ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.868.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 868/2021-521
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 8. 2021 o dovolání obviněného J. K., rozeného N., nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2021, č. j. 11 To 51/2021-465, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 40 T 64/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2021, č. j. 11 To 51/2021-465, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného J. K. [(dříve N.), dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“], proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 11. 1. 2021, č. j. 40 T 64/2020-441, kterým byl uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, ve formě účastenství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle §353 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, když dále byl obviněnému uložen podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci (specifikované ve výroku rozsudku).
I.
Dovolání a vyjádření k němu
2. Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2021, č. j. 11 To 51/2021-465, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. s argumentací, že napadené rozhodnutí je založeno na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním, přičemž při hodnocení důkazů soudy nižších stupňů porušily obviněnému garantovaná práva Listinou základních práv a svobod. Soudy podle dovolatele nesprávně uzavřely dokazování se závěrem, že obviněný byl osobou, která zosnovala a řídila již odsouzeného V. Z. Soudům vytýká, že závěr o jeho vině vybudovaly na výpovědi tohoto svědka, který je nevěrohodný vzhledem k tomu, že dluží peníze obviněnému, a proto měl zájem na jeho odsouzení. Ze strany soudů nebyly důkazy podle mínění obviněného hodnoceny v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., a z toho důvodu došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, které je garantováno čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Obviněný rovněž namítl, že k nesprávnému právnímu posouzení došlo i v souvislostí s právní kvalifikací jeho jednání, které nevykazuje znaky organizátorství, ale spíše návodu, neboť na daném trestném činu se měl podílet pouze v obecné rovině tím, že si svědka najal ke spáchání trestného činu a pouze v obecné rovině mu sdělil, co po něm požaduje. Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a jej (obviněného) obžaloby zprostil.
3. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že převážná část námitek obviněného se míjí s jím uplatněným dovolacím důvodem a směřuje do oblasti skutkových zjištění a proti hodnocení důkazů. Podle státní zástupkyně však soudy postupovaly důsledně podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. a argumentace dovolatele je pouhou polemikou s těmito závěry nižších soudů. Protože ani námitku spočívající ve zpochybnění formy účastenství státní zástupkyně neshledala relevantní, navrhla dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť z provedeného dokazování a výslechu svědka vyplynulo, že nešlo o vzbuzení rozhodnutí, že obviněný nebyl v předmětné trestní věci „pouhým návodcem“, ale jeho role byla podstatně širší, a proto obviněným navrhovaná změna právní kvalifikace nemůže obstát.
II.
Přípustnost dovolání
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v případě, že odvolání obviněných je zamítnuto podle §256 tr. ř., pak je nutno zmíněný dovolací důvod uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
8. K námitce obviněného K. k existenci tzv. extrémního nesouladu-rozporu považuje Nejvyšší soud za prvořadé uvést následující. Extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl. Pouze skutečnost, že se obviněný neztotožnil s hodnocením provedených důkazů a následně zjištěným skutkovým stavem, za situace, kdy se soudy vypořádaly se všemi důkazy a své úvahy řádným a logickým způsobem v odůvodnění svých rozhodnutí zdůvodnily, nelze považovat za extrémní nesoulad ve smyslu vyjádřeném v judikatorní praxi Ústavního a Nejvyššího soudu.
9. Ve vztahu k námitkám, které obviněný uplatnil dále v dovolání, je nutnou uvést, že tyto jsou obsahově shodné s námitkami, které uplatňoval obviněný před soudy nižších stupňů [uváděl, že se nedopustil trestné činnosti; svědka V. Z. sice přivezl do Prahy, ale pak se s ním rozešel; výpověď uvedeného svědka není pravdivá; důkazy byly hodnoceny v rozporu se zásadou in dubio pro reo; o správnosti skutkových zjištění přetrvávají důvodné pochybnosti atd.]. Soudy nižších stupňů však na ně v odůvodnění svých rozhodnutí reagovaly a s nimi se vypořádaly [např. soud prvního stupně v bodech 2-9 rozsudku, odvolací soud v bodě 5 svého usnesení]. Na případ, kdy obvinění v dovolání uplatňují obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně (viz též bod 11), dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ [avšak pouze za situace, kdy je možno námitky v dovolání uplatněné pod dovolací důvod podřadit].
10. Nejvyšší soud (viz bod 8) reagoval na námitku obviněného ohledně tvrzené existence tzv. extrémního nesouladu, který však Nejvyšší soud neshledal. Pokud jde o opětující se námitky shodné s námitkami uplatněnými v předchozích fázích trestního stíhání, pak na tyto bylo reagováno v bodě 9) tohoto usnesení s tím, že vzhledem k argumentaci obviněného ohledně nerespektování ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. soudy nižších stupňů, Nejvyšší soud nad rámec hodnotících úvah nižších soudů, které shledal správnými (nevykazující znaky tzv. extrémního nesouladu, tvrzeného obviněným), považuje za potřebné uvést, že v souvislosti s otázkou zjišťování skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a zásadou in dubio pro reo, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněných a způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.)] , považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [viz též §216 odst. 1 tr. ř. (…bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené…)]. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy obvinění namítají nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozují zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkají vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
11. V reakci na obviněným tvrzené porušení zásady volného hodnocení důkazů, nepřímo pak tvrzené porušení zásady in dubio pro reo, je ještě nutno zmínit, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
12. Dále považuje Nejvyšší soud v reakci na tvrzení obviněného k porušení práva na spravedlivý proces (byť na uvedenou námitku bylo reagováno již shora nejen v souvislosti s otázkou tzv. extrémního nesouladu, ale také porušením zásady in dubio pro reo), kdy veškerou svoji argumentaci zaměřil na neztotožnění se s hodnotícími úvahami soudů a předkládá vlastní náhled na hodnocení důkazů, zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněného k rozhodnutí odvolacího soudu, kterými podle dovolatele zmíněné rozhodnutí trpělo, které však Nejvyšší soud neshledal.
13. Za jedinou námitku, kterou bylo možno s vyšší mírou tolerance považovat za námitku právní, lze označit tu, v níž obviněný uvádí, že jeho jednání nemůže být posouzeno jako organizátorství, ale pouze jako návod, neboť „na daném trestném činu se měl podílet pouze tím, že si najal svědka V. Z. ke spáchání daného trestného činu a pouze v obecné rovině mu sdělil, co po něm požaduje“ . V rámci své argumentace proč by mělo být jednání dovolatele kvalifikováno jako návod a nikoli jako organizátorství, jak uzavřely soudy nižších stupňů, obviněný uvádí, že svědkovi měl pouze v obecné rovině sdělit, co po něm požaduje. Na základě provedeného dokazování však vzaly soudy nižších stupňů za zjištěné, že nikoli pouze v obecné rovině obviněný svědkovi sdělil, co po něm požaduje , jak se snaží dovolatel přesvědčit Nejvyšší soud, ale naopak, ze skutkového zjištění dále vyplývá, že svědka na místo k prodejně motorovým vozidlem přivezl, zároveň opatřil a svědkovi předal benzín určený ke spáchání předmětného protispolečenského jednání a předal mu zálohu ve výši 500 Kč, aby v prodejně působil na ukončení provozu této prodejny – rozlitím benzínu na majetek a zboží v prodejně. Lze tedy stěží akceptovat tvrzení uvedené v dovolání obviněným, že v obecné rovině mu sdělil, co po něm požaduje, když již taktně neuvádí - zamlčuje právě ty skutečnosti, které jsou charakteristické pro organizátorství. Podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se účastníkem (organizátorem) na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu rozumí ten, kdo úmyslně spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil. Jestliže organizátorství mj. spočívá v zosnování a řízení trestného činu, pak si nutno položit otázku, co více si dovolatel představuje pod těmito pojmy, když za zosnování se považuje iniciování – což v předmětné trestní věci je nepochybné, neboť obviněný vyhledal potřebného svědka, sdělil mu jeho úkol, přivezl ho na místo činu, vypracoval plán – jehož součástí bylo zajištění benzínu, který následně svědkovi předal k znehodnocení zboží v prodejně s tímto úkolem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 1998 sp. zn. IV. ÚS 418/1997). I přes skutečnost, že obviněný primárně popírá jakoukoli svoji účast na předmětném trestném činu a následně (bod III dovolání) zpochybňuje znak organizátorství, který podle jeho mínění nebyl naplněn a činí tak za situace, kdy záměrně neuvádí okolnosti, které jsou charakteristické pro organizátorství a které byly prokázány, posoudil Nejvyšší soud tuto část námitky s vyšší mírou tolerance jako námitku právní, avšak zjevně neopodstatněnou.
14. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem, kdy převážná část dovolací argumentace obviněného byla vázána ke zpochybnění hodnotících úvah soudů nižších stupňů a následnému zpochybnění zjištěného skutkového stavu, přicházelo ve vztahu k těmto námitkám dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., avšak s ohledem na skutečnost, že jako právní posoudil Nejvyšší soud námitku zpochybňující formu účastenství na trestném činu (byť s vyšší mírou tolerance), kterou Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnou, musel dovolání obviněného jako celek odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 8. 2021
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu