ECLI:CZ:NS:2017:5.TDO.1549.2015.1
sp. zn. 5 Tdo 1549/2015-98
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 7. 2017 o dovoláních, která podali obvinění V. M. , a P. N. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. 12 To 16/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 41/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu se dovolání obviněných V. M. a P. N. odmítají .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 16 T 41/2010, byli obvinění V. M. a P. N. uznáni vinnými pod body I. a II. výroku o vině zločinem zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2, 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů účinném do 12. 8. 2017 (dále ve zkratce „tr. zákoník“), ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za to byl oběma obviněným uložen podle §255 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody každému v trvání 5 let, pro jehož výkon byli oba zařazeni podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem.
2. Výše uvedený trestný čin podle rozsudku soudu prvního stupně ve stručnosti spočíval v tom, že v rozhodné době, tj. nejméně v období od 3. 12. 2001 do 31. 10. 2005, měli obvinění následující postavení:
a) jednak byli oba dva jedinými jednateli a společníky obchodní společnosti NEVA - NEKUT & M., spol. s r. o., se sídlem Kardašova Řečice, Husova č. 537 (dále ve zkratce jen „obchodní společnost NEVA“),
b) jednak obviněný V. M. byl předsedou představenstva a obviněný P. N. místopředsedou představenstva obchodní společnosti DELTA Kardašova Řečice, a. s., IČ: 251 58 651, se sídlem Kardašova Řečice, Husova č. 537 (dále ve zkratce jen „obchodní společnost DELTA“),
c) jednak oba dva byli jedinými jednateli obchodní společnosti NEVA - TRADE s. r. o., IČ: 260 66 645, se sídlem Kardašova Řečice, Husova č. 537 (dále ve zkratce jen „obchodní společnost NEVA - TRADE“),
přičemž oba obvinění v úmyslu opatřit prospěch obchodní společnosti DELTA uzavřeli při využití vzájemného personálního propojení všech tří společností na úkor obchodní společnosti NEVA řadu smluv a dohod blíže popsaných a rozvedených ve výroku rozsudku soudu prvního stupně pod body I. a II., na základě nichž byla obchodní společnost NEVA zbavena majetku sloužícího k podnikání, zatímco obchodní společnost DELTA tímto jednáním získala prospěch velkého rozsahu ve výši 11 630 876 Kč. Základem těchto transakcí bylo rozhodnutí valné hromady obchodní společnosti NEVA o rozdělení dosud nerozděleného zisku společníkům ve výši 34 776 471 Kč, tj. po odečtení srážkové daně ve výši 29 560 000 Kč, tedy ve výši 14 780 000 Kč každému obviněnému, přestože k takové výplatě zisku nemohlo dojít pro nedostatek finančních zdrojů bez toho, aby se obchodní společnost NEVA zbavila dlouhodobého majetku nutného k jejímu podnikání, který proto následně úplatně převedla do obchodní společnosti DELTA. Ta ovšem rovněž neměla dostatek peněžních prostředků k nákupu, a tak její valná hromada rozhodla o zvýšení základního kapitálu o částku ve výši 29 560 000 Kč. Tím oběma obviněným jednak vznikla povinnost splatit emisní kurs akcií této akciové společnosti ve výši 14 780 000 Kč, jednak jim vznikla pohledávka za obchodní společností NEVA v téže výši. Následně obvinění jako postupníci uzavřeli smlouvu o postoupení pohledávky a dohodu o započtení s obchodní společností NEVA jako postupitelem, která obviněným úplatně (každému za částku ve výši 14 780 000 Kč) postoupila své pohledávky za obchodní společností DELTA, a zároveň došlo k započtení vzájemných pohledávek (z kupní ceny a z pohledávky z titulu výplaty nerozděleného zisku). Následně obvinění uzavřeli dohodu o započtení pohledávek i s obchodní společností DELTA (pohledávky z titulu kupní smlouvy a pohledávky z titulu zvýšení základního kapitálu). Když obchodní společnost NEVA takto přišla o majetek dříve jí sloužící k podnikání, pronajala si jej od obchodní společnosti DELTA, která ho k tomu nevyužívala; roční nájemné bylo ve výši 2 857 130 Kč bez daně z přidané hodnoty (dále ve zkratce „DPH“) za nemovitosti a ve výši 1 937 230 Kč bez DPH za movité věci. K uvedeným transakcím a smlouvám došlo v prosinci roku 2001. Za roky 2002 a 2003 pak musela obchodní společnost NEVA uhradit obchodní společnosti DELTA jen za nájemné částku ve výši 10 834 876 Kč. Pod bodem II. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně pak bylo obviněným kladeno za vinu, že jako statutární orgány obchodních společností DELTA, NEVA a NEVA - TRADE opakovaně prodávali jedno a totéž zařízení (rámové pily) v krátkém období za různé částky, a to na úkor obchodní společnosti NEVA a ve prospěch obchodní společnosti DELTA ve výši 796 000 Kč. Toho všeho se obvinění dopouštěli podle zjištění soudů nižších stupňů proto, že proti obchodní společnosti NEVA byla vedena dvě soudní řízení, z nichž reálně hrozilo, že tato obchodní společnost bude uznána povinnou zaplatit vysoké částky, jednak ve výši 14 271 545,50 Kč žalobci České republice – Ministerstvu financí (z důvodu doplacení kupní ceny ze smlouvy o prodeji podniku), jednak (v přepočtu) ve výši 12 974 300 Kč obchodní společnosti Wintersteiger AG (z důvodu porušení patentového práva).
3. Naproti tomu byli oba obvinění podle §226 písm. b) tr. řádu zproštěni obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích pro blíže popsaný dílčí útok pokračujícího zločinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2, 4 tr. zákoníku, neboť tento skutek není trestným činem.
4. Postupem podle §229 odst. 1, 3 tr. řádu bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody Daniela Korčáka, správce konkurzní podstaty úpadce – obchodní společnosti NEVA (tehdy v likvidaci).
5. Proti shora uvedenému rozsudku podali odvolání oba obvinění, státní zástupce a za poškozenou obchodní společnost též správce konkurzní podstaty Daniel Korčák. O těchto odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. 12 To 16/2015, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.
II. Dovolání obviněných
6. Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podali oba obvinění prostřednictvím svého obhájce obsahově zcela shodná dovolání (v jednom podání), v nichž uplatnili dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. a), b) a g) tr. řádu. Součástí podaných dovolání byl i podnět obviněných k odkladu výkonu trestu podle §265o odst. 1 tr. řádu, kterému předseda senátu Nejvyššího soudu nevyhověl.
7. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu obvinění konkrétně uvedli, že soud prvního stupně nebyl náležitě obsazen. Jak totiž vyplývá z protokolu o hlavním líčení ze dne 3. 3. 2011, „jako přísedící nastoupila náhradní přísedící Pavla Kadlecová z důvodu, že přísedící pan Bezkočka opomněl, že ve stejný den je jako přísedící činný v jiném senátu krajského soudu v jiné trestní věci“. Podle přesvědčení obviněných ustanovení §197 odst. 2 tr. řádu sice umožňuje přibrání náhradního přísedícího, avšak mělo by se tak stát pouze při existenci podstatné překážky, jakou je nemoc či smrt, nikoli na základě marginální překážky, jaká nastala v této věci. Ve změně složení senátu z „malicherného“ důvodu, když se přísedící opomněl dostavit, obvinění shledávají podstatné porušení práva na zákonného soudce a práva na spravedlivý proces podle Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Na podporu svého tvrzení obvinění odkázali na několik nálezů Ústavního soudu (ze dne 22. 2. 1996, sp. zn. III. ÚS 232/95, ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 3213/10, a ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 307/03) a na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 4 Tz 69/2009, a usnesení ze dne 3. 7. 2011, sp. zn. 3 Tz 33/2011), přičemž odvolací soud se s těmito výhradami nevypořádal.
8. Dále obvinění s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu vznesli námitky podjatosti členů senátu soudu prvního stupně, které uplatnili již v odvolání ze dne 10. 5. 2011 podaném proti odsuzujícímu rozsudku ze dne 3. 3. 2011, a to pro způsob odůvodnění jeho písemného vyhotovení. Z toho má vyplývat obava, že členové senátu nemohli pro svůj negativní poměr k oběma obviněným nestranně rozhodovat, odůvodnění rozsudku nebylo objektivní, zdrženlivé a prosté spekulací a emocí, nebylo založeno výhradně na faktech, naopak argumentace byla značně spekulativní a silně tendenční. Obvinění spatřovali podjatost soudců také v tom, že z odůvodnění rozsudku byla patrná snaha členů senátu trestat je za poškození věřitele, přičemž trestní stíhání pro tento skutek již bylo promlčeno. Dále namítali podjatost členů senátu i v rámci druhého podaného odvolání ze stejných důvodů, jakož i vzhledem ke způsobu, jakým soud prováděl dokazování zejména ohledně znaleckých posudků.
9. Též ve vztahu k členům senátu odvolacího soudu obvinění namítli podjatost, a to především s ohledem na výroky předsedy senátu JUDr. Milana Krejčiříka učiněné v rámci veřejného zasedání konaného k projednání podaných odvolání. Obvinění vyjádřili přesvědčení, že členové odvolacího senátu neměli zájem zabývat se jejich právně komplikovanou věcí a důvody pro zamítnutí jejich odvolání tvořili až ex post v rámci písemného vyhotovení rozhodnutí, nepřipustili žádné důkazy navrhované obhajobou a navíc předseda senátu v rámci přednesu odůvodnění pronesl na jejich adresu negativně laděnou poznámku. Podle obviněných v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a českého Ústavního soudu plně postačí pochybnost o nepodjatosti, ale není nutný žádný kategorický závěr a ani důkazy o tom, že senát, který bude rozhodovat, je skutečně podjatý.
10. V části dovolání týkající se dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obvinění nejdříve dovodili nesprávné právní posouzení skutku v kontextu s ustanovením §196a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „obch. zák.“). Výrokem pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně byli obvinění odsouzeni za transakci z roku 2001, kterou všichni znalci a znalecké ústavy považují za přípustnou a legální. Jediný, kdo se ohrazoval proti transakci, byl znalec Ing. Zdeněk Čaňo, jehož závěry však všichni ostatní znalci, stejně jako odvolací soud, nepovažovali za odborné. Majetkové převody mezi spřízněnými osobami blíže upravuje a zákonné podmínky těchto převodů stanoví obchodní zákoník. Ustanovení §196a odst. 3 obch. zák. vymezuje, za jakých podmínek jsou tyto převody přípustné, přičemž deklaruje, že podmínkou takových převodů je znalecký posudek a cena obvyklá. V daných souvislostech obvinění poukázali zejména na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 31 Cdo 3986/2009, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1017/2012, který byl vydán v související civilní věci obviněných. V nyní posuzovaném případě vlastnila část výrobního areálu obchodní společnost NEVA a část obchodní společnost DELTA, což způsobovalo řadu problémů, a potřebnost sjednocení areálu dokládaly i znalecké posudky zpracované ve věci. Podle přesvědčení obviněných ustanovení §196a obch. zák. a §255 tr. zákoníku nelze vykládat izolovaně. U transakce pod bodem I. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obvinění zdůraznili skutečnost, že se odvíjela od rozhodnutí valné hromady obchodní společnosti NEVA o vyplacení nerozděleného zisku z předchozích let, čímž vznikl finanční závazek obchodní společnosti vůči společníkům. Bylo potom právem obchodní společnosti NEVA a jejích společníků realizovat uhrazení svých pohledávek uvedeným způsobem. I následné nájemné, které obchodní společnost DELTA účtovala obchodní společnosti NEVA, bylo zákonnou povinností této obchodní společnosti a bylo v obvyklé výši. Rovněž bylo právem obchodní společnosti vyplatit společníkům nerozdělený zisk tím způsobem, že zpeněží majetek.
11. Obvinění vytkli i údajné závažné porušení pravidel legislativního procesu při přijímání trestního zákoníku, které se týkalo právě ustanovení §255 tr. zákoníku, neboť v důvodové zprávě k němu chybí vysvětlení jeho smyslu, účelu a kontextu s ustanovením §196a obch. zák.
12. Obvinění věnovali další část obsahu svých dovolání problematice právního omylu a subjektivní stránky trestného činu. Podle jejich přesvědčení jsou předmětné transakce legální, což posléze potvrdili i znalci, tyto transakce jim navrhla sama notářka Mgr. Jana Hyráková, s níž celou věc konzultovali. O jednání valné hromady svědčí notářský zápis a notářská doložka, podle které vše proběhlo v souladu s právními předpisy. Jednali tedy v právním omylu ve smyslu §19 odst. 1 tr. zákoníku, a i v případě, kdyby nešlo o takový právní omyl, pak by zde přicházela v úvahu polehčující okolnost podle §41 písm. h) tr. zákoníku, jejímž uplatněním se soudy taktéž opomněly zabývat. Z hlediska subjektivní stránky trestného činu pak ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku není uvedeno, zda obvinění jednali v úmyslu přímém či nepřímém, přičemž závěr o formě zavinění determinuje též úvahy o výši trestu.
13. Podle přesvědčení obviněných je nesprávně formulovaná skutková i právní věta rozsudku soudu prvního stupně. Ve skutkové větě obvinění postrádají specifikaci toho, kdo z nich, za kterou konkrétní obchodní společnost a v jakém postavení měl podepisovat příslušné smlouvy. V právní větě pak podle nich nejsou popsány konkrétní znaky, které měly být jednáním obviněných naplněny, neboť se zde objevují všechny varianty znaků trestného činu, které jsou uvedeny v zákoně.
14. Podle obviněných je zřejmé, že podstatou celého trestního stíhání není úkor, který měl být údajně způsoben obchodní společnosti NEVA, nýbrž případné poškození dvou věřitelů, k němuž mělo dojít předmětnými transakcemi z roku 2001. Státní zástupce podal fakticky obžalobu z důvodu údajného poškození těchto dvou věřitelů a pouze účelově užil zástupnou argumentaci o spáchání trestného činu zneužívání informací v obchodním styku, neboť si byl vědom toho, že trestní stíhání pro trestný čin poškozování věřitele podle §256 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zák.“), je promlčeno. Obvinění v daných souvislostech odkázali na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 11 Tz 276/2000, který se zabývá vztahem trestných činů zpronevěry podle §248 tr. zák. a zneužívání informací v obchodním styku podle §128 tr. zák. Na základě tohoto rozhodnutí dovodili, že kdyby v jejich případě došlo k poškození věřitelů, mělo být jejich stíhání vedeno pro trestný čin podle §256 tr. zák. Pouze pokud by nebyly naplněny znaky trestného činu primárního, bylo by možné uvažovat o použití subsidiárního ustanovení §128 tr. zák. (resp. §255 tr. zákoníku).
15. V souvislosti s posouzením jejich jednání v letech 2001 a 2005 jako pokračujícího trestného činu pak obvinění vytkli chybějící blízkou časovou souvislost mezi jednotlivými útoky, vzhledem k níž nelze jejich jednání posoudit jako pokračování v trestném činu.
16. Soudy nižších stupňů podle názoru obviněných při ukládání trestů nezohlednily dobu, která uplynula od spáchání skutků, ani délku řízení a enormní průtahy, což je v rozporu s ustanovením §39 odst. 3 tr. zákoníku. Od doby spáchání skutků uplynulo již 14, resp. 10 let a po zrušení rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem došlo k tříletému průtahu, kdy se vůbec nekonala hlavní líčení. V tomto období byl sice vypracován znalecký posudek Vysoké školy ekonomické, avšak je věcí státu, jakým způsobem si organizuje svoji činnost. Obvinění vytkli i nesprávné posouzení polehčujících okolností podle §41 tr. zákoníku, přičemž podle nich soudy zcela pominuly možnost užití ustanovení §58 tr. zákoníku.
17. V navazující části dovolání obvinění namítli, že soudy nižších stupňů nerespektovaly obžalovací zásadu, když oproti podané obžalobě dospěly k závěru o vyšším opatřeném prospěchu a tímto postupem se postavily do pozice pomocníka veřejné žaloby. V případě skutku spočívajícího v prodeji rámových pil obvinění zpochybnili odbornost a závěry znalce Jiřího Řeháčka, u něhož navíc vyslovili pochybnosti o jeho nestrannosti, neboť tento znalec je zaměstnancem soudu prvního stupně. Při stanovení ceny rámových pil měly soudy vycházet z výpovědi znalce Jiřího Spergera. Jak dále obvinění zdůraznili, soudy nezhodnotily výpovědi auditora B. D., znalkyně Ing. Evy Hanzlíkové a doc. Ing. Vladimíra Zelenky, Ph.D., přičemž i přes návrhy obhajoby neprovedly vůbec důkaz znaleckým posudkem znaleckého ústavu TOP AUDITING, s. r. o., a znaleckého ústavu Česká znalecká, a. s., z nichž vyplývalo, že hospodářské a obchodní transakce nebyly provedeny na úkor obchodní společnosti NEVA a s neoprávněným prospěchem obchodní společnosti DELTA.
18. Závěrem svých dovolání proto obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. 12 To 16/2015, ve výroku o zamítnutí odvolání obviněných a aby věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí tomuto soudu tak, aby ji projednal a rozhodl jiný senát.
III. Vyjádření k dovoláním a replika k němu
19. K dovoláním obviněných se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Pokud jde o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu, podle názoru státního zástupce judikatura Ústavního soudu, kterou citují obvinění, je nepřiléhavá, neboť z ní vybrali toliko fragmenty nevztahující se k přibrání náhradního soudce. Ústavní soud se zde totiž zabýval pouze závažnější změnou ve složení senátu spočívající v přibrání soudce, který podle stanoveného rozvrhu práce původně neměl vůbec rozhodovat ve věci, a zjednodušeně by bylo možno hovořit o „nečekaném soudci“. Ze samotné aktivizace náhradního soudce podle státního zástupce nelze dovozovat porušení práva na zákonného soudce, protože zákon nestanoví důvody k takové aktivizaci a tato otázka ani nemá ústavní rozměr. Jestliže se Ústavní soud zmiňuje o důvodech spočívajících v nemoci, dovolené nebo služební cestě, nejde o aktivizaci náhradního soudce podle §197 tr. řádu, nýbrž o přibrání zcela nového soudce za situace, kdy ve věci vůbec nepůsobil náhradní soudce. Ústavní soud se tedy zabývá nepoměrně závažnější změnou ve složení senátu, nikoliv pouhou aktivizací dosavadního náhradního člena senátu. V této části tedy státní zástupce považuje dovolání za neopodstatněná.
20. V případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu podle státního zástupce obvinění neuvedli žádné invektivy či jiné nevhodné výroky konkrétních soudců vůči obviněným. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu by přitom ani nevhodné výroky vůči obviněnému nepostačovaly k dovození podjatosti soudce, pokud by z nich nebylo patrné, že „… existují skutečné a konkrétní okolnosti nasvědčující tomu, že takový soudce právě pro tuto okolnost není schopen spravedlivě a nestranně rozhodovat“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1248/2012). Podle téhož usnesení pak „pouhé poznámky a výroky učiněné v průběhu hlavního líčení či jiných stadií trestního řízení a obviněnými subjektivně vnímané jako nevhodné nemohou vést k obecné pochybnosti o možnosti tohoto soudce nestranně a objektivně rozhodnout. Nejde zde o poměr … soudce k věci nebo osobám či orgánům činným v trestním řízení, který předpokládá ustanovení §30 odst. 1 tr. řádu. Pochybnosti o možnosti soudců nestranně rozhodnout v obdobných případech může vzbudit jedině velice blízký osobní poměr k osobám zúčastněným na řízení nebo k věci samé (přiměřeně viz rozhodnutí pod č. 30/2007 Sb. rozh. tr.)“. Ohledně podjatosti soudců soudu prvního stupně tedy podle státního zástupce obvinění neuvedli nic, z čeho by bylo možno dovodit poměr těchto soudců k obviněným nebo k věci ve smyslu §30 odst. 1 tr. řádu, a dovolání jsou v této části zjevně neopodstatněná. Obdobným způsobem a podle přesvědčení státního zástupce nesprávně shledávali obvinění podjatost soudců odvolacího soudu a ani v tomto případě k tomu neuvedli nic, z čeho by bylo možno dovozovat takové pochybnosti o nepodjatosti. Rovněž v této části považuje státní zástupce dovolání za zjevně neopodstatněná.
21. K argumentaci, která se vztahuje k dovolacímu důvodu podle §265 odst. 1 písm. g) tr. řádu, státní zástupce uvedl, že v této části se obvinění snaží za pomoci znaleckých posudků a občanskoprávní judikatury dovodit nezávadnost svého jednání z hlediska ekonomického a občanskoprávního, a proto i svou beztrestnost. Nicméně podle státního zástupce obvinění byli dostatečně poučeni o nesprávnosti tohoto úsudku soudem prvního stupně i odvolacím soudem v odůvodnění jejich rozhodnutí. Přitom obvinění zde argumentovali v duchu podaných znaleckých posudků z hlediska ekonomie, a nikoliv z hlediska platného trestního práva, tedy že si jakožto „vlastníci“ dotčených obchodních společností nemohli způsobit žádnou škodu, když majetkové přesuny realizovali za ceny stanovené znalcem. Státní zástupce však považuje tyto okolnosti ve vztahu ke skutkové podstatě přečinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2 tr. zákoníku za nepodstatné.
22. Pokud jde o tvrzení obviněných, podle něhož jednali v právním omylu, státní zástupce připustil, že odvolací soud se vypořádal s touto námitkou jen velmi stručně na s. 17 napadeného usnesení a jen ve vztahu k možnému snížení trestu podle §58 tr. zákoníku. Nicméně podle názoru státního zástupce užití ustanovení o právním omylu ve smyslu §19 tr. zákoníku u obviněných nebylo na místě, protože subjektivní stránku trestného činu by obvinění nenaplnili pouze tehdy, kdyby se svého právního omylu nemohli vyvarovat. Obvinění ovšem měli všechny předpoklady k tomu, aby rozpoznali protiprávnost svého jednání bez zřejmých obtíží – šlo o inteligentní osoby znalé českých reálií a podnikající již řadu let, přičemž jejich jednání bylo protiprávní po dobu předchozích téměř 10 let.
23. K tvrzení obviněných ohledně nesprávnosti skutkové a právní věty pak státní zástupce uvedl, že rozlišení toho, kdo, v jakém postavení a za jakou obchodní společnost podepisoval dané smlouvy, je uvedeno na počátku skutkové věty, podle níž za obchodní společnosti NEVA a NEVA - TRADE uzavírali smlouvy oba obvinění jako jediní jednatelé a společníci a za obchodní společnost DELTA uzavírali smlouvy V. M. jako předseda představenstva a P. N. jako místopředseda představenstva, a pokud jsou v dalším textu tyto tři obchodní společnosti uváděny jako účastníci uzavíraných smluv, je tak zřejmé, kdo, v jakém postavení a za kterou z nich podle zjištění soudu prvního stupně jednal. Formulace právní věty je skutečně nesprávná, avšak za klíčové zde státní zástupce považuje, zda užitá právní kvalifikace odpovídá popisu skutku, když podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolacím důvodem pouze nesprávné právní posouzení skutku, nikoliv snad nesprávné znění právní věty.
24. Z hlediska posouzení jednání obviněných jako pokračování v trestném činu a časové přetržky mezi roky 2001 a 2005 státní zástupce nesouhlasí ani s výhradami obviněných, ani s názorem odvolacího soudu na s. 16 odůvodnění napadeného usnesení, že by zde bylo tak dlouhé období mezi jednotlivými dílčími útoky. Účinky jednání obviněných z roku 2001, v němž je shledáván trestný čin, totiž trvaly i po roce 2001, neboť v průběhu celého období roků 2001 až 2005 trval prospěch obchodní společnosti DELTA a úkor obchodní společnosti NEVA z operací, které jsou uvedeny pod bodem I. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně.
25. Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkou obviněných týkající se významu délky řízení při ukládání trestů, protože na délku trestního řízení měla rozhodný vliv dlouhá doba vypracování znaleckého posudku ústavem, přičemž soud prvního stupně odůvodnil délku této doby tím, že znalec studoval „několik pytlů účetních dokumentů“. Soudy zohlednily dobu, která uplynula od spáchání trestného činu, neboť uložily oběma obviněným tresty odnětí svobody na samé dolní hranici zákonné trestní sazby. Tímto způsobem byly podle státního zástupce vyváženy přitěžující okolnosti spočívající jak v délce páchání trestné činnosti během 5 let, tak i výše prospěchu, která více než dvakrát přesahuje dolní hranici prospěchu velkého rozsahu ve výši 5 000 000 Kč (§138 tr. zákoníku).
26. Podle názoru státního zástupce konkrétní námitky uvedené oběma obviněnými dílem neodpovídají důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť obvinění nenamítají nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Dílem jsou tyto námitky zjevně neopodstatněné, přičemž většinou jde o opakování námitek uplatněných obviněnými již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s nimiž se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly. Takové dovolání je zjevně neopodstatněné, jak vyplývá např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, a ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl obě dovolání, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněná.
27. Vyjádření státního zástupce k dovoláním obviněných bylo zasláno k možné replice obhájci obviněných, kteří využili této možnosti. Obvinění zde setrvali na svých výhradách, které dále rozvedli, a polemizovali s názory státního zástupce.
IV. Důvodnost dovolání
a) Obecná východiska
28. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
29. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který – na rozdíl od odvolání nebo stížnosti – není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z taxativně vyjmenovaných důvodů podle §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. podle §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby byl zákonný dovolací důvod jen formálně deklarován, ale je třeba, aby mu také svým obsahem odpovídaly uplatněné námitky.
30. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že obvinění V. M. a P. N. sice formálně uplatnili dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. a), b) a g) tr. řádu, ve skutečnosti však jejich námitky odpovídají spíše dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě. Obvinění se totiž domáhali přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu, který svým usnesením zamítl odvolání obviněných podaná proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, a to přestože v řízení mu předcházejícím měly být dány důvody dovolání vymezené v §265b odst. 1 písm. a), b) a g) tr. řádu. Nejvyšší soud ovšem nepovažoval toto pochybení obviněných za natolik závažné, aby jejich dovolání jen proto odmítl.
31. Dále Nejvyšší soud zdůrazňuje, že prakticky se všemi námitkami, které obvinění uplatnili ve svých dovoláních, se řádně vypořádal již soud prvního stupně, a protože byly i obsahem podaných odvolání, zabýval se jimi též odvolací soud. Přitom dovolání, v němž obviněný opakuje námitky, kterými se snažil zvrátit už rozhodnutí soudu prvního stupně a jimiž se odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem, Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002) .
b) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu
32. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu obvinění dovozovali naplnění jeho druhé alternativy, tedy že rozhodoval soud, který nebyl náležitě obsazen. Obecně jde tedy o posouzení otázky, zda obsazení soudu odpovídalo ustanovením §27, §31 a §35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „ZSS“). Citovaný dovolací důvod lze spatřovat zejména tehdy, kdyby rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo pokud by senát soudu byl složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců nebo opačně, dále jestliže by rozhodoval senát v neúplném složení apod. (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3157).
33. K tomu obvinění poukázali na skutečnost, že v jejich věci byla v průběhu hlavního líčení u Krajského soudu v Českých Budějovicích dne 3. 3. 2011 přibrána jako náhradní soudkyně přísedící Pavla Kadlecová, která nastoupila na místo jiného přísedícího, jenž se nemohl účastnit hlavního líčení z důvodu kolize s jiným hlavním líčením. Jak je ovšem z uvedeného zřejmé, taková námitka podle názoru Nejvyššího soudu nenaplňuje uplatněný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu, neboť rozhodoval věcně příslušný soud složený správně podle pravidla uvedeného v §31 odst. 2 písm. a) ZSS, tedy krajský soud jako soud prvního stupně v trestní věci složený z předsedy senátu (Mgr. Ondřeje Vítů) a dvou přísedících (Pavly Kadlecové a Františky Princové).
34. Nejvyšší soud zde neshledal ani porušení práva obviněných na zákonného soudce, jak namítali, protože přísedící Pavla Kadlecová se v dané věci účastnila všech hlavních líčení konaných do 3. 3. 2011 jako náhradní přísedící ve smyslu §197 odst. 1 tr. řádu. Podle §197 odst. 2 tr. řádu náhradní soudce nebo přísedící má při hlavním líčení postavení člena senátu, avšak porady a hlasování se zúčastní jen v tom případě, je-li přibrán na místo soudce nebo přísedícího, kterému zabránila nějaká překážka v další účasti na hlavním líčení. Soudce nebo přísedící, za něhož nastoupil náhradní soudce nebo přísedící, se dále již nezúčastní hlavního líčení. Citované ustanovení nepředpokládá překážku „podstatnou“, závažnou či těžko překonatelnou, jak se snad domnívají obvinění. Odborná literatura zmiňuje vedle překážek trvalých i ty náhlé a dočasné, jakou je nemoc, ale dokonce i překážku předvídanou v podobě služební cesty (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2523) . Smyslem ustanovení §197 tr. řádu je zajištění řádného obsazení soudu a naplnění zásady rychlosti trestního řízení, které nemá být zbytečně zdržováno a má směřovat k co nejrychlejšímu rozhodnutí věci bez zbytečného odročování. Pokud tedy bylo zjištěno, že se přísedící Rudolf Bezkočka nemůže zúčastnit hlavního líčení, neboť ve stejný den byl jako přísedící činný v jiném senátu krajského soudu, byl důvodný postup předsedy senátu podle §197 odst. 2 tr. řádu spočívající v rozhodnutí o tom, že na místo přísedícího, který se nemohl účastnit hlavního líčení, přibral náhradní přísedící Pavlu Kadlecovou, která byla přítomna u hlavního líčení od samého počátku. Ostatně uvedeného hlavního líčení se účastnil jak obhájce obviněných, tak oba obvinění, avšak nikdo z nich se žádným způsobem neohradil proti tomuto postupu (viz protokol o hlavním líčení ze dne 3. 3. 2011 na č. l. 1540 trestního spisu vedeného u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 41/2010).
35. K tomu je možno odkázat také na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 4 Tdo 468/2014, podle něhož je z hlediska řádného procesu podstatné, aby o vině obžalovaných rozhodoval konstantně složený senát soudu tvořený jeho předsedou a dvěma přísedícími, jež byli přítomni po celou dobu soudního projednání věci. Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil i ve svém usnesení ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 5 Tdo 1249/2012, podle něhož náhradní soudce nebo přísedící mají v hlavním líčení postavení člena senátu (§197 odst. 2 věta první tr. řádu), a proto nemůže případné přibrání těchto osob do řízení zakládat porušení práva obviněného na zákonného soudce, jak v uvedené věci namítal obviněný. Stejně tak není důvod oznamovat tuto změnu obviněnému nějakým samostatným přípisem, protože jde o administrativní opatření, které se zaznamená do protokolu o hlavním líčení, s nímž se dotčené strany trestního řízení mohou kdykoli seznámit a jehož opis mají právo žádat. Tak tomu bylo i v nyní projednávaném případě.
36. Proto výhrady obviněných vytýkající rozhodování nesprávně obsazeným soudem a porušení práva na zákonného soudce nejsou opodstatněné.
c) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu
37. S poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu obvinění vytkli, že ve věci rozhodoval jak u soudu prvního stupně, tak u odvolacího soudu vyloučený orgán. Obvinění vznesli poprvé námitku podjatosti členů senátu soudu prvního stupně v odvoláních (č. l. 1632 trestního spisu) proti prvnímu rozsudku soudu prvního stupně ze dne 3. 3. 2011 (č. l. 1567 trestního spisu). Tuto podjatost však dovodili pouze ze způsobu, jakým soud prvního stupně písemně odůvodnil svůj rozsudek, přičemž s námitkou se vypořádal odvolací soud v rámci odůvodnění svého rozhodnutí o podaných odvoláních. Posléze obvinění opakovali tuto námitku s odkazem na uvedený první odsuzující rozsudek v dalších stadiích řízení.
38. K tomu lze připomenout konstantní judikaturu Nejvyššího soudu. Jde např. o rozsudek ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 4 Tz 196/2001, podle něhož zákon v ustanovení §30 odst. 1 tr. řádu uvádí taxativně pouze tři důvody k vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení, a to poměr k projednávané věci, k daným osobám a k jinému orgánu činnému v trestním řízení. Projednávanou věcí je nutno přitom rozumět skutek a všechny faktické okolnosti s ním související, přičemž poměr soudce k této věci musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter podmiňující vznik pochybností o schopnosti soudce přistupovat k věci a k úkonům jí se dotýkajícím objektivně. Nemůže však postačovat pouze poměr abstraktního rázu, který se promítá v hodnocení důkazu a z něj vycházejícím přístupu k projednávané věci, protože pak nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor týkající se hodnocení důkazů. Podobně se vyjádřil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 11 Tdo 958/2014, podle něhož vztah k projednávané věci nelze vyvozovat jen ze způsobu jejího rozhodování, z odůvodnění rozhodnutí, s nímž obviněný není spokojen, případně z procesního postupu soudu, a to i když takový postup vykazuje určité nedostatky. Proto poměr k věci u soudců soudu prvního stupně nelze vyvozovat z rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž se soudu prvního stupně vytýká pochybení při hodnocení důkazů.
39. Pokud jde o námitku podjatosti vznesenou obviněnými vůči členům senátu odvolacího soudu, Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu je dán tehdy, když ve věci rozhodl vyloučený orgán, avšak citovaný důvod nelze použít, byla-li tato okolnost tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Jestliže tedy obvinění vyvozovali podjatost z toho, jak se měl ve vztahu k nim v průběhu veřejného zasedání konaného o podaných odvoláních vyjadřovat předseda odvolacího senátu JUDr. Milan Krejčiřík, pak je zřejmé, že jim tato okolnost byla ihned v daném okamžiku známa, neboť se účastnili veřejného zasedání jak sami obvinění, tak i jejich obhájci (viz č. l. 2066 trestního spisu). Pokud ovšem obvinění nevznesli takovou námitku podjatosti ihned při této příležitosti, kdy byl vůči nim učiněn projev, z něhož dovozovali podjatost členů senátu odvolacího soudu, nesplnili podmínky stanovené zákonem pro úspěšné uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, jak bylo rozvedeno výše. Šlo by zde o veškeré projevy členů senátu, resp. jeho předsedy, které pronesli předtím, než ve věci rozhodli. Těchto projevů, jakož i případných projevů pronesených po vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu, se zároveň týká vše, co již bylo shora uvedeno k výkladu ustanovení §30 odst. 1 tr. řádu ve spojitosti s rozhodováním soudu prvního stupně, tedy že ze způsobu, jakým soudce rozhoduje a své rozhodnutí zdůvodňuje, či z toho, jaký je procesní postup soudu, nelze bez dalšího dovodit jeho podjatost (viz výše pod bodem 38. tohoto usnesení).
40. Z uvedených důvodů považuje Nejvyšší soud námitky obviněných týkající se dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu za neopodstatněné.
d) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
41. Argumentaci obviněných V. M. a P. N. k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze rozdělit v souladu s obsahem jejich dovolání do několika oblastí.
42. Obvinění předně namítli, že transakce popsané pod bodem I. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně byly legální a zcela v souladu s ustanovením §196a obch. zák., které je třeba zohledňovat při výkladu ustanovení §255 odst. 2 tr. zákoníku. Poukázali především na existenci rozhodnutí valné hromady obchodní společnosti NEVA o rozdělení (vyplacení) nerozděleného zisku z předchozích let, jímž vznikl finanční závazek této obchodní společnosti vůči společníkům, od kterého se následně odvíjely další kroky, jejichž výsledkem bylo převedení majetku obchodní společnosti NEVA na obchodní společnost DELTA.
43. Nejvyšší soud nejdříve obecně připomíná, že zločinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2, 4 tr. zákoníku (ve znění účinném do 12. 8. 2017, s účinností od následujícího dne je skutková podstata tohoto trestného činu obsažena v §255a tr. zákoníku) se dopustí ten, kdo jako podnikatel, společník, člen orgánu, zaměstnanec nebo účastník na podnikání dvou nebo více podnikatelů se stejným nebo podobným předmětem činnosti v úmyslu uvedeném v §255 odst. 1 tr. zákoníku, tj. v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch, uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy na úkor jednoho nebo více podnikatelů nebo jejich podniků, pokud zároveň získá pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu. Z více alternativně uvedených znaků dané skutkové podstaty soud prvního stupně výslovně určil jen znak charakterizující subjekt, a to tak, že obvinění jednali jako společníci a členové orgánu dvou podnikatelů, v ostatních znacích ponechal obě alternativy.
44. Podle §196a odst. 3 obch. zák., ve znění účinném do 30. 12. 2001, skutečně platilo, že jestliže akciová společnost nebo jí ovládaná osoba nabývá majetek od zakladatele, akcionáře nebo od osoby jednající s ním ve shodě anebo od jiné osoby uvedené v §196a odst. 1 obch. zák. (tedy i osoby jí blízké) nebo od osoby jí ovládané anebo od osoby, s níž tvoří koncern, nebo na ně úplatně převádí majetek za protihodnotu ve výši alespoň jedné desetiny upsaného základního kapitálu ke dni nabytí, musí být hodnota tohoto majetku stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem. Toto ustanovení bylo rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 31 Cdo 3986/2009, které bylo publikováno pod č. 67/2012 Sb. rozh. obč., vyloženo tak, že předpokladem neplatnosti smlouvy o převodu majetku podle uvedeného ustanovení není pouze nedodržení požadavku, aby hodnota převáděného majetku byla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem, ale současně i skutečnost, že cena sjednaná ve smlouvě je pro akciovou společnost méně výhodná než cena v daném místě a čase obvyklá (tržní). Ostatně i v civilní věci dovolatelů vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 29 Cdo 1017/2012 (v rozsudku ze dne 25. 4. 2012) se postupovalo v souladu s citovaným rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu. Avšak není pravdou, jak se domnívají obvinění, že by jejich jednání bylo zcela v souladu s právním řádem, protože porušili ustanovení §196a odst. 3 obch. zák., když hodnota jimi převáděného majetku nebyla stanovena na základě posudku znalce (ex ante) jmenovaného soudem, byť toto porušení nemělo za následek absolutní neplatnost právních úkonů, jak vyplývá z uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Přitom ke změně rozhodovací praxe v této otázce (která do té doby byla řešena opačně) došlo právě až rozhodnutím publikovaným pod č. 67/2012 Sb. rozh. obč., tj. od počátku roku 2012.
45. Nicméně v nyní projednávané trestní věci obviněných považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit též vlastní judikaturu v trestních věcech. Tak podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 5 Tdo 578/2014, nelze vyloučit trestnost činu spáchaného prostřednictvím právního úkonu jen proto, že právní úkon je neplatný; trestný čin lze spáchat i prostřednictvím právního úkonu, samozřejmě za splnění dalších podmínek trestní odpovědnosti, a to bez ohledu na platnost tohoto úkonu z pohledu zejména občanského nebo obchodního práva. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 7 Tdo 88/2010 (uveřejněného v časopise Trestněprávní revue č. 6/2010, s. 185), jednání jako složka objektivní stránky trestného činu může mít navenek i podobu právního úkonu. Jinak řečeno, také prostřednictvím právního úkonu lze – při splnění dalších podmínek trestní odpovědnosti – spáchat trestný čin. Pro posouzení otázky, zda byl právním úkonem spáchán trestný čin, není podstatné, zda jde o úkon platný nebo neplatný, nýbrž to, za jakých okolností, v jakých souvislostech a s jakým cílem byl učiněn. Trestnost činu spáchaného prostřednictvím právního úkonu nemůže být vyloučena jen tím, že právní úkon je neplatný. Podobně se Nejvyšší soud vyjádřil i v usnesení ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003, které bylo publikované pod č. T 575. ve svazku 24 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo nakladatelství C. H. Beck, Praha 2003. Lze poukázat též na rozhodnutí pod č. 36/2000 Sb. rozh. tr. týkající se významu neplatné smlouvy právě pro spáchání trestného činu zneužívání informací v obchodním styku (resp. nyní zneužití informace a postavení v obchodním styku). Nejvyšší soud tak opakovaně řešil význam platnosti právního úkonu (resp. v nynější terminologii právního jednání) při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin, jehož objektivní stránka zahrnuje takový právní úkon (resp. právní jednání). Dospěl při tom k závěru, že trestněprávně relevantní jednání je nutno posuzovat z hlediska jeho smyslu, obsahu a důsledků, nikoli jeho případné platnosti podle norem jiného právního odvětví.
46. Pokud tedy v této trestní věci soudy nižších stupňů dovodily, že obvinění učinili sérii jinak platných právních úkonů z hlediska obchodního práva, avšak postupovali tak v úmyslu opatřit prospěch jedné obchodní společnosti na úkor druhé obchodní společnosti, přičemž byli jedinými statutárními orgány uvedených obchodních společností, resp. jejich členy, a jako jediní měli podíl na jejich základním kapitálu, nelze nic vytknout závěru soudů o naplnění znaků zločinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2, 4 tr. zákoníku. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že na počátku jednání obviněných disponovala obchodní společnost NEVA movitým a nemovitým majetkem v hodnotě převyšující 29 000 000 Kč, o který přišla při dokončení jednání kladeného obviněným za vinu a který naopak získala obchodní společnost DELTA, přičemž obchodní společnost NEVA si jej od původního vlastníka poté pronajímala, aby vůbec mohla dále pokračovat ve své obchodní činnosti. Takové kroky by obvinění nepochybně neučinili, pokud by zároveň nebyli personálně a majetkově angažováni v obou uvedených obchodních společnostech. Jejich cílem tak jednoznačně bylo vyvedení majetku z obchodní společnosti NEVA a jeho převedení do obchodní společnosti DELTA, přičemž prvně uvedená obchodní společnost nezískala těmito navazujícími transakcemi reálně žádnou protihodnotu, uspokojila jen pohledávky obviněných plynoucí z jejich vlastního rozhodnutí o vyplacení dosud nerozděleného zisku. V důsledku toho pak mohli obvinění postoupením pohledávek a jejich vzájemným započtením splatit zvýšení základního kapitálu obchodní společnost DELTA, díky čemuž tato společnost nepotřebovala mít reálně k dispozici peníze sloužící k zaplacení kupní ceny převáděného majetku.
47. Nejvyšší soud poukazuje i na svou další judikaturu vztahující se k ustanovení §255 odst. 2 tr. zákoníku, která zde má význam. Předně je na místě připomenout usnesení ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 5 Tdo 685/2009, podle něhož k naplnění zákonného znaku „na úkor“, který byl uveden ve skutkové podstatě trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2009), resp. nyní přečinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2 tr. zákoníku, může dojít tím, že pachatel na podkladě smlouvy vyvede majetek a zaměstnance z obchodní společnosti, což vyvolá omezení nebo dokonce ukončení možnosti podnikání konkrétního podnikatelského subjektu. Nevýhodnost takto uzavřené smlouvy, resp. souboru smluv, pak spočívá mimo jiné v tom, že jeden ze subjektů byl takovými smlouvami zbaven majetku, který používal k podnikání, a svých zaměstnanců, čímž mu bylo znemožněno i samotné podnikání. Podle usnesení ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 5 Tdo 1638/2011, existence protiprávního následku u trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák. může spočívat i ve změně majetkové struktury subjektu, na jehož úkor pachatel jednal. Takovým následkem je proto i zjevná nevýhodnost nájemní smlouvy, kterou pachatel uzavřel poté, co nemovitý majetek poškozené osoby vložil do základního kapitálu nově založené obchodní společnosti, v níž současně působil v době spáchání činu; přitom pro právní kvalifikaci tohoto skutku není z hlediska základní skutkové podstaty podle výše citovaného ustanovení rozhodné to, zda poškozený subjekt poskytl druhé smluvní straně plnění či nikoli.
48. Jednání obviněných V. M. a P. N. tedy zcela odpovídá shora uvedeným případům, v nichž Nejvyšší soud dovodil trestní odpovědnost za uzavření nevýhodných smluv ve prospěch jednoho a v neprospěch druhého ze dvou (či více) podnikatelů, na jejichž podnikání měl pachatel účast. V dané trestní věci totiž, jak již bylo výše rozvedeno, skutečně jedna z obchodních společností (NEVA) přišla prakticky o veškerý svůj majetek, který potřebovala ke svému podnikání, tento majetek získala druhá z obchodních společností (DELTA), přičemž k tomu by nedošlo, kdyby zde nebylo personálního propojení obou obchodních společností prostřednictvím osob pachatelů (obviněných). Jakkoliv obvinění mohli formálně učinit platné právní úkony, jejich cílem bylo vyvést majetek z obchodní společnosti NEVA do obchodní společnost DELTA.
49. V nyní posuzovaném případě nešlo o pouhé „přelévání“ vlastního majetku z jedné obchodní společnosti do jiné obchodní společnosti ovládané stejnou osobou (či osobami jednajícími ve vzájemné shodě), ale transakce provedené obviněnými se týkaly i dalších osob, především pak ostatních subjektů na trhu, s nimiž obě dotčené obchodní společnosti vstupovaly do obchodních vztahů, dále zaměstnanců či jiných osob, které byly ve vztahu k poškozené obchodní společnosti. Smluvní partneři se přitom důvodně mohli domnívat, že obchodní společnost NEVA funguje i nadále, neboť navenek nic nenasvědčovalo tomu, jaké závažné kroky činili obvinění k vyvedení majetku z této obchodní společnosti na jinou jimi ovládanou obchodní společnost.
50. Hlavním smyslem jednání obou obviněných tedy podle závěrů soudů nižších stupňů bylo vyvedení majetku z obchodní společnosti NEVA, neboť její majetek byl ohrožen dvěma v té době probíhajícími soudními řízeními vedenými proti této obchodní společnosti (podala proti ní žalobu jednak Česká republika, jednak obchodní společnost Wintersteiger AG, a reálně hrozilo, že bude muset zaplatit částku celkem převyšující částku 27 000 000 K č). Záměrem jednání obviněných tak skutečně bylo ochránění majetku, který považovali za svůj, tím, že jej vyvedou do jiné jimi ovládané obchodní společnosti, která ovšem nebude povinná v případě neúspěchu v soudních sporech plnit a na jejíž majetek žalobci ani nebudou moci vést výkon rozhodnutí. Takové úvaze by nasvědčovalo, že obvinění skutečně primárně chtěli poškodit věřitele jimi ovládané obchodní společnosti NEVA. Jednání obviněných však i podle názoru Nejvyššího soudu mělo širší dosah a naplňovalo vedle dalších znaků i objekt zločinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2, 4 tr. zákoníku.
51. Ustanovení o trestném činu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 tr. zákoníku obsahuje dvě samostatné základní skutkové podstaty, jednak v odstavci 1 postihuje tzv. insider trading, jednak v odstavci 2, o nějž zde jde, tzv. selftrading (obchodování ve vlastní prospěch, popřípadě ve prospěch dalšího subjektu v souvislosti se zneužitím postavení ve dvou či více ekonomických subjektech). Citované ustanovení je zařazeno do hlavy šesté zvláštní části trestního zákoníku mezi trestné činy hospodářské, do dílu třetího mezi trestné činy proti závazným pravidlům tržní ekonomiky a oběhu zboží ve styku s cizinou. Chráněným zájmem společnosti (právním statkem), tedy objektem uvedeného trestného činu, je v případě tzv. selftradingu zájem na zajištění rovnosti na trhu všem ekonomickým subjektům, a to poskytnutím zvláštní ochrany před zneužíváním postavení u dvou či více podnikatelů (ekonomických subjektů) – viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 – 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2609 a násl . Posuzovaný trestný čin je mnohdy spojován s porušením zákazu konkurence vymezeného předpisy obchodního práva, což ovšem není podmínkou naplnění znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu, protože ustanovení §255 odst. 2 tr. zákoníku nemá tzv. blanketní skutkovou podstatu odkazující na jiné právní normy např. o zákazu konkurence (viz přiměřeně rozhodnutí pod č. 39/2006-I. Sb. rozh. tr.).
52. Jednáním obviněných však byl skutečně zasažen zájem společnosti na tom, aby byla ekonomickým subjektům zajištěna rovnost přístupu na trh a působení na něm a aby nedocházelo ke zneužívání určitého postavení pachatele u dvou či více podnikatelů se shodným nebo obdobným předmětem činnosti. Přitom nelze ztotožňovat majetek obchodní společnosti s majetkem jejích společníků či akcionářů, ale platí zde personální i majetková oddělenost. V daném případě obě obchodní společnosti NEVA a DELTA měly podobný či dokonce stejný předmět činnosti (zejména truhlářství, pilařskou výrobu, výrobu dřevozpracujících a dřevoobráběcích strojů, ale i obchodní činnost), byly vlastně konkurenty na trhu. Obchodní společnost NEVA i po vyvedení majetku následně dále podnikala jen díky tomu, že si pronajímala výrobní prostředky od obchodní společnosti DELTA. Zcela opodstatněné jsou v tomto směru i úvahy soudů nižších stupňů, že obvinění, pokud by chtěli jednat čestně a v souladu s právem, mohli celý podnik, tj. obchodní společnost NEVA prodat obchodní společnosti DELTA, a tím by ovšem přešly i ony dva problematické závazky vůči České republice a společnosti Wintersteiger AG, které v důsledku jednání obviněných zůstaly ve „vyprázdněné“ obchodní společnosti NEVA. Také není možno přehlédnout, že obchodní společnost NEVA ještě poté již jako jakási „prázdná skořápka“ dále formálně fungovala a obvinění i nadále na její úkor vyváděli její prostředky do jimi preferované obchodní společnosti DELTA. Takový stav trval ještě poměrně dlouhou dobu, což rovněž odpovídá závažnosti zločinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2, 4 tr. zákoníku. Proto se obviněných netýkají ani závěry učiněné v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1482/2016, podle nichž sice za určitých okolností (zejména u tzv. jednočlenných společností s ručením omezeným) při převodu majetku z jedné obchodní společnosti do jiné přichází v úvahu spáchání trestného činu poškození věřitele nebo zvýhodnění věřitele, je-li takový převod prováděn ke škodě věřitelů.
53. Obvinění v další části svých dovolání vyjádřili názor, podle něhož byla na ně fakticky podána obžaloba pro trestný čin poškozování věřitele podle §256 tr. zák. a pouze účelově byla využita argumentace o spáchání trestného činu zneužívání informací v obchodním styku ve smyslu §128 odst. 2 tr. zák., aby trestní stíhání nebylo pro promlčení zastaveno. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že trestní stíhání se vede pro skutek, a nikoli pro trestný čin, a po celou dobu musí být zachována totožnost skutku (viz zejména §160 odst. 1 a 5, §176 odst. 2 a §220 odst. 1 tr. řádu), jeho právní kvalifikace se však může během trestního řízení měnit (viz zejména §160 odst. 6, §176 odst. 2, §190 odst. 2, §220 odst. 3 a §225 odst. 2 tr. řádu). Přitom uvedená argumentace obviněných primárně směřuje proti podané obžalobě, nikoli proti rozhodnutí, proti němuž je podle §265a odst. 2 tr. řádu přípustné dovolání. Navíc v daném případě není výhrada obviněných ani správná, neboť již obžaloba byla podána pro trestný čin zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2, 4 tr. zákoníku. O skutku popsaném v obžalobě, pro který bylo předtím zahájeno trestní stíhání, také rozhodl soud prvního stupně, jehož rozsudek jako správný potvrdil i odvolací soud. Totožnost skutku byla po celou dobu trestního stíhání zachována, nadto případné námitky obviněných k této otázce by ani neodpovídaly jimi uplatněnému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu.
54. S tím souvisí i další tvrzení obviněných, že soud prvního stupně nerespektoval obžalovací zásadu, které jednak neodpovídá uplatněnému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, jednak nejde o výhradu pravdivou. Podle názoru obviněných z usnesení o zahájení trestního stíhání i z obžaloby je patrné, že jim byl kladen za vinu neoprávněný prospěch (což není zcela přesné, neboť tento neoprávněný prospěch neměli získat obvinění, nýbrž obchodní společnost DELTA) ve výši 8 788 072 Kč, naproti tomu pod bodem I. skutkové věty ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně je jim kladeno za vinu, že přivodili (obchodní společnosti DELTA) neoprávněný prospěch ve výši 10 834 876 Kč, čímž se podle jejich přesvědčení soud postavil do pozice pomocníka veřejné žaloby. Jak již bylo shora uvedeno, trestní stíhání se vede pro skutek, jehož totožnost musí být zachována po celou dobu řízení. Ovšem totožnost skutku neznamená, že v průběhu trestního stíhání musí být stále stejný i jeho popis, který naopak může (resp. musí) být upřesňován podle toho, jaká jsou učiněná skutková zjištění po provedeném dokazování. Totožnost skutku je přitom podle uznávané literatury i aktuální judikatury zachována, pokud je zachována totožnost jednání a následku, popřípadě jen jednání či jen následku, anebo dokonce i v případě zachování jen částečné totožnosti jednání nebo jen částečné totožnosti následku. K tomu viz např. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2719 a násl.; Jelínek, J., Říha, J., Sovák, Z. Rozhodnutí ve věcech trestních. 3. vydání Praha: Leges, 2015, s. 212 a násl.; z judikatury viz například rozhodnutí pod č. 6/1962, č. 64/1973, č. 52/1979, č. 13/1991, č. 17/1993, č. 1/1996-I., č. 40/2001 a č. 21/2010 Sb. rozh. tr. Na zachování totožnosti skutku tak nemá vliv upřesnění konkrétních skutkových zjištění týkajících se např. časového období, kdy byl čin páchán, a to ani u trestných činů hromadných, trvajících či těch, jejichž předpokladem je soustavnost páchání (viz rozhodnutí pod č. 5/1976 Sb. rozh. tr.), takový údaj dokonce musí soud upřesnit, je-li takový čin páchán až do okamžiku vyhlášení odsuzujícího rozsudku, tedy musí rozhodnout i o té části skutku, která nebyla zahrnuta do obžaloby (viz rozhodnutí pod č. 9/1972 Sb. rozh. tr.). Soud je povinen zabývat se všemi okolnostmi spáchání činu a vyčerpat celý skutek, který je předmětem obžaloby, a tuto povinnost má i odvolací soud (viz i rozhodnutí č. 41/1972 Sb. rozh. tr., ovšem s přihlédnutím ke změně ustanovení §259 odst. 4 tr. řádu tehdy účinného ohledně zákazu reformationis in peius, který se tehdy týkal jen výroku o trestu). Porušení totožnosti skutku není shledáváno ani v tom, jestliže oproti obžalobě jsou v řízení před soudem zjištěny a užity okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby (viz rozhodnutí pod č. 10/1982-II. Sb. rozh. tr.).
55. K tomu lze jen doplnit, že podle §2 odst. 5 tr. řádu je sice státní zástupce povinen dokazovat vinu obžalovaného, nicméně to nezbavuje soud povinnosti, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí. Pokud tedy z provedeného dokazování před soudem vyplynulo, že prospěch, který získala obchodní společnost DELTA popsaným jednáním obviněných, byl vyšší, než jak předpokládala obžaloba, bylo povinností soudu promítnout tato zjištění po zhodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5 a 6 tr. řádu do skutkové věty svého rozhodnutí. Podstatné přitom je, že i tak zůstala zachována totožnost skutku.
56. Neobstojí ani navazující námitka obviněných, podle níž v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (a sice s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 11 Tz 276/2001) by mělo být ustanovení §128 odst. 2 tr. zák. (§255 odst. 2 tr. zákoníku) ve vztahu subsidiarity k ustanovení §256 tr. zák. (§222 tr. zákoníku). Trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák. totiž nebyl subsidiární k trestnému činu poškozování věřitele podle §256 tr. zák., což je patrné z různých objektů těchto trestných činů. Na straně jedné jde o ochranu rovnosti na trhu před zneužíváním zákazu konkurence a na straně druhé jde o ochranu majetkových práv věřitelů. Tyto trestné činy tedy mohly být spáchány i v jednočinném souběhu. Stejně tak je nyní možný jednočinný souběh i mezi odpovídajícími trestnými činy zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 a poškození věřitele podle §222 tr. zákoníku (viz přiměřeně Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2615, kde je vysloven názor, podle kterého je sice z důvodu speciality vyloučen jednočinný souběh trestného činu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 tr. zákoníku a trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, naproti tomu je však možný jednočinný souběh trestného činu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 tr. zákoníku s trestným činem zvýhodnění věřitele podle §223 tr. zákoníku). I kdyby tedy bylo možné přisvědčit obviněným, že svým jednáním naplnili znaky trestného činu poškozování (resp. poškození) věřitele, současně však svým jednáním naplnili i znaky jiného trestného činu, tedy trestného činu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2, 4 tr. zákoníku, není zde důvod, proč by nemohli být uznáni vinnými tímto druhým trestným činem i po případném zániku trestní odpovědnosti (s ohledem na namítané promlčení) současně spáchaného trestného činu poškozování (poškození) věřitele.
57. Další námitka obviněných spočívající v jejich tvrzení, že jednali v právním omylu ve smyslu §19 odst. 1 tr. zákoníku, sice odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale není opodstatněná. Jak totiž jednoznačně vyplývá z popisu skutku, obvinění velmi dobře věděli, jakého výsledku hodlají svými kroky docílit, a podle toho i činili jednotlivé majetkové transakce na úkor obchodní společnosti NEVA a ve prospěch obchodní společnosti DELTA. Pokud argumentují konzultací s notářkou Mgr. Janou Hyrákovou, pak lze odkázat na její výpověď v hlavním líčení konaném dne 23. 2. 2011 (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 1498 až 1500 trestního spisu), z níž vyplynulo, že všechny podniknuté kroky byly učiněny z iniciativy obviněných, Mgr. Jana Hyráková jako notářka pouze zkoumala jejich možnou proveditelnost z hlediska předpisů obchodního práva, postupovala takto na pokyn obviněných, a to bez znalosti širších souvislostí. Přitom obvinění působili na trhu řadu let jako podnikatelé, museli mít (ostatně i jako osoby vysokoškolsky vzdělané) vědomost o škodlivosti jejich jednání a byli v takovém postavení současně i povinni seznámit se s podstatou svých povinností podle příslušné právní úpravy, aby se vyvarovali svého právního omylu ve smyslu §19 odst. 2 tr. zákoníku.
58. Neobstojí ani námitka obviněných, podle níž ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku není uvedeno, zda se trestného činu, který jim byl kladen za vinu, dopustili v úmyslu přímém či nepřímém. Podle judikatury Nejvyššího soudu sice platí, že u trestných činů, které lze spáchat jak úmyslně, tak z nedbalosti, je nezbytné náležitě vyjádřit formu zavinění ve skutkové i v právní větě. V daném případě však byl obviněným kladen za vinu trestný čin, který lze spáchat toliko úmyslně, navíc je zapotřebí ještě úmysl přesahující objektivní stránku (neboli tzv. druhý úmysl, dolus coloratus). Náležitosti výroku rozsudku upravuje ustanovení §120 odst. 3 tr. řádu, podle kterého popis skutku musí být ve skutkové větě výroku o vině uveden tak, aby jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným. Je-li znakem skutkové podstaty trestného činu úmysl přesahující objektivní stránku, motiv či pohnutka trestného činu, je nezbytné ve skutkové větě popsat i tento zvláštní znak subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu. Se zákonným znakem skutkové podstaty „v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch“ pak v posuzované věci koresponduje ta část skutkové věty, která uvádí, že obvinění „… v úmyslu opatřit prospěch obchodní společnosti DELTA uzavřeli při využití vzájemného personálního propojení všech tří společností na úkor obchodní společnosti NEVA řadu smluv a dohod, na základě nichž byla NEVA zbavena majetku sloužícího k podnikání, kdy tímto získala DELTA prospěch velkého rozsahu …“, resp. poté následně pasáž, podle níž „... uvedenými transakcemi vznikl úmyslným jednáním obžalovaných DELTě neoprávněný prospěch ...“. Takový popis subjektivní stránky odpovídá nárokům kladeným na skutkovou větu výroku rozsudku vyplývajícím z citovaného ustanovení trestního řádu, jak jej vykládá i aktuální judikatura. Je sice pravdou, že při skutkovém vylíčení by se neměly užívat právní pojmy, jež mají být právě takovým popsaným skutkem naplněny, nicméně určitá míra tolerance při formulaci skutku je nezbytná, některé termíny je obtížené nahradit, v praxi i v odborné literatuře se tak toleruje i užití spojení „v úmyslu“ v popisu skutku, má-li být vyjádřeno naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu (viz Jelínek, J., Říha, J., Sovák, Z. Rozhodnutí ve věcech trestních. 3. vydání Praha: Leges, 2015, s. 227 a násl.) . Je zapotřebí, aby skutek byl jednoznačně identifikován, nebyl zaměnitelný s jiným, zároveň musí vyjadřovat jednotlivé znaky skutkové podstaty tak, aby bylo obviněnému zřejmé, co je mu kladeno za vinu a proti čemu se vlastně má hájit. To je z uvedené formulace skutkové věty jednoznačně patrné a nejsou o tom žádné pochybnosti. Ačkoli judikatura vyžaduje náležité vylíčení subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu již v rámci popisu skutku, v případě zavinění dokonce jak jeho vědomostní složky, tak i složky volní (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1404/2013), současně připouští, že subjektivní stránku lze vyjádřit i popisem objektivního průběhu činu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 4 Tdo 760/2014, podle něhož z užití pojmu „odcizí“ vyplývá úmyslné zavinění). Lze si jistě představit pregnantnější vylíčení subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, jehož spáchání bylo obviněným kladeno za vinu, nicméně v daném případě i z dalších částí skutkové věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá forma zavinění, a to dokonce přímý úmysl, který je potvrzen i formulacemi užitými v odůvodnění tohoto rozsudku. Ten je možno dovodit i z vyjádření motivu jednání obviněných, který je popsán v návaznosti na body I. a II. výroku o vině na s. 4 rozsudku soudu prvního stupně, stejně tak vědomostní i volní složku zavinění obou obviněných lze dovodit z popisu jejich právních úkonů, u nichž vždy obvinění velmi dobře věděli, co a proč činí, jednali tak po celou dobu s určitým cílem, kterým bylo vyvedení majetku z obchodní společnosti NEVA do obchodní společnosti DELTA. To je ostatně i ve shodě s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně, který právě v tom spatřoval jednotný záměr jako znak pokračování v trestném činu ve smyslu §116 tr. zákoníku (viz s. 19 rozsudku soudu prvního stupně, zejména pasáž: „... jednotným záměrem, totiž snahou ‚dostat z NEVY, co se dá‘, a nechat tam pouze prázdnou slupku s dvěma závazky“). Lze tak shrnout, že vylíčení znaků subjektivní stránky skutkové podstaty ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně (a v souladu s tím i v jeho odůvodnění), jakkoliv si lze představit i jiné formulace, může obstát.
59. Nesprávnost skutkové věty spatřovali obvinění též v tom, že není přesně uvedeno, kdo z nich, za kterou konkrétní obchodní společnost a v jakém postavení měl podepisovat konkrétní smlouvy. S touto námitkou ovšem nelze souhlasit, neboť z úvodní pasáže skutkové věty je zcela zřejmé, v jakém postavení obvinění jednali, a není přitom třeba taková skutková zjištění opakovat u každého jednotlivého právního úkonu.
60. Jisté opodstatnění lze přiznat námitce obviněných týkající se nesprávné formulace právní věty, s níž se již vypořádával i odvolací soud, nicméně pro účely řízení o dovolání jako mimořádného opravného prostředku lze souhlasit s tím, že klíčové je v tomto případě posouzení, zda užitá právní kvalifikace odpovídá popisu skutku. Soud prvního stupně sice v právní větě nezvolil ve všech případech alternativně stanovených znaků příslušné alternativy, které byly naplněny skutkem popsaným ve skutkové větě, k němuž dospěl na základě provedeného dokazování. Správně sice vybral znak charakterizující subjekt (dokonce byly naplněny dvě alternativy, které vedle sebe mohou obstát, a proto je obě soud prvního stupně využil – „jako společníci a členové orgánu dvou podnikatelů“), nicméně již neurčil jednoznačně, zda šlo o podnikatele „se stejným nebo podobným předmětem činnosti“ (v daném případě měli oba podnikatelé zčásti stejný a zčásti podobný předmět činnosti), zda tak obvinění činili v úmyslu „opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch“ (jednali v úmyslu opatřit prospěch primárně jinému, tj. obchodní společnosti DELTA, a zprostředkovaně tím i sobě jako jejím akcionářům), zda „uzavřeli nebo dali popud k uzavření“ smlouvy na úkor jednoho z těchto podnikatelů (ve skutečnosti uzavřeli sérii smluv na úkor jednoho z podnikatelů, a sice obchodní společnosti NEVA), a zda takovým činem získali „pro sebe nebo pro jiného“ prospěch velkého rozsahu (primárně získali prospěch velkého rozsahu pro obchodní společnost DELTA). Jde o pochybení ve formulaci právní věty, kterou je na místě vytknout soudu prvního stupně, ovšem nejde o takové pochybení, pro které by Nejvyšší soud měl využít mimořádného kasačního oprávnění a v pravomocně skončené věci zrušit jak usnesení odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně, a to jen proto, aby soud prvního stupně při zcela stejném výsledku trestního řízení pouze lépe formuloval právní větu svého rozsudku, popřípadě aby takové pochybení napravil sám Nejvyšší soud tím, že by na základě stejných skutkových zjištění vyhlásil nový odsuzující rozsudek, v němž by napravil nedostatek jen ve formulaci právní věty. Jak je tedy z uvedeného zřejmé, projednání dovolání obviněných by nemohlo v tomto směru zásadně ovlivnit jejich postavení a uvedená otázka, která by měla být z podnětu jejich dovolání řešena, není zásadního významu [viz §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu].
61. K tomu lze odkázat i na judikaturu Nejvyššího soudu, který využil ustanovení §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu i v případě závažnějších pochybení, než jakých se dopustil soud prvního stupně tím, že správně zjištěný skutkový stav také správně právně kvalifikoval, avšak nepromítl jej náležitě do formulace právní věty. Tak např. v usnesení ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 7 Tdo 961/2011, ve věci, v níž soud prvního stupně nejen v právní větě, ale dokonce i v samotné právní kvalifikaci, opomněl ve vyhlášení i v písemném vyhotovení rozsudku uvést konkrétní písmeno užitého odstavce, Nejvyšší soud shledal, že sice jde o vadu rozsudku podle §120 odst. 3 tr. řádu, avšak „toto pochybení … neovlivňuje jinak věcnou správnost uvedeného výroku o vině, neboť ze skutkové věty rozsudku vyplývá právní posouzení skutku. Jde sice o porušení ustanovení §120 odst. 3 tr. řádu, avšak je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.“ Podobně v usnesení ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 6 Tdo 1062/2013, Nejvyšší soud konstatoval, že za vadu rozsudku, která by odůvodňovala jeho zrušení v řízení o mimořádných opravných prostředcích, nelze považovat, jestliže soud opomněl v právní větě odsuzujícího rozsudku uvést odkaz na konkrétní ustanovení trestného činu, podle kterého posoudil žalovaný skutek; za předpokladu, že zjištěná vada nemůže zásadně ovlivnit postavení obviněného, Nejvyšší soud dovolání vytýkající tuto vadu zpravidla odmítne s odkazem na ustanovení §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu. V jiném usnesení ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 7 Tdo 684/2010, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v řízení o mimořádném opravném prostředku zvažuje též otázku, zda je v konkrétní věci zájem na správnosti soudního rozhodnutí natolik významný, aby převážil nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti pravomocných soudních rozhodnutí; shledá-li tedy Nejvyšší soud, že v posuzované věci sice došlo k určitému pochybení dokonce i v právním posouzení skutku, ale zároveň by již nepřipadalo v úvahu uložení výrazně přísnějšího trestu, a že je proto zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, odmítne dovolání postupem podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu.
62. K námitce neexistence blízké časové souvislosti mezi jednáním obviněných v roce 2001 a prodejem rámových pil v roce 2005 s tím, že by nemělo jít o jeden pokračující trestný čin ve smyslu §116 tr. zákoníku, je na místě uvést, že takováto námitka směřuje primárně v neprospěch obviněných, protože pak by bylo třeba posoudit jejich jednání jako dva trestné činy zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2, 4 tr. zákoníku a §255 odst. 2 tr. zákoníku, tedy byl by jim kladen za vinu souběh více trestných činů, měl by jim být následně ukládán úhrnný trest a při určení jeho druhu a výměry by mělo být též jako k přitěžující okolnosti přihlédnuto k tomu, že spáchali více trestných činů [§42 písm. n) tr. zákoníku]. Přitom dovolání v neprospěch obviněných může podle §265d odst. 1 písm. a) tr. řádu podat pouze nejvyšší státní zástupce, obvinění k tomu nejsou oprávněni. Ovšem ani z hlediska věcného není možno s obviněnými souhlasit, naopak lze souhlasit se soudy nižších stupňů, že účinky jednání obviněných popsaného pod bodem I. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně přetrvávaly po celou dobu, po kterou obchodní společnost NEVA platila nájemné obchodní společnosti DELTA, tj. za roky 2002 a 2003, přičemž k úhradě faktur za nájemné docházelo ještě v roce 2004 [viz bod I. písm. i) ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně]. Proto o tak dlouhé časové přetržce, jak ji zmiňovali obvinění ve svém dovolání, nelze hovořit. V případě sofistikované trestné činnosti vyžadující více navazujících kroků, kterými jsou postupně vyváděny majetkové hodnoty z jedné obchodní společnosti do druhé, je možno tolerovat i delší časové prodlení mezi jednotlivými dílčími akty. K tomu lze připomenout např. závěry z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2002, sp. zn. 3 Tdo 823/2002, podle nichž „i přesto, že mezi jednotlivými kroky obviněného, které směřovaly k jedinému následku, a to odstranění veškerého majetku společnosti, z něhož by mohly být věřitelé uspokojeni, došlo k určitému časovému prodlení, a to vzhledem ke zřejmému úmyslu obviněného vyhnout se možnému posouzení takového jednání jako protiprávního, lze jeho jednání kvalifikovat jako pokračující trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), b), odst. 4 tr. zák., tj. ve smyslu hledisek vyjádřených v ustanovení §89 odst. 3 tr. zák.“
63. Další okruh námitek obviněných směřoval do oblasti ukládání trestu, konkrétně proti tomu, že soudy nezohlednily délku trestního řízení a údajně enormních průtahů v něm. Konkrétně odkázali na ustanovení §39 odst. 3 tr. zákoníku, podle něhož při stanovení druhu trestu a jeho výměry soud přihlédne k polehčujícím a přitěžujícím okolnostem (§41 a §42 tr. zákoníku), k době, která uplynula od spáchání trestného činu, k případné změně situace a k délce trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu. Obecně lze uvést, že námitky týkající se přiměřenosti trestu nespadají pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který obvinění uplatnili, avšak ani pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který jediný se výslovně týká výroku o trestu, resp. ani pod žádný jiný dovolací důvod (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3171, a rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
64. Nicméně nad rámec dovolacích důvodů a k námitkám obviněných Nejvyšší soud připomíná, že pojem „nepřiměřená délka trestního řízení“ není v právních předpisech přesně definován, je však možno vycházet z ustálené judikatury jej vykládající. Za jedno z určujících rozhodnutí lze považovat nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03, publikovaný pod č. 157 ve svazku 42 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. V tomto nálezu Ústavní soud deklaroval, že si je vědom skutečnosti, že kritérium přiměřené lhůty ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy nelze vykládat paušálně stanovením určité konkrétní délky konání trestního stíhání, jejímž překročením by bez dalšího došlo k porušení citovaného ustanovení Úmluvy. S ohledem na svou rozhodovací praxi, resp. praxi Evropského soudu pro lidská práva, je však zřejmé, že dobu trvání trestního řízení delší než 6 let je třeba považovat za spíše výjimečnou a v případě neexistence zřejmých a významných důvodů pro překročení této hranice nelze tolerovat trvání trestního stíhání v délce vyšší. Ústavní soud dovodil povinnost obecných soudů kompenzovat porušení práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a to využitím všech takových prostředků, které jim trestní právo poskytuje. Dalším významným rozhodnutím je nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1998, sp. zn. IV. ÚS 358/98, kde byla za nedůvodné průtahy označena situace, kdy soud mimo jiné neučinil žádný procesní úkon po dobu téměř 3 roků.
65. Při zohlednění délky trestního řízení a doby, která uplynula od spáchání trestného činu, má soud podle §39 odst. 3 tr. zákoníku in fine přihlédnout ke složitosti věci, k postupu orgánů činných v trestním řízení, k významu trestního řízení pro pachatele a k jeho jednání, kterým přispěl k průtahům v trestním řízení. Případná nepřiměřená délka trestního řízení má být kompenzována primárně přímo v trestním řízení právě podle §39 odst. 3 tr. zákoníku, jehož užití má přednost před možnou finanční kompenzací, kterou lze uložit v řízení o náhradě škody (újmy) podle §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (viz rozhodnutí pod č. 60/2013 Sb. rozh. obč. a rozhodnutí pod č. 6/2014 Sb. rozh. tr.).
66. V posuzované věci byla obžaloba podána ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích dne 31. 12. 2010 (č. l. 1390 trestního spisu), přičemž trestní stíhání bylo zahájeno usnesením podle §160 odst. 1 tr. řádu ze dne 20. 4. 2010 (č. l. 304 trestního spisu), jehož opis byl doručen obviněnému V. M. dne 23. 4. 2010 a obviněnému P. N. dne 24. 4. 2010 (viz č. l. 314 trestního spisu). Trestní oznámení, na jehož základě začaly orgány činné v trestním řízení v této věci konat, podala společnost Wintersteiger AG dne 21. 2. 2008 (č. l. 5 trestního spisu). První odsuzující rozsudek soudu prvního stupně byl vydán již dne 3. 3. 2011, tedy necelé 2 roky po zahájení trestního stíhání. Tento rozsudek z podnětu podaných odvolání zrušil v celém rozsahu odvolací Vrchní soud v Praze usnesením ve veřejném zasedání konaném dne 14. 6. 2011. Je sice pravdou, že po zrušení uvedeného rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně odvolacím soudem bylo další hlavní líčení nařízeno až téměř za 3 roky, nicméně současně nelze přehlédnout, že v tomto mezidobí soud čekal na vypracování posudku znaleckého ústavu – Vysoké školy ekonomické v Praze. Následně po novém projednání věci rozhodl soud prvního stupně v hlavním líčení dne 26. 11. 2014, odvolací soud poté zamítl podaná odvolání svým usnesením ze dne 5. 5. 2015. Celková doba trestního stíhání (od jeho zahájení do pravomocného skončení) tedy činila pouze 5 let, což také odpovídá složitosti projednávané věci. Nelze ji tak označit ani za extrémní a mimořádnou z hlediska judikatury Ústavního soudu, jak byla zmíněna shora. Delší dobu, která uplynula od spáchání trestného činu, pak soud prvního stupně zohlednil tím, že uložil obviněným tresty odnětí svobody na samé dolní hranici zákonné sazby v trvání 5 let (přičemž trestní sazba trestu odnětí svobody je pro tento trestný čin stanovena v rozpětí 5 až 10 let) a že pro jeho výkon obviněné zařadil do věznice s dozorem, a nikoli do věznice s ostrahou, jak by jinak odpovídalo obecnému pravidlu podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Řádně se při tom vypořádal i s tím, jak hodnotil celkovou délku trestního stíhání (v době ukládání trestu čtyř a půlletou) – viz k tomu s. 21 a 22 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. S ohledem na nárůst délky trestního řízení a na zvětšení časového odstupu od spáchání trestného činu obviněnými v době druhého rozhodování soudu prvního stupně také došlo ke zmírnění výměry nepodmíněného trestu odnětí svobody z doby 5 a 1/2 roku podle prvního odsuzujícího rozsudku na dobu 5 let v druhém odsuzujícím rozsudku, který posléze také nabyl právní moci. Soud prvního stupně též náležitě zhodnotil složitost věci a příčinu, pro kterou nemohl ve věci rozhodnout dříve (vyčkání vysoce odborného znaleckého posudku podaného znaleckým ústavem – vysokou školou). Úvahy soudu prvního stupně ohledně výběru druhu trestu a jeho výměry i při zohlednění délky trestního řízení a doby, která uplynula od spáchání trestného činu, akceptoval i odvolací soud (viz s. 17 odůvodnění jeho usnesení).
67. Ani Nejvyšší soud tedy neshledal pochybení soudů nižších stupňů při hodnocení otázky přiměřenosti délky trestního řízení a rozhodnutí bez zbytečných průtahů. Soudy ani při zohlednění délky řízení a časového odstupu od spáchání trestného činu u obviněných důvodně neshledaly podmínky pro uložení trestů odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby podle §58 tr. zákoníku. Soudy nižších stupňů však zvažovaly tuto možnost a dospěly k závěru, že použití citovaného ustanovení není na místě, a byť si lze představit podrobnější zdůvodnění takového závěru, ten jasně vyplývá z obou rozhodnutí soudů (viz s. 22 rozsudku soudu prvního stupně o mírnějším postihu a podrobněji s. 17 usnesení odvolacího soudu).
68. Další námitky obviněných spočívající v údajném nesprávném použití ustanovení o polehčujících a přitěžujících okolnostech ve smyslu §41 a §42 tr. zákoníku nespadají vůbec pod uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod. V tomto směru lze odkázat na rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., podle něhož námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná případná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. (nyní §39 až §42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. řádu. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je možno považovat, pokud jde o výrok o trestu, jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný, úhrnný nebo společný trest. Mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu jsou námitky zaměřené proti rozhodnutí odvolacího soudu, který podle názoru obviněného učinil nesprávný závěr, jestliže (např. na rozdíl od soudu prvního stupně) nepoužil ustanovení §58 odst. 5 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 5 Tdo 124/2013).
69. Pokud obvinění vytýkají podstatné vady trestního řízení a k jejich konkretizaci odkazují na doplnění svých odvolání ze dne 27. 4. 2015, pak je třeba poukázat na rozhodnutí č. 46/2013-I. Sb. rozh. tr., podle něhož se Nejvyšší soud může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle §265f odst. 1 tr. řádu tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Z těchto důvodů dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně. Nejvyšší soud se proto zmíněnými námitkami obviněných blíže nezabýval.
70. Hmotněprávní povaze uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu pak neodpovídají ty námitky obviněných, v nichž kritizují způsob, jakým soudy nižších stupňů hodnotily (ve věci provedené) důkazy, a které jsou založeny na jejich vlastní interpretaci provedených důkazů, na jejímž základě obvinění činí vlastní skutkové závěry. Nejvyšší soud, jak bylo uvedeno shora, není další, třetí soudní instancí, která by snad byla určena k přezkumu skutkových otázek, ale jako dovolací soud je v zásadě vázán skutkovým stavem zjištěným v řízení před soudy nižších stupňů. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím je možno napravit jen nejvážnější a výslovně uvedené právní vady pravomocných rozhodnutí ve věci samé.
71. Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nelze zahrnout ani výhrady obviněných týkající se neprovedení veškerých obviněnými navržených důkazů. Navíc není povinností soudu vyhovět všem návrhům stran na doplnění dokazování, ale je to soud, kdo určuje rozsah dokazování potřebný pro rozhodnutí; pokud však nevyhoví návrhu stran na provedení důkazu, musí o tom rozhodnout a své rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnit (viz k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09, a mnohé další). V daném případě se soudy nižších stupňů řádně zabývaly návrhy obviněných na doplnění dokazování, a jestliže neshledaly potřebným provedení obhajobou požadovaných důkazů, zamítly tyto návrhy a své rozhodnutí též náležitě odůvodnily (viz zejména s. 9 a 10 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, resp. s. 13 a násl. odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
72. Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nelze podřadit ani výhrady obviněných ohledně nedostatečné podrobnosti důvodové zprávy k trestnímu zákoníku. Podstatou citovaného dovolacího důvodu je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale nemůže jím být hodnocení toho, zda je přijetí určité trestněprávní úpravy dostatečně odůvodněno či nikoli, protože to je věcí Parlamentu České republiky. I kdyby snad nějaké zákonné ustanovení nebylo odůvodněno dostatečně či dokonce vůbec, pro soud je při rozhodování stejně závazné (viz čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky).
73. Na závěr Nejvyšší soud považuje za vhodné vyjádřit se k prospěchu obchodní společnosti DELTA při prodeji rámových pil stanovenému soudem prvního stupně ve výši 796 000 Kč (bez DPH), i když i v rámci této námitky obvinění pouze zpochybňují skutková zjištění, ke kterým dospěly po řádně provedeném dokazování soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud zde zastává stanovisko, že skutečná cena pil není podstatná pro posouzení prospěchu na straně jedné obchodní společnosti a úkoru na straně druhé obchodní společnosti. Důležité totiž je, že opakovaným prodejem mezi obchodními společnostmi ovládanými obviněnými byly tyto pily převedeny nakonec do vlastnictví obchodní společnosti DELTA a je nutné vycházet toliko z rozdílu cen, za které si obchodní společnosti mezi sebou převáděly tyto pily.
V. Závěrečné shrnutí
74. Nejvyšší soud s ohledem na shora popsaná zjištění a právní argumentaci dospěl k následujícím závěrům. Námitky obou obviněných v jimi podaných dovoláních z velké části neodpovídají uplatněným ani žádným jiným dovolacím důvodům. Takové dovolání, nebýt jiných výhrad, by bylo namístě odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než jaké jsou uvedeny v §265b tr. řádu.
75. Námitky spadající pod deklarované dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a) a b) tr. řádu sice byly uplatněny formálně správně [nebýt pochybení spočívajícího v neuplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu], avšak jsou neopodstatněné. V takovém případě by bylo namístě odmítnout podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
76. To platí i o některých námitkách obviněných, které obvinění opírali o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. I v tomto případě totiž oba obvinění z převážné části vznesli takové výhrady, které obsahově neodpovídají uplatněným dovolacím důvodům, a Nejvyšší soud se jimi proto nemohl zabývat. Jejich dovolání se sice částečně opírala též o námitky, které odpovídají posledně citovanému dovolacímu důvodu, ale Nejvyšší soud je neshledal opodstatněnými.
77. Pouze v případě výhrad ve vztahu k právní větě odsuzující části výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně shledal Nejvyšší soud, jak bylo rozvedeno shora, námitky obou obviněných zčásti důvodnými a odpovídajícími uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nicméně v tomto případě je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněných a otázka, která má být z podnětu jejich dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Proto Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu.
78. Protože Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněných, nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího (§265i odst. 3 tr. řádu). Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelů či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Navíc obvinění v převážné části svých dovolání uplatnili shodné námitky jako v podaných odvoláních, z jejichž podnětu se jimi zabýval už odvolací soud, přičemž se s nimi v napadeném usnesení podrobně a správně vypořádal.
79. Jde-li o nové skutečnosti, které nastaly až poté, co rozsudek v této věci nabyl právní moci, a které tak obvinění uplatnili až v dovolacím řízení, nemohly nic změnit na správnosti a zákonnosti rozhodnutí soudů nižších stupňů s ohledem na jimi tehdy zjištěný skutkový stav. Jde vlastně jen o majetkové vyrovnání, náhradu škody způsobené trestnou činností obviněných, k čemuž by dozajista soudy nižších stupňů přihlédly, pokud by tak obvinění učinili dříve, než byli odsouzeni. Takto jde jen o skutečnost, k níž mohou soudy přihlížet v rámci rozhodování ve vykonávacím řízení (např. při rozhodování o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody – viz §88 odst. 3 tr. zákoníku).
80. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovoláních obou obviněných v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
81. Vzhledem ke skutečnosti, že Nejvyšší soud odmítl podaná dovolání, v souladu s dosavadní praxí, podle níž se negativní rozhodnutí nevydává, nerozhodoval již samostatně podle §265o odst. 1 tr. řádu o podnětech obviněných na odklad trestů odnětí svobody jim uložených.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 19. 7. 2017
JUDr. František Púry,Ph.D.
předseda senátu
Vyhotovil:
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.