ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.7.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 7/2019-979
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce: XAVEROV trade, a.s. , identifikační číslo osoby: 27242731, se sídlem v Praze 4, Lopatecká 223/13, proti žalovaným: 1) hlavní město Praha , identifikační číslo osoby: 00064501, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupené prof. Dr.h.c. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, a 2) PREdistribuce, a.s. , identifikační číslo osoby: 27376516, se sídlem v Praze 5, Svornosti 3199/19a, o určení vlastnického práva k pozemkům, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 245/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2018, č. j. 70 Co 260/2015-932, ve znění opravného usnesení ze dne 12. listopadu 2018, č. j. 70 Co 260/2015-970, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu, výrokem pod bodem I, byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. listopadu 2014, č. j. 9 C 245/2006-712, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce je vlastníkem ve výroku identifikovaných pozemků v katastrálním území XY (výrok I), a rozhodnuto o nákladech řízení (výroky II a III); současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jímž napadl jak rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, tak i jeho výrok v části o nákladech řízení; splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřoval v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, zda za řízení byla prokázána existence práva hospodaření k předmětným pozemkům, resp. jeho převod (na základě hospodářské smlouvy či opatření nadřízeného orgánu) z právního předchůdce žalobce Drůběžnictví, n.p., na Státní statek Dolní Počernice (jehož nástupcem se stal Státní statek hl. m. Prahy, n.p., později s.p., od jehož vztahu k dotčenému majetku dovozuje nabytí vlastnického práva k pozemkům první žalovaný, s odkazem na ustanovení §2 zákona č. 172/1991 Sb., neboť jde o tzv. historický majetek obce), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (případně řešil otázku, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla za obdobné skutkové situace vyřešena nebo ji by měl dovolací soud posoudit jinak); jako dovolací důvod žalobce ohlásil, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10 občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. bod 2. čl. II., přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); dále jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), za niž jedná pověřený zaměstnanec s právnickým vzděláním (§241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se zde končí odvolací řízení (a jež nepatří do okruhu rozhodnutí podle §238a o. s. ř.), je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
Ačkoliv co do důvodu dovolání dovolatel formálně ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (na nesprávném vyřešení relevantních otázek hmotného práva), těžiště jeho dovolací argumentace – posuzováno podle obsahu dovolání – spočívá v kritice a zpochybnění skutkového stavu, z nějž vyšel odvolací soud při právním posouzení věci. V rozsáhlém dovolání dovolatel brojí zejména proti hodnocení důkazů odvolacím soudem, k čemuž však nemá (s účinností od 1. 1. 2013) k dispozici žádný dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím vznesených námitek (že nebyl prokázán převod – na základě hospodářské smlouvy nebo opatření nadřízeného orgánu – práva hospodaření k předmětným pozemkům z právního předchůdce žalobce Drůbežnictví, n.p., na Státní statek v Dolních Počernicích, n.p.) tudíž na přípustnost dovolání zjevně usuzovat nelze.
Odvolací soud se přitom svým rozhodnutím nijak nezpronevěřil ani dovolatelem citované judikatuře, neboť své závěry (o realizovaném převodu práva hospodaření) nezakládá toliko na fakticitě hospodaření, nýbrž se zabývá (a to i na základě nepřímých důkazů
– srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1176/2001, ze dne 10. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2475/2003, či ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2174/2004) existencí příslušných hospodářských smluv či opatření řídících orgánů (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. II. ÚS 690/2000) a při hodnocení provedeného dokazování přihlíží též k časovému odstupu od událostí rozhodných z hlediska aplikovaných hmotněprávních norem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2514/2014). Výtka dovolatele, že soudy nižších stupňů při zvažování toho, zda byla prokázána existence práva hospodaření k předmětným pozemkům, resp. jejichž převod z právního předchůdce žalobce Drůběžnictví, n.p., na Státní statek Dolní Počernice (jehož nástupcem se stal Státní statek hl. m. Prahy, n.p., později s.p., od jehož vztahu k dotčenému majetku dovozuje nabytí vlastnického práva k pozemkům první žalovaný, s odkazem na ustanovení §2 zákona č. 172/1991 Sb.), se – v rozporu s citovanou judikaturou – nezabývaly následným chováním účastníků, není korektní (z odůvodnění napadených rozsudků se podává opak, byť s hodnocením poté následujících okolností z hlediska závěru o existenci relevantních dokumentů o převodu práva hospodaření dovolatel ztotožněn není).
Posouzení, na němž odvolací soud zakládá rozhodnutí o věci samé, tedy nekoliduje ani se závěry, jež v otázce vzniku (nabytí) práva hospodaření vyslovil Ústavní soud v dovolatelem odkazovaném usnesení ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. II. ÚS 690/2000, dle nějž „právo hospodaření není možno nabýt pouhým faktickým výkonem správy, ale vždy na základě právního aktu, kterým je buď hospodářská smlouva, nebo opatření řídícího orgánu.“
Naproti tomu lze odkázat i na usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. III. ÚS 4036/12, jímž byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 354/2012, v němž se dovolací soud i Ústavní soud vypořádaly s obdobnou argumentací dovolatele (stěžovatele), později doprovázenou i odkazem na zmiňovaný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 690/2000.
Nejenom pro skutkovou jedinečnost jednotlivých případů nakládání s majetkem, k němuž se žalobce domáhá určení svých vlastnických práv, a odlišnostem v důkazním stavu toho kterého soudního řízení, nejsou namístě odkazy dovolatele na závěry soudních řízení týkajících se jiného majetku spravovaného původně právními předchůdci žalobce. K nim lze snad uvést i tolik, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5017/2007, ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3386/2008, ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4050/2008, ze dne 18. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 5419/2008, ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 71/2009, a ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 645/2010, byla učiněna za jiných odvolacími soudy zjištěných okolností, kdy – na rozdíl od věci nyní posuzované – nebylo vyloučeno, aby právo hospodaření k určenému národnímu majetku příslušelo právnímu předchůdci žalobce a tato otázka ani nebyla předmětem dovolacího přezkumu v označených rozhodnutích (jež nadto nejsou meritorními rozhodnutími). Závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2514/2014 (a na něj odkazujícího usnesení ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4774/2015) pak dovolateli ani v této věci neprospívají, stejně tak ani důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 593/2017; dále srovnej např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1989/2018, či usnesení ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3228/2018. Mezi uvedenými rozhodnutími – v rovině právního posouzení – žádný rozpor není, přičemž otázky skutkové v dovolacím řízení nejsou relevantní.
Ve skutkových poměrech projednávané věci (má-li soud za prokázané, že došlo k převodu práva hospodaření k předmětným pozemkům, které již od roku 1965 nesvědčilo právnímu předchůdci žalobce, Drůbežnictví, n.p., byť se samotné delimitační protokoly či hospodářské smlouvy nedochovaly) přípustnost dovolání nemůže založit ani argumentace dovolatele tím, že daný právní stav – v rozporu s citovanými ustanoveními zákona č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, a vyhlášky č. 23/1964 Sb., nebyl promítnut do evidence nemovitostí, kdy i touto okolností dovolatel argumentuje spíše v rovině skutkové a nikterak nezpochybňuje odvolacím soudem přijatý závěr (doprovázený odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. II. ÚS 2635/11), že zápisy do evidence nemovitostí v dané době měly jen evidenční charakter a byly bez vlivu na vznik, převod či zánik práva samotného, nehledě na to, nakolik byla či nebyla zmiňovaná povinnost socialistických organizací ohlásit smlouvy k zápisu do evidence nemovitostí v praxi plněna. Ani v souvislosti s těmito námitkami dovolatel žádnou otázku hmotného ani procesního práva, kterou má za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje či která měla by být dovolacím soudem posouzena jinak) a jež by splňovala kritéria uvedená v ustanovení §237 o. s. ř., neformuloval.
Totéž platí i pro argumentaci dovolatele založenou na tom, že předmětné pozemky, o něž jde v dané věci, byly výslovně uvedeny i v privatizačním projektu společnosti XAVEROV, a.s. (navzdory tomu, že státnímu podniku, jehož majetek měl být převeden do vlastnictví označené akciové společnosti, k předmětným pozemkům právo hospodaření nesvědčilo, jak uzavírá odvolací soud na podkladě ostatních v řízení provedených důkazů). Přisvědčit pak nelze dovolateli ani v tom, že se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené judikatury (aniž by v tomto směru dovolatel zmínil konkrétní rozhodnutí), podle níž soud nemůže přezkoumávat schválené privatizační projekty podle §10 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 92/1991 Sb.“). Ani na posouzení této vposled zmíněné právní otázky (a na skutkových zjištěních, jež její řešení předpokládá) rozhodnutí odvolacího soudu založeno není. Nehledě na to, že v dané věci – jak plyne již z žalobních tvrzení – snad ani nešlo o proces privatizace majetku státu v režimu zákona č. 92/1991 Sb., jestliže k převodu majetku na založenou akciovou společnost XAVEROV, a.s. Praha, mělo dojít ještě před 1. 4. 1991 v návaznosti na jemu předcházející zrušení (bez likvidace) Drůbežářského průmyslu, státního podniku biologických, technických a obchodních služeb, podle ustanovení §22 písm. b/, §15 odst. 3 zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku. Toliko pro doplnění sluší se nad rámec zde uvedeného připomenout i to, že ani samotné rozhodnutí o privatizaci podle zákona č. 92/1991 Sb., byť nepodléhá přezkoumání soudem, podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebrání tomu, aby soud poskytl ochranu jiným osobám, jejichž konkrétní majetková práva by doznala újmy rozhodnutím o privatizaci (byl-li majetek nesprávně uveden v privatizačním projektu); k tomu přiměřeně srovnej např. i stanovisko obchodního kolegia a občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 1994, Opjn 1/93 a Cpjn 102/93, uveřejněné pod číslem 44/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 379/2004).
Pro úplnost, i s ohledem na žalobcem vymezený předmět řízení, je třeba zmínit i odlišný právní osud (bytovými domy zastavěných) pozemků parc. č. XY, jež si žalobce rovněž nárokoval a k nimž soudy nižších stupňů uzavřely, že správa k nim byla převedena spolu s označenými bytovými domy na Místní národní výbor v Běchovicích již na základě dohody příslušných subjektů o delimitaci bytového fondu ze dne 5. 3. 1960. Další z pozemků parc. č. XY měl pak nabýt do vlastnictví druhý žalovaný na základě kupní smlouvy z 15. 11. 2007 od prvního žalovaného (jenž byl v katastru nemovitostí zapsán jako jeho vlastník). Ve vztahu k závěrům, na nichž je založeno rozhodnutí odvolacího soudu o vlastnictví těchto pozemků, dovolání již jakoukoliv dovolací argumentaci postrádá.
K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží, (jen) je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.); samy o sobě vady řízení přípustnost dovolání založit nemohou. V dané věci přitom nejde ani o tzv. spor o právo ve smyslu sporného výkladu či aplikace procesních předpisů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2004, pod číslem 132, a ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 29 Odo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10, a ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2006, pod číslem 130), ba ani jít nemůže, neboť odvolací soud žádnou otázku procesního práva, na jejímž řešení jeho rozhodnutí závisí, neřešil (nehledě již na to, že dovolatel ani žádnou otázku, která by splňovala kritéria uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. v dovolání neformuloval).
K měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí pak srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013. Stejně tak jako rozhodnutí soudu prvního stupně (viz závěry z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2017, sp. zn. 26 Cdo 1636/2016, jímž bylo v dané věci zrušeno předchozí kasační rozhodnutí odvolacího soudu), tak ani dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nevykazuje takové deficity, aby je bylo možno ve smyslu citované judikatury označit za nepřezkoumatelné (i z jeho odůvodnění jsou seznatelné důvody, pro které soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2380/2016); okolnost, že dovolatel je s to argumentačně brojit proti závěrům odvolacího soudu, ostatně také nasvědčuje tomu, že mu jím tvrzené nedostatky odůvodnění ani zde nebyly na újmu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, či usnesení ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014).
Ze shora uvedeného vyplývá, že předpoklady přípustnosti dovolání (ve smyslu §237 o. s. ř.) naplněny nejsou. (Napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.)
Proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení, jež zde dovolatel také výslovně napadá, je přípustnost dovolání procesním předpisem v rozhodném znění (od 30. 9. 2017) vyloučena (srov. §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.). Přípustnost dovolání nemůže založit ani poučení uvedené v písemném vyhotovení rozhodnutí odvolacího soudu o tom, že dovolání (i proti této části výroku rozsudku) je přípustné (přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243a odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 1. 2019
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu