ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.693.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 693/2017-46
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 6. 2017 o dovolání obviněného D. M. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 6 To 28/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 13/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. M. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2016, sp. zn. 39 T 13/2013, byl obviněný D. M. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, který spáchal skutkem popsaným tak, že
jako jediný statutární zástupce, předseda představenstva obchodní společnosti EUROČAS Group, a. s., se sídlem Antonína Procházky 13/6c, Brno (dále jen „společnost EUROČAS“), od přesně nezjištěné doby konce roku 2009 v B. a P., v úmyslu získat peníze pro potřeby společnosti EUROČAS a pro svoji potřebu, uváděl v omyl zástupce společnosti VENELA, a. s., IČ 27571319 (dále jen „společnost VENELA“), Ing. I. P. a J. D., kterým sliboval poskytnutí úvěru společností EUROČAS ve výši 240.000.000 Kč k zajištění jejich developerského projektu „Na Radosti“ – výstavba bytového domu v P. s tím, že peníze získá od zahraničního investora, ačkoli byl srozuměn, že je nezíská, že společnost EUROČAS nebude mít peníze k poskytnutí úvěru; za společnost EUROČAS uzavřel se společností VENELA smlouvu o úvěru č. ... dne 27. 8. 2010 v B., s dodatkem č. ... ze dne 30. 9. 2010 a dodatkem č. ... ze dne 11. 11. 2010, na částku 61.621.144 Kč a smlouvu o úvěru č. ... ze dne 27. 8. 2010 na částku 184.000.000 Kč v B., před uzavřením těchto smluv si nechal převést na účet společnosti EUROČAS vyplacení jistoty jako podmínky k poskytnutí úvěru, a to na základě dříve vystavených certifikátů společnosti EUROČAS, certifikátu č. ... ze dne 19. 3. 2010 na první etapu projektu a certifikátu č. ... ze dne 26. 8. 2010 na druhou etapu projektu, požadoval uhrazení desetiprocentní jistoty z uvedených certifikátů, společnost VENELA uhradila požadované jistoty, a to dne 22. 3. 2010 částku 7.500.000 Kč převodem na účet společnosti EUROČAS, dne 10. 8. 2013 částku 3.000.000 Kč převodem na účet společnosti EUROČAS, a předáním hotovosti ve výši 2.000.000 Kč v době od 30. 7. 2010 do 6. 8. 2010 postupnými platbami (v částkách 30. 7. 300.000 Kč, 2. 8. 350.000 Kč, 3. 8. 350.000 Kč, 4. 8. 350.000 Kč, 5. 8. 350.000 Kč, 6. 8. 300.000 Kč), což je celkem částka ve výši 12.500.000 Kč, přičemž k poskytnutí úvěru nedošlo a přes opakované přísliby vrácení jistoty po odečtení údajně vynaložených nákladů společnosti EUROČAS, a uzavření dohody o narovnání dne 29. 7. 2011, peníze do současné doby nevrátil, čímž způsobil společnosti VENELA škodu ve výši 12.500.000 Kč.
2. Za uvedený zločin byl obviněný odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a tří měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen od věznice s ostrahou. Současně mu byl uložen podle §73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce v obchodních společnostech a v družstvech na dobu čtyř roků. Rozhodnuto bylo rovněž o náhradě škody.
3. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 6 To 28/2016, odvolání obviněného podané proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, protože napadené rozhodnutí a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném hmotněprávním posouzení. Podle obviněného však k činu jemu za vinu kladenému, v němž byl shledán zločin podvodu, jenž je úmyslným deliktem, podvodný úmysl nebyl prokázán, a to i s ohledem na existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci.
5. Výhrady proti nesprávnosti použité právní kvalifikace obviněný soustředil proti závěrům, které soud prvního stupně rozvedl ve vztahu ke skutkovým zjištěním v odůvodnění napadaného rozhodnutí, a dále se věnoval způsobu, jakým se tento soud vypořádal se závěrem o tom, že obviněný čin spáchal v nepřímém úmyslu. Neztotožnil se se závěrem tohoto soudu, že podvodné jednání mělo spočívat ve slibech o poskytnutí úvěru, i když byl srozuměn s tím, že úvěr nezíská a složenou jistotu nevrátí. Ve vztahu k tomuto závěru obviněný vyjádřil názor, že v pouhém příslibu poskytnutí úvěru nelze spatřovat trestné jednání, když v souvislosti s ním nevznikla žádná škoda. Obviněný se vymezil proti způsobu, jak byl jemu za vinu kladený čin popsán ve skutkovém zjištění, a vyjádřil názor, že o podvodné jednání by šlo jedině tehdy, pokud by uvedl poškozeného v omyl tím, že jestliže nezajistí poskytnutí úvěru, vrátí mu složenou jistotu, avšak současně by byl srozuměn, že může nastat situace, kdy nebude mít na vrácení jistoty finanční prostředky, a pokud se tak stane, poškozenému jistotu nevrátí. Pro takový skutek však nebyl stíhán a ani za něj nebyl odsouzen. Obviněný vytýkal nalézacímu soudu závěr o úmyslném zavinění, byť v úmyslu nepřímém, protože nebylo možné dospět k závěru, že od počátku chtěl pouze vylákat částku jistiny, aniž by úvěr zajistil, ale byl srozuměn s tím, že úvěr zajištěn nebude.
6. V rámci svých tvrzení o tom, že jeho čin nebyl úmyslným jednáním směřujícím k uvedení poškozené společnosti v omyl, obviněný citoval konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, jejímž prostřednictvím se snažil demonstrovat nesprávnost závěru soudu prvního stupně o tom, že jeho úmysl vylákat od poškozené jistinu byl dán již v době uzavření smluv [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2000, sp. zn. 5 Tz 146/2000 (uveřejněné pod č. 38/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 5 To 65/2002 (uveřejněné pod č. 53/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 1967, sp. zn. 3 Tz 4/67 (uveřejněné pod č. 54/1967-I. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 7 Tdo 461/2007 (uveřejněné pod č. TR NS 35/2007-T 992 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Tímto způsobem obviněný vytýkal soudu prvního stupně, že nesprávně pro závěr o jeho úmyslném zavinění zdůraznil, že jeho úmysl byl dán již v době, kdy byly smlouvy s poškozenou společností uzavírány, a to s odkazem na dvě šikanózní insolvenční řízení, protože se jednalo o nepředvídatelné překážky vzniklé až v době po uzavření smlouvy, které mu ve vrácení jistiny zabránily.
7. Ve vztahu k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci obviněný vytkl nalézacímu soudu nesprávnost jeho úsudku a zjednodušené, nedostatečné a povrchní, jednostranné a nesrozumitelné závěry ohledně výsledků provedeného dokazování, jež neodstranil ani odvolací soud. Zdůraznil okolnosti, jimiž se soud prvního stupně nezabýval, a to zejména ohledně toho, zda došlo ke kontaktům se společností VENELA, poukazoval na to, že nebyl iniciátorem úvěru, nýbrž byl za tímto účelem osloven Ing. I. P., a že se soud nezabýval ani obsahem uzavírané smluvní dokumentace mezi jeho společností a poškozenou. Obviněný rovněž polemizoval se závěry soudu prvního stupně o tom, zda skutečně jednal se zástupci mezinárodních společností a měl jejich prostřednictvím zajišťovat určité finanční zdroje, a v té souvislosti soudu vytkl, že se uvedenými okolnostmi v dostatečné míře nezabýval. Zdůraznil i další skutečnosti, kterým soud nevěnoval potřebnou pozornost, jako byly např. zmíněné šikanózní návrhy, které byly důvodem neposkytnutí úvěrů a nevrácení jistoty, když řízení o nich probíhala do roku 2012, anebo že společnost EUROČAS měla u svých obchodních partnerů zajištěné finanční prostředky pro financování svých projektů a projektů třetích stran. Vytýkal soudu, že se vůbec nevypořádal s provedenými svědeckými výpověďmi a nevyvodil z nich žádné potřebné závěry, ale použil je pro závěr o vágnosti existence a činnosti zahraničních partnerů.
8. Podle obviněného soud prvního stupně závěr o jeho vině řádně nezdůvodnil a neuvedl, jak k němu dospěl. Obviněný vyvracel závěr soudu prvního stupně o tom, že musel počítat s tím, že jeho obchodní partner mu peníze neposkytne, protože není zřejmé, z čeho soud pro takové závěry vycházel. Poukazoval i na to, že nemá logiku závěr, že pro posouzení subjektivní stránky trestného činu podvodu je rozhodným obdobím doba jednání o poskytnutí úvěru se společností VENELA od konce roku 2009 do podpisu úvěrových smluv. Obviněný též vytkl, že nebylo objasněno, proč nebyl úvěr společnosti VENELA poskytnut, když jedním z důvodů bylo nedostatečné doložení účelu úvěru a druhým, již zmíněná dvě zahájená šikanózní insolvenční řízení. Z odůvodnění napadených rozhodnutí není podle dovolatele ani zřejmé, jak soud dospěl k závěru, že „spoléhal na nejisté zahraniční zdroje“.
9. Obviněný brojil i proti závěrům učiněným soudem ohledně subjektivní stránky, pro které soud vycházel z názoru, že musel být srozuměn s tím, že společnost VENELA uvádí v omyl, když sliboval zajištění úvěru, což měl podmiňovat zaplacením jistiny, a přitom tak činil s vědomím, že k úvěru nedojde. Podle obviněného takové závěry neplynou z výsledků provedeného dokazování, a není proto jasné, na základě čeho soud tento závěr učinil.
10. Obviněný dále brojil i proti rozsahu provedeného dokazování, když podrobně vytýkal, že soud nevěnoval potřebnou pozornost celé škále jím navrhovaných důkazů. V té souvislosti zdůrazňoval neprovedení výslechu svědka Mgr. L. S., faxové zprávy z Policejního prezidia České republiky obsahující kusé a neúplné informace ohledně subjektů Casablanca Global Construction LP (dále jen „společnost Casablanca“) a Royal Savings & Loan Ekonomisk forening (dále jen „společnost Royal Savings“) prověřovaných Interpolem Stockholm a Wellington, jakož i to, že zcela nepovšimnuty zůstaly jím předložené listinné důkazy – bankovní potvrzení ze dne 19. 9. 2012 a potvrzení o finanční spolupráci vystavené společností Casablanca dne 1. 10. 2012. Pokud navrhnul provedení některých dalších důkazů (prověření údajů týkajících se R. J. a P. K. – regionálního manažera společnosti Royal Savings cestou švédských policejních orgánů, policejních orgánů USA a Nového Zélandu, důkaz o zajištění zdroje financování projektů od společnosti Ecobal a Casablanca a smlouvy prokazující jednání a schůzky se zahraničními partnery, a to i o zajištění finančních prostředků k vrácení jistiny), soud mu též nevyhověl. K těmto svým důkazním návrhům poukázal na další souvislosti, které se podle něj jevily jako rozhodné a podstatné, avšak soud jim potřebnou pozornost nevěnoval.
11. V závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. obě napadená rozhodnutí zrušil, eventuálně aby podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl ve věci rozsudkem. Současně požádal, aby Nejvyšší soud podle §265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon napadeného rozhodnutí do doby rozhodnutí o dovolání.
12. K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, jenž poukázal na rozvláčnou polemiku obviněného s jednotlivými zjištěními a závěry obsaženými v odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, aniž by vytýkal právní nedostatky, jak jím označený dovolací důvod předpokládá. Za námitky výlučně skutkového charakteru a neodpovídající deklarovanému dovolacímu důvodu považoval i výhrady proti neprovedení obviněným navrhovaných důkazů, přičemž v předmětné trestní věci nespatřoval ani tzv. opomenuté důkazy, neboť nalézací soud na straně 20 svého rozsudku dostatečně vyložil, proč neprováděl další dokazování k existenci a činnosti zahraničních společností, jakož i důvody nadbytečnosti a faktické neproveditelnosti výslechu svědka L. S. Mimo uvedený dovolací důvod byly uplatněny i odkazy dovolatele na listinné důkazy, které měly svědčit o existenci zajištěného zdroje finančních prostředků, když navíc v tomto směru dovolatel ignoroval zjištění uvedená na stranách 14 a 17 usnesení odvolacího soudu, podle kterých společnost ECOBAL nikdy žádné finanční prostředky neposkytla.
13. V souladu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shledal námitky o tom, že ve skutku chybí podvodný úmysl obviněného ve vztahu k nevrácení poskytnuté jistoty, s čímž se však státní zástupce zcela neztotožnil, a odkázal na celé znění skutkového zjištění. Připomenul, že nelze zaměňovat skutek jako událost v objektivním světě s jeho slovním popisem. I přesto soudy měly k dispozici dostatek skutkových zjištění svědčících o tom, že nevrácení složené jistoty bylo kryto podvodným úmyslem obviněného, přičemž tato skutková zjištění jsou shrnuta v obviněném pomíjeném odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, zejména na jeho straně 14 a násl. Ze zjištění odvolacího soudu vyplývá, že nešlo o první případ, kdy obviněný přijal a nevrátil jistinu v souvislosti s nerealizovaným příslibem úvěru. Poukázal na konkrétní okolnosti, jež odvolací soud zdůraznil, a to mimo jiné i na závazek z roku 2009 vůči společnosti TRINITY VILADOMY ve výši 19.725.000 Kč, což je záležitost, která je předmětem trestního řízení, které je ve stadiu nepravomocného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 47 T 11/2011.
14. Státní zástupce shrnul, že v přezkoumávané věci obviněný žádal a přijal jistinu od společnosti VENELA v době, kdy nebyl schopen splnit obdobný závazek vůči jinému subjektu a kdy věděl, že se nemůže spoléhat na své zahraniční partnery, pokud se týká poskytnutí finančních prostředků, které by mu umožnily poskytnout společnosti VENELA úvěr nebo alespoň vrátit složenou jistinu. Společnost EUROČAS byla v napjaté finanční situaci již v roce 2009 a obviněný si musel být vědom skutečnosti, že tato společnost nedisponuje výnosy z podnikatelské činnosti, které by jí umožnily v případě neúspěchu celého projektu jistinu vrátit. Soudem prvního stupně učiněná a odvolacím soudem jako správná potvrzená skutková zjištění podle státního zástupce opodstatňují závěr, že obviněný byl přinejmenším srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] nejen s neposkytnutím úvěru, ale především s nevrácením složené jistoty. Podvodný úmysl obviněného dokresluje i to, že poskytnutou zálohu v plné výši poukázal na účet zahraniční společnosti nebo použil pro potřebu společnosti EUROČAS. Ačkoli tato okolnost nastala až po dokonání trestného činu podvodu, ke kterému došlo složením a přijetím jistoty, spotřebování prostředků z ní však svědčí o tom, že obviněný, pokud vůbec uvažoval o jejím vrácení, spoléhal výlučně na nejisté zahraniční zdroje. Činil tak v situaci, kdy vůbec žádné finanční prostředky k dispozici neměl. Proto nejsou pochybnosti minimálně o nepřímého úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Protože státní zástupce neshledal vady v provedeném řízení, ani v právních závěrech, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
15. Citované vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného k případné replice, kterou však do doby konání neveřejného zasedání Nejvyšší soud neobdržel.
III. Přípustnost a důvody dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále proto zkoumal, zda obviněným označený důvod podle §265b odst. 1 písm. g), tr. ř. byl uplatněn v souladu s jeho zákonným vymezením, neboť jen na základě dovolání relevantně opřeného o některý z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v §265b tr. ř. lze napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení podrobit věcnému přezkoumání.
17. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
18. Ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Tyto nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze s odkazem na uvedený dovolací důvod vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
19. Správnost právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu Nejvyšší soud posuzuje na podkladě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž jimi učiněná skutková zjištění zásadně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Tato zákonná podmínka je spojena s požadavkem, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu zásadně nestačí pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Důvodem dovolání zde nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Tato skutečnost logicky vyplývá z toho, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek nepředstavuje žádnou další (třetí) skutkovou instanci a námitky vztahující se primárně ke skutkovým zjištěním (např. neúplnost skutkových zjištění, vadné hodnocení důkazů atd.) nepředstavují žádný z dovolacích důvodů taxativně uvedených v ustanovení §265b tr. ř. [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněné pod č. 36/2004/18 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02].
20. Uvedené zásady jsou však limitovány případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť tehdy je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. V takovém případě jde o výjimku ze shora vymezených obecných zásad představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle kterých mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)].
IV. K námitkám obviněného
a) proti nedostatkům v dokazování
21. Na základě vymezených principů Nejvyšší soud posuzoval dovolání obviněného. Předeslat je třeba, že pokud obviněný v dovolání brojil prostřednictvím citovaného dovolacího důvodu proti způsobu, jakým se soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku vypořádal se skutkovými závěry, jež učinil na podkladě provedeného dokazování, a s jeho závěry polemizoval, jde o výhrady, které prostřednictvím dovolání obecně nelze uplatňovat (srov. §265a odst. 4 tr. ř., podle něhož dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné). V té souvislosti je totiž rozhodné, že obviněný tuto svou polemiku či reakci na úvahy soudu rozvedené v odůvodnění nespojil s námitkami zaměřenými proti vadnému posouzení právních závěrů, ale výslovně se soustředil na skutkové skutečnosti související s okolnostmi, jež podle soudu vyplynuly z výsledků provedeného dokazování, avšak obviněný se s nimi neztotožnil. Tyto námitky nemají shodu s uvedeným dovolacím důvodem, jak přiléhavě naznačilo ve svém vyjádření i nejvyšší státní zastupitelství.
22. Ve vztahu k argumentům, jež obviněný v dovolání uplatnil, je třeba rovněž zdůraznit i to, že podstatou tohoto mimořádného opravného prostředku jsou tvrzení obviněného, jimiž poukazoval na zcela jiné skutkové okolnosti, než ke kterým soud prvního stupně a návazně na jím provedené dokazování i odvolací soud rozvedl ve svém rozhodnutí. Jen stručně lze zmínit, že obviněný odlišně tvrdil, že probíhala jednání a byly uzavřeny smlouvy o zajištění finančních prostředků k profinancování úvěru společnosti VENELA či minimálně k následnému vrácení složené jistoty. V konkrétnostech poukazoval na okolnosti, které podkládal různými důkazními materiály ve snaze uvádět skutečnosti, které však z výsledků provedeného dokazování, a to ani po důsledném šetření prováděném v rámci mezinárodní spolupráce orgánů činných v trestním řízení nevyplynuly. Soudům obviněný současně vytýkal, že jím navrhované a předkládané důkazy, které měly pravdivost jeho tvrzení stran vyvíjené aktivity směřující ke splnění slibu poskytnutí úvěru prokázat, ignorovaly a bez bližšího odůvodnění neprovedly. Z uvedeného je zřejmé, že obviněný tímto způsobem převážně brojil proti učiněným skutkovým zjištěním, a to zejména v těch částech dovolání, v nichž tvrdil skutečnosti, které neodpovídaly skutkovým závěrům, jež soudy na základě provedených důkazů vzaly za prokázané, a činil tak při pomíjení hodnocení těchto důkazů ze strany soudů a prezentování vlastní verze odlišné od té, k níž soudy na základě výsledků provedeného dokazování dospěly.
23. Nejvyšší soud poté, co posoudil obsahovou stránku podaného dovolání, shledal, že obviněný v této jeho části svými výhradami, jimiž zdůrazňoval svou vlastní obhajobu, brojil proti postupům soudů při prováděném dokazování, naznačoval jiné skutkové verze, než o kterých rozhodoval soud, ač byly zcela mimo provedené dokazování, či pokud tvrdil, že on se činu, jak je ve skutkových zjištěních popsán, nedopustil, označený dovolací důvod nenaplnil, protože nevytýkal vady právní, ale skutkové. V důsledku těchto zcela jiných okolností, než soudy prokázaly výsledky provedeného dokazování, se obviněný domáhal spravedlivého procesu, jejž podle něj soudy porušily, což jsou námitky soustředěné pouze proti procesním postupům upraveným v §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř., s vymezeným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nekorespondují a nejsou učiněné v souladu nejen s ním, ale ani jiným dovolacím důvodem.
24. Nejvyšší soud i přesto, že jde o námitky, které z hlediska zákonného vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v obecné poloze přezkoumávat nelze, při respektu k ustálené, shora citované judikatuře Ústavního soudu zkoumal, zda napadená rozhodnutí v posuzované věci nejsou zatížena vadou spočívající v obviněným namítaném extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy, na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními a z nich vyvozeným právním posouzením. V této souvislosti z obsahu napadených rozhodnutí a trestního spisu shledal, že se soudy v potřebné míře věnovaly obviněným již v předchozích stadiích řízení obdobně uváděné obhajobě, a výhrady namířené proti skutkovým zjištěním posuzovaly při dostatečném rozsahu provedeného dokazování a zachování všech pravidel stanovených §2 odst. 5, 6 tr. ř. bez logických či jiných zjevných nesrovnalostí. Za účelem náležitého a řádného objasnění skutkové stavu bez důvodných pochybností provedly celou škálu důkazů. Není smyslem dovolacího řízení rekapitulovat důkazy, jež soudy nižších stupňů provedly, a proto Nejvyšší soud jen pro úplnost připomíná, že rozsah provedeného dokazování nejeví nedostatky v neúplnosti nebo v neobjasněnosti základních otázek rozhodných pro skutkové závěry potřebné pro závěr o vině. Zmínit lze, že soudy vyslechly jako svědky statutární zástupce a členy představenstva společnosti VENELA M. Č., J. D., Ing. I. P., dále zaměstnance společnosti EUROČAS Mgr. M. S., M. M. a na návrh obviněného též JUDr. S. Ž., Ing. J. V., I. R. Ing. M. F. a JUDr. J. Č., dále provedl i řadu listinných důkazů (shora citované smlouvy, dodatky k nim a certifikáty, na jejichž základě došlo ke složení jistoty, korespondence mezi obviněným, resp. společností EUROČAS a společností VENELA, sdělení Národní ústředny Interpol Praha o výsledcích šetření v zahraničí ohledně fungování společností Royal Savings a Casablanca a insolvenční spisy Krajského soudu v Brně sp. zn. 24 INS 5826/2010 a 24 INS 11885/2010 i rozhodnutími Městského soudu v Brně ve věci sp. zn. 47 T 11/2011, 12 T 39/2013 a 40 T 7/2012). Na jejich základě soud prvního stupně dospěl k zjištěním, která slovně vyjádřil a popsal v tzv. skutkové větě výroku o vině svého rozsudku.
25. Z uvedeného vyplývá, že nelze přiznat opodstatnění námitkám obviněného založeným na tvrzení, že soudy nevyhověly jeho důkazním návrhům a že k dokazování přistupovaly jednostranně, neboť je zcela zřejmé, že se snažily v maximální možné míře vyhovět návrhům obviněného na výslech svědků, z nichž se nepodařilo vyslechnout pouze jediného, a to Ing. L. S. Ačkoli je obviněnému třeba přisvědčit, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku k důvodům neprovedení tohoto důkazu nic neuvedl, jeho pochybení napravil odvolací soud, který, kromě toho, že odmítl provést obviněným opakovaně navrhované a již provedené důkazy, k nemožnosti provést výslech svědka L. S. na straně 10 svého usnesení konstatoval, že nalézací soud sice pochybil, pokud svůj postup neodůvodnil, avšak toto pochybení nemohlo v žádném případě zvrátit správnost jím učiněných skutkových i právních závěrů a samotné neprovedení tohoto důkazu není ani v rozporu s konstantní judikaturou Ústavního soudu. Sám však velmi uvážlivým a podrobným způsobem vysvětlil význam a smysl jednotlivých skutkových závěrů, které z dokazování vyplynuly, konfrontoval je s obsahem důkazních prostředků a z nich plynoucích okolností, které podrobil logickému srovnání a posouzení v návaznosti na skutečnosti, které pro závěry o vině obviněného měly význam. Současně reagoval i na jím vznesené námitky a jím uplatňovanou obhajobu (srov. strany 9 až 20 přezkoumávaného usnesení). Lze zmínit, že rozvedl, že svědek L. S., jehož soud nevyslechl, je státním občanem Slovenské republiky bez trvalého či jiného bydliště na území České republiky, a tudíž ani přes veškerou možnou snahu vynaloženou nalézacím soudem, jenž se opakovaně snažil zajistit jeho účast při hlavním líčení, nebyly tyto snahy úspěšné, neboť svědek se pod různými záminkami k hlavnímu líčení nedostavoval. Za dané situace byly možnosti soudu, jak zajistit účast tohoto svědka při hlavním líčení výrazně omezeny. S ohledem na výsledky stávajícího dokazování by ovšem ani jeho případný výslech nemohl vést ke zpochybnění správnosti učiněných skutkových závěrů. Lze jen doplnit, že pokud soud i přes vynaložené úsilí nevyslechl svědka, pak z hlediska tzv. opomenutých důkazů je třeba odlišit, zda soud nějaký důkazní návrh ignoroval, od situace, kdy opakovaně se snažil důkaz provést, ale s ohledem na objektivní okolnosti k tomu nedošlo, a proto od něj upustil.
26. V té souvislosti je vhodné zdůraznit, že podle doktríny opomenutých důkazů, na niž obviněný poukazoval, Nejvyšší soud takový nedostatek neshledal, nešlo totiž o důkazy, které by nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §5 odst. 6. tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (články 36 odst. 1, 37 odst. 3, 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Za opomenuté důkazy lze považovat i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455), či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), a další]. Je proto nutné zmínit, že opomenutým důkazem je zejména takový důkazní návrh, jehož provedení má zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak obecný soud jej bez věcně adekvátního odůvodnění zamítne, eventuálně zcela opomene, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Jiná je ovšem situace u důkazních návrhů, od jejichž provedení si nelze slibovat významnějších zjištění z hlediska viny obviněného. Pravidla spravedlivého procesu nezavazují obecný soud povinností vykonat, resp. vyhovět všem důkazním návrhům, které navrhne obhajoba [srov. nález sp. zn. I. ÚS 32/95 ze dne 21. 5. 1996 (N 40/5 SbNU 331), nález sp. zn. I. ÚS 459/2000 ze dne 16. 7. 2002 (N 89/27 SbNU 51) a další)].
27. V přezkoumávané věci Nejvyšší soud zejména s ohledem na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který vysvětlil všechny podstatné skutečnosti týkající se rozsahu provedeného dokazování, konstatuje, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou dostatečně odůvodněna a reagují na zásadní výhrady obviněného vznášené v předchozích stadiích trestního řízení. Nejvyšší soud proto žádné známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování neobjevil, a proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)]. Soudy ve věci stanovený rozsah provedeného dokazování je dostatečný k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností, a opatřené důkazy vinu obviněného v potřebné míře bez pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané §2 odst. 5, 6 tr. ř. Soudy rovněž měly na zřeteli, že hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější, jaké ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější, apod. provádí zásadně obecné soudy, jež jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15]. Právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.). Nejvyšší soud zjištěný skutkový stav proto považuje za plně respektující pravidla spravedlivého procesu ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod i článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. přiměřeně též rozsudky ESLP ve věci Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, §29; ve věci Van De Hurk proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, §61; ve věci Boldea proti Rumunsku ze dne 15. 2. 2007, č. 19997/02, §30; ve věci Taxquet proti Belgii ze dne 16. 11. 2010, č. 926/05, §91].
28. Nejvyšší soud ze všech stručně naznačených důvodů neshledal v postupech soudů obou stupňů vady, které by mohly svědčit o existenci extrémního nesouladu. Způsob hodnocení jednotlivých důkazů soudy v posuzované věci plně koresponduje s pravidly vymezenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §125 tr. ř., učiněné skutkové a z nich pramenící právní závěry jsou logické, ucelené, obsahují racionální zhodnocení a reagují na všechna zjištění, jež se ve věci nabízela, ať již z výpovědi poškozeného, obviněného nebo dalších svědků, či vyplynula z dalších provedených důkazů. Soudy nižších stupňů učinily své závěry na podkladě logického, ničím nepřerušeného řetězce vzájemně se doplňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokázaly všechny okolnosti stíhaného trestného činu, a to i v návaznosti na obhajobu obviněného. Soudy obou stupňů tedy hodnotily nejen obhajobu obviněného, ale veškeré ve věci zajištěné důkazy s náležitou pečlivostí a koncentrovaností na řešenou problematiku a jejich postup odpovídal zásadám uvedeným v §2 odst. 5 a 6 tr. ř. a §125, resp. §134 odst. 2 tr. ř. Obstaraly si dostatek důkazních prostředků, které zákonným způsobem provedly a jež hodnotily plně v souladu se zásadami vymezenými v §2 odst. 6 tr. ř. Jimi učiněné skutkové závěry nevzbuzují pochybnosti, a bylo možné na jejich podkladě posuzovat správnost právních výhrad, jež obviněný soustředil proti subjektivní stránce.
b) proti subjektivní stránce
29. Obviněný nesprávnosti právního posouzení skutku jako zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, zaměřil proti nedostatkům vztahujícím se k zavinění. I když je z obsahu podaného dovolání zřejmé, že tyto své výhrady modifikoval částečně výhradami proti správnosti popisu skutku a tvrzeními o jiných skutkových okolnostech či průběhu činu, bylo namístě posoudit na podkladě soudy učiněných skutkových zjištění, zda šlo o jednání v nepřímém úmyslu, a zda jsou uvedené právní úvahy správné. Na podkladě těchto námitek Nejvyšší soud posuzoval, zda jsou závěry soudu o naplnění skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku správné.
30. Nejvyšší soud, ač své shrnutí uvedl již shora, jen se zřetelem na výslovné výhrady obviněného o nedostatečně vyjádřené subjektivní stránce v popisu skutku poznamenává, že §120 odst. 3 tr. ř., na které obviněný odkazuje, je procesním ustanovením, které upravuje náležitosti výroku o vině. Vzhledem k tomu, že učiněná skutková zjištění uvedená v odsuzujícím rozsudku jsou podkladem pro hmotněprávní posouzení, lze zmínit, že předmětem trestního stíhání je vždy skutek, v němž je spatřován trestný čin, přičemž podstatou skutku je trestněprávně relevantní jednání pachatele a jím zapříčiněný trestněprávní následek. Od skutku je nutno odlišovat jeho popis, který musí obsahovat ty skutkové okolnosti, jaké jsou právně významné z hledisek naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty stíhaného trestného činu [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. 11 Tz 129/2001 (uveřejněné pod č. 41/2002-I. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), obdobně též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 5 Tdo 549/2016, ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 7 Tdo 954/2002].
31. Nejvyšší soud shledal, že v popisu skutku uvedené skutečnosti dostatečně vystihují podstatu uvedeného trestného jednání, jakož i vnitřní vztah obviněného k následku. V popisu skutku jsou uvedeny potřebné závěry o zavinění obviněného, které jsou podloženy výsledky dokazování a logicky z nich vyplynuly [srov. například stanoviska kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72 (uveřejněné pod č. 62/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12]. Posoudí-li se učiněná skutková zjištění vyplývající z provedeného dokazování, dávají potřebný zakládat pro závěr o subjektivních znacích zločinu, jímž byl obviněný uznán vinným. Ve výroku rozsudku, v tzv. skutkové větě, soud uvedl všechny zjištěné skutkové okolnosti, které jsou v posuzovaném případě konkrétním obsahem zákonných znaků skutkové podstaty podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Úmysl způsobit újmu, k níž došlo, je součástí souboru skutečností, jež musí tvořit kompletní slovní popis předmětného jednání tak, že mohlo být náležitě právně kvalifikováno [srov. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 182/04 (N 168/35 SbNU 273)]. Existenci zavinění soudy v této věci dovozovaly nejen z charakteru a způsobu počínání obviněného před činem a při jeho realizaci, ale i po něm. Způsob, jakým zavinění vyjádřily v popisu skutku, ale i z ostatních rozhodných skutkových okolností, je dostačující a je bez významu, že by mohl být podrobnější nebo důkladnější (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 5 Tdo 1652/2008). Lze zmínit, že soud se při popisu jednání obviněného neomezil, byť jen v některých směrech, na citaci těchto zákonných znaků, neboť taková citace tvoří tzv. právní větu výroku rozsudku [srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 3. 1994, sp. zn. 3 To 105/93 (uveřejněné pod č. 43/1994-I. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
32. Jestliže Nejvyšší soud uzavřel, že popis skutku, jak je uveden ve výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, je dostačující pro závěry o naplnění subjektivní stránky posuzovaného trestného činu, lze k dalším námitkám obviněného uvést, že přečin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku spáchá ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu, jíž se rozumí podle §138 odst. 1 tr. zákoníku škoda dosahující nejméně částky 5.000.000 Kč.
33. Významné z hlediska podaného dovolání obviněného, který tvrdil, že neuvedl zástupce poškozené společnosti v omyl a že nevylákal podvodně částku 12.500.000 Kč, je to, že omylem je rozpor mezi představou a skutečností. Jde o něj i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Zásadně v případě omylu pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Tento znak předpokládá, že pachatel sám jiné osobě předkládá okolnosti, jež jsou v rozporu se skutečností. Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci.
34. Jak soudy obou stupňů v přezkoumávané věci zjistily a ve svých rozhodnutích popsaly, právě o takové jednání se u obviněného jednalo, neboť z výsledků provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný jednal při neexistenci skutečných možností zajistit slibované půjčky, neboť jím tvrzené okolnosti a schopnosti jeho zahraničních partnerů zajistit mu velké finanční prostředky nebyly vůbec uskutečnitelné z důvodů, které zejména odvolací soud ve svém rozhodnutí pečlivě shrnul.
35. V přezkoumávané věci se soudy řádně vypořádaly s tím, kdy byl uvedený čin dokonán, což mělo význam pro posouzení okolností, za nichž byly naplněny jednotlivé znaky uvedeného zločinu podvodu, který je dokonán, jakmile pachatel uvedl svým lstivým předstíráním a jednáním nějakou osobu v omyl, aby ji tak přiměl k jednání, jež má poškodit ji nebo kteroukoliv třetí osobu [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 1947, sp. zn. R I 190/47 (uveřejněné pod č. 237/1947 Vážný, svazek XXVIII, roč. 1947)]. Nepochybily, jestliže určily, že se tak stalo okamžikem, kdy byla složena jistina od poškozené společnosti, neboť právě tato skutečnost byla tím, k čemu celé trestné jednání obviněného směřovalo. To má rovněž význam z hlediska subjektivní stránky, když úmysl byl v jednání obviněného soudy nižších stupňů shledán jako nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, protože pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. K naplnění kvalifikované skutkové podstaty vyjádřené v odstavci 5 písmene a) §209 tr. zákoníku zásadně postačí zavinění z nedbalosti podle §16 tr. zákoníku v návaznosti na §17 tr. zákoníku.
36. Jestliže soudy dospěly k závěru, že obviněný jako jediný statutární zástupce, předseda představenstva obchodní společnosti EUROČAS v úmyslu získat peníze pro potřeby společnosti EUROČAS, pro svoji potřebu uváděl v omyl zástupce společnosti VENELA, kterým sliboval poskytnutí úvěru společností EUROČAS ve výši 240.000.000 Kč s tím, že peníze získá od zahraničního investora, ačkoli byl srozuměn s tím, že je nezíská, že společnost EUROČAS nebude mít peníze k poskytnutí úvěru, za tímto účelem za společnost EUROČAS uzavřel se společností VENELA smlouvy o úvěru a dodatky k nim, jimiž se společnost VENELA zavázala převést na účet společnosti EUROČAS jistotu jako podmínku k poskytnutí úvěru, v celkové výši 12.500.000 Kč, šlo o podvodné jednání, protože obviněný uvedené sliby pro reálně neexistující skutečnosti, které jen předstíral, splnit nemohl, a pouze od poškozené společnosti vylákal částku 12.500.000 Kč, kterou nevrátil, čímž jí způsobil škodu v téže výši.
37. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku vysvětlil důvody, které jej vedly k závěru o naplnění subjektivní stránky předmětného zločinu v nepřímém úmyslu, na stranách 24 až 25, kde rozvedl své úvahy, které doplnil v potřebné míře odvolací soud posuzující správnost skutkových i právních závěrů soudu prvního stupně k námitkám v zásadě shodným s těmi, jimiž se nyní na podkladě dovolání obviněného zabývá Nejvyšší soud. Odstranil veškeré pochybnosti, které z výsledků provedeného dokazování vyplynuly k samotné existenci, prosperitě či dalším obchodním vztahům se společnostmi Casablanca a Royal Savings (srov. strany 16 a 17 usnesení odvolacího soudu). Odvolací soud zkoumal též význam tvrzení obviněného o vlivu dvou insolvenčních řízení na jeho schopnost zajistit úvěr a následné vrácení jistiny, jež nepovažoval za opodstatněné z důvodů, které k těmto svým závěrům rozvedl s tím, že obviněný činil kroky směřující k oddálení podpisu smluv o úvěru a jeho čerpání jak před zahájením prvního z nich, tak i v mezidobí, před zahájením druhého a svému závazku nebyl schopen dostát ani téměř pět let po jeho skončení. Kromě toho, co již uvedl soud prvního stupně, odvolací soud doplnil, že obviněný nemohl v případě nezajištění úvěru předpokládat vrácení složené jistiny z vlastních zdrojů společnosti EUROČAS, která již od konce roku 2009 dlužila (v zásadě ze stejného důvodu a v návaznosti tytéž zahraniční subjekty jako v nyní posuzované věci společnosti VENELA) 19.000.000 Kč společnosti TRINITY VILDOMY, a. s. V každém případě tedy obviněný vázal získání finančních prostředků ke splnění svých závazků ze smluv o úvěru na neexistující či nejisté budoucí události, k nimž nikdy nedošlo (srov. stranu 20 usnesení odvolacího soudu).
38. Nejvyšší soud na podkladě přezkoumávaných rozhodnutí shledal, že soudy zcela správně usuzovaly na úmyslné zavinění obviněného mimo uvedeného ze všech zjištěných okolností a ze všech jimi rozvedených důvodů nebylo tudíž možné přisvědčit výhradám obviněného, že se soudy dostatečně nezabývaly subjektivní stránkou, a že neprokázaly jeho podvodný úmysl, neboť soudy obou stupňů v činu obviněného, jak byl výše popsán, správně shledaly, že se jej dopustil v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Nejvyšší soud se s těmito závěry ztotožnil, protože je ze všech uvedených okolností patrné, že obviněný jednal s vědomím, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a pro případ, že takové porušení či ohrožení způsobí, s tím byl srozuměn, o čemž svědčí i to, že do doby pravomocného skončení věci peníze z jistoty ve výši 12.500.000 Kč společnosti VENELA nevrátil, a tudíž neučinil žádné kroky směřující ani k následnému odstranění škodlivého následku v podobě náhrady škody. Toto jím vyvolané jednání obsahuje znaky nepřímého úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
V. Závěr
39. Nejvyšší soud ze všech rozvedených důvodů dospěl k závěru, že soudy obou stupňů posoudily skutečnosti významné pro použití právní kvalifikace zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným, v souladu se zákonem, a proto dovolání obviněného jako celek posoudil na základě napadených rozhodnutí a obsahu spisu jako zjevně neopodstatněné a podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. je odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 6. 2017
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu