ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.3250.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 3250/2020-1113
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) J. S. , narozeného XY, a b) P. S. , narozeného XY, obou bytem v XY, zastoupených JUDr. Martinem Alešem, advokátem se sídlem v Plzni, Houškova 30, proti žalované J. S. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Ivou Horoškovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Žižkova 52, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 7 C 318/2008, o dovoláních všech účastníků proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. května 2020, č. j. 14 Co 20/2020-1063, takto:
I. Dovolání žalobců i žalované se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Ve věci šlo o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví účastníků – sourozenců - k nemovitostem uvedeným níže; žalobci, jednající ve shodě, jsou jejich spoluvlastníky v rozsahu ideálních 5/6, žalované patří ideální 1/6. Vztahy mezi žalobci a žalovanou jsou mimořádně konfliktní.
Okresní soud v Klatovech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 10. 2019, č. j. 7 C 318/2008-993, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 12. 2019, č. j. 7 C 318/2008-1018, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem v katastrálním území a obci XY, a to stavebnímu pozemku parc. č. st. XY o výměře 497 m 2 , zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je budova číslo popisné XY, objekt k bydlení, pozemku parcelní číslo XY o výměře 204 m 2 - ostatní plocha, pozemku parcelní číslo XY o výměře 1117 m 2 - zahrada a pozemku parcelní číslo XY o výměře 708 m 2 (výrok I), nemovitosti přikázal do podílového spoluvlastnictví žalobců každému se spoluvlastnickým podílem o velikosti jedné poloviny (výrok II), a uložil žalobcům, aby každý z nich zaplatil žalované na vypořádání jejího spoluvlastnického podílu 196 016,50 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku (výroky III a IV). Dále uložil žalované, aby zaplatila každému z žalobců na náhradě nákladů řízení 149 214,74 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich právního zástupce (výrok V) a České republice na účet Okresního soudu v Klatovech 21 500,90 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok VI).
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 5. 5. 2020, č. j. 14 Co 20/2020-1063, rozsudek soudu prvního stupně, potvrdil ve výrocích I až IV (výrok I), změnil ve výroku V tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II), a ve výroku VI tak, že každý z účastníků je povinen nahradit České republice na nákladech řízení 8 719,85 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III). Rozhodl také, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci a žalovaná dovolání.
Žalovaná napadá rozhodnutí odvolacího sodu ve věci samé; žalobci napadli dovoláním výroky II – IV rozsudku odvolacího soudu, týkající se nákladů řízení.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje.
Dovolání nejsou přípustná.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
K dovolání žalované:
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě že jde o otázku, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena“, musí být z dovolání zřejmé, při řešení kterých otázek hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a v čem spočívá odchýlení od judikatury dovolacího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2013, sp. zn. 23 Cdo 3893/2013, a řadu dalších rozhodnutí).
Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). K námitkám skutkového charakteru tak dovolací soud nemohl přihlížet.
Dovolací soud připomíná svůj opakovaně vyslovený názor, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu, resp. někdy přijmout i různá řešení sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudů nižších stupňů, kterou je možné zpochybnit jen v případě, není-li řádně odůvodněna nebo jestliže je zjevně nepřiměřená (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2746/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3059/2018).
Pro posuzovanou věc jsou významné především dvě skutečnosti: Jednak jde o to, že žalovaná je oproti ve shodě jednajícím žalobcům výrazně menšinovou spoluvlastnicí v rozsahu ideální 1/6, jednak vzájemné vztahy mezi spoluvlastníky jsou mimořádně konfliktní. Soud prvního stupně, jehož skutková zjištění přebral i soud odvolací (viz bod 7. rozsudku odvolacího soudu), uvedl: „V průběhu řízení byla soudem zjištěna vzájemná averze až nenávist mezi žalobci, družkou prvého žalobce a žalovanou, která se až vymyká zdravému rozumu. Mezi účastníky dochází k vzájemným verbálním, ale i fyzickým útokům, k poškozování movitého majetku, schválnostem a dalším nepřístojnostem. Lze mít důvodně za to, že zášť a averze je vzájemná a na obou stranách stejná. Je zcela jisté, že pokud by všichni zúčastnění zůstali bydlet v jednom domě, byť ve stavebně-technicky oddělených částech, nebo pokud by vlastnili sousední pozemky, docházelo by k rozporům i v budoucnu, a to jak osobním napadáním, tak i v případě, že by došlo k nutnosti společně vynaložit náklady na údržbu domu, neboť i přes jeho rozdělení by byly zachovány společné nosné prvky domu, střecha, základy apod. a tedy akcesorické spoluvlastnictví společných částí domu. Co se týče případného rozhodování současných spoluvlastníků o nutnosti údržby domu, je jakákoliv spolupráce do budoucna vyloučena… Žalovaná, ač její spoluvlastnický podíl činí pouze 1/6, užívá více než polovinu celého domu a značnou část pozemků s příslušenstvím. Rovněž bylo zjištěno, že žalovaná se nijak nepodílí na nákladech spojených s vlastnictvím domu, nehradí spotřebované energie (elektrická energie, voda), neplatí za odvoz odpadu, když tyto náklady hradí ze svého výlučně žalobci. Žalovaná se rovněž nijak nepodílí na údržbě domu, ačkoliv jej více než z poloviny užívá, přičemž toto samé vyčítá oběma žalobcům, když však prvý žalobce žije ve zděné kůlně na zahradě domu a druhý žalobce se pro rozpory v domě raději zdržuje u své družky“.
Přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení těchto otázek hmotného práva:
1. „Zda dovolatelce náleží ochrana v podobě zamítnutí návrhu na zrušení spoluvlastnictví, a to
(i) podle §1140 odst. 2 o. z. z důvodu, že spoluvlastníci nesmí žádat zrušení spoluvlastnictví jen „k újmě některého ze spoluvlastníků“, nebo
(ii) z důvodu, že zneužití práva podle §8 o. z. nepožívá ochrany“.
Dovolatelka upřesňuje, že by se „dovolací soud ve vztahu k §1140 odst. 2 měl odchýlit od své dosavadní judikatury z hlediska požadavku na dočasnost podmínek a připustit aplikaci i na případy toho typu, kdy se spoluvlastníci ze své zlé vůle dohodnou na společném postupu proti jednomu z nich“. Klade též otázku, zda je soud povinen zkoumat příčiny konfliktů mezi spoluvlastníky. Přípustnost dovolání vymezuje tak, že při řešení těchto otázek se dovolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu v dovolání uvedené, dále pak navrhuje, aby dovolací soud již jím vyřešenou právní otázku posoudil jinak.
Tyto otázky však přípustnost dovolání založit nemohou.
Problém je v tom, že v dané věci soudy nevyšly ze skutkového zjištění, že by se žalobci ze zlé vůle dohodli na společném postupu proti žalované. Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění (a odvolací soud na skutková zjištění soudu prvního stupně odkázal), že vztahy mezi žalobci a žalovanou jsou mimořádně nepřátelsky vyhrocené, že žalobkyně, ač věc užívá nad rámec spoluvlastnického podílu, se nepodílí na nákladech spojených s vlastnictvím domu a na jeho údržbě. Těmito závěry je dovolací soud vázán. Naopak nebylo zjištěno nic, co by nasvědčovalo šikanóznímu jednání žalobců. Za zjištěného skutkového stavu mají žalobci – výrazně většinoví spoluvlastníci - legitimní zájem na ukončení společného vlastnictví s žalovanou a konci sporů a konfliktů při užívání společné věci; nejde tedy ani o výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Řešení předložené otázky vycházející z předpokladu zneužití práva, resp. jeho výkonu v rozporu s dobrými mravy, tak nemůže založit přípustnost dovolání.
Již jen nad rámec dovolacího přezkumu se uvádí, že dovolatelka nekonkretizuje rozhodnutí, ve kterém byl vysloven právní názor, od kterého by se měl dovolací soud odklonit. Podle obsahu dovolání jde patrně o posouzení otázky, kterou se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014 (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 101/2016, ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2773/2016); právní názor zastávaný v judikatuře Nejvyššího soudu akceptoval Ústavní soud i v usnesení ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 793/18. Jde tedy o rozhodnutí ústavně konformní.
V tomto rozhodnutí dovolací soud po podrobné argumentaci, se kterou dovolatelka nijak nepolemizuje (a také proto není důvod jeho závěry přehodnotit), dospěl k závěru, že zatímco pro posouzení nevhodné doby k požadavku na zrušení spoluvlastnictví jsou rozhodné přechodné objektivní poměry týkající se společné věci, nikoliv osobní poměry spoluvlastníka (spoluvlastníků), pro újmu některého spoluvlastníka (spoluvlastníků) jsou podstatné jejich subjektivní poměry přechodné povahy.
Současně v tomto rozsudku dovolací soud uvedl, že úprava obsažená v §1140 odst. 2 o. z. nevylučuje výjimečné zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví z důvodu zjevného zneužití práva ve smyslu §8 o. z. Jak však uvedeno výše, v dané věci o zneužití práva žalobci nešlo.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani otázka, „zda v dané situaci, je důležitou okolností, kterou musí soud v řízení zkoumat, kdo spory vyvolal“. S touto otázkou dovolatelka nespojuje žádný z důvodů přípustnosti dovolání, a již proto se jí dovolací soud nemohl zabývat. Nad rámec uvedeného lze odkázat na to, co dovolací soud opakovaně konstatoval ve sporech o vypořádání společného jmění manželů, které je též formou spoluvlastnictví (byť bezpodílového). „Platné právo již neumožňuje vyslovit ‚vinu‘ manžela na rozvodu, i když ukládá soudu přihlédnout k příčinám rozvratu. Jde mnohdy o těžko postihnutelné příčiny, mající původ v intimní sféře, a i zdánlivě jasné příčiny rozvratu (v daném případě navázání mimomanželského vztahu) mají své příčiny. Proto nelze snížit vypořádací podíl jednoho z manželů na zaniklém společném jmění jen proto, že zjevnou příčinou rozvratu manželství byl jeho mimomanželský vztah“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2921/2005, podobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1112/2006). I příčiny narušení vztahů mezi spoluvlastníky mohou být natolik subtilní a těžko postřehnutelné, že trvat vždy na jejich zjištění by bylo kontraproduktivní, a to i ve vztahu k délce řízení.
Přestože v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví se soud vždy musí zabývat výší podílů spoluvlastníků, jeho rozhodnutí může vyjít i z jiných skutečností (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1900/2005). Není tedy vyloučeno, aby při rozhodování o způsobu vypořádání soud přihlédl i k tomu, kdo je odpovědný za konflikty mezi účastníky, pokud to z obsahu spisu zcela jasně vyplývá; není však povinen za tímto účelem provádět rozsáhlé dokazování. Ochranu proti zneužití práva poskytuje v dostatečné míře §8 o. z.
2. „ Posouzení zásady priority dělení spoluvlastnictví včetně otázky, zda mělo být spoluvlastnictví sestávající z více samostatných věcí rozděleno přikázáním jednotlivých věcí, tak jak je tato otázka řešena dovolacím soudem např. v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, ze dne 17. 6. 2015, od něhož se odvolací soud odchýlil“.
K tomu dovolatelka dodává, že pokud soudy dospěly k závěru, že nemovitost (jejíž součástí je budova) je reálně nedělitelná, jde i o rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3685/2008.
Soudy vyšly z toho, že sporné nemovitosti nelze dost dobře rozdělit mezi spoluvlastníky. Je to sice technicky možné, ale vyžadovalo by to rozsáhlé stavební úpravy a statisícové náklady, které žalobci nejsou ochotni platit a jejichž placení po nich ani nelze požadovat. Za podstatné však považovaly, že ještě důležitějším důvodem je silná averze mezi žalovanou a žalobci a jejich vzájemné vztahy (k tomu viz výše).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1438/2014 (dostupném na www.nsoud.cz ), uvedl: „Rozdělení budovy v podílovém spoluvlastnictví na bytové jednotky má přednost před jinými způsoby vypořádání (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008). Tomuto způsobu vypořádání však mohou bránit různé okolnosti, pro které může soud rozhodnout o jiném způsobu vypořádání… Okolnosti, pro které může soud dospět k závěru, že vypořádání spoluvlastnictví nelze provést rozdělením budovy na jednotky jako primárního způsobu vypořádání, mohou být různé. Mohou spočívat např. ve výši věcně odůvodněných nákladů spojených se stavebními úpravami, stavební nemožností takových úprav, ale i v konfliktních vztazích mezi spoluvlastníky. Při posuzování otázky, zda je rozdělení věci dobře možné, tedy nelze vycházet jen z technického či právního hlediska, ale je třeba přihlédnout i k dalšímu možnému soužití účastníků v jednom domě. K rozdělení na bytové jednotky soud přistoupí pouze v případě, že vztahy mezi účastníky při užívání domu jsou po delší dobu nekonfliktní a jejich neshody nevyžadují rozhodování soudu podle §139 obč. zák. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 559/2004). V rozsudku ze dne 18. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3242/2007, dovolací soud vyložil, že hypotetická možnost komplikací při správě a údržbě domu, ke kterým by mohlo v budoucnu dojít, nemůže sama o sobě vyloučit dělení domu na jednotky. Samotná okolnost, že účastníci vedou spor o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je zpravidla důkazem toho, že vztahy mezi nimi nejsou optimální; to však nemůže vyloučit rozdělení domu na jednotky (ke stejným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008. V usnesení ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 437/2010 (proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 17. 6. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1326/10, dostupným na nalus.usoud.cz), dovolací soud zdůraznil, že otázka, jaká míra neshod je ještě únosná pro to, aby bylo možno přistoupit k dělení domu na jednotky, nemůže být řešena obecně pro všechny druhy sporů, vždy záleží na individuálním posouzení (k uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil dále např. v usnesení ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3742/2009, nebo v usnesení ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3993/2011). Z uvedeného vyplývá, že záleží na úvaze soudu, jaké vztahy považuje za natolik konfliktní, aby odůvodnily závěr o nemožnosti rozdělení budovy na jednotky. Tuto úvahu by dovolací soud mohl zpochybnit jen tehdy, pokud by byla zjevně nepřiměřená“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1438/2014; proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 498/2016).
V rozsudku ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 837/2018, Nejvyšší soud uvedl, že sdílí názor odvolacího soudu, že reálné dělení budovy není „dobře možné“ (§1147 o. z.), a to kvůli vysoce konfliktním vztahům mezi účastníky. Na toto rozhodnutí odkázal i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2331/2019, s tím, že reálnému dělení pozemku, jehož součástí je budova, brání rozpory a konflikty poněkud vyšší intenzity, než jde-li o dělení na jednotky.
V této věci soud prvního stupně uvedl, že reálné rozdělení domu „by vyžadovalo rozsáhlou spolupráci všech zúčastněných, uzavření smluv, dohod apod., což lze vyloučit vzhledem ke konfliktním vztahům mezi spoluvlastníky… Soud musel posuzovat míru neshod spoluvlastníků a učinit závěr, zda je ještě únosná pro to, aby bylo možno přistoupit k rozdělení domu a pozemků. Jak již bylo výše uvedeno, v průběhu řízení byla soudem zjištěna vzájemná averze až nenávist mezi žalobci, družkou prvého žalobce a žalovanou, která se až vymyká zdravému rozumu. Mezi účastníky dochází k vzájemným verbálním, ale i fyzickým útokům, k poškozování movitého majetku, schválnostem a dalším nepřístojnostem. Úkolem soudu v projednávané věci nebylo zjišťovat na čí straně je větší aktivita při rozdmýchávání sporů. Lze mít důvodně za to, že zášť a averze je vzájemná a na obou stranách stejná. Je zcela jisté, že pokud by všichni zúčastnění zůstali bydlet v jednom domě, byť ve stavebně-technicky oddělených částech, nebo pokud by vlastnili sousední pozemky, docházelo by k rozporům i v budoucnu, a to jak osobním napadáním, tak i v případě, že by došlo k nutnosti společně vynaložit náklady na údržbu domu, neboť i přes jeho rozdělení by byly zachovány společné nosné prvky domu, střecha, základy apod. a tedy akcesorické spoluvlastnictví společných částí domu. Co se týče případného rozhodování současných spoluvlastníků o nutnosti údržby domu, je jakákoliv spolupráce do budoucna vyloučena. Soužití spoluvlastníků a narušené vztahy mezi nimi vedou k opakovaným výjezdům hlídek Policie ČR, které na místo volá především žalovaná. Ta incidenty řeší nejen voláním na linku 158, ale i podáváním písemných oznámení, které jsou řešeny orgány policie a přestupkovými komisemi pověřených úřadů místní samosprávy. Počet řešených věcí ze strany policie (více než 120 vedených řízení), podezření z přestupků řešených Městským úřadem Sušice, podezření ze spáchání trestného činu žalovanou, které bylo ve dvou případech řešeno Okresním soudem v Klatovech a rovněž i výpovědi samotných účastníků, zcela odůvodňují závěr, že vztahy mezi spoluvlastníky jsou natolik narušené, že nelze očekávat, že by se kdy v budoucnu vrátili do běžných norem, které lze očekávat ve vztazích nejen mezi spoluvlastníky nemovitostí, ale především mezi vlastními sourozenci. To zcela vylučuje jakékoliv možné dohody ohledně budoucího soužití v domě v XY a společnou správu domu či pozemků.“
Za takto zjištěného skutkového stavu není úvaha o tom, že v této věci není reálné dělení pozemku, jehož součástí je obytná budova, dobře možné pro vysoce konfliktní vztahy mezi účastníky, zjevně nepřiměřená. Pak je ovšem již zbytečné zkoumat, zda budova snad technicky dělitelná je. Rozsudek odvolacího soudu v této části není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu a námitky v tomto ohledu vznesené nemohou založit přípustnost dovolání.
Dovolatelka v této souvislosti též opírá přípustnost dovolání o rozpor napadeného rozsudku s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, ve kterém dovolací soud zaujal právní názor ohledně dělení souboru nemovitostí ve sporu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Uvedl, že nelze v zásadě nic namítat proti takovémuto rozdělení druhově stejných věcí, kdy každý z účastníků dostane určitou věc a částka stanovená na vyrovnání pak není vysoká (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. prosince 2005, sp. zn. 22 Cdo 2631/2005). Přísně vzato tu však nejde o reálné rozdělení věcí, ale o přikázání do výlučného vlastnictví jednotlivým spoluvlastníkům (§1147 o. z., věta první).
Dovolatelka tvrdí, že jí soud měl v souladu s citovanou judikaturou přikázat do vlastnictví pozemek – zahradu parc. č. XY. Odvolací soud o této možnosti uvažoval, ale nepřistoupil k ní, a uvedl:
Občanský zákoník č. 89/2012 Sb. i judikatura (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5353/2015) vychází z toho, že nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej společné věci ve veřejné dražbě (§1147 o. z.); takto postupuje i v případě, že ten spoluvlastník, který má o věc zájem, nemá finanční prostředky k zaplacení vypořádacího podílu. Z toho se podává jasný závěr, že chce-li věc jen jeden ze spoluvlastníků, případně více spoluvlastníků jednajících ve shodě, a má-li finanční prostředky na zaplacení vypořádacího podílu, pak je třeba mu věc přikázat. Stejně je třeba postupovat i v případě, že o věc má sice zájem i jiný ze spoluvlastníků, ovšem jen za podmínky, která není splnitelná.
Odvolací soud konstatoval: „Žalovaná však uvedla, že tato varianta vypořádání by pro ni měla význam jen za předpokladu, že by náhrada od žalobců byla dohromady přibližně 700 000 Kč, tak, aby si na pozemku mohla vybudovat náhradní bydlení“ (poté vysvětlil, že jde o nereálnou představu – vypořádací podíl žalované činí necelých 400 000 Kč, a od něj by bylo ještě třeba odečíst cenu jí přikázaného pozemku). Dovolatelka však toto vyjádření zpochybňuje, tvrdí, že jej formulovala jinak, a uvádí:
„Dovolatelka k dotazu odvolacího soudu, učiněného při jednání, uvedla, že preferuje reálné rozdělení i rodinného domu čp. XY, ale že přikázání byť jen pozemku parc. č. XY je pro přijatelnější varianta než vyplacení vypořádacího podílu. Toto vyjádření ostatně korespondovala s postojem dovolatelky v celém řízení. K doplňujícímu dotazu odvolacího soudu o konkrétní představě o výši vypořádacího podílu v případě přikázání pozemku parc. č. XY uvedla cenu, kterou by dle svého přesvědčení měla spravedlivě obdržet“. Vycházela přitom ze své představy o skutečné ceně nemovitostí, rozporné se znaleckým posudkem, a z představy o nároku na cenu mimořádné obliby. „Pokud odvolací soud vyhodnotil vyžádané konkrétní vyjádření dovolatelky k představě o výši vypořádacího podílu při přikázání tohoto konkrétního pozemku tak, že tato výše není přiměřená, tedy pokud její návrh posoudil jiným právním názorem, pak měl svůj právní názor již při jednání dovolatelce předestřít a umožnit reagovat jí na tento jeho názor reagovat … Závěr soudu, že žalovaná tuto variantu přijímá „jen“ za vyšší cenu je tak v rozporu s návrhem dovolatelky, který činila v průběhu řízení, v rozporu s obsahem spisu a zjištění soudu k této otázce bylo neúplné. Napadené rozhodnutí je v tomto směru pro dovolatelku překvapivé, když na tento názor soudu neměla možnost jakkoli reagovat“.
Jde tedy o to, zda odvolací soud správně hodnotil projev žalované (její zástupkyně) při jednání dne 5. 5. 2020. Podle obsahu protokolu o jednání, proti kterému žalovaná strana nevznesla námitky, právní zástupkyně žalované k návrhu na přikázání parcely č. XY uvedla: „Tato varianta by byla pro žalovanou za předpokladu, že finanční vypořádání by jí umožnilo vybudovat si náhradní bydlení, tj. kdyby od žalobců dostala dohromady vypořádání cca 700 000 Kč“. Uvedená věta byla zaprotokolována v uvozovkách. Výklad odvolacího soudu, který z tohoto vyjádření dovodil, že žalovaná má zájem o přikázání pozemku, avšak za předpokladu („jen“), že se jí dostane náhrada ve výši přibližně 700 000 Kč, není ani nelogický, ani nepřiměřený. Dovolatelka sice tvrdí, že soud měl přihlédnout k jejím návrhům k této věci v průběhu řízení, nicméně je třeba připomenout, že, obecně vzato, žalovaná tyto návrhy měnila (viz bod 4 rozsudku soudu prvního stupně), a že vzhledem k tomu, že spor byl zahájen v roce 2008, bylo nutné při závěrečném jednání současné požadavky žalobkyně pečlivě formulovat. Úvaha odvolacího soudu, že žalovaná má zájem o přikázání pozemku jen za předpokladů uvedených výše, tak není zjevně nepřiměřená.
Ostatně kdyby rozhodnutí odvolacího soudu bylo v tomto ohledu překvapivé, jak dovolatelka tvrdí, šlo by jen o vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a ke které dovolací soud přihlíží jen, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř., viz též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3342/2016).
3. Zda soud mohl a měl při stanovení vypořádacího podílu aplikovat §492 odst. 2 o. z. o mimořádné ceně věci, když tato otázka nebyla ve vztahu k vypořádání spoluvlastnictví dovolacím soudem dosud řešena.
K takto vymezené otázce dovolatelka doplňuje: Z hlediska úvahy o aplikovatelnosti mimořádné ceny je podstatné, že taková cena je spojována mimo jiné se situací, kdy je nahrazována hodnota věci, přičemž jednání osoby povinné k náhradě je motivováno zlou vůlí, škodolibostí či jinou záští. Podle názoru dovolatelky je i pro účel tohoto posouzení nutno zkoumat příčinu konfliktů, čehož se dovolatelka v řízení dovolávala a vyhodnotit, zda důsledek vyloučení dovolatelky ze spoluvlastnictví nespočívá ve svévolném, škodolibém nebo záští vedeném jednání ostatních spoluvlastníků. Pokud ano, nelze vyloučit právo na poskytnutí náhrady ve výši ceny mimořádné obliby.
Dovolatelka tvrdí, že nastalou situaci vyvolali žalobci, resp. družka žalobce. Zvláštní poměry a zvláštní obliba věci je dána skutečností, že žalovaná bude nucena proti své vůli opustit dům, v němž strávila podstatnou část svého života, když současně spoluvlastnický podíl je dědictvím po jejím otci, k němuž měla vřelý vztah. Opuštění nemovitostí je pro ni mimořádně bolestné. Soudy měly zkoumat příčinu konfliktů a v návaznosti na to aplikovat při určení přiměřené výše náhrady mimo jiné i §492 odst. 2 o. z. o mimořádné ceně.
K takto vymezenému důvodu přípustností dovolání dovolací soud uvádí: Dovolatelka při jeho formulaci vychází z jí tvrzeného skutkového stavu, soudy však vyšly z jiných zjištění. Především se připomíná, že příčinou konfliktů se soudy zabývaly – k tomu viz body 18 – 32 rozsudku soudu prvního stupně, nicméně soud prvního stupně nepovažoval za možné na základě provedeného dokazování jednoznačně určit, kdo původně konflikty vyvolal. Odvolací soud k tomu dodal: „Z toho odvolací soud nedovozuje, že žalovaná je původcem všech konfliktů, lze z toho však dovodit, že její povaha ke konfliktům minimálně přispívá a že není důvod očekávat jejich konec“.
Objektivně byla tedy zjištěna existence velmi konfliktních vztahů mezi účastníky; jestliže z řízení jasně nevyplynulo, kdo byl na více aktivní při vyvolání konfliktu, nemohly soudy vzít při rozhodování o vypořádání uvedené hledisko, které by ostatně bylo jen jedním z mnoha, do úvahy. To, že ze strany žalobců nešlo o zneužití práva, je vysvětleno výše. Již proto nejde o případ, kdy jednání „osoby povinné k náhradě je motivováno zlou vůlí, škodolibostí či jinou záští“.
Pokud jde o aplikaci §492 odst. 2 o. z., učinil k němu soud prvního stupně závěr, že zvláštní vztah žalované k nemovitosti není takové intenzity, že by zakládal skutkovou podstatu §492 odst. 2 o. z., tedy, že by na straně žalované byla tzv. zvláštní obliba, která musí být vyvolána náhodnými vlastnostmi věci. Tento závěr podrobně odůvodnil na základě zjištěného skutkového stavu.
K tomu dovolací soud dodává, že aplikace §492 odst. 2 o. z. o mimořádné ceně věci z důvodů zvláštní obliby přichází do úvahy jen (v případech, ve kterých to zákon připouští) tam, kde o skutková zjištění umožňují učinit závěr o takové zvláštní oblibě. Podle zjištění soudu prvního stupně nelze na základě zjištěných skutečností žalované takovou mimořádnou oblibu přičítat. Uplatní se tedy to, co dovolací soud vyslovil v podobné věci v usnesení ze dne 16. 1. 2020, sp. zn. 22 Cdo 4240/2018 (ústavní stížnost proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. III. ÚS 1099/20): „Dovolatelka vymezuje právní otázku hmotného práva (stanovení vypořádacího podílu v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví na základě mimořádné ceny věci, s přihlédnutím ke zvláštní oblibě dané citovou vazbou k věci). Vychází však ze zcela jiného skutkového stavu, než z jakého vyšly soudy nalézací. Soud prvního stupně učinil totiž skutkový závěr, že dovolatelka svůj tvrzený citový vztah k vypořádávaným věcem neprokázala, odvolací soud po doplnění dokazování znaleckým posudkem o stavu nemovitostí v důsledku dlouhodobého neužívání a neudržování vzal za prokázáno, že citový vztah dovolatelky k nemovitým věcem neexistuje. Tímto skutkovým stavem je pak dovolací soud vázán.
V dovolání tak dovolatelka zpochybňuje zjištění soudu o skutkovém stavu věci, ze kterého nalézací soudy vycházely, naznačuje odlišné skutkové závěry o svém vztahu k vypořádávaným nemovitým věcem a o jejich ceně. Těmito námitkami podrobuje kritice skutkové závěry odvolacího soudu a namítá nesprávné hodnocení důkazů. Námitky k nesprávnému právnímu posouzení věci založené na kritice nedostatečně a nesprávně zjištěného skutkového stavu věci přípustnost dovolání přitom založit nemohou. Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013)“.
Protože v řízení nebyly ani „zvláštní obliba“, ani zneužití práva žalobci prokázány, nemůže přípustnost dovolání založit řešení otázky, zda §492 odst. 2 o. z. o mimořádné ceně věci z důvodů zvláštní obliby lze aplikovat i v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví; to platí tím spíše, že možnost aplikace tohoto ustanovení dovolatelka opírá o tvrzení že „jednání osoby povinné k náhradě je motivováno zlou vůlí, škodolibostí či jinou záští“. Proto nebylo třeba řešit otázku, zda aplikace §492 odst. 2 o ceně zvláštní obliby je v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví vůbec přípustná.
4. „Zda cena vypořádacího podílu byla stanovena jako přiměřená a zda byla řádně zjištěna. Dovolatelka má za to, že odvolací soud posoudil tuto otázku v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR, např. s rozhodnutím dovolacího soudu sp. zn. 30 Cdo 3450/2007“.
V této souvislosti vytýká soudům, že se nezabývaly jejími námitkami proti znaleckému posudku. Tuto námitku uplatnila i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně; odvolací soud k ní pod bodem 15 rozsudku uvedl: „Pokud se týče výše náhrady, kterou jí mají žalobci zaplatit, namítla žalovaná v odvolání, že se soud prvního stupně nedostatečně zabýval jejími námitkami. To je však přinejmenším značně zavádějící. Již ve znaleckém posudku z 29. 4. 2016 se znalec vyjádřil k 53 námitkám žalované (č. l. 683 an.) a na řadu dotazů žalované odpověděl i při svém výslechu na ústním jednání konaném 6. 3. 2018 (č. l. 808). Dále znalec námitkám žalované věnoval samostatné vyjádření o téměř 20 stranách (č. l. 865). Proto znalci ani soudu prvního stupně nelze vyčítat opomenutí ručně na 5 a 1/2 stranách sepsaných otázek, připojených k podání zástupkyně žalované (č. l. 817). Formou i mimořádným rozsahem považuje odvolací soud toto ‚umořování‘ znalce již za zneužití procesních práv“. Vzhledem k obsahu spisu nepovažuje dovolací soud tento názor odvolacího soudu za zjevně nepřiměřený. Také na výtku, že cena určená znaleckým posudkem nebyla aktualizována, odvolací soud odpověděl pod bodem č. 16 rozhodnutí. Cena k době vydání rozhodnutí soudu prvního stupně aktualizována byla; vzhledem k relativně krátké době, která uplynula mezi rozhodnutím soudů obou stupňů, pak nebylo třeba ji dále aktualizovat (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4185/2008).
Námitky proti hodnocení důkazů jsou v dovolacím řízení nepřípustné (viz výše); pokud snad mělo toto nesprávné hodnocení spočívat v tom, že soudy se nezabývaly všemi námitkami žalované proti znaleckým posudkům, odkazuje se na to, co se uvádí k bodu 15 rozsudku odvolacího soudu. Navíc má-li dovolatelka – která cituje rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 46/06 - zato, že soud „slepě důvěřoval závěrům znalce“, nebo že vyšel z „posudku, který neobsahoval určitě, srozumitelně a logicky pochopitelný popis skutečností, z nichž znalec při tvorbě svých dílčích závěrů vycházel“ (věc Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3450/2007), jde o její subjektivní pocit, který neodpovídá postupu soudu v řízení. Ostatně posledně uvedený rozsudek spojuje takový postup s „jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“, a k té lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání.
Soud prvního stupně ani odvolací soud se podle dovolatelky nevypořádaly s jejím požadavkem, aby hodnota nemovitostí pro účely vypořádání byla navýšena o to, oč byla snížena její hodnota z důvodu žalobci úmyslně zanedbané údržby. Míra snížení hodnoty nemovitostí byla znalcem konstatována ve výši 20 %, žalovaná však polemizovala s výší stanovené míry, neboť dle jejího názoru je údržba úmyslně zanedbána tak zásadně, že z tržního hlediska musí představovat výraznější míru znehodnocení nemovitosti.
I tento požadavek vychází z jiného než zjištěného skutkového stavu.
Soud prvního stupně zjistil: „Žalovaná se rovněž nijak nepodílí na údržbě domu, ačkoliv jej více než z poloviny užívá, přičemž toto samé vyčítá oběma žalobcům, když však prvý žalobce žije ve zděné kůlně na zahradě domu a druhý žalobce se pro rozpory v domě raději zdržuje u své družky“. Za takto zjištěného skutkového nelze v dovolacím řízení o relevanci požadavku žalované uvažovat, a vůbec už ne ve vztahu k přípustnosti dovolání, kterou v této (a ostatně ani v některých dalších vytýkaných věcech) nijak nevymezuje.
5. Dovolatelka též tvrdí, že napadené rozhodnutí porušilo její ústavní právo na bydlení; odkazuje též na čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Tvrdí, že soudy rozhodly v rozporu s právním názorem, který dovolací soud vyslovil v rozsudku ze dne 29. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2744/2011; již soud prvního stupně však upozornil na to, že dovolatelka cituje jen část uvedeného rozhodnutí, ze kterého se rozhodně nepodává, že by nebylo možné vyloučit ze spoluvlastnictví domu osobu, která v něm bydlí.
V uvedeném rozhodnutí se uvádí. „Podle názoru dovolacího soudu je zajištění bytové potřeby účastníků důvodem, ke kterému je třeba při zvažování možnosti zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví přihlížet. Soud musí vzít do úvahy mimo jiné i okolnosti, za kterých došlo k nabytí spoluvlastnického podílu, dále přihlédnout k tomu, zda spoluvlastníci užívají část domu (resp. byt v domě) v rozsahu odpovídajícím jejich spoluvlastnickému podílu a zvážit, zda výše poskytnuté náhrady jim umožní pořídit si jiné bydlení; přitom je třeba vzít do úvahy i rozdíl mezi právním postavením osoby, bydlící v bytě na základě věcněprávního titulu (zde spoluvlastnictví) a nájemníka bytu. Významný pro rozhodnutí může být i špatný zdravotní stav účastníků a nutnost zachovat bydlení rodinným příslušníkům (rodičům). Tyto okolnosti ovšem nelze posuzovat izolovaně od dalších zjištěných skutečností, jakými jsou např. nutnost zajistit řádnou údržbu domu, resp. vyhrocené špatné vztahy mezi účastníky; vždy je však třeba se jimi zabývat, zvažovat oprávněné zájmy všech účastníků a v případě rozporu těchto zájmů vysvětlit, proč byla dána přednost jen některým z nich“.
Odvolací soud pak na námitky reagoval pod bodem 14 rozsudku, podrobněji soud prvního stupně pod bodem 89; na tato rozhodnutí dovolací soud pro stručnost odkazuje, a dodává, že je třeba připomenout skutková zjištění soudu prvního stupně: „V průběhu řízení rovněž nebylo zjištěno, že by v minulosti někdo žalovanou donutil dům opustit, když ona sama uvedla, že do XY odešla za svým přítelem, který tehdy vlastnil byt a přebývala u něj (i když ne trvale). Ostatně již ve svém vyjádření ze dne 21. 1. 2009 žalovaná tvrdila, že v domě nebydlí, resp. nemůže trvale bydlet, pro rozpory s žalobci. Dokazováním bylo rovněž zjištěno, že žalovaná (o víkendech – pozn. dovolacího soudu) dům užívá podle své libosti a v rozsahu, který navíc přesahuje její menšinový šestinový podíl, neboť v domě o dvou nadzemních podlažích užívá nerušeně značnou část přízemí a celé horní poschodí. Soudem bylo zjištěno při místním šetření, že v té části domu, kterou užívá výlučně žalovaná, je nahromaděno velké množství odpadu, je zde nepořádek, špína a velké množství víceméně nepotřebných věcí a celé horní poschodí připomíná skladiště nepotřebných věcí“.
Za tohoto stavu není rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Vzhledem k tomu, že žádná z dovolatelkou vymezených otázek přípustnost dovolání nezakládá, je její dovolání nepřípustné.
K dovolání žalobců:
Dovolání podle §237 není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Proto nezbylo, než dovolání žalobců odmítnout jako nepřípustné.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání účastníků přípustnými, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 1. 2021
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu