ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.1520.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 1520/2021-1552
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně J. M. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Pavlou Galiovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, za účasti hlavního města Prahy , identifikační číslo osoby 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2/2, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, zastoupeného JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 10, Dykova 1158/17, o převodu jiných zemědělských pozemků oprávněné osobě, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 285/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2021, č. j. 58 Co 413/2020-1532, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2021, č. j. 58 Co 413/2020-1532, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 21. 10. 2020, č. j. 42 C 285/2017-1452, nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemků, označených dle připojeného oddělovacího geometrického plánu vyhotoveného Geodetickou kanceláří Nedoma & Řezník s.r.o. jako pozemky parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY, jako pozemků náhradních podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále i jen jako „zákon o půdě“), k uspokojení restitučních nároků žalobkyně plynoucích z tam označených rozhodnutí pozemkového úřadu (výrok I.); ve zbylém rozsahu, tj. v části, kterou se žalobkyně domáhala převodu pozemku označeného dle téhož oddělovacího geometrického plánu jako pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY, žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV).
Podle závěru soudu prvního stupně je žalobkyně oprávněnou osobou (§4 zákona o půdě), mající právo na poskytnutí náhradních pozemků za pozemky, jež jí nebylo možno vydat pro zákonem stanovené překážky (§11, §11a zákona o půdě); výše restitučního nároku byla zjištěna ve věci provedenými znaleckými posudky (YBN CONSULT – Znalecký ústav s.r.o.). Postup žalované (jejího právního předchůdce) při uspokojování žalobkyní uplatňovaného restitučního nároku soud kvalifikoval jako liknavý a svévolný, uzavíraje, že se žalobkyně může domáhat uspokojení svého nároku převodem jiných vhodných pozemků mimo rámec veřejných nabídek náhradních pozemků. Při zjištění, že cena požadovaných náhradních pozemků nepřevyšuje zůstatek restitučního nároku, bylo žalobě vyhověno co do převodu požadovaných pozemků označených dle oddělovacích geometrických plánů jako pozemky parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY, u nichž nebyly zjištěny žádné zákonné překážky, jež by bránily jejich převodu žalobkyni (§11 zákona o půdě; §6 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících
zákonů – dále jen „zákon č. 503/2012 Sb.“). Pozemek označený oddělovacím geometrickým plánem jako parc. č. XY v katastrálním území XY dle soudu prvního stupně ovšem k převodu do vlastnictví žalobkyně vhodný není, neboť o jeho bezúplatný převod již požádal vedlejší účastník (hl. m. Praha) podle §7 odst. 1 písm. e) zákona č. 503/2012 Sb.
O odvoláních žalobkyně a žalované rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 2. 2021, č. j. 58 Co 413/2020-1532, jímž rozsudek soudu prvního stupně změnil v části výroku pod bodem I (jímž bylo žalobě vyhověno) tak, že se žaloba na nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu tam označených pozemků (dle připojeného geometrického plánu) parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, zamítá (výrok I). Ve výroku pod bodem II (jímž byla žaloba zamítnuta) a ve výroku IV (o náhradě nákladů řízení v poměru mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem) byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (výrok II) a zároveň bylo rozhodnuto o nákladech řízení u soudu prvního stupně v poměru mezi účastníky (výrok III) a o nákladech odvolacího řízení (výroky IV a V).
Odvolací soud vzal za správné závěry soudu prvního stupně o statusu žalobkyně (coby oprávněné osoby; §4 zákona o půdě), jíž svědčí právo na převod náhradních zemědělských pozemků za pozemky, jež jí nebylo možno vydat pro zákonem stanovené překážky (§11, §11a zákona o půdě); přitom aproboval i ten závěr, že nárok dosud nedošel uspokojení zejména pro liknavost žalované (jejího předchůdce) a že vydání pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY brání překážka tkvící v žádosti obce (vedlejšího účastníka) o převod dotčeného pozemku podle §7 odst. 1 písm. e) zákona č. 503/2012 Sb. (kdy odvolací soud vyšel i z oznámení vedlejšího účastníka, že na jím podané žádosti o bezúplatný převod citovaného pozemku i nadále trvá a žalovaná uvedla, že v převodu části označeného pozemku – v rozsahu plochy funkčního označení „IZ“ (izolační zeleně) – neshledává překážky, jež by bránily převodu této části pozemku. Oproti soudu prvního stupně ovšem odvolací soud nalezl důvod, pro který nepovažoval za možné žalobě vyhovět ani ohledně pozemků označených (dle připojeného oddělovacího geometrického plánu) jako parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území Stodůlky. S odkazem na závěry vyslovené Ústavním soudem v nálezu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3804/19, uzavřel,
že mají-li tyto pozemky teprve vzniknout na základě zpracovaných oddělovacích geometrických plánů, aniž by o rozdělení pozemků bylo rozhodnuto (byl k němu udělen souhlas) příslušným stavebním úřadem, nemůže soud takový postup svým rozhodnutím „posvětit“, neboť si v tomto řízení (o nahrazení projevu vůle) nemůže osobovat pravomoc rozhodnout o dělení pozemků namísto správního orgánu a nerespektovat tak princip dělby moci. Tyto závěry podle odvolacího soudu dopadají i na pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY, jenž by měl také vzniknout až na základě oddělovacího geometrického plánu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení vymezených otázek hmotného práva napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a že rozsudek závisí i na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešené; jako dovolací důvod dovolatelka ohlašuje, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za ně označuje odvolacím soudem přejímaný závěr, že v řízení o vydání náhradního pozemku oprávněné osobě dle zákona o půdě (coby předpisu restituční povahy) soud nemá pravomoc rozhodnout o dělení nárokovaného (náhradního) pozemku v situaci, kdy tento pozemek sice není vhodný k vydání v celé své výměře, ale jeho převoditelnost je dána k části oddělené geometrickým plánem, jež se stává nedílnou součástí rozsudku, jímž je nahrazen projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu oddělené pozemkové části. Takový závěr považuje za rozporný s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, odkazujíc např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu „sp. zn. 28 Cdo 809/2020, a sp. zn. 28 Cdo 4144/2018“, a současně odporující i interpretačnímu pravidlu ex favore restitutionis , bezpočtukrát akcentovanému i Ústavním soudem. Namítá, že napadeným rozhodnutím bylo narušeno její legitimní očekávání, jestliže v minulosti ji soudy přiřkly pozemky, jako náhradní, o jejichž oddělení rozhodl právě soud na základě oddělovacích geometrických plánů bez předchozího souhlasu stavebního úřadu, považujíc výklad a použití ustanovení §82 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) – dále jen „stavební zákon“, v souzené věci za zjevně nesprávné. Zmiňuje, že žalovaná není příslušná hospodařit s pozemky (jejich částmi), na nichž je umístěno těleso pozemní komunikace, takové části je povinna oddělit geometrickým plánem a zastavěné části převést do vlastnictví příslušného subjektu, přičemž právě o takový případ, kdy nárokované (geometrickými plány oddělené) části pozemků byly odděleny od těch částí pozemků, na nichž je umístěno těleso pozemní komunikace, jde i v nyní projednávané věci. Dovozuje proto, že souhlasu stavebního úřadu s oddělením pozemků v těchto typech sporů není zapotřebí a nelze tudíž aplikovat ani závěry z nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3804/19. Krom toho odvolacímu soudu vytýká, že přijal závěry soudu prvního stupně stran nepřevoditelnosti pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY z důvodu žádosti vedlejšího účastníka (hl. m. Praha) o bezúplatný převod pozemku podle §7 zákona č. 503/2012 Sb., aniž by zkoumal, zda žádost obce o bezúplatný převod pozemku byla uplatněna řádně, zda byly naplněny podmínky §7 zákona č. 503/2012 Sb., zda a z jakého důvodu obec na podané žádosti trvá, zda její žádosti ze strany státu bude moci být vyhověno a zdali jí uplatňovaný nárok (kupř. plynutím času) nezanikl, k čemuž také odkazuje na judikaturu dovolacího soudu. Jako dovolacím soudem dosud neřešenou pak dovolatelka klade otázku, zdali pozemek zařazený v územním plánu obce do plochy „izolační zeleň“ je pozemkem, na který obec může uplatnit právo na bezúplatný převod podle §7 odst. 1 písm. e) zákona č. 503/2012 Sb., vyslovujíc přesvědčení, že tak tomu není, neboť takový pozemek není určený k realizaci zeleně ve smyslu posledně citovaného ustanovení. Rozhodnutí odvolacího soudu dovolatelka označuje za překvapivé, považujíc je současně za nepřezkoumatelné, nesoucí znaky libovůle a jako takové zasahující do jejího práva na spravedlivý proces. Navrhuje jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Vedlejší účastník na straně žalované považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné, dovolání za nedůvodné a navrhl jeho zamítnutí.
V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); v textu i jen „o. s. ř.“.
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní), zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem stanovené (obligatorní) náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz dále).
Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Zmatečnosti (§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají. [Poukazuje-li dovolatelka v této souvislosti na určité nedostatky odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, nejde o takové deficity, jež by činily rozhodnutí nepřezkoumatelným, jestliže vytýkaná pochybení nebyla podle obsahu dovolání na újmu uplatnění práv dovolatelky; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1484/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1343/2014.]
Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Pro rozhodnutí této věci je zásadní (určující) vyřešení právní otázky, je-li soud v občanském soudním řízení, jehož předmětem je vydání jiných (náhradních) zemědělských pozemků (označených zde oddělovacími geometrickými plány jako pozemky parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, a pozemek parc. č. XY v k. ú. XY) oprávněné osobě (§11a odst. 1 zákona o půdě) oprávněn rozhodnout o dělení nárokovaného (náhradního) pozemku v situaci, kdy tento pozemek sice není vhodný k vydání v celé své výměře, ale jeho převoditelnost je dána k části oddělené geometrickým plánem, jež se stává nedílnou součástí rozsudku, jímž má být nahrazen projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu oddělené pozemkové části. Odvolací soud – zejména s ohledem na závěry vyslovené Ústavním soudem v nálezu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3804/19 – uzavírá, že nikoliv. Takové posouzení nepovažuje Nejvyšší soud za správné. Přijaté řešení se zřetelně rozchází s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jíž Nejvyšší soud aktuálně shrnul a dále rozvinul např. i v rozsudku ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 509/2021 (na který následně odkázal např. i v usnesení ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 979/2021), v němž se vyslovil i k aplikovatelnosti odvolacím soudem zmiňovaného nálezu, neshledávaje žádný rozumný důvod se od konzistentní judikatury Nejvyššího soudu reflektující řešení této otázky i na pozadí aplikace ustanovení §82 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, jakkoliv odchýlit. Relevantní části nosných důvodů odkazovaných rozhodnutí sluší se proto připomenout i ve věci nyní posuzované, stejně tak jako právní úpravu, jíž se zde práva a povinnosti řídí.
Podle ustanovení §11a odst. 1 věty první zákona o půdě oprávněným osobám uvedeným v §4, kterým podle tohoto zákona nelze vydat pozemek odňatý způsobem uvedeným v §6 odst. 1 a 2, převádí pozemkový úřad jiné pozemky na základě veřejných nabídek, není-li dále stanoveno jinak.
Podle ustanovení §82 odst. 3 věty první stavebního zákona rozhodnutí o dělení nebo scelování pozemků se nevyžaduje, pokud podmínky pro dělení nebo scelení pozemků jsou dány regulačním plánem, rozhodnutím stavebního úřadu nebo rozhodnutím podle zvláštního právního předpisu 33) [V poznámce č. 33 je uveden odkaz na „§2, 3 a 11 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a o pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů“ (dále „zákon o pozemkových úpravách“)].
Podle ustanovení §1114 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu veřejné moci se vlastnického práva nabývá dnem, který je v něm určen. Není-li v rozhodnutí takový den určen, nabývá se vlastnického práva dnem právní moci rozhodnutí.
Podle ustanovení §161 odst. 3 o. s. ř. pravomocné rozsudky ukládající prohlášení vůle nahrazují toto prohlášení.
Otázka dělení pozemků oddělovacím geometrickým plánem a nezbytnosti souhlasu (územního rozhodnutí) stavebního úřadu s takovým dělením není pro rozhodovací praxi dovolacího soudu otázkou novou (a závěry uvedené v rozsudku ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 509/2021, jsou toliko jejím rozvinutím a reakcí na některé závěry vyslovené Ústavním soudem v nálezu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3804/19). Například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 586/2017, byl vyjádřen názor, že „rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví podle §1143 a násl. o. z.
je – z pohledu §82 odst. 3 stavebního zákona – rozhodnutím podle zvláštního předpisu, které nevyžaduje vydání územního rozhodnutí. To odpovídá jednak textu zákona (jde o rozhodnutí podle zvláštního právního předpisu, tedy zvláštního ve vztahu ke stavebnímu zákonu), a také konstantní a nikdy nezpochybněné soudní praxi. Lze poukázat i na relativně samostatné uplatňování veřejného a soukromého práva (§1 odst. 1 o. z.); pokud by byl soud rozhodující o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k pozemku vázán na vydání územního rozhodnutí, byl by to zásah do jeho pravomoci, neboť rozhodnutí by bylo vázáno na – navíc ještě předchozí – vydání územního rozhodnutí, které by fakticky do značné míry předurčilo obsah rozsudku.“
Vztah formulace obsažené v ustanovení §82 odst. 3 stavebního zákona k rozhodování soudu v soukromoprávních věcech (konkrétně i podle zákona o půdě), na jejichž základě dochází ke vzniku nové (nemovité) věci v právním smyslu a současně konstituování vlastnického práva k ní dovolací soud opakovaně a konzistentně vyjadřuje ve své judikatuře, z níž za zmínku stojí upozornit na souhrnné závěry vyjádřené s odkazem na předešlou rozhodovací praxi dovolacího soudu v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4144/2018, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 809/2020. V těchto rozhodnutích Nejvyšší soud uvedl, že „rozhodnutí soudu, jímž se Pozemkovému fondu ČR ukládalo, či České republice – Státnímu pozemkovému úřadu ukládá, uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu náhradního pozemku dle zákona o půdě, je rozhodnutím podle zvláštního předpisu, podle zákona o půdě, přičemž podle ustálené rozhodovací praxe jde o rozhodnutí státního orgánu o nabytí vlastnictví, podle něhož se oprávněná osoba stává vlastníkem pozemku dnem právní moci rozhodnutí soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2669/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4161/2017, a rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2060/2010, uveřejněný pod číslem 19/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a nikoliv o rozhodnutí nahrazující prohlášení vůle dle ustanovení §161 odst. 3 o. s. ř. (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017). Je pak také obecně v souladu s ustálenou soudní praxí, pokud soud, jenž rozhoduje o vlastnickém právu k pozemku, který se neshoduje s parcelami vymezenými v operátech katastru nemovitostí, odkáže v rozsudku na geometrický plán, který předmětný pozemek polohově vymezuje (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1404/2009). V případech, kdy v důsledku soudního rozhodnutí vzniká mezi pozemky nová hranice, je nutné vyhotovit plán s náležitostmi geometrického plánu, jenž bude součástí rozhodnutí (k tomu srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 75/2016, v této souvislosti odkazující již na stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu SSR ze dne 27. 6. 1972, sp. zn. Cpj 57/71, uveřejněné pod číslem 65/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).“
Ve stejném duchu, byť s akcentem na smysl a účel úpravy územního rozhodování o dělení nebo scelování pozemků ve smyslu ustanovení §32 odst. 1 písm. e) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, ingerenci stavebního úřadu posoudil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 2 As 62/2008 (tento rozsudek je přístupný, stejně jako dále označená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu http://www.nssoud.cz ), v němž uvedl: „Konečně k námitce, že geometrický plán neobsahoval doložku dle ustanovení §32 odst. 1 písm. e) stavebního zákona z roku 1976 zdejší soud rovněž odkazuje na argumentaci krajského soudu v tom směru, že citované ustanovení se týká umísťování staveb, využívání území a ochrany důležitých zájmů v území, nicméně v daném případě se jednalo toliko o určení vlastnického práva rozhodnutím soudu podle občanského zákoníku, takže se jednalo o zcela odlišnou situaci, na kterou citovaná úprava obsažená ve stavebním zákoně vůbec nedopadala.“ I na tento závěr, byť není součástí ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, lze přiměřeně odkázat, neboť osvětluje důvod iniciace postupu stavebního úřadu podle citovaného ustanovení, jež významově, byť v nepoměrně stručnější podobě, odpovídá úpravě územního rozhodování obsažené v ustanoveních §76 až 83 stavebního zákona.
Nejvyšší soud nijak nezpochybňuje ústavně zakotvené pravidlo o závaznosti vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu pro všechny orgány i osoby ve smyslu ustanovení článku 89 odst. 2 Ústavy České republiky. V judikatuře samotného Ústavního soudu je tato závaznost spojena, kromě výroku, s nosnými důvody jeho rozhodnutí (ratio decidendi) ve skutkově obdobných případech (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 2/03, nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04, nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, nález Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 4/06, a z nedávné doby nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2158/16, a nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2503/18). V případě precedenční závaznosti nálezu existuje možnost, aby obecný soud právní názory Ústavního soudu nerespektoval a předestřel vlastní konkurující úvahy, na jejichž základě začne s Ústavním soudem vést tzv. ústavněprávní justiční dialog (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 2941/17, nález Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2020, sp. zn. II. ÚS 4162/19, nebo nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 1711/20).
I právě projednávaná právní věc a závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3804/19, formulované ve skutkově a právně obdobné věci k takovému dialogu aktuálně vytvářejí prostor. Nejvyšší soud plně nepřisvědčuje závěru Ústavního soudu, že rozhodnutím obecného soudu o rozdělení pozemku (geometrickým oddělovacím plánem) v řízení o nahrazení projevu vůle (žalované) k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemku ve smyslu ustanovení §11a odst. 1 zákona o půdě dojde k porušení ústavně zaručeného práva na ochranu majetku podle ustanovení článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na soudní ochranu podle ustanovení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tento závěr doplněný v ústavně-právní rovině i konkluzí o nerespektování principu dělby moci mezi orgánem soudním na straně jedné a správním na straně druhé (viz článek 2 odst. 1 a 3 Ústavy České republiky a článek 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) promítl Ústavní soud do sféry podústavního práva takovou interpretací a aplikací ustanovení §82 odst. 3 stavebního zákona, §161 odst. 3 o. s. ř. a §1012, §1105 a §1114 o. z., jejíž správnost dovolací soud nesdílí. Precedenční závaznost nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3804/19, dále podstatně oslabuje disentní (odlišné) stanovisko člena tříčlenného III. senátu Ústavního soudu, který věc projednal a rozhodl, ústavního soudce JUDr. Ing. Jiřího Zemánka, CSc. Konečně, nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3804/19 opomíjí, že řízení o nahrazení projevu vůle povinné osoby uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu (náhradního) pozemku ve smyslu ustanovení §11a odst. 1 zákona o půdě má zřetelný restituční rozměr a všechna ustanovení, jejichž užití ve věci přicházelo v úvahu, měla být interpretována s respektem ke smyslu a účelu restitučního zákonodárství se zapojením interpretační direktivy ex favore restitutionis .
Podle ustanovení §82 odst. 3 věta první stavebního zákona rozhodnutí o dělení nebo scelování pozemků se nevyžaduje, pokud podmínky pro dělení nebo scelení pozemků jsou dány regulačním plánem, rozhodnutím stavebního úřadu nebo rozhodnutím podle zvláštního právního předpisu [V poznámce č. 33 je pak uveden odkaz na „§2, 3 a 11 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a o pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů“ (dále jen „zákon o pozemkových úpravách“)].
Pochybnosti nemůže ani v poměrech přítomné právní věci vzbuzovat význam poznámky pod čarou připojené k ustanovení §82 odst. 3 stavebního zákona, jež ve spojení s užitou neurčitou formulací v zákonném textu „podle zvláštního právního předpisu“ odkazuje na ustanovení §2, §3 a §11 zákona o pozemkových úpravách. Je výrazem ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu názor o normativním dosahu poznámek pod čarou vyjádřený v nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 485/98, a v nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 22/99, formulovaný v tom smyslu, že „posláním poznámek pod čarou či vysvětlivek je pouhé zlepšení přehlednosti a orientace v právním předpisu formou legislativní pomůcky, která z povahy věci nemůže stanovit závazná pravidla chování nebo pravidla pro interpretaci daného ustanovení. Taková pravidla musí právní předpis buď uvést přímo nebo odkázat na jiný zřetelný právní předpis či pravidlo chování vyjádřené jinou formou (např. mezinárodní smlouva apod.). Obecné ustanovení v zákoně a jeho omezení až ve vysvětlivce pod čarou neodpovídá uznávaným principům právního státu v demokratických systémech.“ Povaha poznámky pod čarou je zřetelně objasněna i v nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2000, sp. zn. I. ÚS 653/99, v němž Ústavní soud zdůraznil, že poznámka nemůže mít omezující význam, nevyplývá-li tento přímo ze znění zákonného textu. Rozhodovací praxe dovolacího soudu konkluze o významu poznámek pod čarou formulované ve shora uvedených nálezech aprobuje a zdůrazňuje ten závěr, že „poznámky pod čarou tak představují informaci k výkladu e ratione legis , kdy mohou eventuálně mít pouze pomocný (orientační) interpretační význam, takto slouží jen k orientaci, přičemž právní norma, na kterou poznámka odkazuje, musí být interpretována a aplikována ve shodě s právní normou odkazující a důsledně ve shodě s celým právním řádem“ (v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1905/2020, citováno z důvodů nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 10/06, a nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 10. 1996, sp. zn. III. ÚS 276/96). V rozsudku ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 23 Cdo 1780/2017, uveřejněném pod číslem 21/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud doplnil, že s ohledem na poznámku pod čarou spojující právní normu odkazující s právní normou odkazovanou je třeba vyložit konkrétní ustanovení zákona s použitím standardních interpretačních metod (výklad jazykový, logický, systematický), a pokud by nevedly ke spolehlivému výsledku, přihlédnout k účelu, jenž byl přijetím zákona sledován.
Právě uvedená východiska nálezové judikatury Ústavního soudu, jež reflektuje (výše připomenutá) rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, bere v poměrech projednávané věci v úvahu i dovolací soud, přičemž na základě racionálního úsudku založeného na posouzení povahy právního předpisu, na nějž je ustanovením §82 odst. 3 stavebního zákona použitou neurčitou formulací „podle zvláštního právního předpisu“ odkazováno, dospívá k závěru, že zvláštním právním předpisem je v kontextu citovaného ustanovení i zákon o půdě.
Ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 o. s. ř. soudy v občanském soudním řízení projednávají spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Pravomoc civilního soudu v soukromoprávních věcech má obecnou (generální) povahu, což znamená, že je v těchto věcech dána vždy (i když to právní předpis výslovně nestanoví), vyjma případů, kdy zákonné zmocnění dává k projednání a rozhodnutí věci soukromého práva pravomoc jinému orgánu. Pramenem obecného soukromého práva je zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, mezi řadu pramenů zvláštního soukromého práva lze zařadit z restitučních předpisů i zákon o půdě. V souvislosti s řízením podle části páté občanského soudního řádu judikatura Nejvyššího správního soudu za poměr soukromoprávní označuje také vztah mezi oprávněnou a povinnou osobou a spor o vydání nemovité věci (určení vlastnického práva) soukromoprávním sporem o vlastnictví (srovnej přiměřeně usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2020 Sb. ze dne 5. 8. 2010, č. j. Konf 64/2009-7, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2003, sp. zn. 7 As 2/2003, nebo usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2003, sp. zn. 5 A 120/2001). Ochranu vlastnickému právu k věci poskytují soudy v civilním soudním řízení z podnětu vlastnických žalob [(rei)vindikační, negatorní (zápůrčí), o určení vlastnického práva], popřípadě žaloby na určení hranice mezi pozemky. Soudní rozhodnutí o vlastnickém právu může jeho vznik, změnu nebo zánik deklarovat, tj. prohlásit, že určitá skutečnost, s níž právní předpisy vznik, změnu nebo zánik vlastnického práva spojují, (již) nastala. Rozhodnutí soudu o vlastnickém právu však může samo o sobě být i právním důvodem jeho vzniku (má tak konstitutivní povahu) s účinky ke dni, který je v rozhodnutí určen, jinak ke dni jeho právní moci. V rozhodování soudů o vlastnickém právu, jež má konstitutivní povahu, může být přítomen nejen prvek subjektový, ale i předmětový, spojující vznik vlastnického práva nového vlastníka k nově vytvořené věci v právním slova smyslu samostatné (srovnej např. ustanovení §1144 o. z.).
Pravomoc soudu v civilním řízení rozhodnutím nahradit projev vůle žalované povinné osoby k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu náhradního pozemku je založena na ustanovení §11a odst. 1 zákona o půdě (ve znění účinném do 13. 6. 2006 se jednalo o ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě). Ingerence soudního rozhodování do soukromoprávního vztahu mezi oprávněnou a povinnou osobou přitom vyplývá nejen z obecného právního důsledku nesplnění povinnosti stanovené právním předpisem a právu imanentní možnosti si její splnění soudně vynutit, ale se zřetelem na účel a smysl restitučního zákonodárství se podává i z judikatury vrcholných soudů. Za notorietu v tomto směru již je třeba považovat rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srovnej zejména nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod číslem 531/2005 Sb.), jež je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt ) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V souvislosti s úvahami o „vhodnosti“ („převoditelnosti“) náhradního pozemku oprávněné osobě pak rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nepouští ze zřetele omezení, která pro uspokojení restitučního nároku in natura představují zákonné výluky uvedené v ustanoveních §11 odst. 1 zákona o půdě a §6 zákona č. 503/2012 Sb., a dále výluky dovozované judikaturou [zda nejde o pozemek zatížený (přednostními) právy třetích osob (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017)]. Naturální restituce v poměrech ustanovení §11a odst. 1 zákona o půdě je pak ve prospěch oprávněné osoby možná i ve vztahu k části nárokovaného pozemku, na nějž se nevztahují zákonné nebo judikaturou ustavené výluky, poté, kdy „převoditelná“ část pozemku je oddělena geometrickým plánem (kromě výše zmíněného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4144/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 809/2020, a judikatury dovolacího soudu v rozhodnutí uvedené, srovnej dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2419/2020).
Ve světle právě uvedeného výkladu o pravomoci soudu rozhodnout ve věci vyplývající z poměrů soukromého práva o rozdělení pozemku tam, kde podústavní právo (zákon) civilnímu soudu svěřuje kompetenci rozhodnout o vlastnickém právu (lhostejno, zda rozhodnutím konstitutivní nebo deklaratorní povahy), je třeba přistoupit k posouzení, zda „zvláštním právním předpisem“ ve smyslu ustanovení §82 odst. 3 stavebního zákona se rozumí i zákon o půdě, popřípadě i jiný soukromoprávní předpis. Odpověď na uvedenou otázku nelze nalézt v kategorizaci právního předpisu (zákona o pozemkových úpravách), jak učinil Ústavní soud kusou citací ustanovení §11 zákona o pozemkových úpravách v nálezu sp. zn. III. ÚS 3804/19 („odkazuje na jiný předpis správního práva a řízení před příslušným správním úřadem za účelem pozemkových úprav“), ale v celém jeho normativním obsahu. Za účelem pozemkových úprav je příslušnému správnímu orgánu svěřena kompetence (pravomoc) rozhodovat ve veřejném zájmu o prostorovém a funkčním uspořádání pozemků, jejich scelování nebo dělení. V souvislosti s pozemkovými úpravami původní pozemky zanikají a zároveň se vytvářejí pozemky nové, k nimž se uspořádávají vlastnická práva a s nimi související věcná břemena v rozsahu rozhodnutí podle §11 odst. 8 (§2 zákona o pozemkových úpravách). Rozhodnutí o schválení návrhu pozemkových úprav, jež nabylo právní moci, je závazným podkladem pro vydání rozhodnutí pozemkového úřadu, mimo jiné, i o výměně nebo přechodu vlastnických práv úpravou dotčených pozemků a pro zpracování geodetického souboru informací a doručuje se i katastrálnímu úřadu (§11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách). Jestliže se oznámení o zahájení pozemkových úprav a rozhodnutí o schválení návrhu pozemkových úprav zapisují do katastru nemovitostí poznámkou [§23 odst. 1 písm. l) a m) zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „katastrální zákon“)], vlastnické právo k novým pozemkům vzešlým z pozemkových úprav se zapisuje do katastru nemovitostí na základě rozhodnutí o výměně či přechodu vlastnického práva vkladem [§11 odst. 1 písm. a) a §17 odst. 2 katastrálního zákona]. Z právě uvedeného se podává, že zvláštním právním předpisem ve smyslu ustanovení §82 odst. 3 stavebního zákona je takový předpis, který orgánu veřejné moci (soudu nebo správnímu orgánu) umožňuje současně se vznikem nové nemovité věci (pozemku) rozhodnout i o vlastnickém právu k ní; toto kritérium pak naplňuje nejen občanský zákoník (konkrétně v ustanovení §1144 o. z.), ale i zákon o půdě (v ustanovení §11a), popřípadě i zákon č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 177/2013 Sb. [u výluk restitutio integrum dle ustanovení §8 odst. 1 písm. a) nebo f) citovaného zákona].
Ustanovení §82 odst. 3 stavebního zákona sice rozhodnutím o dělení, popřípadě scelení pozemků, umožňuje vznik nové nemovité věci (pozemku), nicméně ve stávajícím vlastnickém režimu. Proto také rozhodnutí stavebního úřadu ve smyslu ustanovení §82 odst. 3 stavebního zákona představuje přílohovou listinu pro provedení zápisu změny v souboru geodetických informací ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 písm. d) katastrálního zákona a nikoliv vkladovou listinu ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona, (toliko) na jejímž základě může být některé z práv definovaných v ustanovení §11 odst. 1 katastrálního zákona do katastru nemovitostí zapsáno; takovou vkladovou listinou pak může být rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci o vlastnickém právu ve smyslu ustanovení §17 odst. 2 a 4 katastrálního zákona [k problematice změny hranice pozemků provedené na základě schváleného záměru na dělení či scelování pozemků stavebním úřadem a zanesení změny do katastru nemovitostí (se zřetelem na právní úpravu katastrálního zákona účinnou od 1. 1. 2018) dovolací soud odkazuje na článek autorky Evy Barešové „Co přinese změněná definice pozemku v katastrálním zákoně“, uveřejněný v časopise Bulletin advokacie číslo 11/2017, str. 25, jenž je rovněž přístupný ve výběru literatury k ustanovení §82 stavebního zákona v ASPI Publishing].
Nelze přehlédnout, že v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3804/19 kritizovaném usnesení ze dne 20. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2031/2019, dovolací soud neodkazoval ve všech případech na řízení o určení vlastnického práva, ale na řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 586/2017), na vkladové řízení, v němž právním důvodem vzniku vlastnického práva bylo usnesení soudu o schválení smíru (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2669/2015), a na řízení o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy (viz rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2060/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4161/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 4144/2018). Pouze v odkazovaných věcech, v nichž byl vydán rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1404/2009, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 75/2016, se sice jednalo o řízení o určení vlastnického práva, nicméně jejich připomenutí dovolacím soudem bylo významné s ohledem na jimi řešenou problematiku „vzniku nové nemovité věci“ (pozemku) vymezeného geometrickým plánem a sporu o vlastnictví. Ostatně mezi řízením o určení vlastnického práva a řízením o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o převodu vlastnického práva je významný pouze rozdíl v účincích vydaného pravomocného soudního rozhodnutí, které v prvém případě působí ex tunc , tj. váže se zpětně ke skutečnosti, s nímž právní předpisy vznik vlastnického práva spojují, např. vydržení (má deklaratorní povahu), a ve druhém případě má povahu konstitutivní, tj. s účinky ex nunc , jež váží vznik vlastnického práva na okamžik, který je v rozhodnutí uveden, jinak na jeho právní moc. Shodně však deklaratorní i konstitutivní rozhodnutí o vlastnickém právu k nemovité věci, jež je zapsána v katastru nemovitostí, nelze spojovat s teorií o právním důvodu ( iustus titulus ) a o způsobu nabytí vlastnického práva ( modus acquirendi domini ), neboť podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (srovnej ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů), se záznamem (nikoliv vkladem) údajů na základě listin vyhotovených státními orgány a jiných listin, které podle zvláštních předpisů potvrzují nebo osvědčují právní vztahy, zapisovalo do katastru nemovitostí, mimo jiných, i vlastnické právo, které vzniklo, změnilo se nebo zaniklo ze zákona, rozhodnutím státního orgánu, příklepem licitátora na veřejné dražbě, vydržením, přírůstkem a zpracováním. Shodné ovšem platí i pro poměry právní úpravy katastru nemovitostí účinné od 1. 1. 2014, kdy vkladem do katastru se, mimo jiných práv, zapisuje i vlastnické právo [§11 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona] jak podle soukromé listiny - §17 odst. 1 katastrálního zákona (např. smlouvy vyjadřující ve svém obsahu shodný projev vůle dvou či více účastníků), tak i podle veřejné listiny - §17 odst. 2 katastrálního zákona, jíž je i rozhodnutí soudu (§17 odst. 4 katastrálního zákona). Rozdíl mezi vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí podle soukromé listiny na straně jedné a podle veřejné listiny, tedy i pravomocného rozhodnutí soudu o vlastnickém právu, na straně druhé tkví v tom, že v prvním případě si vklad i nadále uchovává svůj právotvorný význam v souladu s teorií o titulu a modu (má konstitutivní účinky, je založen na intabulačním principu) – srovnej ustanovení §1105 o. z., ve druhém případě má vklad povahu deklaratorního aktu, neboť zapisované právo již vzniklo právní mocí soudního rozhodnutí, není-li v něm uveden jiný okamžik (srovnej ustanovení §1114 o. z.)
– v podrobnostech srovnej komentář k ustanovení §11 katastrálního zákona v ASPI Publishing.
Z uvedeného vyplývá, že vkladové řízení podle současné úpravy katastrálního zákona má shodné účinky jak v případě soudního rozhodnutí o určení vlastnického práva, tak i soudního rozhodnutí, jež vlastnické právo konstituuje, mezi něž patří rozhodnutí soudu o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy, například mezi osobou oprávněnou a osobou povinnou; v obou případech se totiž jedná o vklad vlastnického práva na základě veřejné listiny. V rozporu s výše připomenutou judikaturou Nejvyššího soudu, která dosud nebyla relevantně Ústavním soudem nikdy zpochybněna, je pak blíže neobjasněný názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3804/19, že „titulem pro zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí byla smlouva (byť uzavřená postupem podle §161 odst. 3 o. s. ř., neboť podle jeho znění …. rozsudky ukládající prohlášení vůle nahrazují toto prohlášení).“ Smlouvu jako dvou či vícestranný shodný projev vůle jejích účastníků, jenž je právním důvodem vzniku vlastnického práva, je ovšem nezbytné odlišit od smlouvy, kde shoda projevu vůle chybí, a nesouhlas jedné ze stran je nahrazen autoritativním výrokem soudního rozhodnutí ve smyslu ustanovení §161 odst. 3 o. s. ř. V takovém případě pak absentuje podstatný prvek soukromoprávního jednání, svobodný a autonomní projev vůle, který je soudním rozhodnutím nahrazován; nemůže pak být podkladem pro vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí a právním důvodem vzniku vlastnického práva k nemovité věci smlouva (viz ustanovení §1105 o. z.), jež postrádá atributy právního jednání ve smyslu soukromého práva (srovnej §545, §1724 a §1725 o. z.), ale pravomocné soudní rozhodnutí, jež vlastnické právo konstituje, a je samo o sobě právním důvodem jeho vzniku a podkladem pro vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí - ovšem s účinky deklaratorními (§1114 o. z.) ke dni nabytí právní moci rozhodnutí, jímž je projev vůle nahrazen (§161 odst. 3 o. s. ř.).
Se zřetelem na výše uvedené lze do poměrů přítomné právní věci, byť zprostředkovaně, promítnout i výkladové pravidlo typické pro restituční zákonodárství ex favore restitutionis (k jeho prosazení v restitučních věcech srovnej z rozhodovací praxe Ústavního soudu např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 1999, sp. zn. I. ÚS 118/98, nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01, nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 42/01, nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2750/10, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 2050/11; rozhodovací praxe Nejvyššího soudu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2209/2008). I když ustanovení §82 odst. 3 stavebního zákona neobsahuje pochopitelně právní normu restituční povahy, neurčitá formulace zákonného znění „podle zvláštního právního předpisu“ otevírá možnost (při využití judikatorního přístupu k normativní povaze poznámky pod čarou) uvažovat i o tom, že zvláštním předpisem bude i taková právní norma, jež v souladu s účelem a smyslem restitučního zákonodárství upravuje vztah mezi oprávněnou a povinnou osobou při upokojování restitučního nároku formou vydání náhradního pozemku, pro niž je imanentní rozhodování o vlastnickém právu i k nově vytvořenému pozemku (podle ustanovení §11a odst. 1 zákona o půdě), tedy v souladu s atributy, na nichž je postaven ustanovením §82 odst. 3 stavebního zákona explicitně odkazovaný zákon o pozemkových úpravách v ustanovení §11. I když „jistou logiku“ Ústavní soud v nálezu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3804/19, neupírá ani názoru obecných soudů o případných obstrukcích stěžovatelky v řízení o dělení pozemku před správním orgánem a jejich protichůdnosti se smyslem řízení o restitučním nároku povinné osoby, sluší se podotknout, že poukaz na potencionální obstrukční chování žalované v řízení před stavebním úřadem (v územním řízení předvídaném na základě konkluzí Ústavního soudu) není důvodem, který by měl mít při úvaze o pravomoci k dělení pozemku nějakou relevanci. Je pouze dokreslením (ilustrací) situace, do níž by se oprávněná
osoba – v rozporu se smyslem a účelem restitucí – při uspokojování restitučního nároku dostala, pokud by měla platit interpretace neurčité formulace „podle zvláštního právního předpisu“ obsažené v ustanovení §82 odst. 3 stavebního zákona, jež byla v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3804/19, přijata.
Posouzení dané otázky odvolacím soudem tudíž není správné, ba ani konformní se závěry rezultujícími ze shora citované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, z níž se podává, že rozhodnutím podle zvláštního právního předpisu ve smyslu ustanovení §82 odst. 3 stavebního zákona, k jehož vydání se nevyžaduje rozhodnutí stavebního úřadu o rozdělení pozemku, se rozumí i pravomocný rozsudek soudu o nahrazení projevu vůle povinné osoby uzavřít s oprávněnou osobou podle ustanovení §11a odst. 1 zákona o půdě smlouvu o bezúplatném převodu náhradního pozemku v situaci, kdy tento pozemek sice není vhodný k vydání oprávněné osobě v celé své výměře, ale jeho převoditelnost je dána k části oddělené geometrickým plánem, jenž se stává nedílnou součástí rozsudku. Z argumentace výše uvedené současně vyplývá, že důvody k odlišnému posouzení této dovolacím soudem již vyřešené otázky dány nejsou, tudíž že jiné právní posouzení věci odvolacím soudem neobstojí.
K otázce převoditelnosti geometrickým plánem odděleného pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (jenž dle odvolacím soudem přijatého závěru, dovoláním taktéž zpochybňovaným není pozemkem vhodným k vydání oprávněné osobě také proto, že o jeho převod požádal vedlejší účastník podle §7 odst. 1 písm. e/ zákona č. 503/2012 Sb.), sluší se uvést i následující.
Závěr, že k uspokojení nároku na poskytnutí jiného zemědělského pozemku (§11a zákona o půdě) lze oprávněné osobě – v případě předpokladů definovaných judikaturou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) – přiřknout toliko pozemek vhodný (do veřejné nabídky potenciálně zařaditelný), je prost pochybností (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015).
Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§11a odst. 1 zákona o půdě) nutno hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních §11 odst. 1 zákona o půdě a §6 zákona č. 503/2012 Sb., či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce, či rozsudek téhož soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).
Z odkazu uvedeného v poznámce 13c) pod čarou k ustanovení §11a odst. 12 zákona o půdě, ve znění účinném do 31. 10. 2019 (od 1. 11. 2019 se totožná právní úprava nachází v ustanovení §11a odst. 13 zákona o půdě) jest v souladu s judikaturou dovolacího soudu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019, či ve vztahu k dřívější právní úpravě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010) třeba dovodit, že s účinností od 1. 1. 2013 smlouvu o bezúplatném převodu pozemku, coby pozemku náhradního ve smyslu zákona o půdě, nelze bez dalšího uzavřít, jestliže na jeho převod bylo uplatněno právo podle ustanovení §7 zákona č. 503/2012 Sb. Z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3307/2019 a ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2419/2020, pak vyplývá, že v takovém případě je nutno zkoumat, zda a z jakého důvodu obec na žádosti trvá a zda žádosti ze strany státu bude, respektive bude moci být, vyhověno (k tomu srovnej např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 72/2020).
Uzavřel-li odvolací soud v projednávané věci, že žádost vedlejšího účastníka (hl. m. Praha) o bezúplatný převod (oddělovacím geometrickým plánem vytvořeného) pozemku parc. č. XY v k. ú. XY do jeho vlastnictví představuje překážku vydání tohoto pozemku oprávněného osobě, coby pozemku náhradního ve smyslu zákona o půdě, jen na základě vyjádření žalované (že pro převod „pozemku na vedlejšího účastníka … neshledává žádné překážky“) a strohého stanoviska vedlejšího účastníka (že na své žádosti o bezúplatný převod pozemku i nadále trvá), tedy bez toho, že by se podrobněji zabýval tím, zda a z jakého důvodu obec na podané žádosti trvá a zda jí ze strany státu bude moci být vyhověno, tedy jsou-li naplněny podmínky pro převod pozemku dle ustanovení §7 zákona č. 503/2012 Sb. (a to i se zřetelem k žalobkyní poukazovanému uplynutí promlčecí doby – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3876/2012, či rozsudek Nevyššího soudu ze dne 5. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4413/2008, či zařazení pozemku v územním plánu obce do plochy izolační zeleně), jsou jeho konkluze přinejmenším předčasné a neúplné, tudíž nesprávné.
Předestírá-li pak žalobkyně v dovolání i otázku, dle jejího mínění dovolacím soudem dosud neřešenou, zdali pozemek zařazený v územním plánu obce do plochy „izolační zeleň“ je pozemkem, který může být na obec převeden podle §7 odst. 1 písm. e) zákona č. 503/2012 Sb., sluší se dodat, že na vyřešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu založeno není (a tedy ani z pohledu ustanovení §237 o. s. ř. na jejím řešení nezávisí), jestliže odvolací soud se při zkoumání vhodnosti k vydání nárokovaného pozemku při vedlejším účastníkem současně podané žádosti o převod téhož pozemku podle §7 odst. 1 písm. e) zákona č. 503/2012 Sb. danou otázkou vůbec nezabýval (rozhodnutí založil na dvou jiných důvodech – viz výše).
Ačkoliv dovolatelka kritizuje i rozhodnutí odvolacího soudu v části o nákladech řízení, je z obsahu dovolání patrno, že tak činí toliko pro závislost nákladových výroků na rozhodnutí ve věci samé a tyto výroky samostatně nenapadá, v situaci, kdy dovolání proti rozhodnutí v části o nákladech řízení podle zákona přípustné není (srov. §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.) a rozhodnutí může být zrušeno toliko jako výrok závislý (srov. §243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Tyto své argumenty (obsažené v čl. VI dovolání) může uplatnit v dalším řízení (v závislosti na jeho výsledku).
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není správné a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadených výrocích I a II (o věci samé), jakož i v závislých výrocích nákladových (III –V) zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 7. 2021
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu