ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.709.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 709/2021-471
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 7. 2021 o dovolání obviněného R. N., nar. XY, bytem XY a obviněného P. Č. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 14 To 436/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 2 T 195/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.
Odůvodnění:
1. Obvinění R. N. a P. Č. (dále zpravidla jen „ obvinění “, popř. každý samostatně jako „obviněný”) byli rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 2 T 195/2019, uznáni vinnými, a to obviněný R. N. přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c), e) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za toto jednání, popsané ve výrokové části citovaného rozsudku byl podle §345 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný P. Č. byl uznán vinným přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c), e) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a byl podle §345 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Pardubicích podali oba obvinění odvolání, která Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 14 To 436/2020, zamítl podle §256 tr. ř.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný R. N. v dovolání podaném prostřednictvím obhájkyně uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s argumentací, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Obviněný má za to, že chybí důkazy k existenci společného záměru ke způsobení trestního stíhání poškozeného a soudy své rozhodnutí postavily výlučně na výpovědi poškozeného, přičemž další důkazy a výpovědi svědčící v jeho prospěch hodnotily chybně. Rovněž má za to, že soudy obou stupňů zcela rezignovaly na jakoukoliv snahu o zjištění skutečného stavu věci, přičemž provedené důkazy hodnotily zcela jednostranně a v jeho neprospěch, čímž porušily zásadu in dubio pro reo. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
4. Obviněný P. Č. v dovolání, podaném rovněž prostřednictvím obhájkyně, uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci tohoto mimořádného opravného prostředku poukázal na to, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a došlo k jednostrannému a nesprávnému hodnocení provedených důkazů. Podle dovolatele nebyly vůbec naplněny pojmové znaky trestného činu, kterým byl uznán vinným, protože v jeho případě nedošlo k protiprávnímu jednání a už vůbec ne k příčinné souvislosti mezi jeho objektivně zjištěným jednáním a případným škodlivým následkem. Má za to, že existuje extrémní rozpor mezi skutkovým stavem a ve věci provedenými důkazy, jelikož chybí jakýkoliv důkaz, který by potvrzoval jejich společný záměr a nebylo ani prokázáno, že se jednání dopustil s vědomím následků svého jednání na zaměstnání poškozeného. Na základě shora uvedených skutečností pak navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a obviněného zprostil obžaloby.
5. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněných po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a dovolání obviněných uvedl, že námitky dovolatelů jsou zejména směřovány do oblasti hodnocení důkazů, interpretace výsledku dokazování a polemiky obviněných s důkazy a způsobem, jakým je soudy hodnotily a jaká skutková zjištění soudy na podkladě takto provedených důkazů učinily, čímž nenaplňují hmotněprávní rámec uplatněného dovolacího důvodu. Dále uvedl, že soudy pečlivě hodnotily všechny provedené důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a ve věci tak nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním, a stejně tak nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., a současně také souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil své rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
II.
Přípustnost dovolání
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájkyň [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovují obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
7. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
8. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v případě, že odvolání obviněných je zamítnuto podle §256 tr. ř., pak je nutno zmíněný dovolací důvod uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
9. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
10. K námitce obviněného Č. k existenci tzv. extrémního nesouladu-rozporu považuje Nejvyšší soud za prvořadé uvést následující. Extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl. Pouze skutečnost, že se obviněný neztotožnil s hodnocením provedených důkazů a následně zjištěným skutkovým stavem, za situace, kdy se soudy vypořádaly se všemi důkazy a své úvahy řádným a logickým způsobem v odůvodnění svých rozhodnutí zdůvodnily, nelze považovat za extrémní nesoulad ve smyslu vyjádřeném v judikatorní praxi Ústavního a Nejvyššího soudu.
11. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obvinění uplatnili, musí Nejvyšší soud konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněných musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [poukazovali např. na to, že skutkový stav byl nesprávně zjištěn; soud provedené důkazy hodnotil jednostranně a zcela rezignoval na jakoukoliv snahu o zjištění skutečného stavu věci; soud nesprávně dovodil údajný společný záměr způsobit trestní stíhání poškozeného; výpověď poškozeného a svědka D. považovaly naprosto nekriticky za pravdivé a věrohodné, zatímco výpovědi ve prospěch obviněných hodnotil jako nevěrohodné atd.] . Ve vztahu k námitkám obviněných musí Nejvyšší soud konstatovat, že soudy nižších stupňů se s těmito námitkami podrobně a řádně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí - např. na stranách 8 – 9 rozsudku soudu prvního stupně, kde zmíněný soud například uvedl, že „Lze konstatovat, že obžalovaní byli usvědčeni zejména výpovědí J. P., který vypovídal u soudu bez vnitřních logických rozporů. Jeho výpověď ostatně korespondovala s výpovědí svědka L. D. i ostatními provedenými listinnými důkazy, zejména však usnesením Generální Inspekce bezpečnostních sborů…s poukazem především na zjištění o finančních poměrech poškozeného od České spořitelny, a. s., zjištěním České pošty, s. p. o hmotnosti balíků, zjištěním o místě služby J. P. …Pokud jde o výpověď J. L., okresní soud poukazuje na to, že sama přiznala, že nedávno byla s obžalovaným R. N. v kontaktu a bavili se o tom, jak bude u hlavního líčení vypovídat…Zatímco J. L. uvedla u hlavního líčení, že balíky s mobily jí byly doručeny poštou a následně je předala J. P., tak obžalovaný R. N. u hlavního líčení uvedl, že některé telefony pořizovala J. L. i sama. Lze tedy konstatovat, že ve výpovědi obžalovaného R. N. a svědkyně J. L. jsou nikoli bagatelní rozdíly… atd.“, a např. na stranách 4 – 8 rozhodnutí odvolacího soudu, který se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně a mimo jiné uvedl, že „okresní soud důvodně dospěl k závěru o vině obžalovaných na základě neměnné výpovědi poškozeného J. P. podporované vedle svědecké výpovědi L. D. zejména provedenými listinnými důkazy…Naproti tomu okresní soud správně dospěl k závěru o nevěrohodnosti obhajoby obžalovaných, jejichž tvrzení o trestné činnosti poškozeného byla vyvrácena nejenom poukazem na výše uvedené důkazy, ale i s ohledem na vnitřní rozpory v postupně učiněných výpovědích obžalovaných, ale i ve výpovědích obžalovaných mezi sebou navzájem, včetně je podporující výpovědi svědkyně J. L. …Okresní soud si byl dobře vědom uvedené skutečnosti, včetně toho, že nevěrohodnost obžalovaných nelze odůvodnit pouze odkazem na jejich trestní minulost, a proto důsledně posoudil jednotlivé výpovědi obžalovaných a v podrobnostech poukázal na podstatné rozpory v jejich tvrzeních o trestné činnosti poškozeného…věrohodnosti svědkyně L. neprospívá ani výsledek provedené rekognice, když poškozeného jednoznačně neidentifikovala…Nepravdivé obvinění poškozeného obžalovaným Č. jednoznačně vyplývá ze skutečnosti, kdy obžalovaný Č. k převzetí mobilního telefonu od poškozeného uvedl (č. l. 38 p. v. připojeného spisu), že se tak stalo v sobotu po lékách, tedy kolem 9. hodiny, dne 16. 6. 2018, kdy na pokyn poškozeného šel do objektu D věznice uklízet schody. Z rozpisu služeb Věznice Pardubice však oproti tomu bylo zjištěno, že poškozený v předmětný den sice měl službu, ale na odloučeném pracovišti v XY a nikoliv v prostoru Věznice Pardubice… atd.“
12. Na případ, kdy obvinění v dovolání uplatňují obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně (viz též bod 11), dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ [avšak pouze za situace, kdy je možno námitky v dovolání uplatněné pod dovolací důvod podřadit].
13. S ohledem na charakter dalších námitek uplatněných v dovoláních [ve vztahu k oběma obviněným] , považuje Nejvyšší soud za nezbytné obviněné upozornit, a to mj. i v souvislosti s otázkou zjišťování skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a zásadou in dubio pro reo, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněných a způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení, obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti] považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy obvinění namítají nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozují zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkají vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
14. V reakci na obviněným N. tvrzené porušení zásady in dubio pro reo je ještě nutno zmínit, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
15. Dále považuje Nejvyšší soud v reakci na tvrzení obviněných k porušení práva na spravedlivý proces (byť na uvedenou námitku bylo reagováno již shora nejen v souvislosti s otázkou tzv. extrémního nesouladu, ale také porušením zásady in dubio pro reo), kdy veškerou svoji argumentaci zaměřili na neztotožnění se s hodnotícími úvahami soudů a předkládají vlastní náhled na hodnocení důkazů, zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněných k rozhodnutí odvolacího soudu, kterými podle dovolatelů zmíněné rozhodnutí trpělo, které však Nejvyšší soud neshledal.
16. Nejvyšší soud se ve shora uvedených pasážích vyjádřil obecně k otázce práva na spravedlivý proces, zásadě in dubio pro reo, otázce zjišťování skutkového stavu věci a dalším, neboť všechny shora uvedené pojmy obvinění zahrnuli do svých dovolání s argumentací, že jejich nerespektováním došlo k jejich nezákonnému odsouzení. Nejvyšší soud však při seznámení se s podanými dovoláními musí konstatovat, že odkazy na porušení těchto zásad trestního řízení jsou ve své podstatě až sekundárním projevem dovolání, neboť primární námitky spočívají v tom, že se obvinění neztotožnili s hodnocením důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je přitom nesporné, že si zmíněné soudy byly vědomy důkazní situace, a z odůvodnění jejich rozhodnutí je patrno, jak hodnotily provedené důkazy (v dosavadním řízení bylo provedeno dokazování v rozsahu potřebném pro náležité objasnění věci) a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.) a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry, přitom odůvodnění rozhodnutí nižších soudů jsou jasná, logická a nevykazují znaky libovůle v rámci hodnocení důkazů, jak je nastíněno v dovoláních obviněných.
17. Z výše uvedeného je zřejmé, že obvinění neuplatnili relevantní hmotně právní námitky, neboť podmínky pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřují v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. V reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již nižší soudy vypořádaly a shora uvedenou judikaturu upravující odmítnutí dovolání obviněných z důvodu nenaplnění požadavku náležitostí uplatněného dovolacího důvodu, považuje Nejvyšší soud za nezbytné upozornit obviněné na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že odsouzení obviněných není vybudováno pouze na výpovědi poškozeného ( jehož výpověď soudy nižších stupňů správně shledaly jako důvěryhodnou ), ale také na výpovědi svědka L. D., která podporovala výpověď poškozeného a také ve věci provedenými listinnými důkazy, zejména usnesením Generální inspekce bezpečnostních sborů ze dne 31. 1. 2019, č. j. GI-1007-95/TČ-2018-842060, zprávami České spořitelny, a. s. o finanční situaci poškozeného, zprávou o místě výkonu služby poškozeného dne 16. 6. 2018 a zprávami České pošty, s. p. o hmotnosti balíků. Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (body 14 - 19) podrobně rozvedl, z jakých důkazů vycházel, které důkazy shledal věrohodnými a především se pak podrobně zabýval nevěrohodností samotných obviněných, svědkyně L. a faktickými rozpory v jejich výpovědích, které významným způsobem kolidují s jinými soudy nižších stupňů provedenými důkazy. S takto provedeným rozsahem dokazování, způsobem hodnocení důkazů a výslednými právními závěry se mj. ztotožnil také odvolací soud, který v rámci odvolacího řízení rovněž neponechal bez povšimnutí vznesené odvolací námitky obviněných, které se v podstatě kryjí s těmi, které byly uplatněny nyní i v dovolání, závěrům soudu prvního stupně přisvědčil, přičemž sám znovu v odůvodnění svého usnesení rozvedl důvody, pro něž považuje rozsudek nalézacího soudu za správný a zákonný. S ohledem na výše uvedené skutečnosti je zřejmé, že obhajoba obviněných je založená především na vyvrácení každého jednotlivého důkazu, bez toho, aby byla jakkoliv vyvrácena právě ona návaznost mezi jednotlivými důkazy, vytvářející celkový obraz o průběhu celé situace.
18. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není možné (ani se značnou mírou tolerance, neboť i tyto námitky vychází ze zpochybnění hodnocení důkazů a popření skutkových zjištění učiněných soudy, a naopak z vlastních skutkových tvrzení obviněných) za relevantní považovat výhradu obviněných, že nebyla prokázána existence společného záměru ke způsobení trestního stíhání, a že nebyly naplněny pojmové znaky trestného činu, jelikož nedošlo k protiprávnímu jednání. Nejvyšší soud takové námitky neshledal opodstatněnými, ale nad rámec své přezkumné činnosti považuje za potřebné jen zmínit či zdůraznit následující skutečnosti. I v daném případě se jedná o námitky, kterými se zabývaly soudy nižších stupňů, když soud prvního stupně v bodě 21) svého rozhodnutí např. uvedl, že: „Jejich oznámení navíc směřovalo ke konkrétní osobě, a to J. P., který byl dozorcem ve věznici, kde oba pobývali, tedy z pozice dozorce plnil své povinnosti vyplývající z jeho zaměstnání, navíc oběma obžalovaným muselo být zcela zřejmé, že takové zásadní obvinění souvisí s postihem dozorce ze strany Vězeňské služby ČR, resp. v případě odsouzení i s ukončením jeho služebního poměru… atd.“ a odvolací soud, který na straně 9 svého rozhodnutí uvedl, že: „Obžalovaní si nepochybně museli být vědomi, že předmětným obviněním (mj. nahlášeným na GIBS) mohou přivodit trestní stíhání poškozeného a poškodit ho v zaměstnání. Pro úplnost krajský soud dodává, že již okresní soud správně zdůraznil, že pro naplnění znaků žalovaného přečinu je bez významu, zda poškozenému bylo sděleno obvinění, nebo byla jeho trestní věc odložena, neboť podstatné je, že obžalovaní poškozeného křivě obvinili z trestné činnosti, pro kterou byl 9 měsíců prošetřován Generální inspekcí bezpečnostních sborů… atd.“ Ve vztahu k jejich společnému zapojení nelze přehlédnout ani výpovědi obou obviněných (viz body 3, 5 rozsudku soudu prvního stupně), kde zmíněný soud stručně charakterizoval tzv. jejich zapojení s poškozeným při „dodávce mobilů“.
19. V návaznosti na shora uvedené skutečnosti je vhodné poukázat též na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů. Činí-li dovolatelé za této situace kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v rozhodnutích soudů nižších stupňů a výlučně z toho dovozují vadnost právního posouzení skutku, pak nutno opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného důvodu (i jiných důvodů) dovolání irelevantní.
20. Nejvyšší soud považuje za potřebné, byť opětovně, k námitkám, které obvinění uplatnili v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
21. Na základě shora uvedeného musí Nejvyšší soud konstatovat, že v posuzované věci shledal, že dovolání nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, a proto rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jejich odmítnutí bez věcného projednání [ podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. ]. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 7. 2021
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu