ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.3804.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 3804/2020-384
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce hlavního města Prahy , IČO 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2/2, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 18, proti žalovaným: 1) J. F., nar. XY, bytem XY, a 2) L. F. , nar. XY, bytem XY, oba zastoupeni JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 15, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 C 37/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2019, č. j. 15 Co 572/2008-333, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 26. května 2020, č. j. 15 Co 572/2008-367, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. 6. 2008, č. j. 8 C 37/2003-121, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 5. 3. 2020, č. j. 8 C 37/2003-365, jímž bylo určeno, že vlastníkem pozemků parc. XY a objektu šaten a hygienických zařízení bez čísla popisného stojícího na pozemku parc. XY, vše v k. ú. XY, je žalobce, v části o určení, že žalobce je vlastníkem dílny, kotelny, přístřešku a skladové haly, objektů bez čísla popisného stojících na pozemku parc. XY v k. ú. XY, byla žaloba zamítnuta a bylo rozhodnuto o nákladech prvostupňového řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním žalovaní. Byť oznamovali, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení čtyř otázek hmotného práva, které nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešeny, nelze z obsahu podaného dovolání dovodit, jaké konkrétní hmotněprávní otázky mají dovolatelé na mysli. Za odporující rozhodovací praxi dovolacího soudu pak měli odvolacím soudem přijaté řešení otázky započitatelnosti oprávněné držby právních předchůdců do celkové vydržecí doby – odkazovali přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1998, sp. zn. 22 Cdo 2273/1998. Odchylně od judikatury měla být řešena též otázka stavení běhu vydržecí doby v důsledku doručení dopisu, jímž bylo vlastnické právo uplatněno žalobcem u tehdejšího držitele sporného majetku; v daných souvislostech poukázali na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. 22 Cdo 296/1998. Vytýkali rovněž nedostatky odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
Žalobce ve svém vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241b odst. 3, věty první, o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je přitom třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezených otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Řádné vymezení předpokladů přípustnosti je obligatorní náležitostí dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2315/2014, ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2097/2015, a ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3535/2016) a současně nezbytnou podmínkou jeho projednatelnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3105/2015, ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4856/2015, ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1309/2016, a ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016). V dovolání musí tedy dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak). Vymezení důvodů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. pak nemůže nahradit pouze vyjádřený nesouhlas s právním posouzením věci přijatým odvolacím soudem (k povinnosti rozlišit důvod přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS – st. 45/16, jež bylo publikováno pod číslem 460/2017 Sb.); úlohou dovolacího soudu přirozeně není z vlastní iniciativy vyhledávat případná možná právně kvalifikační pochybení odvolacího soudu. Srov. k tomu dále usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, a ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, důvody vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z dovolání žalovaných, a to ani s přihlédnutím k jeho obsahu – jakkoli jsou z něj patrné kritické výtky k rozhodnutím soudů nižších stupňů – se žel nikterak nepodává, jaké (čtyři) konkrétní dovolacím soudem v obecné rovině dosud neřešené otázky hmotného práva, na jejichž vyřešení je založeno rozhodnutí odvolacího soudu, mají být nově vyřešeny v dovolacím řízení. V naznačeném rozsahu tudíž na přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. usuzovat zjevně nelze. Dovolateli kritizované konkluze soudů nižších stupňů o naplnění zákonných předpokladů nabytí sporných nemovitostí žalobcem, coby součásti jeho historického obecního majetku ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, přitom korespondují závaznému právnímu názoru, jenž v projednávané věci vyslovil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 1604/12.
Na vyřešení otázky, zda lze do běhu vydržecí doby započíst i dobu oprávněné držby sporných nemovitostí právními předchůdci dovolatelů, pak rozsudek odvolacího soudu nezávisí, jestliže tento možnost započtení doby oprávněné držby věci jejich právními předchůdci nikterak nezpochybňuje, se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem věci však uzavírá, že běh vydržecí doby byl staven doručením dopisu, jímž žalobce u právního předchůdce dovolatelů (Stavebniny INVESTIS, s. r. o.) uplatnil k nemovitostem své vlastnické právo. Uvedený závěr odvolacího soudu přitom koresponduje též ustálené judikatuře dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1568/2004, či ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006). Dlouhodobá nerušená (nikým nezpochybňovaná) držba pak musí být dozajista dána i v případě mimořádného vydržení (§1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), jež je dovolateli uplatňováno; srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1082/2019.
Vytýkají-li dovolatelé konečně nedostatečné a nepřezkoumatelné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, vystihují tím případy vad řízení, které však s účinností od 1. 1. 2013 nejsou samostatným dovolacím důvodem (tím je ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. pouze nesprávné právní posouzení věci). K vadám řízení by mohl dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání z jiného důvodu přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.); tak tomu ovšem v projednávané věci není (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014).
Odůvodnění:rozsudku odvolacího soudu navíc nevykazuje takové deficity, jež by byly na újmu procesních práv dovolatelů, což ostatně vyplývá mimo jiné i ze skutečnosti, že na podkladě odůvodnění napadeného rozsudku byli schopni zformulovat dovolací důvody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, či ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014). Odvolací soud ostatně v odůvodnění svého rozsudku řádně vysvětlil, z jakých důkazů čerpal své skutkové závěry, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a jak věc posoudil po právní stránce (§157 odst. 2 o. s. ř.).
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že předpoklady přípustnosti podaného dovolání v posuzovaném případě naplněny nejsou (§237 o. s. ř.).
Napadají-li dovolatelé rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalovaných bylo odmítnuto a kdy u žalobce jako hlavního města lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byl schopen kvalifikovaně hájit svá práva a zájmy, a to aniž by musel využívat pomoci advokátů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2357/2016, nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, nebo nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 2. 2021
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu