ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.387.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 387/2021-348
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 5. 2021 o dovolání obviněného P. D., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2020, sp. zn. 9 To 344/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 4 T 129/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 6. 2020, sp. zn. 4 T 129/2019, byl P. D. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy, popsané ve výrokové části citovaného rozsudku, byl podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, §62 odst. 1 tr. zákoníku, §63 odst. 1 tr. zákoníku a §65 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu obecně prospěšných prací ve výměře sedmdesáti pěti hodin. O nárocích poškozených na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §229 odst. 1 tr. ř.
2. Proti uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 podal obviněný odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 10. 2020, sp. zn. 9 To 344/2020, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému usnesení Městského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku namítl, že nalézací soud nesprávně provedl důkaz kamerovým obrazovým záznamem a nevyhodnotil míru jeho důvěryhodnosti a pravosti, což učinilo daný důkaz nezpůsobilým prokázat jednoznačně a bez pochyb jeho vinu. Dále poukázal na to, že tento kamerový záznam nebyl v rámci řízení před soudem řádně proveden, jelikož došlo pouze k provedení listinného důkazu – úředního záznamu o vyhodnocení kamerových záznamů, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Obviněný má dále za to, že oba soudy se nesprávně a neúplně zabývaly otázkou věrohodnosti poškozeného s ohledem na rysy jeho osobnosti a zejména pak s ohledem na poškozeným tvrzenou intenzitu fyzického útoku. Dále argumentoval tím, že odůvodnění rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně neobsahuje náležitosti uvedené v ustanovení §125 al. 2 tr. ř., jelikož se soudy dostatečně nevypořádaly s otázkou věrohodnosti výpovědi poškozeného. Obviněný má za to, že existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů ohledně všech okolností podstatných pro rozhodnutí v jeho věci a právní závěr nemá oporu ve skutkovém stavu ani důkazním procesu a tím došlo k porušení zásady „in dubio pro reo“. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze a věc vrátil k dalšímu projednání a rozhodnutí.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného, po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání, uvedl, že argumentaci obviněného nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod, jelikož jeho výhrady míří do oblasti dokazování a skutkových zjištění. V této souvislosti poukázal na to, že soudy provedly dokazování v dostatečném rozsahu a po hodnocení důkazů dospěly ke skutkovému zjištění (stavu), které v nich má oporu, a které svědčí o vině obviněného. Nemohlo tak dojít k porušení principu in dubio pro reo a závěr o spáchané trestné činnosti není s provedenými důkazy v žádném, natož extrémním rozporu. Dále vyjádřil nesouhlas s námitkou dovolatele, která se týká kamerového záznamu, když uvedl, že o originalitě kamerového záznamu neexistuje vůbec žádná pochybnost, a pokud obviněný netrval na přehrání kamerového záznamu při hlavním líčení, nebyl důvod tak učinit. Nesouhlasně se také státní zástupce vyjádřil k námitce obviněného ohledně odůvodnění rozhodnutí, ke které uvedl, že dovolání vůči odůvodnění není přípustné a navíc, že v daném případě přezkoumávaná rozhodnutí žádné významné vady nevykazují. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně státní zástupce vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ, že by Nejvyšší soud o dovolání rozhodoval jiným než výše navrženým způsobem.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v případě, že odvolání obviněného je zamítnuto podle §256 tr. ř., pak je nutno zmíněný dovolací důvod uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
9. K námitce obviněného ohledně existence tzv. extrémního nesouladu-rozporu považuje Nejvyšší soud za prvořadé uvést následující. Extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl. Pouze skutečnost, že se obviněný neztotožnil s hodnocením provedených důkazů a následně zjištěným skutkovým dějem, za situace, kdy se soudy vypořádaly se všemi důkazy a své úvahy řádným a logickým způsobem v odůvodnění svých rozhodnutí zdůvodnily, nelze považovat za extrémní nesoulad ve smyslu vyjádřeném v judikatorní praxi Ústavního a Nejvyššího soudu.
10. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud předně konstatovat, že tyto jsou částečně obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat a vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [poukazoval mj. na to, že kamerový záznam není dostatečný podklad pro dílčí skutkový závěr; soud nedostatečně zhodnotil celkovou věrohodnost osoby poškozeného atd.] . S námitkami, které obviněný uplatnil před soudy nižších stupňů, se podrobně a řádně tyto soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, když např. na stranách 6 - 7 svého rozsudku soud prvního stupně uvedl, že „k tomuto vyjádření je nutno konstatovat, že z předmětných záznamů skutečně vyplývá konflikt popisovaný výše a to až k údaji o naražení na bílé vozidlo – další údaje o kopnutí do varlat a kopání není možné z těchto závěru vypozorovat…samosoudce dospěl i s ohledem na závěry znalkyně MUDr. Gabriely Léblové, že poškozený naopak konflikt zveličuje, a uvádí značné nepřesnosti, jak se měl udát. Jeho popis vykazuje značné rozpory od zjištění o průběhu útoku, jak byl tento útok zaznamenán na kamerovém záznamu… atd.“, a následně v reakci na odvolací námitky např. v bodě 5 svého usnesení odvolací soud, který se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně a mimo jiné uvedl, že „Klíčovým důkazem v uvedené trestní věci, jak ostatně i uvedl nalézací soud, byl kamerový záznam, na kterém je jednání obžalovaného zachyceno a je tedy možné ho objektivně zhodnotit. To, jak nalézací soud zhodnotil obsah tohoto důkazu, tedy, co na něm je zachyceno, se nijak nevymyká tomu, co měl možnost nalézací soud v něm vidět, když se s ním v rámci odvolacího řízení také pečlivě seznámil…výpověď poškozeného je v souladu s kamerovým záznamem…naopak v tomto ohledu lze hodnotit výpověď poškozeného jako zcela důvěryhodnou, neboť přesně popisuje, jak útok na svou osobu vnímal…k posouzení jeho osobnosti byla přibrána znalkyně s příslušnou specializací a s jejími závěry se nalézací soud dostatečně ve vztahu k osobnosti poškozeného v napadeném rozsudku vypořádal… atd.“
11. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně (viz též bod 10), dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ [avšak pouze za situace, kdy je možno námitky v dovolání uplatněné pod dovolací důvod podřadit] .
12. S ohledem na charakter námitek uplatněných v dovolání obviněným [kdy poukazuje na nedostatky ve skutkovém zjištění; porušení zásady in dubio pro reo spojuje s argumentací, že jeho odsouzení je vybudováno na nevěrohodném svědkovi, je zpochybňován zjištěný skutkový stav - §2 odst. 5 tr. ř., hodnocení provedených důkazů atd.] považuje Nejvyšší soud za nezbytné obviněného upozornit, a to mj. i v souvislosti s otázkou zjišťování skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a zásadou in dubio pro reo, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i učiněnými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného a způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení, obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti] považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
13. V reakci na obviněným tvrzené porušení zásady in dubio pro reo je ještě nutno zmínit, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
14. Dále považuje Nejvyšší soud v reakci na všeobecnou argumentaci obviněného k porušení práva na spravedlivý proces [výslovně zmíněné např. porušení čl. 36 Listiny, (byť na uvedenou námitku bylo reagováno již shora nejen v souvislosti s otázkou tzv. extrémního nesouladu, ale také porušením zásady in dubio pro reo)] zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněného k rozhodnutí odvolacího soudu, kterými podle dovolatele zmíněné rozhodnutí trpělo, které však Nejvyšší soud neshledal.
15. V souladu s obecným konstatováním uvedeným shora je zřejmé, že obviněným vytknutá pochybení týkající se nesprávného hodnocení důkazů, nedostatečného zjištění skutkového stavu a nedůsledné aplikace zásady in dubio pro reo, lze označit za námitky skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotně právním posouzení jeho jednání. Právě posouzení pravé podstaty dovolacích námitek Nejvyšším soudem je podstatné z pohledu dalšího nazírání na podané dovolání, neboť Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
16. S ohledem na vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedené shora a obsah uplatněných dovolacích námitek, musí Nejvyšší soud konstatovat, že obviněný své námitky sice formálně opírá o uplatněný dovolací důvod, ovšem jím namítané vady pod tento dovolací důvod podřadit nelze. Obviněný svojí dovolací argumentací míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, ale primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů. Obviněný nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně, rozebírá svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že se nedopustil inkriminovaného jednání a že tedy nenaplnil skutkovou podstatu za vinu mu kladených trestných činů. Takto formulované dovolací námitky však nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
17. Pokud obviněný argumentuje nutností aplikace uvedených zásad (extrémní nesoulad, in dubio pro reo, právo na spravedlivý proces) ve vztahu k odlišnému skutkovému stavu, než jak byl nižšími soudy zjištěn a uveden ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně (správným byl shledán odvolacím soudem), je nutno v tomto směru odkázat na závěry uvedené shora a vztahující se k nemožnosti odchýlení se od skutkového zjištění, kterého se obviněný podle obsahu uplatněných dovolacích námitek dožaduje (dožaduje se zjištění, že kamerový záznam je nevěrohodný; svědectví poškozeného je nevěrohodné). Nejvyšší soud však musí konstatovat, že hodnotící úvahy (ve vztahu k výhradám obviněného) soudu prvního i druhého stupně jsou jasně a logicky vyjádřeny v odůvodnění jejich rozhodnutí a je z nich rovněž zřejmé, že nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů.
18. Nejvyšší soud nad rámec své přezkumné činnosti shodně jako soudy nižších stupňů opakovaně zdůrazňuje, že věrohodnost svědka – poškozeného T. P. byla dostatečně prokázána, a to především souladem jeho výpovědi s kamerovým záznamem, lékařskými zprávami a znaleckým posudkem. Nalézací soud se dostatečně zabýval věrohodností poškozeného na stranách 6 – 7 svého rozhodnutí, kde uvedl, které části výpovědi poškozeného považuje za věrohodné, a které nikoliv. Odvolací soud se pak také v bodě 5 svého rozhodnutí zabýval otázkou věrohodnosti poškozeného a v souladu s nalézacím soudem potvrdil, které části výpovědi poškozeného jsou věrohodné, jelikož jsou v souladu i s ostatními ve věci provedenými důkazy a které jsou v rozporu např. s kamerovým záznamem. Není tak pravdou, že by se soudy nižších stupňů nezabývaly věrohodností svědka, jelikož z obou rozhodnutí soudů nižších stupňů je patrno, že si byly vědomy psychického zdraví svědka a jeho výpověď tak hodnotily v souladu s ostatními ve věci provedenými důkazy. Obviněný zásadně popírá, že by na obviněného útočil, když připouští pouze jednu facku, kterou poškozenému uštědřil, a to jako reakci na chování poškozeného (svědka P.) vůči staršímu kolegovi obviněného (také taxikáři). Na ničím nepodloženou hru obviněného (obhajoby) ohledně pravosti a věrohodnosti kamerového záznamu není sebemenšího důvodu přistoupit, když s touto argumentací „účelově“ obhajoba vystupuje v dovolání, aniž by pro své tvrzení předložila sebemenší důkaz. Toto tvrzení zapadá do koncepce argumentace (obhajoby) uplatněné např. v odvolání, kdy obviněný tvrdil, že „ve výpovědi poškozeného jsou rozpory např. v tom, že měl být odvezen z místa činu rychlou záchrannou službou, ačkoliv odtamtud měl odjet sám svým vozem“. Odvolací soud velmi podrobně toto tvrzení obviněného vyvrátil, když uvedl v souladu s objektivními důkazy, že „vozidlem poškozeného odjel zcela někdo jiný a nadto úřední záznam založený ve spise (č. l. 117) potvrzuje, že v čase 21.09 hodin bylo obdrženo oznámení na linku 158, kdy oznamovateli (poškozenému) byla policejní hlídkou, která na místě zakročila, zavolána rychlá záchranná služba, která ho odvezla do FN XY“. K uvedenému tvrzení obviněného je vhodné zmínit, že je jistě právem obviněného zvolit si způsob obhajoby, na druhou stranu však také v případě vyvrácení takových tvrzení, nelze přehlédnout, že tím může být snížena hodnověrnost obviněného nejen k této argumentaci. Nejvyšší soud považuje za nutné obviněného upozornit na velmi výstižné konstatování odvolacího soudu, že iniciátorem konfliktu byl svědek V., který jako první přistoupil k fyzickému útoku vůči poškozenému a „vzápětí přiběhl k poškozenému obviněný (muž v černé bundě) a okamžitě ho (myšleno poškozeného) uhodil pravou rukou do oblasti hlavy“. Tyto skutečnosti jsou však obviněným (obhajobou) taktně opomíjeny.
19. K námitce obviněného týkající se pravosti a věrohodnosti kamerového záznamu, je vhodné uvést, že o originalitě kamerového záznamu neexistuje žádná pochybnost a ani obviněný krom strohého konstatování, že měla být pravost zkoumána, nenamítá jedinou skutečnost, která by poukazovala na nějakou manipulaci s kamerovým záznamem. Za takové situace neexistuje žádný důvod, aby byl kamerový záznam podroben nějakému zvláštnímu zkoumání k potvrzení jeho originality. Nelze ani přisvědčit námitce, že kamerový záznam nebyl v řízení před soudem řádně proveden. Nalézací soud ve věci postupoval řádně, když ve smyslu §213 tr. ř. předložil záznam o vyhodnocení kamerového záznamu stranám k nahlédnutí. Přehrávání obrazového záznamu není v trestním řádu upraveno a je tak na místě postupovat podle ustanovení §213 tr. ř., jelikož se jedná o jiné věcné důkazy. Pro úplnost lze doplnit, že ze spisového materiálu nevyplývá, že by obviněný požadoval přehrání videozáznamu při hlavním líčení (srov. např. rozh. Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 5 Tdo 572/2009). Ostatně takovou námitku obviněný nevznesl ani v rámci svého řádného opravného prostředku. Z rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že se s kamerovým záznamem pečlivě seznámil, objektivně jej zhodnotil a došel k závěru, že nalézací soud nepochybil při jeho vyhodnocení, o čemž svědčí velmi podrobné a přesvědčivé odůvodnění předmětného fyzického konfliktu a zapojení jednotlivých osob na něm se podílejících (viz str. 3 odůvodnění usnesení). Za takové situace nelze dospět k závěru, že by došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Je vhodné podotknout, že v trestním řízení byl obviněný zastoupen obhájcem a jak je zřejmé z protokolu o hlavním líčení nebyla obhajobou ve vztahu k provedení důkazu vznesena sebemenší námitka, k dotazu ve smyslu §214 tr. ř. nebyly námitky.
20. Nejvyšší soud považuje za potřebné, byť opětovně, k námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
21. Na základě shora uvedeného musí Nejvyšší soud konstatovat, že v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, a proto rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání [ podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. ]. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. 5. 2021
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu