ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.3605.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 3605/2020-379
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce M. P., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Sylvou Kopeckou, advokátkou se sídlem v Praze, Zborovská 1023/21, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 1 049 071,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 154/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2020, č. j. 70 Co 131/2020-310, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2020, č. j. 70 Co 131/2020-310, v rozsahu, v jakém jím bylo rozhodnuto o nároku na náhradu nákladů exekuce ve výši 372 123,40 Kč s příslušenstvím, se zamítá , jinak se dovolání odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se domáhá zaplacení náhrady majetkové a nemajetkové újmy, jež mu měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě v řízení vedeném pod sp. zn. 10 C 80/2009 a v souvislosti s nezákonnou exekucí vedenou u téhož soudu pod sp. zn. 29 EXE 393/2016. Nesprávný úřední postup spatřoval v tom, že
1) v rozsudku ze dne 4. 9. 2015, č. j. 10 C 80/2009-682, o vypořádání společného jmění manželů (dále též jen „Rozsudek“) Okresní soud v Havlíčkově Brodě chybně označil nemovitosti, které měly připadnout do vlastnictví žalobce, a v důsledku této chyby pak příslušný katastrální úřad zamítl návrh na vklad vlastnického práva;
2) Okresní soud v Havlíčkově Brodě neodeslal Rozsudek příslušnému katastrálnímu úřadu ve stanovené 30denní lhůtě.
K vymožení povinnosti žalobce zaplatit bývalé manželce částku 2 026 873 Kč, uložené mu Rozsudkem, Okresní soud v Havlíčkově Brodě nařídil exekuci, aniž zkoumal vykonatelnost tohoto exekučního titulu, což vedlo k nezákonnému vedení exekuce. V souvislosti s nápravou nesprávného úředního postupu a nezákonného rozhodnutí vznikla žalobci škoda, neboť musel vynaložit náklady právního zastoupení ve výši 138 374 Kč (2 úkony právní služby určené k nápravě vadného označení nemovitosti v Rozsudku a 17 úkonů právní služby vynaložených v souvislosti s nezákonným rozhodnutím), náklady na změnu úvěrové smlouvy, jejíž prostřednictvím měl splnit svůj závazek zaplatit bývalé manželce částku 2 026 873 Kč, ve výši 18 000 Kč a v průběhu exekuce na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce (dále též jen „PUNE“) zaplatit odměnu exekutora ve výši 367 888,40 Kč, jeho hotové výdaje ve výši 4 235 Kč a náklady oprávněné ve výši 20 594,20 Kč. Nezákonné rozhodnutí pak mělo zásadní vliv na jeho život i jeho rodiny, proto požadoval také odškodnění nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. 12. 2019, č. j. 10 C 154/2018-265, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 387 623,40 Kč (výrok I), v části, aby žalovaná zaplatila žalobci 661 448 Kč, žalobu zamítl (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení 36 394,26 Kč (výrok III).
3. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 14. 5. 2020, č. j. 70 Co 131/2020-310, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I ohledně částky 54 000 Kč potvrdil a ohledně částky 333 623,40 Kč jej změnil tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl, a v zamítavém výroku II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, že rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 4. 9. 2015, č. j. 10 C 80/2009-682, bylo rozhodnuto o vypořádání společného jmění manželů Š. S. a žalobce (v řízení v postavení žalovaného), do jehož výlučného vlastnictví byl mimo jiné přikázán pozemek parc. č. XY (zahrada) v obci a katastrálním území XY, a na vyrovnání podílu mu byla uložena povinnost zaplatit bývalé manželce částku 2 026 873 Kč. Dne 2. 5. 2016 žalobce podal návrh na vydání opravného usnesení a připojil k němu rozhodnutí Katastrálního úřadu pro XY, Katastrální pracoviště XY ze dne 25. 4. 2016, č. j. V-2849/2016-601, jímž byl návrh na vklad vlastnického práva v jeho prospěch zamítnut z důvodu nesprávného označení pozemku. Dne 5. 5. 2016 vydal Okresní soud v Havlíčkově Brodě opravné usnesení č. j. 10 C 80/2009-759, kterým opravil označení pozemku, a toto usnesení nabylo právní moci dne 24. 5. 2016. Dne 6. 5. 2016 bývalá manželka žalobce (oprávněná) podala návrh na zahájení exekuce k vymožení povinnosti žalobce (povinného) zaplatit jí na vyrovnání podílu částku 2 026 873 Kč podle Rozsudku. Usnesením Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 13. 5. 2016, č. j. 29 EXE 393/2016-14, byla nařízena exekuce a jejím vedením byl pověřen soudní exekutor JUDr. Jiří Komárek, Exekutorský úřad Žďár nad Sázavou. Na návrh žalobce byla usnesením Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 29. 3. 2017, č. j. 29 EXE 393/2016-122, byla exekuce zastavena, oprávněné byla uložena povinnost zaplatit exekutorovi náklady exekuce a povinnému náklady řízení a byl zrušen exekuční příkaz ze dne 17. 5. 2016, č. j. 038 EX 382/16-16. Soud prvního stupně měl za to, že podání návrhu na nařízení exekuce nelze v tomto případě primárně chápat jako nutný a nezbytný krok k vymožení pohledávky oprávněné, nýbrž jako zneužití práva a postup šikanózního charakteru. K odvolání oprávněné Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 30. 6. 2017, č. j. 25 Co 128/2017-161, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh na zastavení exekuce zamítl. Následně dne 8. 9. 2017 soudní exekutor vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 29 EXE 393/2016-14, 038 EX 382/16-92, kterým uložil žalobci jakožto povinnému zaplatit náklady exekuce, které sestávají z odměny exekutora ve výši 367 888,40 Kč, dále hotové výdaje exekutora ve výši 4 235 Kč a dále náklady oprávněné ve výši 20 594,20 Kč. Žalobce proti tomuto příkazu nepodal námitky a příkaz nabyl právní moci dne 19. 9. 2017. Vymáhanou částku i náklady exekuce žalobce zaplatil. K dovolání žalobce Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 10. 2017, č. j. 20 Cdo 4482/2017-193, rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění uvedl, že výrok ukládající žalobci platební povinnost je třeba vykládat v souvislosti s ostatními výroky exekučního titulu, a pokud tyto nenabyly pro chybu v psaní právní moci, nemohl nabýt právní moci ani výrok ukládající žalobci platební povinnost. Soudy proto měly zkoumat, zda oprávněná měla v době zahájení exekučního řízení vůbec vykonatelný exekuční titul a zda není na místě exekuci zastavit podle §268 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a to vzhledem k vzájemné provázanosti výroků exekučního titulu. Teprve po vypořádání se s touto otázkou se měly soudy zabývat tím, zda podaný návrh není šikanózní. Po vrácení věci odvolacímu soudu vzala oprávněná své odvolání zpět a usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 12. 2017, č. j. 25 Co 128/2017-216, bylo odvolací řízení zastaveno a oprávněné byla uložena povinnost zaplatit povinnému náklady odvolacího řízení a soudnímu exekutorovi náklady exekuce. Usnesení nabylo právní moci dnem 31. 1. 2018. Vzhledem k tomu, že odvolání bylo vzato zpět, usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 29. 3. 2017, č. j. 29 EXE 393/2016-122, o zastavení exekuce nabylo právní moci, jako kdyby k podání odvolání nedošlo, a sice dnem 19. 4. 2017. Žalobce vyzval soudního exekutora k vrácení zaplacených nákladů exekuce, soudní exekutor odmítl s odůvodněním, že byly zaplaceny na základě pravomocného PUNE.
5. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně nejprve posuzoval existenci nesprávného úředního postupu a nezákonného rozhodnutí ve smyslu §8 a §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“). Za správný považoval závěr soudu prvního stupně, že
1) písařská chyba v písemném vyhotovení Rozsudku není nesprávným úředním postupem, postup pro její opravu je stanoven v §164 o. s. ř. a tímto způsobem také byla opravena,
2) nedodržení 30denní lhůty, v níž měl být Rozsudek zaslán příslušnému katastrálnímu úřadu, je nesprávným úředním postupem.
Nesouhlasil však se závěrem soudu prvního stupně, že usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 13. 5. 2016, č. j. 29 EXE 393/2016-14, o nařízení exekuce a pověření soudního exekutora je nezákonným rozhodnutím. Měl za to, že uvedené usnesení nemůže být považováno za nezákonné rozhodnutí, neboť nebylo pro nezákonnost zrušeno, bylo však vydáno jako důsledek nesprávného úředního postupu spočívajícího v chybném vyznačení doložky právní moci a vykonatelnosti na Rozsudku, který v době nařízení exekuce ještě pravomocný a vykonatelný nebyl. Výrok Rozsudku byl totiž opraven opravným usnesením, jehož důsledkem byla změna právní moci a vykonatelnosti.
6. Shodně se soudem prvního stupně se dále zabýval vznikem škody a příčinnou souvislost mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím a ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že nárok žalobce na náhradu nákladů právního zastoupení ve výši 138 374 Kč není důvodný. Dva úkony právní služby, které měly směřovat k opravě písařské chyby, nelze považovat za škodu, za niž by odpovídal stát, neboť písařská chyba v Rozsudku není nesprávným úředním postupem, a chybí tudíž odpovědnostní titul. Zbývajících 17 úkonů právní služby vynaložených na zastavení exekuce nelze přiznat, neboť o nákladech řízení bylo rozhodnuto v usneseních o zastavení exekuce a o zastavení odvolacího řízení a tyto výroky nelze přezkoumávat v odškodňovacím řízení. Z částky 18 000 Kč, kterou žalobce nárokoval jako náklady na změnu úvěrové dokumentace, odvolací soud shledal oprávněným požadavek na zaplacení poplatků za změnu termínu čerpání úvěru ve výši dvakrát 2 000 Kč, celkem 4 000 Kč, neboť žalobce je musel vynaložit v důsledku toho, že Okresní soud v Havlíčkově Brodě nedodržel 30denní lhůtu pro zaslání Rozsudku příslušnému katastrálnímu úřadu, a žalobce byl nucen termín čerpání hypotéčního úvěru (vázaného na vklad do katastru nemovitostí) posunout.
7. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dovodil, že žalobci nelze přiznat náklady exekuce (372 123,40 Kč) a náklady oprávněné (20 594,20 Kč), které žalobce zaplatil na základě PUNE ze dne 8. 9. 2017. Měl za to, že proti PUNE je přípustný opravný prostředek, jímž jsou námitky, a tohoto opravného prostředku žalobce nevyužil. Navíc nepodal ani návrh podle §271 o. s. ř., na jehož základě soud mohl PUNE zrušit, popř. uložit oprávněné, aby vrátila, co jí bylo na nákladech exekučního řízení již zaplaceno. Není tedy splněna podmínka §8 odst. 3 OdpŠk a nejde ani o případ hodný zvláštního zřetele, v němž by na splnění této podmínky nebylo nutno trvat.
8. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud také dovodil, že „exekucí, která s ohledem na nedostatek právní moci exekučního titulu vůbec vedena být neměla“, bylo negativně zasaženo do osobnostní sféry žalobce. Sice nebylo prokázáno, že by exekuce byla příčinou rozvodu jeho manželství s H. P., způsobila mu však „mnoho starostí navíc“ a prohloubila jeho psychické potíže a zdravotní problémy. I když tento zásah nebyl velké intenzity, dospěl k závěru, že nemajetkovou újmu žalobce je namístě odškodnit v penězích, žalobce však svůj požadavek neodůvodnil odkazem na žádné rozhodnutí v podobné věci. Odvolací soud považoval za přiměřenou částku 50 000 Kč, neboť takovéto částky se v několika případech dostalo osobám poškozeným trestním stíháním, jež neskončilo odsouzením a jež nepříznivě zasáhlo do jejich osobnostní sféry.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které směřovalo proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v části, v níž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 333 623,40 Kč tak, že žalobu zamítl, a v části, v níž potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 661 448 Kč, a proti výroku II rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení.
10. Přípustnost dovolání spatřoval v tom, že dovolacím soudem dosud nebyly řešeny následující otázky:
11. 1) Zda nepodání námitek proti příkazu k úhradě nákladů exekuce je překážkou pro uplatnění nároku na náhradu újmy podle §8 odst. 3 OdpŠk, pokud celá exekuce byla zastavena jako nezákonná, resp. zda se jedná o případ zvláštního zřetele hodný. Poukazoval na to, že PUNE ze dne 8. 9. 2017 byl vydán poté, co odvolacím soudem byl zamítnut jeho návrh na zastavení exekuce, a v této situaci by podání námitek bylo zjevně bezúčelné. Žalobce sice plnil na základě pravomocného PUNE, avšak exekuce byla zastavena jako nezákonná, a proto by i tento PUNE měl být považován za nezákonné rozhodnutí.
12. 2) Zda je podmínkou pro uplatnění nároku na náhradu újmy podle §8 odst. 3 OdpŠk použití postupu podle §271 věty druhé o. s. ř. a zda postup podle tohoto ustanovení lze uplatnit v rámci podání soudu, kterým povinný sděluje, že nesouhlasí se zpětvzetím odvolání a trvá na tom, aby odvolací soud meritorně rozhodl. Namítal, že tento postup není předvídán v §8 odst. 3 OdpŠk, neboť nejde o řádný ani mimořádný opravný prostředek, navíc žalobce se zrušení předmětného PUNE domáhal v podání ze dne 6. 12. 2017, to však odvolací soud nezohlednil.
13. 3) Zda písařská chyba v písemném vyhotovení rozsudku představuje nesprávný úřední postup. Měl za to, že jde o pochybení, které vzniklo jinou činností soudu, za kterou nese stát odpovědnost.
14. 4) Zda při uplatňování nemajetkové újmy je žalobce kromě tvrzení a dokazování skutkových okolností povinen označovat i soudní judikaturu. Namítal, že žalobce má plnit povinnost tvrzení a důkazní, nikoli předkládat soudu právní posouzení.
15. 5) Zda náhrada nemajetkové újmy ve výši 50 000 Kč je adekvátní kompenzací nezákonně vedené exekuce po dobu více než roku a půl. Přiznanou částku považoval za nepřiměřeně nízkou, zdůraznil, že nezákonně vedená exekuce byla hlavní příčinou rozvratu jeho manželství s H. P., což ostatně vyplynulo i z provedeného dokazování.
16. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
17. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
19. Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř.
20. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
21. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
22. Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
23. V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2643/2007, a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009; ústavní stížnosti proti těmto usnesením podané odmítl Ústavní soud usneseními ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, ze dne 15. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 2894/09, a ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb., neboť podle důvodové zprávy k tomuto zákonu účelem změny nebylo rozšíření přípustnosti dovolání nad rámec dosavadní úpravy a jejího judikaturního výkladu, nýbrž naopak omezení přípustnosti dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3187/18, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2627/2018, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 311/20).
24. V posuzované věci odvolací soud rozhodoval o náhradě majetkové a nemajetkové újmy skládající se z několika samostatných nároků, přípustnost dovolání je tudíž třeba zkoumat ve vztahu ke každému z nich samostatně.
25. Nároky na náhradu nákladů oprávněné uhrazené na základě PUNE ze dne 8. 9. 2017 (20 594,20 Kč) a na náhradu poplatků vynaložených na změnu úvěrové dokumentace (14 000 Kč) nepřevyšují částku 50 000 Kč, přičemž se nejedná o nároky ze spotřebitelské smlouvy či pracovněprávního vztahu, proto ve vztahu k těmto nárokům není dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
26. Dalším nárokem, který žalobce uplatnil, je nárok na náhradu nákladů právního zastoupení ve výši 138 374 Kč, blíže specifikovaný podáním ze dne 29. 10. 2019 (na něž odkázal soud prvního stupně). V tomto podání rozepsal jednotlivé úkony právní služby i odměnu za ně vypočtenou podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v celkové výši 206 164 Kč. Uvedl, že z takto vyjmenovaných úkonů právní služby dva z nich směřovaly k odstranění písařské chyby v Rozsudku, a sice návrh na vydání opravného usnesení a vzdání se práva na odvolání proti opravenému Rozsudku, oba po 12 550 Kč, spolu s režijním paušálem a DPH pak po 15 549 Kč, a zbývajících sedmnáct k nápravě nezákonného rozhodnutí, k nimž je nutno ještě připočíst náklady na dopravu a náhradu za promeškaný čas v celkové výši 12 209 Kč. Protože však měl se svým právním zástupcem dohodnutu hodinovou sazbu, uhradil mu méně, než kolik činila výše odměny vyčíslená podle advokátního tarifu, konkrétně částku 138 374 Kč, která je předmětem řízení. Ačkoli nerozlišil, jaká suma z této částky připadá na náklady právního zastoupení vynaložené na odstranění písařské chyby v Rozsudku, je zřejmé, že i kdyby zaplatil odměnu v plné výši podle advokátního tarifu, tj. 2 x 15 549 Kč, celkem 31 098 Kč, nepřevyšuje tento nárok částku 50 000 Kč a ve vztahu k tomuto nároku není dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud se proto pro nadbytečnost již dále nezabýval dovolací argumentací žalobce týkající se tohoto nároku (otázkou, zda písařská chyba v písemném vyhotovení rozsudku představuje nesprávný úřední postup).
27. Ve zbývající části nároku na náhradu nákladů právního zastoupení, tedy těch, které žalobce vynaložil na nápravu nezákonného rozhodnutí, dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237-238a o. s. ř.), ani nevymezil otázku, na níž napadené rozhodnutí záviselo a která by měla být předmětem dovolacího přezkumu (§241a odst. 3 o. s. ř.). V této části je proto dovolání žalobce vadné, přičemž vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. V dovolacím řízení tak nelze pro tuto vadu pokračovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13, či ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
28. Ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 450 000 Kč není dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. pro řešení otázky, zda je žalobce povinen označovat i soudní judikaturu, neboť uvedená otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu řešena a odvolací soud se od řešení přijatého v této judikatuře neodchýlil. V řízeních o náhradu nemajetkové újmy, jejíž vznik se nepresumuje (jako tomu bylo v projednávané věci) se uplatní obecný princip, že je v každém případě primárně na žalobci, aby zvolil přesvědčivé srovnání, podle kterého jeho újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma jiná, za kterou se přiznává minimálně žalovaná částka (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 577/2017). Řízení o nároku podle zákona č. 82/1998 Sb. je řízením sporným a klade v první řadě nároky na účastníky řízení, aby legitimnost svého procesního postupu vysvětlili, tudíž je v zájmu samotného účastníka, aby své úkony doprovodil odkazem na rozhodnutí v obdobných věcech. Nelze však s deficitem takového poukazu spojovat procesní důsledek nesplnění procesní povinnosti, či dokonce neunesení břemene tvrzení, neboť stále platí zásada, že soud zná právo a jeho výklad (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1198/2018). V poměrech projednávané věci odvolací soud postupoval v souladu s těmito závěry a neoznačil-li žalobce srovnatelné případy, nekladl mu tuto skutečnost k tíži, nýbrž založil své rozhodnutí na případech, které mu byly známy z jeho úřední činnosti.
29. Ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 450 000 Kč není dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. ani pro řešení otázky, zda náhrada nemajetkové újmy ve výši 50 000 Kč je adekvátní kompenzací nezákonně vedené exekuce po dobu více než roku a půl. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše přiznaného zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že zásah do osobnostní sféry žalobce nebyl velké intenzity, zásah do rodinného života nebyl prokázán vůbec. Nesouhlasí-li žalobce se zjištěným skutkovým stavem a se způsobem, jakým odvolací soud hodnotil provedené důkazy, uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
30. V rozsahu výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
31. Ve vztahu k nároku na náhradu nákladů exekuce ve výši 372 123,40 Kč je dovolání přípustné pro řešení otázek, zda podání námitek proti příkazu k úhradě nákladů exekuce a návrh na postup podle §271 věty druhé o. s. ř. jsou podmínkou pro přiznání nároku na náhradu škody povinnému způsobené tímto příkazem ve smyslu ustanovení §8 odst. 3 OdpŠk v případě, že došlo k zastavení exekuce zaviněním oprávněné, neboť tyto otázky dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny.
V. Důvodnost dovolání
32. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.), avšak žádné takové vady týkající se nároku na náhradu nákladů exekuce dovolací soud neshledal.
33. Podle §8 odst. 3 OdpŠk nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce.
34. Podle ustálené soudní praxe smysl tohoto ustanovení vychází z obecné zásady prevence, podle které by měl účastník řízení využít všech procesních prostředků v řízení samotném, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a které jsou zároveň způsobilé odstranit nezákonné rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3322/2013). Pravidlo vyčerpání procesních opravných prostředků vyžaduje, aby stěžovatel řádně využil ty prostředky, které jsou dostupné a dostatečné k dosažení nápravy tvrzených porušení. Existence efektivních opravných prostředků musí být jistá nejen v teorii ale také v praxi, jinak ztrácí požadovanou přístupnost a efektivnost. Stěžovatel není povinen využívat prostředky, které jsou nedostatečné a neefektivní (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3719/10).
35. Příkazem k úhradě nákladů exekuce soudní exekutor určuje náklady exekuce a náklady oprávněného a stanovuje povinnost k jejich náhradě (srov. §88 odst. 1, 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „ex. ř.“. Vychází přitom z ustanovení §87 odst. 2 a 3 ex. ř., podle něhož má oprávněný právo na náhradu nákladů účelně vynaložených k vymáhání nároku a podle něhož je to povinný, kdo hradí náklady oprávněného i náklady exekuce.
36. Dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil (srov. §89 věty první ex. ř.).
37. Dojde-li k zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí, rozhodne soud o náhradě nákladů, které účastníkům prováděním výkonu rozhodnutí vznikly, podle toho, z jakého důvodu k zastavení výkonu rozhodnutí došlo. Může také zrušit dosud vydaná rozhodnutí o nákladech výkonu, popřípadě uložit oprávněnému, aby vrátil, co mu povinný na náklady výkonu rozhodnutí již zaplatil (srov. §271 o. s. ř.).
38. Nejvyšší soud ve své judikatuře dovodil, že při rozhodování o nákladech exekuce soud (event. soudní exekutor) postupuje podle ustanovení §89 věty první ex. ř., které pouze doplňuje úpravu obsaženou v ustanoveních §270 a §271 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §52 odst. 1 ex. ř. (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. Cpjn 200/2005, uveřejněné pod číslem 31/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
39. Dojde-li k zastavení exekuce, soud rozhodne nejen o povinnosti k náhradě nákladů v řízení o zastavení exekuce, ale je současně povinen rozhodnout o všech nákladech, které vznikly v průběhu celého řízení. Pokud lze procesní zavinění vedoucí k zastavení exekuce plně přičítat oprávněnému, soud mu nejenže uloží povinnost uhradit povinnému všechny náklady, které účelně vynaložil v průběhu celého exekučního řízení a které by mu nevznikly, pokud by oprávněný postupoval s potřebnou mírou pečlivosti, ale současně také zruší veškerá předcházející (ne)pravomocná usnesení o nákladech exekuce. Rozhodnutí podle ustanovení §271 o. s. ř. může být vydáno současně s usnesením o zastavení exekuce nebo i v době po pravomocném zastavení exekuce (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář. Z. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 2266, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1756/2006, ze dne 30. 12. 2013, sp. zn. 20 Cdo 1013/2013, ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2917/2014, ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3422/2017, či ze dne 14. 5. 2018, sp. zn. 20 Cdo 2880/2017).
40. Z výše uvedeného vyplývá, že i když ustanovení §271 o. s. ř. používá formulaci, že soud „může“ zrušit dosud vydaná rozhodnutí o nákladech exekuce, v praxi tak učiní vždy, bude-li exekuce zastavena zaviněním oprávněného. Rozhodnutí podle §271 o. s. ř. přitom není podmíněno návrhem povinného, soud jej vydá, i když to povinný nenavrhne. Skutečnost, zda povinný podal proti PUNE námitky, je pak v této fázi řízení zcela bez právního významu.
41. Námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce ani návrh povinného na postup podle §271 o. s. ř. tak nemohou být v tomto případě považovány za procesní prostředek, který je způsobilý odstranit nezákonné rozhodnutí ve smyslu §8 odst. 3 OdpŠk. Takovým prostředkem je zde návrh na zastavení exekuce, jehož prostřednictvím může povinný dosáhnout zastavení exekuce a tím i zrušení dosud vydaného příkazu k úhradě nákladů exekuce.
42. Není proto správný závěr odvolacího soudu, že námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce a návrh povinného na postup podle §271 o. s. ř. jsou podmínkou (ve smyslu §8 odst. 3 OdpŠk) pro přiznání nároku na náhradu škody způsobené příkazem k úhradě nákladů exekuce. Dovolání však přesto není důvodné.
43. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1227/2019, uvedl, že i v případě, že soud v rozhodnutí o zastavení exekuce výslovně nezruší předchozí příkazy k úhradě nákladů exekuce, tyto příkazy se přesto mají za zrušené, jestliže soud při zastavení exekuce rozhodne tak, že soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů exekuce vůči povinnému. Plnění, které soudní exekutor vymohl na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce, je soudní exekutor povinen vydat jako tzv. bezdůvodné obohacení dle §2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, poskytnuté z důvodu, který dodatečně odpadl. Povinnost soudního exekutora vrátit plnění na náhradu nákladů exekuce, jež je dodatečně plněním bez právního důvodu, je povinností soukromoprávní. Soudní exekutor není ve vztahu ke své přiznané odměně (rozhoduje-li o ní soud) v postavení orgánu veřejné moci, ale vystupuje jako účastník řízení, kterého lze soudním rozhodnutím zavázat povinností, aby vrátil povinnému, to, co exekutor již na svých nákladech od něho vymohl. Závěry tohoto rozsudku je třeba přiměřeně aplikovat i v projednávané věci.
44. Podle skutkových zjištění byla exekuce zastavena usnesením Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 29. 3. 2017, č. j. 29 EXE 393/2016-122. V tomto usnesení také soud prvního stupně uložil oprávněné povinnost zaplatit exekutorovi náklady exekuce, dále povinnost zaplatit povinnému náklady řízení a zrušil exekuční příkaz ze dne 17. 5. 2016, č. j. 038 EX 382/16-16. Zastavení exekuce odůvodnil tím, že podání návrhu na nařízení exekuce nelze v tomto případě primárně chápat jako nutný a nezbytný krok k vymožení pohledávky oprávněné, nýbrž jako zneužití práva a postup šikanózního charakteru. Uvedené usnesení nabylo právní moci dne 19. 4. 2017 a soud rozhodující o náhradě škody je jím vázán a nemůže předjímat, jak by odvolací soud rozhodl o podaném odvolání po zrušení věci dovolacím soudem, pokud by je oprávněná nevzala zpět.
45. Pro právní posouzení věci je přitom podstatné, že procesní zavinění na zastavení exekuce bylo shledáno na straně oprávněné a v souladu s tím také byla oprávněné uložena povinnost zaplatit exekutorovi náklady exekuce (stejně jako i v usnesení odvolacího soudu o zastavení odvolacího řízení ze dne 29. 12. 2017). Právní mocí usnesení o zastavení exekuce dnem 19. 4. 2017 také zaniklo oprávnění exekutora k vedení exekuce [srov. §51 písm. b) ex. ř.] a exekutor již nebyl oprávněn vydat příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 8. 9. 2017, č. j. 038 EX 382/16-92, byť tato skutečnost vyšla najevo až dodatečně. I když tedy příkaz k úhradě nákladů exekuce nebyl zrušen, právní mocí usnesení o zastavení exekuce se stal neúčinným a plnění, jež na jeho základě exekutor přijal, se stalo plněním z právního důvodu, který odpadl, a exekutor je musí vrátit.
46. Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu je založena na názoru, že stát by za škodu vzniklou žalobci mohl odpovídat až subsidiárně v případě, že by žalobce nebyl úspěšný se svým nárokem vůči osobám, které se na jeho úkor přímo obohatily. Škodu přitom nelze odvozovat pouze od okolnosti, že osoby povinné nereagovaly na výzvu k plnění (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1158/2004, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, uveřejněný pod číslem 48/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2091/2008, či ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1512/2011).
47. Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že nepokusil-li se žalobce po exekutorovi vymoci plnění, které exekutor přijal na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce, nelze dovodit vznik škody na straně žalobce. Pouhá skutečnost, že soudní exekutor odmítl plnění žalobci vydat na základě jeho výzvy, k tomuto závěru nepostačuje, když současně ze skutkových zjištění nic nenasvědčuje tomu, že by žalobce nemohl být se svým nárokem na vydání bezdůvodného obohacení úspěšný. Nevznikla-li žalobci škoda, není třeba se zabývat splněním dalších předpokladů odpovědnosti za škodu a žalobu je nutno zamítnout.
48. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu je v konečném důsledku správné, Nejvyšší soud dovolání žalobce v rozsahu nároku na náhradu nákladů exekuce ve výši 372 123,40 Kč podle ustanovení §243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl. Ve zbývajícím rozsahu je odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
49. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243b, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo zamítnuto a odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 3. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu