ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.1522.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 1522/2017 -26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 1. 2018 o dovolání obviněného D. L. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 7. 2017 sp. zn. 7 To 123/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 72 T 24/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. L. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 5. 2017 sp. zn. 72 T 24/2017 uznal obviněného D. L. vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že dne 10. 1. 2017 v době kolem 08:35 hodin v O.– P., za domem na ul. P., v zištném úmyslu, přistoupil ke zde právě zaparkovanému osobnímu motorovému vozidlu poškozené L. A., která ve vozidle seděla na sedadle řidiče a na klíně měla položenou svoji kabelku, otevřel uzavřené, ale nezajištěné levé přední dveře uvedeného vozidla a fyzicky napadl poškozenou tak, že se svým tělem nahnul do vozidla a vyvinul tlak na poškozenou, při kterém její hlavu zatlačil do opěrky sedadla, k obličeji jí přiložil nezjištěný lesklý předmět a druhou rukou se snažil zmocnit kabelky poškozené, načež tato předmětnou kabelku odhodila na podlahu vozidla před sedadlem spolujezdce mimo jeho dosah, v důsledku čehož poškozené vstříkl do obličeje v oblasti úst a nosu blíže nezjištěnou látku a dále se snažil zmocnit kabelky, kdy poškozená se ho snažila svýma rukama vytlačit a z vozidla zároveň vystoupit, což se jí podařilo, přičemž následně se s poškozenou krátce přetahoval v úmyslu opětovně vniknout do vozidla, což se mu však přes odpor poškozené nepodařilo, neboť tato tomuto zabránila svým tělem, přičemž následně svého jednání zanechal a z místa utekl, čímž poškozené L. A. způsobil potřísnění obličeje blíže nespecifikovanou dráždivou látkou, které si vyžádalo toliko jednorázové lékařské ošetření, kdy ke škodě na majetku jmenované nedošlo.
Za to byl obviněnému podle §173 odst. 1 tr. zákoníku uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání devíti let. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Citovaný rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními obviněný i státní zástupkyně (v neprospěch obviněného). Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. 7. 2017 sp. zn. 7 To 123/2017 o těchto odvoláních rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státní zástupkyně rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil, a to ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak znovu rozhodl tak, že obviněnému D. L., podle §173 odst. 1 tr. zákoníku uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání deseti let. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku jej pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.
Odvolání obviněného D. L. podle §256 tr. ř. zamítl.
Jmenovaný proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal dovolání, v němž nejprve rekapituloval průběh předchozího trestního řízení a posléze obsahově vymezil uplatněný dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný v něm uvádí, že při rozhodování vzal soud prvního stupně za prokázaný skutkový děj tak, jak byl prezentován poškozenou, přičemž námitky obhajoby neshledal opodstatněnými. Se závěrem soudu prvního stupně o vině obviněného se však nelze ztotožnit z důvodů, které již obviněný uplatňoval v odvolání. Tyto důvody spočívají v tom, že odsouzený je hřmotné postavy se značnou fyzickou silou, poškozená je žena středního věku, ani zdaleka nedosahuje fyzických proporcí a silových dispozic obviněného, a byla-li mu schopna svým tělem zabránit v jeho úmyslu vniknout do automobilu, je zjevné, že obviněný nepoužil násilí. Za této situace, kdy v jednání obviněného absentovalo násilí, nebylo možné kvalifikovat tento skutek jako zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, kdy za násilí nelze rovněž považovat ani vstříknutí blíže nezjištěné látky do oblasti nosu a úst poškozené, neboť se nepodařila prokázat její verze, kdy tato hovořila o tom, že onou blíže nezjištěnou látkou měl být slzotvorný sprej. Právní závěr soudu prvního stupně o kvalifikaci tohoto skutku jako zvlášť závažného zločinu loupeže je nesprávný, neboť se mohlo jednat toliko o pokus přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, s ohledem na skutečnost, že obviněný byl za takový trestný čin v posledních třech letech odsouzen, a na to, že k přisvojení cizí věci obviněným nedošlo. Tímto právním závěrem již soud prvního stupně založil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Rozsudek soudu prvního stupně trpí podle obviněného dalšími závažnými vadami. Především je nutné soudu prvního stupně vytknout skutečnost, že neshledal u obviněného žádné polehčující okolnosti. Nesprávnost tohoto závěru uváděl obviněný již v odvolání, kdy z hodnocení osoby obviněného v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že na něho byly vypracovány dva znalecké posudky. V dané věci relevantní znalecký posudek PhDr. Petra Šišáka, který byl vypracován koncem roku 2015. Znalec mj. uvedl o osobě obviněného, že jeho povahové rysy jsou modelovány distorzí dědičnosti, výchovy a prostředí s ranou dětskou subdeprivací, prakticky od školních let byly diagnostikovány psychopatické povahové vlastnosti s přesahem do sociopatie a pochybami o možné resocializaci. Tento stav nadále přetrvává. Z tohoto důvodu bylo nutné přijmout závěr o tom, že je dána polehčující okolnost podle §41 písm. e) tr. zákoníku. Vliv tíživých osobních a rodinných poměrů popisuje odborná literatura [viz ŠÁMAL, Pavel a kol.: Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 541-553], která uvádí: „Vliv tíživých osobních a rodinných poměrů, které si pachatel sám nezpůsobil, se projeví např. při vážné nemoci pachatele (…) Tíživé osobní a rodinné poměry budou pachateli polehčovat, jen jestliže si je sám zaviněně (byť z nedbalosti) nezpůsobil…“. Polehčující okolnost podle §41 písm. e) tr. zákoníku je tedy na místě.
Obviněný soudu prvního stupně rovněž vytýká, že u něho neshledal polehčující okolnost podle §41 písm. i) tr. zákoníku, která svědčí pachateli, který trestným činem způsobil nižší škodu nebo jiný menší škodlivý následek. Soud prvního stupně v této věci rezignoval na logický výklad právních norem, konkrétně na pravidlo a maior ad minus. Obviněný svým trestným činem nezpůsobil žádnou škodu ani žádný škodlivý následek. V projednávaném případě si podle svědectví poškozené vyžádal skutek toliko jednorázové lékařské ošetření, přičemž další zdravotní komplikace poškozená neměla, jakož ani škodu na majetku. Z těchto důvodů měl soud prvního stupně dospět k závěru, že u obviněného byly dány předpoklady polehčující okolnosti podle §41 písm. i) tr. zákoníku.
Dále obviněný namítá, že soud prvního stupně v odůvodnění tvrdí, že byl orientován rozpětím trestní sazby modifikované podle §59 odst. 1 tr. zákoníku, tedy od 6 let do 13 let a 4 měsíců (správně od 7 let a 8 měsíců do 13 let a 4 měsíců). Na téže straně odůvodnění soud prvního stupně uvádí, že ve výroku u trestu obviněného neaplikoval ustanovení §59 odst. 1 tr. zákoníku, a to v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012 sp. zn. 8 Tdo 33/2012, ze kterého vyplývá, že ustanovení §59 tr. zákoníku se uvede do výroku o trestu pouze v případě, je-li skutečně ukládán trest za tam stanovených podmínek, tj. ve zvýšené sazbě. V této části jde o vnitřní rozpornost rozsudku, která je rovněž způsobilá založit dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1074/2002 ze dne 16. 1. 2003. Lze se toliko domnívat, zda měl soud prvního stupně v úmyslu aplikovat §59 odst. 1 tr. zákoníku, či nikoli. Pokud soud prvního stupně neměl v úmyslu aplikovat toto ustanovení, pak je nutné učinit závěr, že musel být orientován rozpětím zákonné trestní sazby od 2 do 10 let. Uložením devítiletého nepodmíněného trestu odnětí svobody se soud prvního stupně podle názoru obviněného dostal do příkrého rozporu s principem proporcionality trestu, jak je chápán současnou legislativou a judikaturou, např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014 sp. zn. I. ÚS 4503/12, podle kterého: „ …každé uložení trestu (ať už samostatného trestu, či více trestů vedle sebe) musí přísně sledovat a respektovat princip proporcionality a ultima ratio (…) Současná právní úprava, jak byla shora vyložena, neumožňuje ukládání exemplárních trestů ve smyslu disproporčního zostření trestní represe (byť i v rámci zákonných hranic trestních sazeb) ani v individuální, ani v obecné rovině, tedy ukládání takových postihů, které by před účelem trestu jako spravedlivé zásluhy za spáchaný čin upřednostňovaly účely preventivní, výchovný, zábranný apod. Jinými slovy princip proporcionality se neomezuje jenom na výměru trestu v rozmezí spodní a horní hranice trestní sazby, nýbrž váže obecné soudy též k tomu, aby i uvnitř tohoto rozmezí zachovávaly maximu trestat podobné případy podobně a rozdílné rozdílně. Vybočení z principu proporcionality při sledování jiných účelů a cílů – typicky ukládání exemplárních trestů anebo zostřením represe proti cizincům – ve své podstatě narušuje principy rovnosti lidí před zákonem a právo na spravedlivý proces jakož i křiví cit pro spravedlnost ve společnosti.“. Pokud soud prvního stupně měl v úmyslu aplikovat ustanovení §59 odst. 1 tr. zákoníku, pak k tomuto postupu nebyl dán důvod, neboť jak již bylo popsáno výše (nulová majetková škoda, toliko jednorázové ošetření poškozené), závažnost zvlášť závažného zločinu nebyla vysoká. Stejně tak nelze učinit závěr, že by možnost nápravy pachatele byla ztížena, neboť skutek, pro který je proti obviněnému vedeno toto trestní řízení, vykazuje výrazně nižší rysy společenské škodlivosti než skutek, za který byl obviněný uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 74 T 73/2008. Pak by tedy bylo nutno učinit závěr, že ustanovení §59 odst. 1 tr. zákoníku bylo aplikováno nesprávně, což rovněž zakládá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2013 sp. zn. 3 Tdo 1133/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2014 sp. zn. 5 Tdo 588/2014).
Obviněný brojí proti způsobu, jakým se odvolací soud vypořádal s námitkami stran polehčujících okolností v odvolání. Konkrétně odvolací soud uvedl: „K námitkám obžalovaného o polehčujících okolnostech třeba uvést, že skutečně výčet polehčujících okolností podle §41 tr. zákoníku je toliko demonstrativní. Krajský soud ovšem za nepřiléhavou považuje argumentaci odvolatele, že touto výslovně neuvedenou polehčující okolností je to, že obžalovaný svým jednáním nezpůsobil žádnou škodu na majetku ani minimální újmu na zdraví. Trestný čin loupeže je totiž dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn. Z hlediska znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu není hodnota věci rozhodná, není dokonce rozhodné ani to, že poškozenému nevznikla žádná majetková škoda. Obecně by tedy námitky obhajoby o blíže neuvedených polehčujících okolnostech nebyly od věci, nicméně právě na specifičnost trestného činu loupeže, kde nezávisí vůbec na vzniku jakékoliv škody, uplatňovaný argument není namístě, a pokud jde o to, že obviněný nezpůsobil poškozené žádná zranění, okresní soud k tomuto přihlédl v rámci způsobu provedení vytýkaného jednání obviněného, neboť útok obviněného si vyžádal toliko jednorázové ošetření v nemocnici.“. S tímto závěrem odvolacího soudu se nelze ztotožnit. Odvolací soud podle názoru obviněného dezinterpretoval podstatu polehčujících okolností, když tyto jsou dle odborné literatury „obecnými polehčujícími okolnostmi, protože je lze uplatnit v zásadě při ukládání kteréhokoli druhu trestu ukládaného za jakýkoli trestný čin, nejde-li o trest ukládaný za trestný čin, jehož zákonnými znaky (včetně znaků jeho kvalifikované skutkové podstaty) jsou i okolnosti, které jsou jinak polehčujícími nebo přitěžujícími okolnostmi…“ [srov. ŠÁMAL, Pavel a kol.: Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 541-553]. Obviněný si je vědom usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1133/2015, podle kterého okolnost, že soud nepromítl do výroku o trestu některé polehčující okolnosti uvedené v §41 písm. a) až o) tr. zákoníku, nezakládá existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dané věci ovšem nejde o nepromítnutí polehčující okolnosti do výroku o trestu, avšak o právní závěr odvolacího soudu o tom, že u trestného činu loupeže se nemohou uplatnit polehčující okolnosti předpokládané §41 tr. zákoníku, se kterým se nelze ztotožnit, neboť přijetí tohoto závěru by vedlo ve svém důsledku k potlačení soudní individualizace trestu ve smyslu §39 odst. 1 až 3 tr. zákoníku. Závěr krajského soudu o neaplikovatelnosti polehčujících okolností ve vztahu k trestnému činu loupeže tedy nemá oporu v legislativně, odborné literatuře, ani judikatuře.
Obviněný z výše uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 5. 2017 sp. zn. 72 T 24/2017 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 7. 2017 sp. zn. 7 To 123/2017, stejně jako všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Nejprve konstatoval obsah soudních rozhodnutí vydaných v této věci, jakož i dovolání obviněného. Poukázal mj. na to, že dovolání vždy směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně. Podle toho, jak tento soud rozhodl, a podle rozsahu, v němž je rozhodnutí ve věci napadáno, pak může směřovat současně též proti rozhodnutí soudu prvního stupně. S přihlédnutím k obsahu podaného dovolání by tedy formálně správným bylo, kdyby obviněný v naznačeném směru uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé variantě s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle státního zástupce je významné především to, že výše prezentovanou výhradu v té formě, v jaké to učinil obviněný, pod uplatněný (ani žádný jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Již ze zákonné dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních, nikoli však procesních. Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. Obviněný sice dovozuje, že jemu za vinu kladené jednání mělo být právně kvalifikováno způsobem odlišným, činí tak ale způsobem nedovoleným. Závěr o tom, že jeho jednání nemělo být posouzeno jako zločin loupeže, totiž staví výlučně na zpochybnění těch skutkových zjištění soudů, z nichž vyplývá, že vůči poškozené násilí opravdu užil. Takové výhrady však stojí mimo rámec jakéhokoli dovolacího důvodu a přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu samy o sobě založit nemohou.
Zásah Nejvyššího soudu by byl v tomto směru důvodný pouze tehdy, pokud by se nesprávná realizace důkazního řízení dostala do kolize s principy spravedlivého procesu. Uvedeným nedostatkem však rozhodnutí soudů zatížena nejsou. Okresní soud v Ostravě totiž věnoval dokazování náležitou pozornost a provedl je v dostatečném rozsahu. Veškeré důkazy hodnotil řádně, striktně podle zásad §2 odst. 6 tr. ř., v souladu s jejich obsahem a bez známek jakékoli deformace. Odsuzující rozsudek pak, alespoň pokud jde o výrok o vině, logicky a srozumitelně odůvodnil. Stejně tak učinil i Krajský soud v Ostravě.
Obviněný napadl také výrok o trestu uvedený v rozhodnutí nalézacího soudu. K tomu lze uvést, že úvahy Okresního soudu v Ostravě ve vztahu k posuzování otázky užití či neužití mimořádného zvýšení trestu odnětí svobody se jevily poněkud rozpornými a nejasnými, z hlediska námitek obviněného je nicméně podstatným zejména to, že výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě byl odvolacím soudem v plném rozsahu zrušen a byl nahrazen výrokem novým, ze kterého je již patrno, že institut mimořádného zvýšení trestu odnětí svobody ve smyslu §59 odst. 1 tr. zákoníku aplikován nebyl. Obviněný tak vytýká vadu takovému výroku, který již neexistuje, resp. byl změněn.
Obviněný v dovolání vznesl výhrady proti výroku o trestu rozsudku odvolacího soudu. Státní zástupce je toho názoru že výhrady obviněného jsou ve své podstatě jen námitkou nepřiměřenosti uloženého trestu. Ta však – byl-li jinak v konkrétní věci uložen druh trestu, který zákon připouští, a to ve výměře stanovené v trestním zákoníku za trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným – žádný dovolací důvod nezakládá. A to ani v případě, že by soud nesprávně vyhodnotil kritéria uvedená v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložil nepřiměřeně přísný nebo naopak nepřiměřeně mírný trest (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr. a řada dalších).
Státní zástupce s přihlédnutím ke shora uvedeným důvodům navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Současně vyslovil souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání i pro případ podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že dovolání obviněného proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 7. 2017 sp. zn. 7 To 123/2017 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněný obviněným je naplněn v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že veškeré námitky uváděné obviněným již byly uplatněny v předchozích stadiích trestního řízení a to zejména v jím podaném odvolání. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně popřípadě v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408).
Přesto Nejvyšší soud pokládá za potřebné na některé konkrétní výhrady dovolatele reagovat. Pokud obviněný namítá, že nalézací soud i odvolací soud nesprávně kvalifikovaly jeho skutek jako trestný čin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž podle něj nebylo prokázáno, že by použil vůči poškozené jakékoliv násilí, a proto měl být skutek kvalifikován max. jako pokus přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, tak je třeba uvést následující. Skutečnost rozdílných postav poškozené a obviněného nemůže vyvrátit absenci násilí. Poškozená je bývalá policistka, která se umí zajisté bránit, a proto byla schopna obviněného vytlačit ze svého auta a poté se s obviněným přetahovat vedle vozidla. Pouhé fyzické proporce nemohou vyloučit absenci násilí ze strany obviněného. Z dokazování navíc vyplynulo, že při prvním pokusu o odcizení kabelky obviněný na poškozenou vyvinul tlak, při kterém její hlavu zatlačil do opěrky. Z toho je zřejmé, že obviněný se chtěl zmocnit kabelky a neváhal k tomu využít své tělesné proporce. Hodlal poškozenou ochromit a znemožnit jí pohyb, aby mu v jeho záměru nemohla zabránit, což se mu ale nepodařilo.
Nelze se také ztotožnit s argumentací obviněného, který namítá, že nebyla prokázána přítomnost slzotvorného spreje, který použil na obličej poškozené. O této okolnosti se poškozená vyjádřila jednoznačně a nebylo důvodu jí v tomto nevěřit. Poškozená sama uvedla, že se zřejmě jednalo o nějakou látku, případně o slzotvorný sprej, který již byl staršího data a proto neúčinkoval tak, jak měl. To ovšem nic nemění na tom, že obviněný předmětnou látku ve spreji použil k tomu, aby ji paralyzoval v jejím případném odporu a při realizaci jeho záměru odcizit její kabelku.
Námitky obviněného jsou tak ve vztahu údajného nedostatku zákonného znaku „násilí“ ve smyslu §173 odst. 1 tr. zákoníku vyvozovány z jiné verze skutkového stavu, než jak byl zjištěn oběma soudy. Pokud je dovolacím důvodem „nesprávné právní posouzení skutku“, rozumí se tím skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje obviněný. Dovolacím důvodem pak jsou jen námitky, v nichž se tvrdí, že na skutek zjištěný soudy bylo vadně aplikováno hmotné právo, tj. trestní zákoník. Je-li dovolacím důvodem také „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jedná se rovněž o aplikaci norem hmotného práva na skutkové okolnosti zjištěné soudy. Námitky zaměřené proti skutkovým zjištěním soudů nejsou dovolacím důvodem a Nejvyšší soud k nim zásadně nepřihlíží, ledaže by skutková zjištění soudů byla v tak extrémním rozporu s důkazy, že by to znamenalo porušení ústavně garantovaného základního práva obviněného na spravedlivý proces (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016 sp. zn. 7 Tdo 592/2016). K žádnému takovému závěru ale nebylo důvodné dospět.
Pokud totiž soudy hodnotily výpověď poškozené jako věrohodnou a vzájemně se doplňující s dalšími nepřímými důkazy jako jsou výpovědi policistů, rekognice a lékařská zpráva, nelze jejich závěrům nic vytknout, zejména v nich není možné spatřovat nelogičnost, zkreslení či jiné vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, pak není dovolacím důvodem.
Lze tak uzavřít, že obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku neuplatnil jedinou námitku vztahující se k nesprávnému právnímu posouzení skutku či k jeho jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení. Veškeré jím vznesené výhrady k právní kvalifikaci činu vycházely výhradně ze zpochybňování soudem zjištěného skutkového stavu na základě hodnocení provedených důkazů a v tvrzení, že soud měl vycházet nikoli z výpovědi poškozené, ale výhradně z jím uváděných údajů. Takové námitky však mají výhradně povahu skutkovou a nikoli hmotněprávní, jak je to u uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyžadováno. Jelikož Nejvyšší soud neměl ani žádné poznatky, jež by mohly vést k závěru o porušení spravedlivosti konaného řízení, případně výsledného výroku o vině obviněného, a nebylo tak nutno v daném směru jakkoli revidovat meritorní rozhodnutí soudů, nelze než konstatovat, že k výše zmíněným výhradám dovolatele nebylo možné přihlížet.
Pokud jde o ostatní námitky obviněného, tak vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí je lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ten může být naplněn ve dvou alternativách spočívajících v tom, že buď obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl trest vyměřen mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající např. v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §41 a §42 tr. zákoníku a v důsledku toho v uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2017 sp. zn. 11 Tdo 812/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015 sp. zn. 11 Tdo 489/2015). Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být obviněnému uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované ve Sbírce rozh. tr., sešit č. 4/2003, pod č. 22).
Systematickým výkladem ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. nelze než dospět k závěru, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265 odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud tedy hodlá oprávněná osoba podat dovolací námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho již dříve zmíněných alternativ, tedy, že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. V dané souvislosti je nutno konstatovat, že obviněný ve svém dovolání poukázal výhradně na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jak již bylo zdůrazněno, jeho prostřednictvím jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu namítat nelze. Navíc soudem uložený trest odnětí svobody je v daném případě druhem trestu přípustným a jeho výměra je v rámci zákonné trestní sazby (byť na její samé horní hranici).
Nejvyšší soud v daném případě neshledal ani jiné důvody, které by opodstatňovaly jakýkoli zásah do výroku o trestu. Vzhledem k dlouholeté tendenci extenze přezkumu soudních rozhodnutí dovolacím soudem pod soustavným tlakem na rozšiřování rozsahu dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř. směřujících k povinnosti přezkoumávat i další otázky nepodřaditelné pod taxativně vymezené dovolací důvody, nelze výše uvedené závěry k rozsahu přezkumu výroku o trestu vnímat absolutně. Zde je ale třeba zdůraznit, že k zásahu Nejvyššího soudu do výroku o uloženém trestu, resp. do otázky jeho přiměřenosti, lze přistoupit pouze a výhradně v krajních případech, kdy je zcela zřejmá (extrémní) nepřiměřenost trestu mající rozměr libovůle soudů při ukládání trestu. Tedy např. za situace, kdy soud uloží trest, aniž by jej jakkoliv odůvodnil, nebo by nebylo z jeho rozhodnutí seznatelné, na základě jakých konkrétních skutečností bylo přistoupeno k uložení konkrétního trestu apod. V takovém případě by Nejvyšší soud nemohl pouze z důvodu absence dovolacího důvodu k přezkumu dané problematiky rezignovat na svou povinnost přezkumu rozhodnutí, z kterého je patrná nezákonnost a porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces.
Pokud ale soudy, jako v posuzovaném případě, rozvedly skutečnosti, které opodstatňovaly uložení sankce, byť z pohledu dovolatele nepřiměřeně přísné, nelze přistoupit k přezkumu a následné kasaci rozhodnutí pouze z toho důvodu, že dovolací soud by případně mohl vnímat tento trest jako přísnější, neboť by tím došlo k zásahu do rozhodovací činnosti soudů nižších stupňů, ke kterému není dovolací soud v takové situaci oprávněn. V opačném případě by se dokonce mohlo jednat o svévůli dovolacího soudu, který by zasahoval do výroku o trestu i za situace, kdy soudy náležitě odůvodnily druh a výměru trestu a v podstatě by je nebylo možno zavázat právním názorem, jenž by naznačil pochybení, které ve svém postupu při ukládání trestu učinily (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2017 sp. zn. 11 Tdo 812/2017).
Nadto Nejvyšší soud uvádí, že pokud soud prvního stupně v odůvodnění výroku o trestu konstatoval, že v daném případě by bylo možno užít i ustanovení §59 odst. 1 tr. zákoníku, tak nikde, tedy zejména ve výroku rozsudku není uvedeno, že by soud prvního stupně skutečně přistoupil k jeho aplikaci. Jak ale již upozornil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření, zásadní je, že odvolací soud výrok o trestu v rozsudku soudu prvního stupně zrušil a ve svém vlastním rozhodnutí jednak vynesl nový výrok o trestu, a jednak v jeho odůvodnění jasně uvedl, že ustanovení §59 odst. 1 tr. zákoníku na daný případ neaplikoval.
Lze připustit, že odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí mohl vyjádřit podrobněji a pregnantněji, zejména pokud jde o důvody zpřísnění uloženého trestu odnětí svobody. V daném ohledu ale zjevně vycházel z hodnocení trestní minulosti obviněného popsané v rozhodnutí soudu prvního stupně a též i z důvodů vyjádřených v odvolání státní zástupkyně, která právě brojila proti nedostatečné výši uloženého trestu odnětí svobody. Každopádně ani tyto nedostatky v odůvodnění druhostupňového rozhodnutí nemohou dovolací soud vést k jeho zrušení.
K další výhradě dovolatele ohledně nepřiznaných polehčujících okolností při ukládání trestu lze uvést následující. Skutečně nelze a priori stanovit, že v případě trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, není možno aplikovat polehčující okolnosti stanovené v §41 tr. zákoníku, konkrétně pak polehčující okolnost uvedenou v §41 písm. i) tr. zákoníku, že pachatel způsobil trestným činem nižší škodu nebo jiný menší škodlivý následek. Takováto interpretace §41 tr. zákoníku možná není. Okolnosti uvedené v §41 ale i v §42 tr. zákoníku jsou obecnými polehčujícími, resp. přitěžujícími okolnostmi, protože je lze uplatnit v zásadě při ukládání kteréhokoli druhu trestu ukládaného za jakýkoli trestný čin, nejde-li o trest ukládaný za trestný čin, jehož zákonnými znaky (včetně znaků jeho kvalifikované skutkové podstaty) jsou i okolnosti, které jsou jinak polehčujícími nebo přitěžujícími okolnostmi [srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012. s. 542]. Obecně tak lze říci, že výše způsobené škody nebo závažnost jiného škodlivého následku hraje v případě individualizace trestu neodmyslitelnou roli. Ovšem v tomto konkrétním případě je okolnost spočívající ve výsledném nezpůsobení škody bezvýznamná. Obviněný totiž usiloval získat kabelku poškozené proti její vůli za použití déletrvajícího násilí, a nepodařilo se mu to pouze proto, že poškozená se aktivně jeho jednání bránila. Bylo tak jen a pouze zásluhou samotné poškozené, že jí v konečném výsledku žádná materiální škoda nevznikla, což v žádném případě nelze zároveň klást ve prospěch obviněného. Nebýt aktivního postoje poškozené, obviněný by se zcela jistě její kabelky zmocnil a škodu jí způsobil. Argumentace obviněného o nezpůsobení škody poškozené je tak z výše uvedených důvodů zcela bezpředmětná a polehčující okolnost podle §41 písm. i) tr. zákoníku nebyla přiznána zcela důvodně.
Pokud jde o další z polehčujících okolností, jejíhož přiznání se dovolatel domáhá a to podle §41 písm. e) tr. zákoníku, tedy že čin spáchal pod vlivem tíživých osobních nebo rodinných poměrů, které si sám nezpůsobil, tak k tomu nelze než uvést a navíc to připustil i sám dovolatel, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu okolnost, že soud nepromítl do výroku o trestu některé polehčující okolnosti uvedené v §41 písm. a) až o) tr. zákoníku, nezakládá existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Hodnocení a aplikace polehčujících ale i přitěžujících okolností je tak plně v gesci soudů prvního a druhého stupně, nikoli Nejvyššího soudu jakožto soudu dovolacího.
Vzhledem ke všem výše stručně uvedeným důvodům (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud ve svém konečném výsledku odmítl dovolání obviněného D. L. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož se obsahem a pojetím svého dovolání v rozsahu namítaného nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení ocitl mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. 1. 2018
JUDr. František Hrabec
předseda senátu