ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.789.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 789/2018-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud, soud pro mládež, rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 7. 2018 o dovolání obviněného mladistvého „XXXXX“ *) proti rozsudku Krajského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 13 Tmo 26/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ, soudu pro mládež, pod sp. zn. 16 Tm 2/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého XXXXX odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ, soudu pro mládež (dále „soud prvního stupně“ či „nalézací soud“) ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 16 Tm 2/2016, byl obviněný mladistvý XXXXX (dále „mladistvý“) uznán vinným proviněním ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a proviněním výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil skutkem popsaným tak, že
dne 2. 7. 2015 v době okolo 18.30 hodin v obci S. B., okres P.-v., na ulici L. před domem, společně s odsouzeným J. Š. po dojetí a následném zablokování motocyklisty, poškozeného T. M., kterého nejprve slovně J. Š. napadl a následně jej blíže nezjištěným počtem ran pěstí udeřil do obličeje, poté jej napadali společně, a následně i s odsouzeným V. K., a to opět nezjištěným množstvím úderů pěstmi do oblasti hlavy a obličeje, čímž ho srazili na zem, kde poškozeného dále napadali ranami pěstí zejména do oblasti hlavy a blíže nezjištěným počtem kopů do oblasti hlavy a těla, čímž společně s odsouzenými J. Š. a V. K. způsobili poškozenému T. M. zlomeninu zevní stěny pravé čelistní dutiny s vpáčením úlomků, zlomeninu přední stěny pravé čelistní dutiny, zlomeninu spodiny očnice vpravo, zlomeninu zevní stěny pravé očnice, brýlový krevní výron s otokem očních víček oboustranně a v důsledku utrpěných zlomenin došlo ke krvácení do pravé čelistní dutiny, proniknutí vzduchu do pravé očnice, proniknutí vzduchu do podkoží do měkkých tkání pravé tváře, tato zranění si vyžádala okamžité lékařské ošetření, následně opakované chirurgické operace s dobou léčení nejméně šest týdnů.
2. Za tyto přečiny byl mladistvý odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a §31 odst. 1 z. s. m. za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku a §33 odst. 1 z. s. m. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Současně soud podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil mladistvému povinnost zaplatit společně a nerozdílně s odsouzenými J. Š. a V. K. na náhradě škody Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví škodu ve výši 28.146 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený T. M. odkázán se svým nárokem na náhradu škody a na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Krajský soud v Praze, soud pro mládež, jako soud odvolací (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 13 Tmo 26/2017, z podnětu odvolání poškozeného T. M. v bodě I. podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil ve výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy ve vztahu k poškozenému T. M., a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl podle §228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti mladistvého zaplatit společně a nerozdílně s odsouzenými J. Š. a V. K. poškozenému T. M. na náhradě škody 4.000 Kč a nemajetkovou újmy 62.930,70 Kč, podle §229 odst. 2 tr. ř. tohoto poškozeného odkázal se zbytkem jeho nároků na řízení ve věcech občanskoprávních, v ostatních výrocích ponechal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn. Odvolání mladistvého v bodě II. podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal mladistvý prostřednictvím obhájce s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, jelikož se neztotožnil se způsobem, jakým se odvolací soud vypořádal s jeho odvoláním, především, že nereagoval na námitky vznesené v rámci obhajoby, ani ji nepodrobil přezkumu či konfrontaci se závěry v rozhodnutí uvedenými. Protože mladistvý považoval obsah odvolání za výstižný, jeho obsah znovu odcitoval, a poukázal na to, že z něho vyplývá snaha přimět odvolací soud, aby se znovu a důkladně zamyslel nad možným průběhem skutkového děje a pečlivě zvážil, zda výpovědi poškozeného a jeho manželky, jsou při absenci jakýchkoliv jiných důkazů skutečně spolehlivým podkladem pro uznání viny se zřetelem na zásadu in dubio pro reo .
5. Vady mladistvý spatřoval v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí, z něhož není zřejmé, zda soud bral do úvahy minulost poškozeného a skutečnost, že sám kdysi vyprovokoval spory s jinými účastníky silničního provozu. Za takové situace mladistvý zpochybňoval způsob, jakým soudy hodnověrnost poškozeného posuzovaly, potažmo z jakého důvodu nereagovaly na rozpory v jeho výpovědi, na něž upozorňoval již v odvolání. Při absenci jiných usvědčujících důkazů a s poukazem na to, že „poškozený a jeho manželka by přece nelhali…“ mohl být uznán vinným kdokoliv, kdo by byl fyzickému konfliktu mezi poškozeným, J. Š. a V. K. přítomen, a byl tak v nesprávný čas na nesprávném místě. Hodnocení výpovědí poškozeného a jeho manželky bylo ve vztahu k mladistvému nespravedlivé, protože soudy jejich výpovědi preferují, přestože je nepodporují žádné jiné důkazy. Podle mladistvého nebyla zpochybněna okolnost, že byl poškozený napaden, ale odmítá, že se na napadení poškozeného a jím utrpěných zranění sám podílel, když z dosavadního výsledku provedeného dokazování je zřejmé, že se soudy jeho námitkami nezabývaly, případně velmi povrchně.
6. Mladistvý v této souvislosti, na rozdíl od soudů nižších stupňů, považoval dřívější konflikty vyvolané v dopravě poškozeným za zásadní okolnost při posuzování jeho věrohodnosti, protože podle policejních záznamů poškozený z jím vyvolaného konfliktu vinil druhé účastníky tohoto konfliktu. To jeho výpověď činí nevěrohodnou a nemohlo být podle ní na vinu mladistvého ve zkoumané věci usuzováno, což však soudy dostatečně neakceptovaly a těmito námitkami se nezabývaly. Argumentaci mladistvého měl odvolací soud věnovat pozornost zvlášť s ohledem na to, že sám soud prvního stupně v odsuzujícím rozsudku uvedl, že neuvěřil tvrzení poškozeného o tom, že konflikt, v němž následně utrpěl újmu, sám nevyvolal. Z těchto důvodů měl také odvolací soud konfliktnosti poškozeného věnovat větší pozornost.
7. Odvolacímu soudu mladistvý též vytýkal, že se nevypořádal s rozpory ve výpovědi poškozeného i jeho manželky v případě tvrzení o použití nikdy nenalezeného boxeru J. Š., jehož využití podle znalce bylo u způsobeného zranění vyloučeno, či tvrzení o roztržené košili, nebo o stržení poškozeného z motorky, a také změnám výpovědí manželky poškozeného. Za nevyjasněnou považoval svou účast na fyzickém konfliktu, protože kromě poškozeného a jeho manželky všechny osoby na místě činu přítomné (J. Š., V. K. a M. K.) jeho aktivitu popírají. Odvolací soud nevzal podle mladistvého v potaz ani to, že od manželky poškozeného nelze očekávat, že by vypovídala proti svému manželovi, a ve svém rozhodnutí kladl důraz na skutečnosti uvedené poškozeným či jeho manželkou, kdežto obhajobu mladistvého fakticky ignoroval a v odůvodnění se s ní nevypořádal, což je v rozporu s §2 odst. 5, 6 tr. ř., a takový postup vykazuje libovůli a zasahuje do práva mladistvého na spravedlivý proces podle článku 36 Listiny základních práv a svobody (dále jen „Listina“).
8. Námitky mladistvý zaměřil i proti postupu odvolacího soudu v usnesení ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 13 Tmo 9/2017, kterým byl zprošťující rozsudek soudu prvního stupně ze dne 15. 2. 2017, č. j. 16 Tm 2/2016-441 zrušen, neboť v něm rovněž spatřoval porušení práva na spravedlivý proces s argumentem, že odvolací soud nemůže shledat a vytknout vady tam, kde soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. V takových případech nemůže napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušit jen proto, že sám na základě vlastního přesvědčení hodnotí tytéž důkazy, aniž by je sám provedl nebo zopakoval s jiným v úvahu připadajícím výsledkem [rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 1967, sp. zn. 9 Tz 78/67 (publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutích a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 36/1968), rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 1983, sp. zn. 5 T 78/83 (publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutích a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 57/1984), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 1996, sp. zn. 2 Tzn 187/96 (publikován ve Sbírce soudních rozhodnutích a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 20/1997)].
9. Za nesprávné mladistvý v uvedeném předešlém rozhodnutí považoval, že odvolací soud nezákonným způsobem zasáhl do rozhodovací pravomoci soudu prvního stupně, jemuž vytkl, že se ve zprošťujícím rozsudku nevypořádal s tím, proč neuvěřil manželce poškozeného, která podrobně popsala účast obviněného J. Š. a mladistvého na fyzickém napadení poškozeného, které navíc bezpečně identifikovala, a to ještě před tím, než se do konfliktu zapojil obviněný V. K., zejména když výpověď jmenované v podstatných bodech odpovídá výpovědi poškozeného. Odvolací soud podle názoru mladistvého nemůže zasahovat do hodnocení důkazů soudu prvého stupně tím, že jej bude fakticky nabádat, jakým způsobem má provedené důkazy hodnotit, tak jako se tomu stalo v tomto případě. Podle obsahu rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl nyní mladistvý uznán vinným, plyne, že soud prvního stupně důkazy takovým způsobem hodnotil, když vycházel z výpovědi manželky poškozeného, která uvedla, že neměla o dění na místě samém zcela přehled a že neví, co se dělo, když manžel spadl, protože si všímala třetího muže, a snažila se manželovi přivolat pomoc. Pokud soud vycházel z výpovědi poškozeného, ten uvedl, že byl oblouzněný a po incidentu samotném byl v šoku, kdy nevěděl, co se stalo. Skutečnost, že se jedná o hodnocení, se kterým se odvolací soud vnitřně neztotožnil, jej ovšem neopravňovala ke zrušení zprošťujícího rozsudku, když se snažil si skrze závazný právní názor (provedení dodatečného výslechu poškozeného) zajistit takový stav, aby byl mladistvý uznán vinným podle podané obžaloby. Se zřetelem na podmínky vymezené v §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. a §2 odst. 6 tr. ř. vyjádřil mladistvý pochybnosti o správnosti postupu odvolacího soudu a jím uvedené odůvodnění nelze považovat za přiléhavé, když se fakticky zcela jednostranně přiklání na stranu obžaloby, a je tak v rozporu s ustanovením §2 odst. 4, 5 tr. ř. Pokud soud prvního stupně dospěl k přesvědčení, že vzhledem k okolnostem případu a vzniklým nejasnostem je nutné mladistvého obžaloby zprostit, pak takové rozhodnutí rozpor s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. nezakládá, a odvolací soud tak nebyl oprávněn zprošťující rozsudek zrušit podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř., natož pak ve věci vynést odsuzující rozsudek, jak učinil v rozhodnutí, jež je nyní dovoláním napadené.
10. Mladistvý s odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, a ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 1589/07, zdůraznil povinnost Nejvyššího soudu v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozím řízení porušena základní práva dodvolatele, včetně práva na spravedlivý proces, a musí se vypořádat se všemi jeho námitkami.
11. Vzhledem k tomu, že mladistvý nabyl přesvědčení, že v postupech soudů nižších stupňů před vydáním nyní přezkoumávaných rozhodnutí došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, v závěru dovolání požadoval, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 13 Tmo 26/2017 (a rovněž usnesení odvolacího soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 13 Tmo 26/2017), i rozsudek soudu prvního stupně ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 16 Tm 2/2016, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
12. K podanému dovolání státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření podaném podle §265h odst. 2 tr. ř. považoval uplatněnou dovolací argumentaci z části za nepodřaditelnou pod dovolací důvody podle §265b tr. ř. a dílem za směřující proti předchozímu rozhodnutí odvolacího soudu, které však není předmětem tohoto dovolacího řízení. Námitky mladistvého o nevypořádání se s výhradami uplatněnými v odvolání nepovažoval za důvodné, protože oba soudy dostatečně na obhajobu reagovaly. Státní zástupce připustil, že Nejvyšší soud může za pomoci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výjimečně napravovat i vady procesní, avšak jen při porušení postulátů spravedlivého procesu. Takový extrémní rozpor ve věci podle státního zástupce však s ohledem na dostatečný a adekvátní postup soudů obou stupňů neexistuje. Nepřisvědčil proto ani námitce mladistvého o porušení zásady in dubio pro reo (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015).
13. S námitkou o nesprávném posouzení výpovědi poškozeného se státní zástupce neztotožnil. Ve smyslu usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2002, sp. zn. II. ÚS 95/01, „neexistuje pravidlo důkazního práva, které by soudu ukládalo, aby v případě pochybností o některých dílčích tvrzeních svědka musel mít jiná jeho tvrzení automaticky za nepravdivá“, neshledal vady v postupu soudu podle §2 odst. 6 tr. ř. Podle státního zástupce soud ve svém úsudku nepochybil a v souladu s názorem Ústavního soudu, že v takovém případě postačuje, jestliže soud „vysvětlil, proč některým částem výpovědi svědka neuvěřil“ považoval postup soudu prvního stupně za správný (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 219/07). Obdobné zásady plynou i z další rozhodovací praxe Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 1052/2011, a poukázal i na obdobné závěry v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 8 Tdo 446/2012).
