ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.857.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 857/2015-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. srpna 2015 o dovolání obviněného R. C. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2015 sp. zn. 7 To 493/2014, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 1 T 33/2014, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2015 sp. zn. 7 To 493/2014 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 11. 2014 sp. zn. 1 T 33/2014.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 5 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 uznal obviněného R. C. rozsudkem ze dne 5. 11. 2014 sp. zn. 1 T 33/2014 vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že dne 4. 4. 2014 v době mezi 00:00 hodin a 00:30 hodin v P., R. n., nastoupil společně s dalším dosud neztotožněným mužem zvaným „C.“ do vozidla Audi A6 taxislužby T. T., a po jeho řidiči V. T., požadovali odvoz vozidlem podle jejich navigování do různých heren a barů na území P., přičemž se ho dotazovali na jeho výdělky, mluvili o drogách a trestné činnosti a obžalovaný R. C. mu sdělil, že už v minulosti někoho zastřelil a odseděl si za to sedm let, že má u sebe pistoli, po příjezdu na P., A. n. požadoval po poškozeném „zapůjčení“ částky 50,- Kč, což poškozený zprvu odmítl s tím, že peníze nemá, avšak obžalovaný reagoval slovy „ať nekecá a peníze mu půjčí“, poškozený opět odmítl a obžalovaný mu sdělil, že se vsadí, že mu ty peníze půjčí, znovu zopakoval, aby „mu je půjčil a nesral ho“, načež poškozený kvůli agresivnímu verbálnímu projevu a s ohledem na předchozí sdělení obžalovaného týkající se jeho trestní minulosti a držení pistole, mu v obavě o svůj život a zdraví peníze půjčil, následně odjeli do další herny a poté obžalovaný požadoval ještě 500,- Kč, které mu poškozený opět vydal, a obžalovaný okolo 02:15 hodin z vozidla společně s dosud neztotožněným mužem vystoupil s tím, že poškozený na ně má počkat, ovšem poškozený z obavy z těchto mužů z místa odjel, přičemž tímto jednáním byla poškozenému V. T. způsobena škoda ve výši 550,- Kč.
Za to obviněnému byl podle §173 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody ve výši dvou roků. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž mu byla uložena povinnost podle §228 odst. 1 tr. ř. nahradit poškozenému V. T., škodu ve výši 550 Kč.
Citovaný rozsudek napadl obviněný odvoláním, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 1. 2015 sp. zn. 7 To 493/2014 zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Obviněný předmětné usnesení Městského soud v Praze, jakož i předchozí rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 napadl v celém rozsahu dovoláním, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Námitky obviněného se dají rozdělit do dvou částí. Zaprvé obviněný namítá, že nebyla naplněna skutková podstata zločinu loupeže kvůli absenci pohrůžky bezprostředního násilí. Podle obviněného s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2002 sp. zn. 7 Tdo 621/2002 nelze mít za to, že byla naplněna pohrůžka bezprostředního násilí, toliko na základě vyhovění žádosti či příkazu obviněného poškozeným, neboť obviněný použil pouze slovní projevy typu „ať nekecá a peníze mu půjčí“, či aby „mu je půjčil a nesral ho“, přičemž pohrůžka bezprostředního násilí představuje toliko hrozbu fyzické síly, nikoliv však užití vulgárních výrazů. Z žádného vyjádření či projevu obviněného nevyplynula pohrůžka bezprostředním násilím, a to ani v kontextu s vyjádřením o držení pistole, protože i pokud takové vyjádření skutečně proběhlo, nemělo v časové ose vztah k žádosti či příkazu o půjčení peněz ze strany obviněného směrem k poškozenému.
V další části svého mimořádného opravného prostředku obviněný brojí proti věrohodnosti výpovědi poškozeného V. T., která podle obviněného vykazuje rozpor mezi skutkovými tvrzeními a subjektivně vnímanými pocity na straně jedné a faktickým skutkovým jednáním na straně druhé. Na to poukázal v kontextu rozporu výpovědí poškozeného s listinnými důkazy týkajícími se okamžiku zapnutí taxametru, jakož i na obavě poškozeného z obviněného a druhého neztotožněného muže již od prvního kontaktu s nimi, aniž by na základě obav reagoval. Obviněný dále poukázal na rozpor mezi výpovědí obviněného, poškozeného a kamerového záznamu ohledně zastávky u baru O., kdy poškozený vypověděl, že všichni tři čekali v automobilu, ale z kamerového záznamu je zřejmé, že jedna z osob vystoupila. Za nelogické obviněný dále považuje jednání poškozeného, který jako údajná oběť trestného činu loupeže obviněného dále vozil po P., přičemž minimálně v jednom případě měl možnost odjet, když se obviněný a druhý neztotožněný muž nacházeli mimo automobil, stejně jako považoval za nelogické, proč poškozený po odvezení obviněného skoro domů čekal 5 minut na vrácení finančních prostředků, než konečně odjel.
Obviněný tak s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněný pod č. 26/32 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, dále nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2000 sp. zn. II. ÚS 441/99, uveřejněný pod č. 48/17 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) tvrdí, že skutková zjištění soudů obou stupňů jsou toliko faktickou dedukcí domněnek a subjektivního posouzení míry pravděpodobnosti skutkových tvrzení, které jsou připisovány k tíži obviněného, ač mají být ve zřejmých pochybnostech připsány v souladu se zásadou in dubio pro reo v jeho prospěch.
Druhý okruh námitek obviněného má povahu vysloveně procesní a týká se nevyhovění jeho návrhu na provedení výslechu svědků a dále též chybějícího odůvodnění v rozhodnutích soudů, které s tím souvisí. Soud prvního stupně totiž odepřel navrženou svědeckou výpověď svědka – otce obviněného, kterou v hlavním líčení zamítl, načež se v rozsudku toto zamítnutí neuvádí, ani jiným způsobem neodůvodňuje. Též odvolací soud se touto námitkou nezabýval. K tomu navíc obviněný uvedl, že v rámci odvolacího řízení navrhl slyšet ztotožněného svědka M. Č. (do té doby neztotožněný muž s přezdívkou „C.“ – účastník jízdy v taxi spolu s obviněným), načež odvolací soud tento návrh nezamítl, nehodnotil ani neodůvodnil. Tyto skutečnosti obviněný označil jako tzv. opomenuté důkazy – tedy takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval. To má za následek téměř vždy nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí a rovněž jeho protiústavnost pro rozpor s čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
S ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a nařídil Obvodnímu soudu pro Prahu 5, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. po stručném shrnutí obsahu dovolání uvedla, že pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitky stran nenaplnění znaku „užití pohrůžky bezprostředního násilí“. K tomu státní zástupkyně zdůrazňuje, že pohrůžku bezprostředního násilí ve smyslu §173 tr. zákoníku není možné omezovat pouze na výslovné vyjádření konkrétní pohrůžky násilím, ale je jí třeba chápat (s odkazem na zprávu trestního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR z 11. 2. 1979 sp. zn. Tpjf 33/79, uveřejněnou pod č. 1/1980 Sb. rozh. tr.) i konkludentní jednání pachatele, je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že se násilí uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele, což ostatně uvedl i nalézací soud. Státní zástupkyně dále souhlasí i s úvahou nalézacího soudu, že nezáleží ani na tom, že obviněný neměl ve skutečnosti v úmyslu užít násilí a že u sebe neměl avizovanou zbraň. Jelikož obviněný vzbudil v poškozeném důvodnou obavu z užití zbraně, a to s cíleným upozorněním na svou kriminální minulost, nelze mít o správnosti právní kvalifikace pochyb. Tato námitka obviněného je proto zjevně neopodstatněná.
Navazující část námitek již podle státní zástupkyně pod uvedený dovolací důvod podřadit nelze, neboť jde o výhrady skutkového charakteru, když obviněný nabízí v dovolání vlastní verzi průběhu skutkových okolností odlišnou od verze zjištěné soudy.
Pokud jde o námitku týkající se nevypořádání s obhajobou navrženými důkazy výslechem otce obviněného a svědka M. Č. soudy obou stupňů, tak státní zástupkyně připouští její pravdivost, zároveň ale konstatuje, že jejich provedení by nemohlo zvrátit obsah učiněných skutkových zjištění a jedná se tudíž o tzv. důkazy nadbytečné. Možnost vlivu určité procesní vady na právo obviněného na spravedlivý proces nelze podle státní zástupkyně hodnotit abstraktně, ale vždy v podmínkách konkrétního případu. V závěru svého vyjádření proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, jako zjevně neopodstatněné a učinil tak v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací ve smyslu ust. §265c tr. ř. nejprve zkoumal, zda je předmětné dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu jsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Obviněný dovoláním napadl usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2015 sp. zn. 7 To 493/2014 ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 11. 2014 sp. zn. 1 T 33/2014, tedy napadl pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé ve druhém stupni a splnil tak podmínky přípustnosti požadované §265a odst. 1, odst. 2 tr. ř. Obviněný je také podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání též splňuje náležitosti obsahu podle §265f odst. 1 tr. ř., bylo podáno prostřednictvím obhájce obviněného v souladu s §265d odst. 2 tr. ř. u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni a ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který obviněný uplatnil, je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ust. §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (ust. §259 odst. 3, ust. §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Evropská úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle ust. §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Právě v posledně uvedené souvislosti na základě druhého okruhu námitek obviněného ohledně neprovedení navržených důkazů s absencí odůvodnění takového postupu, jak v rozsudku soudu prvého stupně, tak v usnesení soudu druhého stupně, je založena povinnost přezkoumat zákonnost takového postupu soudů nižších stupňů ze strany soudu dovolacího.
Obviněný konkrétně namítá, že soud prvního stupně neuskutečnil navržený svědecký výslech jeho otce, když jej v hlavním líčení zamítl, načež se v samotném rozsudku toto zamítnutí neuvádí ani jiným způsobem neodůvodňuje. Ani odvolací soud se takto formulovanou námitkou nezabýval. K tomu navíc obviněný uvádí, že v rámci odvolacího řízení navrhl slyšet ztotožněného svědka M. Č. (do té doby neztotožněný muž s přezdívkou „C.“ – účastník jízdy v taxi spolu s obviněným), načež odvolací soud tento návrh nezamítl, nehodnotil ani neodůvodnil.
Nejvyšší soud na základě příslušného obsahu spisu (zvukového záznamu z hlavního líčení a protokolu o hlavním líčení ze dne 5. 11. 2014, č. l. 131) zjistil, že obhájce obviněného skutečně v průběhu hlavního líčení dne 5. 11. 2014 navrhl provedení důkazu výslechem svědka – otce obviněného, což bylo soudem zamítnuto s tím, že se jedná o důkaz nadbytečný. V písemně vyhotoveném rozsudku však není o navrženém důkazu jediná zmínka, a to ani v tom směru, že by bylo provedení tohoto důkazu navrženo a zejména pak z jakého důvodu nebyl důkaz proveden.
Tyto skutečnosti obviněný uvedl jako námitky ve svém odvolání, přičemž zároveň již v jeho písemném vyhotovení navrhl výslech stejného svědka (tedy otce obviněného) a navíc nově i ztotožněného muže nazývaného „C.“ (známý obviněného, jenž s ním údajně jel v taxi a byl předmětnému jednání z velké části přítomen), který se podle obviněného jmenuje M. Č. (č. l. 144). K výslechu navržených svědků ale přistoupeno nebylo a v písemném vyhotovení usnesení odvolacího soudu absentuje jakákoliv zmínka o reakci odvolacího soudu i o důvodech jeho procesního postupu ohledně zmíněných námitek a návrhů. Odvolací soud se toliko zmiňuje na str. 2 usnesení o námitkách obviněného stran neprovedení výslechu jeho otce soudem prvního stupně.
K výše konstatovanému je tak třeba uvést, že závažnou vadou řízení před soudy obou stupňů, která zakládá povinnost Nejvyššího soudu přezkoumat skutkový stav těmito soudy zjištěný, je případ tzv. opomenutých důkazů. Takový případ nastává ve dvou variantách. Zaprvé pokud bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, zadruhé jde o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny.
V projednávaném případě se jedná o prvou z těchto variant. Obvodní soud pro Prahu 5 sice v hlavním líčení zamítl obhájcem obviněného navržené provedení důkazu výslechem otce obviněného jako nadbytečné, v písemném vyhotovení rozsudku však neuvádí, ani že byl tento důkaz navržen, ani jak se s tímto faktem nalézací soud vypořádal.
Posléze Městský soud v Praze se jednak vůbec nezabýval námitkou obviněného o opomenutí důkazu soudem prvního stupně, zadruhé se rovněž nevypořádal s navrženým důkazem výslechem otce obviněného a nově navrženým důkazem výslechem svědka M. Č. (ve skutkové větě rozsudku vystupující jako dosud neztotožněný muž zvaný „C.“), který byl v mezidobí obhajobou ztotožněn. Odvolací soud pouze v rekapitulační části odvolání obviněného v rámci usnesení o zamítnutí odvolání zmínil, že obviněný v odvolání mj. nesouhlasí s neprovedením výslechu otce obviněného soudem prvého stupně.
Na základě výše zmíněných zjištění Nejvyšší soud uzavírá, že jak Obvodní soud pro Prahu 5, tak Městský soud v Praze, zatížily předmětné řízení závažnou vadou, charakterizovanou na základě judikatury Ústavního soudu tak, že neprovedly důkazy navržené obhajobou, aniž by jejich neprovedení jakkoliv v písemných rozhodnutích odůvodnily, jinými slovy je zcela opomenuly. Takové vady spočívají v porušení obecných procesních předpisů (§125 odst. 1; §138 tr. ř.) a jsou rovněž v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (zejm. čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2), jakož i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy (přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2003 sp. zn. I. ÚS 413/02). I podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva musí soudní rozhodnutí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena (rozsudek ESLP ze dne 21. 1. 1999 ve věci G. R. proti Š., stížnost č. 30544/96), přestože takový závazek podle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu (rozsudek ESLP ze dne 9. 12. 1994 ve věci H. B. proti Š., stížnost č. 18064/91). Navržený důkaz obhajobou v trestním řízení ale vždy a bez dalšího musí být soudem vzat v úvahu, proveden a učiněn předmětem úvah a hodnocení při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zamítnut s adekvátním věcným odůvodněním, přičemž tyto skutečnosti musí být obsaženy v písemném vyhotovení soudního rozhodnutí.
K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v obecné rovině důkaz výslechem svědka má klíčové postavení mezi prováděnými důkazy, což lze vyvodit i z toho, že se jedná o jedno z minimálních základních práv obviněného ve smyslu čl. 6 odst. 3 Evropské úmluvy, jakož i čl. 14 odst. 3 písm. e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Nejvyšší soud nijak nehodnotí potenciální důvodnost, či nedůvodnost předmětných navržených důkazů, toliko zdůrazňuje, že v řízení před soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a k věci samé, ale také navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné, přičemž tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94).
Vzhledem k výše konstatované podstatné vadě v řízení před oběma soudy nižších stupňů, v jejímž důsledku došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyšší soud důvodnost ostatních námitek obsažených v podaném dovolání nepřezkoumával a z podnětu dovolání obviněného R. C. podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2015 sp. zn. 7 To 493/2014 i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 11. 2014 sp. zn. 1 T 33/2014 v celém rozsahu. Současně zrušil také všechna další rozhodnutí, která na zrušené usnesení a rozsudek obsahově navazují a jež jejich zrušením pozbyla podkladu. Nejvyšší soud poté podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 5, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. To znamená, že v novém hlavním líčení tento soud rozhodne o provedení či neprovedení obhajobou navržených důkazů a podle svého výsledného rozhodnutí pak buď takové důkazy (nebo jejich část) provede a zahrne je do svého konečného hodnocení důkazů a věcného rozhodnutí, což se musí odrazit i v odůvodnění vyhlášeného a vyhotoveného rozsudku. Pokud naopak rozhodne o neprovedení těchto důkazů, tak i v takovém případě musí v odůvodnění svého meritorního rozhodnutí uvést vyčerpávajícím a přesvědčivým způsobem důvody, na základě nichž bylo takto soudem rozhodnuto. Stejné zásady musí respektovat i soud druhého stupně, pokud se v obdobné procesní situaci ocitne na základě odvolání a podaných návrhů na doplnění dokazování ze strany odvolatele.
Podle §265s odst. 1 tr. ř. je obvodní soud vázán právním názorem, vysloveným Nejvyšším soudem a je povinen provést jím nařízené úkony a doplnění. Podle §265s odst. 2 tr. ř. v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného. Toto rozhodnutí Nejvyšší soud ve smyslu §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. srpna 2015
JUDr. František Hrabec předseda senátu