ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.903.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 903/2021-11291
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 10. 2021 o dovolání obviněných K. K. , nar. XY, bytem XY, M. D. , nar. XY, bytem XY, K. L. , nar. XY, bytem XY, J. M. , nar. XY, bytem XY, D. H. , nar. XY, bytem XY, M. Š. , nar. XY, bytem XY, a obviněného P. K. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 44 To 336/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 8 T 84/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných K. K., K. L., J. M., D. H., M. Š., P. K. a M. D. odmítají.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 44 To 336/2019, rozhodl Městský soud v Praze o odvoláních podaných obviněnými K. K., M. D., K. L., J. M., D. H., M. Š., P. K., J. H., L. V., M. Š., D. H. a obvodním státním zástupcem Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 8 T 84/2014, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze ve výrocích o trestech odnětí svobody a výrocích o peněžitých trestech ohledně všech obviněných a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině zvlášť závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1, alinea druhá tr. zákoníku a zločinem kuplířství podle §189 odst. 1 alinea první a druhá, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku u všech obviněných - odsoudil obviněného J. H. podle §361 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a devíti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků, dále podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb, kdy denní sazba činí 1 000 Kč, celkem 100 000 Kč, když podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců; M. Š. podle §361 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků, dále podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 70 denních sazeb, kdy denní sazba činí 1 000 Kč, celkem 70 000 Kč, když podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců; P. K. podle §361 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků; M. Š. podle §361 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků; D. H. podle §361 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků; K. K. podle §361 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků; D. H. podle §361 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků; M. D. podle §361 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a devíti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků, dále podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb, kdy denní sazba činí 1 000 Kč, celkem 100 000 Kč, když podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců; J. M. podle §361 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků, dále podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 70 denních sazeb, kdy denní sazba činí 1 000 Kč, celkem 70 000 Kč, když podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl, pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců; K. L. podle §361 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků a L. V. podle §361 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků, dále podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 70 denních sazeb, kdy denní sazba činí 1 000 Kč, celkem 70 000 Kč, když podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn (ve výrocích o trestech propadnutí věci u všech obviněných) a odvolání státního zástupce ve vztahu k obviněnému J. H. bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto. [Ve vztahu k obviněným D. D., roz. D., R. H., roz. H. a R. J. S. rozhodl Vrchní soud v Praze o jejich odvoláních a odvolání státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 8 T 84/2014, dne 20. 1. 2020 pod sp. zn. 44 To 550/2019, když v předmětné věci je dovolání obviněného D. D. vedeno u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 904/2021] . Nejvyšší soud dále podotýká, že nehodlá v předmětném dovolání přepisovat skutková zjištění, právní kvalifikace a ukládané tresty, jak bylo konstatováno v jednotlivých rozhodnutích soudů nižších stupňů, neboť tato rozhodnutí jsou obviněným známa, stejně jako jejich obhájcům, o čemž svědčí mj. skutečnost, že převážná část z obviněných podala i mimořádný opravný prostředek a Nejvyšší soud se s uvedenými rozhodnutími seznámil a pro jeho vlastní rozhodnutí postačuje shora uvedené konstatování dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podali obvinění K. L., P. K., K. K. , M. Š., D. H., J. M. a M. D. prostřednictvím svých obhájců dovolání, ve kterých shodně uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [obviněný P. K. dále také důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.]. A) K. L. uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s argumentací, že „skutkové závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním (porušením zásady volného hodnocení důkazů)“, když v případě podniku S. s. c., v němž se měla dopouštět trestné činnosti a kde pracovala jako provozní, obecné soudy nerozlišily důkazy mezi fungováním podniku D. c. a podnikem S. s. c. a jejich zaměřením. S. s. c., ve kterém pracovala, byl podnik se zaměřením na Relax a nahotu, nikdy v něm nedošlo k úhradě sexuálních služeb, a pokud takové služby v něm byly poskytnuty, pak byly poskytnuty těm osobám, které poskytly tuto službu (sex). Z poskytnutých služeb nikdy žádná z dívek ani mužů podniku žádnou částku neodvedli. V další části dovolání poukazuje na pasáže z výpovědí svědků, aby na základě nich konstatovala, že proti ní soudy neprovedly prakticky žádné důkazy, ze kterých by vyplývalo jednání, které bylo popsáno ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil odvolací soud. V bodě III. svého dovolání uvádí jako „druhý dovolací důvod“ absolutní nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně a toto neodstranění soudem odvolacím, přičemž nalézací soud se dopustil „zcela fatální deformace důkazů“, ve vztahu k důkazu výslechu svědka A. V. (v této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu). Závěrem podaného dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek a odvolacímu soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí. B) K. K. ve svém dovolání uplatnila dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je podle jejího mínění dán mj. tím, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Podle mínění dovolatelky nebylo v řízení před nižšími soudy prokázáno nic víc, než skutečnost, že obviněná na základě svého členství v klubu a dohody o provedení práce pracovala v D. c. Odvolacímu soudu, který se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně mj. vytýká, že tento ve svém rozsudku uváděl, že „nemá jakýchkoliv pochyb o charakteru produkce D. C., ale z jeho rozhodnutí již není patrno, jaký charakter měl odvolací soud na mysli.“ V další části svého dovolání (bod III. str. 4 dovolání) poukazuje na to, co jí bylo kladeno za vinu, aniž by bylo odkázáno na konkrétní důkazy, které by tato soudy učiněná skutková zjištění potvrzovaly. Dále argumentuje tím, že ani ze záznamu telefonického hovoru s neznámou dívkou nevyplývají žádné skutečnosti, které by měly prokazovat skutkový závěr nalézacího soudu odvolacím soudem potvrzený a podle jejího mínění nelze takový závěr učinit ani na základě v rámci domovní prohlídky u ní zajištěných reklamních samolepek s nahými dívkami, seznamem hostů atd. Závěrem svého dovolání proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek soudu odvolacího zrušil a tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí. C) T. K. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. s argumentací, že skutkové závěry soudu prvního stupně nemají „nezbytně nutnou míru přesvědčivosti a koherence, pokud jsou v extrémním rozporu s obsahem některých provedených důkazů“, když nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek porušení zásadních požadavků spravedlivého procesu (přičemž odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu). V následujících částech dovolání (bod V.) poukazuje na absenci usvědčujících důkazů , kdy uvádí ze skutkového zjištění nalézacího soudu skutečnosti, které mají naplňovat znaky trestných činů, jimž byl uznán vinným, aniž by však podle mínění obviněného byl proveden jediný důkaz, který by takové jeho protispolečenské jednání prokazoval, případně bylo soudy na takový jednoznačný důkaz odkázáno. Podle mínění dovolatele nebylo rovněž žádným důkazem prokázáno, že by existovala jakákoliv součinnost mezi jeho jednáním a jednáním spoluobviněného Š. Rovněž nebylo prokázáno ničeho v rámci soudy tvrzené hierarchie postavení obviněného. Podle obviněného byly důkazy účelově hodnoceny v jeho neprospěch, a tudíž došlo k porušení zásady in dubio pro reo . Podle obviněného soudy rezignovaly na odůvodnění právní kvalifikace jednání podle §361 odst. 1, alinea druhá tr. zákoníku, a pokud jde o právní kvalifikaci podle §189 odst. 1 alinea první a druhá tr. zákoníku, pak i pokud by jeho marketingová činnost snad měla jiné osobě spáchat exces (spočívající v tom, že dívky poskytly sex za úplatu), pak takové jejich jednání není možno jemu přičítat k tíži. V žádném případě mu pak nebylo prokázáno kořistění z prostituce . Rovněž v rámci dovolání zmínil otázku opomenutých důkazů, kdy podle jeho mínění nebylo v rozhodnutí argumentováno důkazy, které vyznívaly v jeho prospěch, návrhu na výslechy svědků, kteří by měli prokazovat jeho verzi obhajoby, nebylo vyhověno, a pokud pak šlo o návrh na provedení listinných důkazů, tyto sice byly provedeny, avšak nebyly již hodnoceny. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek a po zrušení přikázal věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, případně, aby Nejvyšší soud sám ve věci rozhodl. D) J. M. rovněž odkázal na dovolací důvod vymezený §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když podle jeho mínění je zmíněný dovolací důvod naplněn tím, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení a současně je nepřezkoumatelný. V této souvislosti odkazuje rovněž na ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. a s ohledem na jím tvrzené porušení shora uvedených ustanovení soudem, kdy z jeho rozsudku nejsou zřejmé úvahy soudu ohledně hodnotících úvah provedených důkazů ve vztahu ke zjištěnému skutkovému stavu, dovozuje, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a v souvislosti se shora uvedeným poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu uvedenou problematikou se zabývající. Pro jím uvedený závěr podle jeho mínění svědčí i „flagrantní pochybení“ v souvislosti s vyjádřením policejního a. V. a závěry presentované soudem, která podle dovolatele nebyla nikdy uvedeným svědkem vyřčena. Obviněný argumentuje tím, že pokud kdokoliv poskytl v S. s. c. jinému erotické, sexuální nebo jiné služby, pak tak činil sám ze svého rozhodnutí a na svůj účet, přičemž jakoukoliv úhradu za tuto činnost inkasovala přímo ta osoba, která službu poskytla, s nikým se nedělila, nikomu nic neodevzdávala , vždy si sama sjednala cenu, místo i obsah služeb. Dále obviněný poukázal na to, že nebylo soudy rozlišeno, že oproti D. c. v podniku S. s. c., nebyly žádné pokoje, výtahy, pronájmy a za tyto se nikomu nic neplatilo. Podle obviněného rovněž došlo k pochybení v souvislosti s provedenými odposlechy, kdy evidentně k sobě byly přiřazeny nepřiléhající zvukové záznamy, když nikdy nedošlo k faktickému ztotožnění hlasů na přehrávaných zvukových záznamech s jednotlivými obviněnými. Obviněný však současně uvedl, že nemůže nepochybně tvrdit, že tyto důkazy bral soud za základ svého skutkového zjištění, neboť z odůvodnění rozsudku taková skutečnost nevyplývá. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek zrušil a odvolacímu soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. E) D. H. rovněž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když podle jeho mínění došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, které podle něj spočívá jednak v extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, jednak v nepřezkomatelnosti napadeného rozsudku . Obviněný jednak poukazuje na skutečnost, že zaměstnanci obou klubů netvořili jedno organizované těleso, nebyli nijak vzájemně organizováni, nevypomáhali si, spojení obou klubů ze strany orgánů činných v trestním řízení bylo jednoznačně účelové a nezákonné. Odvolacímu soudu vytýká v rámci tzv. nepřezkoumatelnosti jeho rozsudku, že zmíněný soud neuvedl, z jakého důvodu a na základě kterých důkazů jeho námitky proti rozsudku nalézacího soudu shledal nedůvodnými, když navíc je toho názoru, že soud si „hovory vykládá podle toho, aby zapadly do teorie OSZ“. Podle obviněného neexistuje žádný důkaz, že by dívky poskytující sexuální služby vyplácel, nikdy od nikoho žádné peníze nedostal, a proto je ani nikomu nemohl vydávat, pokyny uděloval jen zaměstnancům. Klub podle obviněného nevěděl o tom, jestli si zákazníci sjednávali mezi sebou sexuální služby, klub z toho neměl žádný podíl. Přestože uvedené skutečnosti vyplynuly z výpovědí svědků, soudy byly podle obviněného překrouceny v jeho neprospěch, tudíž došlo k porušení zásady in dubio pro reo . Podle obviněného nebyl proveden, nebo to alespoň z rozsudku neplyne, žádný důkaz, který by jej měl usvědčovat z trestné činnosti, pro kterou byl uznán vinným. Vzhledem ke skutečnosti, že odposlechy byly zakázány rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. Nt 1167/2012, bylo další jejich provádění v rozporu se zákonem. Rozhodnutí sp. zn. 43 Nt 2904/2011 nebylo podle dovolatele řádně odůvodněno, záznamy podle obviněného vůbec neodpovídají nahrávkám atd. S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek a odvolacímu soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. F) M. Š. v rámci jím uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. argumentoval tím, že „ brojí proti existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěním a provedenými důkazy, porušením zásady in dubio pro reo a zneužitím zásady volného hodnocení důkazů, rovněž argumentuje tím, že rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná“. Soudům nižších stupňů vytýká, že převzaly z obžaloby propojení podniků D. c. se S. S. c., aniž by pro uvedený závěr měly oporu v provedeném dokazování. Odvolacímu soudu vytýká záměnu jeho osoby s osobou M. Š. (odkazuje na bod 272 rozsudku). Podle obviněného vedle porušení zásady volného hodnocení důkazů došlo také k porušení zásady in dubio pro reo, neboť byly zcela opomenuty důkazy, které svědčí ve prospěch obviněných, tj. že neexistují důkazy, že v podniku D. c. by byly poskytovány sexuální služby. Pokud některé ze svědkyň potvrdily, že poskytovaly sexuální služby, pak proti nim byly podány civilní žaloby, neboť porušily „Smlouvu o členství v klubu“, která to přímo zakazovala. V další části svého dovolání (bod V.) obsáhle popisuje prostorové uspořádání v jím pronajaté budově, kde kabaret provozoval svoji činnost, když zdůraznil, že byl inspirován pařížskými kabarety M. R. a L. Dále odkázal na svá dřívější vyjádření s tím, že v nich popisoval činnost dívek na různých pozicích, vyjadřoval se k tzv. „eskortu“, kdy zdůraznil, že nešlo o eskortování sexuálních služeb mimo podnik, aby se následně vyjádřil k postavení jednotlivých obviněných a jejich případnému zainteresování na činnosti D. c. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený i jemu předcházející rozsudek a odvolacímu soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí. G) M. D., rovněž tento obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když naplnění podmínek pro odkaz na uvedené ustanovení spatřuje v tom, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, když skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním, napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné a rovněž je nepřezkoumatelný výrok o propadnutí finanční hotovosti 529 000 Kč. V rámci shora uvedeného poukázal dále na to, že jeho vina, stejně jako spolupráce více osob, je orgány činnými dovozována pouze na základě toho, že je bratrem obviněného D. D. Soudy jediné pojítko mezi S. s. c. a D. C. spatřovaly ve shora uvedené spojitosti blízkých osob, aniž by pro své závěry měly nějaký skutkový základ. V souvislosti s činností S. s. c. u poukázal na to, že nebylo nikdy prokázáno, že by uvedený klub přijímal, a to ani skrytou formou peníze z prostituce. Pokud někdy někdo sex v uvedeném klubu provozoval, pak to bylo vyloženě na základě domluvy zákazníka a zákazníka, což mj. vyplynulo z výpovědí celé řady svědkyň, což však soudy nebraly v úvahu a uměle a účelově vytvořily princip kolektivní viny. Soudy podle dovolatele nepochopily princip fungování S. C., kde mylně dospěly k závěru, že šlo o „noční klub zaměřený na prostituci“, ačkoliv v případě zmíněného klubu jde o klub na bázi F., tj. klub pro lidi mající rádi kult nahého těla, když se současně nedá vyloučit, že do takového klubu zavítají i zákazníci, kteří vyhledávají sexuální turistiku. V dovolání rovněž vyzval Nejvyšší soud, aby po hmotně právní stránce 21století přehodnotil desítky let nastavené puritánské hranice toho, co lze považovat za kuplířství. Zásadně se vymezil k osobě S. a hovoru, který byl v trestním řízení použit, když šlo o rozhovor mezi jmenovaným a jeho matkou, přičemž S., který byl vydáván za člena skupiny S. s. c., v něm nikdy nepracoval. Dále označil za nezákonné odposlechy použité při hlavním líčení, kdy dvě samostatné nahrávky jsou PČR za pomoci určitého programu zcela neprůkazně pospojovány a upravovány v jeden „jakoby souvislý hovor“. Pokud pak jde o částku 529 000 Kč – resp. trest propadnutí uvedené částky, pak podle obviněného šlo o částku, kterou obdržela manželka od svých rodičů na nákup vozu. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek a věc vrátil soudu k novému projednání a rozhodnutí a po vrácení nebyly společně projednávány skutky týkající se rozdílných klubů.
3. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v úvodu svého vyjádření k dovolání obviněných stručně rekapitulovala námitky dovolatelů, aby následně uvedla, že pokud tito v dovolání uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak je nutno uvést, že pod uvedený dovolací důvod nelze podřadit námitky skutkového charakteru, kterými jsou dovolání obviněných prolnuta. Současně také uvedla, že v rámci zmíněného dovolacího důvodu není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již ve svém odvolání, a se kterými se soudy již řádně vypořádaly, k čemuž také v předmětné trestní věci došlo. Podle státní zástupkyně dovolatelé ve zmíněném mimořádném opravném prostředku rozebírají celkovou důkazní situaci a nabízejí své vlastní hodnocení provedených důkazů a celkově soudům nižších stupňů vytýkají nedostatečně zjištěný skutkový stav věci. Za relevantní námitky nelze z pohledu státní zástupkyně považovat ani výhrady dovolatelů k nerespektování zásady in dubio pro reo, zásady presumpce neviny, tvrzeného extrémního rozporu. Podle státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství soudy nepochybily, pokud dospěly k závěru, že všichni dovolatelé společně s dalšími spoluobviněnými byli účastníky skupiny, která měla cíleně vytvořenou organizační strukturu s určitou hierarchií, v jejímž rámci byly rozděleny funkce a činnosti, přičemž tato skupina byla zaměřena na organizování prostituce a kořistění z ní. Předmětná trestná činnost byla provozována pod zástěrkou zábavního podniku a sauna fitness klubu tak, aby navenek mohlo být deklarováno nezávadné zaměření obou klubů. Podle státní zástupkyně bylo bez pochybností prokázáno, že sjednané ženy odevzdávaly část svých prostředků z prostituce oběma podnikům, a to buď na kasách, nebo na recepcích, případně pokud takto nebyly finanční prostředky od dívek inkasovány v přímé návaznosti na sexuální služby, byly od nich inkasovány ve formě poplatku za vstup do klubu. Zákaz sexuálních služeb byl pouze formální a ve smlouvách byl účelově prezentován. Pokud jde o výhrady obviněných k provedeným odposlechům, pak podle státní zástupkyně byly předmětné příkazy vydány v souladu se zákonem a v této souvislosti poukázala mj. na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tz 3/2017, či nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1221/16. V souvislosti s námitkou obviněného M. D. k výhradě ohledně uloženého trestu propadnutí věci podle §70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku uvedla, že uvedená námitka měla být uplatněna nikoli pod dovolacím důvodem §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale pod §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., přičemž uvedenou námitku považuje za zjevně neopodstatněnou, neboť důvodem pro uložení tohoto druhu trestu bylo zjištění, že při domovní prohlídce byly v domě obviněného nalezeny finanční prostředky, přičemž bylo možno dovodit finanční profit z prostituce, tedy že tyto prostředky pocházejí z trestné činnosti.
