ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.1345.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 1345/2015-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. ledna 2016 o dovolání obviněného Ing. Bc. P. S. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 4. 2015 sp. zn. 4 To 1/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 1 T 7/2007, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 4. 2015 sp. zn. 4 To 1/2014 a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 28. 8. 2013 sp. zn. 1 T 7/2007.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Teplicích přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný Ing. Bc. P. S. byl rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 28. 8. 2013 sp. zn. 1 T 7/2007 uznán vinným pokusem přečinu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že v přesně nezjištěné době dne 2. 10. 2006 v budově P., O. ř. v T. a dále v přesně nezjištěné době, nejpozději však do dne 13. 10. 2006, v blízkosti bydliště poškozeného v K. – U., M. ulici u domu, jako komisař oddělení hospodářské kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování Okresního ředitelství Policie České republiky v T., požadoval od poškozeného T. M., částku ve výši 30.000 Kč za to, že využije svého služebního postavení a vlivu a zařídí u policejního komisaře npor. Ing. R. M., aby došlo k odložení trestní věci vedené proti poškozenému pod ČTS:ORTP-1717/KPV-OHK-2006, ačkoliv věděl, že k odložení této trestní věci dojde i bez jím přislíbeného jednání, které nehodlal vykonat, přičemž dne 13. 10. 2006 v časovém rozmezí od 07.55 - 8.30 hod. v budově O. ř. v T. převzal ve své kanceláři po předchozí domluvě od poškozeného T. M. za účelem tzv. obstarání této záležitosti částku ve výši 30.000 Kč, kterou poškozený T. M. na jeho pokyn uložil na konferenční stolek pod spis, přičemž k předání uvedené částky došlo v rámci povoleného předstíraného převodu podle §158c tr. řádu.
Za to mu byl podle §209 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, který mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku, §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu byl též uložen peněžitý trest ve výši 100 denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činila částku 300 Kč, celkem tedy ve výši 30.000 Kč. Podle §68 odst. 5 tr. zákoníku mu bylo povoleno předmětný peněžitý trest zaplatit v patnácti měsíčních splátkách ve výši 2.000 Kč měsíčně splatných do každého 20. dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, přičemž výhoda splátek by odpadla, pokud by obviněný nezaplatil dílčí splátku včas. Pro případ, že by uložený trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Dále mu byl podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu služby příslušníka v bezpečnostním sboru na dobu pěti roků.
Proti předmětnému rozsudku soudu prvého stupně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce odvolání do výroku o vině i trestu, které Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 20. 4. 2015 sp. zn. 4 To 1/2014 podle §256 tr. ř. zamítl, jako nedůvodné.
Toto usnesení soudu druhého stupně obviněný napadl prostřednictvím svého obhájce dovoláním, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, jakož i podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a konečně podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., tedy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný po stručném shrnutí průběhu projednávané trestní věci předestřel své námitky nejdříve ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění spatřil hned v několika skutečnostech.
V úvodu obviněný brojí proti postupu odvolacího soudu, který podle něj zcela pominul řetězec důkazů stojících v jeho prospěch – obsah výpovědi samotného obviněného a dále svědků P. H., M. M., R. M., P. P. a Z. M.
Odvolací soud rovněž podle obviněného založil své rozhodnutí zejména na důkazu v podobě výpovědi svědka T. M., přičemž se již nezabýval tím, že Okresní soud v Teplicích ve svém původním zprošťujícím rozsudku ze dne 23. 4. 2010 č. j. 1 T 7/2007-205 pokládal prakticky totožnou výpověď svědka za založenou na domněnkách a tohoto označil za osobu se sklony k nepoctivému jednání. Odvolací soud dále založil své rozhodnutí na důkazu předstíraným převodem podle §158c tr. ř., odposlechem telefonické komunikace mezi obviněným a poškozeným a záznamem jejich komunikace v kanceláři obviněného dne 13. 10. 2006, opatřeného ze záznamového zařízení, jímž byl svědek vybaven. Zmíněný předstíraný převod byl podle obviněného proveden procesně vadně, když absentoval záznam o tomto operativně pátracím prostředku ve smyslu §158c odst. 4 tr. ř., načež nápravu tohoto nedostatku nelze, na rozdíl od názoru odvolacího soudu, dosáhnout výslechem policistů, kteří se na tomto úkonu podíleli.
Obviněný poté, vědom si skutečnosti, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze, byť výjimečné, založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu v situaci, pokud by právní závěry rozhodujícího soudu byly v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními a důkazy, podrobně vysvětluje důvody, proč podle něj napadené rozhodnutí trpí zmíněným extrémním nesouladem.
Jako první rozporuje skutková zjištění soudů obou stupňů v tom směru, že požadoval od poškozeného T. M. částku ve výši 30.000 Kč za to, že využije svého služebního postavení a vlivu a zařídí u svědka – policejního komisaře – R. M., aby došlo k odložení trestní věci poškozeného. Původní zprošťující rozsudek Okresního soudu v Teplicích (byť soud rozhodoval v jiném obsazení), byl vydán na základě prakticky stejných důkazů, jako v době, kdy tento soud rozhodl o vině obviněného. Následně obviněný opakoval tuto zmíněnou argumentaci o odlišném hodnocení výpovědi poškozeného T. M. před a po vrácení věci do přípravného řízení.
Poté se obviněný zevrubně věnoval okamžiku, kdy mělo dojít k předání finančního obnosu od poškozeného T. M. směrem k obviněnému. Ve chvíli, kdy poškozený T. M. ukládal v kanceláři obviněného částku 30.000 Kč pod spis položený na konferenčním stolku, se totiž obviněný ve své kanceláři nenacházel, o jednání dotyčného nevěděl, o penězích s ním nemluvil a navíc s těmito penězi vůbec nepřišel do kontaktu. Přestože soud dospěl k závěru, že pokyn k uložení peněz pod spis dal právě obviněný, pro takový úsudek není žádného důkazu.
V další části dovolání obviněný napadl konkrétní úkony trestního řízení, které podle něj vykazovaly tak závažné vady, že čerpání poznatků z nich bylo v rozporu s trestním řádem. Jednalo se o operativně pátrací prostředek sledování osob a věcí podle §158d tr. ř., který byl proveden bez řádného povolení státního zástupce, což konstatoval i soud, který ovšem rovněž konstatoval, že tento úkon nepřinesl konkrétní použitelné výsledky.
Zejména se však jedná o skutečnost, že ve spise chybí záznam o provedení předstíraného převodu ve smyslu §158c odst. 4 tr. ř., který je nutnou podmínkou pro možnost přezkoumání procesní perfekce takového úkonu státním zástupcem. Rovněž v rámci tohoto nebyl pořízen protokol o zvukovém záznamu podle §158d odst. 7 tr. ř . per analogiam . Tento úkon již soud zhodnotil jako důkaz v neprospěch obviněného.
Soud pak podle svého názoru zhojil výše zmíněnou vadu výslechem svědků z řad tehdejší Inspekce ministra vnitra Z. C., F. B. a V. D., s čímž obviněný nemůže souhlasit. Navíc svědek Z. C. byl v rozporu s výkladovým stanoviskem nejvyšší státní zástupkyně ze dne 12. 4. 2002, poř. č. 2/2002, ve věci dále činný jako policejní orgán, přestože se podílel na úkonu předstíraného převodu věci, a to přinejmenším tím, že dne 13. 10. 2006 prováděl prohlídku kanceláře obviněného, dále dne 11. 10. 2006 vydal příkaz k provedení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu mobilního telefonu poškozeného T. M., dne 16. 10. 2006 podal žádost o ukončení odposlechu a záznamu téže stanice, působil jako orgán Inspekce ministra vnitra při podání vysvětlení obviněného dne 13. 10. 2006, vyslýchal dne 16. 11. 2006 svědka J. M. a dne 26. 10. 2006 vyslýchal poškozeného T. M. Svědek Z. C. se tak nacházel v trojjediné pozici – instruoval poškozeného T. M. v rámci předstíraného převodu věci, byl policejním orgánem a konečně vystupoval jako svědek ve stádiu řízení před soudem. Taková svědecká výpověď nemohla zajistit bezvadnost tohoto dříve vadného úkonu z přípravného řízení.
V rámci námitek pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. pak obviněný namítl, že trestní stíhání proti němu bylo vedeno nepřípustně, neboť bylo promlčeno. Trestní stíhání bylo totiž vedeno pro skutek, ve kterém byl shledán pokus přečinu podvodu podle §21 tr. zákoníku k §209 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž za uvedený přečin trestní zákoník stanoví horní hranici trestní sazby trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §34 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku zaniká trestní odpovědnost uplynutím promlčecí doby, jež činí tři roky. Ustanovení §34 odst. 4 tr. zákoníku poté taxativně vyjmenovává úkony, které tuto promlčecí dobu přerušují.
Podle obviněného byly těmito úkony v projednávaném případě obžaloba podaná 10. 1. 2007, trestní příkaz ze dne 9. 10. 2008, proti kterému byl podán odpor, následně podaná obžaloba dne 6. 12. 2012 a konečně odsuzující rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 28. 8. 2013.
Ke skutku, za který byl obviněný trestně stíhán, sice došlo za účinnosti trestního zákona, nicméně ve smyslu §2 odst. 1 tr. zákoníku bylo užito trestního zákoníku jako zákona pro obviněného příznivějšího, přičemž tohoto zákona by mělo být užito komplexně, tedy i v otázce přerušení promlčecí doby. Mezi vydaným trestním příkazem dne 9. 10. 2008 a obžalobou podanou dne 6. 12. 2012, jako okolnostmi přerušujícími promlčecí dobu, uplynul delší než tříletý časový úsek, proto podle obviněného jeho trestní odpovědnost zanikla. I v případě, pokud by se otázka přerušení promlčecí doby posuzovala před nabytím účinnosti trestního zákoníku podle §67 odst. 3 písm. a) tr. zákona (zák. č. 140/1961 Sb., dále jen tr. zák.), posledním úkonem ve smyslu uvedeného ustanovení by patrně bylo odročení hlavního líčení ze dne 11. 11. 2009, načež další okolností přerušující běh promlčecí doby by bylo až podání obžaloby dne 6. 12. 2012. I v takovém případě tedy zanikla trestní odpovědnost obviněného.
Z podstaty této argumentace je podle obviněného naplněn i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť Krajským soudem v Ústí nad Labem bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích, přestože byly v řízení mu předcházejícím dány důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. e) a písm. g) tr. ř.
Na základě výše zmíněného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. po stručném shrnutí obsahu dovolání uvedl v návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04, uveřejněný pod č. 172/2004 Sb. nálezů a usnesení Ústavního soudu, že dovolatel daným způsobem argumentace žádný extrémní rozpor neoznačil, když namísto toho předložil vlastní verzi skutkových zjištění. Tyto námitky tak nemohou založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
K námitkám obviněného ohledně promlčení trestního stíhání uvedl, že obviněný pominul podání obžaloby ze dne 12. 6. 2012 (správně 13. 6. 2012), kdy tento úkon přerušil tříletou promlčecí dobu běžící nově od 12. 11. 2009. Poté byla podána v pořadí třetí obžaloba (dne 6. 12. 2012), načež byl dne 28. 8. 2013 vyhlášen nalézacím soudem odsuzující rozsudek. Úvaha obviněného o aplikaci §34 odst. 4 tr. zákoníku i na úkony prováděné před účinností tohoto zákona poté naráží na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, jmenovitě na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010 sp. zn. 3 Tdo 1036/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011 sp. zn. 11 Tdo 22/2011, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2010 sp. zn. 8 Tdo 797/2010, uveřejněné pod č. 53/2011 Sb. rozh. tr. Proto ani tato námitka ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. podle státního zástupce není důvodná.
Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 4. 2015 sp. zn. 4 To 1/2014 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pokud jde o uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., ten je dán v případech, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. To jinými slovy znamená, že ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v §11 odst. 1, odst. 4 tr. ř. nebo v §11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno, přičemž orgán činný v trestním řízení v závislosti na tom, kdy tato skutečnost vyšla najevo, přesto nerozhodl o zastavení trestního stíhání obviněného, načež rozhodl rozhodnutím ve věci samé jiným způsobem pro obviněného méně příznivým (zejména odsuzujícím rozsudkem), přičemž takové rozhodnutí lze napadnout dovoláním.
Obviněný namítá, že jeho trestní stíhání bylo promlčeno, a to z toho důvodu, že promlčecí doba přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, za jehož pokus byl trestně stíhán a odsouzen, činí podle §34 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku tři roky, načež ke skutku sice došlo za účinnosti tr. zák., nicméně ve smyslu §2 odst. 1 tr. zákoníku bylo užito trestního zákoníku jako zákona pro obviněného příznivějšího, přičemž tohoto zákona by mělo být podle obviněného užito komplexně, tedy i v otázce přerušení promlčecí doby. Ustanovení §34 odst. 4 tr. zákoníku taxativně vyjmenovává skutečnosti, pro které se promlčecí doba přerušuje, když mezi těmito skutečnostmi (konkrétně mezi trestním příkazem ze dne 9. 10. 2008 a následně podanou obžalobou dne 6. 12. 2012), uplynula doba delší než tříletá, načež tím podle obviněného zanikla jeho trestní odpovědnost.
I v případě, pokud by se otázka přerušení promlčecí doby posuzovala před nabytím účinnosti trestního zákoníku podle §67 odst. 3 písm. a) tr. zákona, posledním úkonem ve smyslu uvedeného ustanovení by podle obviněného patrně bylo odročení hlavního líčení ze dne 11. 11. 2009, načež další okolností přerušující běh promlčecí doby by bylo (již za účinnosti trestního zákoníku) až podání obžaloby dne 6. 12. 2012. I v takovém případě tedy zanikla trestní odpovědnost obviněného.
Nejvyšší soud po prostudování spisového materiálu dospěl k závěru, že vznesené námitky obviněného nejsou důvodné.
Obviněný byl původně (po prvotní změně právní kvalifikace) trestně stíhán za pokus přečinu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., kdy horní hranice sazby trestu odnětí svobody u tohoto přečinu byla tři roky. Podle §67 odst. 1 písm. c) tr. zák. byla promlčecí doba na tento přečin pět roků.
Podle §2 odst. 1 tr. zákoníku byla trestnost tohoto jednání posuzována podle trestního zákoníku, neboť to bylo pro obviněného příznivější. Konkrétně byla právně kvalifikována jako pokus přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, u něhož horní hranice trestní sazby trestu odnětí svobody činí dva roky. Podle §34 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku je promlčecí doba u tohoto přečinu tři roky.
Zásadní otázkou zůstává okamžik přerušení promlčecí doby, respektive zaprvé podle jakého zákona vůbec posuzovat předpoklady přerušení promlčecí doby a zadruhé jaké konkrétní úkony přerušovaly běh této doby.
Trestní zákon a trestní zákoník totiž upravují přerušení promlčecí doby poměrně odlišně, přičemž platí, že trestní zákon je z pohledu obviněného přísnější. Stěžejními jsou ustanovení §67 odst. 1 písm. a) tr. zák., podle kterého se promlčení trestního stíhání přerušuje sdělením obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícími úkony policejního orgánu, státního zástupce nebo soudu směřujícími k trestnímu stíhání pachatele. Na rozdíl od toho trestní zákoník v §34 odst. 4 písm. a) stanovuje, že toliko taxativně uvedené úkony, které spočívají v zahájení trestního stíhání pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následující vzetí do vazby, vydání příkazu k zatčení, podání žádosti o zajištění vyžádání osoby z cizího státu, vydání evropského zatýkacího rozkazu, podání obžaloby, návrhu na schválení dohody o vině a trestu, návrhu na potrestání, vyhlášení odsuzujícího rozsudku pro tento trestný čin nebo doručení trestního příkazu pro takový trestný čin obviněnému, přerušují běh promlčecí doby trestní odpovědnosti.
Podle §2 odst. 1 tr. zákoníku se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, načež podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější, přičemž užití nového práva je pro pachatele příznivější, skýtají-li jeho ustanovení, posuzovaná jako celek, výsledek pachateli příznivější než právo dřívější (přiměřeně srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 3. 1962 sp. zn. 2 To 34/62, uveřejněný pod č. 19/1962 Sb. rozh. tr. ) . Obecně tak platí, že příslušného zákona se užije jako celku, tedy na řešení všech dotčených otázek.
Z této zásady však judikatura vytvořila výjimku týkající se právě okamžiku přerušení trestního stíhání. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2010 sp. zn. 8 Tdo 797/2010, uveřejněného pod č. 1329 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu , nový trestní zákoník nemá žádný vliv na význam a účinky procesních úkonů směřujících k trestnímu stíhání pachatele, které byly učiněny přede dnem 1. 1. 2010 a v souladu s tehdy platným ustanovením §67 odst. 3 písm. a) tr. zákona způsobily přerušení promlčení trestního stíhání, a to ani v případě, že od 1. 1. 2010 s ohledem na taxativní výčet uvedený v §34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku již s provedením těchto úkonů není spojeno přerušení promlčecí doby. Došlo-li tedy v době do 31. 12. 2009 k přerušení promlčení trestního stíhání podle §67 odst. 3 písm. a) tr. zákona takovými úkony orgánu činného v trestním řízení směřujícími k trestnímu stíhání pachatele, které již nejsou zahrnuty mezi taxativně vyjmenované procesní úkony orgánů činných v trestním řízení v ustanovení §34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, jež nyní přerušují promlčecí dobu, nemá tato nová právní úprava žádný vliv na účinky dříve provedených úkonů. Proto jimi bylo přerušeno promlčení trestního stíhání a podle §67 odst. 4 tr. zákona počala běžet nová promlčecí doba, která skončí za účinnosti nového trestního zákoníku po 1. 1. 2010, a to jen po případné modifikaci její délky ve smyslu §2 odst. 1, odst. 3 a §34 odst. 1 tr. zákoníku . Ve stejném duchu hovoří i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008 sp. zn. 8 Tdo 1114/2008, uveřejněné pod č. 59/2009 Sb. rozh. tr., jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2010 sp. zn. 8 Tdo 797/2010, uveřejněné pod č. 53/2011 Sb. rozh. tr.
K tomu je třeba k úplnosti přiměřeně zmínit rozsudek Nejvyššího ze dne 19. 11. 1997 sp. zn. 2 Tzn 61/97, uveřejněný pod č. 40/1998 Sb. rozh. tr., který stanovil, že zásada vyplývající z ustanovení §16 odst. 1 tr. zák., že trestnost činu se posuzuje podle pozdějšího zákona, jestliže je to pro pachatele příznivější, se uplatní i při posuzování otázky, zda je či není trestní stíhání promlčeno podle §67 odst. 1 tr. zák., v tom smyslu, že se vychází z délky promlčecí doby určené trestní sazbou trestu odnětí svobody toho trestného činu, jehož kvalifikace podle této zásady připadá v úvahu .
Pokud dojde k aplikaci výše uvedeného na projednávaný případ, je třeba dospět k závěru, že úkony, které přerušovaly promlčecí dobu před nabytím účinnosti nového trestního zákoníku dne 1. 1. 2010, nejsou do tohoto data dotčeny, přičemž od tohoto data již promlčecí dobu přerušují toliko taxativně uvedené důvody podle §34 odst. 4 tr. zákoníku. Nelze tak souhlasit s tvrzením obviněného, že trestního zákoníku by se mělo užít v celém komplexu, tedy i v otázce přerušení promlčecí doby před nabytím účinnosti trestního zákoníku.
Rozhodným obdobím pro posouzení otázky, zda trestní odpovědnost obviněného zanikla promlčením, je období před podáním druhé obžaloby, která byla doručena soudu prvého stupně dne 13. 6. 2012, nikoliv obžaloby podané dne 6. 12. 2012, kdy se jednalo již v pořadí o třetí obžalobu, byť po podání druhé obžaloby byla věc usnesením Okresního soudu v Teplicích ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 1 T 7/2007 vrácena do přípravného řízení k došetření. Tato skutečnost však nemá na přerušení promlčecí doby vliv, neboť zákon k přerušení promlčecí doby vyžaduje toliko podání obžaloby a tuto skutečnost již blíže nepodmiňuje.
V době po nabytí účinnosti trestního zákoníku (tedy od 1. 1. 2010) orgány činné v trestním řízení neučinily žádný z taxativně stanovených úkonů podle §34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, a to až do podání zmíněné (druhé) obžaloby dne 13. 6. 2012. Před nabytím účinnosti trestního zákoníku byla platná a účinná úprava podle §67 odst. 1 písm. a) tr. zák., kdy běh promlčecí doby přerušovaly i úkony orgánů činných v trestním řízení po sdělení obvinění obviněnému, které směřovaly k jeho trestnímu stíhání. Těmito úkony byly například předvolání obviněného či svědků k výslechu, nařízení hlavního líčení apod., jinými slovy muselo jít o úkony buď policejního orgánu, státního zástupce či soudu po zahájení trestního stíhání (sdělení obvinění) a zároveň směřující k trestnímu stíhání obviněného (myšleno v širším slova smyslu).
Posledním takovým úkonem orgánů činných v trestním řízení před nabytím účinnosti trestního zákoníku je podle spisového materiálu odročení hlavního líčení dne 11. 11. 2009, přičemž okolnost tohoto odročení není z hlediska výše zmíněného podstatná. Ze spisu je také zřejmé, že dne 7. 12. 2009 byla Policií ČR – KŘP Severočeského kraje, oddělením hlídkové služby 5, Teplice, zaslána negativní odpověď na žádost soudu o doručení obsílky svědkovi Z. M. ze dne 2. 12. 2009 (která již ve spise není založena). Tato odpověď na žádost za úkon orgánu činného v trestním řízení směřující k trestnímu stíhání obviněného již označena být nemůže. Zmíněné oddělení hlídkové služby nelze označit za policejní orgán z důvodu nepříslušnosti (jednalo se toliko o žádost soudu o doručení obsílky, nikoli o prověřování či vyšetřování trestní věci). Taktéž se jednalo o úkon učiněný ve stádiu řízení před soudem, kdy policejní orgán ve věci již nemá rozhodovací pravomoc. Samotné dožádání soudu ze dne 2. 12. 2009 takovým úkonem být mohlo, ovšem ve spisu je o něm zmínka pouze sekundární (z odpovědi Policie ČR na tuto žádost).
Lze tedy shrnout, že tříletá promlčení doba začala plynout dnem následujícím po posledním úkonu soudu ve smyslu §67 odst. 3 písm. a) tr. zák., čímž bylo odročení hlavního líčení ze dne 11. 11. 2009, tedy dnem 12. 11. 2009. Dalším úkonem, který přerušoval (již za účinnosti trestního zákoníku) tuto promlčecí dobu ve smyslu §34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, bylo podání druhé obžaloby dne 13. 6. 2012. K úplnosti je třeba dodat, že dalšími úkony přerušujícími promlčecí dobu bylo podání třetí obžaloby dne 6. 12. 2012 a vyhlášení odsuzujícího rozsudku dne 28. 8. 2013 soudem prvého stupně. Nejvyšší soud proto shledal, že tříletá promlčecí doba byla přerušena před jejím uplynutím a trestní odpovědnost obviněného tak rozhodně zaniknout nemohla. Námitky obviněného v tomto ohledu jsou proto neopodstatněné.
Další z uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Evropská úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena ve zprávě trestního kolegia Nejvyššího soudu o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. ve vztahu k soudnímu řízení ze dne 29. 9. 2004 sp. zn. Ts 42/2003, uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006, uveřejněné pod č. 21/2007 Sb. rozh. tr. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07 a v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci“.
Jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Obviněný v rámci předmětného dovolacího důvodu své námitky zakládá především co do rozšířené (a výjimečné) přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu, zejména stran tzv. extrémního nesouladu skutkových zjištění soudů ve stádiu řízení před soudem s jejich právními závěry. Další, byť minoritní, rovinou těchto námitek pak bylo užití tzv. nezákonných důkazů při úvahách směřujících ke zjištění skutkového stavu, které mají být a limine vyloučeny.
Lze souhlasit s obviněným, jakožto i s Krajským soudem v Ústí nad Labem, který původní zprošťující rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 23. 4. 2010 podle §258 odst. 1 písm. a), písm. b) a písm. c) tr. ř. usnesením ze dne 26. 1. 2011 sp. zn. 4 To 362/2010 zrušil a podle §260 tr. ř. vrátil věc státnímu zástupci, jelikož přípravné řízení vykazovalo řadu méně či více závažných vad. Navzdory nově provedenému řízení před soudem, v rámci přezkoumání nyní předloženého spisového materiálu, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že i při posledním zjišťování skutkového stavu věci byl použit důkaz, který trpěl takovými procesními nedostatky, jež ho diskvalifikovaly natolik, že z něho nebylo možné při hodnocení důkazů vycházet.
Námitky zmíněného charakteru uplatněné v dovolání jsou namířeny především proti zákonnosti důkazů získaných operativními pátracími prostředky, konkrétně sledováním osob a věcí podle §158d tr. ř. a zejména předstíraným převodem věci podle §158c tr. ř.
Sledováním osob a věcí podle §158d odst. 1 věta prvá tr. ř. se rozumí získávání poznatků o osobách a věcech prováděné utajovaným způsobem technickými nebo jinými prostředky. Podle následujícího odstavce lze sledování, při kterém mají být pořizovány zvukové, obrazové nebo jiné záznamy, uskutečnit pouze na základě písemného povolení státního zástupce, přičemž podle odstavce 4 může být takové povolení vydáno jen na základě písemné žádosti, která musí být odůvodněna podezřením na konkrétní trestnou činnost a, jsou-li známy, též údaji o osobách či věcech, které mají být sledovány. V povolení musí být stanovena doba, po kterou bude sledování prováděno a která nesmí být delší než šest měsíců. Tuto dobu může ten, kdo sledování povolil, na základě nové žádosti písemně prodloužit vždy na dobu nejvýše šesti měsíců. Podle odstavce 7 předmětného ustanovení má-li být záznam pořízený při sledování použit jako důkaz, je třeba k němu připojit protokol s náležitostmi uvedenými v §55 a 55a tr. ř.
Písemné povolení k realizaci operativně pátracího prostředku sledování osob a věcí podle §158d tr. ř. bylo vydáno dne 12. 10. 2006 státním zástupcem Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem (č. l. 68 spisu), neboť se předpokládalo pořízení zvukových, obrazových nebo jiných záznamů. V povolení však zcela chyběl údaj o době, po kterou mělo být sledování prováděno, což je zákonný požadavek vyplývající z §158d odst. 4 tr. ř. Tento údaj byl ex post dne 16. 10. 2006 doplněn na dobu od 12. 10. 2006 do 12. 11. 2006 (č. l. 69 spisu).
Realizace sledování osoby obviněného ovšem započala dne 13. 10. 2006, tedy tři dny předtím, než byla státním zástupcem napravena absence přesné doby provádění tohoto operativně pátracího úkonu (srov. protokol z tohoto úkonu, č. l. 70). Jinými slovy v době realizace byl tento úkon zatížen procesní vadou. Nejvyšší soud však nepovažuje tuto vadu za natolik zásadní, aby mohla v konkrétním případě jakkoliv zasáhnout do práva obviněného na spravedlivý proces. Samotná absence doby povolené realizace tohoto úkonu, následně doplněná státním zástupcem, nemohla mít vliv na zákonnost tohoto úkonu, neboť ten byl započat až druhý den po vydání písemného povolení. Údaj o době možné realizace má význam zejména pro tu okolnost, aby úkon nebyl nezákonně prodlužován, přičemž by mohly pominout zákonné důvody prvotně dané pro možnost vykonání tohoto operativně pátracího prostředku, jakož i z toho důvodu, aby nebylo nepřiměřeně dlouho zasahováno do základních práv a svobod sledované osoby. Zákonné podmínky pro vykonání tohoto úkonu v okamžiku vydání povolení dne 12. 10. 2006 byly dány, přičemž dne 13. 10. 2006 bez pochyb stále trvaly. Následně dne 16. 10. 2006 byla i vymezena doba, po kterou bylo povoleno provádět sledování osoby obviněného, čili se tak stalo ještě na počátku základní (šestiměsíční) lhůty, po kterou zákon obecně připouští použití tohoto operativně pátracího prostředku.
Jiným případem byly okolnosti realizace předstíraného převodu věci. Podle §158c odst. 1 tr. ř. se jedná o předstírání koupě, prodeje nebo jiného způsobu převodu předmětu plnění včetně převodu takové věci, k jejímuž držení je třeba zvláštního povolení, nebo jejíž držení je nepřípustné, nebo která pochází z trestného činu, a konečně nebo která je určena ke spáchání trestného činu. Rovněž realizaci předstíraného převodu věci lze podle druhého odstavce uskutečnit pouze na základě písemného povolení státního zástupce. Pokud má být záznam pořízený při předstíraném převodu věci použit jako důkaz, je třeba k němu připojit protokol s náležitostmi uvedenými v §55 a 55a tr. ř. – srov. §158d odst. 7 tr. ř. per analogiam (k tomu více srov. ŠÁMAL, P. a kol., Trestní řád: Komentář. 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2000).
Ze spisového materiálu vyplývá, že k operativně pátracímu prostředku předstíraného převodu věci podle §158c tr. ř. bylo orgány činnými v trestním řízení vydáno písemné povolení státním zástupcem Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 12. 10. 2006 (č. l. 76 spisu), vyhotoven seznam použitých bankovek ze dne 13. 10. 2006 (č. l. 77 spisu) a protokol o předání těchto bankovek svědkovi T. M. ze dne 13. 10. 2006 (č. l. 78 spisu). Ve spise však zcela absentuje záznam tohoto úkonu vyhotovený policejním orgánem, který má být ve smyslu §158c odst. 4 tr. ř. doručen státnímu zástupci do 48 hodin od provedení úkonu. Rovněž zde zcela absentuje protokol o záznamech pořízených při tomto úkonu, který měl policejní orgán vyhotovit ve smyslu §158d odst. 7 tr. ř. per analogiam , pokud tyto záznamy měly být užity jako důkaz (což byly – v podobě zvukového záznamu – srov. str. 10-11, 13 odsuzujícího rozsudku soudu prvého stupně).
Záznam o provedení předstíraného převodu věci podle §158c odst. 4 tr. ř. je zpravidla toliko informace státnímu zástupci o tom, jakým způsobem úkon proběhl a jaké přinesl výsledky (srov. ŠÁMAL, P. a kol., Trestní řád: Komentář. 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2000). Zákonné podmínky předstíraného převodu věci musí být dány již před provedením takového úkonu, tedy již v okamžiku písemného povolení státního zástupce (resp. nesnese-li věc odkladu, lze předstíraný převod provést i bez povolení při splnění podmínky jeho bezodkladného požádání). Ačkoliv je záznam z takového úkonu zákonným předpokladem k procesní perfekci, je otázkou, zda se při jeho absenci jedná o vadu natolik podstatnou, aby se celý úkon dal označit jako nezákonný.
K zodpovězení této otázky je třeba zhodnotit skutečnost, zda stejného účelu (informace státnímu zástupci o realizaci úkonu, popř. průhlednost trestního řízení) z hlediska obhajoby obviněného nešlo dosáhnout i jiným způsobem, neboť předmětný záznam není (ani v tomto případě nebyl) zpravidla užit jako důkaz v trestním řízení, neboť důkazem jsou konkrétní okolnosti, které se dokazují ve smyslu hlavy páté trestního řádu, popř. po protokolaci i záznamy zvukové, obrazové nebo jiné, pořízené při realizaci takového úkonu. Záznam, jak bylo výše zmíněno, slouží toliko pro informaci státnímu zástupci o průběhu předstíraného převodu věci, jakož i pro zprůhlednění celého procesu trestní věci. Z pozice obhajoby obviněného lze stejného účelu dosáhnout jinými procesními instrumenty, například žádostí o přezkoumání postupu policejního orgánu a státního zástupce podle §157a tr. ř. či v rámci řádných opravných prostředků. Jinými slovy obviněný může v rámci těchto úkonů napadnout zákonnost daného operativně pátracího prostředku, přičemž ve spise má dostatek informací stran ověření, zda byly splněny zákonné podmínky pro povolení takového úkonu. Absence záznamu podle §158c odst. 4 tr. ř. tak podle Nejvyššího soudu nemohla sama o sobě založit nezákonnost předstíraného převodu věci jako celku.
Jiná situace ovšem nastala v případě provedení důkazu zvukovým záznamem pořízeným v rámci předstíraného převodu věci, o němž však nebyl vyhotoven protokol ve smyslu §158d odst. 7 tr. ř. per analogiam . Podle tohoto zákonného ustanovení je totiž použití pořízeného záznamu (v tomto případě zvukového) jako důkazu, tedy i v řízení před soudem, podmíněno připojením protokolu s náležitostmi podle §55 a §55a tr. ř.
Přípravné řízení trestní je koncipováno tím způsobem, že zásadní úkony ať již v rámci fáze prověřování (zpravidla pokud jsou neodkladné či neopakovatelné), či v rámci fáze vyšetřování, jsou úkony formalizovanými, jinými slovy řečeno zpravidla podléhají protokolaci. Tím se chtěl zákonodárce vyvarovat nepřípustným machinacím v této citlivé a zásadní části trestního řízení a zajistit tak právo na spravedlivý proces obviněného.
V některých případech je v obecné rovině možné, aby formální nedostatky v protokolaci byly následně zhojeny ve stádiu řízení před soudem. Jak uvedl Vrchní soud v Praze ve výše zmíněném usnesení ze dne 18. 1. 2001 sp. zn. 4 To 3/2001, uveřejněném pod č. 56/2006 Sb. rozh. tr., nedostatek splnění podstatných náležitostí protokolu (v judikovaném případě se jednalo o sepsání protokolu o záznamu telekomunikačního provozu ve smyslu §88 odst. 4 tr. ř., v tehdejším znění), zejména, pokud jde o údaje o místě, času, způsobu provedení záznamu, jakož i osobě, která záznam pořídila, lze však odstranit, a to i v řízení před soudem, stejným způsobem, tak jako v případě odstranění formálních nedostatků protokolu sepsaného o jakémkoliv jiném úkonu trestního řízení, např. výslechem osob, které se provedení úkonu zúčastnily, popř. jej provedly, a to v postavení svědka. Takový postup nelze považovat za nepřípustnou manipulaci se záznamy telekomunikačního provozu a nevymyká se ani možnostem soudu, takže věc nevyžaduje další šetření ve smyslu ustanovení §221 tr. ř. o vrácení věci státnímu zástupci k došetření .
V projednávaném případě je však významné, že protokol o záznamu (zvukového), pořízeného v rámci předstíraného převodu věci, nebyl sepsán vůbec . To je zásadně jiná situace, než tomu bylo ve výše citovaném případě, který řešil Vrchní soud v Praze, kde protokol o záznamu telekomunikačního provozu existoval, leč pouze trpěl některými formálními nedostatky. K odstranění těchto nedostatků pak jistě bylo možné využít výslechu procesně odpovědných osob. Jestliže ale, jako v případě dovolatele, žádný protokol o pořízení zvukového záznamu sepsán nebyl, Nejvyššímu soudu nezbývá než konstatovat, že se jedná o natolik závažnou procesní vadu, která způsobila nezákonnost užití zvukového záznamu pořízeného v rámci předstíraného převodu věci jako důkazu. Pořízený zvukový záznam tudíž neměl být jako důkaz v hlavním líčení připuštěn. Pokud připuštěn byl a byl přehrán, soudy jej nebyly oprávněny jako důkaz hodnotit, tedy měly jej vyloučit ze svého uvažování při zjišťování skutkového stavu věci.
Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že samotný předstíraný převod věci (finančních prostředků) podle §158c tr. ř. nebyl proveden nezákonným způsobem. Nezákonným důkazem se ale stal zvukový záznam pořízený v rámci realizace tohoto operativně pátracího prostředku, neboť z něj nebyl protokol ve smyslu §158d odst. 7 tr. ř. per analogiam vyhotoven. To ve svém důsledku vyloučilo možnost, aby byl předmětný zvukový záznam užit jako důkaz v řízení před soudem. Protože tato okolnost byla schopna ovlivnit výsledné hodnocení důkazů provedené soudy a tím i jimi zjištěný skutkový stav věci (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), bude nezbytné řízení před soudy nižších stupňů (minimálně před soudem prvého stupně) opakovat. To znamená, že již provedené důkazy budou znovu zhodnoceny a bude zjištěn skutkový stav věci, to celé při eliminaci poznatků vyplývajících ze zvukového záznamu, pořízeného v rámci předstíraného převodu (finančních prostředků). Nelze vyloučit, aby okolnosti stran předstíraného převodu byly objasněny osobami, podílejícími se na tomto úkonu, zejména svědkem T. M. či příslušníky býv. Inspekce ministra vnitra.
Další vytýkanou vadou spjatou s tímto úkonem byla skutečnost, že policista Z. C. podílející se na tomto operativně pátracím prostředku tím, že instruoval svědka T. M., jakým způsobem má při realizaci jednat (podílel se tedy na realizaci úkonu v širším smyslu jako řídící osoba – přiměřeně srov. §158e odst. 2 tr. ř.), působil dále jako policejní orgán v téže trestní věci, jinak řečeno dále konal prověřování, přestože byl v tomto důsledku podjatý ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. (více srov. výkladové stanovisko nejvyšší státní zástupkyně ze dne 12. 4. 2002, poř. č. 12/2002, ke sjednocení výkladu zákonů a jiných právních předpisů k možnosti utajit osobní identitu policisty provádějícího předstíraný převod a k použitelnosti záznamu o předstíraném převodu jako důkazu).
Je pravdou, že tato okolnost poněkud problematizuje procesní bezvadnost v postupu orgánů přípravného řízení, ale podle Nejvyššího soudu je podstatné, že úkony, které dotyčný policista jako policejní orgán vykonal po provedení předstíraného převodu věci, buď nebyly takového charakteru, aby je bylo možno klást k tíži obviněného (žádost o ukončení odposlechu a záznamu telefonní stanice svědka T. M. ze dne 16. 10. 2006), nebo se jednalo o důkazy, které byly následně opětovně provedeny v řízení před soudem (výslech svědků J. M. a T. M.). Pokud tento policista poté působil jako svědek ve stádiu řízení před soudem, žádné zákonné ustanovení mu v tom nebránilo. Jeho roli na operativně pátracím prostředku předstíraného převodu věci a z toho vycházející možné ovlivnění obsahu jeho výpovědi ale soudy měly (budou muset) vzít do úvahy při hodnocení takového důkazu ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř.
Dalšími námitkami dovolatele, které se týkají extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, se Nejvyšší soud již nezabýval. Tím, že bylo v rámci přezkoumání dovolání shledáno, že při zjišťování skutkového stavu věci byl soudy v předchozím řízení hodnocen nezákonný důkaz, pozbyla argumentace dovolatele své relevance, jelikož v novém řízení před soudem může skutkový stav doznat změn, které nyní nelze v rámci dovolacího řízení presumovat.
Posledním uplatněným dovolacím důvodem byl důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Ten je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Tento dovolací důvod tak sestává ze dvou alternativních podmínek.
Naplnění první z variant je přípustné ve dvou dílčích alternativách – 1) pokud byl řádný opravný prostředek (stížnost či odvolání) zamítnut z formálních důvodů podle ust. §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle ust. §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí, nebo 2) odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle ust. §253 odst. 3 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (srov. Šámal, P. a kol., Trestní řád II. Komentář. 7. vydání, 2013, str. 3174).
Druhá varianta předmětného dovolacího důvodu je spjata s některým z dovolacích důvodů uvedených v ust. §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., a to v případech, kdy odvolací soud některou z těchto vad vytýkanou v řádném opravném prostředku neodstranil, nebo sám zatížil řízení takovou vadou.
Jak Nejvyšší soud shora konstatoval, řízení u nalézacího soudu bylo zatíženo vadou ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kterou odvolací soud neodstranil, přestože byla obviněným namítána, a usnesením rozhodl o zamítnutí odvolání obviněného. Nejvyšší soud tak ve shodě s obviněným uzavírá, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., byl rovněž naplněn, konkrétně ve své druhé variantě.
Nejvyšší soud proto na základě všech výše uvedených zjištění a závěrů z podnětu dovolání obviněného Ing. Bc. P. S. zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. jak napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 4. 2015 sp. zn. 4 To 1/2014, tak i rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 28. 8. 2013 sp. zn. 1 T 7/2007 v celém rozsahu. Současně Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 2 tr. ř. všechna další rozhodnutí, která na zrušená rozhodnutí obsahově navazovala, pokud tím pozbyla svého podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Teplicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. To znamená, že jmenovaný soud ve věci nařídí a provede nové hlavní líčení, v němž bude postupovat v intencích tohoto rozhodnutí dovolacího soudu a meritorně ve věci rozhodne. V tomto novém řízení je tento soud vázán právním názorem, který ve věci vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno výhradně z podnětu dovolání obviněného, podle §265s odst. 2 tr. ř. nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (zákaz reformace in peius).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. ledna 2016
JUDr. František Hrabec
předseda senátu