ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.685.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 685/2020-885
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 6. 2020 o dovolání obviněné H. N. D., nar. XY v XY ve XY, státní občanky České republiky, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2019, sp. zn. 1 To 22/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 3/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněná H. N. D. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2019, sp. zn. 57 T 3/2019, uznána vinnou přečinem opuštění dítěte podle §195 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustila jednáním popsaným ve výroku o vině citovaného rozsudku. Za to byla podle §195 odst. 2 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. O nároku poškozené zdravotní pojišťovny na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř., a o nároku poškozeného, zastoupeného opatrovníkem (zmocněncem) bylo rozhodnuto podle §229 odst. 1 tr. ř. [s nárokem na náhradu nemajetkové újmy byl odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních].
2. Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podala obviněná [proti výroku o trestu a výroku o povinnosti k náhradě škody] a státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze [v neprospěch obviněné proti výroku o vině a trestu] odvolání, o kterých Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 11. 2019, sp. zn. 1 To 22/2019, rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil z podnětu odvolání státní zástupkyně napadený rozsudek a podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a §140 odst. 2, 3, písm. c) tr. zákoníku, kterého se dopustila jednáním popsaným ve výroku o vině citovaného rozsudku. Za to byla podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 5 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. O nároku poškozené zdravotní pojišťovny na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř., a o nároku poškozeného, zastoupeného opatrovníkem (zmocněncem) bylo rozhodnuto podle §229 odst. 1 tr. ř. [s nárokem na náhradu nemajetkové újmy byl odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních]. Odvolání obviněné bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněná podala prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku namítla nesprávné právní posouzení věci, neboť její jednání mělo být podle jejího přesvědčení posouzeno jako přečin opuštění dítěte podle §195 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Dále namítla extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a v této souvislosti poukázala na nekvalitní, a tudíž nepoužitelné kamerové záznamy, na jejichž základě odvolací soud vybudoval svůj závěr o její vině, přičemž ani na jednom z nich nelze obviněnou podle jejího tvrzení dostatečně identifikovat. Rovněž vyjádřila své přesvědčení, že se odvolacímu soudu nepodařilo nade vší pochybnost prokázat, že by se dopustila pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a §140 odst. 2, 3 písm. c) tr. zákoníku, a to ani na základě tzv. řetězce nepřímých důkazů. Odvolacímu soudu vytkla, že její vinu dále dovozoval ze zvolené strategie obhajoby, kdy se podle soudu rozhodla vypovídat až po seznámení se všemi důkazy a tomu pak přizpůsobila svoji obhajobu. Podle dovolatelky dále došlo k porušení zásady in dubio pro reo a v této souvislosti poukázala na celou řadu rozhodnutí Ústavního soudu k otázce hodnocení důkazů. V neposlední řadě pak podle obviněné došlo také k porušení jí ústavně zaručených práv – zejména práva na spravedlivý proces ve smyslu §36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Podle obviněné nemůže obstát odsuzující rozsudek odvolacího soudu, když jím zvolená právní kvalifikace jednání je neobhajitelná, a za přiléhavou považuje právní kvalifikaci zvolenou odvolacím soudem, nikoli však již jí v souvislosti s tímto přečinem uložený nepodmíněný trest odnětí svobody, a v souvislosti s jeho uložením poukazuje na celou řadu ustanovení zákona, aby mohla závěrem konstatovat, že nebyly důsledně v souladu se zákonem hodnoceny polehčující okolnosti a domáhá se při právní kvalifikaci jednání podle §195 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložení trestu odnětí svobody se stanovením dostatečné zkušební doby. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2019, sp. zn. 1 To 22/2019, a aby podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že uzná obviněnou vinnou přečinem opuštění dítěte podle §195 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku.
4. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněné uvedla, že právní kvalifikace skutku, kterou užil odvolací soud, považuje za zcela přiléhavou, přičemž podle jejího mínění se odvolací soud náležitě a dostatečně podrobně vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí s námitkami obviněné, které uvádí ve svém dovolání. Argumentace obviněné se podle státní zástupkyně prakticky výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými a nesprávným hodnocením provedených důkazů, avšak takto pojaté výhrady nesměřují proti právnímu posouzení věci a nevyhovují tedy žádnému ze zákonných důvodů dovolání, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněné, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř. Současně vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ postupu ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
9. S ohledem na námitku obviněné týkající se existence tzv. extrémního rozporu (nesouladu) považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí [stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces (právě otázku spravedlivého procesu obviněná v dovolání zmínila)] připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak pouze za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou [odkazem obviněné na řadu rozhodnutí Ústavního soudu, a to i v souvislosti s tvrzeným porušením zásady in dubio pro reo (viz níže)] považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl, neboť odůvodnění odvolacího soudu je jasné, logické a nevykazuje znaky libovůle při hodnocení důkazů.
10. S ohledem na charakter námitek uplatněných v dovolání považuje Nejvyšší soud za nezbytné obviněnou (obhajobu) upozornit, a to mj. i v souvislostí s otázkou zjišťování skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a zásadou in dubio pro reo, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněné a způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení, obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti] považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy obviněná namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007). Ve vztahu k výše uvedenému a zjištěnému skutkovému stavu věci je rovněž potřebné uvést, že sám odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně zjistil průběh skutkového děje správně až do okamžiku, kdy obviněná odložila spící dítě na betonovou podestu [(viz bod 17 rozsudku odvolacího soudu), odvolací pro jím následně učiněné skutkové zjištění dokazování doplnil (jak vyžaduje trestní řád)].
11. V reakci na obviněnou tvrzené porušení zásady in dubio pro reo je nutno zmínit, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
12. Dále považuje Nejvyšší soud v reakci na všeobecnou argumentaci obviněné k porušení práva na spravedlivý proces [výslovně zmíněné např. porušení čl. 36 Listiny, (byť na uvedenou námitku bylo reagováno již shora nejen v souvislosti s otázkou tzv. extrémního nesouladu, ale také porušením zásady in dubio pro reo)] zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněné k rozhodnutí odvolacího soudu, kterými podle dovolatelky zmíněné rozhodnutí trpělo, které však Nejvyšší soud neshledal.
13. Nejvyšší soud se ve shora uvedených pasážích vyjádřil obecně k otázce extrémního nesouladu, právu na spravedlivý proces, zásadě in dubio pro reo, otázce zjišťování skutkového stavu věci a dalším, neboť všechny shora uvedené pojmy obviněná zahrnula do svého dovolání s argumentací, že se podílely na jejím nezákonném odsouzení. Nejvyšší soud však při seznámení se s podaným dovoláním musí konstatovat, že odkaz na porušení těchto zásad trestního řízení je ve své podstatě až sekundárním projevem dovolání, neboť primární námitka spočívá v tom, že se obviněná neztotožnila s hodnocením důkazů, které nad rámec dokazování soudem prvního stupně provedl odvolací soud. Jak již bylo uvedeno shora, obviněná byla uznána vinnou trestným činem podle §195 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku – přečinem opuštění dítěte, a proti tomuto odsouzení soudem prvního stupně podala odvolání pouze do výroku o trestu a náhradě škody. Je tedy nesporné, že se ztotožnila se skutkovým zjištěním, které učinil soud prvního stupně, a to až do okamžiku, který vymezil odvolací soud (viz shora bod 10). Přestože odvolací soud zcela jasně uvedl, že soud prvního stupně zjistil průběh skutkového děje správně až do okamžiku, kdy obviněná odložila spící dítě na betonovou podestu (viz bod 17 rozsudku), obviněná v podaném dovolání obsáhle polemizuje a rozvádí skutečnosti, které ve svém odvolání nenapadla (výrok o vině přečinem opuštění dítěte považovala za správný) a které se váží k ději dříve nezpochybňovanému, byť Nejvyšší soud objektivně musí uvést, že v širším kontextu tyto výhrady by se mohly dotýkat následně odvolacím soudem použité právní kvalifikace, na základě jím zjištěného skutkového stavu.
14. V rámci této argumentace obviněná (prostřednictvím obhájce) poukazuje např. na to, že odvolací soud v rámci hodnotících úvah zmiňuje, že obviněná na kamerovém záznamu „je prostovlasá a na zádech má batoh“. Obhajoba nezpochybňuje objektivní skutečnost, že poznávaná osoba na kamerovém záznamu je prostovlasá, ale uvádí, že obviněná neměla na zádech batoh a od této skutečnosti (ev. dalších, rovněž skutkových okolností) dovozuje nesprávnost hodnotících úvah odvolacího soudu. Aniž by Nejvyšší soud hodlal blíže polemizovat s procesními námitkami obhajoby, považuje k uvedenému tvrzení obhajoby poukázat např. na výpověď matky obviněné, která uvedla, že „kočár zůstal doma, odešla (myšleno obviněná) s dítětem v ruce a měla batoh“ (viz bod 6 rozsudku). Oproti obhajobě, která se zaměřila na zpochybnění některých důkazů ve snaze dosáhnout zpochybnění hodnotících úvah odvolacího soudu, nelze takový postup shledat v hodnocení důkazů odvolacím soudem, který důsledně postupoval v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. [pokud by odvolací soud postupoval v obdobném duchu jako obhajoba a poukazoval pouze na skutečnosti pro obviněnou nevýhodné, mohl v rámci hodnocení důkazů zmínit jako výrazně obviněné přitěžující skutečnosti např. skutečnosti zmíněné matkou obviněné, že obviněná dítě nechtěla, chtěla jít na potrat apod., což však odvolací soud neučinil s ohledem na dostatečnou nepodloženost těchto údajů (viz bod 6 rozsudku soudu prvního stupně), případně matkou obviněné uvedené informace, které se dověděla od mladší sestry obviněné].
15. Dále tak Nejvyšší soud nad rámec své přezkumné činnosti považuje za vhodné se vyjádřit k námitkám obviněné týkajících se zejména nedostatečné důkazní hodnoty kamerových záznamů a s tím spojené argumentace nedostatečného vyvrácení tvrzení obviněné, že místo, na kterém své dítě odložila, pozorovala z povzdálí tak, aby se ujistila, že odložené dítě bude nalezeno jinou osobou.
16. V této souvislosti je však nejprve nutno uvést, že vzdor tvrzení obviněné, nejsou kamerové záznamy posuzovány izolovaně, bez zhodnocení ostatních důkazů, ale zcela naopak, kamerové záznamy a skutečnosti z nich vyplývající jsou součástí uceleného řetězce důkazů, z jehož kontextu není možné vytrhávat jednotlivé skutečnosti (jak činí obviněná-obhajoba v dovolání) s tvrzením, že jejich výpovědní hodnota je zcela nedostatečná, neprokazující zjištěné skutečnosti, kterými mají být v konkrétním případě zejména zjištění totožnosti obviněné či její pozorování odloženého dítěte až do okamžiku jeho nalezení svědkem S.
17. Předně je třeba připomenout, že sama obviněná ve své výpovědi v hlavním líčení potvrdila skutečnost, že dítě na předmětném místě a v předmětném čase skutečně opustila [ v návaznosti na shora uvedené se pak jeví nepřípadná argumentace obviněné např. v bodech 24 a dalších dovolání]. V souladu s tímto přiznáním obviněné a kamerovým záznamem z ulice XY, na kterém osoba konkrétního odění, stylu chůze atp., nese dítě, prohlíží si místo tzv. servisní uličky, která vede k betonové podestě, na které bylo dítě opuštěno a následně pokračuje v chůzi směrem k místu, ze kterého vede na onu betonovou podestu schodiště, tak nelze mít pochyb o tom, že osoba na těchto kamerových záznamech je skutečně obviněná. Je pak velice nepravděpodobné, že by se osoba totožného odění, vzhledu atd. objevila na jiném kamerovém záznamu o téměř dvě minuty později, jak opouští místo opuštění dítěte, a to směrem zcela opačným, než se údajně dle svých tvrzení měla obviněná ukrývat a opuštěné dítě pozorovat. Rovněž skutečnost, že obviněná šla s dítětem na procházku (jak uváděla), nevzala si kočár, opustila místo svého bydliště s dítětem na rukou, nasedla do autobusu, kterým dojela až na místo jí neznámé a vzdálené od místa svého bydliště, kde za soumraku, v teplotě blížící se bodu mrazu, zanechala na skrytém, opuštěném místě spícího šestitýdenního a zcela nedostatečně oblečeného kojence, nesvědčí pro věrohodnost takové výpovědi v kontextu tvrzení, že „kdyby tam nepřišel ten pán, co dítě odnesl, tak by se vrátila a vzala by dítě zpět“. Rovněž nebylo přehlédnuto, že obviněná ponechala dítě u vybydleného domu, kolem kterého vede neudržované schodiště, které končí podestou, přičemž schodiště a podesta jsou zastíněny tújemi, a přestože je schodiště široké 120 cm je do poloviny zarostlé tújemi, přičemž z protokolu o ohledání místa činu vyplývá, že místo, kde dítě bylo odloženo je zastíněno z jedné strany rozbořeným domem a z druhé strany vzrostlými tújemi a tudíž tam není z žádné ze stran vidět [v rámci vyšetřovacího pokusu si během 35 minut nikdo běžným prostorem procházející (27 osob) nepovšiml ležící panenky (na místě nálezu poškozeného)].
18. Nejvyšší soud rovněž považuje za vhodné reagovat i na námitku obviněné k závěru odvolacího soudu, že se rozhodla vypovídat až v okamžiku, kdy byla seznámena se všemi důkazy obstaranými v přípravném řízení. Nejvyšší soud souhlasí s tou částí argumentace obhajoby, že strategie vedení obhajoby je plně v její dispozici a Nejvyšší soud nehodlá s tímto tvrzením a odkazy obhajoby na rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a zákonná ustanovení polemizovat, neboť způsob vedení obhajoby je v dikci samotné obviněné a jejího obhájce a je zcela na uvážení obviněné, zda a případně v jaké fázi trestního řízení se rozhodne vypovídat. Bezpochyby nelze než souhlasit s argumentací dovolatelky, že nemůže být vykládáno k její tíži, rozhodne-li se pro učinění výpovědi v pozdější fázi trestního řízení. Současně je však nutno obviněnou upozornit na skutečnost plynoucí z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek ve věci John Murray proti Spojenému království ze dne 8. 2. 1996; Averill proti spojenému království ze dne 6. 6. 2000) , ve kterém Evropský soud pro lidská práva zastává názor, že na jedné straně je zřejmě neslučitelné s právem mlčet založit odsouzení výlučně nebo hlavně na mlčení obviněného nebo na jeho odmítnutí vypovídat na otázky nebo nevypovídat. Dále však také Evropský soud pro lidská práva upozorňuje, že toto právo (mlčet, odmítnout vypovídat) nemůže bránit tomu, aby se mlčení obviněného vzalo v úvahu při hodnocení přesvědčivosti usvědčujících důkazů v situacích, které vyžadují vysvětlení ze strany obviněného. Nelze tedy říci, že rozhodnutí obviněného mlčet po celou dobu řízení nemůže mít následky, když soudce hodnotí usvědčující důkazy (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2006, sp. zn. IV. ÚS 457/05). [ Lze se pouze pozastavit nad obhajobou obviněné (v kontextu právě uvedeného způsobu obhajoby), že „kdyby tam nepřišel ten pán, co dítě odnesl, tak by se vrátila a vzala by dítě zpět“, jak dlouho by vlastně vydržela čekat, až někdo dítě najde a odnese, když jednak bylo popsáno nedostatečné oblečení nezl., panující klimatické podmínky a současně znalec uvedl, že v případě těchto podmínek by byl nezl. ohrožen na životě v řádu několika desítek minut (tato doba by mohla být i výrazně kratší s ohledem na povětrnostní vlivy – viz mj. bod 11 rozsudku soudu prvního stupně )].
19. Ve vztahu k výše uvedené argumentaci obviněné zařazené pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí Nejvyšší soud závěrem konstatovat, že soud druhého stupně v odůvodnění svého rozsudku velmi podrobně popsal veškeré důkazy, které jej vedly k závěru o vině obviněné, kdy se také přesvědčivě vypořádal (v rozsahu ztotožnění se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně) s její obhajobou a nemůže tak být pochyb o správnosti závěru, že obviněná spáchala pokus trestného činu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s §140 odst. 2, 3 písm. c) tr. zákoníku (viz str. 6 - 7 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně). V této souvislosti lze pouze připomenout, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).
20. Z pohledu Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího a námitek obviněnou v dovolání uplatněných a v závislosti na jejich povaze, pak musí s ohledem na svůj další postup, a to jako dovolací soud, Nejvyšší soud konstatovat, že obviněná své námitky sice formálně opírá o uplatněný dovolací důvod, ovšem jí namítané vady pod tento dovolací důvod podřadit nelze. Obviněná svojí dovolací argumentací míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť její námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, ale primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů, skutkovým zjištěním a procesním pochybením soudů nižších stupňů. Obviněná nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů [v otázce viny vůči odvolacímu soudu, v otázce trestu soudu prvního stupně (viz níže)], rozebírá svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že se nedopustila inkriminovaného jednání, resp. nedopustila se ho způsobem, jakým bylo posouzeno soudem druhého stupně. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, což mj. vyplývá i z rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
21. Obviněná prostřednictvím svého obhájce v podaném dovolání rovněž obsáhle brojí proti výroku o trestu (body 53-61). V rámci uplatněné argumentace se však rozchází se smyslem ať již dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak i dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Pro stručnost a na vysvětlenou, za jakých podmínek lze napadnout výrok o trestu poukazuje Nejvyšší soud na rozhodnutí č. č. 2/2003 Sb. rozh. tr., které mj. uvádí „ námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu“. V předmětné trestní věci je však situace jednodušší potud, že dovolatelka se pohybuje v hypotetické rovině a nepřiměřený trest vidí v trestu, který jí byl uložen soudem prvního stupně za přečin opuštění dítěte [nepodmíněný trest odnětí svobody, který považuje za nepřiměřeně přísný] a domáhá se uložení trestu odnětí svobody podmíněně odloženého, přestože odvolacím soudem byla uznána vinnou pokusem zvlášť závažného zločinu pokusu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 2, 3 písm. c) tr. zákoníku a podle tohoto ustanovení jí také byl ukládán trest [dovolání obviněné proti výroku o trestu nesměřuje tudíž proti rozhodnutí odvolacího soudu]. Již v úvodu bylo zdůrazněno, že dovolání je přípustné proti pravomocnému rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští [ve vztahu k takto obviněnou vymezené námitce se jedná o námitku nepřípustnou].
22. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněné meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 6. 2020
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu