ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1089.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 1089/2020-331
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce K. S., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Michalem Zahutou, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 365/46, proti žalované T. K. , nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Ondřejem Moravcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 124/15, o zaplacení 100 575 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 3 C 93/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. listopadu 2019, č. j. 37 Co 130/2017-300, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6 582 Kč k rukám advokáta Mgr. Milana Zahuty do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen „odvolací soud“) ze dne 5. 11. 2019, č. j. 37 Co 130/2017-300, byl rozsudek Okresního soudu v Blansku (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 12. 12. 2016, č. j. 3 C 93/2014-275, ve spojení s doplňujícím usnesením téhož soudu ze dne 31. 1. 2017, č. j. 3 C 93/2014-276, potvrzen ve výrocích I. a III., jakož i ve výroku I. doplňujícího usnesení, jimiž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 100 575 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně bylo rozhodnuto i o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Odvoláním nenapadeným výrokem II. rozsudku soudu prvního stupně přitom byla žaloba co do částky 10 209 Kč s příslušenstvím zamítnuta.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala v celém rozsahu dovolání žalovaná. Předestřela otázku, zda vlastníku pozemků (žalobci) zastavěných stavbami v jejím vlastnictví, nacházejícími se uvnitř oploceného areálu, náleží (vůči ní) právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním celého areálu v situaci, kdy areál byl (mohl být) užíván i žalobcem (jenž měl kontrolu nad přístupem do něj), zatímco dovolatelka měla do svých staveb zajištěn přístup i z jiných (žalobcem nevlastněných) pozemků. Dovolatelka měla za to, že odvolací soud uvedenou otázku vyřešil v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 138/2018, a ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 651/2017). Za dovolacím soudem dosud neřešenou pak pokládala otázku, zda nepravidelné užívání oploceného areálu k chovu koní zakládá právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním areálu jako celku nebo zda z něj vznikají toliko práva na vypořádání imisí ve smyslu ustanovení §1012 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen – „ o. z.“). Odklon od judikatury dovolacího soudu spatřovala též v řešení otázky výše vzniklého bezdůvodného obohacení odvolacím soudem v situaci, kdy nebylo zohledněno, že posuzované pozemky jsou zčásti zastavěny stavbami vlastněnými třetí osobou. Odkazovala přitom na rozsudky dovolacího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2746/2013, ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4930/2009, a ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 900/2012. http://kraken.slv.cz/28Cdo900/2012 . Konečně vytýkala, že odvolací soud dospěl k odlišným skutkovým závěrům než soud prvního stupně, aniž provedl či zopakoval relevantní důkazy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 33 Cdo 724/2018), že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné (viz nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/2002, publikovaný pod č. 109/2002 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 943/2005) a že odvolacím soudem převzatá skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním.
Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Judikatura Nejvyššího soudu se ustáleně přiklání k názoru, že plněním bez právního důvodu (srov. §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013; §2991 o. z.) je i stav, kdy je cizí pozemek užíván subjektem odlišným od jeho vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného obdobného titulu. Prospěch v takové situaci vzniká tomu, kdo uživatelská oprávnění realizuje, aniž by za to čehokoliv hradil, a jehož majetkový stav se tudíž nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo. K obohacení vlastníka stavby na úkor vlastníka pozemku přitom dochází již ze samotného titulu vlastnického práva, které zakládá jeho oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat, a to bez ohledu na to, jakým způsobem své vlastnické právo ke stavbě realizuje, nebo zda užívání stavby přináší zisk, případně komu. Je pak výlučně věcí vlastníkova rozhodnutí, zda bude stavbu užívat sám nebo ji bezplatně či úplatně přenechá jinému (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 672/2012, ze dne 16. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1644/2019, a ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5808/2017). Jde-li současně o pozemky funkčně související s určitou stavbou, je obohacujícím se subjektem ve smyslu shora řečeného právě její vlastník (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4558/2014, ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3348/2015, ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016, či ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1265/2018). O funkční souvislost pozemků se stavbou, tedy skutečnost, že pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek, jedná se též v případě přilehlých pozemků, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení a které jsou se zřetelem k celkové funkční provázanosti s ostatními pozemky a stavbami součástí vzájemně propojeného souboru nemovitostí – areálu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3063/2012, ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014, a ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4640/2016). Bezdůvodné obohacení pak vzniká i tomu, kdo svým jednáním dosáhl na úkor vlastníka postavení detentora jeho pozemku tím, že měl k dispozici celý oplocený pozemek (areál) pod uzamčením a mohl jej tak učinit přístupným jen pro sebe a svou potřebu, a to bez ohledu na to, nakolik intenzivně jej skutečně užíval (jakou plochu užíval či jak často, případně kolikrát, konkrétně se zde zdržoval; srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 199/2007, či ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1321/2011).
Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění, že dovolatelka byla v posuzovaném období (od 28. 2. 2012 do 18. 3. 2014) vlastnicí budov a asfaltových cest nacházejících se uvnitř oploceného funkčního areálu situovaného na pozemcích v k. ú. XY vlastněných žalobcem a provozovala zde chov koní, dovodil, že jí užíváním žalobcových pozemků bez jakéhokoliv občanskoprávního titulu vzniklo bezdůvodné obohacení, a to bez ohledu na to, jak intenzivně či v jakém faktickém rozsahu oplocený areál užívala, nijak se tím od výše citované judikatury Nejvyššího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil. Z totožných judikaturních východisek přitom vycházejí i dovolatelkou odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 138/2018 a sp. zn. 28 Cdo 651/2017 (označená výše) s tím, že je v nich otázka vzniku a rozsahu bezdůvodného obohacení řešena vždy se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem toho kterého sporu zjištěným provedeným dokazováním.
Zpochybňuje-li pak dovolatelka závěry odvolacího soudu o rozsahu a intenzitě užívání pozemků v žalobcově vlastnictví, když vzdor skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně o tom, že v posuzovaném období k chovu koní trvale užívala pozemky ve vlastnictví žalobce o celkové výměře 6 705 m 2 , a to jak pozemky zastavěné stavbami v jejím vlastnictví, tak i další nezastavěné pozemky nacházející se uvnitř oploceného areálu, přičemž žalobci v užívání jím vlastněných pozemků dokonce i bránila (nevpustila do areálu nájemce), předkládá vlastní skutkovou verzi, dle níž žalobce areál užíval, resp. užívat mohl, společně s ní (kontroloval k němu přístup) a chované koně se v areálu vyskytovali toliko nepravidelně, představuje její kritika polemiku se skutkovými, a nikoliv právními konkluzemi odvolacího soudu. Jakkoliv přitom vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti výše řečenými výtkami napadá skutková zjištění. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Předestírá-li dovolatelka na základě jí vykonstruovaného skutkového stavu (dle kterého se chovaní koně v areálu vyskytovali toliko nepravidelně) otázku, zda žalobci za této situace nepřísluší vůči ní pouze právo na vypořádání imisí ve smyslu ustanovení §1012 a násl. o. z., nezbývá než uvést, že na vyřešení uvedené otázky rozsudek odvolacího soudu nezávisí, když tento v odůvodnění svého rozhodnutí danou otázku se zřetelem k zjištěnému skutkovému stavu očividně neřešil. Zákonná ustanovení o sousedských imisích ostatně zjevně nevylučují, aby v situacích, kdy dochází k užívání cizího pozemku k chovu hospodářských či domácích zvířat bez odpovídajícího občanskoprávního titulu, odpovídal uživatel vlastníkovi pozemku za vzniklé bezdůvodné obohacení.
Odvolací soud se nezpronevěřil judikatuře dovolacího soudu ani svými závěry o výši vzniklého bezdůvodného obohacení, odpovídající v místě a čase obvyklému nájemnému (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod číslem 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2029/2003, ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2056/2009, a ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1321/2011). Výtky dovolatelky vůči soudy nižšího stupně určené výši vzniklého bezdůvodného obohacení nesou se pak opět v rovině skutkové, a nikoliv právní. Soudy nižšího stupně přitom v souladu s ustálenou judikaturou vyšly při jejím posuzování ze znaleckého posudku vypracovaného za řízení znalcem Ing. Jiřím Tajovským, přičemž hodnotily jeho přesvědčivost co do jeho úplnosti, logičnosti odůvodnění jeho závěrů a souladu s ostatními provedenými důkazy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, či usnesení téhož soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 209/2018).
Výtky dovolatelky, že odvolací soud dospěl k odlišným skutkovým závěrům než soud prvního stupně, aniž provedl či zopakoval relevantní důkazy, a že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, pak vystihují vady řízení. Ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ovšem dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.). Jejich prostřednictvím tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Řízení ostatně dovolatelkou vytýkanými vadami ani netrpí. Odvolací soud se totiž s hodnocením důkazů soudem prvního stupně, jakož i s jeho skutkovými a právními závěry, zcela ztotožnil (k odlišným skutkovým závěrům tedy zjevně nedospěl). Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (z něhož vyplývá, jaké rozhodné skutkové okolnosti vzal ve shodě se soudem prvního stupně za prokázané, jakým způsobem byly hodnoceny provedené důkazy i jak byla věc posouzena po právní stránce) pak přes svou obsahovou stručnost nevykazuje takové deficity, jež by byly na újmu procesních práv dovolatelky; tomu ostatně nasvědčuje (mimo jiné) i skutečnost, že dovolatelka na podkladě odůvodnění napadeného rozsudku byla schopna zformulovat dovolací důvody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, či ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014).
Skutkové závěry soudů nižšího stupně se konečně opírají o provedené a řádně zhodnocené dokazování (viz zejména odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), pročež nelze přitakat ani výtkám dovolatelky o extrémním nesouladu mezi skutkovými konkluzemi a provedenými důkazy.
Z výše uvedeného je zřejmé, že předpoklady přípustnosti podaného dovolání v posuzovaném případě naplněny nebyly (§237 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Napadá-li snad dovolatelka usnesení odvolacího soudu v nákladovém výroku (či ve výrokové části potvrzující nákladový výrok soudu prvního stupně), pak ve vztahu k němu žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňuje; nehledě na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v částech týkajících se náhrady nákladů řízení dovolání bez dalšího přípustné není (srov. §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobce patří odměna advokáta ve výši 5 140 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 4 téže vyhlášky), a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 6 582 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 6. 2020
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu