ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.145.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 145/2021-7695
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 5. 2021 o dovoláních, která podali obvinění J. P. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, a I. Č. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 5 To 6/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 4/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněných J. P. a I. Č. odmítají.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 48 T 4/2019, byl obviněný J. P. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), a obviněný I. Č. byl uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v době od 10. 9. 2008 do 30. 4. 2011 v Praze obžalovaný J. P., jako osoba vyjednávající za společnost I., IČ XY, se sídlem XY, XY (dále také jen I.) a člen představenstva společnosti M. A., IČ: XY, se sídlem XY, XY (dále také jen M. A.) a později též ředitel společnosti I. po předchozí společné dohodě s obžalovaným I. Č., jako jediným jednatelem a společníkem společnosti F., IČ XY, se sídlem XY, XY (dále také jen F.),
úmyslně uvedl obžalovaný J. P. poškozenou společnost I. v omyl spočívající v tom, že členům statutárního orgánu společnosti I. P. H. a T. M., zamlčel podstatné skutečnosti o obsahu i důvodech uzavření účelových zprostředkovatelských smluv mezi společnostmi I. a F., jejichž předmětem byla zprostředkovatelská činnost společnosti F. ve prospěch společnosti I. při vyjednávání další spolupráce společnosti I. s Všeobecnou zdravotní pojišťovnou ČR, IČ: 411 97 518, se sídlem Orlická 2020, Praha 3 (dále také jen VZP ČR), ačkoliv oba obžalovaní věděli, že činnost ve smyslu těchto smluv nebude ve skutečnosti vykonávána, když konkrétně takto dne 10. 9. 2008 obžalovaný J. P. nechal uzavřít a obžalovaný I. Č. uzavřel:
1) Smlouvu o spolupráci číslo 1/2008, jejímž předmětem byl závazek zprostředkovatele F. vyvíjet činnost směřující k tomu, aby klient společnost I. měl příležitost uzavřít následující smlouvu s VZP ČR – Smlouva o poskytování služeb akvizice pojištěnců, akvizice klientů I. a zpracování a aktualizace kontaktních informací klientů I. pro VZP ČR,
2) Smlouvu o spolupráci číslo 2/2008, jejímž předmětem byl závazek zprostředkovatele F. vyvíjet činnost směrující k tomu, aby klient společnost I. měl příležitost uzavřít následující smlouvu s VZP ČR – Dodatek č. 2 k platné Smlouvě o poskytování služeb shromažďování, evidence a zpřístupnění informací o zdravotní péči a jejích výsledcích Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, uzavřené dne 19. 12. 2007, ve znění dodatku č. 1, uzavřeného dne 30. 4. 2008,
3) Smlouvu o spolupráci číslo 3/2008, jejímž předmětem byl závazek zprostředkovatele F. vyvíjet činnost směřující k tomu, aby klient společnost I. měl příležitost uzavřít následující smlouvu s VZP ČR – Smlouva o poskytování služby osobní účet pojištěnce Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky prostřednictvím systému I.,
kdy uvedené smlouvy z podnětu obžalovaného J. P. podepsali za společnost I. její statutární zástupci předseda představenstva P. H. a místopředseda představenstva T. M., jimž nebylo známo, že v předmětu smluv o spolupráci jde jen o deklaraci fiktivních činností společnosti F. neměly bližší informace o faktických úkonech, které by měly být na základě uvedených smluv realizovány, ani jaká odměna je za uvedené faktické úkony stanovena, přičemž P. H. považoval společnost F. za jednu ze společností, které se podílejí na registraci pojištěnců v systému vedeném společností I. a za společnost F., I. Č., přičemž tyto smlouvy o spolupráci byly následně doplněny dodatkem číslo 1 ke smlouvě o spolupráci číslo 3/2008, uzavřeným dne 1. 4. 2009, dále dodatkem číslo 1/2010 vztahujícímu se ke smlouvě o spolupráci číslo 01/2008, smlouvě o spolupráci číslo 02/2008, a ke smlouvě o spolupráci číslo 03/2008, jenž byl uzavřen dne 28. 1. 2010, když oba tyto dodatky upravují jen výši provize vyplácené zprostředkovateli, a následně z podnětu ředitele společnosti I. obžalovaného J. P., ještě dne 1. 10. 2010 podepsal P. H. společně s obžalovaným J. P., jako statutární zástupci za společnost I. dohodu se společnostmi F., za kterou jednal I. Č., a M. A., za níž jednali předseda představenstva P. H. a člen představenstva J. P., v níž se všechny tyto označené smluvní strany dohodly, že namísto společnosti I. vstupuje do všech jejích práv a závazků vůči společnosti F. z výše uvedené smlouvy o spolupráci číslo 3/2008, uzavřené dne 10. 9. 2008, společnost M. A. a to s účinky ke dni podpisu této dohody, tedy od 1. 10. 2010,
přičemž na základě výše popsaných smluv vystavoval následně obžalovaný I. Č. jménem společnosti F. faktury na společnost I. a následně i na společnost M. A. s nikdy nerealizovaným zdanitelným plněním podle výše specifikovaných smluv, které mělo spočívat ve zprostředkovatelské činnosti společnosti F. vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, když proto, aby mohl jmenovaný zmíněné faktury vystavovat, mu byly poskytovány kopie faktur vystavených společností I. za služby poskytované touto společností Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, které Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR společnosti I. proplatila, a to konkrétně služby podle:
1) Smlouvy o poskytování služeb akvizice nových pojištěnců, akvizice nových klientů I. a služby získání souhlasu klientů I. s předáním kontaktních údajů zdravotní pojišťovně pro Všeobecnou zdravotní pojišťovnu ČR, ze dne 11. 12. 2008;
2) Dodatku číslo 2 ze dne 10. 11. 2008 ke Smlouvě o poskytování služeb shromažďování, evidence a zpřístupnění informací o zdravotní péči a jejích výsledcích Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, uzavřené dne 19. 12. 2007, ve znění Dodatku číslo 1 uzavřeného dne 30. 4. 2008;
3) Smlouvy o poskytování služby Osobní účet pojištěnce Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky prostřednictvím Systému I., ze dne 10. 11. 2008;
přičemž na základě obžalovaným I. Č. vystavovaných faktur společností F. byly z bankovního účtu společnosti I., č. XY, propláceny na účet společnosti F., č. XY finanční prostředky podle faktur (konkrétně specifikovaných ve výroku o vině nalézacího soudu).
Takto byly z účtu společnosti I. uhrazeny v roce 2008 částka v celkové výši 8.432.854 Kč, v roce 2009 částka v celkové výši 93.127.875,30 Kč a v roce 2010 částka v celkové výši 38.199.462,00 Kč,
a dále za rok 2010 z bankovního účtu společnosti M. A., č. XY (na základě faktur specifikovaných ve výroku o vině) byla uhrazena částka v celkové výši 29.376.288 Kč,
a takto oba obžalovaní jednali, ačkoliv věděli, že veškerá jednání s Všeobecnou zdravotní pojišťovnou ČR ohledně uzavření dalších smluv se společností I. vede za spol. I. pouze obžalovaný J. P., žádný další zprostředkovatel se na uzavření smluv nepodílel, obžalovaný I. Č. neprováděl pro společnost I. žádné činnosti podle výše citovaných smluv o zprostředkování, kdy společnost I. jako jediný v úvahu přicházející dodavatel požadovaných služeb, byla ze strany Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR vyzvána k uzavření smlouvy v rámci jednacího řízení bez uveřejnění s odkazem na ust. §23 odst. 4 písm. a) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, neboť byla vlastníkem patentu CZ XY, vydaného dne 9. 3. 2007 Úřadem průmyslového vlastnictví, jímž byla poskytnuta patentová ochrana systému I., který je vynálezem, a dále, že Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR již využívá patentově chráněný systém I., který pro pojištěnce Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR provozuje společnost I. na základě Smlouvy o poskytování služeb shromažďování, evidence a zpřístupnění informací o zdravotní péči a jejích výsledcích VZP ČR, která nabyla účinnosti dnem podpisu smluvních stran dne 17. 12. 2007 a byla uzavřena na dobu neurčitou, když touto smlouvou se společnost I. v čl. IV předmět plnění, zavázala poskytovat VZP ČR služby shromažďování, evidence a zpřístupnění informací o zdravotní péči a jejích výsledcích pojištěncům VZP ČR v souladu s touto smlouvou, zejména založení, vedení a správu internetových zdravotních knížek všem svým pojištěncům, kteří o tuto službu projeví zájem, když poskytování služeb systému I. bylo podle této smlouvy považováno za součást administrativní podpory poskytování zdravotní péče pojištěncům VZP ČR v souladu s §7 zákona č. 551/1991 Sb., a to s důrazem na kvalitnější zdravotní péči spolu se snížením nákladů na nevhodně a duplicitně prováděnou zdravotní péči, a rovněž věděli, že obžalovaný I. Č. ani nikdo jiný nevykonal za společnost F. žádnou činnost ve prospěch společnosti I. tak, aby měla společnost I. příležitost uzavřít se Všeobecnou zdravotní pojišťovnou ČR konkrétní uvedené smlouvy, které byly bez přispění společnosti F. následně uzavřeny mezi společností I. a Všeobecnou zdravotní pojišťovnou ČR,
přičemž uvedené finanční prostředky připsané na účet společnosti F. použil obžalovaný I. Č. následně tak, že v letech 2009 až 2010 si nechal obžalovaný I. Č. vyplatit většinu z této částky jako odměnu jednatele spol. F., když finanční prostředky postupně převáděl z bankovního účtu spol. F. (č. ú. XY) na svůj soukromý účet (č. ú. XY) a v roce 2009 nechal postupně ze spol. F. vyplatit částku v celkové výši 8.498.599,00 Kč J. P. jako mzdu v pracovním poměru ke spol. F., ačkoliv ten žádnou pracovní činnost v této společnosti ve skutečnosti nevykonával, a v důsledku tohoto jednání obžalovaní způsobili společně škodu společnosti I. (v současné době s názvem S. p. e. d., IČ: XY, se sídlem XY, XY) ve výši 139.760.191,30 Kč a společnosti M. A., IČ: XY, se sídlem XY, XY, škodu ve výši 29.376.288 Kč.
Za toto jednání byli obvinění J. P. a I. Č. odsouzeni shodně podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let, pro jehož výkon byli podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou.
Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl oběma obviněným uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti statutárního orgánu obchodní společnosti či jeho člena, kontrolního orgánu obchodní společnosti či jeho člena, příp. prokuristy, a to na dobu 5 (pěti let).
Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 9. 2020, byl každému z obviněných uložen peněžitý trest ve výměře 500 (pětiset) denních sazeb ve výši 4.000 Kč, tedy v celkové výši 2.000.000 Kč. Pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest uhrazen, byl obviněným podle §69 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 9. 2020, shodně stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody poškozené společnosti S. p. e. d., IČ: XY, se sídlem XY, XY, škodu ve výši 139.760.191,30 Kč jako majetkovou škodu způsobenou trestným činem.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost S. p. e. d., IČ: XY, odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 48 T 4/2019, podali obvinění J. P. a I. Č. odvolání, které směřovali do všech výroků napadeného rozsudku. Odvolání podala i poškozená S. p. e. d.
O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 5 To 6/2020, a to tak, že odvolání obviněných J. P. a I. Č. podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Odvolání poškozené bylo zamítnuto podle §253 odst. 1 tr. ř.
II.
Proti usnesení Vrchního osudu v Praze ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 5 To 6/2020, podali obviněný J. P. a obviněný I. Č. dovolání .
Obviněný J. P. (č. l. 7499–7510) uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, či jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, kdy mu byl zároveň uložen trest, který zákon nepřipouští a navíc bylo o zamítnutí jeho odvolání rozhodnuto, přestože v řízení jemu předcházejícím byly dány důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
V podaném dovolání brojil proti procesnímu postupu nalézacího soudu, který jej neupozornil na změnu právní kvalifikace oproti podané obžalobě, kdy byl namísto trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku shledán vinným trestným činem podvodu podle §209 tr. zákoníku. O změně právní kvalifikace se dověděl až při vyhlášení odsuzujícího rozsudku. Nemohl proto plně uplatnit svá práva v rámci obhajoby. Uvedl, že trestné činy zpronevěry a podvodu mají zcela odlišné skutkové podstaty. Ze srovnání obou skutkových podstat vyplývá zjevná a nepochybná odlišnost ve znacích „ přisvojení si svěřené věci “, resp. „ obohacení v důsledku omylu “. Z této různosti vyplývá i odlišný způsob vedení obhajoby. V případě zpronevěry stačilo v řízení argumentovat tím, že zde existoval důvod výplaty předmětných finančních prostředků a že dovolateli žádné finanční prostředky nikdy svěřeny nebyly. Zatímco u zločinu podvodu by se obhajoba zaměřila na zcela jiné okolnosti, tj. na otázky týkající se údajného uvedení v omyl. S ohledem na jinou právní kvalifikaci jeho jednání by zcela jinak koncipoval svou závěrečnou řeč, v rámci kladení otázek předvolaným svědkům P. H., T. M. a P. H. by se zaměřil na jiné skutečnosti a navrhl by rovněž předvolání svědků M. O. a M. C., tehdejší spolumajitele společnosti I. Připomněl, že opětovné slyšení těchto svědků, resp. předvolání ještě neslyšených svědků navrhoval v rámci doplnění řádného opravného prostředku. Nicméně odvolací soud tyto důkazní návrhy ignoroval s tím, že předmětem dokazování je skutek, nikoliv jeho právní kvalifikace. Dále odvolací soud dodal, že všechny obhajobou dříve neuplatněné argumenty byly součástí odvolacích námitek a ani jedna z nich nebyla soudem shledána důvodnou. Takový přístup však podle obviněného nelze aprobovat. Svým postupem nalézací i odvolací soud porušily jeho základní právo garantované čl. 6 odst. 3 písm. a) Evropské úmluvy o lidských právech (dále „EÚLP“), který zakotvuje právo obviněného být po celou dobu trestního řízení podrobně seznámen s povahou a důvody obvinění proti němu, a čl. 6 odst. 3 písm. b) EÚLP, který zakládá obviněným právo na to mít přiměřený čas a možnosti k přípravě obhajoby. Stejně tak porušily jeho práva zaručená čl. 36 Listiny. Pokud soud dojde ke zjištění, že zde přichází do úvahy změna právní kvalifikace stíhaného jednání, je nutno dát obžalovanému možnost na takovou situaci reagovat. V tomto směru obviněný odkázal rovněž na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, Ústavního soudu a odbornou literaturu.
Dále obviněný vznesl námitku, že rozhodná skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Nemají v něm žádnou oporu a mnohdy z nich vyplývá pravý opak. Nadto soudy ignorovaly řadu důkazů, které jejich skutková zjištění vyvrací. Řadu provedených důkazů, resp. skutečností z těchto důkazů vyplývajících, deformovaly a místo na důkazech své skutkové závěry postavily na svévolných spekulacích. Konkrétně dovolatel brojil proti skutkovým závěrům nalézacího soudu týkajících se zjištění, že smlouvy o spolupráci č. 1, 2, 3 z roku 2008 uzavřené mezi společností I. a společností F. jsou fiktivní.
K prvnímu skutkovému zjištění, jež označuje za extrémně rozporné s provedeným dokazováním, stran fiktivnosti smluv o spolupráci mezi společnostmi I. a F., dovolatel uvádí, že není podpořeno žádnými důkazy, ale je vystaveno toliko na spekulacích a domněnkách, jež nejsou výsledkem provedeného dokazování. Odkazoval na materiály doplněné spoluobviněným Č. v jeho odvolání, konkrétně na přílohu č. 1 k tomuto odvolání, kde zmiňoval své schůzky s P. H., Š., s B. atd., rovněž poukázal na části výpovědí P. H., T. M. a P. H., které podle jeho názoru prokazují zapojení Č. (společnost F.) do vyjednávání s VZP, a tedy vyvíjení činnosti za účelem naplnění závazku ve zmíněných smlouvách o spolupráci. Navzdory výše zmíněným důkazům ale nalézací soud dospěl k závěru, že činnost spoluobviněného Č. pro společnost I. byla fiktivní. Důkazy však podle obviněného prokazují pravý opak. Nalézací i odvolací soud se tak dopustily libovůle mající za následek extrémní rozpor jejích skutkového závěru s provedeným dokazováním.
Stran skutkového zjištění týkající se otázky potřeby a významu asistence společnosti F. a významu její činnosti na pokračování spolupráce mezi společností I. a společností VZP po roce 2008, resp. zda reálně hrozilo přerušení spolupráce mezi těmito subjekty, obviněný namítá, že zásadní závěr o tom, že k uzavření smluv o spolupráci by došlo i bez přičinění spoluobviněného Č., neboť ukončení této spolupráce bylo vysoce nepravděpodobné, je v rozporu s provedeným dokazováním. V podaném dovolání odkázal na část výpovědi svědka P. H., jeho email z června 2008 a zápis ze správní rady VZP ze dne 31. 3. 2008, kde byla připuštěna myšlenka ukončení společného projektu a spolupráce se společností I. ze strany VZP, přičemž tento závěr podporují i vyjádření svědka P. H. a svědka T. M. v hlavním líčení konaném dne 8. 10. 2019. Smlouva o spolupráci mezi I. a F. byla uzavřena právě z důvodu toho, že ukončení spolupráce mezi I. a VZP reálně hrozilo a akcionáři společnosti I., se jej obávali. To byl motiv k uzavření smluv se společností F., která měla uzavření smluv mezi I. a VZP zajistit, ať už předložením akceptovatelné nabídky, vyjednáváním, popř. jakýmkoliv jiným způsobem. Nabídka ze strany VZP byla akceptována měsíc a půl poté, co byly uzavřeny inkriminované smlouvy o spolupráci mezi společnostmi I. a F. Je tedy namístě učinit závěr, že činnost společnosti F. prostřednictvím obviněného Č. měla bezprostřední vliv na uzavření smlouvy mezi společnostmi VZP a I.
Dovolatel rovněž brojí proti dílčímu závěru nalézacího soudu, že smlouvy o spolupráci mezi společností I. a F. byly možná uzavřeny později, kritizuje interpretaci znaleckého posudku Mgr. Romana Pavlíka z výpočetní techniky. Takové tvrzení není ani skutkovým zjištěním, ale toliko nepodloženou spekulací vycházející z nevhodně interpretovaného znaleckého posudku, kdy poukazuje na citaci z výslechu znalce Mgr. Romana Pavlíka, který uvedl, že z metadat souborů nelze jednoznačně vycházet při zjištění stran data jejich vzniku, případně editace. K tomu přistupuje skutečnost, že podle metadat měly být smlouvy naposledy vytištěny 24. 10. 2008 v 14:58, zatímco vytvořeny měly být až 30. 10. 2008 v 13:04, což znamená, že z nich nelze logicky vycházet. Skutková spekulace nižších soudů, že smlouvy o spolupráci mezi společnostmi F. a I. byly antedatovány je tak v extrémním rozporu s provedeným důkazem.
Posledním skutkovým zjištěním, které dovolatel považuje za rozporné s provedeným dokazováním, je údajné zamlčení podstatných informací zástupcům společnosti I., konkrétně P. H. a T. M. Oba tito svědci však dobře věděli, proč jsou smlouvy podepisovány a jaké plnění z nich bude vůči společnosti F. vyplývat. Obviněný předem poukázal na část stížnosti svědka P. H. proti zahájení trestního stíhání vůči jeho osobě ze dne 23. 11. 2016 a jeho výpověď v hlavním líčení den 10. 1. 2017, stejně jako na výpověď svědka T. M., kdy oba dva vypověděli, že vědí, co podepisují a proč. Ostatně uvedený závěr vyvrací i emailová komunikace, kde dovolatel informoval zástupce společnosti I. o průběhu jednání s VZP, přičemž nic netajil.
Dále obviněný namítl, že postupem nalézacího a odvolacího soudu byla porušena jeho práva na spravedlivý proces, a to zejména právo na odůvodnění rozhodnutí, kdy zároveň v této souvislosti vznesl námitku tzv. opomenutých důkazů. V projednávané věci se soudy nevypořádaly s částí výpovědi P. H., kde uváděl, že za společnost I. jednal u některých jednání obviněný Č. V odůvodnění svých rozhodnutí nalézací ani odvolací soud nezmínily výpověď P. H. ze dne 7. 10. 2017 či jeho stížnost ze dne 23. 11. 2016. Soudy zcela opomenuly emailovou komunikaci mezi zástupci společností I. a VZP. Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí pominul prohlášení P. H., že jeho výpověď byla ze strany nalézacího soudu dezinterpretována a jeho výpověď ze dne 7. 10. 2017 a stížnost ze dne 23. 11. 2016 jsou pravdivé. Soudy se nijak nevypořádaly s tím, proč přihlédly pouze k jedné jeho výpovědi, ale nikoliv k další nadto diametrálně odlišné. Takovýto postup nelze akceptovat, neboť je výrazem libovůle soudu při rozhodování. Toto pochybení je o to závažnější, že obviněný v rámci podaného odvolání zaslal odvolacímu soudu dopis tohoto svědka, kde vysvětluje rozpory mezi svými výpověďmi. Tento důkaz však odvolací soud ignoroval a ve svém odůvodnění jej nikterak nezmínil. Vrchní soud rovněž neuvedl, jak se vypořádal s důkazními návrhy na výslech svědků O. a C., rovněž nezmínil, proč neprovedl opakované výslechy H., M. a H., ač to dovolatel v podaném odvolání navrhoval. V odůvodnění svých rozhodnutí se soudy také nikterak nevypořádaly s argumenty a důkazy poukazujícími na to, proč nemohly být smlouvy mezi společnostmi I. a F. antedatovány.
Obviněný v podaném mimořádném opravném prostředku rovněž vznesl námitku porušení práva na spravedlivý proces v podobě porušení zásady in dubio pro reo ze strany nižších soudů, kdy jej soudy pasovaly do role osoby, která se má povinnost vyvinit a prokazovat skutkový stav, čímž došlo k přenesení důkazního břemene. Soudy učinily své závěry o fiktivnosti smluv toliko na základě domněnek bez důkazního podkladu, kdy je to dovolatel, kdo musí prokazovat, že na základě smluv o spolupráci bylo plněno. V souladu se zásadou in dubio pro reo však musí být pochybnosti o možné verzi událostí využity ve prospěch obviněného. Za situace, kdy prezentuje minimálně stejně pravděpodobnou verzi skutkového děje, je nutné se k této přiklonit. Tedy, že skutečně došlo k uzavření smluv mezi I. a VZP díky činnosti společnosti F. Bylo prokázáno, že VZP a I. se nemohly na další spolupráci dohodnout. Bylo prokázáno, že spoluobviněný Č. (společnost F.) byl osobou, která nejlépe znala potřeby VZP tak, aby I. byl schopen naformulovat nabídku, kterou bude VZP akceptovat. Bylo prokázáno, že Č. měl dobré kontakty ve VZP. Bylo prokázáno, že jednání mezi I. a VZP akcelerovala poté, co byla uzavřena smlouva mezi I. a F Naproti tomu se však nižší soudy v rozporu se zásadou in dubio pro reo přiklonily k důkazy nepodpořené verzi skutkového děje, že společnost F. neplnila z uzavřených smluv o spolupráci a neměla vliv na uzavření dalšího kontraktu mezi společnostmi I. a VZP.
Dále obviněný namítl, že odvolací soud porušil jeho právo na účinné opravné prostředky, když nekriticky přejal hodnocení nalézacího soudu, aniž by je podrobil řádnému zkoumání. V rámci odvolání dovolatel poukazoval na celou řadu pochybení nalézacího soudu. Zejména se jednalo o deformaci důkazů, ignorování důkazů vyvracejících skutkové závěry nalézacího soudu stran antedatace smluv mezi společností I. a F., činnosti společnosti F. a prospěchu této činnosti pro společnost I. Porušení svého práva na účinné opravné prostředky obviněný spatřuje i v tom, že odvolací soud zjevně opomněl doplnění jeho odvolání ze dne 2. 6. 2020 včetně zásadních příloh tohoto dovolání, resp. je ignoroval. Tímto postupem proto došlo k porušení čl. 2 odst. 1 Protokolu k EÚLP.
Dovolatel rovněž brojil proti nesprávnému posouzení časové působnosti trestních předpisů. Podle rozsudku nalézacího soudu měl obviněný společně s obviněným Č. spáchat jim za vinu kladený trestný čin 10. 9. 2008, tedy v okamžiku uzavření smluv o spolupráci mezi společnostmi I. a F., kdy byli údajně uvedeni v omyl P. H. a T. M. Následné plnění v letech 2009–2010 je již plněním na základě těchto smluv o spolupráci a vystavených faktur a toliko následkem. Ve smyslu §2 tr. zákoníku se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době spáchání, podle pozdějšího zákona pouze, pokud je nová úprava pro pachatele příznivější. Čin je spáchán v době, kdy pachatel konal, nebo byl povinen konat. Nalézací soud však úvahu o tom, zda daný případ posoudit podle zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku nebo zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen „tr. zák.“), resp. která z úprav je pro údajné pachatele příznivější, neprovedl. Závěr odvolacího soudu, že takovouto úvahu nebyl nalézací soud povinen provést, neboť trestná činnost obviněných byla ukončena až koncem roku 2010, je s ohledem na výše řečené podle dovolatele zjevně nesprávný. V důsledku tohoto pochybení došlo k nesprávné aplikaci trestního zákoníku, když měla být přinejmenším aplikována úvaha o příznivosti obou úprav pro obviněné. Trestní zákon ve svém ustanovení §88 stanovuje požadavek na materiální posouzení okolností podmiňující užití vyšší trestní sazby. Kvalifikovaná skutková podstata, resp. trestní sazba jí příslušející se užije toliko v případech, kdy jednání obviněných pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. S ohledem na to, že mu byl uložen trest na spodní hranici trestní sazby a že odměna ze sjednaných smluv byla založena na provizním principu a nemusela být tedy vyplacena ani koruna, by nepochybně měl vliv na posouzení společenské nebezpečnosti jednání obviněných. Dovolatel je proto přesvědčen, že pokud by v jeho případě bylo na místě aplikovat ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., pohyboval by se soud podle §250 odst. 3 tr. zák. v trestní sazbě 2 až 8 let. Je tak otázkou, zdali by mu nebyl uložen podle tr. zák. výrazně mírnější trest. Soudy ale tuto úvahu vůbec neučinily, ač k tomu byly povinny a zatížily tak své rozhodnutí nesprávností, která měla za následek porušení ústavně garantovaného práva obviněného podle čl. 40 odst. 6 Listiny.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel brojil proti uložení peněžitého trestu, který mu byl podle jeho názoru uložen protiprávně, neboť nalézací soud věděl, že se bude jednat o trest nedobytný, čímž porušil ustanovení §68 odst. 6 tr. zákoníku. Vedle tohoto trestu mu totiž byla uložena povinnost k náhradě škody ve výši 139.760.191,30 Kč. Poškozená společnost již přistoupila k výkonu rozhodnutí a veškerý jeho majetek byl zajištěn, čímž se stal uložený peněžitý trest nedobytným. Fakticky tak byl obviněnému uložen nikoliv trest odnětí svobody v trvání 6 let, ale po součtu s náhradním trestem, v případě nezaplacení peněžitého trestu, trest odnětí svobody v trvání 8 let, který nelze rozhodně považovat za přiměřený. Vzhledem k době vedení trestního řízení, doby od údajného spáchání činu, jeho dosavadní trestní bezúhonnost a součinnost mu byl uložen významně neadekvátní trest.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnil obviněný s ohledem na pochybení nalézacího soudu v návaznosti na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., neboť nalézací soud učinil překvapivé rozhodnutí, zatížil své rozhodnutí extrémním rozporem mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, porušil zásadu in dubio pro reo , nesprávně posoudil časovou působnost trestního předpisu a uložil nepřípustný trest. Tato pochybení nenapravil ani odvolací soud.
S ohledem na výše uvedené obviněný J. P. navrhl, aby Nejvyšší soud podle ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 09. 2020, sp. zn. 5 To 6/2020, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 48 T 4/2019, zrušil a podle ustanovení §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Závěrem v souladu s ustanovením §265o odst. 1 tr. ř. dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud odložil výkon napadených rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu s ohledem na uplatněné námitky a podstatný zásah do jeho ústavně garantovaných práv.
Obviněný J. P. doplnil své dovolání přípisem doručeným nalézacímu soudu dne 4. 1. 2021 (č. l. 7522–7523), ve kterém upřesnil, že dovolání podává toliko do výroku I. usnesení odvolacího soudu a do všech výroků soudu nalézacího.
Dále své dovolání doplnil přípisem doručeným Nejvyššímu soudu dne 26. 2. 2021, kdy zároveň vznesl návrh na přerušení výkonu rozhodnutí. Tímto podáním doložil do spisu kopii prohlášení akcionářů společnosti I. jakožto nový důkaz, na jehož podkladě dovozoval svou nevinnu. Obsahem tohoto důkazu je prohlášení akcionářů společnosti I. z předmětné doby, kdy akcionáři M. O., P. H. a M. C. uvedli, že se necítí býti podvedeni, kdy činností obviněného J. P. došlo k obnovení smlouvy s VZP ČR a navázáním další spolupráce. Hodnota společnosti proto vzrostla z 800 miliónů Kč ke 3 miliardám Kč. V žádném případě tedy nemohlo dojít k újmě společnosti I.
Obviněný I. Č. (č. l. 7511–7521) uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, či jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, kdy mu byl zároveň uložen trest, jenž zákon nepřipouští a navíc bylo jeho odvolání zamítnuto, přestože v řízení jemu předcházejícím byly dány důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
Obviněný uplatnil v podstatné části svého dovolání stejnou argumentaci jako obviněný P. Stejně jako on brojil proti překvapivé změně právní kvalifikace, opomenutí důkazních návrhů odvolacím soudem, skutkovým závěrům nižších soudů o nejistotě pokračování smluvního vztahu mezi I. a VZP, fiktivnosti smluv mezi společnostmi I. a F., fiktivnosti jeho činnosti pro společnost I. a uvedení statutárních orgánů společnosti I. v omyl, které označoval za extrémně rozporné s provedenými důkazy, proti absenci posouzení časové působnosti trestních předpisů a uložení nedobytného peněžitého trestu. Nad rámec dovolací argumentace obviněného P. pak obviněný Č. vznesl námitku užití absolutně neúčinného důkazu, kdy podle jeho názoru není možné důkazně vycházet ze svědectví P. H.
Namítal, že nalézací soud změnil právní kvalifikaci oproti podané obžalobě bez jakéhokoliv předchozího upozornění, přitom obhajoba se jak v přípravném řízení, tak v hlavním líčení zaměřovala na prokázání či vyvrácení skutkových okolností týkajících se trestného činu zpronevěry, a to zejména ve vztahu k otázce přisvojení si cizí věci. V případě, že by byl upozorněn na možnost změny právní kvalifikace, zaměřil by svou pozornost na skutkové okolnosti týkající se trestného činu podvodu, tj. zejména k otázce uvedení statutárů společnosti I. v omyl při podpisu smluv se společností F. Neoznámená změna právní kvalifikace však účinnou obhajobu dovolatele znemožnila.
Dále namítal extrémní nesoulad, kdy výroky M. a H., z nichž soudy vyvodily skutková zjištění, byly vytrženy z kontextu a dezinterpretovány. Z uvedených výpovědí vyplývá pravý opak, tedy že oba svědci měli možnost si přečíst předmětné smlouvy a věděli o jeho zapojení do vyjednávání. Rovněž zpochybnil skutkový závěr učiněný nižšími soudy, že smlouvy uzavřené mezi společnostmi F. a I. byly fiktivní, neboť tento závěr je podle něj v přímém rozporu s provedenými důkazy, zejména pak s výpovědí H., M. a jeho vlastní výpovědí, v níž popsal a doložil činnost, kterou pro společnost I. vykonával. V rozporu s provedeným dokazování soudy učinily závěr o antedatování smluv, když z výpovědi znalce z oboru kybernetiky Romana Pavlíka vyplýval pravý opak. Navíc se zkoumané smlouvy v elektronické podobě od těch reálně uzavřených svým obsahem lišily. Podobně nelze dovozovat antedatování smluv ze skutečnosti, že smlouvy o spolupráci musely být uzavřeny obratem poté, co mu byla dána výpověď ve VZP. Soudy pominuly výpověď spoluobviněného P., že dovolatele oslovil na základě zprávy v tisku, že ve VZP končí. Zcela nepodloženou je poté rovněž i úvaha soudů o výši vzniklé škody, kterou postavily právě jen na údajné fiktivnosti smluv, ač je zřejmé, že jeho činnost měla reálný charakter a byla pro společnost I. zásadním přínosem. Výrok o náhradě škody a její výši tak stojí na zjevně dezinterpretovaných důkazech, resp. reálně vzniklá škoda společnosti I. nebyla před soudy doložena. Naopak z ekonomických ukazatelů je zřejmé, že období navazující na uzavření předmětných smluv bylo pro tuto společnost obdobím velmi úspěšným. S těmito skutečnostmi se ovšem soudy v napadených rozhodnutích nevypořádaly. Za skutkový závěr extrémně rozporný s obsahem provedeného dokazování obviněný považuje rovněž závěr o nejistotě trvání smluvního vztahu mezi společnostmi I. a VZP, kdy soudy nevzaly v úvahu výpovědi svědků H., M., H. a zápis ze zasedání správní rady VZP ze dne 9. 6. 2008, které jeho skutkový závěr přímo vyvracejí.
Obviněný rovněž vznesl námitku opomenutých důkazů, kdy za tyto označuje návrhy na opětovný výslech P. H., P. H. a T. M. a návrh na výslech nových svědků M. O. a M. C., které požadoval vyslechnout s ohledem na překvapivou změnu právní kvalifikace nalézacího soudu. Tyto důkazní návrhy však byly jako nadbytečné zamítnuty v rámci veřejného zasedání jako návrhy přesahující rámec veřejného zasedání. Zamítnutí těchto návrhů nebylo náležitě zdůvodněno ve veřejném zasedání ani v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu.
Důkaz výpovědí svědka P. H. označil za nezákonný a absolutně neúčinný, neboť předsedkyně senátu nalézacího soudu tohoto svědka špatně poučila podle §100 odst. 2 tr. ř. Znemožnila mu tak odepřít výpověď, resp. jej v rozporu s tímto ustanovením k výpovědi přiměla. V minulosti bylo totiž v souvislosti s projednávanou věcí dvakrát zahájeno trestní řízení vůči tomuto svědkovi. Jeho věc byla vyloučena k dalšímu prověřování a následně odložena. Ačkoliv rozhodnutí o odložení věci podle §159a odst. 6 tr. ř. v návaznosti na §11 odst. 1 tr. ř. nezakládá překážku věci rozsouzené, bylo mu nalézacím soudem sděleno, že neexistuje obava, že by v dané věci mohl být stíhán. Takový nezákonný postup nalézacího soudu aprobovaný soudem odvolacím dal vzniknout absolutně neúčinnému důkazu, který je jako takový v trestním řízení nepoužitelný, k čemuž odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 802/02.
Obviněný rovněž vznesl námitku stran absence posouzení časové působnosti trestních předpisů, kdy poukazoval na to, že trestný čin měl být dokončen již podpisem smluv den 10. 9. 2008, kdy došlo uvedení představitelů společnosti I. v omyl. Soudy tak měly přistoupit ke komplexnímu hodnocení příznivosti jednotlivých úprav pro obviněné, a to nejen z hlediska mechanického porovnání sazeb za předmětný trestný čin. Soudy by musely s ohledem na ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. zvážit, zda dané jednání dosahuje takové společenské nebezpečnosti, aby bylo možné užít vyšší trestní sazbu, kdy s ohledem na toto ustanovení připadala v úvahu podstatně mírnější kvalifikace jednání obviněných podle §250 odst. 3 tr. zák. s trestní sazbou 2 až 8 let. K zohlednění této varianty, resp. jejího posouzení, však kvůli špatnému postupu soudů nebylo přikročeno, ač se jednalo o postup, ke kterému byly soudy s ohledem na dataci přisuzovaného jednání povinny, a která byla významnou z hlediska předmětu řízení a jeho výsledku.
V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl, že mu byl uložen peněžitý trest, ač bylo zjevně porušeno ustanovení §68 odst. 6 tr. zákoníku a uložený trest byl zjevně nedobytný. K tomuto pochybení vedlo nesprávné a neúplné zjištění majetkových poměrů dovolatele včetně jeho závazků, které neumožňovalo kvalifikovaně posoudit podmínky uložení peněžitého trestu. Nalézací soud vyšel toliko z jeho prohlášení v hlavním líčení a odhadu jeho majetku, aniž by si dostatečně zjistil jeho příjmy, přitom k odhadu majetku obviněného může dojít až v případě, že se soudu nepodaří obstarat dostatečné podklady. V tomto směru obviněný poukázal na usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 9 /2018 ve Sb. rozh. tr. K tomu přistupuje uložená povinnost k náhradě škody poškozené ve výši téměř 140.000.000 Kč, kterou má uhradit společně se spoluobviněným P. Právní moci odsuzujícího rozsudku se tato povinnost stala vymahatelnou, ze strany poškozené byl podán návrh na nařízení exekuce a veškerý majetek mu byl exekučně zajištěn. V důsledku toho nebyl schopen uhradit peněžitý trest, což by v konečném důsledku vedlo k přeměně peněžitého trestu v trest odnětí svobody. S ohledem na nedobytnost peněžitého trestu by tak byl ohrožen trestem odnětí svobody v trvání 8 let, ač ve svém rozsudku nalézací soud zmiňoval, že mu chtěl uložit trest v dolní polovině trestní sazby. Vzájemný rozpor mezi úvahami soudu o přiměřenosti trestu a trestem, který byl dovolateli v konečném důsledku uložen, tak činí napadená rozhodnutí soudů fakticky co do výroku o trestu a jeho odůvodnění nepřezkoumatelnými.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnil obviněný s ohledem na pochybení nalézacího soudu v návaznosti na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., neboť nalézací soud učinil překvapivé rozhodnutí, zatížil své rozhodnutí extrémním rozporem mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, kdy provedené důkazy nepřípustně dezinterpretoval, při zjišťování skutkového stavu použil absolutně neúčinný důkaz, nesprávně posoudil časovou působnost trestního zákoníku a uložil nepřípustný trest. Tyto pochybení nenapravil ani odvolací soud.
S ohledem na výše uvedené obviněný I. Č. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 5 To 6/2020, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 48 T 4/2019, zrušil a podle ustanovení §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Závěrem v souladu s ustanovením §265o odst. 1 tr. ř. dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud odložil výkon napadených rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu s ohledem na uplatněné námitky a podstatný zásah do jeho ústavně garantovaných práv.
Obviněný Č. doplnil své dovolání přípisem doručeným nalézacímu soudu dne 4. 1. 2021 (č. l. 7524–7525), ve kterém upřesnil, že dovolání podává toliko do výroku I. usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání.
Dále doplnil své dovolání prostřednictvím svého právního zástupce přípisem adresovaným Nejvyššímu soudu a došlým dne 12. 3. 2021, kdy k podanému doplnění připojil dopis svědka P. H. vyjadřujícímu se k otázce vztahu společnosti I. a VZP v předmětném období, kdy jak z dopisu, tak argumentace obviněného má vyplývat, že pokračování spolupráce těchto společností rozhodně nebylo jisté, jak podávají soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích. Zároveň v tomto doplnění učinil návrh na přerušení vykonatelnosti napadaného rozhodnutí, neboť je přesvědčen o důvodnosti svých námitek, nastoupil trest odnětí svobody a je proti němu vedeno exekuční řízení z titulu povinnost nahradit škodu ve výši 139.760.191,30 Kč s přísl.
K dovolání obou obviněných se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 5. 3. 2021, sp. zn. 2 NZO 1/2021.
Po stručné rekapitulaci průběhu řízení a námitek obviněných státní zástupce zdůraznil, že v dovolacím řízení již nelze opětovně hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Do skutkových zjištění může dovolací soud zasáhnout zcela výjimečně v případech tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Za případ extrémního nesouladu však nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, ale jsou logicky dovoditelné z obsahu provedeného dokazování. Uvedl, že těžiště námitek obviněných tvoří opakování argumentace učiněné již před soudy nižších stupňů. Soudy se s obhajobou obviněných zcela dostatečným způsobem vypořádaly ve svých rozhodnutích. Na jejich skutkové závěry vyjádřené v odůvodnění jejich rozhodnutích, především pak v odůvodnění odsuzujícího rozsudku lze v zásadě odkázat.
Pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit námitku obviněného P., v rámci níž namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu jeho nedostatečného odůvodnění, zvláště pak v porovnání s rozsahem podaného odvolání a jeho doplnění. Odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je v souladu s §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. ř., a to i ve vztahu k dovolateli. Odůvodnění odsuzujícího rozsudku obsahovalo konkrétní důkazy, na jejichž podkladě byl přijat závěr o vině obviněného. Obsah důkazů, jejichž obsah byl v rozsudku blíže rozveden, vypovídal při komplexním náhledu o nastaveném mechanismu podvodného jednání. Skutkový stav byl spolehlivě zjištěn a právní závěry z něj vyplývající byly v rozhodnutí tohoto soudu přiléhavě odůvodněny, a to včetně úvah při hodnocení důkazů na straně jedné a z nich vyplývajících právních závěrů na straně druhé. Se závěry nalézací soudu se odvolací soud plně ztotožnil. Zabýval se i důkazními návrhy obviněných, kteří se domáhali především zopakování některých důkazů. Nespokojenost dovolatele s rozsahem odůvodnění odvolacího soudu však nemůže vést k závěru o nepřezkoumatelnosti napadaného rozhodnutí. Není povinností odvolacího soudu podrobně a všeobsažně reagovat na veškeré jednotlivosti obsažené v odvolání obviněných, a to zejména v případě, kdy dochází k zamítnutí řádného opravného prostředku podle §256 tr. ř. a odvolací soud se ztotožní s postupem soudu nalézacího a na jeho odůvodnění odkáže.
Stran námitky extrémního nesouladu vznesené oběma obviněnými státní zástupce uvádí, že s nimi není možno souhlasit, neboť skutkový stav věci popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině v citovaném rozsudku zcela logicky vyplývá z důkazů provedených v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. a vyhodnocených podle zásad §2 odst. 6 tr. ř., a tedy v souladu s jejich skutečným obsahem bez známek jakékoli deformace, včetně povinné reakce na obhajobu uplatněnou obviněnými.
Státní zástupce ve vztahu k obviněným Č. vznesené námitce použití absolutně neúčinného důkazu, a to výpovědi svědka H., uvedl, že se jedná o námitku ryze procesní, nadto takovou, se kterou nelze souhlasit. Rozhodnutí Ústavního soudu zmiňované dovolatelem se nezaobíralo absolutní nepoužitelností výpovědi svědka, ale vadami spočívajícími v nedostatečně odůvodněném odmítnutí navrhovaného důkazu. H. byl v hlavním líčení dne 8. 10. 2019 jako svědek řádně poučen o svých právech a povinnostech a rozhodl se výpověď odmítnout jako celek. Takovýto postup však Ústavní soud označil jako protiprávní (srov. nález sp. zn. III. ÚS 149/97). Po poučení předsedkyní senátu, že trestní věc vyloučena k samostatnému projednání byla odložena a trestně stíhán již není práva, odepřít výpověď nevyužil. Státní zástupce zdůraznil, že není na obviněných a jejich obhájcích, aby posuzovali důvodnost odepření výpovědi svědka. Orgánem posuzující důvodnost odepření výpovědi je toliko orgán vedoucí výslech. Svědek H. měl možnost spontánně vylíčit okolnosti případu, a tím mu současně byla poskytnuta i možnost vynechat ty skutečnosti, které by považoval pro sebe za nebezpečné. Postup soudu byl formálně bezvadný a v souladu s judikaturou. Svědek přitom stále mohl soudu vylíčit okolnosti týkající se posuzovaného skutku a přitom byl stále oprávněn odmítnout odpověď na jednotlivé doplňující otázky, pokud by se vztahovaly k jeho osobě.
Dále státní zástupce uvedl, že pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit námitky směřující proti rozsahu provedeného dokazování, kdy se jedná o námitky procesní. Zároveň ale nelze vybočit z rámce ústavním pořádkem zaručeného práva na spravedlivý proces. V řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu obviněného odpovídá povinnost soudu o navržených důkazech rozhodnout. Soud tedy není povinen provést všechny navržené či v úvahu přicházející důkazy, avšak musí se důkazními návrhy zabývat, ať již jim vyhoví či je odmítne, nemůže je bez dalšího ignorovat. V projednávané trestní věci se soudy obou stupňů shora rozvedenými postuláty řídily a svým povinnostem při dokazování a odůvodnění svého postupu dostály. Poukázali-li obvinění na důkazní návrhy, kterým nebylo vyhověno, není to to samé, jako důkazy, o nichž nebylo vůbec rozhodnuto. Jde-li o nalézací soud, ten svůj postoj k důkazům, které k návrhům procesních stran neprovedl, vyjádřil dostatečně přehledně v bodě 40. odůvodnění svého rozsudku. Stran důkazů navrhovaných v odvoláních a jejich doplněních státní zástupce podotkl, že tyto návrhy nebyly vzneseny bezprostředně po vyhlášení rozsudku, po doručení jeho písemného vyhotovení či po seznámení se s termínem veřejného zasedání o odvolání, nýbrž až krátkou dobu před konáním veřejného zasedání. O těchto návrzích pak bylo procesně bezvadným způsobem rozhodnuto, přičemž důkazy shledal odvolací soud nadbytečnými. Ve svém rozhodnutí shledal odvolací soud dokazování úplným, přičemž zdůraznil, že není nutné znovu vyslýchat již několikrát podrobně vyslechnuté svědky. I když se o zamítnutí návrhů na výslech nových svědků O. a C. odvolací soud explicitně nezmiňuje, tak nelze mít za to, že by tím byl revidován jeho názor o úplnosti dokazování za situace, kdy za společnost I. bylo v hlavním líčení slyšeno několik svědků, kteří se účastnili vyjednávaní smluvních vztahů mezi společnostmi F. a I. Lze tedy mít za to, že se v posuzovaném případě o opomenuté důkazy, které by byly sto zasáhnout do práv obviněných na spravedlivý proces, jednat nemůže.
K námitce obviněných stran absence úvahy o použití správného trestního předpisu s ohledem na jeho časovou působnost státní zástupce uvedl, že obvinění svou námitku vztáhli k pozměněnému, resp. neúplnému skutku, a to včetně jeho časového vymezení. Obvinění započali své podvodné jednání za účinnosti trestního zákona, nicméně součástí skutku je i pro vznik škodlivého následku významné jednání, k němuž docházelo po nabytí účinnosti trestního zákoníku. Na jednání spočívající v zamlčení podstatných skutečností při uzavírání smluv a v důsledku toho uzavření smluv obohacujících společnost F. ke škodě společnosti I. navazovalo postupné vylákání finančních částek na základě nárokování smyšleného a nikdy nerealizovaného plnění, k němuž docházelo i v roce 2010. V hmotněprávním smyslu je nutné celé toto jednání obviněných chápat jako jediný skutek. Ten přitom zahrnuje i vylákání veškerých plateb v průběhu doby postupně probíhající fakturací podle takto podvodně uzavřených smluv. Jde o jediný skutek, ve kterém souhrn všech jednotlivých kroků naplňuje skutkovou podstatu trestného činu podvodu. Před 1. 1. 2010 tak sice byl trestný čin podvodu dokonán, avšak nebyl ještě dokončen. Fakturace byla aktivním a cíleným jednáním obviněných směřujícím k dokončování trestného činu podvodu a byla obligatorní podmínkou k tomu, aby společnost F. dosáhla obohacení proplacením fakturovaných částek. Přitom platí, že pokud se trestní zákon změní během páchání činu, užije se zákona, který je účinný při dokončení jednání, kterým je čin spáchán. Pokud tedy došlo v posuzovaném případě k dokončení trestného činu až po datu 1. 1. 2010, nebyl podle názoru státního zástupce nejmenší důvod, aby se soudy ve svých rozhodnutích zabývaly otázkou, zda by tr. zák. nebyl pro obviněné příznivější nežli úprava tr. zákoníku. Je tak nadbytečné se zaobírat úvahou nad tzv. materiální podmínkou ve smyslu ustanovení §88 odst. 1 tr. zák.
K námitce překvapivé změny právní kvalifikace státní zástupce uvedl, že se změnou právní kvalifikace vypořádal odvolací soud v bodech 31. – 34. odůvodnění svého usnesení. Ustanovení §225 odst. 2 tr. ř. upravuje procesní postup jen v případě změny podle přísnějšího ustanovení zákona. Obviněného takto lze uznat vinným trestným činem podle přísnějšího ustanovení zákona, než podle kterého posuzovala skutek obžaloba, jen tehdy, když obviněný byl na možnost přísnějšího posuzování skutku upozorněn ještě před vynesením rozsudku. V posuzovaném případě se však o změnu k horšímu nejednalo, oba trestné činy, jak zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, tak zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku jsou majetkovými trestnými činy. Kvalifikované podstaty těchto trestných činů jsou obě naplňovány identickými podmínkami výše škody a jsou sankcionovány identickým trestním postihem. Z judikatury vyplývá i povinnost upozornit obviněného na možnost mírnější právní kvalifikace skutku ovšem za předpokladu, že takové poučení má praktický význam pro jeho obhajobu. Pro posouzení, zda nepoučení o možnosti odlišného právního posouzení podle mírnější či stejně přísné právní kvalifikace by mělo představovat klasické tzv. překvapivé rozhodnutí, je nezbytné zjištění, zda mohla být obhajoba obviněného v důsledku neupozornění na změnu právní kvalifikace skutečně krácena. Nalézací soud nepřistoupil v případě předmětného skutku k žádným zásadním změnám ve skutkových zjištěních. Z průběhu dokazování a podle obsahu provedených důkazů rovněž vyplývá, že právní kvalifikace podle §209 tr. zákoníku musela být v trestní věci zvažována dávno před tím, než soud přistoupil k vyhlášení rozsudku. S možným posouzením věci jako trestného činu podvodu museli být obvinění a jejich obhájci obeznámeni, což lze vysledovat např. z formulace pokládaných otázek a vyslovených odpovědí na ně, ať již při výslechu obviněných, či výslechu svědků a ze závěrečných řečí procesních stran, kdy je patrné, že i ze strany obhajoby bylo uvažováno o variantě posouzení věci jako majetkového trestného činu podvodu, jenž je pojmově spřízněn s trestným činem, podle něhož byl skutek posouzen v podané obžalobě. K této v úvahu připadající právní kvalifikaci trestného činu podvodu byla obhajoba, která byla zaměřena na prosazení závěru, že se skutek vůbec nestal, podle názoru státního zástupce přizpůsobena a o překvapivosti rozhodnutí se v posuzovaném případě nejedná.
Ve vztahu k námitkám obviněných směřujícím proti uloženému peněžitému trestu uplatněných v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce uvedl, že argumentaci obviněných, ve které označují jim uložené peněžité tresty za zjevně nedobytné, a tedy uložené v rozporu s ustanovením §68 odst. 6 tr. zákoníku, není možné přisvědčit. Namítají-li obvinění, že soudy nezohlednily při ukládání peněžitého trestu uloženou povinnost náhrady škody, tak státní zástupce podotýká, že podle úpravy zákona č. 59/2017 Sb., o použití peněžních prostředků z majetkových trestních sankcí uložených v trestním řízení a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, by měly být peněžní prostředky získané výkonem peněžitého trestu přednostně použity k uspokojení majetkových nároků poškozených. Není tak důvod při zvažování trestních sankcí spojených s majetkovým postihem obviněného vycházet z přednosti povinnosti k náhradě škody nebo nemajetkové újmy před trestem.
Nalézací soud při rozhodování o druhu a výměře trestu vycházel především z výpovědí obviněných. Dovolatel J. P. sám potvrdil výkon managerské pozice, připustil vlastnictví majetkového podílu v obchodní společnosti T. C. a je jediným vlastníkem nemovitosti v XY u XY včetně pozemku a sousední stavební parcely. Hodnota nemovitosti 15.000.000 Kč tak rozhodně není nadnesená. Obviněný I. Č. potvrdil příjmy ze dvou společností s čistým měsíčním příjmem 40.000 Kč, a majetkovými podíly ve společnostech T. a A., připustil úspory 3 – 4 miliony Kč a majetkový podíl ve společností K. Dále státní zástupce doplnil, že v době rozhodnutí prvoinstančního soudu byl členem dozorčí rady společnosti L. S. do 13. 10. 2020 byl jednatelem společnosti U. Byť se uvedené skutečnosti přímo neobjevily v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, soudy při úvahách, jimiž se řídily při stanovení výše denní sazby peněžitého trestu, musely z těchto skutečností vycházet. Z uvedeného pak lze dospět k závěru, že v posuzovaném případě není možno ani u jednoho z obviněných z objektivního hlediska hovořit o splnění negativní podmínky bránící uložení peněžitého trestu, tedy o zřejmé nedobytnosti peněžitého trestu, který byl v případě obou obviněných uložen ve výměře 500 denních sazeb s výší jedné denní sazby 4.000 Kč.
Ve vztahu k dílčí námitce obviněných, že jim byl v podstatě uložen trest odnětí svobody v délce 8 let, státní zástupce uvedl, že při úvahách o výměře nepodmíněného trestu odnětí svobody nelze primárně sčítat výměru uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody a náhradního trestu odnětí svobody stanoveného jako součást výroku o jiném druhu trestu. Zdůraznil, že ani v případě neuhrazení peněžitého trestu nemusí nutně dojít k nařízení výkonu náhradního trestu odnětí svobody. Soud může upustit od výkonu peněžitého trestu nebo jeho zbytku. Dále podotkl, že byly splněny podmínky pro stanovení náhradního trestu odnětí svobody, ať už, že byl uložen v délce nepřesahující 4 léta a zároveň nepřesahující společně s uloženým trestem odnětí svobody horní hranici trestní sazby příslušející trestnému činu, jímž byli obvinění uznáni vinnými.
K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. státní zástupce podotknul, že odvolání obviněných bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. ř. věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud rozhodl podle §256 tr. ř. o jejich zamítnutí jako nedůvodných. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněných v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě.
S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud obě podaná dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná. Současně vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadených rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání obviněných P. a Č. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 5 To 6/2020, jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřují proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest. Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Ve vztahu k přípisům obviněného P. ze dne 26. 2. 2021 a obviněného Č. ze dne 12. 3. 2021 označenými jako doplnění dovolání, Nejvyšší soud uvádí, že jako soud dovolací přihlíží pouze k podáním, která byla učiněna obviněným prostřednictvím obhájce v rámci dvouměsíční lhůty podle §265e odst. 1 tr. ř., neboť rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit pouze po dobu trvání lhůty k podání dovolání podle §265f odst. 2 tr. ř. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 1706/08, rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 692/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 7 Tdo 405/2008). Dodatečná modifikace již podaného dovolání, a to, pokud jde o rozsah, v němž je napadáno některé z rozhodnutí uvedených v §265a odst. 1, 2 tr. ř., tak i co do důvodů dovolání uvedených v §265b tr. ř., je možná pouze po dobu dovolací lhůty .
V návaznosti na shora uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný P. přípis označený jako doplnění dovolání ze dne 26. 2. 2021 doručil až po uplynutí lhůty k podání dovolání, tedy po dni 9. 2. 2020 (rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno obviněnému 9. 12. 2020, jeho obhájci 3. 11. 2020), obviněný Č. přípis označený jako doplnění dovolání zaslal Nejvyššímu soudu dne 12. 3. 2021, tedy rovněž až po uplynutí lhůty k podání dovolání, která mu vypršela dnem 23. 1. 2021 (rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno obviněnému 23. 11. 2020, jeho obhájci 3. 11. 2020). Výše zmíněná doplnění dovolání obou obviněných jsou tedy bez jakéhokoliv právního významu a Nejvyšší soud k nim při svém rozhodování nepřihlížel.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnými uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), l ) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněných je však naprosto zřejmé, že Vrchní soud v Praze všechna podaná odvolání projednal a také o nich rozhodl výše uvedeným usnesením, kdy zamítl odvolání obou obviněných podle §256 tr. ř. jako nedůvodná a odvolání poškozené podle §253 odst. 1 tr. ř. jako odvolání podané osobou neoprávněnou. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy oba obvinění poukazují na dovolací důvody uvedené pod písm. g), h).
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé , popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod obviněnými uplatněný dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obvinění P. a Č. soudům vytýkají nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědí svědků P. H., P. H., T. M., svých vlastních výpovědí, výpovědi Mgr. Romana Pavlíka, soudního znalce z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika, k podanému znaleckému posudku, listinných důkazů – emailu P. H. z června 2006, zápisu ze správní rady VZP z 31. 3. 2008 a 9. 6. 2008; spadá sem i námitka neprovedení navrhovaných důkazů opětovnými výslechy P. H., T. M. a P. H. a výslechy nových svědků M. C. a M. O., v případě dovolání obviněného Č. i námitka použití absolutně neúčinného důkazu výpovědí svědka P. H.) a vadná skutková zjištění (zejména zjištění týkající se reálného výkonu činnosti obviněného Č. pro společnost I., fiktivnosti smluv o zprostředkování mezi společnostmi F. a I. a možné antedatace těchto smluv, možnosti pokračování spolupráce mezi společnostmi I. a VZP po konci roku 2008 a vlivu činnosti obviněného Č. na úspěšné pokračování této spolupráce, otázky zamlčení podstatných informací zástupcům společnosti I., resp. jejich nevědomosti o obsahu činností obviněného Č. vykonávaných pro společnost I. a závazků vyplývající z uzavřených smluv o spolupráci), jimiž prosazují vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecně formulovaná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, naopak z nich vyplývá pravý opak svědčící ve prospěch obviněných, kdy se nalézací i odvolací soud dopustily deformace důkazů a dovozování skutkového stavu z pouhých presumpcí) a předkládají vlastní verzi skutkových událostí (kdy oba obvinění uvádí, že pokračování spolupráce mezi společnostmi I. a VZP bylo ohroženo, na základě tohoto stavu byl osloven obviněný Č., který svou činností zabezpečil pokračování a rozvíjení této spolupráce, na základě čehož byl odměňován v souladu s uzavřenými smlouvami o zprostředkování a dohodou s jejími statutárními zástupci).
Námitky obviněných takto vznesené jsou založeny na podkladě jejich vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněných) k zásadní revizi skutkových zjištění, ze kterých nalézací i odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházely. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obvinění vyvozují závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obvinění výše uvedený dovolací důvod částečně nezaložili na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhali přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Předmětné námitky proto v obecné rovině pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obvinění Č. a P. uplatnili, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obvinění namítají nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozují z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkají vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Případného zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obvinění v rámci svých námitek dožadují, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Za případ extrémního nesouladu však nelze považovat situaci, kdy soudy hodnocení soudů splňuje požadavky stanovené §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a právních závěrů odlišných od pohledu obviněných, ale odvoditelných logickými postupy z obsahu provedených důkazů a nepříčících se požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, která se stala podkladem napadeného usnesení Vrchního v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé v projednávané věci, neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Své závěry soudy založily na obsáhlém dokazování, které nalézací soud shrnul v bodech 5. – 39. odůvodnění odsuzujícího rozsudku, kdy byli vyslechnuti svědci z řad společnosti I., VZP a soudní znalci, bylo provedeno rovněž množství listinných důkazů, z nichž nejvýznamnějšími byli samotné smlouvy o spolupráci mezi společnostmi I. a F., na jejich základě vystavené faktury, znalecký posudek z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika zpracovaný znalcem Mgr. Romanem Pavlíkem, včetně dodatků a z oboru ekonomika zpracovaný znalcem Ing. Alešem Ptáčkem.
Na základě podrobně provedeného dokazování nalézací soud dospěl k závěru, že oba obvinění se dopustili trestné činnosti kladené jim za vinu. Oba obvinění v rámci uplatněné námitky tzv. extrémního nesouladu brojili proti skutkovým zjištěním o antedataci smluv, možnostech pokračování spolupráce mezi společností I. a VZP po konci roku 2009, činnosti obviněného Č. pro společnost F. a zamlčení podstatných skutečností při podpisu smluv o spolupráci mezi společnostmi F. a I. statutárním orgánům společnosti I.
Je tedy třeba odmítnout námitky obviněného P., jejichž prostřednictvím napadá hodnocení důkazů soudu prvního, a potažmo druhého stupně jako tendenční, činěné výlučně v jeho neprospěch. Obviněný akcentuje především skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, resp. v rozporu se zásadou in dubio pro reo , neboť „ případné pochybnosti musí být využity ve prospěch obžalovaného - existuje zde minimálně stejně pravděpodobná (dle dovolatele daleko pravděpodobnější) verze skutkového děje, která nebyla využita ve prospěch dovolatele “ .
K námitce porušení zásady in dubio pro reo , explicitně obviněným vznesené, Nejvyšší soud připomíná, že tato zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného , jakožto subprincip zásady presumpce neviny vyjádřené v §2 odst. 2 tr. ř., neznamená, že stojí-li proti sobě dvě odlišné výpovědi – obžalovaného a poškozeného, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obžalovaného , ale je zárukou pro obviněného, že v případě, že po provedení a zhodnocení veškerých dostupných důkazů nebude možné se jednoznačně přiklonit k jedné nebo druhé verzi skutkového děje, bude vždy rozhodnuto ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). K tomuto lze odkázat na bohatou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu – např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1533/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1504/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 11 Tdo 291/2017). V projednávaném případě však taková situace nenastala. Odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).
Nelze současně opomenout, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Obvinění v souvislosti s provedeným dokazováním vznesli námitku tzv. opomenutých důkazů s tím, že odvolacím soudem nebylo vyhověno jejich důkazním návrhům, konkrétně pak opakováním výslechu svědků P. H., T. M. a P. H. a výslechu nových svědků M. C. a M. O., a takovým postupem soudů došlo k poručení jejich práva na spravedlivý proces.
Obecně lze k teorii tzv. opomenutých důkazů uvést, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti a to v rozsahu, který je nezbytný pro příslušné rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je výlučně na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12) a soud není povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Nejde o tzv. opomenutý důkaz, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení má tento důkazní prostředek sloužit, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. III. ÚS 386/07, ze dne 9. 3. 2007, sp. zn. IV. ÚS 691/06, a další).
Ústavní soud v rámci přezkumu dodržení principů a zásad spravedlivého procesu v řízení před obecnými soudy opakovaně zdůraznil, že právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, nelze vykládat tak, že by pokrývalo veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení v objektivní poloze („Samotné porušení procesních pravidel stanovených procesními právními předpisy ještě nemusí samo o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces, ale teprve takové porušení objektivních procesních pravidel, které by skutečně jednotlivce omezilo v některém konkrétním subjektivním procesním právu“) [srov. např. nález ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 566/07(N 176/54 SbNU 209); či nález ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1796/11 (N 178/63 SbNU 69)]. V tomto ohledu lze tedy konstatovat, že nikoliv každé nedostatky v průběhu procesu dokazování v podobě „opomenutí“ či nedostatečné vypořádání se s důkazními návrhy účastníků řízení ze strany obecných soudů dosahují ústavněprávní intenzity, odůvodňující kasační zásah ze strany Nejvyššího či Ústavního soudu, obzvláště pokud se lze v praxi setkat i s důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek podstatných pro dané řízení, resp. mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ procesní taktiky (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16). Nejde o tzv. opomenutý důkaz, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení má tento důkazní prostředek sloužit, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. III. ÚS 386/07, ze dne 9. 3. 2007, sp. zn. IV. ÚS 691/06, a další).
V projednávané věci odvolací soud o návrzích na doplnění dokazování korektním způsobem rozhodl, když je jako nadbytečné zamítl a uvedl, že návrhy na doplnění dokazování přesahují rámec veřejného zasedání a jako takové prováděny nebudou, jak se podává z protokolu o veřejném zasedání konaném dne 30. 9. 2020 (č. l. 7457–7459) a audiozáznamu z veřejného zasedání (ve spise založen na č. l. 7461). V bodě 52. napadeného usnesení pak odůvodnil, proč nepřistoupil k opětovným výslechům svědků T. M. a P. H.
Obviněným lze dát do určité míry za pravdu, že odůvodnění odmítnutí důkazních návrhů na opětovný výslech svědka P. H. a na výslechy nových svědků M. C. a M. O. není vyčerpávající, když je právem obviněného, nejen aby o jeho důkazních návrzích bylo procesně korektním způsobem rozhodnuto, ale zároveň aby soud své rozhodnutí řádně odůvodnil. Nelze však opomenout, že odvolací soud v bodě 29. odůvodnění usnesení přijal závěr, že „ soud prvního stupně provedl ve věci všechny potřebné důkazy v souladu s trestním řádem a na jejich základě učinil skutková zjištění, která mu byla dostatečným podkladem pro závěr o vině obžalovaných “, na což navázal v bodě 34. svého rozhodnutí konstatováním, že „ dokazování bylo z hlediska projednávaného skutku zcela transparentní a obžalovaným nebylo nijak zabráněno uplatnit v rámci projednávaného skutku obhajobu v plném rozsahu “. K činnosti společnosti F. a jejímu vztahu se společností I., resp. činnosti obviněného Č. pro společnost I., ke které se měli navrhovaní svědci vyjadřovat, již podrobně vypovídali svědci T. M., P. H., M. P., M. M., J. U. i oba obvinění, a bylo provedeno množství listinných důkazů, které více než dostatečným způsobem dokumentovaly vztah společností F. a I., včetně informací o působení obviněného Č. pro společnost I.
K námitce obviněného P. ohledně nedostatečného odůvodnění usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud připomíná, že jeho námitku nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ale ani žádný jiný). Dovolání jen proti odůvodnění není podle §265a odst. 4 tr. ř. přípustné. Na druhou stranu nelze pominout, že rozhodnutí soudů včetně toho odvolacího se musí pohybovat v procesněprávním rámci představovaném především principy řádného a spravedlivého procesu. Jedním z těchto principů, jenž má vyloučit libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, a to v trestním řízení způsobem zakotveným v ustanoveních §125 a §134 odst. 2 tr. ř. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že není povinností odvolacího soudu reagovat na veškeré námitky obviněného, vypořádal-li se s nimi již nalézací soud. Je zcela běžnou praxí, že soud druhého stupně nerekapituluje veškeré provedené důkazy a učiněná skutková zjištění a toliko odkazuje na odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, jestliže se s ním zcela ztotožňuje a takový postup je dostatečný pro vypořádání se s odvolacími námitkami. Dotčeným subjektům poté rozhodně není nikterak upíráno právo, aby rozporovaly ať již skutková zjištění, právní kvalifikaci, anebo procesní postupy apod., které jsou obsaženy ve výroku a odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. V tomto kontextu pak Nejvyšší soud zdůrazňuje, že „ i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument a že odvolací soud, se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně (např. věc García proti Španělsku) “ – (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, a usnesení Nejvyššího soud ze dne 30. 8. 2016. sp. zn. 6 Tdo 1107/2016).
K námitce obviněného Č. týkající se použití absolutně neúčinného důkazu, a to výpovědi svědka P. H., který byl podle jeho názoru nesprávně poučen o možnosti odepřít výpověď a byl tak v rozporu s ustanovením §100 odst. 2 tr. ř. k výpovědi přinucen, Nejvyšší soud uvádí, že se jedná o námitku procesní, a tedy nepodřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod.
Současně se jedná o námitku zjevně nedůvodnou, neboť ustanovení §100 odst. 2 tr. ř., jenž je projevem ústavního zákazu sebeobviňování na úrovni jednoduchého práva, stanovuje, že svědek je oprávněn odepřít vypovídat, jestliže by výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě, svému příbuznému v pokolení přímém, svému sourozenci, osvojiteli, osvojenci, manželu, partneru nebo druhu anebo jiným osobám v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní. Naplnění podmínek pro odepření výpovědi je vždy nutno vykládat a zkoumat individuálně s přihlédnutím k celému kontextu projednávaného případu a osoby podávající výpověď. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 4. 12. 1997, sp. zn. III. ÚS 149/97 vyložil, že „ ústavně chráněné právo svědka na odepření výpovědi pro nebezpečí trestního stíhání jeho nebo osob v zákoně vyjmenovaných však není (na rozdíl od důvodů spočívajících v příbuzenském či obdobném vztahu) absolutní; absolutní v tom smyslu, že právo odepřít výpověď by se mělo vztahovat k výpovědi jako celku . Jestliže zákon v §101 odst. 2 al. 2 tr. ř., vyžaduje, aby na počátku výslechu byla dána svědkovi možnost, aby spontánně a souvisle vylíčil, co o věci ví, je mu tím současně umožněno, aby ve své výpovědi pominul to, co pokládá pro sebe za nebezpečné; teprve tehdy, jsou-li mu kladeny upřesňující či doplňující otázky, přísluší mu oprávnění odpověď na ně odmítnout. Kritéria důvodnosti odepření výpovědi jsou výrazně flexibilní a v rozhodovací praxi se mohou vzájemně významně lišit, takže je dostatečně vyčerpávajícím způsobem nelze vtěsnat do obecného pravidla (výkladu); vždy však musí platit, že při úvaze nad důvodností odepření výpovědi nelze od odpírajícího svědka vyžadovat takové údaje, které by ve své konkrétnosti mohly pro něj vytvořit takovou situaci, v níž by byl na svém ústavně zaručeném základním právu (čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) zkrácen nebo jen ohrožen. Zákonný znak (zákonný důvod) pro odepření svědecké výpovědi neznamená, že by muselo jít jen o nebezpečí plynoucí toliko z okolností daných projednávanou trestní věcí, příp. ze spojení s právní kvalifikací, jíž je projednávaný trestný čin ohrožen, ale může se vztahovat k okolnostem orgánům trestního řízení dosud zcela neznámým. Zákaz sebeobvinění (nebezpečí trestního stíhání) v každé jednotlivé věci nutno vyložit z jejich individuálních režimů a podmínek, za nichž k odepření výpovědi (její části) dochází, a to pod zřetelným důrazem ústavně chráněného jeho zákazu, jemuž při případné kolizi s jinými zájmy je třeba dát přednost“. Nejvyšší soud připomíná, že o oprávněnosti odepření výpovědi rozhoduje výlučně orgán činný v trestním řízení, který svědka vyslýchá, v projednávaném případě tak rozhodoval nalézací soud, a to jako o otázce předběžné ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř. K tomu, aby tak mohl učinit, je nutné, aby ten, kdo odpírá výpověď, uvedl důvod, pro který tak činí (srov. R 47/1999). Nelze ovšem žádat, zejména v případě odpírání výpovědi z důvodů způsobení nebezpečí trestního stíhání sobě nebo blízkým osobám (§100 odst. 2 tr. ř.), odůvodnění tak podrobné, aby tím toto ustanovení ztrácelo praktický význam a aby byl svědek nucen vyzradit to, co mu zákon dovoluje zamlčet (srov. R 20/1984-II. a ÚS 150/1997-n.). Neuzná-li vyslýchající orgán důvody k oprávněnému odepření výpovědi, je svědek povinen vypovídat (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha, C. H. Beck, 2013, str. 1472).
V projednávané věci byl svědek P. H. poučen v hlavním líčení o právu odepřít výpověď, kdy tohoto práva využil s odkazem na vyloučení jeho osoby k samostatnému trestnímu řízení. K dotazu předsedkyně senátu státní zástupce sdělil, že trestní stíhání svědka bylo odloženo a jiné vedeno není. Po tomto sdělení předsedkyně senátu svědka opětovně poučila o jeho možnosti odepřít výpověď, kdy svědek uvedl, že s ohledem na tuto situaci vypovídat bude (srov. protokol o hlavním líčení ze dne 8. 10. 2019 na č. l. 7093–7094). Právo odepřít výpověď je projevem ústavního zákazu sebeobviňování v jednoduchém právu a chrání osobu podávající výpověď, nikoliv obviněné, v jejichž trestní věci je vedeno trestní řízení. Pokud by došlo k nesprávnému poučení svědka případně by byl donucen vypovídat v rozporu s ustanovením §100 odst. 2 tr. ř. jednalo by se toliko o zásah do jeho ústavních práv chráněných čl. 37 odst. 1 Listiny a nikoliv do práv obviněných. I v případě odepření výpovědi je povinností svědka vypovědět, co o projednávané věci ví, přičemž může vynechat ty části, které by mu mohly způsobit trestní stíhání. Odepření výpovědi v pravém smyslu se reálně uplatní až ve fázi výslechu, kdy soud, obžaloba, obvinění, obhájci nebo zástupci poškozených kladou doplňující otázky. Jak tedy vyplývá z výše uvedeného, výpověď svědka P. H. byla učiněna v souladu se všemi požadavky kladenými trestním řádem, ústavním pořádkem ČR a judikaturou s tím související.
K námitce směřující proti zjištění soudu o možném antedatování smluv o spolupráci mezi společnostmi F. a I. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že nalézací soud a ani odvolací soud nedospěly k závěru, že by smlouvy byly antedatovány, když ze znění skutkové věty vyplývá, že tyto byly uzavřeny ve stejný den, jako je v nich uveden. Nejvyšší soud podotýká, že otázka kdy konkrétně byly smlouvy podepsány, zda 10. 9. 2008 či později není tím klíčovým skutkovým zjištěním, na kterým by byla vystavena vina obou obviněných.
Stran skutkového zjištění o posouzení ochoty VZP pokračovat ve spolupráci s I. i po konci roku 2008 dospěl nalézací soud na podkladě provedeného dokazování shrnutého v bodě 44. odůvodnění rozsudku k závěru, že „ sice jednání mezi VZP ČR a společností I. v průběhu roku 2008 byla náročná a pomalá, kdy společnost I. mohla mít jisté pochybnosti o dalším vývoji smluvní spolupráce s pojišťovnou, ale rozhodně se jednání nenacházela v situaci, kdy by byla spolupráce se společností I. ukončena či bylo deklarováno, že tato ke dni 31. 12. 2009 ukončena bude, a to včetně udržovacího kontraktu “. Tento závěr je založen na rozsáhlém dokazování včetně výpovědi svědků P. H., P. H., T. M., K. H., J. R. a listinných důkazů (zejména smlouvy o poskytování služeb shromažďování, evidence a zpřístupnění informací o zdravotní péči a jejích výsledcích VZP ze dne 19. 12. 2007), z nichž vyplynula významná dílčí zjištění, např. že v projektu díky patentové ochraně nemohl nikdo jiný než I. pokračovat, že do projektu byly investovány již značné prostředky, zainteresovány lidské i technické zdroje, že se VZP obávala, že by projekt mohla převzít konkurence. Společnost VZP se proto významně klonila k pokračování další spolupráce se společností I. a jednání, přestože byla pomalá a náročná, se rozhodně nenacházela v bodě, kdy by byla spolupráce ukončena, či bylo deklarováno, že ke dni 31. 12. 2009 ukončena bude.
Oba obvinění vznesli námitku tzv. extrémního nesouladu vůči klíčovému skutkovému zjištění nalézacího soudu týkající se absence činnosti společnosti F., resp. obviněného Č. pro společnost I. Nalézací soud považoval za důležité, že výpovědi obou obviněných ke stejné otázce, tj. zda činnost Č. byla reálná či fiktivní, obsahovaly řadu klíčových a významných rozporů, a to zejména v části týkající se konkrétních činností, které měl obviněný Č. pro společnost I. vykonávat. Statutární zástupci společnosti I. svědci M. a H. nebyli o žádné konkrétní činnosti spraveni, údajná činnost nebyla nikterak listině podložená a nedokázali ji shodně popsat ani obvinění, kteří ji měli vykonávat společně za účelem dosažení dalšího pokračování vzájemné spolupráce společností I. a VZP. Rozpory ve výpovědích obviněných se nalézací soud zaobíral zejména v bodě 46. rozsudku, kdy podle verze obviněného P. obviněný Č. „ jednou až dvakrát měsíčně docházel do sídla společnosti I. dle ústní dohody, která mezi oběma obžalovanými v předmětné době byla, poskytoval informace společnosti I. a pracoval na katalogu služeb, aniž by byly uzavřeny předmětné smlouvy o spolupráci č. 1/2008, č. 2/2008 a č. 3/2008. Tyto smlouvy byly podepsány až v září 2008, přičemž ani sám obžalovaný Č. nepožadoval za svoji práci odměnu hned od počátku“. Č. svou činnost ale popsal tak, že vyloučil, že by mezi společností I. a jeho osobou probíhala jakákoliv spolupráce pouze na základě ústní dohody s obviněným P. Obviněný Č. výslovně uvedl, že jednání s obviněným P. o vzájemné spolupráci proběhla během jednoho týdne, kdy do doby podpisu obviněný Č. společnosti I. žádné informace, nápady a návrhy neposkytoval. Konkrétní spolupráce pak probíhala mimo jiné tak, že „ pravidelně, 1x týdně docházel k obžalovanému P. do kanceláře v sídle společnosti I. kde společně na magnetické tabuli sepisovali poznámky, se kterými přicházel právě obžalovaný Č. a které využíval obžalovaný P. v dalších jednáních s pojišťovnou “ . Je tedy zřejmé, že obsah konkrétních činností stejně jako doba jejich poskytování se ve výpovědích obou obviněných významným způsobem lišila, což s ohledem na skutečnost, že měli pracovat společně na dosažení pokračování další spolupráce společnosti I. se společností VZP, dokládá závěr nižších soudů, že činnost obviněného Č. byla ryze fiktivní. Rovněž není možné přisvědčit tvrzení obviněného Č., že o své činnosti pravidelně informoval orgány společnosti I., neboť tato skutečnost nevyplývá z žádných jiných důkazů vyjma jeho tvrzení, a to za situace, kdy např. zápisy ze schůzí zakladatelů byly vedeny velmi podrobně. Tvrzení, že jeho jméno nebylo zmiňováno kvůli jistému utajení jeho zapojení do vyjednávacího procesu, nalézací soud, s ohledem na to, že měl pravidelně docházet do prostor společnosti I., neuvěřil.
K otázce zamlčení podstatných skutečností při podpisu smluv o spolupráci a dílčích skutkových zjištění k tomu se pojících nalézací soud shrnuje především v bodech 47. – 50. svého odůvodnění, kdy dospěl na podkladě provedeného dokazování, a to zejména znaleckého posudku z oboru ekonomika, výslechu statutárních orgánů společnosti I., textu samotných smluv o spolupráci a dalších listinných důkazů (např. vystavených faktur) k závěru, že „ svědci H. a M. při podpisu předmětných smluv, ať již se tak stalo dne 10. 9. 2008 nebo později v měsících říjnu a listopadu 2008, nedisponovali, ani nemohli disponovat, informacemi, které byly pro uzavření těchto smluv podstatné, kdy svědek H. tyto uzavíral v domnění, že uzavírá zcela jiný typ smlouvy. Dle názoru soudu s ohledem na provedené dokazování lze učinit závěr, že uvedené smlouvy o spolupráci byly vyhotoveny pouze jako fiktivní smlouvy v jiném časovém období, které vytvářely podklad pro to, aby obžalovaný Č. jménem společnosti F. na základě těchto smluv vystavoval faktury, byť fakticky činnost dle těchto smluv nebyla vykonávána “ (bod 50. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu) .
S provedenými skutkovými zjištěními nalézacího soudu se plně ztotožnil odvolací soud a tato skutková zjištění převzal, jak vyplývá z bodů 29. a 40. – 57. odůvodnění usnesení odvolacího soudu.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud shrnuje, že skutkové závěry nižších soudů jsou založeny na rozsáhlém dokazování a logicky z něj vyplývají. Na závěry a mimořádně podrobné odůvodnění zvláště nalézacího soudu, ve kterém se vypořádal s provedenými důkazy i s námitkami obviněných, lze tak bez dalšího odkázat. Mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy tak podle názoru Nejvyššího soudu nelze shledat nesoulad, natožpak extrémní nesoulad, který by odůvodňoval zásah do těchto skutkových zjištění a kasaci napadeného rozhodnutí.
Oba obvinění vznesli námitku týkající se absence posouzení časové působnosti trestních předpisů, a s tím související úvahy o příznivosti v úvahu připadajících trestních úprav s ohledem na skutečnost, že jejich jednání podle jejich názorů mělo být ukončeno 10. 9. 2008. K této námitce Nejvyšší soud uvádí, že se jedná o námitku podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod, ale o námitku zjevně neopodstatněnou.
Časovou působnost hmotněprávních trestních předpisů upravuje §2 tr. zákoníku, který určuje, že trestnost činu se posuzuje podle doby jeho spáchání, za kterou se považuje doba jednání, kterým byly naplňovány znaky trestného činu. Trvá-li jednání delší dobu, je rozhodnou dobou okamžik, kdy bylo jednání ukončeno , a to bez ohledu na to, kdy nastal následek nebo kdy tento následek měl nastat (§2 odst. 4. tr. zákoníku), neboť hrozbou trestem se má ovlivnit právě toto jednání. Jestliže se zákon změní během páchání činu (jako je tomu v projednávaném případě) užije se zákona, který je účinný při dokončení jednání, kterým je čin spáchán v souladu s ustanovením §2 odst. 2 tr. zákoníku. Jednáním v trestněprávním smyslu je projev vůle pachatele ve vnějším světě jako vědomé činnosti člověka, zaměřené na dosažení určitého cíle, záměru. Doba spáchání činu u organizátorství, návodu a pomoci podle §24 tr. zákoníku se posuzuje vždy podle doby jednání účastníka, tedy doby, kdy organizoval, naváděl či pomáhal. Nikdy se tedy při zvažování časové působnosti trestních zákonů u účastníka neposuzuje doba spáchání činu podle doby činu hlavního pachatele (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 50–56).
Zatímco obvinění zastávají názor, že údajně spáchaný trestný čin byl dokončen dnem podpisu smluv o spolupráci, tedy dnem 10. 9. 2008 odvolací soud se k tomuto tvrzení vyjádřil v bodě 60. odůvodnění svého usnesení tak, že „neshledal důvod, pro který by se soud měl zabývat případnou aplikaci ustanovení §88 tr. zákona účinného do 31. 12. 2009, už jen z toho důvodu, že trestná činnost obžalovaných byla ukončena koncem roku 2010, tedy za účinnosti zákona č. 40/2009 Sb. a časovou působnost z hlediska §88 tr. zákona účinného do 31. 12. 2009 tak není třeba řešit“.
Trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.
Podle §24 odst. 2 tr. zákoníku se trestní odpovědnost a trestnost účastníka se užije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele, jestliže trestní zákon nestanoví něco jiného.
Čin je dokonán obohacením pachatele nebo jiného (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2058).
Podle §116 tr. zákoníku se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku.
Pokračováním v trestném činu se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. U tzv. pokračujících trestných činů se trestná činnost pachatelů skládá z řady dílčích aktů či spočívá v udržování protiprávního stavu, a tvoří jeden trestný čin , a trvá po delší dobu. Stadium následující po pokusu trestného činu není jednorázovým aktem, ale je rozloženo na delší časový úsek, jehož začátkem je moment dokonání trestného činu (okamžik, kdy jsou naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu) a koncem moment ukončení či dokončení trestného činu (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1287–1289).
Vycházeje ze stabilizovaných skutkových zjištění Nejvyšší soud konstatuje, že na jednání spočívající v zamlčení podstatných skutečností, které vyústilo v uzavření smluv o spolupráci, navázal jak obviněný P., tak obviněný Č. dalším jednáním pokračujícím až do druhé poloviny roku 2010, tedy do doby po nabytí účinnosti trestního zákoníku. Jde totiž o jediný skutek specifikovaný ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, který je složen z jednotlivých na sebe navazujících útoků v souhrnu naplňujících kvalifikovanou podstatu trestného činu kladeného obviněným za vinu.
V případě obviněného P. byly z jeho popudu uzavírány dodatky modifikující původně uzavírané smlouvy o spolupráci, kdy i při uzavírání těchto dodatků obviněný zamlčoval podstatné skutečnosti vztahující se ke spolupráci společnosti F. a I., konkrétně se jednalo o dodatky uzavřené 1. 4. 2009, 28. 1. 2010 a 1. 10. 2010.
Obviněný Č. na jednání obviněného P. navázal opakovanými fakturacemi činěnými na základě uzavřených smluv o spolupráci. Tímto aktivním jednáním jednal se záměrem způsobit společnosti I. škodu a inkasem peněz za vydávané faktury došlo k dokonání trestného činu podvodu, neboť až tímto jednáním byla způsobena škoda a trestná činnost tak byla postupně dokončována. Jedná se o jednání pro trestní odpovědnost obou obviněných nepochybně velmi významné, kdy bez kontinuálního vydávání faktur k proplacení by zcela jistě ze strany společnosti I., případně M. A. nebylo nijak plněno. Obviněný Č. vydával předmětné faktury od 2. 12. 2008 až do 31. 10. 2010.
V případě obou obviněných tedy bylo jejich jednání ukončeno až v říjnu 2010, tedy po nabytí účinnosti trestního zákoníku. V souladu s ustanovením §2 odst. 2 tr. zákoníku v návaznosti na §2 odst. 4 tr. zákoníku nalézací soud správně přikročil k užití trestního zákoníku jako trestního předpisu, podle kterého posuzoval jednání obviněných. V žádném případě tak nebyl dán prostor pro úvahy o příznivosti trestních úprav ve vztahu k obviněným, neboť nalézací soud neměl zákonnou možnost užít jiného právního předpisu nežli trestního zákoníku. Úvahy nad posouzením případné aplikace §88 odst. 1 tr. zák. jsou tak více než nadbytečné.
K námitce obviněných týkající se porušení jejich práva na spravedlivý proces překvapivou změnou právní kvalifikace, kdy namísto trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku byly uznáni vinnými trestným činem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku (v případě obviněného Č. v podobě účastenství ve formě pomoci), a to bez předcházejícího explicitního upozornění nalézacího soudu na změnu posuzované kvalifikace jejich jednání, Nejvyšší soud uvádí následující:
Z protokolů o hlavním líčení nevyplývá, že by o změně právní kvalifikace soud informoval obviněné. O změně právní kvalifikace se tak formálně dozvěděli až s vyhlášením odsuzujícího rozsudku nalézacím soudem. Otázkou ale zůstává, zda takovou změnu právní kvalifikace mohli s ohledem na probíhající dokazování očekávat, resp. zda je možné toto očekávání spatřovat v jejich obhajobě.
Z pohledu námitek obou obviněných je možno uvést, že překvapivost rozsudku nalézacího soudu v podstatě dovozují ze skutečnosti, že se nalézací soud s ohledem na proběhlé dokazování odchýlil od právní kvalifikace jednání obviněných jakožto zpronevěry, a na místo toho dospěl k názoru, že v posuzované věci obvinění naplnili skutkovou podstatu trestného činu podvodu (v případě obviněného Č. účastenstvím formou pomoci). Ve vztahu k tomu Nejvyšší soud považuje za vhodné poznamenat, že v souladu s ustanovením §220 odst. 3 tr. ř. není soud právním posouzením skutku v obžalobě vázán.
Ve smyslu judikatury Ústavního soudu může tzv. překvapivé rozhodnutí porušovat právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy a tím zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (blíže viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 251/04 ze dne 24. 2. 2005). Za překvapivé rozhodnutí ve smyslu judikatury Ústavního soudu se považuje takové rozhodnutí, které nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu předvídat (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04). Jedná se o rozhodnutí, jehož skutkové či právní závěry jsou do té míry odlišné, že účastník řízení vzhledem k dosavadnímu průběhu projednávání věci nemohl takové rozhodnutí předpokládat (nemohl ho anticipovat) a v důsledku toho vůči němu nemohl uplatnit nezbytnou obhajobu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 544/98, shodně též nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. III. ÚS 93/99, nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 2669/09).
Podle §225 odst. 2 tr. ř. může soud uznat obžalovaného vinným trestným činem podle přísnějšího ustanovení zákona, než podle kterého posuzovala skutek obžaloba, jen tehdy, když obžalovaný byl na možnost tohoto přísnějšího posuzování skutku upozorněn podle §190 odst. 2. Nestalo-li se tak, je třeba obžalovaného na onu možnost upozornit ještě před vynesením rozsudku, a žádá-li o to, poskytnout mu znovu lhůtu k přípravě obhajoby a hlavní líčení k tomu účelu odročit.
Ustanovení §225 odst. 2 tr. ř. je důsledkem zásadní volnosti soudu při právním posuzování skutku uvedeného v žalobním návrhu zakotvené v ustanovení §220 odst. 3 tr. ř., podle něhož není soud vázán právním posouzením skutku v obžalobě. Na základě výsledků hlavního líčení se soud může odchýlit v právní kvalifikaci žalovaného skutku od obžaloby (návrhu na potrestání) jak ve prospěch obžalovaného (mírnější trestný čin, mírnější alternativa stejného trestného činu, jeden trestný čin místo jednočinného souběhu několika trestných činů apod.), tak i v jeho neprospěch (trestný čin s vyšší trestní sazbou, přísnější alternativa téhož trestného činu, více trestných činů v jednočinném souběhu místo jednoho žalovaného atd.). Vždy však může jít jen o takovou odchylku v právní kvalifikaci, která je ještě v mezích zachování totožnosti žalovaného skutku (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2801–2810). Ustanovení §225 odst. 2 tr. ř. zakotvuje tuto povinnost explicitně pouze v případech, kdy by jednání obviněného bylo posuzováno toliko podle přísnějšího ustanovení zákona. Tuto povinnost pak částečně rozšířil Ústavní soud v nálezu ze dne 21. 7. 2004, sp. zn. I ÚS 639/03, publikovaný pod č. 102 ve sv. 34 Sb. nál. a usn., kdy tuto povinnost uložil soudům i v případě změny ke stejné či mírnější právní kvalifikace skutku za předpokladu, že takové poučení bude mít praktický význam pro obhajobu obviněného, resp. pokud by mohla být jeho obhajoba v důsledku neupozornění na změnu právní kvalifikace skutečně krácena.
S totožně vznesenou námitkou se v bodech 31. – 34. vypořádal odvolací soud tak, že uvedl, že podle jeho názoru byla zachována totožnost jednání i následku, kdy předmětem dokazování byly skutkové okolnosti rozhodné pro obě právní kvalifikace jako vznik a výše způsobené škody, činnost společnosti F. pro společnost I., resp. Obviněného Č., vzájemné vztahy mezi společnostmi VZP, I. a F., obsah smluv a z nich vyplývajících povinností a okolností jejich uzavírání. Rovněž byla velmi podrobně řešena vědomost svědků P. H. a T. M. o činnosti obviněného Č. a reálného obsahu smluv a z nich vyplývajících povinností pro společnost I., tedy otázka uvedení těchto svědků v omyl obviněným P. Obhájci obou obviněných i oni samotní mohli klást všem svědkům otázky, vyjadřovat se k provedeným důkazům, a tak i činili, jak ostatně vyplývá z protokolů o konaných hlavních líčeních. Skutečnost, že obvinění museli počítat i s eventualitou posouzení jejich jednání jakožto trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku svědčí i obsah závěrečných řečí jejich obhájců v hlavním líčení dne 10. 12. 2019, kdy se oba vyjadřovali ke klíčovým skutkovým závěrům pro posouzení jejich jednání jako trestného činu podvodu, a to jak způsobení škody společnosti I., tak vědomosti, resp. uvedení v omyl statutárních orgánů společnosti I. (viz protokol o hlavním líčení ze dne 10. 12. 2019 č. l. 7261–7269). S dříve neuplatněnými argumenty ve vztahu k právní kvalifikaci se vypořádal odvolací soud v bodě 34. svého rozhodnutí, když uvedl, že „ všechny obhajobou dříve neuplatněné argumenty byly součástí odvolacích námitek a ani jedna z nich nebyla soudem shledána důvodná, včetně nově vznesených návrhů na opakované provedení již provedených důkazů “. Nejvyšší soud tak závěrem shrnuje, že v dané věci se nejedná o překvapivé rozhodnutí, jímž by došlo k zasažení do ústavně zaručených práv obviněných. Po celou dobu bylo v řízení před soudem jednáno o totožném skutku, přičemž obvinění v rámci své obhajoby pokryli i eventuální posouzení jejich jednání jakožto trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, měli možnost uplatnit adekvátní obhajobu a případné návrhy na doplnění dokazování v rámci odvolacího řízení. Obhajoba obviněných byla totiž celou dobu zaměřena k prosazení závěru, že skutek se nestal, tedy že statutární orgány společnosti I. věděli o obsahu činností obviněného Č. pro společnost I., o právech a z nich vyplývajících důsledcích ze zprostředkovatelských smluv o spolupráci, že společnosti I. nebyla způsobena žádná škoda a že konkrétní činnost obviněného Č. měla významný vliv na úspěch jednání o prodloužení spolupráce mezi společnostmi VZP a I., kdy bezprostředně hrozilo přerušení této spolupráce ze strany VZP. Neoznámením změny právní kvalifikace v předstihu nedošlo v projednávaném případě ke krácení jejich práv, jejich námitku je tedy nutno považovat za zjevně neopodstatněnou.
Ve vztahu k uloženému peněžitému trestu vznesli oba obvinění totožné námitky, a to, že jim byl uložen nedobytný peněžitý trest v rozporu s ustanovením §68 odst. 6 tr. zákoníku. Rovněž namítli, že jim byl de facto uložen trest osmi let odnětí svobody, neboť nejsou schopni uhradit peněžitý trest, jenž jim byl vyměřen nalézacím soudem. Tyto námitky podřadili pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. zákoníku.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být naplněn ve dvou alternativách, spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon k uložení tohoto trestu předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu.
Aby tedy došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 a násl. tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu.
Obvinění ve svém podání namítají, že jim byl uložen peněžitý trest ačkoliv proto nebyly dostatečným způsobem splněny podmínky, kdy svou argumentaci směřují k tvrzenému porušení ustanovení §68 odst. 6 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud má v této souvislosti za vhodné připomenout, že v případě peněžitého trestu podle §67 tr. zákoníku je jeho přípustnost nezbytné posuzovat individuálně ve vztahu k osobě každého konkrétního pachatele, zejména s ohledem na jeho osobní a majetkové poměry, jakož i povahu a závažnost spáchaného trestného činu, stejně jako skutečnost, zda jsou případně splněny zvláštní zákonné předpoklady pro jeho neuložení uvedené v ustanovení §68 odst. 6 tr. zákoníku či nikoli. Uložení tohoto druhu trestu i přes jeho zřejmou nedobytnost tak opodstatňuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť pak byl uložen takový druh trestu, který zákon u konkrétního obviněného nepřipouští (srov. shora citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 7 Tdo 702/2017).
Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku soud může uložit peněžitý trest, jestliže pachatel pro sebe nebo pro jiného úmyslným trestným činem získal nebo se snažil získat majetkový prospěch. Peněžitý trest se přitom ukládá v denních sazbách a činí nejméně 20 a nejvíce 730 celých denních sazeb (§68 odst. 1 tr. zákoníku). Denní sazba podle §68 odst. 2 tr. zákoníku činí nejméně 100 Kč a nejvíce 50.000 Kč. Počet denních sazeb soud určí s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu. Výši jedné denní sazby peněžitého trestu stanoví soud se zřetelem k osobním a majetkovým poměrům pachatele. Přitom vychází zpravidla z čistého příjmu, který pachatel má nebo by mohl mít průměrně za jeden den (§68 odst. 3 tr. zákoníku). Příjmy pachatele, jeho majetek a výnosy z něj, jakož i jiné podklady pro určení výše denní sazby mohou být stanoveny odhadem soudu (§68 odst. 4 tr. zákoníku). Peněžitý trest soud neuloží, a to i při splnění zákonných podmínek uvedených v §67 odst. 1 nebo odst. 2 tr. zákoníku, v případě, že je se zřetelem k osobním a majetkovým poměrům pachatele zřejmé, že by byl tento trest nedobytný [§68 odst. 6 tr. zákoníku (k tomu blíže rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 22/1977-II Sb. rozh. tr.)]. Překážkou pro uložení peněžitého trestu podle §67 tr. zákoníku přitom není to, že se soudu nepodařilo zcela objasnit majetkovou situaci obviněného, jestliže měl jinak dostatek podkladů pro závěr, že obviněný má prostředky k tomu, aby peněžitý trest zaplatil. Tento závěr současně vylučuje, aby uložený trest byl nedobytný (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1409/2011).
Na straně obviněných však nebyly zjištěny takové skutečnosti, které by byly překážkou dobytnosti, a tedy i samotného uložení tohoto druhu trestu. Soud při zjišťování majetkových poměrů obou obviněných vyšel primárně z informací, které mu sami obvinění sdělili o svých majetkových poměrech. Ač si lze představit pečlivější postup a opatření podrobnějších podkladů k posouzení uložení peněžitého trestu a stanovení jeho výše, jedná se o postup, který je akceptovatelný, ve prospěch obviněných a postačující k závěru, zda obvinění měli v době rozhodnutí soudu dostatek prostředků k úhradě peněžitého trestu. Ve své výpovědi v rámci hlavního líčení obviněný P. sdělil, že pracuje ve společnosti T. C. jako manažer s průměrným měsíčním výdělkem 10.000 Kč, tedy na úrovni minimální mzdy. Uvedl, že vlastní dům, jehož hodnotu odhadnul na 15 miliónů Kč, a že nemá vyživovací povinnost ani zdravotní problémy (srov. protokol o hlavním líčení ze dne 7. 10. 2019 čl. 6965-6966 a zvukový záznam z téhož hlavního líčení). Ve své výpovědi v rámci hlavního líčení Č. sdělil, že pracuje ve dvou společnostech, v jedné jako účetní a v druhé jako ekonom a finanční dozor, kdy z těchto společností má měsíční příjem 40.000 Kč čistého měsíčně, má úspory ve výši 3–4 milióny Kč, disponuje podíly ve společnostech K., T. a A., jejichž hodnotu sám odhadl na celkově 42 miliónů Kč, v roce 2008 prodal podíl ve společnosti L. I. (55 % z celkové ceny 19 milionů Kč), v době výpovědi netrpěl žádnými zdravotními problémy a žil v nemovitosti patřící svěřeneckému fondu, který spravoval potřeby jeho a jeho dětí (srov. protokol o hlavním líčení ze dne 7. 10. 2019 čl. 6994–6995). O možnosti uhradit peněžitý trest ostatně vypovídá i skutečnost, že obviněný I. Č. složil peněžitý trest dne 10. 12. 2020 (srov. záznam o složení na č. l. 7495 spisu).
Nejvyšší soud na základě uvedených skutečností v návaznosti na závěry učiněné odvolacím soudem uzavírá, že peněžitý trest v celkové výměře 2.000.000 Kč společně s náhradním trestem odnětí svobody ve výměře 2 roků byl obviněným uložen v souladu se všemi zákonnými podmínkami ve smyslu §67 odst. 1 ve spojení s §68 odst. 1, 2 a §69 odst. 1 tr. zákoníku ve znění do 30. 9. 2020, a je tedy trestem zcela jednoznačně přípustným.
K dílčí námitce stran nedobytnosti peněžitého trestu s odkazem na uloženou povinnost k náhradě škody je případné (ve shodě se státním zástupcem) zmínit zákon č. 59/2017 Sb., o použití peněžních prostředků z majetkových trestních sankcí uložených v trestním řízení. Citovaný zákon stanovuje, že prostředky získané výkonem peněžitého trestu budou přednostně použity k uspokojení majetkových nároků poškozených. V návaznosti na tento zákon tedy není nutné, při zvažování trestních sankcí spojených s majetkovým postihem obviněného, vycházet z přednosti povinnosti k náhradě škody nebo nemajetkové újmy.
Nejvyšší soud připomíná, že obvinění svým jednáním způsobili škodu ve výši 169.136.479,30 Kč, tedy škodu mnohonásobně převyšující hranici škody velkého rozsahu stanovené v §138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku. Svým jednáním bezprostředně a plánovaně usilovali o získání tohoto majetkového prospěchu. Argument, že by jim neměl být uložen peněžitý trest, když jim byla uložena povinnost nahradit škodu, kterou svým jedním způsobili, postrádá ve světle výše uvedeného právní, ale i morální rozměr.
Námitky obviněných, že jim byl s ohledem na zjevně nedobytný peněžitý trest uložen v souhrnu trest odnětí svobody v trvání 8 let, a nikoliv tedy pouze 6 let, čímž jim byl uložen nepřiměřeně přísný trest, nejsou námitkami podřaditelnými pod uplatněný (ale ani žádný jiný) dovolací důvod.
Nejvyšší soud ve vztahu k uplatněné námitce uvádí, že uložený náhradní trest odnětí svobody nepřekračuje výměru, kterou mu umožňuje zákon a nejedná se tak o trest, jenž by naplnil druhou alternativu uplatněného dovolacího důvodu, a to uložení trestu mimo trestní sazbu. Uložení náhradního trestu odnětí svobody pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě zaplacen, je limitováno ustanovením §69 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 9. 2020, a to jednak maximální výměrou 4 let a kumulativně omezením spočívajícím v tom, že spolu s uloženým trestem odnětí svobody nesmí přesahovat horní hranici trestní sazby trestného činu kladeného obviněnému za vinu. Horní hranicí trestní sazby je v projednávané věci 10 let.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by právně relevantní námitky byly důvodné, dospěl k závěru, že dovoláními napadené rozhodnutí není zatíženo vytýkanými vadami. Obvinění současně uplatnili námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněných J. P. a I. Č. odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 5. 2021
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu