ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.209.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 209/2015-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 2. 2015 o dovolání obviněného L. G. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. 9 To 394/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 2 T 59/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. G. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 26. 5. 2014, sp. zn. 2 T 59/2014, uznal obviněného L. G. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
„v přesně nezjištěné době přede dnem 17. 12. 2013 ve Věznici P. B., kde vykonával nepodmíněný trest odnětí svobody uložený mu rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 3 T 33/2012, ačkoliv si byl vědom toho, že závažným způsobem porušuje přesně regulovaný a kontrolovaný režim ve věznici daný ust. §28 odst. 3 písm. b) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, v platném znění, úmyslně požil psychotropní látku obsahující metamfetamin a jeho metabolit amfetamin, které jsou zařazeny do seznamu II přílohy č. 5 Úmluvy o psychotropních látkách zákona č. 167/1998 Sb., ve znění pozdější novelizace č. 57/2001 Sb., o návykových látkách, přičemž dne 17. 12. 2013 ve 12.05 hodin se podrobil orientačnímu toxikologickému vyšetření moči, když v této byla zjištěna přítomnost metamfetaminu a jeho metabolitu amfetaminu, a tak učinil přesto, že dne 11. 2. 2013 mu byl rozhodnutím podle ust. §46 odst. 3 písm. g) zákona č. 169/1999 Sb. uložen kázeňský trest celodenní umístění do uzavřeného oddělení na dobu 7 dnů za to, že dne 29. 1. 2013 v průběhu výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici P., úmyslně užil psychotropní látku obsahující Buprenorfin, která je zařazena do seznamu II přílohy č. 5 Úmluvy o psychotropních látkách zákona č. 167/1998 Sb., ve znění pozdější novelizace č. 57/2001 Sb., o návykových látkách, a tak učinil přesto, že dne 29. 5. 2013 mu byl rozhodnutím podle ust. §46 odst. 3 písm. g) zákona č. 169/1999 Sb. uložen kázeňský trest celodenní umístění do uzavřeného oddělení na dobu 20 dnů za to, že před dnem 22. 4. 2013 v průběhu výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici P., úmyslně užil psychotropní látku obsahující Buprenorfin, která je zařazena do seznamu II přílohy č. 5 Úmluvy o psychotropních látkách zákona č. 167/1998 Sb., ve znění pozdější novelizace č. 57/2001 Sb., o návykových látkách, a dále tak učinil přesto, že dne 3. 10. 2013 mu byl rozhodnutím podle ust. §46 odst. 3 písm. g) zákona č. 169/1999 Sb. uložen kázeňský trest celodenní umístění do uzavřeného oddělení na dobu 20 dnů za to, že před dnem 16. 7. 2013 v průběhu výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici P., úmyslně užil psychotropní látku obsahující metamfetamin, která je zařazena do seznamu II přílohy č. 5 Úmluvy o psychotropních látkách zákona č. 167/1998 Sb., ve znění pozdější novelizace č. 57/2001 Sb., o návykových látkách.“
Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku a uložil mu za to podle §337 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. 9 To 394/2014, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájkyně Mgr. Pavly Trachtové podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. V jeho úvodu uvedl, že skutkový stav, jenž byl zjištěn soudem odvolacím, potažmo soudem nalézacím, nenaplňoval znaky trestného činu, jehož spácháním byl uznán vinným. Je přesvědčen, že rozhodnutí v jeho věci je zásadního významu, když rozhodovací praxe Nejvyššího soudu není jednoznačná (poukázal tu na jeho usnesení ve věcech sp. zn. 3 Tdo 1075/2012 a sp. zn. 5 Tdo 701/2012). S odkazem na tato rozhodnutí zdůraznil, že ne každé užití návykové látky po dobu výkonu trestu naplňuje definici závažného jednání, nenaplňuje ji ani opakované užití návykové látky, pokud není soustavné. Je třeba přihlédnout k intenzitě, rozsahu a okolnostem, za nichž dojde k porušení pravidel výkonu trestu a jeho účelu, a zkoumat, zda případná konzumace drogy ovlivní chování pachatele tak, že je narušeno výchovné působení na jeho osobu či výkon jeho povinností v rámci výkonu trestu.
Dovolatel dále namítl, že závažnost jeho jednání soudy dovodily pouze z opakovaného zneužití návykové látky, ovšem otázkou, do jaké míry takové zneužití návykové látky mohlo ovlivnit dosažení účelu trestu, se však blíže nezabývaly, pouze konstatovaly, že (obviněný) se v důsledku užívání psychotropních látek dostával do stavů, kdy zcela zjevně nebyl schopen plnit program zacházení určený věznicí. Jakým způsobem měl být ovlivněn a v čem mělo spočívat, že nebyl schopen plnit program zacházení určený věznici, však nerozvedly. Proto jejich závěr, že (obviněný) po dobu, kdy byl drogami ovlivněn, nebyl způsobilý k výkonu trestu, bylo pouhým předpokladem, nevycházejícím z jakýchkoliv relevantních zjištění. Taková skutečnost by přitom byla na něm jistě pozorovatelná. Podle vysvětlení, které podali speciální pedagogové vězeňské služby a spoluvězni, příznaky drogy nepozorovali. Proto je otázkou, zda mohla být osoba, která neprojevovala příznaky užití drogy, nezpůsobilá k výkonu trestu.
Podle názoru obviněného nebyl dán ani jeho úmysl směřující ke zmaření výkonu trestu; ten ani neměl oporu v žádném z provedených důkazů. Poukázal i na zásadu subsidiarity trestní represe, podle níž má stát uplatňovat prostředky trestního práva zdrženlivě a pouze tam, kde jiné právní prostředky selhávají, což se v daném případě nestalo (připomněl tu stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu pod sp. zn. Tpjn 301/2012 k výkladu §12 odst. 2 tr. zákoníku).
V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. 9 To 394/2014, a současně též rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. 5. 2014, sp. zn. 2 T 59/2014, a aby přikázal Krajskému soud v Praze nové projednání a rozhodnutí věci se závazným právním názorem, že stíhaný skutek není trestným činem, nebo aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu sám rozhodl.
K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že dovolatel především namítal, že jeho jednání nebylo „závažné“ ve smyslu skutkové podstaty předmětného přečinu podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, neboť nebylo zjištěno, jakým způsobem měl být zakázanou látkou ovlivněn a v čem mělo spočívat to, že nebyl schopen plnit program zacházení a nebyl tak způsobilý k výkonu trestu. Poukazoval na to, že spoluvězni ani vychovatelé na něm příznaky zneužití drogy nepozorovali a že testování bylo zcela náhodné. Nebyl ani prokázán jeho motiv mařit účel trestu.
Pokud dovolatel v té souvislosti poukazoval na dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 701/2012 a sp. zn. 3 Tdo 1075/2012, státní zástupce namítl, že taková citace judikatury jednak nebyla nejpřiléhavější, jednak byla kusá, neboť Nejvyšší soud se k uvedené problematice vyslovil v řadě dalších rozhodnutí, včetně jednoho publikovaného.
Podle státního zástupce podstata věci spočívá v odpovědi na otázku, jaká požití zakázaných látek odsouzenými ve výkonu trestu odnětí svobody je možno považovat za „závažná jednání“ ve smyslu skutkové podstaty posuzovaného přečinu. Pro její zodpovězení poukázal na celou řadu judikaturních rozhodnutí Nejvyššího soudu, především na usnesení ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 6 Tdo 1266/2007, publikované
pod č. 40/2008 Sb. rozh. trest., podle něhož „závažné jednání“ podle §171 odst. 1 písm. f) tr. zákona č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák. ), je jen takové jednání, které „vykazuje výraznější intenzitu a je zpravidla soustavnější a jehož důsledkem bude maření nebo podstatné ztížení výkonu rozhodnutí ve smyslu znemožnění, případně znesnadnění dosažení účelu trestu či vazby “, a že takovým závažným jednáním může být i „nedovolená konzumace návykové látky odsouzeným ve věznici, pokud s ohledem na soustavnost či opakovanost konzumace, povahu a charakter požívané látky, její množství a vliv na chování odsouzeného v důsledku toho dochází alespoň ke znesnadnění dosažení účelu výkonu trestu odnětí svobody“ . Nejvyšší soud oproti tomu nepovažuje za takové závažné jednání „ojedinělý méně intenzivní akt, který není způsobilý zmařit či podstatně ztížit výkon trestu odnětí svobody“ . K tomu státní zástupce dodal, že v judikované věci obviněný v jednom jediném případě užil lék Diazepam, přičemž nebylo zjištěno ani požité množství, ani že by měl tento lék na jeho chování nějaký vliv.
Obdobný závěr učinil Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1300/2007. V tomto případě odsouzený požil pervitin, přičemž v předchozí době byl z požití zakázané látky jen podezřelý – dříve mu žádné požití prokázáno nebylo. V předmětné době porušil pravidla výkonu trestu i tím, že byl u něj nalezen mobilní telefon. Ve výkonu trestu byl pro trestnou činnost majetkového charakteru, která jen volně souvisela s požíváním návykových látek – obviněný je požíval při páchání trestné činnosti majetkové. Nejvyšší soud zde výslovně uvedl, že takové předchozí odsouzení nemá vliv na trestnost pozdějšího požití návykové látky ve výkonu trestu – pokud ovšem nebylo požívání návykových látek jediným důvodem páchání trestné činnosti. Ani zde nemělo požití návykové látky vliv na chování obviněného, nebylo ani zjištěno, že by toto požití ovlivnilo dosažení účelu trestu.
V rozsudku ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 4 Tz 109/2009, Nejvyšší soud uvedl k výkladu pojmu „závažné jednání“ obsaženého v tehdejší shora citované skutkové podstatě, že „aby bylo možno kvalifikovat konzumaci návykové látky odsouzeným jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. f) tr. zák., musela by být tato konzumace svým charakterem a povahou (svou společenskou nebezpečností) srovnatelná s ostatními okruhy jednání, která jsou odsouzeným zakázána ustanovením §28 odst. 3 písm. b) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, tj. výroba a přechovávání předmětů, které by mohly být použity k ohrožení bezpečnosti osob a majetku nebo k útěku, nebo které by svým množstvím nebo povahou mohly narušovat pořádek anebo poškodit zdraví“ . V judikované věci měl obviněný konzumovat ve výkonu trestu odnětí svobody psychotropní látku metamfetamin. Nejvyšší soud k tomu uvedl, že „nalézací soud v posuzované trestní věci neučinil žádná skutková zjištění o tom, že by jednání obviněného bylo významnější intenzity, že by bylo opakované, soustavnější, nezjistil množství požité psychotropní látky, ani její vliv na chování obviněného. V souvislosti s tím není ani zřejmé, jakou měrou ovlivnilo dosažení účelu trestu odnětí svobody“ .
V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 4 Tz 20/2010, postačilo k závažnosti takového jednání to, že se jednalo o požití opakované, když odsouzený užil dva různé způsoby aplikace látky (nitrožilně i kouřením), byl již o 11 měsíců dříve za podobné jednání kázeňsky potrestán a nejednalo se tak o ojedinělý akt, nýbrž
o „jednání mající soustavnější charakter“. V neprospěch odsouzeného hodnotil Nejvyšší soud i to, že si pervitin aplikoval nitrožilně, a to dokonce na oddíle s bezdrogovou zónou, kam byl na svou žádost přeložen.
Podle státního zástupce z dovolatelem citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 5 Tdo 701/2012, je zřejmé, že ani v případě, že byla zakázaná látka nalezena v moči obviněného opakovaně, nemusí se jednat o přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku v tehdy účinném znění, „pokud k samotnému opakování činu nepřistoupí i další okolnosti, jež by svědčily o výrazném zásahu do naplňování účelu trestu, kterým není jen ochrana společnosti před pachateli trestných činů, ale i snaha o změnu v jeho dalším chování tak, aby se nedopouštěl další trestné činnosti“ . V judikované věci odsouzený ve věznici opakovaně užil psychotropní látku, avšak jednalo se o osobu od 15 let závislou na heroinu, která se neúspěšně snažila své závislosti zbavit. Na jeho chování se požití látky neprojevilo a jednal ve snaze zbavit se abstinenčních příznaků, nikoliv narušit výkon trestu. V dané době byl vyřazen z léčby a abstinence byla ponechána na jeho vůli.
Nejvyšší soud považoval za potřebné zmínit i to, že se „nejednalo o odsouzeného, který by po dobu výkonu trestu projevoval výrazně negativní přístup k plnění svých povinností, přestože není pracovně zařazen, využívá možnosti zapojit se do prací ve věznici, není sice natolik aktivní, aby mohl být kázeňsky odměňován, na druhé straně v dovolání zmíněný poslední přestupek se týkal nedovolené kombinace civilního a ústavního oblečení“ . Státní zástupce z toho dovodil, že vzhledem k neexistenci materiálního znaku trestného činu, a vzhledem k absenci zmínky o §12 odst. 2 tr. zákoníku, je zřejmé, že Nejvyšší soud zohledňoval tyto poznatky o jiném chování obviněného ve výkonu trestu pouze z hlediska znaku formálního, tedy zda jednání obviněného bylo „závažné“.
Dovolatel rovněž citoval usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn.
3 Tdo 1075/2012, v níž soud neshledal „závažné jednání“ v konzumaci malého množství marihuany u odsouzeného, jehož jednání tím nebylo nijak ovlivněno, u něhož nehrozilo nebezpečí návyku, který vykonával trest odnětí svobody za jednání nesouvisející s užíváním návykových látek či jinou drogovou trestnou činností, v minulosti neměl ve výkonu tohoto trestu žádné kázeňské problémy a byl již dvakrát na drogy testován, vždy s negativním výsledkem. Obviněný byl přitom v této judikované věci věznicí jednoznačně kladně hodnocen – neměl žádné kázeňské tresty a byl dvakrát kázeňsky odměněn. Také zde soud zohlednil poznatky o jiném chování obviněného ve výkonu trestu při zkoumání, zda byl naplněn formální znak předmětného přečinu.
Státní zástupce dále uvedl, že skutečnost, že se jedná o judikaturu v zásadě ustálenou, je patrna i z nedávného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 587/2014, v obdobné trestní věci, v níž soud neshledal naplnění znaku „závažného jednání“ u obviněného, u něhož byla prokázána konzumace drog, přičemž mu byl za jejich konzumaci již dříve uložen kázeňský trest. K tomu mimo jiné uvedl, že „za závažné jednání spočívající ve zmaření výkonu nebo účelu trestu ve smyslu citovaného ustanovení tak není možné považovat jen opakování tohoto jednání, pokud není soustavné nebo častější. Zvlášť je třeba hodnotit intenzitu, rozsah a okolnosti, za nichž došlo k porušení pravidel výkonu trestu a jeho účelu“ .
V jiném usnesení ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 972/2014, Nejvyšší soud nepovažoval za závažné jednání jednorázové požití zakázané návykové látky odsouzeným, který byl v jedné věznici považován za bezproblémového, avšak
ve druhé se dopouštěl řady drobných porušení svých povinností nesouvisejících
s drogami, za což byl dvakrát kázeňsky trestán. Po výkonu trestu měl nastoupit ústavní ochranné protitoxikomanické léčení.
Konečně v usnesení ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1633/2014, Nejvyšší soud vyslovil názor, že za „závažné jednání“ nelze považovat skutek odsouzeného spočívající v tom, že pro orientační toxikologické vyšetření odmítl poskytnout svou moč. Soud považoval za významné, že jeho jednání „nespočívalo v konzumaci drogy, ale v tom, že v souvislosti s orientačním toxikologickým vyšetřením moči odsouzených na přítomnost omamných a psychotropních látek obviněný odmítl poskytnout vzorek moči k tomuto vyšetření. Toto jednání je typově méně závažné než skutečná konzumace drogy, má spíše formální či pořádkový charakter“ . Na vysvětlenou nutno dodat, že obviněný namísto toho nabízel své sliny a že již v minulosti byly jeho sliny testovány s negativním výsledkem – bez zjištění stop drog.
Podle státního zástupce ze všech shora citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu lze učinit dva závěry:
- pokud se jedná o jinak bezproblémového odsouzeného, ani opakovaná konzumace zakázaných látek nemusí být závažným jednáním ve smyslu předmětné skutkové podstaty;
- pokud se jedná o jednání soustavné spáchané za dalších přitěžujících okolností (aplikace drogy nitrožilně, a to navíc v bezdrogové zóně), takové jednání závažné být může – viz shora citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010 sp. zn. 4 Tz 20/2010).
Předmětná věc se z pohledu dosavadní judikatury jevila státnímu zástupci jako věc hraniční. Z hlediska požadavků na znak „závažné jednání“ podle shora citovaného rozhodnutí č. 40/2008 Sb. rozh. trest. v ní byly naplněny soustavnost a opakovanost, avšak sporný je vliv požití této látky na chování odsouzeného a tím na podstatné znesnadnění dosažení účelu trestu. Odvolací soud se pokusil vyrovnat s touto otázkou v odůvodnění na str. 3 svého usnesení, kde spatřoval takové ztížení v nebezpečí vzniku škodlivého návyku.
Státní zástupce měl za to, že vzhledem k soustavnosti požívání zakázaných návykových látek (prokázáno celkem čtyřikrát během jednoho roku) lze s uvedeným názorem souhlasit. Ohledně vlivu požití zakázané látky na chování obviněného dodal, že toto jeho chování bylo natolik špatné, že se patrně nepodaří odlišit, v jaké části se jedná o jeho negativní povahové vlastnosti a v jaké míře o vliv požitých zakázaných látek. Obviněný se totiž zjevně odmítal podřídit výkonu trestu jako takovému, v důsledku čehož se nacházel v nejhorší skupině vnitřní diferenciace a ředitelem věznice byl navíc podán návrh na jeho přeřazení do přísnějšího typu věznice.
Podle státního zástupce se právě uvedenými znaky věc dovolatele odlišovala od věcí řešených ve všech shora citovaných judikaturních rozhodnutích, v nichž se nikdy nejednalo o tak časté požívání zakázaných látek natolik negativně hodnoceným odsouzeným. V posuzované věci však bylo soustavné požívání zakázaných látek dovolatelem součástí jeho obecného odmítání pravidel platných pro výkon trestu, proto měl za to, že takové jednání již bylo možno považovat za jednání „závažné“ a byl tak naplněn podstatný znak skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku.
Státní zástupce rovněž uvedl, že pokud se dovolatel ve svém podání domáhal užití zásady subsidiarity trestní represe, pouze citoval stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. trest., aniž by závěry v něm obsažené nějak aplikoval na konkrétní znaky své trestní věci. Pokud tedy obecně uváděl, že důvod k užití §12 odst. 2 tr. zákoníku v jeho věci byl, stejně stručně by podle státního zástupce bylo možno oponovat, že důvod k užití nebyl. K tomu státní zástupce pro úplnost dodal, že princip „ultima ratio“ se podle citovaného stanoviska trestního kolegia uplatní tam, kde spáchaný čin „…s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu“ , přičemž „posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty“ .
K ilustraci, jaké jednání si svou neobvyklostí vynucuje užití subsidiarity trestní represe, státní zástupce poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 3113/13, ve věci, jejíž podstatou bylo morálně ospravedlnitelné užití nedovolené svépomoci v rodinných vztazích. Pro úplnost poukázal i na předchozí judikaturu, v níž se soudy zabývaly otázkou subsidiarity trestní represe i společenskou škodlivostí.
Tak podle nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 2523/10, uveřejněného pod č. 16/2011 ve svazku č. 60/2011 Sb. n. u. ÚS na str. 171, nastává potřeba uplatnění principu ultima ratio orgány činnými v trestním řízení (tedy nejen zákonodárcem, který je hlavním adresátem tohoto principu) „jestliže se v daném individuálním případě vyskytnou mimořádné skutkové okolnosti, které způsobují, že stupeň trestního bezpráví je extrémně nízký, takže nejsou naplněny definiční znaky trestného činu. Nelze vyloučit mimořádné případy, kdy skutkové okolnosti činu jsou zcela atypické a kdy je nezbytné, aby spodní hranici škodlivosti určil sám orgán činný v trestním řízení, aby tak zabránil očividně nespravedlivému trestnímu postihu.“
Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010, bylo podle státního zástupce patrno, že „…sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat
na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř.“
Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, podle státního zástupce vyplynulo, že závěr o nedostatečné společenské škodlivosti činu by bylo možné učinit jen zcela výjimečně v případech, v nichž z určitých závažných důvodů nebylo vhodné uplatňovat trestní represi a že v takovém případě by tedy konkrétní čin z hlediska závažnosti neodpovídal ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům příslušné právní kvalifikace.
Dále státní zástupce připomenul, že odpovědností podle jiných právních předpisů se Nejvyšší soud zabýval například ve svém usnesení ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012, v němž dospěl mimo jiné i k tomu, že „došlo-li ke spáchání trestného činu, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (např. správního nebo obchodního práva), jimiž lze zajistit práva poškozené osoby.“ Obdobné závěry o významu jiných právních předpisů pak Nejvyšší soud učinil v řadě dalších rozhodnutí, například pod sp. zn. 3 Tdo 1054/2012 (jestliže se jednání vymyká ze sféry soukromého práva a přesahuje již do roviny práva trestního), sp. zn. 7 Tdo 988/2012 (i zásah do ryze soukromého práva nevylučuje trestní represi jako preventivní nástroj odrazení od protiprávní činnosti), sp. zn. 8 Tdo 1035/2010
(k uplatnění této zásady u majetkových trestných činů), sp. zn. 8 Tdo 784/2010 (vstup pachatele do občanskoprávního vztahu se záměrem spáchat trestný čin), sp. zn. 6 Tdo 706/2010 (trestní zákon umožňuje vyvodit trestní odpovědnost i za účelem ochrany subjektivních práv fyzických osob soukromoprávní povahy) a sp. zn. 5 Tdo 1535/2005 (užití prostředků trestní represe k ochraně uspokojování subjektivních práv soukromé povahy).
Ze všech citovaných názorů Ústavního soudu i Nejvyššího soudu lze podle státního zástupce učinit závěr, že neuplatnění trestní odpovědnosti podle §12 odst. 2 tr. zákoníku může přicházet v úvahu pouze v případech zcela výjimečných. Okolnosti konkrétního případu by musely být zcela mimořádné a zákonodárcem při formulování konkrétní skutkové podstaty trestného činu v podstatě nepředpokládatelné. Čin dovolatele, tak jak je popsán v rozsudku nalézacího soudu, však žádné takové výjimečné znaky neměl. Jednalo se o takové ztížení výkonu trestu odnětí svobody, které je Nejvyšším soudem běžně za trestné považováno – viz postih za méně závažné jednání odsouzeného ve shora citovaném usnesení Nejvyššího soudu dne 27. 5. 2010 sp. zn. 4 Tz 20/2010.
Podle státního zástupce bylo navíc zjevné, že dovolatel uplatnil stejné námitky již ve svém odvolání, takže nyní opakuje námitky, se kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly. Takové dovolání je zjevně neopodstatněné – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, a ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Jak již bylo uvedeno, dovolatel uplatnil námitky, které podřadil pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa) .
Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod přichází v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Dovolatel dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu je zřejmé, že dovolatel uplatnil relevantně námitku, že jeho jednání nebylo závažné ve smyslu ustanovení §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, když tvrdil, že soudy neobjasnily, jak mohlo zneužití návykové látky ovlivnit dosažení účelu trestu, jak měl být (obviněný) ovlivněn a v čem mělo spočívat to, že nebyl schopen plnit program zacházení určený věznicí, když na něm podle vysvětlení podaných spoluvězni a speciálními pedagogy vězeňské služby nebyly pozorovány příznaky zneužití drogy, a že u něj nebyl dán úmysl ke zmaření účelu trestu. Jako druhou relevantní námitku pak uplatnil poukaz na zásadu subsidiarity trestní represe.
Jakkoli Nejvyšší soud tyto námitky považoval z hlediska dovolacího řízení za relevantně uplatněné, nemohl jim z níže uvedených důvodů přisvědčit.
V předchozím textu odůvodnění tohoto usnesení Nejvyšší soud zcela záměrně a takřka doslovně citoval vyjádření státního zástupce, který podal rozsáhlý a podrobný výklad řešené problematiky i s poukazem na aktuální soudní judikaturu (z hlediska procesní ekonomie je proto nadbytečné, aby na tomto místě byly opětně reprodukovány všechny judikáty dotýkající se posuzované problematiky, na něž stačí jen odkázat). Právě výše citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu přiléhavě dopadají na posuzovanou věc, a proto i se závěry, které státní zástupce učinil, se Nejvyšší soud mohl plně ztotožnit. Poukázal-li dovolatel ve svém podání jen na dvě z těchto judikaturních rozhodnutí, je evidentní, že si vybral pouze ta z nich, která by mohla svědčit v jeho prospěch, a současně pominul všechna ta rozhodnutí, která podporovala správnost a zákonnost napadených rozhodnutí obou soudů nižších stupňů.
Již soud prvého stupně v odůvodnění odsuzujícího rozsudku přiléhavě uvedl, že obviněný byl věznicí hodnocen velmi negativně, byl zařazen do III. (nejhorší) prostupné skupiny vnitřní diferenciace, od nástupu do výkonu trestu odnětí svobody mu bylo uloženo celkem osm kázeňských trestů. Výkonu trestu jako takovému výkonu se zjevně odmítal podřídit, nerespektoval zcela program zacházení, jeho chování bylo v rozporu jak s pravidly morálními, tak s normami výkonu trestu, takže účel trestu u něho nemohl být ani v nejmenším naplněn, a proto ředitel věznice podal návrh na jeho přeřazení do přísnějšího typu věznice.
Přistoupí-li k těmto okolnostem skutkové zjištění nalézacího soudu, že obviněný ve výkonu trestu požíval zakázané návykové látky opakovaně (prokazatelně čtyřikrát během jediného roku), je třeba považovat za správný jeho názor, že obviněný takovým jednáním naplnil zákonem požadované znaky „závažného jednání“, jímž „zmařil účel trestu“. Takový závěr je v plné shodě i s výše citovaným rozhodnutím č. 40/2008 Sb. rozh. trest., v němž Nejvyšší soud zdůraznil požadavek na „soustavnost a opakovanost“ závadového jednání pachatele. Jednáním obviněného tak byl zároveň naplněn znak „podstatného ztěžování výkonu rozhodnutí soudu“ obsažený v návětí ustanovení §337 odst. 1 tr. zákoníku (k tomu srov. též stranu 3 odůvodnění usnesení odvolacího soudu, který tento znak spatřoval v nebezpečí vzniku škodlivého návyku u obviněného).
V souladu s výše vyjádřeným názorem státního zástupce je i Nejvyšší soud přesvědčen, že právě uvedenými znaky se trestní věc dovolatele odlišovala od věcí řešených ve všech shora citovaných judikaturních rozhodnutích (v nichž se nikdy nejednalo o tak časté požívání zakázaných návykových látek ze strany natolik negativně hodnoceného pachatele). V dané věci však bylo soustavné požívání těchto látek obviněným součástí jeho obecného odmítání předpisů platných pro výkon trestu odnětí svobody, proto takové jednání již bylo třeba považovat za jednání natolik „závažné“, že jím již byly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku.
Shora popsaná zjištění obou soudů nižších instancí jednoznačně svědčí o zavinění obviněného ve formě přímého úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť opakovaným požíváním zakázaných návykových látek a celkově negativním chováním ve výkonu trestu odnětí svobody vědomě a záměrně porušoval zájem chráněný trestním zákonem. Už proto nemohlo před dovolacím soudem obstát jeho (podrobněji nezdůvodněné) tvrzení, že u něho nebyl dán jeho úmysl ke zmaření účelu trestu.
K poslední dovolací námitce obviněného, že soudy nižších instancí měly uplatnit zásadu subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2 tr. zákoníku), Nejvyšší soud konstatuje, že také v tomto bodě se plně ztotožnil s názorem státního zástupce (srov. výše), na který odkazuje a jen jej doplňuje dále uvedeným výkladem.
Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné.
V posuzované věci dovolatel uplatnil tuto námitku pouze obecným vymezením, když uvedl, že podle zásady subsidiarity trestní represe má stát uplatňovat prostředky trestního práva zdrženlivě a to pouze tam, kde jiné právní prostředky selhávají, což se (prý) v daném případě nestalo (k tomu presentoval stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu pod sp. zn. Tpjn 301/2012 s citací z něj). K tomuto povšechnému tvrzení s uvedeným odkazem však již nepřipojil žádnou argumentaci, jíž by vyložil, proč se domnívá, že právě v jeho trestní věci měla být aplikována uvedená zásada.
Nejvyššímu soudu ovšem nepřináleží, aby za dovolatele dotvářel jeho právní argumentaci a domýšlel, co snad měl na mysli. Proto při absenci příslušné argumentace ze strany dovolatele jen konstatuje, že neshledal žádnou výjimečnou okolnost, pro kterou by bylo namístě zvažovat aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Obviněný požíváním zakázané návykové látky (dokonce opakovaně během jediného roku), jakož i jiným chováním v rozporu s předpisy pro výkon trestu odnětí svobody porušoval vězeňský režim při výkonu tohoto trestu, aniž by k tomu došlo za existence jakékoli okolnosti ( ostatně dovolatel ani nic takového ve svém podání netvrdil ), která by mohla vést k reálné úvaze o případné aplikaci ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. února 2015
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a