ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.29.2014.2
sp. zn. 4 Tdo 29/2014-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. ledna 2014 o dovolání obviněného P. K ., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. 13 To 305/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 3 T 33/2013, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. 13 To 305/2013 a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. 3 T 33/2013 ohledně obviněného P. K. v odsuzující části týkající se přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku (bod V. tohoto rozsudku) a ve výroku o trestu.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Pardubicích přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu z n o v u p r o j e d n a l a r o z h o d l .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. 3 T 33/2013 byl obviněný P. K. uznán vinným v bodě I. přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 3 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě II. přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, v bodě III. přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě IV. přečinem podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a pod bodem V. přečinem nedovolené výroby a jiným nakládáním s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku. Tohoto přečinu se podle rozsudku soudu prvního stupně dopustil tak, že … v období od poloviny června 2012 do konce července 2012 na různých místech v P., zdarma, případně za věci pocházející z trestné činnosti poskytl ve čtyřiceti případech vždy jednu dávku v množství 0,6g psychotropní látky metamfetaminu (pervitinu) M. S., roz. D., přičemž metamfetamin je psychotropní látkou zařazenou do seznamu II. Jednotné Úmluvy o omamných látkách, který je přílohou č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a takového jednání se dopustil bez příslušného povolení, ačkoliv si byl vědom, že se o takovou látku jedná.
Za shora uvedené přečiny a dále za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 13. 9. 2012 č. j. 3 T 167/2012-31 a dále za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. 2. 2013 sp. zn. 3 T 192/2012, byl obviněnému uložen podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §80 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest vyhoštění z území České republiky ve výměře tří let. Podle §43 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 13. 9. 2012 č. j. 3 T 167/2012-31 a dále výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. 2. 2013 sp. zn. 3 T 192/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Výrok rozsudku soudu prvního stupně obsahuje i zprošťující výrok vůči obviněnému P. K. a dále odsuzující výroky týkající se spoluobviněných B. V. a M. S., které před soudem prvního stupně nabyly právní moci.
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích jako soud odvolací usnesením ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. 13 To 305/2013 odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný se ani s takovým rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a podal proti němu prostřednictvím obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když vytkl, že byl nesprávně uznán vinným v bodě V. přečinem nedovolené výroby a jiným nakládáním s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku a neměl mu být také uložen trest vyhoštění podle §80 odst. 1 tr. zákoníku.
Předně namítl, že základem pro jeho odsouzení byla výpověď spoluobžalované M. S. z přípravného řízení, a oba soudy nižších stupňů nepřihlédly k její výpovědi, kterou učinila u hlavního líčení, a kterou bez dalšího označily za nepravdivou. Odvolací soud pak pominul dopis, který napsal jeho bratr M. K., ze kterého vyplynulo, že M. S. mu sdělila, že ve své první výpovědi neuvedla pravdu.
Obviněný rovněž zpochybnil, že byly splněny podmínky pro uložení trestu vyhoštění podle §80 odst. 1 tr. zákoníku. Namítl, že soudy argumentovaly, že nemá v České republice žádné bydlení, zaměstnání ani rodinné vazby. Přehlédly však, že má v České republice velkou část své rodiny (matku, bratra, dceru) a přislíbeno budoucí zaměstnání, a také má na území České republiky partnerku. Trest vyhoštění mu tedy být uložen neměl, neboť pro jeho uložení nebyly splněny hmotně právní podmínky.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil výrok o vině v bodě V. napadeného rozsudku a výrok o trestu vyhoštění.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který poukázal na to, že dovolacím důvodem uvedeným v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani přezkoumávat správnost jimi provedeného dokazování. Zásah do skutkových zjištění lze připustit v určitém rozsahu v rámci řízení o dovolání jen tehdy, existuje-li extremní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Taková situace však v dané věci nenastala. Oba soudy činné ve věci provedly dostatečné dokazování a dovodily skutkové závěry, které mají v provedených důkazech svoji oporu. Z nich bylo možno dovodit jednoznačný závěr, že obviněný poskytoval opakovaně zdarma či výměnou M. S. pervitin (cca 40 dávek po 0,6 g), což poskytuje dostatečný podklad pro závěr, že svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku. Podstatou námitek, které obviněný předložil, bylo zpochybnění skutkových zjištění, což nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný jiný. Ke druhé části dovolání, ve kterém obviněný napadl uložení trestu vyhoštění, státní zástupce poukázal na to, že by argumentaci obviněného spíše odpovídal dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to pokud by tento trest byl uložen za existence některé z negativních podmínek uvedených v §80 odst. 3 tr. zákoníku. Takový stav však v předmětné věci nenastal. Zákon v ustanovení §80 odst. 3 písm. c) vylučuje uložení trestu vyhoštění za splnění všech zde uvedených podmínek. Obviněný však takový stav netvrdí ani taková situace reálně nenastala. Uložení trestu tak v rozporu se zákonem zjevně není.
Z výše uvedených důvodů státní zástupce v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a učinil tak v neveřejném zasedání. S rozhodnutím ve věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jakéhokoli jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. řádu].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e tr. řádu).
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Obviněný ve svém podání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Nejvyšší soud však opakovaně připustil, že v ústavněprávní rovině se výše zmíněná zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých nálezů či usnesení Ústavního soudu se totiž rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (srov. například nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04 a sp. zn. I. ÚS 55/04).
V judikatuře Ústavního soudu (srov. například nálezy ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94) se opakovaně poukazuje i na to, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence důležitých skutkových zjištění).
Z pohledu ústavněprávního tak lze podle ustálené praxe Ústavního soudu vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu.
Jako první se vyčleňují případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03, a další).
Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu „opomenut“) z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000, a další).
Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, a další).
Co do ústavněprávní relevance pochybení v procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, tak lze podle Ústavního soudu vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti však též zdůrazňuje, že i on je v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03, a další).
Nejvyšší soud nemá v daných souvislostech žádný důvod tyto postuláty zpochybňovat, ostatně k tomu ani není povolán. Musí však znovu připomenout, že rovina přezkumu vymezená zákonnou úpravou dovolání coby mimořádného opravného prostředku a rovina ústavněprávní nejsou již z povahy věci rovinami totožnými. Upozorňuje-li Ústavní soud, že je v daném ohledu povolán korigovat pouze případy nejextrémnější, platí tento závěr i pro dovolací soud , neboť ten by se přezkoumáním skutkových námitek ocitl mimo meze jeho zákonem (taxativně uvedenými dovolacími důvody) vymezené pravomoci (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 8 Tdo 373/2009).
Při aplikaci těchto východisek na posuzovaný případ je třeba zdůraznit, že obviněným namítaný nedostatek dokazování ohledně zjištění, že soudy obou stupňů při hodnocení důkazů vycházely při rozhodování o jeho vině v bodě V. z výpovědi M. S. z přípravného řízení a ne z výpovědi, kterou učinila u hlavního líčení, stejně tak, že nebyl brán v potaz dopis bratra obviněného M. K., by nemohl obstát, neboť jde o námitky týkající se hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Nejvyšší soud však zjistil, že oba soudy přihlédly k důkazu, resp. informaci v něm obsažené, který byl získán neprocesním způsobem, a tudíž je vyloučeno, aby z něj bylo možno při zjišťování skutkového stavu věci vycházet. Ze spisového materiálu vyplývá, že obviněnému bylo sděleno obvinění pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku dne 4. 9. 2012. Obviněný ve své výpovědi z téhož dne popřel, že by M. S. poskytoval metamfetamin, tedy, že by se dopustil jednání, které mu bylo kladeno za vinu. Poté, co bylo zahájeno trestní stíhání P. K. pro shora uvedený přečin, byla vyslechnuta M. S., která k tomuto obvinění uvedla… „ pokud se mám jako obviněná v dnešní době vyjádřit k užívání návykových látek, mimo jiné i k těm, které mi poskytl v té době můj přítel P. K., tak uvádím, že užívání návykové látky z mé strany je soukromá věc, jak jsem uvedla, v té době jsem žila s P. K. v intimním vztahu. Užívání drog bylo tak nějak vzájemné, stejně tak i jejich obstarání. Vzhledem k tomu, že bych svou výpovědí nějak mohla způsobit trestní stíhání nejen sobě, využívám ust. §33 odst. 1 tr. ř. a k okolnostem užívání návykových látek se odmítám vyjádřit, vypovídat v tomto směru nebudu a nechci“. U hlavního líčení, které se konalo dne 26. 3. 2013, M. S. k předmětnému přečinu vypověděla… „ drogy občas beru, jde o pervitin. Když jsme byli s K. spolu, tak jsme drogy nebrali, protože jsme chtěli, aby náš vztah klapal. Předtím, než jsme se seznámili, tak z doslechu od jeho bratra vím, že bral drogy. K. mi nikdy žádný pervitin nedal“. Následně okresní soud podle §207 odst. 2 tr. ř. četl protokol o výslechu M. S. z přípravného řízení na č. l. 91 - 98 spisu. Přehlédl však, že pokud obviněná vypovídala v přípravném řízení dne 3. 9. 2012 o aplikaci drog, kdo je obstarával, kdy a v jakém množství, tak vypovídala předtím, než bylo pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle §283 odst. 1 tr. zákoníku proti obviněnému zahájeno trestní stíhání, přičemž se nejednalo o neodkladný ani neopakovatelný úkon (§158a tr. ř.). Soudy obou stupňů se tak dopustily závažného pochybení, když při svém rozhodování vzaly v úvahu tuto část výpovědi a na jejím základě vybudovaly skutkový stav, neboť šlo o důkaz použitý v rozporu s procesními předpisy.
Vzhledem k uvedenému Nejvyšší soud v dosavadních výsledcích provedeného dokazování ani v rozhodnutích obou soudů ze všech výše rozvedených důvodů neshledal dostatečný podklad pro závěr o naplnění zákonných znaků skutkové podstaty přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle §283 odst. 1 tr. zákoníku. Shledal tak ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. dovolání obviněného důvodným.
Pokud jde o další dovolací námitky týkající se nesprávně uloženého trestu vyhoštění, Nejvyšší soud shodně s vyjádřením státního zástupce podotýká, že takové námitce uplatněný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bezezbytku neodpovídá. Obviněným uplatněné námitky jsou však podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Z tohoto pohledu a s touto výhradou Nejvyšší soud považoval námitky dovolatele za relevantně uplatněné, byť je ve svém podání nesprávně podřadil pod jiný dovolací důvod.
Nejvyšší soud při posouzení, zda je napadené rozhodnutí zatíženo tvrzenou právní vadou podotýká, že trest vyhoštění z území České republiky, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, může soud uložit podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku pachateli, který není občanem České republiky, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem; jako samostatný trest může být trest vyhoštění uložen, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a osobě a poměrům pachatele uložení jiného trestu není třeba. S přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, možnostem nápravy a poměrům pachatele a ke stupni ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu může soud uložit trest vyhoštění ve výměře od jednoho roku do deseti let, anebo na dobu neurčitou. Je tak patrné, že soud nejprve zkoumá, zda jsou v konkrétním případě splněny podmínky podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a poté, co shledá jejich existenci, zkoumá dále, zda nejsou na straně obviněného dány některé z okolností uvedených v §80 odst. 3 písm. a) až f) tr. zákoníku vymezující skutečnosti, při jejichž existenci tento trest uložit nelze. Jelikož jsou tyto negativní podmínky stanoveny alternativně, uložení trestu vyhoštění bude bránit i zjištění jen jediné (kterékoli) z nich.
Z hlediska obsahu podaného dovolání, v němž obviněný poukazoval na své rodinné zázemí, zajištěné bydlení, zaměstnání, je významné znění §80 odst. 3 pod písm. c) tr. zákoníku, jehož aplikace se obviněný dovolává, a v němž je kromě jiného stanoveno, že trest vyhoštění nelze uložit, jestliže pachatel zde má pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin.
O rozpor se zájmem na spojování rodin, na který obviněný svými výtkami naráží, jako o okolnost vylučující možnost uložení trestu vyhoštění, se však jedná jen tehdy, když jde o skutečné rodinné či jim obdobné vazby, které vycházejí z faktických a skutečných rodinných poměrů a z nich plynoucích citových a sociálních pout a vazeb. Protože je v této podmínce zdůrazněna ochrana rodiny a rodinného života, předpokládá se zde existence takových rodinných vztahů pachatele, které vyžadují jeho pobyt na území České republiky, přičemž důvodem bude zejména trvalé bydliště nebo jiný dlouhodobý pobyt nejbližších příbuzných pachatele na zdejším území; přitom jde zejména o akceptování a plné zajištění nejen příbuzenských sounáležitostí, ale zejména práv dítěte (přiměřeně srov. rozhodnutí č. 29/1982, 4/1996, 13/1998 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud podotýká, že soudy obou stupňů se v odůvodnění svých rozhodnutí zabývaly uložením trestu vyhoštění podle §80 odst. 1 tr. zákoníku, byť velmi stručně. Soud prvního stupně na straně 17 rozsudku uvedl, že … „ obviněný nemá v současné době v České republice řádné bydlení, zaměstnání ani rodinné vazby. Je již potřetí soudně trestán a je zjevné, že kromě opakované majetkové trestné činnosti se dopouští trestné činnosti násilné a trestné činnosti spojené s konzumací a distribucí pervitinu . Trest vyhoštění tak může efektivně přispět k ochraně společnosti před jeho případnou další trestnou činností“. Odvolací soud pak ve svém rozhodnutí konstatoval, že … „ z výpovědi obviněného činěné v průběhu celého tohoto trestního řízení je zřejmé, že nemá žádné trvalé vazby, neboť v průběhu páchání trestné činnosti žil v partnerských vztazích postupně se spoluobžalovanou B. V., tak i se spoluobžalovanou M. S. a teprve v průběhu trestního řízení prezentuje vztah nový. Nutno připomenout, že sám poukazuje na rodinné zázemí v P., ale i z jeho výpovědi učiněné v průběhu vazebního zasedání je zřejmé, že i jeho rodina nemá trvalé zázemí, neboť dochází ke stěhování matky“. Z uvedeného je zřejmé, že se oba soudy ve svých rozhodnutích jen částečně zabývaly vylučujícími podmínkami k uložení trestu vyhoštění stanovenými v §80 odst. 3 tr. zákoníku a dostatečně je neodůvodnily. Zejména však k této problematice neprovedly dostatečné dokazování, především zda má obviněný na území České republiky dceru, jaké jsou jejich vztahy, zda a jak se podílí na její výchově apod.
Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. 13 To 305/2013 a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. 3 T 33/2013 ohledně obviněného P. K. v odsuzující části týkající se přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku (bod V. tohoto rozsudku) a ve výroku o trestu. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Pardubicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V současné situaci spatřuje Nejvyšší soud nutnost doplnit dokazování výslechem obviněného a M. S. jako svědkyně, a to ke skutku, který je obžalobou kvalifikován jako přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku. Soud prvního stupně také provede dokazování ohledně tvrzených skutečností obviněným v podaném dovolání ohledně trestu vyhoštění, např. výslechem jeho matky k rodinnému zázemí a rodinným poměrům, učiní šetření o existenci, případně pobytu a výchově dcery obviněného apod. Jestliže dojde k závěru, že je namístě uložení trestu vyhoštění podle §80 tr. zákoníku, jej řádně zdůvodní tak, aby toto odůvodnění bylo přezkoumatelné i z pohledu toho, zda nejsou dány skutečnosti, při jejichž existenci tento trest uložit nelze (80 odst. 3 tr. zákoníku). Nelze vyloučit, že po provedení těchto důkazů vyvstane nutnost doplnit dokazování ještě v dalších směrech. Po doplnění dokazování pak okresní soud rozhodne o přečinu nedovolené výroby a jiném nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku a o trestu. Při novém projednání věci bude okresní soud ve smyslu §265s odst. 1 tr. ř. povinen provést doplnění dokazování, které Nejvyšší soud nařídil. Musí rovněž respektovat zákaz změny k horšímu, neboť napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného obviněným (§265s odst. 2 tr. ř.).
Shora uvedené rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. ledna 2014
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec
Vypracoval:
JUDr. Drahomír Drápal