ECLI:CZ:NS:2019:11.TDO.1115.2019.1
sp. zn. 11 Tdo 1115/2019-789
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 11. 2019 o dovolání obviněných M. C., nar. XY v B., Spolková republika Německo, státního příslušníka Spolkové republiky Německo, trvale bytem XY, XY, Spolková republika Německo, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, a M. R. , nar. XY ve Spolkové republice Německo, trvale bytem XY, XY, Spolková republika Německo, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov nad Ohří, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 10 To 57/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 2 T 103/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněných M. C. a M. R. odmítají.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 7. 1. 2019, sp. zn. 2 T 103/2018, byli obvinění M. C. a M. R. uznáni vinnými zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, a to ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění Okresního soudu Praha-východ se obvinění shora uvedené trestné činnosti dopustili tím, že:
nejméně v době od 21:00 hod. do 21:15 hod. dne 2. 7. 2018 v místě od osmého kilometru dálnice D1 až k benzínové čerpací stanici v obci XY, okres Praha-východ, vědomě převáželi v osobním motorovém vozidle tov. zn. BMW 320d, registrační značky XY, které tehdy řídil obviněný M. C. a obviněný M. R. ho užíval jako spolujezdec, 244,4 gramu sypkého materiálu obsahujícího psychotropní látku metamfetamin v koncentraci 42,9 %, tedy celkem 104,88 gramu zmíněné psychotropní látky, přičemž v 19:19 hod. M. R. tento materiál osobně převzal od jiné osoby, přenesl jej do vozidla, kde byl přítomný M. C., a společně tento materiál ukryli v interiéru vozidla, a takto jednali bez povolení k takové činnosti a s vědomím, že nejméně část tohoto materiálu prodají či jinak opatří jiné osobě.
2. Za to byli obvinění M. C. a M. R. podle §283 odst. 2 tr. zákoníku odsouzeni k trestu odnětí svobody každý ve výměře třiceti měsíců, pro jehož výkon byli podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou. Obviněným byl současně podle §70 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to zbylého sypkého materiálu o váze 244,3145 g, obsahujícího látku metamfetamin. Dále byl obviněným podle §80 odst. 1 a 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu osmi let.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali oba obvinění odvolání. Krajský soud v Praze pak podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu z podnětu odvolání obviněného M. C. napadený rozsudek okresního soudu zrušil ve výroku o vině a trestu ve vztahu k osobě tohoto obviněného, a za splnění podmínek uvedených v §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněného M. C. uznal vinným z pomoci ke zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Praze se obviněný M. C. shora uvedené trestné činnosti dopustil tím, že:
spolu s obžalovaným M. R. nejméně v době od 21:00 hod. do 21:15 hod. dne 2. 7. 2018 v místě od osmého kilometru dálnice D1 až k benzínové čerpací stanici v obci XY, okres Praha-východ, vědomě převáželi v osobním motorovém vozidle tov. zn. BMW 320d, registrační značky XY, které tehdy řídil obviněný M. C. a obviněný M. R. ho užíval jako spolujezdec, 244,4 gramu sypkého materiálu obsahujícího psychotropní látku metamfetamin v koncentraci 42,9 %, tedy celkem 104,88 gramu zmíněné psychotropní látky, přičemž v 19:19 hod. M. R. tento materiál osobně převzal od jiné osoby, přenesl jej do vozidla, kde byl přítomný M. C., a společně tento materiál ukryli v interiéru vozidla, a takto jednali bez povolení k takové činnosti a s vědomím, že nejméně část tohoto materiálu prodají či jinak opatří jiné osobě.
4. Za výše uvedené jednání odsoudil Krajský soud v Praze obviněného M. C. podle §283 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře dvou let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Obviněnému byl současně podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu sedmi let. Naproti tomu odvolání obviněného M. R. odvolací soud podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k nim
1. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 10 To 57/2019, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 7. 1. 2019, sp. zn. 2 T 103/2018, podali obvinění M. C. a M. R. prostřednictvím svých obhájců dovolání.
2. Obviněný M. C. napadl citované rozhodnutí odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s tím, že spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V prvé řadě obviněný namítl nezákonnost uskutečněné prohlídky motorového vozidla tov. zn. BMW, která byla provedena podle §83a odst. 3 tr. řádu, tj. s písemným souhlasem obviněného. Tento souhlas s prohlídkou byl sepsán v českém jazyce příslušníkem Policie ČR a obviněnému tlumočen prostřednictvím videokonference uskutečněné přes tablet, a to za účelem naplnění podmínky uvedené v §2 odst. 14 tr. řádu. Obviněný přitom ve svém dovolání popírá, že by mu skutečně byly tlumočeny informace o písemném souhlasu s prohlídkou s tím, že jej nikdo nepoučil o jeho právech. Při provedení úkonu v podobě tlumočení prostřednictvím videokonference pak dále nebyl z této videokonference v rozporu s §55a odst. 1 tr. řádu pořízen zvukový ani obrazový záznam. V důsledku těchto skutečností tak dle dovolatele nelze považovat souhlas s prohlídkou jiných prostor za platně udělený, pročež jsou z ní vzešlé důkazy nezákonné a v trestním řízení nepoužitelné. Dle obviněného v daném případě objektivně došlo k porušení základních zásad trestního řízení stanovených v §2 odst. 14 a odst. 15 tr. řádu.
3. Obviněný dále uvedl, že soudy pochybily také při posouzení subjektivní stránky trestného činu ve vztahu k jeho osobě, neboť mu nebyl prokázán úmysl jakkoli se podílet na trestné činnosti, jíž byl uznán vinným. Obviněnému bylo prokázáno pouze to, že řídil předmětné vozidlo, přičemž není odpovědným za jednání svého spolujezdce a věci, které s sebou veze, přičemž nebylo nikterak vyloučeno, že balíček s psychotropními a omamnými látkami byl ve vozidle ukryt bez jeho vědomí. Obviněný rovněž namítl, že byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces, jelikož se ke své újmě před soudem vyjadřoval ve svém mateřském jazyce. Hlavní líčení konané u soudu prvního stupně dne 23. 11. 2018 mu bylo tlumočeno soudním tlumočníkem Mgr. Dederou, přičemž překlad prováděný přímo v průběhu tohoto jednání vykazoval nedostatky, když byly zjištěny rozpory mezi obsahem výpovědi obviněného a jejím předkladem do českého jazyka.
4. Závěrem tak obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v celém rozsahu zrušil dovoláním napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozhodnutí Okresního soudu Praha-východ, a následně soudu prvního stupně přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
5. Obviněný M. R. napadl taktéž citovaná rozhodnutí obou soudů v celém jejich rozsahu, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť obě předmětná rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněný předně zdůraznil, že soud prvního stupně postavil svůj závěr o vině na nezákonně opatřených klíčových důkazech. Konkrétně obviněný namítá, že v trestním řízení byla vadně posouzena otázka zákonnosti prohlídky motorového vozidla tov. zn. BMW, v němž byly nalezeny drogy. Zákonnost prohlídky dle dovolatele nelze podpořit odkazem na §83 odst. 2 tr. řádu, když policejní orgán takový postup nezvolil. V případě realizace prohlídky vozidla na základě §83a odst. 3 tr. řádu pak bylo nutno obdržet předchozí souhlas M. C. s touto prohlídkou a o tomto úkonu vyrozumět státního zástupce. Obviněný dále argumentuje tím, že §55a odst. 1 tr. řádu hovoří o tom, že je-li při provádění úkonu využito videokonferenčního zařízení, pořizuje se vždy zvukový a obrazový záznam. Jelikož souhlas nelze oddělovat od samotné prohlídky, byla z důvodu absence zvukového a obrazového záznamu prohlídka vozidla učiněna nezákonně, a důkazy z ní vzešlé jsou tak v trestním řízení nepoužitelné. Z důvodu tlumočení mělo dle obviněného dojít k zápisu souhlasu s prohlídkou podle §55 odst. 4 tr. řádu rovněž v německém jazyce, k čemuž však nedošlo, ačkoli se podle §83a odst. 3 tr. řádu mělo jednat o doslovné prohlášení obviněného C.
6. Obviněný R. dále namítá, že odvolací soud pochybil, když nevyvodil, že protokol o sledování osob ze dne 30. 10. 2018, č. j. KRPU-120-3/OPČ-2018-OD (č. l. 316 – 323) nelze použít jako důkaz, neboť v tomto protokolu nebylo uvedeno, jaký konkrétní fotoaparát či videokamera byly při sledování použity. Tento údaj je přitom ve vztahu k jednomu ze stěžejních důkazů náležitostí, jíž na protokol klade přímo ustanovení §55a odst. 2 tr. řádu. Nad rámec tohoto obviněný konstatuje, že za závažné pochybení zakládající porušení práva na spravedlivý proces považuje rovněž neuskutečnění výslechu členů hlídky celní správy, prostřednictvím kterého by bylo zjištěno, z jakého důvodu byli obvinění zastaveni celní správou a jejich vozidlo prohledáváno. V další námitce pak obviněný poukazuje na skutečnost, že zpráva Útvaru zvláštních činností Policie ČR k zjištění IMEI mobilních telefonů odkazuje na soubory, které však v příslušném spise zcela chybí. Tento důkaz je tak dle dovolatele důkazem neúplným, nepřezkoumatelným a neprůkazným, což zakládá porušení práva na spravedlivý proces.
7. Obviněný dále poukazuje na skutečnost, že odvolací soud nedostatečně odůvodnil svůj závěr o tom, že předmět, který obviněný R. nesl do vypůjčeného motorového vozidla tov. zn. BMW, kde na něj čekal obviněný C., měl být balíček s drogami, který byl posléze nalezen při prohlídce tohoto vozidla, když podle pořízeného videozáznamu nesený balíček barvou ani značením neodpovídá balíčku s drogami. Na obalu od vlhčených ubrousků, v němž byly drogy ve vozidle nalezeny, přitom nebyly zjištěny žádné daktyloskopické stopy, ani stopy DNA žádného z obviněných. Závěr soudu, že obviněný R. donesl do vozidla balíček s drogami, tak dle dovolatele nevyplývá z provedených důkazů. S těmito námitkami obhajoby se přitom nevypořádal ani soud prvního stupně, ani soud odvolací, v důsledku čehož došlo k porušení práva na spravedlivý proces.
8. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zrušil dovoláním napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Praha-východ, a to v celém rozsahu, a následně soudu prvního stupně přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
9. K oběma podaným dovoláním zaslal státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství své stanovisko ze dne 15. 8. 2019, sp. zn. 1 NZO 692/2019-14, v němž úvodem poukázal na skutečnost, že oba obvinění ve svém mimořádném opravném prostředku pouze opakují námitky převážně procesní povahy, jež uplatnili již v předchozích stadiích trestního řízení a s nimiž se oba nižší soudy vypořádaly a řádně na ně reagovaly.
10. Podrobněji pak k dovolání obou obviněných uvádí, že tito sice formálně prohlašují naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve skutečnosti však nikterak nenamítají nesprávnost právního posouzení skutku či jiného hmotněprávního posouzení. Obsahem jejich dovolání jsou pouze námitky skutkové a procesní povahy, v jejichž rámci zpochybňují rozsah dokazování, jakož i zákonnost a využitelnost důkazů, které byly stěžejními pro zformování skutkového děje, k nimž se oba soudy podrobně vyjádřily. Po přezkoumání spisového materiálu státní zástupce ve shodě s Krajským soudem v Praze zastává názor, že nalézací soud i přes dílčí procesní nedostatky realizoval dokazování způsobem odpovídajícím požadavkům §2 odst. 5, 6 tr. řádu. Dokazování tedy provedl v rozsahu nezbytném pro náležité objasnění věci, a jednotlivé důkazy řádně vyhodnotil. Své úvahy a zjištěné závěry pak dostatečně rozvedl, stejně jako vymezil ty důkazy, které obviněné usvědčují a na jejichž základě má jejich obhajobu za vyvrácenou, na což v rámci svých úvah navázal i soud odvolací. Pokud soud prvního stupně některým návrhům obviněných na doplnění dokazování pro nadbytečnost nevyhověl, tento svůj postup rovněž odpovídající formou zdůvodnil.
11. Závěrem státní zástupce shrnul, že námitky obviněných v té podobě, v jaké byly uplatněny, nelze podřadit pod žádný dovolací důvod, pročež navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných M. C. a M. R. v neveřejném zasedání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
III.
Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda jsou obě dovolání přípustná a zda vyhovují všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda byla podána v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda byla podána ve dvouměsíční zákonné lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnými osobami ve smyslu §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda obě podání splňují obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. řádu.
13. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze oběma obviněnými uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaných ustanoveních zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
IV.
Důvodnost dovolání
14. S ohledem na oběma obviněnými uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Skutečnosti, které lze podřadit pod uvedený dovolací důvod, jsou již zcela jednoznačně uvedeny v judikatuře Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 661/2017, ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017, ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1258/2016) a Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Dovolací soud na základě tohoto dovolacího důvodu zásadně nepřehodnocuje skutkové závěry, jež byly učiněny soudy v napadeném rozhodnutí. S ohledem na judikaturu Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. III. ÚS 177/04, nebo ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04), která zdůrazňuje, že v případech tzv. extrémního nesouladu právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry řízení o dovolání nemůže pominout právo obviněného na spravedlivý proces, aplikační praxe dovolacího soudu posuzuje důvodnost tohoto dovolacího důvodu též z těchto aspektů (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1273/2007). Nejvyšší soud tedy zkoumal, zda dovolání obviněných splňují kritéria uplatněného dovolacího důvodu či jiného důvodu dovolání.
15. Případy, na něž dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je třeba odlišovat od případů, kdy je dle dovolacích námitek napadené rozhodnutí založeno na nesprávných skutkových zjištěních. Jak bylo deklarováno (mimo jiné i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo 74/2019) dovolací soud je vždy povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je i vyjádřen zejména ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, přičemž jeho povinností je zjistit, zda nižšími soudy provedené právní posouzení skutku je s ohledem na zjištěný skutkový stav v souladu se způsobem jednání, který je vyjádřen v příslušné skutkové podstatě trestného činu.
16. Nejvyšší soud tak v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obou obviněných splňují kritéria jimi uplatněných či jiných dovolacích důvodů. Po prostudování předmětného spisového materiálu přitom dospěl k závěru, že námitky obviněných uplatněným, ale ani žádným jiným v ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu taxativně uvedeným dovolacím důvodům, neodpovídají. Současně Nejvyšší soud již na tomto místě pouze stručně předesílá, že v postupu orgánů činných v trestním řízení neshledal takové pochybení, které by zasahovalo do práva obviněných na spravedlivý proces, a ve věci nebyl dán ani důvod pro přezkum skutkových zjištění nižších soudů, jak se toho obvinění v podaných dovoláních domáhají.
17. Obviněný M. C. ve svém dovolání předně rozporoval závěr soudů o zákonnosti prohlídky motorového vozidla tov. zn. BMW, a to s odkazem na neplatnost k tomu uděleného souhlasu a absenci videozáznamu z jeho tlumočení prostřednictvím elektronického zařízení. Poukázal současně na chyby v tlumočení hlavního líčení učiněné tlumočníkem Mgr. Pavlem Dederou, přičemž zpochybnil i své pachatelství a subjektivní stránku daného trestného činu s tím, že mu bylo prokázáno pouze to, že předmětné vozidlo řídil, nicméně nemůže být činěn odpovědným za jednání svého spolujezdce a za věci, které tento veze s sebou. Nelze podle něj vyloučit ani to, že balíček obsahující metamfetamin, byl ve vozidle ukryt bez jeho vědomí.
18. Nejvyšší soud, stejně jako soudy obou nižších stupňů, považuje na podkladě provedených důkazů za zcela zjevné, že obviněný R. jel do České republiky za účelem nákupu metamfetaminu od sledovaného B. C., který byl sjednán prostřednictvím SMS zpráv, a to v množství 250 gramů. Obviněný C., který si byl vědom skutečného účelu cesty, jej přitom vezl motorovým vozidlem tov. zn. BMW, jelikož obviněný R. nedisponoval řidičským průkazem. Oba nižší soudy přitom přesvědčivě odůvodnily, z jakého důvodu nemohly nikterak uvěřit verzi obviněného C. o nákupu motocyklu, která nejenže neodpovídala zjištěnému skutkovému stavu, a ve svých detailech se neshodovala s verzí předloženou obviněným R., ale v samotném průběhu trestního řízení nebyla ani vnitřně koherentní a neměnná. Námitka obviněného rozporující prokázání úmyslu trestný čin spáchat, tedy v daném případě nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů, přičemž se s ní řádně vypořádal již odvolací soud. Ten v bodě 32. odůvodnění svého rozhodnutí logicky vysvětlil, z jakého důvodu nelze považovat za reálnou variantu, že by ke koupi drog došlo bez vědomí obou obviněných, přičemž je vyloučeno, že by obviněný C. byl pro celou cestu zlákán pod falešnou záminkou. Tuto možnost přitom obviněný předkládá jako pouhou alternativu, ačkoli primárně rozporuje to, že by ke koupi drog vůbec došlo.
19. Tuto námitku skutkové povahy přitom považuje Nejvyšší soud za zcela irelevantní. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. řádu). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je pak oprávněn Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. O takovou situaci se však v nyní posuzované věci zcela zjevně nejedná.
20. S ohledem na námitku procesní nepoužitelnosti důkazů vzešlých z údajně nezákonně provedené prohlídky motorového vozidla, které si pro účely cesty do České republiky dříve zapůjčil obviněný C., Nejvyšší soud v prvé řadě poukazuje na skutečnost, že otázkou zákonnosti prohlídky dotčeného motorového vozidla se zabýval jak nalézací soud, tak soud odvolací, přičemž v projednávaném případě bylo dostatečně prokázáno, že souhlas, který obviněný C. podepsal v souladu s §83a tr. řádu, mu byl přibranou tlumočnicí nejprve tlumočen do německého jazyka. Ani nepořízení videozáznamu o tomto tlumočení přitom nezakládá porušení §55a odst. 1 věty druhé tr. řádu, pročež jsou výsledky prohlídky předmětného vozidla plně procesně použitelné. V obecné rovině platí, že v rámci trestního řízení lze videokonferenční zařízení využít např. na základě ustanovení §52a a §53 odst. 1 tr. řádu jakožto prostředek, kterým lze efektivním způsobem provést některé úkony trestního řízení. Použití videokonferenčního zařízení za tímto účelem přitom nelze ztotožnit s užitím jakéhokoli zařízení umožňujícího vzdálenou audiovizuální komunikaci. Ta byla v daném případě využita jako alternativa k méně vhodným způsobům řádného překladu do německého jazyka, když účelem videokonference nebylo provedení úkonu orgánem trestního řízení směrem k osobě obviněného, nýbrž pouhé zprostředkování obsahu tohoto úkonu v mateřském jazyce obviněného. Shodně se závěry odvolacího soudu, učiněnými v bodě 25. rozhodnutí krajského soudu, tedy Nejvyšší soud nepovažuje tlumočení za účelem zajištění řádné komunikace policejního orgánu s cizinci pomocí přenosného zařízení (např. tabletu) za úkon trestního řízení, na který by se měla vztahovat povinnost pořizování zvukového a obrazového záznamu ve smyslu §55a odst. 1 tr. řádu, byť je třeba zdůraznit, že použití takovéhoto způsobu protokolace by v některých případech mohlo být nejen vhodné, ale i žádoucí zejména z hlediska posílení zásad spravedlivého procesu. V daném případě je ovšem nutno poukázat na skutečnost, že samotný obviněný C. ve své výpovědi učiněné v hlavním líčení výslovně uvedl, že byl po svém zadržení dotazován na to, zda je možné dotčené vozidlo prohledávat, k čemuž dostal k podepsání i písemný souhlas. Tomu ostatně odpovídá i listina obsahující jeho písemný souhlas s prohlídkou dotčeného vozidla, jejíž součástí je i prohlášení tlumočnice o zajištění tlumočení obsahu písemnosti do německého jazyka (viz č. l. 78). Z uvedeného vyjádření obviněného je tak zřejmé, že dovolatel byl na možnost prohlídky vozidla dotazován předem a tomuto dotazu po jeho přetlumočení do německého jazyka porozuměl, když ani on sám nerozporuje, že tento písemný souhlas sám skutečně podepsal. Snaha obou obviněných zpochybnit povědomí obviněného C. o tom, že podepisuje souhlas s prohlídkou vozidla, se tak ve světle výše uvedeného jeví býti ryze účelovou.
21. V případě obviněným C. vznesené námitky chybného tlumočení hlavního líčení u soudu prvního stupně, jež proběhlo dne 23. 11. 2018, lze konstatovat, že dovolatel pouze obecně poukázal na existenci rozporů mezi obsahem jeho výpovědi a jejím překladem do českého jazyka. Prostou existenci určitých nepřesností v překladu ovšem nelze a priori (bez dalšího) považovat za odepření práva na spravedlivý proces. Obviněný přitom nikterak netvrdí, jaká konkrétní újma mu v důsledku skutečnosti, že se před soudem vyjadřoval ve svém mateřském jazyce, vznikla. Sám tak předkládá pouhou hypotézu o možné újmě na jeho právech, aniž by tuto opřel o jakékoli konkrétní tvrzení, přičemž v dané věci ani nelze konstatovat, že by jakékoli zkrácení jeho práv bylo z příslušného spisového materiálu zjevné.
22. Rovněž obviněný M. R. své námitky formálně podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, když však v rámci zvolené dovolací argumentace nikterak nenapadl hmotněprávní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Jmenovaný obviněný toliko rozporoval procesní postup policejního orgánu a zákonnost prohlídky motorového vozidla, v němž byla nalezena látka obsahující metamfetamin, načež zpochybnil úplnost a bezvadnost připojených protokolů o sledování, které podle jeho názoru neobsahovaly potřebné údaje, načež tak dovodil nezákonnost použití důkazů, jež byly zajištěny v rámci sledování osoby B. C. Nad rámec výše uvedeného dovolatel vytkl neprovedení některých jím navržených důkazů, namítl neúplnost důkazu v podobě zprávy Útvaru zvláštních činností Policie ČR odkazující na soubory vztahující se k telefonu Samsung zajištěného policií, a konečně rozporoval skutečnost, že balíček, který nesl do vozidla, by byl balíčkem obsahujícím látku s metamfetaminem.
23. Ve vztahu k dovolání obviněného R. je stejně jako v případě posouzení dovolacích námitek uplatněných obviněným C. nutno zdůraznit, že v rámci dovolacího důvodu, který obviněný R. uplatnil, již nelze relevantně namítat skutková pochybení, neboť pro Nejvyšší soud je skutkový stav zjištěný v rámci nalézacího, popř. doplněný v rámci odvolacího řízení již daný. Obviněný přitom prostřednictvím své argumentace namítá porušení práva na spravedlivý proces, ačkoli z jeho námitek nebylo možné dovodit jakýkoli zásadní exces, který by odůvodnil výjimečný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších instancí. Tak závažný rozpor je dán pouze tehdy, pokud skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo pokud tato zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení nevyplývají z provedených důkazů, nebo jsou dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla tato skutková zjištěna učiněna. Část vznesených výhrad vztahujících se k nalezenému balíčku s drogou a způsobu, jakým se tato dostala do vozidla, ve kterém se oba obvinění nacházeli, je z pohledu uplatněného dovolacího důvodu pouhou polemikou se skutkovými závěry soudů prvního a druhého stupně, se kterými se obviněný R. zjevně neztotožnil. Obsahově však neodpovídají žádnému ze zákonem stanovených dovolacích důvodů podle §265b tr. řádu, pročež byly Nejvyšším soudem vyhodnoceny jako námitky zcela irelevantní.
24. Námitku obviněného, dle kterého byla prohlídka motorového vozidla tov. zn. BMW provedena nezákonně, a to v důsledku absence záznamu tlumočení souhlasu obviněného C. s provedením této prohlídky, považuje Nejvyšší soud za neopodstatněnou, ve vztahu k níž lze plně odkázat na výše uvedené závěry Nejvyššího soudu vážící se k identické námitce obviněného C. Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud k tvrzení obviněného R., že mělo dojít k zápisu souhlasu s prohlídkou vozidla v německém jazyce, jelikož nelze prohlášení učiněné v jazyce, který obviněný C. neovládá, považovat za jeho vlastní, pouze podotýká, že způsob, jakým se odvolací soud k tomuto tvrzení postavil, je zcela jasný ze skutečnosti, že za dostatečně udělený souhlas ve smyslu zákona považuje písemné prohlášení obviněného C. učiněné v českém jazyce s výslovným uvedením skutečnosti, že „prostřednictvím videokonference bylo udělení souhlasu přetlumočeno z českého do německého jazyka a naopak, tlumočnice Mgr. Lucie Stehlíková“. Tvrzení o nedostatečnosti prohlášení učiněného v českém jazyce je s ohledem na účel dotčeného institutu zcela nepatřičné, když požadavek na vlastnoruční sepsání souhlasu v mateřském jazyce obviněného ani nikterak nevyplývá z příslušného ustanovení §55 odst. 4 tr. řádu či §83a odst. 3 tr. řádu. V případě odkazu na možnost postupu podle §83a odst. 2 tr. řádu lze uzavřít, že ten byl v bodě 51. rozhodnutí soudu prvního stupně učiněn pouze za účelem bližšího přiblížení situace, v níž se policejní orgán v daném okamžiku nacházel, nikoli jakožto argument odůvodňující zákonnost zvoleného postupu podle §83a odst. 3 tr. řádu. Uvedení §83a odst. 2 tr. řádu v bodě 25. odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí soudu druhého stupně je potom výsledkem zjevného administrativního pochybení při jeho písemném vyhotovení, jelikož z textu tohoto bodu je zcela nezpochybnitelné, že odvolací soud hovoří o skutečnostech vztahujících se k postupu podle §83a odst. 3 tr. řádu, ke kterému policejní orgán také přistoupil.
25. Ve vztahu k otázce zákonnosti sledování osoby B. C. s ohledem na absenci údaje o konkrétním užitém fotoaparátu či videokameře v protokolu o průběhu tohoto sledování Nejvyšší soud konstatuje, že informace v tomto protokolu uvedené považuje za zcela dostatečné. Podle §55a odst. 2 tr. řádu musí být při pořízení obrazového nebo zvukového záznamu o konkrétním úkonu v protokole, jenž je o něm sepisován, konkrétně uvedeno, o jaký záznam a na jakém záznamovém zařízení se jednalo, jakož i tom, jaké médium bylo pro zachycení záznamu použito, tj. zda šlo o kompaktní disk, DVD, Blu-ray, disketu, videokazetu či audiokazetu atd. Tento požadavek přitom nelze dále rozšiřovat např. na uvedení konkrétního modelu kamery či fotoaparátu, jejich technických parametrů či sériového čísla. Za zcela irelevantní pak třeba považovat rovněž námitku obviněného R. o nepřezkoumatelnosti sdělení Útvaru zvláštních činností Služby kriminální policie a vyšetřování Policie ČR, jímž bylo zjištěno číslo mobilního telefonu zn. Samsung zajištěného při prohlídce motorového vozidla tov. zn. BMW užívaného obviněnými, a to podle IMEI uvedeného ve znaleckém posudku z oboru kybernetika. I s touto námitkou se v bodech 26. a 27. odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí v plném rozsahu vypořádal již odvolací soud, přičemž Nejvyšší soud neshledal žádnou újmu na základním právu obviněných na spravedlivý proces za situace, kdy protokol pouze obsahoval odkaz na přílohy, které nebyly součástí příslušného spisového materiálu z toho důvodu, že v dané trestní věci nebyly (a v důsledku absence soudního příkazu ke zjištění údajů o telekomunikačním provozu vydaného podle §88a tr. řádu v trestní věci obviněných ani nemohly být) užity jako důkaz.
26. K námitce obviněného stran neprovedení důkazu výslechem příslušníků celní správy Nejvyšší soud předně připomíná, že Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. III. ÚS 177/04, vymezil zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Přitom v tomto kontextu vymezil tři skupiny případů, kdy se jako první vyčleňují případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tzn. že je soud neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 150/93, sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. IV. ÚS 185/96, sp. zn. II. ÚS 213/2000, sp. zn. I. ÚS 549/2000, sp. zn. IV. ÚS 582/01, sp. zn. II. ÚS 182/02, sp. zn. I. ÚS 413/02, sp. zn. IV. ÚS 219/03 a další).
27. Nejvyšší soud v posuzované věci neshledal existenci dovolatelem tvrzených podmínek vymezených v nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. III. ÚS 177/04 (konkrétně případ tzv. opomenutého důkazu), při jejichž splnění vede nesprávná realizace důkazního řízení k porušení základních práv a svobod ve smyslu práva obviněného na spravedlivý proces, neboť v daném případě obviněný R. navrhl doplnit dokazování výslechem členů hlídky celní správy až v rámci veřejného zasedání konaného o odvolání, a to za situace, kdy tento výslech nemohl přinést nové poznatky důležité pro trestní řízení. O tomto návrhu obviněného přitom odvolací soud rozhodl tak, že jej jako nadbytečný zamítl, načež toto své rozhodnutí v rámci písemného vyhotovení svého rozsudku v bodě 24. řádně odůvodnil, tzn. že tento návrh učinil předmětem svých úvah.
28. Závěrem lze proto shrnout, že obviněnými C. a R. vytýkané vady mají výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotněprávních, pročež nejsou způsobilé založit žádný ze zákonem vymezených důvodů dovolání podle §265b tr. řádu. Nejvyšší soud přitom neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, a to při plném respektování práva obou obviněných na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014).
V. Závěr
29. Za daného stavu je třeba zdůraznit, že se oba soudy nižších stupňů v přezkoumávané věci nezpronevěřily přísnému pravidlu prokázání viny obviněných mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, přičemž dbaly o dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěru vyplývajícího z jednotlivých řádně provedených důkazů. K tomu lze jen doplnit, že obecně platí, že procesní předpisy ponechávají, pokud jde o hodnocení důkazů, volnou úvahu rozhodujícímu soudu, byť volné uvážení nemůže být zcela absolutní. Naopak, ochrana skrze ústavně zaručená základní práva vztahující se k postavení obviněného v trestním řízení nepochybně tvoří rámec, který je třeba i při volném uvážení respektovat. Existují proto určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15).
30. V daném případě nebylo Nejvyšším soudem shledáno ani porušení práva obviněných na odvolání v důsledku nedostatečného vypořádání odvolacích námitek, resp. nevyhovujícího odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu. Odvolací soud se řádně vypořádal se zásadními námitkami obou obviněných, jakož i s hlavními procesními i hmotněprávními aspekty dané věci. V této souvislosti lze zmínit např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mimo jiné vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (viz např. věc García proti Španělsku). V této souvislosti lze poukázat rovněž na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu, např. usnesení ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 4 Tdo 999/2016, usnesení ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1281/2018, aj.
31. V souvislosti s uplatněnými námitkami obou obviněných považuje Nejvyšší soud za vhodné odkázat mimo jiné na názor obsažený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
32. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud uzavírá, že oba obvinění veškerými svými námitkami uplatněnými v jimi podaných dovoláních v podstatě jen opakují svoji obhajobu užitou již dříve před oběma soudy nižších stupňů a na základě toho se domáhají přehodnocení provedených důkazů, revize skutkových zjištění a vyloučení podstatné části klíčových důkazů. Obvinění naopak nevznesli žádnou relevantní námitku, kterou by bylo možno podřadit pod jimi uplatněný dovolací důvod, ani pod žádné jiné zákonem taxativně stanovené důvody dovolání ve smyslu §265b tr. řádu. Na základě posouzení jednotlivých námitek obviněných Nejvyššímu soudu nezbývá než shrnout, že postup orgánů činných v trestním řízení byl shledán v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu (§2 odst. 1, 5, 6, 13 a 14, jakož i §125 odst. 1 tr. řádu).
33. Nejvyšší soud po přezkumu napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze v rozsahu podaných mimořádných opravných prostředků dospěl k jednoznačnému závěru, že dovolání obviněných M. R. a M. C. byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, pročež Nejvyšší soud tato dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl. O odmítnutí obou dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 14. 11. 2019
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Tomáš Durdík