14. Protože námitky mladistvého označený důvod nenaplnily, státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
15. Na toto vyjádření reagoval obhájce mladistvého tím, že nelze vycházet z výpovědi svědka V. Š., ani svědka J. Š. staršího, kteří na místě činu nebyli. Zopakoval svou argumentaci popsanou v dovolání a odkázal na judikaturu Ústavního soudu (nález ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/2014, nález ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ad.), které se vážou k dokazování, principu presumpce neviny či povinnosti soudů svá rozhodnutí odůvodnit. V závěru uvedl, že nepovažuje závěry státního zástupce za udržitelné a zopakoval závěrečný návrh, jak jej požadoval v podaném dovolání.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
16. Nejvyšší soud, soud pro mládež, jako soud dovolací (dále jen „Nejvyšší soud“) nejprve shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno mladistvým jako osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě, a u soudu, jenž v této věci rozhodl, a tedy na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
17. Při splnění těchto základních formálních podmínek Nejvyšší soud posuzoval, zda námitky mladistvého obsahově odpovídají důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž výlučně dovolání opřel, neboť napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející může Nejvyšší soud jako soud dovolací přezkoumat, jen když je dovolání relevantně opřené o některý z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1, 2 tr. ř. Pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Označený dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. NS 16/2002 – T 396), a ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (uveřejněné pod č. NS 17/2002 – T 420)].
18. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jeho prostřednictvím je možné namítat zásadně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl mladistvý uznán vinným.
19. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), aj.].
20. Na podkladě §265b odst. písm. g) tr. ř. nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Za naplnění uvedeného důvodu není možné považovat ani takové výhrady, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištěních a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, protože uvedený dovolací důvod neumožňuje takové vady zaměřené proti nesprávnosti posuzovaného skutkovým zjištěním namítat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002). Uvedená skutečnost logicky vyplývá z toho, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek nepředstavuje žádnou další (třetí) skutkovou instanci a námitky vztahující se primárně ke skutkovým zjištěním (např. neúplnost skutkových zjištění, vadné hodnocení důkazů atd.) nepředstavují žádný z dovolacích důvodů taxativně uvedených v ustanovení §265b tr. ř. [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněné pod č. 36/2004/18 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02].
21. Tato zásada je však limitována případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem. Nejvyšší soud tak činí v zájmu zjištění, zda nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, se i důkazními nedostatky zabývat, protože na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky je vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda k takovému porušení skutečně došlo [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. Nejvyšší soud proto v posuzované věci interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR), neboť je „…Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR]. Rovněž je však třeba zdůraznit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14 (N 67/77 SbNU 31), či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15].
22. Podle popsaných principů je Nejvyšší soud povinen posuzovat, zda došlo k průlomu do shora uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může nastat za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255), ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04 (N 114/34 SbNU 187), ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05 (N 156/42 SbNU 275), ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02 (N 113/31 SbNU 21), nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451), apod.].
23. Z hlediska těchto kritérií Nejvyšší soud posuzoval mladistvým namítané skutečnosti. Shledal, že zásadně nebyly uplatněny v souladu s tím, jak je důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákonem i judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezen, protože mladistvý nevytýkal žádné nedostatky hmotněprávní povahy, nýbrž procesní okolnosti vyplývající z §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §258 tr ř., které nejsou obecně a zásadně způsobilé materiálně naplnit nejen důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani jiný důvod vymezený v §265b tr. ř. I přes to však byl Nejvyšší soud povinen z hledisek případného porušení spravedlivého procesu se námitkami mladistvého v mezích kautel základních práv obviněných zabývat.
IV. K námitkám mladistvého
24. Podle obsahu podaného dovolání mladistvý podstatu vad jím namítaných, zejména proti vadnému posouzení věrohodnosti výpovědi poškozeného a jeho manželky, přisuzoval nesprávnému procesnímu postupu odvolacího soudu v jeho předchozím usnesení ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 13 Tmo 9/2017, v němž spatřoval porušení povinností plynoucích z §258 odst. 1 písm. b) tr. ř., pokud odvolací soud zrušil předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 16 Tm 2/2016, proto, že soudem prvního stupně provedené a zhodnocené důkazy vyhodnotil jinak, čímž se snažil docílit stavu, kdy bude možné mladistvého na základě dodatečné výpovědi poškozeného, k jejímuž provedení dal pokyn, uznat vinným ve smyslu a duchu podané obžaloby. Za vadu označil, že odvolací soud ve zrušujícím usnesení hodnotil soudem provedené důkazy jinak než soud prvního stupně, a zavázal soud prvního stupně pokyny k tomu, jak má výpověď poškozeného T. M. a jeho manželky D. M. hodnotit, a v důsledku toho rozhodnout v neprospěch mladistvého.
25. K této námitce je třeba zdůraznit, že zásadně mladistvý nemohl proti tomuto rozhodnutí o vrácení věci dovolání podávat, protože se nejedná o rozhodnutí meritorní ve smyslu §265a odst. 1, 2 tr. ř., a jde tedy o jiné rozhodnutí, než proti němuž fakticky dovolání směřuje. Protože by však tyto výhrady mladistvého mohly svědčit, pokud by byly naplněny, o porušení zásad spravedlivého procesu nerespektováním pravidel stanovených ustanovení §258 odst. 1 písm. b) tr. ř., §263 odst. 7 tr. ř. a §264 odst. 1 tr. ř., bylo nutné i přes uvedenou výhradu posoudit, zda k takovému porušení došlo.
26. Odvolací soud v usnesení ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 13 Tmo 9/2017, jímž rozhodl o zrušení zprošťujícího rozsudku, na straně 3 a 4 odůvodnění konstatoval nedostatky, kterých se soud prvního stupně dopustil, zejména mu vytknul, že se nevypořádal s tím, proč neuvěřil výpovědi svědkyně D. M. V obecné rovině poukázal na nesrovnalosti v hodnocení důkazů a konstatoval, kterými důkazními prostředky by se měl soud prvního stupně znovu zabývat a jak případně dokazování doplnit, neboť shledal, že dovozená skutková zjištění vedoucí ke zproštění, nemají potřebnou oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Odvolací soud rozvedl, které důkazy soud prvního stupně nehodnotil v souladu se zásadami stanovenými v §2 odst. 6 tr. ř. Vysvětlil i důvody, pro které uvedená pochybení v procesním postupu soudu prvního stupně shledal. Soudu prvního stupně uložil, aby po případném doplnění dokazování o opětovný výslech poškozeného pečlivě a důsledně, jak po stránce obsahové, tak z hlediska jejich věrohodnosti, hodnotil provedené důkazy, a to jak jednotlivě, tak zejména ve všech relevantních souvislostech (strany 3 a 4 citovaného usnesení na č. l. 465 a 466).
27. Odvolací soud postupoval podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož mimo jiné rozsudek soudu prvního stupně zrušil pro vady samotného napadeného rozsudku, nejasnost a neúplnost jeho skutkových zjištění. V souladu s ním byl oprávněn, pokud nebyl skutečný stav věci správně zjištěný a má-li za to, že je tomu tak proto, že okresní soud nehodnotil správně důkazy ve věci provedené, upozornit soud prvního stupně, ve kterých směrech má být řízení doplněno, anebo čím je třeba znovu se zabývat, a ačkoli nesmí uvádět nic ke způsobu hodnocení důkazů, mohl vytknout vady ve smyslu uvedeného ustanovení tehdy, jestliže soud prvního stupně nepostupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. nehodnotil je podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a neučinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění. Nejednalo se o situaci, že by sám na základě svého přesvědčení hodnotil tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem [srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 1991, sp. zn. 11 Tz 53/1991 (uveřejněný pod č. 53/1992-I. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
28. Nejvyšší soud shledal, že z obsahu zmíněného rozhodnutí neplyne, že by odvolací soud usnesením ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 13 Tmo 9/2017, porušil uvedená pravidla, neboť soudu prvního stupně neukládal, jak má důkazy hodnotit, jak tvrdil v dovolání mladistvý, a nepřekročil svou přezkumnou pravomoc uloženou trestním řádem, ale v rozsahu nezbytném a nutném soudu prvního stupně vytýkal pochybení, jichž se při hodnocení důkazů dopustil, když v hlavním líčení důkazy v souladu se zásadami přímosti a bezprostřednosti a následně samostatně i v souhrnu nehodnotil (srov. srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14(N 67/77 SbNU 31)]. Jestliže odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby při hodnocení výpovědi svědkyně D. M. a dalších svědků postupoval důsledně a zkoumal všechny okolnosti, svým povinnostem se nezpronevěřil. Naopak plně respektoval zásady plynoucí z §258 odst. 1 písm. b) tr. ř., jestliže soud prvního stupně nabádal, aby své závěry o hodnocení provedených důkazů nenechal bez vysvětlení, a připomněl, že je povinen uvést, proč tvrzením svědkyně neuvěřil a vycházel pouze z důkazů svědčících ve prospěch mladistvého. V takovém případě odvolací soud postupoval správně, neboť z hlediska §2 odst. 6 tr. ř. vytýkal nesprávnost jednostranného posuzování okolností, a nikoliv všech a v jejich souhrnu provedených důkazů [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 1969, sp. zn. 7 Tz 60/69 (uveřejněný pod č. 6/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
29. Odvolací soud tím dostál svým povinnostem, neboť udělovat soudu nižšího stupně závazné pokyny je právem soudu vyššího stupně, jež vyplývá z instanční koncepce soudního řízení, která sama o sobě neodporuje zásadám ústavnosti [srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. I. ÚS 615/01 (N 35/25 SbNU 273)], když neporušil svou povinnost, že není oprávněn nařizovat změnu v hodnocení důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 180/03 (N 32/32 SbNU 293), a přiměřeně i nález ze dne 13. 1. 1999, sp. zn. II. ÚS 282/97 (N 5/13 SbNU 33)]. Instanční cestou nelze vnutit nižšímu soudu vlastní hodnocení důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 608/06 (N 79/49 SbNU 153)], což ani v posuzované věci odvolací soud neučinil, když soud prvního stupně jako soud instančně mu podřízený pouze upozornil na nedostatky v postupech podle §2 odst. 5, 6 tr. ř.
30. Nejvyšší soud na podkladě obsahu tohoto v přezkoumávané věci prvotního rozhodnutí odvolacího soudu shledal, že v postupech soudu prvního stupně byly zjištěny takové nedostatky a nedůslednosti při posuzovaní skutkových otázek týkajících se mladistvého, jak na ně odvolací soud v uvedeném usnesení poukázal. Bylo proto nutné, aby proti zprošťujícímu rozsudku odvolací soud zákonně zasáhl, protože zcela důvodně shledal, že závěr soudu prvního stupně nemůže pro svou nedůslednost a tím vadnost, kterou rozvedl, obstát. Přitom odvolací soud dodržel rámec svých povinností stanovených v §258 tr. ř. a při vrácení věci soudu prvního stupně poukázal na okolnosti významné pro správné rozhodnutí a upozornil ho, čím se znovu zabývat a které skutečnosti vzít v potaz. Z obsahu tohoto rozhodnutí neplyne, že by uděloval závazné pokyny, ani nepředjímal výsledek řízení [srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14 (N 67/77 SbNU 31)].
31. V souladu s těmito pravidly soud prvního stupně ve smyslu §264 odst. 1 tr. ř. postupoval a v rámci vázanosti právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí odvolací soud, dostál své povinnosti provést úkony a doplnění, jejichž provedení odvolací soud nařídil, případně dodržet i další pokyny odvolacího soudu [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 8 Tz 287/2000 (uveřejněný pod č. TR NS 2/2001-T 34 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Opětovně vyslechl poškozeného T. M., a to podle pokynů odvolacího soudu podrobně k počtu účastníků konfliktu a jejich postavení a zapojení se do incidentu. Všechny důkazy následně hodnotil v souladu s pravidly podle §2 odst. 6 tr. ř. a dospěl k názoru, že došlo k napadení poškozeného, jehož se mladistvý aktivně účastnil. Vysvětlil přitom, že vycházel z výpovědi poškozeného, podle níž se mladistvý nejprve ničeho neúčastnil, později však zjistil, že je fyzicky napadán i jím, protože rány přicházely jak od J. Š., tak i od mladistvého, na zemi do něj mladistvý i J. Š. kopali a mlátili, byl oblouzněný, ale zcela neomdlel. V doplňující výpovědi poškozený sdělil, že si je jistý, že ho bil i mladistvý, neboť v momentě, kdy na něho zaútočil J. Š., on se díval na něho a na V. K., který k němu šel s mačetou, mladistvý stál vpravo a on náhle dostal ránu zezadu, nikdo jiný na tom místě nebyl. Kopalo ho více nohou, takže usuzuje, že ho kopal i mladistvý, první ránu dostal od J. Š., potom ho bili dva, až spadl. Za shodnou výpověď považoval soud i vyjádření svědkyně D. M., která viděla oba dva muže z prvního auta, což byli obviněný J. Š. a mladistvý, jak bijí jejího manžela, a vysvětlila, že se soustředila na toho třetího, který vyběhl z auta s mačetou.
32. Je třeba uvést, že nalézací soud shledal ve výpovědi poškozeného dílčí rozpory a nejasnosti ohledně jednotlivých okamžiků průběhu útoku, jeho výpověď však jako celek za nevěrohodnou neoznačil. V kontextu s ostatními provedenými důkazy dospěl k závěru, že je pravdivá v části o účasti mladistvého na fyzickém útoku. Pokud jde o ty části výpovědi poškozeného, v nichž shledal nesrovnalosti, vysvětlil k nim, že šlo o nejistotu v popisu útoku poškozeného a přisoudil ji rychlosti, v jaké k incidentu došlo, k šoku, který utrpěl, a k době, která od útoku uplynula. Zabýval se i důkazy provedenými k osobě poškozeného, které pro něj nevyzněly pozitivně, avšak vysvětlil, že měl možnost si o reakcích poškozeného učinit bezprostřední dojem z toho, jak věci v hlavním líčení popsal, přičemž je nehodnotil v neprospěch poškozeného v tom smyslu, že by byl jakožto svědek nedůvěryhodný zcela, ale jen v detailech netýkajících se útoku útočících osob. Nalézací soud zdůraznil, že v tomto kontextu mladistvého usvědčuje také výpověď svědkyně D. M. a nepřímo též svědka V. Š., který hovořil o tom, že J. Š. starší mu stejně jako poškozený sdělil, že poškozeného napadli tři kluci. Tyto důkazy soud považoval za vzájemně spolu korespondující a usvědčující mladistvého z jednání, pro které byl uznán vinným. V úvahu též vzal, že sám mladistvý spontánně vypověděl, že po výzvě manželky poškozeného, ať ho nechají být, jinak zavolá policii, ji (s J. Š.) neposlechli, a útok pokračoval dál. Výpovědi J. Š. a svědků V. K. a M. K. považoval soud prvního stupně za nepravdivé ohledně části, ve které uvedli, že se mladistvý útoku nezúčastnil, přičemž jejich výpovědi byly podle názoru soudu motivovány snahou mladistvého před odsouzením ochránit (viz strany 8 a 9 rozsudku soudu prvního stupně).
33. Odvolací soud v nyní dovoláním napadeném rozsudku ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 13 Tmo 26/2017, potvrdil postup soudu prvního stupně jako správný, když uvedl, že soud prvního stupně jeho pokyny dané předchozím zrušujícím usnesením respektoval a nepochybil, pokud své závěry o vině mladistvého opřel o výpověď poškozeného a jeho manželky a nepřímo také o výpovědi svědků V. Š. a K. M. (strana 4 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Sám k četným námitkám mladistvého vysvětlil, v jakých bodech považoval výpovědi mladistvého, J. Š. a V. K. za nepřesvědčivé. Ztotožnil se se soudem prvního stupně v hodnocení výpovědí mladistvého, J. Š., V. K. i M. K., jestliže jim neuvěřil, a vady neshledal ani v hodnocení výpovědi poškozeného, který opakovaně uvedl, jak byl napaden a popsal i postavení útočníků. Nepřesnosti ve výpovědi manželky poškozeného soud přisuzoval tomu, že se soustředila na muže s „mačetou“, jak oba manželé společně popsali nástroj v rukou V. K. po vystoupení z auta, a snažila se mu zabránit v zapojení se do fyzického napadání poškozeného, jakož i její obavě o zdraví manžela a snahy přivolat mu pomoc v dané situaci špatně fungujícím mobilním telefonem. Považoval proto za pochopitelné, že svědkyně nebyla schopna podíl mladistvého na fyzickém napadání poškozeného, jejž však v hrubých rysech sledovala, přesně a podrobně popsat, a že nepřesně charakterizovala vozidla mladistvého a obviněných. Tyto okolnosti však její věrohodnost nesnižují, a to navíc když skutečnost, že V. K. vystoupil z auta s jakousi „mačetou“, potvrdil v přípravném řízení i mladistvý (strany 5 až 7 rozsudku odvolacího soudu).
34. Nejvyšší soud se zřetelem na obsah dovoláním napadených rozhodnutí a obsah spisového materiálu nemohl přisvědčit tvrzení mladistvého o nesprávném postupu soudů obou stupňů při zjišťování skutkových okolností, protože soudy se s obhajobou mladistvého tak, jak zaznívá v podaném dovolání, vypořádaly v rámci předchozího řízení a se zřetelem na jím uváděné skutečnosti stav věci v potřebném rozsahu objasnily. Své skutkové závěry soudy rozvedly v odůvodnění napadených rozhodnutí, z nichž plyne, proč obhajobě mladistvého neuvěřily. S maximální možnou pozorností se soudy zabývaly výpovědí poškozeného. I když v ní shledaly dílčí rozpory, zejména ohledně průběhu útoku či použití boxera, tyto vzaly v potaz a uvažovaly o nich s přihlédnutím k dalším ve věci provedeným důkazům, a vysvětlily, proč poškozenému v podstatných okolnostech uvěřily i přes nesrovnalosti v jeho výpovědi, které přisoudily tomu, že útok proběhl v rychlosti a že poškozený byl v šoku.
35. Nebylo možné přisvědčit výhradám mladistvého, že by soudy nebraly do úvahy osobnost poškozeného, případně jeho dosavadní chování, neboť i na tuto skutečnost se při posuzování jeho věrohodnosti zaměřily. Jestliže mladistvý považoval za podstatné, že poškozený měl v minulosti jím uváděné problémy, jde o okolnost, která nezůstala bez povšimnutí, ale byla posuzována v rámci podmínek stanovených §2 odst. 6 tr. ř. jako jedna z okolností, které utvářely ucelený rámec o pravdivosti poškozeným tvrzených skutečností, jež se na místě odehrály.
36. Nejvyšší soud jen dodává, že soudy při posuzování výpovědi poškozeného nepochybily, neboť ji hodnotily jednotlivě i v souhrnu a kontextu s ostatními provedenými důkazy. K námitkám mladistvého je třeba jen pro úplnost v souladu s vyjádřením státního zástupce uvést, že postup soudů v případě závěrů o věrohodnosti výpovědi poškozeného nevykazuje nedostatky, ani proto, že některé skutečnosti plynoucí z jeho výpovědi nepovažovaly s ohledem na zjištěné skutečnosti za zcela objektivní, což je plně v souladu s tím, že při hodnocení výpovědi svědka „ neexistuje pravidlo důkazního práva, které by soudu ukládalo, aby v případě pochybností o některých dílčích tvrzeních svědka musel mít jiná jeho tvrzení automaticky za nepravdivá. S opačnou tezí … by bylo možno souhlasit pouze za předpokladu, že by dílčí tvrzení svědka, jehož věrohodnost je snížena, nebylo možno podpořit dalšími, třebaže nepřímými důkazy. Ústavní soud hodnotí kladně, že nalézací soud neodkázal paušálně na celkovou nevěrohodnost klíčové svědkyně, ale naopak dostál své povinnosti uložené zákonem a výpověď svědkyně posuzoval v kontextu s dalšími důkazy. Poté podrobně vysvětlil, kterým tvrzením poškozené neuvěřil a která z nich jsou naopak potvrzována jinými provedenými důkazy, z nichž lze vycházet.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2002 sp. zn. II. ÚS 95/01). Soudy v této věci správně přistupovaly k dílčím částem svědecké výpovědi individuálně a vysvětlily, jakými úvahami se při hodnocení konkrétního důkazu řídily, a to zejména v souvislosti s dalšími provedenými důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 2194/07, usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 1052/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 8 Tdo 446/2012). Obdobně vysvětlily, proč neuvěřily dalším spolupachatelům J. Š., V. K. a případně svědkyni M. K., kteří tvrdili, že mladistvý se fyzického napadení poškozeného přímo nezúčastnil, a to se závěrem, že ho chtěli ochránit před odsouzením.
37. V odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí je dostatek podkladů pro závěr, že soudy nepominuly existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy, ale naopak splnily svou povinnost podle §2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. Soudy rovněž měly na zřeteli, že hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější, které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější, apod., provádí zásadně obecné soudy, které jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé, přičemž právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15].
38. Jelikož soudy všem svým procesním povinnostem dostály, nebyl prostor pro aplikaci zásady in dubio pro reo , protože ji nelze vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných, nepodstatných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09 (U 6/66 SbNU 441)], což soudy obou stupňů v projednávané věci důsledně dodržely. V posuzované věci na základě provedeného dokazování nebylo možné dospět k několika přibližně stejně pravděpodobným skutkovým verzím, neboť ta, kterou mladistvý preferoval, byla provedeným dokazováním vyvrácena, a to nikoliv jen jedním důkazem, ale celou skupinou spolu souvisejících a vzájemně se doplňujících důkazních prostředků, jak soudy obou stupňů ve smyslu pravidel stanovených v §125 tr. ř. dostatečně srozumitelně i logicky vysvětlily.
39. Nejvyšší soud shledal, že přezkoumávaná rozhodnutí nejsou zatížena vadou spočívající v extrémním nesouladu ani jiným nedostatkem představujícím porušení zásad spravedlivého procesu ve smyslu článků 6 Úmluvy a článků 36 až 40 Listiny. Opodstatnění z hlediska zásad spravedlivého procesu nemají žádné výhrady mladistvého, které soustředil proti způsobu vedení dokazování a jeho rozsahu, zejména proto, že soudy všem svým procesním povinnostem dostály. Rozpory ve výpovědích byly překlenuty v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09 (U 6/66 SbNU 441)], což soudy obou stupňů v projednávané věci respektovaly (viz §125 tr. ř.). V uvedeném postupu zejména odvolacího soudu Nejvyšší soud nezjistil mladistvým vytýkané vady ani prvky svévole (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09, a ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 572/14, nebo ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10).
V. Závěr
40. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že z obsahu dovolání a z přezkoumávaných rozhodnutí je dostatečně patrné, že dovoláním mladistvého dotčená rozhodnutí a jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami. Protože šlo o námitky stojící mimo uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a Nejvyšší soud nezjistil porušení zásad spravedlivého procesu, který mladistvý namítal, bylo dovolání odmítnuto v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než v §265b tr. ř. uvedeného důvodu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 7. 2018
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.