ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.884.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 884/2018-857
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Heleny Novákové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně A. B. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Janou Malou, advokátkou se sídlem v Chrudimi, Rooseveltova 335, proti žalovanému J. B. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Vladimírou Šaškovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Blanická 845/9, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 11 C 46/2007, o dovolání žalobkyně a o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 23. 10. 2017, č. j. 18 Co 104/2017-753, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 23. 10. 2017, č. j. 18 Co 104/2017-753, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chrudimi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 11. 2016, č. j. 11 C 46/2007-657, rozhodl tak, že ze společného jmění manželů připadá do výlučného vlastnictví žalovaného rozestavěný rodinný dům na parcele č. XY a na parcele č. XY v k. ú. XY (výrok I.), žalovanému uložil povinnost vyplatit žalobkyni na vypořádacím podílu částku 1 005 000 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Každému z účastníků uložil povinnost nahradit České republice, na účet Okresního soudu v Chrudimi, náklady státu ve výši 11 422,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výroky IV. a V.). Své rozhodnutí opřel o závěr, že nakonec jediná v řízení vypořádávaná věc uplatněná k vypořádání do tří let od zániku manželství rozvodem (20. 2. 2004), rozestavěný dům na pozemcích parcelních čísel XY a XY v k. ú. XY, je součástí zaniklého společného jmění manželů (dále též „SJM“), neboť jako věc v právním smyslu vznikla zhotovením za trvání manželství účastníků, když ke dni rozvodu již byla vybudována minimálně do stadia, kdy bylo jednoznačně patrno dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží (byla dokonce i hotová střecha a většina prvků vnitřního vybavení). Za významné pro uvedený závěr nepovažoval, zda byl dům kolaudován, že byl postaven na pozemku ve výlučném vlastnictví žalovaného, že se na stavbě uskutečňované svépomocí podílely kromě účastníků a jejich dcer i další osoby (příbuzní a známí účastníků), a že z důvodu nedostatku financí účastníků s financováním stavby pomáhali příbuzní z obou stran, nýbrž skutečnost, že dům byl stavěn na základě stavebního povolení, o něž žádal žalovaný, jenž byl veden jako stavebník, ve spojení s tím, že dokazováním bylo prokázáno, že stavba rodinného domu byla realizací společného záměru účastníků postavit si dům, v němž by po dokončení bydleli. Za nevěrohodné považoval výpovědi svědků - sourozenců žalovaného - o uzavření dohody o výstavbě domu mezi nimi a neuvěřil ani jimi předloženým listinným důkazům k tomu v řízení o jejich intervenční žalobě, když je považoval (z vyložených důvodů) za vyhotovené dodatečně. Žalovaný pak ani po poučení soudem neprokázal skutečnosti, jimiž by vyvrátil vyvratitelnou právní domněnku zakotvenou v §144 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“). Rozestavěný dům přikázal do vlastnictví žalovaného s ohledem na vlastnictví pozemku pod ním, a to zčásti stále i po (účelovém) převodu pozemku p. č. XY žalovaným v průběhu řízení do vlastnictví jeho synovce. Žalovaný v řízení neuplatnil žádné své vnosy do stavby z výlučných prostředků ani vypořádání pohledávek třetích osob za společným jměním. Stav domu ke dni rozvodu zjistil soud prvního stupně z provedeného dokazování, zejména z fotografií z roku 2002, a na základě těchto zjištění nechal znalce vypracovat znalecký posudek, jímž zjištěnou obvyklou cenu vzal za základ pro stanovení vypořádacího podílu. Důvod pro disparitu podílů účastníků neshledal, a to ani z hlediska zásluhovosti. Žalovaný totiž zůstal k této otázce procesně pasivní a soud vzal zřetel i na péči o děti a obstarávání společné domácnosti a skutečnost, že výše investovaných částek sourozenci žalovaného nebyla v řízení prokázaná a určité prostředky a materiál k výstavbě poskytli i příbuzní žalobkyně a účastníci měli také prostředky vlastní.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 10. 2017, č. j. 18 Co 104/2017-753, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil jen tak, že se výše vypořádacího podílu stanoví částkou 652 500 Kč, jinak ho ve výrocích I. a II. potvrdil (výrok I.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.) a každému z účastníků uložil povinnost nahradit České republice, na účet Okresního soudu v Chrudimi, náklady státu ve výši 11 422,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výroky III. a IV.). Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně o vlastnictví rozestavěného domu i o jeho přikázání do vlastnictví žalovaného, neboť žalobkyně by neměla k domu zajištěn přístup po vlastních pozemcích, žalovaný v domě bydlí a umožnil jeho užívání dcerám. S ohledem na nemožné spoluužívání domu účastníky nepovažoval za vhodné přikázání domu do jejich podílového spoluvlastnictví. Ztotožnil se i se závěrem o obvyklé ceně domu podle stavu ke dni rozvodu, jenž byl zjištěn s „vyšší mírou pravděpodobnosti“, když přesný stav jeho dokončenosti se zjistit nepodařilo. Oproti soudu prvního stupně však dospěl k závěru o potřebě rozhodnutí o disparitě podílů manželů na vypořádávaném majetku, neboť z listin o příjmech účastníků od roku 1997 (jimiž provedl dokazování) je patrné, že měli jen nevýznamné vlastní zdroje, a ze svědeckých výpovědí sourozenců žalovaného (které nezopakoval) vzal za prokázáno, že do rozvodu investovali do domu nejméně částku 705 000 Kč, zatímco o částce 60 000 Kč ze strany příbuzných žalobkyně či 30.000 Kč z prodeje domu v XY není jisté, že byly do stavby vloženy. Ačkoli nelze přehlédnout péči o děti „(nikoli však útlého věku)“, zejména s ohledem na finanční a materiální pomoc sourozenců žalovaného a daleko vyšší přičinění žalovaného vlastní prací na výstavbě, v níž pokračoval i po opuštění domácnosti v roce 2002, snížil hodnotu vypořádacího podílu žalobkyně o polovinu částky 705 000 Kč a přiznal jí na vypořádání podílů částku 652 500 Kč jako polovinu obvyklé ceny domu (2 010 000 Kč) „v její očistěné podobě“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu v části výroku I., v níž byl změněn výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o výši vypořádacího podílu, a navrhla jeho změnu tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje. Dovolací důvod vymezila nesprávným posouzením disparity podílů a důvodů pro ni použitých v rozporu s hmotným právem, §149 odst. 3 obč. zák., narušením rovnosti podílů dle §149 odst. 2 obč. zák., podřazením vnosů manžela ze svého na společný majetek principu zásluhovosti a přihlédnutím k pozdě uplatněným položkám v rozporu s §150 odst. 4 obč. zák. Podle žalobkyně soud nesprávně vymezil hypotézu právní normy - §149 odst. 3 obč. zák., když použil zjevně nepřiměřené a nesprávné úvahy, při nichž nerespektoval právní úpravu a rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, neboť rozhodnutí o disparitě podílů opřel o jediný důvod - zásluhovost žalovaného, vycházející z finanční a materiální pomoci sourozenců při výstavbě domu, „navíc neprokázané v řízení“, poskytnuté žalovanému i bez jeho vědomí. Soud vyšel ze zjištění, že na straně žalovaného existuje důvod pro vypořádání se se sourozenci mimo řízení, na prostředky poskytnuté (podle svědka A. B.) jako půjčku na stavbu bratrovi a poskytnuté ostatními sourozenci bez uvedení důvodu pohlížel jako na prostředky poskytnuté výlučně žalovanému a použité jím na stavbu, a to jako na vnosy žalovaného z jeho výlučného majetku na společný, ačkoli žalovaný žádné vnosy ze svého majetku netvrdil a neuplatnil i přes poučení soudu. Na stavbě přitom pracovali oba účastníci i jejich děti a žalobkyně se na stavbě podílela též výlučnými prostředky. Navíc pečovala v době stavby o dvě děti ve školním věku a výlučně se starala o domácnost, což soud nezohlednil a přistoupil k rozhodnutí bez odpovídajícího skutkového základu. Podle žalobkyně se tak odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení otázek o aplikaci §149 odst. 3, §149 odst. 2 a §150 odst. 4 obč. zák., a to od rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2415/2016 (podle nějž lze vypořádat jen hodnoty navržené do tří let), sp. zn. 22 Cdo 1821/2004 (podle nějž při úvaze o nerovnosti podílů není relevantní, čím každý z manželů přispěl na pořízení společného majetku ze svého odděleného majetku, a nelze zaměňovat vnosy a zásluhy na nabytí a udržení společné věci), sp. zn. 22 Cdo 3174/2007 (podle nějž disparitu nelze bez dalšího odůvodnit většími zásluhami na získání majetku bez zohlednění přínosu druhého manžela při péči o rodinu a obstarání společné domácnosti), sp.zn. 22 Cdo 4932/2015 (dle nějž k disparitě lze přistoupit pouze v případě mimořádných zásluh druhého manžela o nabytí společného majetku, jestliže druhému manželovi nelze vytýkat nedostatek péče o rodinu a společný majetek, a předpokládá to řádné zjištění skutkového stavu ve vztahu k hodnotám tvořícím součást společného jmění manželů), sp. zn. 22 Cdo 518/2015, 22 Cdo 1096/2011 a 22 Cdo 3976/2011 (zdůrazňujících při disparitě podílů mimořádné zásluhy druhého manžela o nabytí majetku, odůvodněné mimořádnými okolnostmi), a sp.zn. 22 Cdo 3843/2016 (dle nějž je disparita na místě, jen když úsilí jednoho z manželů zajistilo nabytí a udržení majetku značné hodnoty).
Žalobkyně též namítla, že odvolací soud vyšel z jiného skutkového stavu než soud prvního stupně, ačkoli v odvolacím řízení neprovedl žádné dokazování . Rozsah finanční a materiální pomoci sourozenců, nemožnost dokončení stavby bez ní, nedostatečná účast žalobkyně na realizaci stavby, absence úspor rodiny, existence investic ze společného majetku do výlučného majetku žalobkyně, přitom nemají oporu v dokazování. Jde o jinou vadu řízení a o nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem odporující ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (např. rozhodnutím ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, a ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 677/2010) zakládající přípustnost dovolání dle judikovaného názoru Nejvyššího soudu v rozhodnutí ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 232/2014.
Žalovaný dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu a navrhl jeho zrušení a vrácení odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dospěje-li soud k závěru, že stavba je součástí SJM, navrhl stanovení reálné lhůty k vyplacení vypořádacího podílu odpovídající jeho schopnostem, když je plně invalidní, v roce 2018 podstoupí dvě operace a jeho zdravotní stav nedává předpoklad, že by mohl být ještě výdělečně činný. Jako důvod dovolání vymezil posléze uvedené otázky týkající se stanovení ceny stavby a otázky, „zda je možné stanovit vypořádací podíl účastníkovi řízení, který prokazatelně prostředky na vyplacení vypořádacího podílu nemá“, a „zavázat třetí osoby, které nebyly účastníky řízení, aby za žalovaného vypořádací podíl uhradily“. Přípustnost dovolání vymezil obecně odchýlením se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, existencí otázky, která nebyla dosud dovolacím soudem vyřešená, a nesprávným právním posouzením věci . Konkrétně pak nerespektováním názoru Nejvyššího soudu v rozhodnutích sp. zn. 22 Cdo 4053/2011, 22 Cdo 1174/2001, 22 Cdo 2473/2006, 22 Cdo 761/2001, 22 Cdo 2615/2004, 22 Cdo 2433/99 a 22 Cdo 3421/2006. Dále vytkl napadenému rozhodnutí chybný závěr o zjištění stavu stavby, chybný postup při výpočtu částky od jeho sourozenců, chybné užití dodatku znaleckého posudku P. B., nepřezkoumatelnost rozsudku, nesplnění předpokladů pro opakování dokazování nebo jejich doplňování odvolacím soudem (v rozporu s rozhodnutím sp. zn. 22 Cdo 2433/99), a postup soudu, jímž s odkazem na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 180/2005 nezohledňuje při rozhodnutí o přikázání stavby do vlastnictví žalovaného jeho stejné postavení jako u žalobkyně. Dále již jen zrekapituloval procesní postup soudů obou stupňů v průběhu řízení předcházejícího vydání napadeného rozsudku odvolacího soudu a závěry dřívějších rozhodnutí soudů obou stupňů, jimi prováděné dokazování, jeho hodnocení (zpochybnil výpověď slyšené svědkyně a použité fotografie), vytkl soudu neprovedení obhlídky na místě, rozporoval zjištění z důkazů učiněná, zopakoval svá tvrzení uplatněná v řízení a rozporoval tvrzení žalobkyně. Zejména zopakoval, že stavba není součástí SJM, protože nebyla nabyta manžely ani jedním z nich za trvání manželství, a že znalecký posudek vyšel ze zadání soudu o stavu rozestavěnosti, který neodpovídal skutečnosti, a je nepřezkoumatelný.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobkyně zopakoval skutečnosti uváděné v průběhu řízení a v jeho dovolání, včetně tvrzení, že se do rozvodu na zhotovení stavby nijak nepodílel a nefinancoval ji a také třetí osoby neposkytovaly žádné příspěvky či půjčky žalobkyni či žalovanému na pořízení domu a dům nestavěly pro žalobkyni, žalovaného a jejich dcery. Odvolacím soudem stanovený vypořádací podíl označil za disparitní vůči němu.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalovaného uvedla, že jí žalovaný vypořádací podíl 652 500 Kč ve stanovené lhůtě vyplatil, a tvrzení žalovaného o jeho nesolventnosti jsou tak smyšlená. Dovolání podle ní trpí vadami a je nepřípustné a nedůvodné. Navrhla proto jeho odmítnutí a bude-li shledáno přípustným, jeho zamítnutí.
Nové skutečnosti a důkazy dle §241a odst. 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017, dále jen „o. s. ř.“, dle něhož s ohledem na datum vydání napadeného rozhodnutí dovolací soud ve věci postupoval (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.), v dovolacím řízení uplatnit nelze a dovolací důvod lze dle §242 odst. 4 o. s. ř. měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání, což v době podání vyjádření obou účastníků již nebylo splněno.
Dovolání žalovaného není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (§241a odst. 3 o. s. ř.). Také požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Aby dovolání tento požadavek splnilo, musí v něm dovolatel uvést otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, a ustálenou rozhodovací praxi, od níž se odvolací soud při jejím řešení odchýlil, nebo uvést, že tato otázka dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena nebyla, anebo poukázat na rozdílná rozhodnutí dovolacího soudu při řešení uvedené otázky, případně se domáhat, aby v dosavadní praxi dovolacího soudu již vyřešená právní otázka byla posouzena jinak.
Dovolání je podle §241a odst. 1 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku, na jejímž vyřešení je napadené rozhodnutí založeno.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky, dále jen „Nejvyššího soudu“, www.nsoud.cz , stejně jako ostatní dále uvedená rozhodnutí). K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) ]. Uvedené závěry potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
Od 1. 1. 2013 (účinnost zákona č. 404/2012 Sb. novelizujícího o. s. ř., čl. II bod 7. jeho přechodných ustanovení a contrario) nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, nebo ze dne 7. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 807/2018).
Žalovaný žádnou relevantní otázku zakládající přípustnost dovolání nevymezuje a tato se nepodává ani z obsahu dovolání. Obecné konstatování o odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe, o existenci otázky, která nebyla dosud dovolacím soudem vyřešená, a o nesprávném právním posouzení věci přípustnost dovolání nezakládá (viz výše uvedené) .
Zjištění ceny nemovité věci v řízení o vypořádání společného jmění manželů je otázkou skutkovou, nikoliv právní. Otázky týkající se znaleckého dokazování ke zjištění ceny nemovitosti, které podle žalovaného nebyly dovolacím soudem řešeny [zda lze „a) stanovit cenu stavby v místě a čase obvyklou u stavby na cizím pozemku odhadnutím stavu její rozestavěnosti soudem z dílčí fotodokumentace bez ohledu na primární stavební dokumentaci, uložit znalci stanovit cenu stavebního pozemku samostatně a pak provést její prostý odečet; b) stanovit cenu stavby v místě a čase obvyklou při použití porovnávací metody srovnatelného vzorku realizovaných prodejů rodinných domů tak, že do vzorku realizovaných prodejů není zahrnut žádný realizovaný prodej stavby budované na pozemku ve vlastnictví třetí osoby a žádný realizovaný prodej se netýká nedokončené a nezkolaudované stavby; c) zavázat znalce pokyny, kterými je mu závazně určen skutkový stav, který má ocenit, když tyto pokyny jsou zjevně nelogické a technicky nereálné“], stejně jako námitka odklonu od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99 („v závěru o stanovení ceny nemovitosti obvyklé v daném místě a v době rozhodování soudu, která musí vyjadřovat aktuální tržní hodnotu nemovitosti, která je nedokončená, nezkolaudovaná a zhotovená na cizím pozemku“, což nebylo podle žalovaného znalcem k pokynu soudu do aktuální tržní ceny vůbec promítnuto), představují tvrzené pochybení soudu při zjišťování skutkového stavu věci, které nemůže, jak je uvedeno výše, založit přípustnost dovolání (k tomu srovnej závěry Nejvyššího soudu např. v rozsudku ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4445/2018, v usneseních ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2714/2018, ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 234/2009, či ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2417/2008). Dřívější judikatura, připouštějící za určitých podmínek zpochybnění provedeného hodnocení důkazů jako nepřiměřeného, nadále není použitelná (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4445/2018).
V dovolání tak žalovaný zpochybňuje zjištění soudu o skutkovém stavu věci předcházející zadání znaleckého posudku i skutková zjištění podávající se ze znaleckého dokazování, ze kterého nalézací soudy vycházely při stanovení hodnoty nemovitosti, naznačuje odlišné skutkové závěry o stavu rozestavěnosti stavby ke dni rozvodu a na tom buduje jiný názor na stanovení hodnoty vypořádávané věci, čímž ve skutečnosti nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem (i soudem prvního stupně) rozhodující, což přípustnost dovolání nemůže založit.
Žalovaný neuvádí, v čem konkrétně odvolací soud nerespektoval názor Nejvyššího soudu vyjádřený v rozhodnutích spisových značek 22 Cdo 4053/2011, 22 Cdo 1174/2001, 22 Cdo 2473/2006, 22 Cdo 761/2001, 22 Cdo 2615/2004, 22 Cdo 2433/99 a 22 Cdo 3421/2006.
Závěry vyjádřenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4053/2011 (že vlastnictví k nově zhotovené stavbě nabývá ten, kdo stavbu uskutečnil s projeveným úmyslem mít ji pro sebe, tedy stavebník, přičemž není samo o sobě rozhodné, komu bylo adresováno rozhodnutí o stavebním povolení, resp. obdobný akt podle stavebního zákona), v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002 sp. zn. 22 Cdo 761/2001 (dále uvádějícím, že není významné, zda stavebník stavěl z vlastního nebo cizího materiálu), v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001 (nadto dovozujícím, že proto, že stavba není součástí pozemku, není pro nabytí vlastnictví ke stavbě rozhodující vlastnictví pozemku, na kterém je umístěna), i v rozsudku ze dne 26. 9. 2008, sp. zn. 22 Cdo 2473/2006 (dle nějž je stavebníkem osoba, která se fakticky podílí na zřízení stavby, není-li z dohody nebo z okolností zřejmé, že tato osoba jen pomáhá jinému, např. řemeslník, sousedská či rodinná výpomoc), se při rozhodování soudy obou stupňů řídily. Uvedená rozhodnutí přitom zdůrazňují, že posouzení toho, zda jde o takový případ, záleží na provedených důkazech a na jejich hodnocení soudem. Ostatní závěry týkající se podílového spoluvlastnictví stavby vzniklé společnou činností více osob na základě jejich dohody nebo bez ní, se v dané věci neuplatní, neboť soudy obou stupňů zhodnocením důkazů dospěly k závěru, že stavebníky (stavějícími s projeveným úmyslem mít stavbu pro sebe) byli účastníci tohoto řízení (a nikoli sourozenci žalovaného na základě jejich dohody o výstavbě). Žalovaný přitom zjevně nevytýká napadenému rozhodnutí nerespektování uvedených závěrů, nýbrž polemizuje s uvedenými skutkovými závěry soudu. To je patrno i z jeho námitky, že se soud nezabýval spoluvlastnickým vztahem stavebníků, když úmysl účastníků stavět byl jen na počátku, nezdařilo se ani vybudování základů a žalovaný pak předal stavbu k realizaci bratru A. B., který ji na základě dohody s dalšími sourozenci dovedl do stavu ke dni rozvodu. Žalovaný tedy předkládá zcela jiný závěr o skutkovém stavu, než k němuž dospěl soud v nalézacím řízení, což přípustnost dovolání nezakládá. Nejvyšší soud přitom dovodil např. v usnesení ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1770/2018, že podílení se na výstavbě může mít více podob, zejména výkonem prací, dodáním materiálu a jiným financováním stavby či vytvořením prostoru, aby se jiný rodinný příslušník mohl výstavbě věnovat (například vaření, péče o děti, další rodinné záležitosti). Posouzení, zda jde o takový případ, záleží na provedených důkazech a na jejich hodnocení soudem (srovnej dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2258/2007, ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2473/2006, či ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3710/2011).
Žalovaný vytýká soudu rozpor jeho postupu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2615/2004, když na něj „překlopil“ důkazní břemeno, že věc nebyla nabyta za trvání manželství. Soudy se zaměřily na prokázání toho, v jakém stavu rozestavěnosti se stavba nacházela v době zániku manželství, nehodnotily ale důkazy, že do tohoto stavu byla dovedena třetími osobami na základě jejich dohody o výstavbě z 20. 5. 1999, rok poté, kdy byla předána k realizaci A. B. Žalovaný správně odkazuje na §144 obč. zák. ve znění účinném od 1. 8. 1998 (zakotvující vyvratitelnou právní domněnku, nebude-li prokázán opak, že majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manželství tvoří společné jmění manželů). V jím označeném rozhodnutí Nejvyšší soud dovozuje, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí. Na účastníkovi, který tvrdí, že určitá věc je ve společném jmění manželů, leží podle tohoto rozhodnutí důkazní břemeno, že věc byla nabyta za trvání manželství; pokud se toto nabytí prokáže a druhý z manželů tvrdí skutečnosti, které i v takovém případě věc ze společného jmění vylučují, bude na něm důkazní břemeno ohledně těchto skutečností. I zde žalovaný konkrétně neuvádí, v čem se odvolací soud odchýlil od otázky řešené napadeným rozhodnutím. Rozpor napadeného rozhodnutí s rozhodnutím Nejvyššího soudu spatřuje v tom, že odlišně hodnotí důkazy a zjištěný skutkový stav soudem (vytýká mu, že podle něj, tedy způsobem odpovídajícím jeho názoru, nehodnotil důkazy o výstavbě domu třetími osobami). Navíc v rozhodnutí uvedenými zásadami se soud při posuzování důkazního břemene o tom, zda stavba tvoří součást SJM, řídil, a jeho postup s ním tedy v rozporu není.
Rozhodnutí odvolacího soudu nevypořádává žádné vnosy některého z účastníků (žalovaný žádné vnosy v tříleté lhůtě, ale ani později k vypořádání neuplatnil a žalobkyně od žalobního požadavku na vypořádání jejího vnosu na nákup projektové dokumentace v průběhu řízení ustoupila). Námitka žalovaného (navíc skutková, přípustnost dovolání nezakládající), o nesouladném závěru soudu, „dle něhož by měly být buď prostředky žalobkyně, nebo prostředky žalovaného považovány za vnos do SJM“, ačkoli dle žalovaného nebyl tvrzen ani proveden žádný důkaz o (současném) vynaložení prostředků na pořízení určité věci ze SJM, s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3421/2006 (řešícím otázku náhrady za vnosy manželů do společného jmění), nemůže přípustnost dovolání založit. Na vyřešení této otázky není totiž napadené rozhodnutí založeno.
Dovolávání se rozporu postupu odvolacího soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99, když podle žalovaného nebyly splněny předpoklady pro opakování nebo doplňování (jím blíže neuvedeného) dokazování odvolacím soudem z důvodu nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně, také není opodstatněné. Nejvyšší soud se v označeném rozhodnutí zabýval otázkou procesního postupu odvolacího soudu při nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně, jenž v odůvodnění rozhodnutí neuvedl učiněná skutková zjištění s odkazem na příslušné důkazy a ohledně různých sporných položek nebylo patrné, z jakých důkazů soud vycházel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. To není ale případ odvolacím soudem přezkoumávaného rozhodnutí soudu prvního stupně v této věci. Nehledě na to, že odvolací soud provedl dokazování pouze důkazy o příjmech účastníků, a to navíc ve prospěch tvrzení žalovaného, že na stavbu domu neměli účastníci dostatek společných prostředků, a (jak bude uvedeno posléze, nesprávně) žádné další důkazy ani neopakoval ani nedoplňoval. Navíc tímto způsobem žalovaný uplatňuje jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci, ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř., k níž může dovolací soud přihlédnout toliko v případě, že je dovolání přípustné (srovnej §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Odvolací soud napadeným rozhodnutím nezavázal sourozence žalovaného k žádnému plnění, jak mylně namítá žalovaný v dovolání (pouze v rámci úvahy o lhůtě k plnění možnost sourozenců žalovanému vypomoci vzal jako jedno z hledisek v potaz). V napadeném rozhodnutí soud za rozhodující pro přikázání stavby žalovanému také nevzal finanční a majetkové poměry účastníků (když dovodil, že prostředky na vyplacení podílu nemá ani jeden z účastníků), nýbrž skutečnosti týkající se vlastnictví pozemku pod stavbou, současné užívání domu žalovaným, možnost finanční výpomoci žalovanému od jeho sourozenců při vyplacení podílu žalobkyni (podle vyjádření sestry žalovaného v odvolacím řízení), a nevhodnost založení podílového spoluvlastnictví. Na vyřešení otázek, „zda je možné stanovit vypořádací podíl účastníkovi řízení, který prokazatelně prostředky na vyplacení vypořádacího podílu nemá“, a „zda lze zavázat třetí osoby, které nebyly účastníky řízení, aby za žalovaného vypořádací podíl uhradily“, tak napadené rozhodnutí není založeno, a přípustnost dovolání tak o ně rovněž opřít nelze. Ostatně podle vyjádření žalobkyně k dovolání žalovaného jí byl podíl žalovaným v určené lhůtě vyplacen.
Rovněž není tvrzen žádný rozpor napadeného rozhodnutí se závěry vyjádřenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 180/2005. Namítá-li žalovaný, že soud s odkazem na toto rozhodnutí nepřikázal stavbu žalobkyni jako nevlastníkovi pozemku, ačkoli je pozemek p. č. XY nyní ve vlastnictví jiné osoby a žalovaný je tak ve stejném postavení jako žalobkyně, jde opět o námitku směřující do vyhodnocení skutkového stavu soudem (nikoli o námitku nesprávného právního posouzení věci).
Také všechny ostatní v dovolání žalovaného uvedené námitky jsou založeny na tvrzení o chybném hodnocení důkazů soudem a úplnosti důkazního řízení, tudíž o chybném zjištění skutkového stavu, a představují polemiku s rozhodnutím soudu. Žalobce jimi předkládá vlastní verzi hodnocení důkazů a tím, že na odlišných skutkových závěrech buduje jiný názor na otázku faktické výstavby a jejího financování, nezpochybňuje ve skutečnosti právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Dovolání pro ně přípustné tedy není.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Žalobkyně v dovolání vymezila právní otázky týkající se hmotného práva (otázku podřazení vnosů manžela ze svého nebo příspěvků třetích osob na společný majetek principu zásluhovosti při posuzování disparity vypořádacích podílů, použití hlediska zásluhovosti jako jediného při úvaze o disparitě podílů a přihlédnutí při tom k položkám uplatněným po uplynutí tří let od zániku SJM) i procesního práva (odlišné zjištění skutkového stavu odvolacím soudem od soudu prvního stupně bez zopakování či doplnění dokazování) a vymezila i důvody přípustnosti dovolání, neboť uvedené otázky podle ní vyřešil odvolací soud v rozporu s jí označenými rozhodnutími Nejvyššího soudu. Namítla též vadu v řízení spočívající v opření rozhodnutí o skutková zjištění nemající oporu v dokazování.
Námitka nedostatečné opory skutkových zjištění odvolacího soudu v provedených důkazech je otázkou skutkovou, pro niž od 1. 1. 2013 přípustnost dovolání založit nelze (viz výše uvedené). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. totiž není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Uvedenou námitkou by se tudíž bylo možno zbývat pouze jako vadou v řízení dle §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. Dovolací soud může k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014).
Dovolacímu přezkumu je tak v poměrech projednávané věci otevřena k řešení jak otázka hmotného, tak otázka procesního práva, kterou měl odvolací soud vyřešit v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a to otázka, zda lze při vypořádání společné majetkové hodnoty užít disparitní princip v situaci, kdy jediným důvodem jeho použití jsou zásluhy jednoho z manželů o nabytí a udržení společného jmění spočívající v pořízení předmětné majetkové hodnoty v převážné části z výlučných peněžních prostředků třetích osob (blízkých příbuzných jednoho účastníka), nebo z výlučných prostředků jednoho z manželů (tzv. vnosů), jenž je neuplatnil (coby své vnosy do společné věci ani jako závazky vůči třetím osobám) v zákonné tříleté lhůtě od zániku SJM, a otázka odlišného zjištění skutkového stavu odvolacím soudem od soudu prvního stupně bez zopakování či doplnění dokazování.
Nejvyšší soud proto po zjištění, že dovolání žalobkyně je (zčásti) přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména v §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Dovolací soud přitom přezkoumal napadené rozhodnutí jen z důvodů v dovolání uvedených (§242 odst. 3 o. s. ř.), s přihlédnutím k vadám uvedeným v §242 odst. 3 větě druhé o.s.ř.
Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo v posuzované věci před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud otázky spojené s jeho vypořádáním a rozhodl o nich podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014).
Dovolací soud v poměrech projednávané věci přihlédl k ustanovení §143 odst. 1 písm. a) a b), §149 odst. 2 a 3 a §150 odst. 4 obč. zák. a §213 odst. 1 a 2 o. s. ř.
Podle §143 odst. 1 obč. zák. společné jmění manželů tvoří majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka (§143 odst. 1 písm. a) obč. zák.), a závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství, s výjimkou závazků týkajících se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého (§143 odst. 1 písm. b) obč. zák.).
Podle §149 odst. 2 obč. zák. zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Stejně tak se vychází z toho, že závazky obou manželů vzniklé za trvání manželství jsou povinni manželé splnit rovným dílem.
Podle §149 odst. 3 obč. zák. při vypořádání se přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společného jmění. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti.
Podle §150 odst. 4 obč. zák. nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné; totéž platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích manželům společných.
Nejvyšší soud v ustálené rozhodovací praxi přijal a odůvodnil závěr, že předmětem soudního řízení o vypořádání společného jmění se mohou stát pouze ty věci, hodnoty, závazky, pohledávky a vnosy, které účastníci řízení učiní předmětem řízení ve lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 51/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. 22 Cdo 3840/2018). V rozsudku ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 437/2014, k tomu Nejvyšší soud uvedl, že „tzv. pravidlo tří let, formulované judikaturou dovolacího soudu, brání tomu, aby po uplynutí této lhůty se účastníci domáhali vypořádání věcí, hodnot či závazků, které do té doby nebyly předmětem řízení.“.
V rozsudku ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3395/2012, dovolací soud vyložil, že „vypořádání investice (vnosu) z výlučného majetku do majetku společného předpokládá v obecné rovině tvrzení, že výlučné finanční prostředky (či majetek) jednoho z manželů byly použity ve prospěch zákonného majetkového společenství, a současně požadavek investujícího manžela, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, v řízení o vypořádání společného jmění manželů“, a v rozsudku ze dne 7. 12. 2017 sp. zn. 22 Cdo 3227/2017, že „pokud v uvedené tříleté lhůtě není nárok na vypořádání těchto vnosů uplatněn, nelze již vnosy následně zohlednit a nárok na jejich vypořádání zaniká“.
Tzv. pravidlo tří let, formulované judikaturou dovolacího soudu, tak brání tomu, aby se po uplynutí této lhůty účastníci domáhali vypořádání věcí, hodnot či závazků, které do té doby nebyly předmětem řízení, ohledně nichž nebyly tvrzeny ani žádné skutečnosti a prováděno žádné dokazování, tj. procesnímu postupu, kdy se po uplynutí tří let objeví v řízení zcela nová tvrzení a nové důkazy k věcem, které se do té doby nestaly předmětem řízení, nebyly ohledně nich uplatněny ani žádná tvrzení či skutečnosti a ve vztahu k nim nastaly účinky nevyvratitelné domněnky vypořádání. Dále dovolací soud poznamenal, že jde o věc právního posouzení, co po právní stránce bude předmětem vypořádání. K tomuto právnímu posouzení je povolán soud, vychází přitom z žalobních tvrzení a ze všeho, co v řízení vyšlo najevo. Současně ale zdůraznil, že při posouzení toho, zda hodnota navržená k vypořádání byla učiněna předmětem řízení ve lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů, je nutno zohledňovat také individuální okolnosti každého případu (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 437/2014, a ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4776/2017).
Podle ustálené judikatury dovolacího soudu může soud při vypořádání zákonného majetkového společenství manželů stanovit jiné podíly manželů na společném majetku než stejné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2055/2011). Disparita se může podle konkrétních okolností případu vztahovat na veškeré položky náležející do společného jmění manželů či jen na některé z nich (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2914/99). Odklon od principu rovnosti podílů (tzv. disparita podílů) je však postupem, jenž musí být opodstatněn konkrétními okolnostmi, a výjimečné přiznání většího podílu při vypořádání společného jmění manželů jednomu z manželů nelze bez dalšího odůvodnit většími zásluhami na získání majetku, aniž by byl zohledněn také přínos druhého manžela při péči o rodinu a obstarávání společné domácnosti (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007). Pro úvahu soudu o (ne)rovnosti podílů účastníků v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví není významné, čím vším některý z manželů přispěl na pořízení společného majetku ze svého odděleného majetku (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2005, sp. zn . 22 Cdo 1821/2004). Procesní odpovědnost účastníka za výsledek sporného řízení nemůže soud negovat tím, že okolnost, která mu v řízení ovládaném dispoziční zásadou jde k tíži, přemění v benefit, jenž navíc v režimu disparitního vypořádání majetkového společenství manželů zůstává „jedinou“ okolností, k níž odvolací soud přihlédl. Tím, že odvolací soud nerozliší mezi institutem vnosu (z výlučného na společný majetek) a disparitním uspořádáním majetkových poměrů manželů, naplní dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci při aplikaci §149 odst. 2 věta druhá obč. zák. na straně jedné a §149 odst. 3 obč. zák. na straně druhé (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3227/2017).
Důvodem k disparitě vypořádacích podílů mohou být negativní okolnosti v manželství, jakož i princip zásluhovosti, případně další okolnosti. Základní tezí při uplatnění principu zásluhovosti je, že odklon od rovnosti podílů manželů je namístě jenom za situace, kdy zvýšené úsilí jednoho z manželů zajistilo nabytí a udržení majetku vyšší hodnoty. Pokud jeden z manželů pečuje řádně o společnou domácnost, přichází do úvahy disparita podílů v jeho neprospěch jen v případě mimořádných zásluh druhého manžela o nabytí společného majetku. Jestliže druhému z manželů nelze vytýkat nedostatek péče o rodinu a – v mezích jeho možností – o společný majetek, je rozhodnutí o disparitě naprosto výjimečné a musí být odůvodněno mimořádnými okolnostmi daného případu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3843/2016).
Institut disparity podílů nemůže sloužit k tomu, aby jeho prostřednictvím účastníci řešili obtíže se zařazením věcí a hodnot do společného jmění manželů, protože odklon od principu rovnosti podílů naopak předpokládá řádné zjištění skutkového stavu věci ve vztahu k hodnotám tvořícím součást společného jmění manželů (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 518/2015). Přesto, že ustanovení §149 odst. 3 obč. zák. počítá s přihlédnutím k výše uvedeným kritériím, ovládá řízení o vypořádání společného jmění manželů, stejně jako ostatní sporná řízení, zásada projednací, tedy odpovědnost účastníků za výsledek řízení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3441/2009 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. 22 Cdo 4932/2015).
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008, vyložil, že „právní úprava modifikace vypořádání společného jmění manželů patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností tak, jak to již pro dřívější institut bezpodílového spoluvlastnictví dovodil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 264/2001“. Určení výše disparity vypořádacích podílů je tak na úvaze soudu (k tomu srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004, a ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3272/2010). Dovolací soud má oprávnění přezkoumat splnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání majetkového společenství jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008).
Jak vyplývá z výše uvedené standardní judikatury Nejvyššího soudu, je nutno striktně odlišovat mezi vnosy z výlučného do společného majetku účastníků a rozhodnutím soudu o disparitě podílů bývalých manželů při vypořádání jejich společného jmění. Tento závěr je nepochybně třeba vztáhnout i na závazky manželů plynoucí jim např. z titulu investic třetích osob do jejich společné věci. V případě uplatnění vnosů (i závazků) k vypořádání soudem Nejvyšší soud s ohledem na důsledky uplynutí tříleté lhůty zakotvené v §150 odst. 4 obč. zák. opakovaně uvedl, že k nim nelze v řízení přihlížet, nebudou-li v tříleté lhůtě k vypořádání soudem účastníky zahrnuty (uplatněny). Uvedený závěr ale na skutečnosti odůvodňující rozhodnutí soudu o disparitě podílů manželů na společných majetkových hodnotách podle §149 odst. 3 obč. zák. vztáhnout nelze. Narušení rovnosti vypořádacích podílů bývalých manželů (která je pravidlem) pro zjištěné okolnosti konkrétní věci totiž nevylučuje právní důsledky, které již marným uplynutím tříleté lhůty vůči věcem, majetkovým právům, pohledávkám a závazkům manželům společným (v případě jejich nevypořádání dohodou či včasného neuplatnění v řízení u soudu) podle §150 odst. 4 obč. zák. nastaly. Přijetím opačného závěru by v řízení o vypořádání SJM k žalobě podané poslední den tříleté lhůty od zániku SJM (jako v této věci), byla aplikace ustanovení §149 odst. 3 obč. zák. (a úvahy soudu o možné disparitě vypořádacích podílů, i když by to skutečnosti zjištěné v řízení opodstatňovaly), a priori vyloučena.
V této věci odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) žádné vnosy účastníků nevypořádával, pouze přistoupil k disparitě podílů účastníků na základě, mimo jiné (nikoli výlučně, jak uvádí žalobkyně), závěru o zásluhách žalovaného na pořízení společné věci (stavby) částkou minimálně 705 000 Kč investovanou do domu jeho sourozenci. Žalobkyni je třeba dát za pravdu v tom, že nestandardní způsob, jímž přistoupil odvolací soud k výpočtu disparitního vypořádacího podílu jí náležejícího, může vyvolávat dojem, že přiznal žalovanému částku 705 000 Kč jako jeho vnos ze svého do společného majetku a obešel tak výše uvedená ustanovení a judikaturu Nejvyššího soudu zahrnutím této částky do vypořádání po uplynutí tří let od zániku SJM. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se ale takový závěr nepodává, když právní důvod poskytnutí uvedené celkové částky sourozenci odvolací soud vůbec neřešil, uvedenou částku jako vnos žalovaného ze svého výlučného majetku do majetku společného nevyhodnotil a vzal ji (spolu se zjištěním o daleko vyšším přičinění žalovaného na výstavbě vlastní prací, a to i po opuštění domácnosti v roce 2002, nesrovnatelném s účastí žalobkyně, která sice pečovala o děti, nikoli však útlého věku, ochotou žalobkyně při pokusech o mimosoudní vyřízení věci přijmout podstatně nižší vypořádací podíl a skutečností, že „se jí fakticky dostalo hodnot, které pro uplynutí zákonné lhůty vypořádány nebyly“) toliko za stěžejní východisko při posuzování zásluh žalovaného na nabytí a udržení společné věci. Zákon přitom způsob, jímž lze disparitní podíl vypočíst, neupravuje, pouze uvádí některá hlediska, která je třeba při úvaze o narušení rovnosti podílů zohlednit (§149 odst. 3 obč. zák.). V tomto směru tedy rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu shledat nelze a rozhodnutí ani není opřeno o vyřešení otázky, zda zásluhy na nabytí a udržení společného jmění mohou být jediným hlediskem pro disparitní podíl (odvolací soud zohlednil i hlediska jiná).
Dovolací soud přistupuje k podrobení závěrů soudu o disparitě podílů svému přezkumu pouze v případě, že závěry soudu jsou zřejmě nepřiměřené. V daném případě ale takový závěr prozatím učinit nelze, neboť veškeré závěry, z nichž odvolací soud v rozhodnutí o disparitě vyšel, jsou zatíženy vadou dokazování níže uvedenou.
Podle §213 odst. 1 až 3 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. K provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel.
Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. IV. ÚS 57/04 (dostupném na http://nalus.usoud.cz ), uvedl, že „skutková zjištění (zjištění skutkového stavu) jsou v občanském soudním řízení výsledkem provedení důkazů (§122 o. s. ř.) a jejich hodnocení (§132 o. s. ř.). Z uvedeného plyne a contrario závěr, že skutková zjištění může činit toliko ten soud, který důkaz provedl (s výjimkou podle §122 odst. 2 o. s. ř.). Dodržení zásady přímosti je tudíž jedním z pojmových znaků důkazního řízení. Jak ustálená judikatura (viz zejména Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek 64/66, R 92/68, Soudní judikatura 11/2001), tak i doktrína (viz kupř. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: 2003, s. 967) pak z uvedených ustanovení občanského soudního řádu ve spojení s důsledky plynoucími ze zásady ústnosti (§115, §214 odst. 1 o. s. ř.) a přímosti (§122 odst. 1, §211, §213 o. s. ř.) v občanském soudním řízení interpretují ustanovení §213 odst. 1 o. s. ř. v tom smyslu, že je zásadně nepřípustné, aby odvolací soud, jestliže se chce odchýlit od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je sám opakoval“ (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2006, sp. zn. II. ÚS 363/06, či ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 1180/14, dostupné na http://nalus.usoud.cz ). Obdobně se i z judikatury Nejvyššího soudu podává, že zásada nevázanosti odvolacího soudu skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně neznamená, že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně. Má-li odvolací soud za to, že na základě důkazů provedených soudem prvního stupně, jež byly podkladem pro zjištění skutkového stavu věci, lze dospět k jinému skutkovému zjištění, je nepřípustné, aby se odchýlil od hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž by je sám provedl, a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení důkazu. To znamená, že odvolací soud je povinen ohledně skutečnosti, o níž má pochybnosti, zopakovat dokazování jako celek (k tomu srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1890/2007, a ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2390/2017). V rozsudku ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5421/2016, Nejvyšší soud uvedl: „Ustanovení §213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav může doznat v odvolacím řízení změn v důsledku odchylného hodnocení již provedených důkazů. Odvolací soud je, stejně jako soud prvního stupně, instancí i skutkovou, což odpovídá tomu, že odvolací řízení upravené občanským soudním řádem je založeno na apelačním systému (ve sporném řízení na systému neúplné apelace). Odvolací soud, aniž by byl vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, může dospět k jinému skutkovému závěru, a tedy i k odlišnému právnímu posouzení věci. K tomu, aby tak mohl učinit, musí ovšem buď opakovat důkazy provedené již soudem prvního stupně, vyjma důkazů listinných, anebo doplnit dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu (§213 odst. 2, 3 a 4 část věty před středníkem o. s. ř.). Konstantní judikatura dovolacího soudu reflektuje postavení odvolacího soudu v procesu dokazování v řadě rozhodnutí, v nichž akcentuje povinnost odvolacího soudu provést dokazování tehdy, pokud se odvolací soud hodlá odchýlit od skutkových závěrů soudu prvního stupně, popřípadě, chce-li jinak než soud prvního stupně hodnotit již provedené důkazy (srovnej rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 14. 4. 1966, sp. zn. 6 Cz 19/66, uveřejněný pod č. 64/1966 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 372/2003, ze dne 4. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3021/2009, ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3242/2011). Obdobně se k této problematice vyjadřuje i Ústavní soud (srovnej nálezy ze dne 29. 5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98, ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. IV. ÚS 57/04, ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 3199/12, nebo ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 1180/14, přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu nalus.usoud.cz).“
Otázce dokazování před soudem odvolacím se obdobným způsobem věnuje i celá řada dalších rozhodnutí Nejvyššího i Ústavního, včetně rozhodnutí označených žalovanou v dovolání (zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 232/2014).
V této věci soud prvního stupně dospěl ke skutkovému zjištění, že „sourozenci žalovaného investovali do domu účastníků, ale nebylo prokázáno, jak velké částky“. Tento skutkový závěr učinil na základě vyhodnocení provedených důkazů, včetně záznamů ze spisu téhož soudu sp. zn. 8 C 13/2013 a svědecké výpovědi sourozenců žalovaného, které (podle soudu prvního stupně) „neprokazují, že by k vynaložení investic ve výši 800 000 Kč ze strany sourozenců žalovaného došlo“. Výpovědi sourozenců žalovaného považoval soud prvního stupně z důvodů uvedených v jeho rozsudku za nevěrohodné a listinné důkazy za vyhotovené dodatečně. Oproti tomu výpovědi příbuzných žalobkyně považoval za věrohodné a vzal za prokázané investice do stavby prostředků žalobkyně z prodeje nemovitosti v XY a prostředků získaných od její sestry. Aniž by odvolací soud jakékoli důkazy sám zopakoval či doplnil (vyjma výdělkových zpráv o příjmech účastníků), učinil z výpovědí sourozenců žalovaného zjištění o jejich vynaložení do stavby účastníků částky nejméně 705 000 Kč a tuto částku pak vzal za významnou při posuzování zásluh žalovaného o nabytí společné věci a pro svůj závěr o disparitě vypořádacích podílů účastníků. Ohledně částky od žalobkyně z prodeje domu v XY nepovažoval, na rozdíl od soudu prvního stupně, za jisté, zda byla do stavby vložena, a za významnou pro disparitu podílů považoval vyšší míru přičinění žalovaného vlastní prací na stavbě, v níž, na rozdíl od žalobkyně, pokračoval i po opuštění domácnosti v roce 2002, tedy závěry, které soud prvního stupně z dokazování neučinil. Jeho postup tak je v rozporu s §213 o. s. ř. i s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího (i Ústavního) soudu a sám o sobě tak zakládá důvodnost podaného dovolání. Za této situace se proto otevřel dovolacímu soudu prostor i pro zkoumání vad v řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí věci, a tudíž i ke shledání oprávněnosti dovolací námitky, že zjištění učiněná dovolacím soudem z jím blíže neoznačených důkazů o rozsahu finanční a materiální pomoci sourozenců, nemožnosti dokončení stavby bez ní, nedostatečné účasti žalobkyně na realizaci stavby, absenci úspor rodiny, existenci investic ze společného majetku do výlučného majetku žalobkyně, prozatím nemají oporu v dokazování, neboť soud prvního stupně takové závěry z jím provedeného dokazování neučinil a odvolací soud k nim (vyjma výdělkových zpráv) žádné důkazy sám neprovedl.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání žalobkyně je důvodné, nejsou však podmínky pro postup podle §243d o. s. ř. (je třeba v odvolacím řízení zopakovat důkazy a zjištěné skutečnosti v intencích shora uvedené judikatury posoudit). Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 o. s. ř.).
Dle §242 odst. 2 písm. c) o. s. ř. z právního předpisu (§149 odst. 2 a 3 obč. zák.) vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Dovolací soud proto nebyl vázán rozsahem dovolacího návrhu žalobkyně a zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu.
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu dovolací soud samostatným rozhodnutím nerozhodoval, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo tímto rozhodnutím zcela zrušeno, čímž byl požadavek žalovaného fakticky uspokojen. Pro vyhovění návrhu nebyly ale splněny ani zákonné předpoklady v §243 písm. a) o. s. ř. Dnem předložení věci dovolacímu soudu (5. 3. 2018) tříměsíční lhůta k plnění od právní moci napadeného rozhodnutí (4. 12. 2017) žalovanému uplynula (4. 3. 2018 byla neděle, §57 odst. 2 o. s. ř.). Jak je uvedeno výše, podle vyjádření žalobkyně k dovolání žalovaného jí byla přisouzená částka na vypořádání podílu žalovaným dobrovolně v určené lhůtě zaplacena. To samo o sobě vylučuje možnost soudního výkonu rozhodnutí či soudní exekuce (§251 odst. 1 a contrario o. s. ř., §37 odst. 2 písm. a) zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, ve znění pozdějších předpisů) a současně svědčí o schopnosti žalovaného uložené povinnosti bez závažné újmy dostát.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 9. 2019
Mgr. David Havlík
předseda senátu