas oprávněná osoba a splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodu uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil námitky, které směřovaly výlučně proti úplnosti dokazování, způsobu hodnocení důkazů a ve svých důsledcích proti správnosti skutkových zjištění, která učinily soudy obou stupňů. Jím vytýkané vady mají výlučně povahu vad skutkových, event. procesně právních, nikoli hmotně právních. Námitky skutkové ovšem nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). To ostatně dovolatel ani nezpochybňoval; uvedl však, že výše předznačený výklad důvodu dovolaní podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se neuplatní bezvýjimečně, a s odkazem na judikaturu Ústavního soudu zmínil, že jej nelze použít tehdy, jsou-li rozhodnutí soudů vydána v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, což je např. tehdy, neodpovídají-li učiněná skutková zjištění výsledkům dokazování, jako se tomu stalo v jeho případě.
Nejvyšší soud již opakovaně připustil, že v ústavněprávní rovině se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené praxe Ústavního soudu se totiž rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04).
Z pohledu ústavněprávního lze podle ustálené praxe Ústavního soudu vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu.
Jako první se vyčleňují případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu \"opomenut\") z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Nejvyšší soud nemá v daných souvislostech žádný důvod tyto postuláty zpochybnit, není k tomu ostatně ani povolán. Upozorňuje-li Ústavní soud, že on je v daném ohledu povolán korigovat pouze případy nejextrémnější, platí tento závěr i pro dovolací soud, neboť ten by se přezkoumáním skutkových námitek ocitl mimo meze jeho zákonem (taxativně uvedenými dovolacími důvody) vymezené pravomoci. V posuzované věci však shledal, že učiněná skutková zjištění zjevně nemají spolehlivou oporu ve výsledcích provedeného dokazování a že v důsledku toho nelze akceptovat ani soudy učiněné právní závěry.
Těžiště dovolacích námitek obviněného J. M. spočívalo v polemice se správností skutkových zjištění soudů. Ve shodě s dosud uplatňovanou obhajobou tvrdil, že se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, spoluobviněnému D. Š. žádné tzv. fiktivní faktury nepředával. Konstatoval, že kromě výpovědi spoluobviněného nebyl opatřen jediný usvědčující důkaz, a výpověď spoluobviněného ke spolehlivému rozhodnutí o jeho vině nepostačuje. Výtky obviněného nejsou nevěcné.
Podle skutkových zjištění vyjádřených v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně podstata jednání obviněného spočívala v tom, že předal v blíže nezjištěné době ve druhé polovině roku 2003 v H. v areálu obchodní společnosti P. V., s. r. o., za účelem zkrácení daně z přidané hodnoty za III. a IV. čtvrtletí roku 2003 a daně z příjmů fyzických osob spoluobviněnému D. Š., osobě samostatně výdělečně činné, k neoprávněnému zaúčtování do jeho účetnictví za účetní období roku 2003 fiktivní faktury, které měly vystavit obchodní společnosti B. s., spol. s r. o., K. K., s. r. o., a V. – Č. r., spol. s r. o., ačkoliv oba věděli, že uvedené obchodní společnosti dodávky neprovedly, faktury nevystavily a obviněný D. Š. tak zkrátil svoji daň z přidané hodnoty za období III. čtvrtletí roku 2003 o částku 31.502,90 Kč, za období IV. čtvrtletí roku 2003 o částku 130.839,35 Kč, a daň z příjmů o částku 196.564,- Kč.
Soud prvního stupně obhajobě obviněného J. M. neuvěřil a uvedl, že je vyvrácena nejen listinnými důkazy, ale zejména usvědčující výpovědí spoluobviněného D. Š., který od počátku podrobně popisuje jeho účast na spáchání trestné činnosti, svoji výpověď žádným způsobem před žádným z orgánů provádějících daňovou kontrolu či orgánů činných v trestním řízení nezměnil a nebyl zjištěn důvod či motiv obvinění právě spoluobviněného J. M. z pomoci k trestnému činu zkrácení daně. Poukázal také na okolnost, že zatímco spoluobviněný D. Š. se vyznačuje až určitou naivitou, obviněný J. M. je osobou ve finančním poradenství a v daňových otázkách zdatnou jak z důvodu svého podnikání, tak předmětu podnikatelských aktivit, kterými se zabývá. Byl také osobou, která byla aktivní i poté, co byla provedena daňová kontrola u spoluobviněného D. Š., zajistil mu nejméně dvě osoby, které mu měly s nastalými problémy pomoci (strana 9 rozsudku).
Odvolací soud na tyto závěry soudu prvního stupně odkázal, maje je za správné, a sám dodal, že obviněného J. M. usvědčuje spoluobviněný D. Š., který v průběhu celého trestního řízení v plném rozsahu doznal svoji vinu a ve své výpovědi opakovaně a beze změny označuje obviněného J. M. jako osobu, od které převzal listiny, které použil při zkrácení daně. Ten také podrobně popsal, kdy a za jakých okolností se s obviněným J. M. setkal, specifikoval rovněž, kdy a za jakých okolností došlo k předání předmětných listinných materiálů. Uvedl také, že v následné době, kdy již došlo k finanční kontrole ze strany finančního úřadu, se obrátil na obviněného J. M. a tento mu poskytl pomoc při doporučení finančního poradce a posléze i právního zástupce (strana 3 usnesení).
Oba soudy shodně označily návrh obviněného J. M. na doplnění dokazování o výslech svědka R. B. za nadbytečný.
Je zjevné, že soudy obou stupňů opřely závěr o vině obviněného J. M. o usvědčující výpověď spoluobviněného D. Š., která je podle nich přesvědčivá a nevykazuje v průběhu trestního řízení (ale i řízení před příslušnými orgány správy daní) žádných změn. Jisto je, že žádný jiný relevantní usvědčující důkaz soudy k dispozici neměly. Za takový důkaz nelze bez dalšího označit ani důkazy listinné (žádný z nich nedokládá, že tzv. fiktivní faktury předal s vědomím o jejich povaze a o tom, k jakému účelu mají být použity, obviněnému D. Š. právě dovolatel) a nejsou jím ani výpovědi dosud vyslechnutých svědků.
Za spolehlivý usvědčující důkaz však za stávající situace nelze označit ani výpověď spoluobviněného D. Š. Dovolací soud nemůže souhlasit s názorem soudů, že obviněný D. Š. vypovídal shodně v přípravném řízení i v hlavním líčení.
Ve výpovědi, již obviněný D. Š. učinil v přípravném řízení dne 2. 3. 2007 (č. l. 179, 180), mimo jiné vypověděl, že panu J. vystavoval pouze faktury na práci a potřeboval nějaké faktury na odebraný materiál, aby neměl tak vysokou daň, aby si snížil daňovou povinnost a faktury mohl vykázat jako nákladové. Pan J. se o tom asi bavil s obviněným J. M., protože když byl potom v jeho kanceláři, tak ten se jej už jen zeptal, na jaký stavební materiál by měly tyto faktury být vystavené, a řekl mu, ať to nadiktuje jeho sekretářce, jejíž jméno neznal. On jí to nadiktoval a asi po dvou dnech mu J. M. u něj v kanceláři předal v průhledné složce nákladové faktury, jež poté zaúčtoval ve svém účetnictví. Dodal také, že když mu spoluobviněný J. M. faktury předával, ptal se ho, jestli jsou v pořádku, jestli ty firmy existují a faktury jsou skutečné, a byl ujištěn, že je může klidně zaúčtovat. Kdyby věděl, že faktury jsou falešné, do účetnictví by je nedal.
V hlavním líčení dne 7. 1. 2008 (č. l. 1653, 1654) ale obviněný D. Š. uvedl, že faktury mu obviněný J. M. předal v jeho kanceláři, ač je předtím žádal od pana J. Proč mu je předával obviněný J. M., nevěděl, pan J. s ním asi spolupracoval. S J. M. se předtím o fakturách nikdy nebavil. Bylo mu řečeno, aby šel vedle do kanceláře, že pan M., s nímž nebyl v žádném vztahu, mu dodá faktury. Poznamenal, že pan M. mu k tomu nic neřekl, ale dále k dotazu obhájce konstatoval, že „když faktury přebíral, ptal, zda jsou v pořádku, a bylo mu řečeno, že jo, tak je dal do účetnictví“.
Ačkoliv podstatné rozpory ve výpovědích obviněného D. Š. jsou evidentní, soud prvního stupně na ně nereagoval postupem předvídaným v ustanovení §207 odst. 2 tr. ř., na rozpory obviněného neupozornil a nedotázal se ho na jejich příčinu.
Z výpovědi svědka P. J. se navíc podává, že obviněný D. Š. pro něj prováděl zednické práce v areálu chráněných dílen P. M. v H., ale že od něj žádné faktury na materiál nepožadoval. S touto výpovědí se soudy nevypořádaly a věrohodnost výpovědi spoluobviněného D. Š. s ní neporovnaly, nezabývaly se ani otázkou povahy vzájemných vztahů mezi obviněným J. M. a svědkem P. J.
S ohledem na to, že výpovědi dnes již odsouzeného D. Š. na straně jedné a výpovědi dovolatele a svědka P. J. na straně druhé nesouhlasí v závažných okolnostech, nabízí se provedení konfrontace (§104a tr. ř.) mezi obviněným J. M. a D. Š., nyní již v procesním postavení svědka, a též mezi svědkem D. Š. a svědkem P. J. Současně není od věci soustředit pozornost i na tu část výpovědi spoluobviněného D. Š. z přípravného řízení, která se týkala ženy, jíž měl v kanceláři J. M. diktovat seznam stavebního materiálu, na který měly být posléze vystaveny faktury. Obviněný D. Š. její jméno neznal, z jeho výpovědi v hlavním líčení se podává, že v kanceláři obviněného J. M. byli muž a dvě ženy (č. l. 1654), ale soud prvního stupně totožnost ženy, jíž měl D. Š. diktovat seznam materiálu, nezjistil, a to ani ve spojení s výpovědí obviněného J. M., a v hlavním líčení ji tedy nevyslechl. Bude tedy na něm, aby v dalším řízení dostupnými prostředky objasnil i tuto okolnost a ženu přítomnou v kanceláři obviněného jako svědkyni vyslechl.
Důkazy, které provedl soud prvního stupně, osvědčují toliko to, že obviněný D. Š. ve svém účetnictví neoprávněně zaúčtoval konkretizované fiktivní faktury v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty a daň z příjmu fyzických osob za příslušné zdaňovací období. Provedeným dokazováním však nebyly zjištěny skutečnosti, ze kterých by bylo možné bez důvodných pochybností dovodit, že fiktivní faktury předal (nebo zajistil) D. Š. právě obviněný J. M. a že tak učinil s vědomím, že budou spoluobviněným užity ke zkrácení uvedených daní. Tvrzení obviněného D. Š. je v tomto směru ojedinělé, a není podporováno žádným jiným, byť i jen nepřímým, důkazem. Navíc jeho přesvědčivost relativizují i dosud nevysvětlené změny v jeho výpovědi. Z provedených důkazů rovněž není patrný motiv či pohnutka, která měla vést obviněného J. M. k takovému jednání (majetkový či jiný prospěch). Bude proto na soudu prvního stupně, aby vytýkané vady odstranil. Aby dokazování doplnil v rozsahu naznačeném v tomto rozhodnutí dovolacího soudu a vyvstane-li potřeba provedení důkazů dalších, nezbytných ke spolehlivému zjištění skutkového stavu věci, aby provedl i tyto. Poté nechť důkazy znovu hodnotí v souladu s hledisky danými ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. a učiněná skutková zjištění posoudí z hlediska práva. Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř. je soud povinen v odůvodnění rozsudku vyložit, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Jestliže nelze jednoznačně určit, která z variant skutkového stavu odpovídá skutečnosti, je třeba při zachování zásady \"in dubio pro reo\" zvolit variantu pro obviněného nejpříznivější (srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/04 aj.).
Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného J. M. z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 13 To 134/2008, v celém rozsahu a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 1 T 171/2007, v části týkající se obviněného J. M. Zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Okresnímu soudu v Pardubicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. září 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková