ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.297.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 297/2021-2550
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 10. 2021 o dovolání, které podala obviněná T. R. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 9 To 53/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 4/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné T. R. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 3 T 4/2020 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byla obviněná T. R. (dále jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) uznána vinnou zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákoníku, jehož se dopustila podle skutkových zjištění jmenovaného soudu tím, že
„v době od 16. 6. 2015 do června 2018, zpravidla v místě svého bydliště v XY, případně ve svém osobním motorovém vozidle zaparkovaném v blízkosti svého bydliště, nebo v místě tehdejšího bydliště poškozeného v XY, v úmyslu se neoprávněně majetkově obohatit, zneužila přátelského vztahu s poškozeným S. B., nar. XY a jeho manželkou, kterými byla obeznámena o nabytí finančních prostředků ve výši několika milionů korun českých prodejem jeho nemovitosti, když:
I.)
ačkoliv na Ministerstvu životního prostředí nikdy nepracovala, a tudíž od počátku svého jednání s poškozeným věděla, že vyřízení dotací, grantů, státních zakázek a dalších nabízených projektů nebude schopna zařídit, vydávajíc se za zaměstnance Ministerstva životního prostředí ČR, kde ze své blíže nespecifikované pozice měla údajně značný vliv při rozhodování o poskytnutí státních dotací a státních zakázek spojených s realizací různých projektů, přislíbila poškozenému vyřízení dotací jako např. Zelená úsporám, Grant na rozvoj infrastruktury, jako důkaz o učiněných krocích sdělovala poškozenému, a to jak svým jménem, tak jménem údajných zaměstnanců Ministerstva životního prostředí ČR, smyšlené informace, přičemž pod uvedenou záminkou jako údajné povinné platby do státní pokladny ve výši 0,5 % č i 1 % z nabízené výše dotace a z dalších nabízených projektů, nebo jako různé smyšlené poplatky v souvislosti s vyřízením údajných dotací a grantů, postupně od poškozeného vylákala finanční prostředky“ , jejichž výše jsou blíže specifikovány ve skutkové větě výroku o vině
„čímž uvedla poškozeného v omyl a způsobila mu tak škodu v celkové výši 8.028.782 Kč ,
II.)
v přesně nezjištěný den, dle potvrzujícího e-mailu nejpozději dne 31. 10. 2016, ačkoliv žádná osoba jménem P. J. v té době na Ministerstvu životního prostředí ČR nepracovala, pod záminkou, že celý kolektiv na Ministerstvu životního prostředí ČR se skládá na léčbu těžce nemocného syna vedoucí finančního oddělení Ministerstva životního prostředí ČR P. J., která se má rovněž podílet na vyřízení přislíbených dotací a grantů pro poškozeného, požádala poškozeného o přispění libovolné částky na jeho léčbu, přičemž vzhledem k tomu, že poškozený tvrzení obviněné uvěřil, na údajnou léčbu syna P. J. ji předal v hotovosti částku ve výši 20.000 Kč, čímž obviněná na základě nepravdivých informací způsobila poškozenému škodu ve výši 20.000 Kč,
III.)
ačkoliv na Ministerstvu životního prostředí ČR nikdy nepracovala, a tudíž od počátku svého jednání s poškozeným věděla, že žádný odkup státních pozemků nebude schopna zařídit, vydávajíc se za zaměstnance Ministerstva životního prostředí ČR, kde má ze své blíže nespecifikované pozice údajně značný vliv při rozhodování o prodeji státních pozemků, přislíbila poškozenému vyřízení odkupu blíže neurčených státních pozemků v obci XY a XY a odkup pozemku v obci xy, č. parc. XY, o výměře 64 m2, zapsané na LV č. XY, ve vlastnictví Hlavního města Prahy, Mariánské nám. 2/2 Praha 1 - Staré Město, na kterém se nachází stavba ve vlastnictví poškozeného, č.p. XY, samostatně vedena na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, přičemž pod uvedenou záminkou obviněná převzala od poškozeného v hotovosti:
- v přesně nezjištěný den, dle potvrzujícího e-mailu nejpozději dne 4. 1. 2016, jako platbu za „Vyřízení pozemku“ částku ve výši 50.000 Kč ,
- v přesně nezjištěný den, dle potvrzující e-mailu nejpozději dne 4. 1. 2016, jako platbu za „Zprostředkování“ částku ve výši 30.000 Kč,
ačkoliv žádné úkony k odkupu pozemků nečinila a v úmyslu vylákat od poškozeného finanční prostředky poškozenému sdělovala smyšlené informace, čímž uvedla poškozeného v omyl a způsobila mu tak škodu v celkové výši 80.000 Kč ,
IV.)
ačkoliv obviněná nikdy na Celní správě ČR nebo pro Celní správu ČR nepracovala, a tudíž si byla vědoma, že není schopna pro poškozeného zařídit odkup Celní správou ČR zajištěných osobních motorových vozidel různých značek, přislíbila poškozenému, pod záminkou, že má ze své pozice značný vliv při vyřizování odkupu zajištěných osobních motorových vozidel, vyřídit odkup celkem 256 ks os. mot. vozidel různých továrních značek bez bližší specifikace, zajištěných Celní správou ČR a následný odkup většiny takto získaných os. mot. vozidel Autosalonem Havex pro údajně nově vznikající pobočku v Německu, přičemž pod uvedenou záminkou obviněná převzala od poškozeného v hotovosti zálohy na kupní ceny přislíbených mot. vozidel a finanční prostředky na úhradu jak poplatků souvisejících s vyřízením technických průkazů k předmětným vozidlům, tak i dalších poplatků spojených s přepisy, registrací vozidel a poplatků souvisejících s následným prodejem Autosalonu Havex“ , jejichž výše jsou blíže specifikovány ve skutkové větě výroku o vině
„uvedeného jednání se dopustila přesto, že si byla vědoma, že žádný takový odkup nebude schopna zařídit, neboť na Celní správě ČR nebo pro Celní správu ČR nikdy nepracovala, Autosalon Havex se na žádném takovém obchodu nepodílel a sama žádné kroky ke zrealizování přislíbeného plnění ani neučinila, čímž uvedla poškozeného v omyl a způsobila mu tak škodu v celkové výši 6.145.129 Kč,
přičemž za účelem získání důvěryhodnosti svého podvodného jednání uvedeného pod body I.) - IV.) obviněná založila smyšlené e-mailové schránky na jména existujících či fiktivních pracovníků různých úřadů, jako Ministerstva životního prostředí ČR, České národní banky, Celní správy a dalších úřadů, prostřednictvím kterých, jménem existujících nebo smyšlených pracovníků, poškozeného průběžně ujišťovala o nepravdivých skutečnostech, smyšlených za účelem vylákání od poškozeného dalších finančních prostředků, a to o svých pozicích na uvedených úřadech, o zaevidování plateb od poškozeného a o přiznání přislíbených produktů poškozenému příslušnými orgány, a to vše v úmyslu přesvědčit poškozeného o tom, že obviněná na slíbeném plnění pracuje, že je vše v pořádku, což jí umožnilo vylákat od poškozeného další finanční prostředky i přesto, že si od počátku byla vědoma, že nic z toho, co poškozenému slíbila, nebude splněno, jelikož nemá žádný vliv při rozhodování státních orgánů o poskytnutí státních dotací, o prodeji státních pozemků, ani při rozhodování o odkupu zajištěných osobních motorových vozidel, a že shora uvedeným jednáním vylákané finanční prostředky použije pro svoji vlastní potřebu, čímž svým jednáním způsobila poškozenému celkovou škodu ve výši 14.273.911 Kč “.
2. Za tento trestný čin byla obviněná odsouzena podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byla pro výkon tohoto trestu zařazena do věznice s ostrahou. Obviněné byl dále uložen podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to věcí specifikovaných ve výroku o trestu.
3. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému S. B. částku ve výši 14 273 911 Kč.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně obviněná podala odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 9 To 53/2020, tak, že zrušil rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině obviněnou odsoudil podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Pro výkon tohoto trestu ji zařadil podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Obviněné dále uložil podle §70 odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to věcí specifikovaných ve výroku o trestu.
II.
5. Shora citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze napadla obviněná dovoláním, v němž uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g), h) a l) tr. ř. První z uplatněných důvodů odůvodnila tak, že ačkoliv Vrchní soud v Praze zásadním způsobem doplnil dokazování (bod 15. napadeného rozsudku), tak ji nepředvolal k veřejnému zasedání, pouze ji o jeho konání vyrozuměl, čímž ji odňal možnost se k provedenému dokazování vyjádřit. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřovala v tom, že nebylo provedeno dokazování ohledně toho, zda vůbec existoval předmět útoku, tedy cizí majetek. V tomto směru upozornila na svou marnou snahu, aby OČTŘ zjistily, zda majetek, na kterém měla způsobit škodu, skutečně existoval. Nebylo ani řešeno, zda údajně předávané peníze v hotovosti patřily výlučně svědku B., nebo spadaly do společného jmění manželů B. Bez prokázání předmětu útoku tak nelze podle ní hovořit o naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu. Došlo tak k porušení nejen jejího práva na spravedlivý proces, ale i porušení hmotněprávních ustanovení o znacích trestného činu. Na uvedené přímo navazuje otázka opomenutých důkazů. Zásadní nedostatek v dokazování podle ní spočívá v neúplném znaleckém posudku z oboru kybernetiky, ale poukázala také na své další návrhy.
6. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadila námitku, že byl Vrchním soudem v Praze porušen zákaz reformationis in peius při ukládání trestu propadnutí věci. Jednak odvolací soud přistoupil k zpřesnění označení propadlých věcí, k čemuž podle jejího názoru nebyl oprávněn z důvodu absence odvolání státního zástupce, jednak přistoupil k uložení trestu propadnutí věci podle §70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, aniž by zkoumal původ finančních prostředků, které na nákup mobilního telefonu více než dva roky po ukončení údajné trestné činnosti vynaložila. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uvedla, že bylo rozhodnuto, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Odvolací soud sice změnil původní rozhodnutí ve výroku o trestu, avšak toliko vzhledem k zákonu č. 333/2020 Sb., takže v podstatě její odvolání zamítl, „nevypořádal se se závažnými pochybeními nalézacího soudu a sám svým postupem další dovolací důvody založil“ . S řadou jejich námitek se vůbec nezabýval. Následně podrobně rozvedla jí shledávané nedostatky v rozhodnutí odvolacího soudu.
7. V rekapitulaci svého dovolání zopakovala, že dokazování trpí závažnými vadami spočívajícími v přehlédnutí podstatné části skutkové podstaty trestného činu podvodu, v neúplném dokazování, které neskýtá dostatečný podklad pro zákonné rozhodnutí, je provázeno opakovaným porušením práva na obhajobu počínaje postupem policejního orgánu, který odmítl provést jakékoliv důkazy v její prospěch, a dosud se nikdo nezabýval přesvědčivostí důvodů, pro které jí měl zkušený podnikatel vyplatit podle jeho tvrzení 12 mil. Kč, podle zjištění soudu ještě o 2,5 mil. Kč více. Svědeckou výpověď S. B. označila za nevěrohodnou. Obviněná také uvedla, že má velice vážně nemocného syna. Pokud by se trestné činnosti skutečně dopouštěla a na úkor kohokoli jiného se nějak obohatila, tak by se jistě pokusila dítěti ulevit v jeho těžkém osudu. Jakékoliv využívání takových finančních prostředků je však vyloučeno nejen způsobem života jí a jejího syna, ale i výsledkem domovní prohlídky či prohlídky jiných prostor.
8. Závěrem proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích a uložil soudu v jiném složení senátu znovu věc projednat a rozhodnout. Požádala rovněž předsedkyni senátu soudu prvního stupně, aby postupovala podle §265h odst. 3 tr. ř.
9. V doplnění k dovolání obviněná blíže konkretizovala svou námitku stran uloženého trestu propadnutí věci. Odvolací soud „precizoval“ tento trest nejen popisem věcí trestem postižených, ale i částečnou změnou užitého zákonného ustanovení trestního zákoníku, což je podle jejího názoru mnohem závažnější zásah do jejích ústavních práv. V této souvislosti citovala usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2020, sp. zn. 7 Tz 38/2020, které výslovně odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/05.
10. K tomuto dovolání se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Poté, co shrnula dosavadní průběh řízení a obsah podaného dovolání, uvedla, že s argumentací uplatněnou v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. se neztotožňuje. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konstatovala, že opakované námitky obviněné, kterými tento důvod podkládá, jsou ryze skutkové povahy. Uvedla k nim, že soud prvního stupně se pečlivě a podrobně zabýval vyhodnocením důkazního podkladu vytýkaného skutkového děje. Bylo provedeno dokazování v souladu s předepsaným procesním postupem, na základě kterého byly učiněny správné skutkové závěry. Důkazy byly hodnoceny ve shodě s jejich skutečným obsahem, aniž by došlo k jejich deformaci. V řízení byla náležitě hodnocena věrohodnost poškozeného, kdy soudy i s ohledem na další důkazy uvěřily (pouze s výjimkou tvrzeného původu finančních prostředků, jimiž disponoval) jeho výpovědi stran skutkových okolností, vedoucích ke způsobení škody na jeho majetku. Soudy vycházely i z dalších důkazů, přičemž se zabývaly těmi, které obviněná v řízení navrhla, a řádně odůvodnily, proč je nespatřovaly důkazně přínosnými. V předmětném řízení bylo podle státní zástupkyně nade vši pochybnost prokázáno, že k přisouzeným skutkům došlo tak, jak je popsáno ve výroku rozsudku soudu prvního stupně.
11. K námitkám stran uloženého trestu státní zástupkyně konstatovala, že pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tyto podřadit nelze. Navíc trest odnětí svobody byl obviněné uložen v rámci zákonné trestní sazby. Při ukládání trestu propadnutí věci odvolací soud postupoval podle zákonných kritérií, přičemž k porušení zásady reformationis in peius podle ní nedošlo. Uplatnila-li obviněná dále dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a to v jeho první alternativě, státní zástupkyně odůvodnila svůj závěr, proč v této první alternativě, ale ani případně v jeho druhé alternativě naplněn být nemohl.
12. Závěrem proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně souhlasila, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
13. Obviněná v replice k vyjádření státní zástupkyně setrvala na svých důvodech rozvedených v podaném dovolání. Státní zástupkyně podle ní své vyjádření zakládá na tvrzeních, která se zcela míjí s konstantní judikaturou.
III.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
15. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 9 To 53/2020 , je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněná je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněné důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
17. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, když byla v řízení porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Přítomnost osob při veřejném zasedání obecně upravuje ustanovení §234 odst. 1, 2 tr. ř. tak, že se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele, a nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Ohledně řízení u odvolacího soudu se uplatní speciální ustanovení §263 tr. ř. Z hlediska nyní posuzované věci je možno poukázat na odstavec čtvrtý tohoto ustanovení, v němž je uvedeno, že je-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání konat v jeho nepřítomnosti tehdy, jestliže výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává.
18. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
19. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale zásadně nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
20. Podle Ústavního soudu se však rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04). Je třeba připomenout i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb., podle něhož (srov. bod 26 jeho odůvodnění): „Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4, 90 a 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. Dovolací řízení se tak nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Ústavou a Listinou základních práv a svobod. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání.“
21. Je tedy třeba uvést, že zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Tak i v rámci řízení o dovolání je nutno zásah do skutkových zjištění připustit, existuje-li extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, příp. právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Jedná se o případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, čímž jsou pochybnosti o správnosti zjištěného skutkového stavu takové intenzity, že rozhodnutí soudu by mohlo svědčit o libovůli v jeho rozhodování (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 248/04 aj.). Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované v §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a na to navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, byť z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
22. Nejvyšší soud dále uvádí, že vadami důkazního řízení se rozumějí vedle tzv. extrémního nesouladu (a ve spojení s ním) i případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a případy tzv. opomenutých důkazů. O tzv. opomenuté důkazy jde tehdy, když bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další).
23. Dovolací důvod obsažený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být naplněn ve dvou alternativách. První spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští a druhá v tom, že obviněnému byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným.
24. Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo byl v řízení mu předcházející dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa).
IV.
25. Nejvyšší soud se prvně zabýval dovolací argumentací, kterou obviněná uplatnila v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., a konstatuje, že ji pod něj lze sice formálně zahrnout, avšak neshledává ji opodstatněnou.
26. Trestní řád stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení a podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání. Zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání tak rigorózně stanoveny nejsou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002).
27. Obecné ustanovení §234 tr. ř. přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje. Na nutnost účasti obviněného lze usuzovat buď podle toho, zda jej soud ve smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. o veřejném zasedání pouze vyrozuměl, nebo zda jej k němu předvolal (čímž by dal najevo, že jeho přítomnost je nutná), anebo s ohledem na ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., které stanoví, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002, ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002, ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003).
28. V posuzovaném případě obviněná nebyla v době konání veřejného zasedání ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, proto případná aplikace ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. nepřicházela v úvahu. O veřejném zasedání byla vyrozuměna, přičemž požádala o jeho konání v její nepřítomnosti, aby – jak uvedla v dovolání – „situaci nadále nekomplikovala“ , neboť odvolací soud již jednou její žádosti o změnu termínu vyhověl, a současně, že s obhájcem usoudili, že vrchní soud nehodlá provádět další dokazování, proto se rozhodla pro tento postup. Možno poznamenat, že v návaznosti na uvedené bylo veřejné zasedání konáno v její nepřítomnosti za účasti jejího obhájce.
29. Nejvyšší soud se za těchto okolností zabýval otázkou, zda nedošlo k porušení ústavně garantovaného práva obviněné na projednání věci v její přítomnosti ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a tak i k naplnění uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., tím, že odvolací soud v průběhu veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněné doplnil dokazování mj. o předklad e-mailové zprávy ze dne 18. 7. 2018 založené na č. l. 1008.
30. Jak již bylo výše uvedeno, odvolací soud k zajištění (umožnění) účasti obviněné na veřejném zasedání zvolil formu vyrozumění, čímž jí dal ve smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. najevo, že její přítomnost na veřejném zasedání není nutná a lze jednat a rozhodnout i bez její přítomnosti.
31. Zmíněný postup odvolacího soudu v situaci, kdy hodlá v průběhu veřejného zasedání provádět dokazování, by zásadně bylo lze pokládat za zásah do shora zmíněného práva, neboť v takovém případě je nutno obviněného k veřejnému zasedání předvolat (a nikoliv jej pouze o jeho konání vyrozumět), aby se mohl vyjádřit k případně provedeným důkazům. Pokud se tak v daném případě nestalo, bylo třeba se zabývat tím, zda toto porušení obhajovacích práv obviněné se v posuzované věci dotýká podstaty principu spravedlivého soudního procesu v takové míře a takovým způsobem, aby řízení jako celek pozbylo podstatných rysů spravedlivého procesu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2007, sp. zn. 11 Tdo 18/2007).
32. Účelem práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. K tomu, jak již shora uvedeno, slouží především hlavní líčení, resp. řízení před soudem prvního stupně jako soudem nalézacím. V posuzovaném případě se přitom obviněná hlavního líčení (konaného ve dvou termínech) před soudem prvního stupně osobně zúčastnila (s výjimkou části odročeného hlavního líčení). Nebyla přítomna až veřejnému zasedání před odvolacím soudem, v němž byl mj. proveden shora zmiňovaný důkaz. Nutno podotknout, že se jednalo o e-mail, který se ve spise nacházel již dříve, přičemž odvolací soud pouze pořídil jeho překlad. Nejvyšší soud přitom zdůrazňuje tu podstatnou skutečnost, že odvolací soud při svém rozhodování vyšel plně ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, se kterými se ztotožnil a pro něž byly rozhodné důkazy provedené v průběhu hlavního líčení. Provedený důkaz předmětným e-mailem neměl pro závěr o vině obviněné nikterak zásadní význam, resp. i bez něj měl odvolací soud vinu obviněné za prokázanou, což dokládá v odůvodnění svého rozhodnutí. Za těchto okolností proto nelze nepředvolání obviněné k veřejnému zasedání pokládat za závažný zásah do jejího práva na projednání věci v její přítomnosti, aby tím mohl být i věcně naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
33. K námitkám obviněné, které uplatnila v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud konstatuje, že tyto směřovaly primárně až výlučně do oblasti skutkové a procesní. Namítala totiž nedostatečný rozsah, resp. neúplnost provedeného dokazování, jakož i nesprávné hodnocení těch důkazů, jež provedeny byly. Pokud se snad v její argumentaci objevily námitky budící zdání námitek hmotněprávních, je třeba konstatovat, že i těmito vznášela výhrady skutkové. Vadu v podobě tzv. opomenutých důkazů výslovně, na rozdíl od tzv. extrémního nesouladu, namítala.
34. Takové námitky obviněné, jejichž podstatou jsou výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, jimiž předestírá svou (odlišnou) verzi skutkového děje, však stojí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud znovu uvádí, že s výjimkou tzv. extrémního nesouladu mu není primárně umožněno zasahovat do skutkového stavu zjištěného soudy prvního a druhé stupně. Ačkoliv jej obviněná ani neučinila předmětem svého dovolání, Nejvyšší soud konstatuje, že extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními neshledal, a nemá tak důvod do závěrů soudů nižších stupňů zasahovat. K tomu je dále vhodné uvést, že není ani jeho úkolem, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soud prvního stupně, potažmo odvolací soud, hodnotil provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, přičemž nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů a své hodnotící závěry náležitě vysvětlil. To, že rozsah provedeného dokazování a hodnocení důkazů nekoresponduje s představami obviněné, samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. Nadto lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
35. Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí objasnil, z jakých důkazů vycházel a jak jednotlivé důkazy hodnotil a proč uznal obviněnou vinnou ze spáchání předmětného trestného činu. Měl k dispozici řadu důkazů, a to svědeckých výpovědí (nejen poškozeného S. B., ale i dalších, zaměstnanců konkrétních institucí, pod jejichž jménem obviněná jednala), znaleckých posudků a listinných důkazů. Byl si současně vědom protichůdnosti svědecké výpovědi jmenovaného poškozeného a výpovědi obviněné, a proto při hodnocení těchto důkazů zkoumal, zda a nakolik jsou tvrzení poškozeného a obviněné v souladu s ostatními provedenými důkazy. Shledal přitom, že svědecká výpověď poškozeného našla oporu v dalších provedených důkazech a naopak, že obhajoba obviněné byla bezpečně vyvrácena.
36. Takto učiněná skutková zjištění přitom potvrdil i odvolací soud, když z nich plně vycházel, a to i poté, co částečně doplnil dokazování především o listinné důkazy předložené obhajobou. S odvolacími námitkami, které směřovaly (obdobně jako ty dovolací) do oblasti důkazní, se dostatečně a logicky a vypořádal – včetně namítané nevěrohodnosti poškozeného (bod 16. napadeného rozsudku).
37. Nejvyšší soud pak dále pouze ve stručnosti uvádí, že namítala-li obviněná neobjasnění původu finančních prostředků, soud prvního stupně připustil, že v této části není výpověď poškozeného zcela přesvědčivá, na druhou stranu vysvětlil, proč i za této situace učinil závěr o trestní odpovědnosti obviněné (bod 30., 32. rozsudku soudu prvního stupně). K této námitce se vyjádřil i odvolací soud, a to v bodě 11. napadeného rozsudku.
38. Přestože obviněná zpochybňovala – vedle výpovědi poškozeného – vypracovanou jazykovou expertizu i znalecký posudek z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika, je nutno konstatovat, že závěry obou těchto důkazů obstojí a spolu s dalšími provedenými důkazy, jež soud prvního stupně podrobně ve svém rozsudku uvádí (např. údaje ke zřizovatelům e-mailových schránek, údaje o telekomunikačním provozu, jakož třeba i razítko Ministerstva životního prostředí, jež u ní bylo nalezeno při domovní prohlídce), tyto tvoří spolehlivý podklad pro závěr o vině obviněné. Odvolací soud se přitom vypořádal s otázkou naznačovaného jednání poškozeného či jeho manželky jdoucího k tíži obviněné (bod 10. napadeného rozsudku odvolacího soudu). Soudy se s výtkami obviněné stran těchto důkazů zabývaly, přičemž Nejvyšší soud se s jejich odůvodněními ztotožňuje, a znovu proto na ně odkazuje. Vypořádaly se přitom také s jejími návrhy na doplnění dokazování, přičemž vysvětlily, proč jim nevyhověly (zejména bod 30. rozsudku soudu prvního stupně a body 10., 11., 12. napadeného rozsudku odvolacího soudu). Ani vadou v podobě tzv. opomenutých důkazů proto rozhodnutí netrpí.
39. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., svou námitkou ohledně porušení zásady zákazu reformationis in peius při ukládání trestu propadnutí věci jej obviněná nenaplnila, neboť se jedná o procesní problematiku. Nejvyšší soud se k ní přesto v krátkosti vyjádří, a to v reakci na namítané nerespektování pravidel spravedlivého procesu.
40. V obecnosti je možno konstatovat, že zákaz reformationis in peius , tj. „změny k horšímu“, změny v neprospěch obviněného, je upraven pro odvolací řízení především v §259 odst. 4 tr. ř., v němž se mj. podává, že v neprospěch obžalovaného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obžalovaného. Je třeba přitom zmínit, že za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného je nutno považovat každou změnu v jakémkoliv výroku, jenž se jej přímo dotýká, avšak musí tím být skutečně zhoršeno jeho postavení, přičemž takovou změnu je třeba hodnotit v celkovém kontextu určitého rozhodnutí a jeho dopadu na postavení obviněného.
41. V daném případě státní zástupce odvolání sice nepodal, avšak ke zhoršení postavení obviněné nedošlo. Soud prvního stupně rozhodl o propadnutí předmětných věcí, přičemž odvolací soud pouze konkretizoval jejich popis. Neznamená to však (zvláště za situace, když jsou ve spisu tyto věci dostatečně indentifikovány), že by výrok o trestu rozsudku soudu prvního stupně byl v této části natolik neurčitý, že by byl „zjevně nevykonatelný“ . Jinak řečeno, odvolací soud rozhodoval o těch samých věcech, o nichž soud prvního stupně, přičemž částečně pouze precizoval jejich popis, částečně – ohledně předmětného mobilního telefonu zn. Apple, model iPhone XR – rozhodl o jeho propadnutí z jiného důvodu. Učinil tak z podnětu námitek obviněné, aniž by přitom jakkoliv zhoršil její postavení. Naopak, vzato komplexně z pohledu celkového dopadu výroku o trestu, rozhodl v její prospěch, jelikož jí vzhledem ke změně trestního zákoníku zákonem č. 333/2020 Sb. snížil trest odnětí svobody o jeden rok. Možno doplnit, že potvrdil-li odvolací soud ten závěr o vině obviněné, že způsobila svým úmyslným protiprávním jednáním škodu přesahující 14 mil. Kč, přičemž bylo současně zjištěno, že měla nízké příjmy a žádný majetek, pak důvodně vyhodnotil, že předmětný telefon zakoupený v březnu roku 2019 byl zprostředkovaným výnosem z této její trestné činnosti.
42. Pouze okrajově lze pro úplnost zmínit, že odkaz obviněné na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2020, sp. zn. 7 Tz 38/2020, v němž je odkazováno na nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/05, není patřičný. Zásada zákazu reformationis in peius v něm byla pojímána v té (jiné) rovině, že obvinění nesouhlasili s tím, aby bylo vyhověno stížnosti pro porušení zákona, přestože byla podána v jejich prospěch. Z citovaného usnesení Nejvyššího soudu se podává, že obvinění, kteří stížnost pro porušení zákona nepodali (nemohli být k tomu oprávněnou osobou) a podle svého vyjádření ani neiniciovali, přitom společně a jednoznačně ve svém vyjádření k tomuto mimořádnému opravnému prostředku – jenž je průlomem do právní moci rozhodnutí, tedy je při jeho akceptaci rovněž nutné zvažovat zájem na stabilitě a nezměnitelnosti vydaných rozhodnutí – uvedli, že nemají zájem na tom, aby mu bylo vyhověno, zejména s ohledem na skutečnost, že dne 17. 12. 2020 uplyne zkušební doba podmíněného zastavení jejich trestního stíhání a mělo by dojít k rozhodnutí o osvědčení podle §308 odst. 1 tr. ř., což shledali pro sebe příznivějším závěrem, resp. příznivějším konečným rozhodnutím ve věci. Nejvyšší soud proto „respektoval hodnotové představy obviněných, podle kterých je takový postup, a zejména možný závěr řízení, pro ně méně výhodný.“ Konstatoval, že stížnost pro porušení zákona ve svém důsledku směřovala v neprospěch obviněných a, byla-li podána v jejich prospěch, nebylo možné jí přisvědčit.
43. Posledním formálně uplatněným dovolacím důvodem byl důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a to v jeho první alternativě. Aby byl tento dovolací důvod v jeho první alternativě důvodně naplněn, muselo by dojít k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání z tzv. formálních důvodů, aniž by proto byly splněny procesní podmínky, čímž by byla procesní strana zbavena přístupu ke druhé instanci. O takový případ se však v dané věci nejedná, odvolací soud totiž věcně odvolání obviněné přezkoumával, přičemž mu částečně vyhověl, když (při nezměněném výroku o vině) znovu rozhodl o jejím trestu. Nejvyšší soud dodává, že tento dovolací důvod by nebyl – s ohledem na uvedené v předchozích odstavcích – naplněn ani v jeho druhé alternativě.
44. Nejvyšší soud proto uzavírá, že soudy nižších stupňů měly k dispozici dostatek důkazů, z nichž učiněná skutková zjištění ve svém souhrnu nevyvolávají pochybnosti o vině obviněné a odůvodňují závěr o naplnění všech znaků aplikované skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 9 To 53/2020, ani jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 3 T 4/2020, netrpí vytýkanými vadami, a zásah ze strany Nejvyššího soudu tak není namístě.
45. Nejvyšší soud považuje rovněž za vhodné uvést, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutností reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
46. Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že dovolání obviněné odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
47. Požádala-li v dovolání obviněná předsedkyni senátu soudu prvního stupně, aby postupovala podle §265h odst. 3 tr. ř., Nejvyšší soud uvádí, že tato tak neučinila, přičemž předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 10. 2021
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu