ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.36.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 36/2014-17
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. ledna 2014 o dovolání obviněné R. V. , proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě ze dne 21. 8. 2013 sp. zn. 42 To 148/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 3 T 68/2012, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě ze dne 21. 8. 2013 sp. zn. 42 To 148/2013 a rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 4. 12. 2012 sp. zn. 3 T 68/2012.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Třebíči přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu z n o v u p r o j e d n a l a r o z h o d l .
Odůvodnění:
Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 4. 12. 2012 sp. zn. 3 T 68/2012, uznal obviněnou R. V. (dále jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) vinnou, že „ dne 28. 2. 2011 v T., při nabytí obchodního podílu společnosti M-STAV Třebíč, s. r. o., IČ:217732304, a zároveň při ustanovení do funkce jediné jednatelky této společnosti, byla seznámena se skutečností, že předchozí jednatel společnosti M-STAV Třebíč, s. r. o., uzavřel dne 29. 7. 2009 se společností UniCredit Leasing CZ, a. s. IČ:15886492, smlouvu o financování, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru ve výši 248.040,-Kč na nákup motorového vozidla tov. zn. Citroen Berlingo, povinností hradit pravidelné měsíční splátky ve výši 5.434,-Kč, po dobu 84 měsíců, tak přesto v úmyslu neoprávněně získat majetkový prospěch nezaplatila žádnou úvěrovou splátku, a proto z důvodů závažného porušení úvěrových podmínek společnosti UniCredit Leasing CZ, a. s., obdržela nejpozději dne 30. 9. 2011, písemné vyrozumění o uplatnění práva na okamžité splacení úvěru a práva k zajišťovacímu převodu vlastnického práva k vozidlu s výzvou k okamžitému předání vozidla s nabytím účinnosti do 5-ti pracovních dnů od doručení, načež na tuto výzvu nereagovala a vozidlo doposud úmyslně nepředala, čímž způsobila společnosti UniCredit Leasing CZ, a. s. škodu ve výši 191. 933,-Kč“.
Takto zjištěné jednání obviněné soud právně kvalifikoval jako přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za což jí podle §206 odst. 3 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněné rovněž uložil povinnost nahradit poškozené UniCredit Leasing CZ, a.s. škodu ve výši 191.933,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podala obviněná odvolání o němž Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě rozhodl usnesením ze dne 21. 8. 2013 sp. zn. 42 To 148/2013 tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněná se ani s takovým rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnila a podala proti němu prostřednictvím obhájce dovolání, v němž uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. V obsáhlém odůvodnění dovolání namítla, že do celé záležitosti byla vtažena a vmanipulována třetími osobami jako tzv. „bílý kůň“, když jí byla nabídnuta menší půjčka od svědka V. K. Připustila, že podepisovala připravené doklady k převodu firmy M-STAV Třebíč, s. r. o. u notářky JUDr. Věry Hodějovské. Jejich skutečný význam však zjistila až poté, co se o záležitost začala zajímat policie. Vozidlo tov. zn. Citroen Berlingo, (dále jen „vozidlo“), které měla zpronevěřit, nikdy neviděla, nepřevzala a o jeho existenci, než začalo vyšetřování, nevěděla. Nevlastní řidičský průkaz, byla nemajetná a v uvedené problematice se vůbec neorientovala. Nedlouho předtím, než se stala jednatelkou společnosti M-STAV Třebíč, s. r. o., ukončila ústavní výchovu, byla propuštěna z diagnostického ústavu a neměla žádný majetek. Nezaplatila proto 200.000,- Kč za obchodní podíl, ani neměla z čeho. V žádném případě nepřevzala 425.000,- Kč, což měla být pokladní hotovost, ani částku 22.000,- Kč, která měla být na účtu firmy. Soudy obou stupňů nereagovaly na její námitky podpořené judikaturou ohledně neplatnosti smlouvy o zajištění závazku ani se dostatečně nezabývaly otázkou vlastnictví vozidla, když bez dalšího odkázaly na zápis v registru vozidel, který však má pouze registrační charakter. Vlastnické právo k předmětnému vozidlu nepřešlo na věřitele a poškozeného v tomto trestním řízení. Jestliže vozidlo bylo ve vlastnictví společnosti M-STAV Třebíč, s. r. o., nemohla je zpronevěřit poškozené UniCredit Leasing CZ, a.s. Trestného činu zpronevěry se nemohla dopustit ani proto, že vozidlo neužívala, neměla ho k dispozici a nemohla ho ani poškozené UniCredit, a. s. vrátit. Soudům obou stupňů pak vytkla, že popsané jednání ve výroku rozsudku soudu prvního stupně nevykazuje znaky trestného činu zpronevěry, neboť není zřejmé, jaký majetkový prospěch měla v úmyslu získat. Jestliže je myšleno neplacení splátek, tak jde zjevně o nesprávnou úvahu, neboť se takto nelze obohatit ani získat majetkový prospěch. V popisu skutku pak není vyjádřená subjektivní stránka trestného činu. Soudy obou stupňů se dostatečným způsobem nezabývaly věrohodností svědků, kteří vypovídali vůči ní a nelze ani pochopit, proč odvolací soud zcela odmítl vyžádat zprávu Policie ČR o možném trestním stíhání svědkyně Ing. J. Z. Závěrem svého podání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu ze dne 21. 8. 2013 sp. zn. 42 To 148/2013 a podle §265k odst. 1 tr. ř. věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí, nebo aby podle §265m tr. ř. po zrušení rozhodnutí obou soudů sám rozhodl tak, že se podle §226 písm. b) tr. ř. v plném rozsahu zprošťuje obžaloby a poškozený se se svým nárokem podle §229 odst. 3 tr. ř. odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně obviněná sdělila, že souhlasí s případným projednáním dovolání v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce svého práva vyjádřit se k podanému dovolání ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. ke dni rozhodování Nejvyššího soudu nevyužil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e tr. řádu).
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnou uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelkou spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Z logiky věci je třeba nejprve zmínit druhý obviněnou uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., na jehož základě lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265 odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanové zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod k dovolání, uvedený §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněná tento dovolací důvod uplatnila zjevně v jeho druhé alternativě, když tvrdila, že v předcházejícím řízením byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Nejvyšší soud však opakovaně připustil, že v ústavněprávní rovině se výše zmíněná zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých nálezů či usnesení Ústavního soudu se totiž rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (srov. například nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04 a sp. zn. I. ÚS 55/04).
V judikatuře Ústavního soudu (srov. například nálezy ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94) se opakovaně poukazuje i na to, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence důležitých skutkových zjištění).
Z pohledu ústavněprávního tak lze podle ustálené praxe Ústavního soudu vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu.
Jako první se vyčleňují případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03, a další).
Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu „opomenut“) z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000, a další).
Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, a další).
Co do ústavněprávní relevance pochybení v procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, tak lze podle Ústavního soudu vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti však též zdůrazňuje, že i on je v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03, a další).
Nejvyšší soud nemá v daných souvislostech žádný důvod tyto postuláty zpochybňovat, ostatně k tomu ani není povolán. Musí však znovu připomenout, že rovina přezkumu vymezená zákonnou úpravou dovolání coby mimořádného opravného prostředku a rovina ústavněprávní nejsou již z povahy věci rovinami totožnými. Upozorňuje-li Ústavní soud, že je v daném ohledu povolán korigovat pouze případy nejextrémnější, platí tento závěr i pro dovolací soud , neboť ten by se přezkoumáním skutkových námitek ocitl mimo meze jeho zákonem (taxativně uvedenými dovolacími důvody) vymezené pravomoci (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 8 Tdo 373/2009).
Při aplikaci těchto východisek na posuzovaný případ je třeba zdůraznit, že obviněná v dovolání v podrobnostech vytýká, že jejím jednáním nedošlo k naplnění znaků trestného činu, jímž byla uznána vinnou, a to z hlediska objektivní i subjektivní stránky. Tyto námitky lze pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadená soudní rozhodnutí vykazují tvrzené právní vady.
K uvedené problematice je nejprve zapotřebí (alespoň ve stručnosti a v obecné rovině) uvést, že přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchá ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí takovým činem na cizím majetku větší škodu. Podle §138 odst. 1 tr. zákoníku se větší škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 50 000 Kč. Objektem trestného činu zpronevěry je vlastnictví věci nebo obdobné majetkové právo k jiné majetkové hodnotě. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmyslné zavinění. Z ustanovení §15 odst. 1 písm. a) tr. zák. vyplývá, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý). Podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku platí, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý).
Ve stručnosti lze připomenout, že svěřením věci se rozumí skutečnost, že cizí věc je pachateli odevzdána do faktické moci, aby s ní určitým způsobem nakládal. Není třeba, aby odevzdání věci do faktické moci pachatele bylo spojeno s nějakým zvláštním formálním aktem, jakým je např. písemná smlouva, předávací protokol apod. Pachatel si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena , jestliže s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření.
Jelikož Nejvyšší soud shledal, že nejsou dány důvody pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., proto přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti kterým bylo podáno dovolání, v rozsahu a z důvodů uvedených v podaném dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k závěru, že soudy obou stupňů se dostatečně nezabývaly otázkou zda obviněná naplnila znaky skutkové podstaty přečinu zpronevěry, zda jí vozidlo bylo svěřeno, obhajobou obviněné ohledně vlastnictví motorového vozidla a nezjistily, jakou škodu měla způsobit. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že podané dovolání je důvodné.
Nejprve je možno konstatovat, že již samotný výpočet výše škody, kterou zvolily soudy obou stupňů, že škoda způsobená trestným činem je součet nezaplacených dohodnutých splátek, je nesprávný a neodpovídá platné judikatuře. I když mezi společnostmi UniCredit Leasing CZ, a.s. a M-STAV Třebíč, s. r. o. nebyla ohledně vozidla uzavřená tzv. leasingová smlouva, ale smlouva o úvěru, tak postup pro zjišťování výše škody u trestného činu zpronevěry při uzavření leasingových smluv (viz rozhodnutí č. 8/2001 Sb. rozh. tr.), lze plně aplikovat i na tento konkrétní případ. Při stanovení výše škody je třeba vycházet z ceny věci, za níž se taková věc v době a místě činu obvykle prodává (§137 tr. zákoníku). Od takto zjištěné ceny je nutno odečíst tzv. čistou část akontace leasingových splátek zaplacených do přisvojení si takové věci pachatelem. Nelze tedy zahrnout úroky, pojistné, služby s užíváním leasingu apod. Již z tohoto pohledu nemohla obě rozhodnutí obstát, když byl úspěšně naplněn důvod dovolání podle §265b odst.1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Následně pak skutková zjištění a úvahy při hodnocení důkazů na straně jedné a právní závěry obou soudů na straně druhé jsou učiněny v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Ve věci nebyly provedeny některé důkazy, které obviněná navrhla, když jejich neprovedení bylo bez věcně adekvátního odůvodnění.
Soudy obou stupňů při zjištění skutkového stavu věci vycházely především z výpovědí svědků J. M., P. M., Ing. J. Z., J. D. a V. K., přičemž přehlédly, že tito svědci mají důvod nemluvit pravdu a jejich výpovědi jsou mnohdy nelogické a vzájemně i vnitřně rozporné, aniž by na to soudy jakkoliv reagovaly. Ve stručnosti lze např. poukázat na rozpory ve výpovědích svědků V. K. a P. M. V. K. uvedl, že obviněné předával peníze za vozidlo, které mu posílal P. M. Ten však vypověděl, že vozidlo mu předala obviněná a neplatil za vozidlo vůbec nic. V provedeném dokazování nebyla dostatečně prověřena obhajoba obviněné spočívající v tom, že byla nemajetná, nikde nepracovala a krátce předtím, než nabyla obchodní podíl společnosti M-STAV Třebíč, s. r. o., byla propuštěna z diagnostického ústavu. Naskýtá se tak logická otázka, proč by kupovala obchodní podíl této společnosti, a z jakých prostředků, jak by podnikala v oboru stavebnictví (když má být vyučena v oboru kuchař – číšník). V této souvislosti nebyly také prověřeny důvody prodeje obchodního podílu J. M., např. zda firma nebyla zadlužená, neboť z výpisů z účtu této firmy vyplývá, že z nich byly strhávány částky kvůli vedené exekuci.
Soudy obou stupňů tak prozatím ničím nevyvrátily obhajobu obviněné, že byla vlastně v tomto případě tzv. „bílý kůn“, když při převodu obchodního podílu společnosti M-STAV Třebíč, s. r. o., vlastně nevěděla, co podepisuje, a vše činila proto, že jí její příbuzný V. K. slíbil půjčku 10.000,- Kč. Z tohoto pohledu je třeba nazírat i na jednání, které je obviněné kladeno za vinu. Obviněná nevlastní a ani nevlastnila řidičský průkaz, neznala P. M., R. Ch. ani J. D., kteří předmětné vozidlo zcela zdarma užívali. Nenabízí se žádné logické vysvětlení, proč by obviněná, pokud by vozidlo převzala, je bezúplatně předávala neznámým osobám. Krajně nevěrohodná je pak výpověď J. D. v tom, že když mu bylo řečeno, že je po vozidle pátráno, tak ho odstavil nezajištěné s klíčky v přihrádce u hřbitova, odkud se vozidlo mělo údajně ztratit. Soudy obou stupňů neprověřily dostatečně obhajobu obviněné spočívající v tom, že žádné vozidlo nepřevzala, o jeho existenci se dozvěděla, až když policie šetřila trestní oznámení a také, že od Ing. J. Z. žádnou výzvu, aby bylo vozidlo vráceno poškozené společnosti UniCredit Leasing CZ, a. s., neobdržela. Obviněná v rámci odvolacího řízení navrhovala doplnit dokazování ohledně věrohodnosti svědkyně Ing. J. Z., zda není trestně stíhána, případně prověřována pro hospodářské trestné činy, což krajský soud pro údajnou nadbytečnost zamítl. K věrohodnosti této svědkyně je třeba připomenout i předávací protokol ze dne 28. 2. 2011, který, jak sama tato svědkyně uvedla, připravila, kde je uvedeno, že obviněná převzala nejen předmětné vozidlo včetně technických průkazů, smlouvy o úvěru apod., ale mimo jiného také pokladní hotovost v částce 425.000,- Kč, což lze s určitostí říct, že pravda není.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud v dosavadních výsledcích provedeného dokazování ani v rozhodnutích obou soudů ze všech výše rozvedených důvodů neshledal dostatečný podklad pro závěr o naplnění zákonných znaků skutkové podstaty přečinu zpronevěry, neboť nebyla dostatečně vyvrácena obhajoba obviněné, že žádné vozidlo nepřevzala a o jeho existenci nic nevěděla.
Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů shledal ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. dovolání obviněné důvodným, proto podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě ze dne 21. 8. 2013 sp. zn. 42 To 148/2013 a rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 4. 12. 2012 sp. zn. 3 T 68/2012. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Třebíči, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V současné situaci spatřuje Nejvyšší soud nutnost doplnit dokazování ohledně věrohodnosti Ing. J. Z., a to dotazy na Policii ČR, zda je trestně stíhána, případně prošetřována pro trestnou činnost a jakou. Při posouzení její věrohodnosti bude třeba přihlédnout i k tomu, že svědkyně předkládala v notářské kanceláři předávací protokoly k převodu obchodního podílu, kde je uvedeno, že obviněná převzala nejen vozidlo, ale např. částku 425.000,- Kč, a zda za této situace lze zcela této svědkyni věřit i skutečnosti ohledně převzetí vozidla obviněnou a že jí předala výzvu k vrácení vozidla. Soud prvního stupně případně v této souvislosti provede důkazy další, tyto důkazy řádným způsobem zohlední se zaměřením na okolnosti tvrzené obviněnou, že byla tzv. „bílým koněm“, tzn., proč na ni byl převeden obchodní podíl společnosti M-STAV Třebíč, s. r. o., především zda jí bylo skutečně předáno vozidlo včetně dokladů apod., jak je tvrzeno v předávacím protokolu, které pak měla bezplatně, dlouhodobě zapůjčovat jí neznámým osobám. V tomto směru posoudí i věrohodnost dalších slyšených svědků. Jestliže i po takto doplněném a zhodnoceném dokazování dospěje soud prvního stupně k závěru, že se obviněná dopustila jednání, které je jí kladeno za vinu, bude se zabývat dovolací námitkou ohledně otázky vlastnictví vozidla, konkrétně, zda smlouva o zajištění závazku převodem práv mezi společností M-STAV Třebíč, s. r. o. a poškozenou UniCredit Leasing CZ, a. s. je platná, tedy zda došlo účinně k přechodu vlastnického práva vozidla z M-STAV Třebíč, s. r. o. na UniCredit Leasing CZ, a. s., a zda se obviněná mohla z tohoto pohledu dopustit přečinu zpronevěry. Jestliže bude učiněn závěr o vlastnictví vozidla společností UniCredit Leasing, a. s., tak bude nezbytné přistoupit ke zjištění výše škody, a to způsobem, který je shora naznačen.
Při novém projednání věci bude okresní soud ve smyslu §265s odst. 1 tr. ř. povinen provést doplnění dokazování, které Nejvyšší soud nařídil. Musí rovněž respektovat zákaz změny k horšímu, neboť napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného obviněnou (§265s odst. 2 tr. ř.).
Shora uvedené rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. ledna 2014
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec
Vypracoval:
JUDr. Drahomír Drápal