ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.1285.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 1285/2020-1614
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 12. 2020 o dovolání obviněného Y. P. , nar. XY na XY, občana Ukrajiny, v ČR bytem XY, a obviněného R. P. , nar. XY na XY, občana Ukrajiny, v ČR bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2020, sp. zn. 7 To 196/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 203/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.
Odůvodnění:
1. Obvinění Y. P. a R. P. (dále zpravidla jen „ obvinění “, popř. každý samostatně jako „obviněný”) byli rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. 2 T 203/2019, uznáni vinnými, a to obviněný Y. P. přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea první tr. zákoníku (bod I) a zvlášť závažným zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea druhá, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (bod II) . Za toto jednání, popsané ve výrokové části citovaného rozsudku, byl podle §348 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění z území České republiky ve výměře pěti let.
2. Obviněný R. P. byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea druhá, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (bod II) . Za toto jednání, popsané ve výrokové části citovaného rozsudku, byl podle §348 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třiceti šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Proti shora uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 podali oba obvinění odvolání, která Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 7. 2020, sp. zn. 7 To 196/2020, zamítl podle §256 tr. ř.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Obviněný Y. P. v dovolání podaném prostřednictvím obhájkyně uplatnil dovolací důvody vymezené v §265b odst. 1 písm. g), resp. podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. s argumentací, že skutky, resp. dílčí útoky, kterých se měl dopustit, nejsou dostatečně konkrétně popsány a že již sama podaná obžaloba nesplňuje kritéria, která jsou uvedena v §177 písm. c) tr. ř. Dále má za to, že se nemohlo jednat o organizovanou skupinu, jelikož nebyly splněny veškeré náležitosti, které ji vymezují. Obviněný má za to, že se v jeho případě jednalo pouze o tři dílčí útoky, což vypovídá o tom, že jeho jednání nebylo plánovité a koordinované a jednal tak pouze v rámci spolupachatelství. Argumentuje rovněž tím, že nebylo prokázáno, která třetí osoba tvořila organizovanou skupinu, a také ve výrokové části rozsudku je jeho jednání popisováno jako spolupachatelství, a nikoliv jako jednání v rámci organizované skupiny. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc přikázal Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
5. Obviněný R. P. v dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V rámci tohoto mimořádného opravného prostředku poukázal na to, že skutkové závěry nalézacího soudu jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, soudy nesprávně aplikovaly právní kvalifikaci zvlášť závažného zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea druhá, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a porušily jeho právo na spravedlivý proces, neboť skutkové závěry vyjádřené v odsuzujícím rozsudku nesplňují náležitosti obsahu rozsudku, spočívají v uvedení skutečností, jichž je třeba, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedení všech zákonných znaků. Dále namítl, že v popisu skutku absentují znaky organizované skupiny, včetně subjektivní stránky ve vztahu k této přitěžující skutečnosti, a naopak soudem vyjádřená skutková zjištění jeho jednání popisují toliko jako spolupachatelství. Dále má za to, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces, což podle něj spočívá v nedostatečné konkretizaci skutku, vylučující jeho záměnu se skutkem jiným, jelikož výrok dovoláním napadeného rozsudku neobsahuje žádné konkrétní údaje o dalších členech organizované skupiny, ale ani ohledně popisu organizované skupiny, času a místa, ani způsobu přijetí objednávky na obstarání padělaných dokladů, totožnosti zájemců, či údaje potřebné k identifikaci padělaných dokladů. Dále má za to, že některé zaznamenané hovory se týkaly jiných skutečností, než padělaných dokladů a soud z nich vyvodil nesprávné skutkové závěry v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k novému projednání a rozhodnutí nebo aby Nejvyšší soud sám rozhodl ve věci rozsudkem, jímž by při shodném výroku o vině uznal obviněného vinným přečinem podle §348 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a uložil mu trest odnětí svobody na samé spodní hranici zákonné trestní sazby, který podmíněně odloží na přiměřeně dlouhou zkušební dobu, přičemž zároveň rozhodne o propuštění dovolatele z výkonu trestu odnětí svobody. Současně požádal o přerušení výkonu trestu odnětí svobody.
6. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněných po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení uvedl, že námitky obviněných jsou do značné míry jen opakováním jejich obhajoby uplatněné před soudy nižších stupňů, se kterou se zmíněné soudy dostatečně a správně vypořádaly. Z toho důvodu uvedl, že tyto námitky nelze pod vytýkaný ani žádný jiný dovolací důvod podřadit, aby následně konstatoval, že skutková zjištění Obvodního soudu pro Prahu 4 rozvedená ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku a v jeho odůvodnění, potažmo v odůvodnění usnesení odvolacího soudu, jsou správná, přesvědčivá, a z provedených důkazů logicky vyplývají a že samotná nespokojenost dovolatelů s výsledkem řízení není chybou soudů a neznačí, že skutková zjištění jsou vadná a s provedenými důkazy nesouladná. Dále uvedl, že pod vytýkaný dovolací důvod lze podřadit jen tu námitku, kde obvinění zpochybňují naplnění znaků organizované skupiny, ale i tuto námitku shledává jako zjevně neopodstatněnou, jelikož obvinění své tvrzení opírají o vlastní přesvědčení, že absentuje zejména organizovanost činnosti pachatelů, jejich hierarchie, rozdělení úkolů a nebyla zjištěna totožnost zbylých osob podílejících se na trestné činnosti, takové tvrzení ovšem nemá oporu v provedeném dokazování. Závěrem pak označil návrh obviněného P., na přerušení výkonu trestu, za bezpředmětný a navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a současně také navrhl, aby Nejvyšší soud učinil své rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
II.
Přípustnost dovolání
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovují obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
8. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
9. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v případě, že odvolání obviněných je zamítnuto podle §256 tr. ř., pak je nutno zmíněný dovolací důvod uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, což obvinění učinili] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
10. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
11. Předně považuje Nejvyšší soud za nezbytné vyjádřit se k námitce obviněného P. ohledně tzv. extrémního nesouladu (rozporu) a s tím související námitkou porušení práva na spravedlivý proces. Extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl. Pouze skutečnost, že se obviněný neztotožnil s hodnocením provedených důkazů a následně zjištěným skutkovým dějem, za situace, kdy se soudy vypořádaly se všemi důkazy a své úvahy řádným a logickým způsobem v odůvodnění svých rozhodnutí zdůvodnily, nelze toto považovat za extrémní nesoulad ve smyslu vyjádřeném v judikatorní praxi Ústavního a Nejvyššího soudu.
12. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obvinění uplatnili, musí Nejvyšší soud dále konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněných musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [poukazovali na to, že skutky, ze kterých byli obžalobou obžalováni, nebyly dostatečně konkrétně vymezeny, co do rozsahu a konkretizace padělaných dokladů; soud špatně kvalifikoval jejich jednání, neboť se nemohlo jednat o organizovanou skupinu; výrok o vině je neúplný, neboť postrádá konkretizaci skutku, vylučující jeho záměnu s jiným atd.] . S námitkami vznesenými obviněnými se soudy nižších stupňů řádně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí - např. v bodech 15 – 16 rozsudku soudu prvního stupně, kde zmíněný soud například uvedl, že „obžalovaný P. doznal, že trestnou činnost páchal společně s obžalovaným P. …zároveň doznal, že padělky vyráběla další, jemu neznámá osoba, protože padělky vozili řidiči dálkových autobusových linek z Ukrajiny…je zřejmé také ze záznamů telekomunikačního provozu, kdy z nahrávek rozhovorů je zjevné, že padělky dokladů obžalovaný P. objednával u dalších osob žijících na Ukrajině…tento skutek se skládá ze 3 dílčích útoků, které představují jednotlivé objednávky…načež obžalovaný P. tyto objednávky předal dále osobám vystupujícím jako M. /R. a V. …takže obžalovaný P. musel vědět, že padělky dokladů vyráběla třetí osoba odlišná od spoluobžalovaného… atd.“, a např. v bodech 7 – 9 rozhodnutí odvolacího soudu, který se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně a mimo jiné uvedl, že „vyplynulo z hovoru, že doklady objednával u osoby vystupující pod jménem M. /R. …rovněž se obracel s obstaráním dokumentů na jiné osoby, např. v prosinci 2017 na osobu vystupující pod jménem V. …trestná činnost obou obžalovaných vyplývá i z přepisu telefonních hovorů…obžalovaný P. potvrdil autenticitu přepisu telefonických hovorů…atd.“
13. Na případ, kdy obvinění v dovolání uplatňují obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně (viz bod 12), dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ [avšak pouze za situace, kdy je možno námitky v dovolání uplatněné pod dovolací důvod podřadit] .
14. S ohledem na charakter dalších námitek uplatněných v dovoláních [ve vztahu k oběma obviněným] , považuje Nejvyšší soud za nezbytné obviněné upozornit, a to mj. i v souvislostí s otázkou zjišťování skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a zásadou in dubio pro reo, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněných a způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení, obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy obvinění namítají nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozují zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkají vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
15. V reakci na obviněným P. tvrzené porušení zásady in dubio pro reo je ještě nutno zmínit, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
16. Dále považuje Nejvyšší soud v reakci na všeobecnou argumentaci obviněných k porušení práva na spravedlivý proces (byť na uvedenou námitku bylo reagováno již shora nejen v souvislosti s otázkou tzv. extrémního nesouladu, ale také porušením zásady in dubio pro reo) zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněných k rozhodnutí soudu, kterými podle dovolatelů rozhodnutí trpělo, které však Nejvyšší soud neshledal.
17. Nejvyšší soud se ve shora uvedených pasážích vyjádřil obecně k otázce extrémního nesouladu, právu na spravedlivý proces, zásadě in dubio pro reo, otázce zjišťování skutkového stavu věci a dalším, neboť všechny shora uvedené pojmy obvinění zahrnuli do svého dovolání s argumentací, že se podílely na jejich nezákonném odsouzení. Nejvyšší soud však při seznámení se s podaným dovoláním musí konstatovat, že odkazy na porušení těchto zásad trestního řízení jsou ve své podstatě až sekundárním projevem dovolání, neboť primární námitky spočívají v tom, že se obvinění neztotožnili s hodnocením důkazů, které provedly soudy nižších stupňů.
18. K námitce obou obviněných, týkající se zpochybnění naplnění znaků „člena organizované skupiny působící ve více státech“ je třeba uvést, že tato je převážně založena na nedostatku skutkových zjištění. Nicméně s ohledem na význam tohoto znaku a přes výše citovanou tuto skutečnost považuje Nejvyšší soud za vhodné k nastíněné problematice nad rámec hodnotících úvah soudu prvního a druhého stupně, s jejichž závěry se ztotožňuje, uvést následující [při akceptaci této námitky jako hmotně právní – s vyšší mírou tolerance] .
19. Pro naplnění znaku organizované skupiny je třeba spolupráce nejméně tří osob, avšak není nutné, aby všechny zúčastněné osoby byly ztotožněny (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 267/2017) nebo aby se všechny osoby účastnily hlavní trestné činnosti nebo ji alespoň znaly, když postačuje dílčí jednání i méně závažného charakteru, jež ale v rámci plánovitosti a koordinovanosti organizované skupiny zajišťuje dosažení cíle (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 7 Tdo 678/2017). Současně není ani pro účast na organizované skupině třeba, aby obviněný znal veškeré osoby podílející se na její činnosti nebo jejich úkoly, ale postačuje, že se svým jednáním do takovéto koordinované činnosti začlení a je obeznámen s jejím účelem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1010/2016), nemusí být přímo členem skupiny, je-li na její činnost navázán (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2014, sp. zn. 3 Tdo 613/2014). Za dostačující lze považovat i účast na činnosti organizované skupiny, která nemusí naplnit všechny znaky spolupachatelství (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 6 Tdo 193/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 6 Tdo 526/2013). K vytvoření skupiny nadto může dojít až v průběhu páchání trestné činnosti (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1603/2016). Pro naplnění zákonného znaku spáchání činu ve spojení s organizovanou skupinou „působící ve více státech“ je pak dostačující, jestliže organizovaná skupina operuje na území nejméně dvou států, přičemž jedním z nich může být i Česká republika (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2015, sp. zn. 11 Tdo 504/2015, a č. 34/2005 Sb. rozh. tr.).
20. Lze tak uzavřít, že jednání obviněných zcela naplňuje shora uvedené znaky, když se tito účastnili činnosti organizované skupiny, působící zejména na území ČR a Ukrajiny, směřující k tomu, zajistit žadatelům padělané doklady pro vstup do státu Evropské Unie. Do realizace protiprávní činnosti se pak přitom prokazatelně zapojily více než tři osoby, přestože kromě obou obviněných je nebylo možno dosud osobně ztotožnit. Jednotlivé úkony zapojených osob pak na sebe navazovaly a jednotliví obvinění měli v rámci trestné činnosti pevně stanovené pozice při shánění zájemců o doklady, distribuci padělaných dokladů a zajištění jejich výroby.
21. K námitce obviněných týkající se nedostatečně konkrétního popisu skutku, Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést, že popis skutku (zejména způsob jeho spáchání) musí být formulován tak, aby jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Neobsahuje-li skutková věta ve výroku o vině úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty, je porušeno právo obžalovaného na spravedlivý proces (srov. ÚS 195/2005-n, srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1666). Z pohledu těchto závěrů Nejvyšší soud na rozdíl od obviněných shledal, že soud prvního stupně v popisu skutku vyjádřil všechny podstatné skutečnosti, které ve svém souhrnu naplňují znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea druhá, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Přesto Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že nedostatečný nebo nepřesný popis skutku ve výroku rozhodnutí (tj. nebyl-li skutek popsán zcela v souladu s ustanovením §120 odst. 3 tr. ř., které jako procesní ustanovení upravuje náležitosti rozsudku) nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou-li rozhodné skutkové okolnosti, z nichž vycházely soudy obou stupňů, podrobněji rozvedeny a konkretizovány alespoň v odůvodnění jejich rozhodnutí (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1311/2016). Z popisu skutku je nepochybné, že na trestné činnosti se podílely osoby ve více státech [Ukrajina a Česká republika, (tudíž byl naplněn znak ve více státech - viz shora bod 19)]. Tento znak je v popisu skutku dostatečně vyjádřen. V popisu skutku je také vyjádřeno a obvinění patrně přehlédli, že v popisu skutku je také uvedeno jejich zapojení se do trestné činnosti. Vedle zmíněných obviněných nelze přehlížet, že na trestné činnosti se podíleli výrobci dokladů (označení „M. /R.“ a „V. /V.“), dále řidiči autobusů společnosti N. Je vhodné uvést, že provedení trestné činnosti se vyznačovalo pečlivou a promyšlenou přípravou a jasným naplánováním všech časově na sebe koordinovaných úkonů tak, aby bylo zabezpečeno úspěšné provedení páchané trestné činnosti [ znak organizované skupiny – viz bod 19, či odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bod 16, odůvodnění usnesení soudu odvolacího – bod 6-11].
22. Z výše uvedeného je zřejmé, že obvinění v převážné části uplatnili námitky skutkové a pouze s vyšší mírou tolerance bylo možno jejich výhrady k pojmu „člen organizované skupiny působící ve více státech“ podřadit pod jimi uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., i když i zde se jejich námitky prolínají s tvrzením o porušení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je přitom nesporné, že si byly vědomy důkazní situace, a z odůvodnění jejich rozhodnutí je patrno, jak hodnotily provedené důkazy (v dosavadním řízení bylo provedeno dokazování v rozsahu potřebném pro náležité objasnění věci) a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.) a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry, přitom odůvodnění rozhodnutí nižších soudů jsou jasná, logická a nevykazují znaky libovůle v rámci hodnocení důkazů, jak je nepřímo nastíněno v mimořádném opravném prostředku obviněnými.
23. Na základě shora uvedeného musí Nejvyšší soud konstatovat, že v posuzované věci až na výjimku [znak – člen organizované skupiny působící ve více státech ] , byly obviněnými uplatněny skutkové námitky, pro které by přicházelo v úvahu dovolání obviněných odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tj. - že dovolání nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, [podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.] . Vzhledem k tomu, že posledně zmíněnou námitku Nejvyšší soud akceptoval, avšak ji shledal zjevně neopodstatněnou, dovolání obviněných odmítl jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí. Současně považuje Nejvyšší soud za potřebné v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. S ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyšším soudem stal se bezpředmětným návrh obviněného P. na „přerušení výkonu trestu odnětí svobody“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 12. 2020
JUDr. Jan Engelmann
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu