ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.58.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 58/2012-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. března 2012 o dovolání obviněného R. P. , proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 8. 2011 sp. zn. 4 To 494/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 8 T 134/2010, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 8. 2011 sp. zn. 4 To 494/2011 zrušuje .
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Českých Budějovicích přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný R. P. byl rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 4. 2011 sp. zn. 8 T 134/2010 uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že dne 3. června 2010 v době kolem 15.10 hodin, když řídil osobní motorové vozidlo zn. Opel Zafira po silnici II. třídy č. 147 ve směru od obce D. B. k obci T. n. V., v prostoru km 13,33 v katastru obce D. B., srozuměn s tím, že spolujezdci ve vozidle T. V. a R. Z. nejsou připoutáni bezpečnostním pásem, nepřizpůsobil své chování situaci v provozu na pozemní komunikaci (§4 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb.), včas nezabrzdil, v důsledku čehož zezadu narazil do přívěsného vozíku jedoucího osobního motorového vozidla zn. Škoda 120 L, řízeného řidičem K. S., odbočujícím na uvedené komunikaci vlevo do prostoru mimo pozemní komunikaci, načež po nárazu vyjelo vozidlo Opel Zafira vpravo mimo pozemní komunikaci, kde narazilo do vzrostlého stromu, přičemž v důsledku dopravní nehody utrpěl spolujezdec z vozidla Opel Zafira T. V., zhmoždění (otok) zápěstí a prstů pravé ruky, zhmoždění (otok) levé nohy, vymknutí pravého kyčelního kloubu dozadu a nahoru s tříštivým rozlámáním zadní a horní hrany jamky kyčelní, ze soudně lékařského hlediska považované za poranění těžké pro vážnou, delší dobu trvající poruchu zdraví s obvyklou délkou léčení kolem 6-ti měsíců, dále došlo ke zranění spolujezdce z vozidla Opel Zafira R. Z., který utrpěl tržně-zhmožděnou ránu ve vlasaté části hlavy na přechodu temenní a týlní krajiny vzadu, oděrky na obou bércích, drobné zhmoždění plic, vymknutí pravého kyčelního kloubu dozadu s tříštivým rozlomením zadní hrany a stropu kyčelní jamky, ze soudně lékařského hlediska považovaného za poranění těžké pro vážnou, delší dobu trvající poruchu zdraví s obvyklou dobou léčení kolem 6-ti měsíců.
Za to byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, přičemž výkon trestu mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Současně mu byl uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v silničním provozu na dobu osmnácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit náhradu škody poškozené VZP - Krajská pobočka pro Jihočeský Kraj, L., Č. B. - ve výši 73.280,- Kč.
Proti uvedenému rozhodnutí podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 25. 8. 2011 sp. zn. 4 To 494/2011, kdy podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. sám rozhodl tak, že podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozenou Všeobecnou zdravotní pojišťovnu – Krajskou pobočku pro Jihočeský kraj, L., Č. B., odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 8. 2011, sp. zn. 4 To 494/2011 podal obviněný R. P. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a směřoval jej do výroku o vině a výroku o trestu, tedy do části, v níž zůstal rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 4. 2011 sp. zn. 8 T 134/2010 nedotčen.
Tento dovolací důvod obviněný spatřuje v tom, že došlo k zásadnímu nesouladu mezi zjištěnými skutkovými závěry a právním posouzením skutku, zejména proto, že soud nesprávně aplikoval zvláštní předpis - zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). Obviněný souhlasí s důkazy provedenými nalézacím soudem a s jejich hodnocením, když zjištěný skutkový stav plně odpovídá skutečnostem vyplývajícím z výpovědi obviněného. Ve vztahu k vzniklému následku (účinku na zdraví poškozených) však podle něj nalézací soud zcela opominul ustanovení §9 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu, nezabýval se závěry znaleckého posudku z oboru soudního lékařství o možnosti vzniku zranění poškozených spolujezdců ve vozidle obviněného v odlišném rozsahu, pokud by byli připoutáni, a následek vztáhl pouze k zavinění obviněného. Odvolací soud se podle obviněného k jeho námitce uvedenou skutečností sice zabýval, ale taktéž se s ní řádně nevypořádal.
Dovolatel se domnívá, že právní kvalifikace jeho jednání jako porušení ustanovení §4 písm. a) zákona o silničním provozu je nesprávná, a současně poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006 sp. zn. 3 Tdo 1615/2005, podle nějž u trestných činů ublížení na zdraví spáchaných v souvislosti s dopravou bývá každý následek zpravidla výsledkem více příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Jelikož důležitost každého jednání mající vliv na vznik následku může být různá, je důležité, aby konkrétní jednání pachatele bylo pro způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Po zhodnocení těchto příčin obviněný konstatuje, že hlavní a zásadní příčinou vzniku následku bylo jednání řidiče druhého automobilu zn. Škoda K. S., který podle zjištěného skutkového stavu odbočoval s vozidlem na místo ležící mimo pozemní komunikaci jednak v době, kdy byl již předjížděn vozidlem řízeným obviněným, a současně začal odbočovat, když jeho vozidlo bylo ve vzdálenosti, kdy jej bezprostředně ohrozil. Při odbočování nedal znamení o změně směru jízdy a tím obviněnému jako řidiči jedoucím za ním zkrátil přinejmenším možnou dobu reakce na jeho manévr, když mohl reagovat až na samotnou změnu směru jízdy vozidla řidiče S. Svědek K. S. proto porušil ustanovení §21 odst. 1 zákona o silničním provozu, podle něhož musí řidič při odbočování na křižovatce nebo na místo ležící mimo pozemní komunikaci dávat znamení o změně směru jízdy a při odbočování nesmí ohrozit řidiče jedoucí za ním a musí dbát zvýšené opatrnosti a taktéž porušil ustanovení §17 odst. 4 tohoto zákona, podle něhož řidič předjížděného vozidla nesmí bránit předjíždění.
Dovolatel považuje závěr nalézacího soudu o variantě odvrácení střetu vozidla zvolenou obviněným (strhnutí jeho vozidla vpravo, aby zabránil střetu do boční části odbočujícího vozidla zn. Škoda a z toho vyplývajícího ohrožení jeho posádky) jako nesprávnou, když soud shledal, že takovým jednáním došlo k porušení pravidel silničního provozu podle §4 písm. a) zákona o silničním provozu a jednalo se o zásadní příčinu následku stíhaného přečinu. Obviněný je přesvědčen, že rozhodnutí řidiče v reakci na porušení pravidel silničního provozu jiným účastníkem, který jej tím bezprostředně ohrozí, je psychickou kategorií závislou na řadě okolností včetně osobních řidičských zkušeností, představy o vzniku možných následků apod. Obviněný se rozhodl pro stržení vozidla vpravo z důvodů možného vyhnutí se střetu s druhým vozidlem či alespoň snížení jeho následků a v takto vyvolané dopravní situaci nelze po něm jako po ohroženém řidiči požadovat zcela bezchybné rozhodnutí. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu pak nelze po účastníkovi silničního provozu spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky a aby tomu přizpůsobil své počínání. Naopak, není-li z okolností, které může účastník silničního provozu běžně vnímat či předvídat, zřejmé, že jiný účastník téhož provozu porušil své povinnosti, je oprávněn očekávat od ostatních účastníků silničního provozu dodržování stanovených pravidel. Účastník silničního provozu, který porušil pravidla tohoto provozu, pak na druhé straně nemůže očekávat dodržení těchto pravidel od ostatních účastníků, jestliže jim to znemožnil s ohledem na charakter a závažnost svého porušení pravidel silničního provozu . V souvislosti s tím dovolatel upozorňuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009 sp. zn. 8 Tdo 478/2009, jímž Nejvyšší soud rozhodoval v obdobném případě, kdy řidiči byla vytvořena v jízdní dráze jiným vozidlem překážka, kterou nemohl předvídat, a že za spoluzavinění na následku nelze považovat to, že začal brzdit s určitým časovým odstupem, když nemohl předpokládat vozidlo ve svém jízdním pruhu. Nalézací soud proto podle obviněného správně zjistil skutkový stav, avšak učinil nesprávné právní závěry.
Pokud odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že se s hodnotícími úvahami nalézacího soudu ztotožnil, je to podle dovolatele v rozporu s tím, že činí na základě provedených důkazů zcela odlišné závěry než soud nalézací. Odvolací soud v rozporu s provedenými důkazy pochybuje o tom, zda obviněný vyzval své spolujezdce k připoutání se bezpečnostními pásy, i když bylo podle obviněného prokázáno, že tak učinil, což vyvolává pochybnosti o objektivitě rozhodování odvolacího soudu. Povinnost připoutat se za jízdy bezpečnostním pásem je stanovena podle §9 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu přepravovaným osobám i řidiči podle §6 odst. 1 písm. a) téhož zákona, lze proto podle obviněného dovodit, že se jedná o výhradní povinnost uloženou přepravovaným osobám. Tento zákon navíc nestanoví řidiči ani povinnost přepravu nevykonat, pokud přepravované osoby nesplní požadavek zákona a ani neuposlechnou výzvu řidiče, a také mu neposkytuje žádné sankce, které by mohl vůči přepravované osobě použít. Jednání řidiče spočívající v jeho nepřipoutání se bezpečnostními pásy nemůže zakládat zavinění obviněného na porušení ustanovení §9 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu poškozenými. Ve vztahu k zavinění na následku je podle názoru dovolatele vždy zapotřebí posoudit, zda se porušení předpisu přepravovanou osobou nepromítá do vzniklého následku, tedy zda je konkrétně nepřipoutání se bezpečnostními pásy v příčinné souvislosti se vzniklým následkem, tj. rozsahem zranění poškozené přepravované osoby. Obviněný byl za způsobení následku - zranění jím přepravovaných osob V. a Z. uznán vinným v plném rozsahu, což však nevyplývá ze zjištěného skutkového stavu. Ačkoli by nedošlo ke změně právní kvalifikace, měla by mít uznaná odpovědnost poškozených na následku vliv na posouzení ukládání trestu obviněnému a na následné řízení o náhradě škody, ať už soudní či mimosoudní.
Odvolací soud i přesto, že konstatoval, že se plně ztotožnil se závěry nalézacího soudu, učinil z provedených důkazů jiné skutkové závěry než soud nalézací, i když poté učinil shodný závěr o porušení ustanovení §4 písm. a) zákona o silničním provozu stejně jako soud prvního stupně. Další skutkový závěr odvolacího soudu o tom, že vozidlo obviněného jelo ve stejném směru jízdy jako K. S., tj. v pravém jízdním pruhu v zákrytu za jeho vozidlem zn. Škoda, jak vyplývá ze znaleckého posudku z oboru silniční dopravy, když místem nárazu vozidla obviněného byl střed zádní části přívěsného vozíku svědka K. S. a došlo k deformaci spojovací tyče mezi vozíkem a vozidlem, je rovněž v naprostém rozporu se závěry soudu prvního stupně, který nepochyboval o předjížděcím manévru obviněného a stržení jím řízeného vozidla zpět do pravého jízdního pruhu. Zároveň je tento úsudek odvolacího soudu v rozporu i s provedenými důkazy a zjištěnými objektivními skutečnostmi, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku dále podrobně rozebírá. Obviněný je proto přesvědčen, že odvolací soud neodstranil zásadní nesoulad mezi zjištěními učiněnými nalézacím soudem na straně jedné a jeho právními závěry na straně druhé. Naopak, odvolací soud dospěl ke skutkovým závěrům odporujícím závěrům nalézacího soudu i provedeným důkazům. Dovolatel se domnívá, že při správném a úplném právním posouzení zjištěného skutkového stavu by nemělo být jeho jednání posouzeno jako trestný čin.
Obviněný v závěru svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 8. 2011 sp. zn. 4 To 494/2011 a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 4. 2011 sp. zn. 8 T 134/2010 zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Českých Budějovicích přikázal, aby tuto věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 27. 12. 2011. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích 25. 8. 2011 sp. zn. 4 To 494/2011 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí též posoudit, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle ustanovení §265i odst. 3 tr. ř.
Pokud jde o uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , tak ten je obecně dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006 .
Jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Je tomu tak proto, že dovolací řízení se v žádném svém stádiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou a rozhodovací praxe nesmí narušovat ústavní zásadu rovnosti účastníků řízení. Stejně tak musí rozhodovací praxe obecných soudů interpretovat domácí právo konformně se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z relevantních mezinárodních smluv (čl. 1 odst. 2 Ústavy). Navíc čl. 6 odst. 1 Úmluvy obsahuje procesní ustanovení, s nimiž musí být ustanovení jednoduchého procesního práva interpretována souladně, a to včetně těch ustanovení trestního řádu, která vymezují dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b tr. ř. Proto není důvodná případná námitka nedostatku kompetence dovolacího soudu zabývat se dovoláními podanými z jiných důvodů, než jsou důvody vyplývající z trestního řádu. Závaznými kompetenčními normami jsou totiž i pro Nejvyšší soud čl. 4 a čl. 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv, přičemž tento závěr nijak nenarušuje povahu dovolání, jako výjimečného opravného prostředku (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 669/05 sp. zn. I. ÚS 55/04).
Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené přezkoumal předmětná rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu i ve vztahu k námitkám uvedeným v dovolání obviněného pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ačkoli je pod takový dovolací důvod primárně zahrnout nelze. Tento přístup dovolacího soudu vychází z výše uvedené ústavním soudem mnohokrát judikované povinnosti soudů všech stupňů chránit základní práva a svobody obviněných do té míry, aby jejich odsouzení nebylo ve svém důsledku v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny vztahujícím se k právu na spravedlivý proces.
Jak bylo uvedeno shora, dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu předchozího trestního řízení. To samozřejmě ale platí, pokud lze tento skutkový stav označit, jako zjištěný bez důvodných pochybností ( viz §2 odst. 5 tr. ř.). V přezkoumávaném případě tomu tak ale není. Je totiž třeba přisvědčit argumentaci dovolatele ohledně jím namítaného pochybení odvolacího soudu. Ten nejprve v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že se plně ztotožňuje se závěry nalézacího soudu, ale z provedených důkazů učinil jiné skutkové závěry, než soud nalézací, i když poté dospěl ohledně obviněného ke shodnému závěru o porušení ustanovení §4 písm. a) zákona o silničním provozu a o totožné právní kvalifikaci skutku, jako soud prvního stupně. Odvolací soud na straně 3 svého rozsudku doslova uvedl, že „nalézací soud řádnou procesní formou provedl veškeré potřebné důkazy, jejichž obsah podrobně rozvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí ... . Při hodnocení provedených důkazů postupoval podle §2 odst. 6 tr. řádu a následně dospěl v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. řádu k takovým skutkovým zjištěním, o kterých nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Odvolací soud se tak se závěry nalézacího soudu zcela ztotožnil.” Avšak na odvolací námitky obviněného reagoval tak, že především pochybuje o vyslovení výzvy obviněného, aby se jím přepravované osoby připoutaly, když sám obviněný připoután nebyl a nešel jim tak příkladem. Na straně 4 pak dovodil, že s ohledem na znalecký posudek z oboru silniční dopravy, na stopy na vozovce, na objektivně zjištěné místo nárazu vozidla obviněného do zadního čela přívěsného vozíku svědka S. a na deformaci spojovací tyče mezi tímto vozíkem a vozidlem Škoda, jednoznačně plyne, že se vozidlo obviněného v okamžiku nárazu pohybovalo v pravém jízdním pruhu v zákrytu za Škodou K. S. To ale zcela odporuje verzi obviněného i výpovědi poškozeného Z., že se obviněný měl vyhnout nárazu do boční části Škody, když toto vozidlo viděl odbočovat, a aby do jeho boku nenarazil, strhl své vozidlo z levého jízdního pruhu vpravo a narazil do přívěsného vozíku. Není proto možné, aby se přední část vozidla Škoda v okamžiku nárazu vozidla obviněného do zadní části přívěsného vozíku nacházela v prostoru protisměrné levé krajnice vozovky či dokonce za touto hranicí. Odvolací soud popřel, že by obviněný mohl být v takové fázi svého předjížděcího manévru, aby se v úrovni podélné osy vozidla Škoda s připojeným závěsným vozíkem začal teprve přemisťovat a vracet se do svého pravého jízdního pruhu a přitom se střetl se zadní částí vozíku.
Odvolací soud tak dospěl k naprosto odlišnému závěru ohledně průběhu skutkového děje nejen před vznikem dopravní nehody, ale i při jejím samotném vzniku - střetu obou vozidel, tzn. oproti nalézacímu soudu uzavřel, že obviněný jel v pravém jízdním pruhu ve směru jízdy řidiče Škody K. S. (v jeho zákrytu), nikoli v levém jízdním pruhu za účelem předjetí vozidla Škoda, a rovněž vyloučil, že by se obviněný při předjíždění nalézal v takové pozici, že by se teprve začal přemisťovat a vracet zpět do pravého jízdního pruhu a současně se střetl se zadní částí vozíku.
Nejvyšší soud proto akceptoval jako opodstatněnou námitku dovolatele, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nejprve deklaroval, že se s hodnotícími úvahami nalézacího soudu ztotožnil, avšak poté učinil na základě provedených důkazů zcela odchylné závěry o rozhodných skutkových okolnostech daného případu. To jasně vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně, z něhož je patrné, že odvolací soud měl na průběh skutkového děje jiný názor než soud nalézací, ale existující rozpory nebyly jakkoli odstraněny. Pokud tedy odvolací soud shledal rozpory ve skutkových zjištěních učiněných nalézacím soudem a provedenými důkazy, mohl za stávajícího stavu dospět k závěru, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou nejasná a neúplná (§258 odst. 1 písm. b) tr. ř.), nebo že vznikly pochybnosti o správnosti skutkových zjištění (§258 odst. 1 písm. c) tr. ř.) a napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušit. Poté pak mohl podle §259 odst. 1 tr. ř. s ohledem na rozsáhlost potřeby doplnění dokazování vrátit věc soudu prvního stupně, anebo se odvolací soud mohl sám po provedení důkazů soudem prvního stupně dosud neprovedených, případně po opakovaném provedení již stávajících, podstatných důkazů, odchýlit od skutkového zjištění nalézacího soudu (259 odst. 3 písm. a), písm. b) tr. ř.) a meritorně ve věci rozhodnout.
Nejvyšší soud připomíná, že návaznost hodnocení důkazů provedených ve veřejném zasedání odvolacím soudem na provedené důkazy a jejich hodnocení v hlavním líčení před soudem prvního stupně je vyžadována podle §263 odst. 7 tr. ř. při změně či doplnění skutkových zjištění odvolacím soudem, který může přihlížet jen k těm důkazům, které byly před ním provedeny ve veřejném zasedání, což je odrazem zásady přímosti a bezprostřednosti trestního řízení. Tedy pouze po doplnění dokazování mohl a měl odvolací soud učinit patřičnou změnu ve skutkových okolnostech a také měl odpovídajícím způsobem i zpřesnit vlastní popis skutku ve výrokové části rozhodnutí. Soud prvního stupně totiž skutek ve výroku svého rozsudku popsal velmi obecně a v jeho odůvodnění na tento popis pouze odkázal. V důsledku toho pak odvolací soud, aniž samotný popis skutku jakkoli pozměnil, při zcela jiném hodnocení průběhu a vzniku dopravní nehody, v konečném důsledku svým rozhodnutím potvrdil správnost výroku o vině v odvoláním napadeném rozsudku nalézacího soudu. Takový postup je ale nepřijatelný. Za zákonu odpovídající postup při zjišťování skutkového stavu je možné označit pouze takový, u něhož nevznikají pochybnosti o jeho správnosti, přičemž popis skutku ve skutkové větě výroku rozsudku musí obsahovat všechny okolnosti naplňující veškeré zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu jímž je obviněný uznáván vinným, v konkrétním případě přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, a které jsou vyjádřeny v tzv. právní větě.
Jak bylo již shora zdůrazněno, dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jestliže soud prvního stupně dospěl k určitým skutkovým zjištěním, popsal skutek v tzv. skutkové větě výroku o vině a skutkové závěry odůvodnil v odsuzujícím rozsudku a odvolací soud poté ve svém rozhodnutí dospěl k zcela odlišné verzi průběhu skutkového děje ohledně zásadních skutkových okolností, aniž by tak učinil řádně zákonným způsobem, nelze než konstatovat, že skutkový stav věci nebyl zjištěn tak, aby o něm nevznikly důvodné pochybnosti v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí v souladu s ustanovením §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Nelze akceptovat situaci, kdy po rozhodnutí věci soudem prvního stupně a přezkoumání takového rozhodnutí soudem odvolacím vedle sebe i nadále přetrvávají dvě rozdílné varianty skutkového děje popisující v tomto konkrétním případě průběh dopravní nehody odlišně. Z toho vyplývá, že odvolací soud při vázanosti řádným opravným prostředkem obviněného směřujícího jak do výroku o vině, trestu tak i do výroku o náhradě škody napadený rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 4. 2011 sp. zn. 8 T 134/2010 v souladu s ustanovením §254 odst. 1 tr. ř. řádně nepřezkoumal a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 8. 2011 sp. zn. 4 To 494/2011 (ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 4. 2011 sp. zn. 8 T 134/2010) proto nemůže být dostatečným podkladem pro přezkum předložené věci dovolacím soudem.
Nejvyšší soud proto za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání z podnětu důvodně podaného dovolání obviněného zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 8. 2011 sp. zn. 4 To 494/2011 v celém rozsahu a podle §265k odst. 2 věty druhé tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Krajskému soudu v Českých Budějovicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. To jinými slovy znamená, že ve věci bude provedeno nové odvolací řízení, v němž na základě odvolání obviněného bude řádně přezkoumána správnost soudem prvního stupně zjištěného skutkového stavu na podkladě ve věci provedených důkazů. Odvolací soud zároveň posoudí a rozhodne, zda věc bude nutné vrátit k doplnění dokazování a z toho vyplývající změně skutkových zjištění soudu prvního stupně, nebo zda odpovídajícím způsobem sám dokazování doplní a ve věci rozhodne při stanovení skutkového stavu, z něhož bude vyplývat jednoznačný průběh vzniklé dopravní nehody včetně znaků, které budou dostatečně charakterizovat zavinění obviněného R. P. ve vztahu k užité právní kvalifikaci.
Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. je orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který byl vysloven v jeho rozhodnutí a je povinen provést jím nařízené úkony a doplnění. Dále pak poznamenává, že jakkoli dovolání obviněného obsahuje i další námitky, které by bylo možné teoreticky z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. označit za právně relevantní, pokládá za předčasné se jimi v dané procesní situaci zabývat. Teprve po nově provedeném odvolacím řízení ze strany Krajského soudu v Českých Budějovicích, při současném respektování připomínek Nejvyššího soudu, a po novém konečném meritorním rozhodnutí ve věci bude záležet na úvaze jednotlivých stran řízení, zda v zákonné lhůtě využijí svého práva podat dovolání k Nejvyššímu soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.)
V Brně dne 8. března 2012
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c