II.
Přípustnost dovolání
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek. [Pokud obviněný K. uplatnil vedle dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. také dovolací důvod podle §265bodst. 1 písm. l) tr. ř. pak k uvedenému považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést pouze tolik, že v případě, že odvolání obviněného je zamítnuto podle §256 tr. ř., pak je nutno zmíněný dovolací důvod uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, což však není případ obviněného K. Uvedená nepřesnost nebránila dovolacímu soudu zabývat se i dovoláním tohoto obviněného].
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
8. K jednoznačně vyjádřené námitce obviněných [mj. Š., D., H., L., K.] ohledně existence tzv. extrémního nesouladu-rozporu považuje Nejvyšší soud za prvořadé uvést následující. Extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl. Pouze skutečnost, že se obvinění neztotožnili s hodnocením provedených důkazů a následně zjištěným skutkovým dějem, za situace, kdy se soudy vypořádaly se všemi důkazy a své úvahy řádným a logickým způsobem v odůvodnění svých rozhodnutí zdůvodnily, nelze takovou skutečnost považovat za extrémní nesoulad ve smyslu vyjádřeném v judikatorní praxi Ústavního a Nejvyššího soudu.
9. S ohledem na charakter námitek uplatněných v dovolání obviněnými [kdy poukazují na nedostatky ve skutkovém zjištění; neprovedení důkazů, které by jejich vinu prokazovaly; deformaci důkazů; porušení zásady in dubio pro reo – což vše je obviněnými spojováno s argumentací, že skutkový stav nebyl dostatečně prokázán a je tudíž zpochybňován zjištěný skutkový stav - §2 odst. 5 tr. ř. a hodnocení provedených důkazů atd., přičemž obvinění sami předkládají vlastí verzi fungování S. S. C. a D. C. a své zapojení v uvedených podnicích, přičemž poukazují na to, že sexuální služby byly v uvedených podnicích zakázány, a to pod pokutami; smlouvami byly dívky na tuto skutečnost upozorněny; o provozování sexuálních služeb v podnicích nevěděli, a pokud se o tom dověděli, proti dívkám zakročili, i tak se jednalo o vztah mezi klienty těchto podniků atd.] považuje Nejvyšší soud za nezbytné obviněné upozornit, a to mj. i v souvislostí s otázkou zjišťování skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a zásadou in dubio pro reo, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i učiněnými právními závěry. Při zjištění shora uvedených skutečností (mj. o logické provázanosti důkazů a hodnocení důkazů), lze stěží akceptovat námitky obviněných, že rozhodnutí nižších soudů jsou nepřezkoumatelná (nutno podotknout, že pokud neodpovídají hodnotícím úvahám obviněných, nelze je označit za nepřezkoumatelná). Ve vztahu k námitkám ohledně způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti , považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [ viz též §216 odst. 1 tr. ř. (…bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené…) ]. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy obvinění namítají nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozují zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkají vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
10. V reakci na tvrzené porušení zásady při hodnocení důkazů a tím ve své podstatě tvrzení o porušení zásady in dubio pro reo (nerespektování ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.) je ještě nutno podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
11. Dále považuje Nejvyšší soud v reakci na argumentaci ohledně porušení práva na spravedlivý proces [např. výslovně uvedenou obv. M., K., (byť na uvedenou námitku bylo reagováno již shora nejen v souvislosti s otázkou tzv. extrémního nesouladu a námitkou ohledně porušení zásady in dubio pro reo)] zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Nejvyššímu soudu nezbývá než konstatovat, že dovolatelé v tomto mimořádném opravném prostředku uplatnili totožnou argumentaci (obhajobu), kterou uplatňovali již v řízení před soudy nižších stupňů, nutno podotknout, že ne vždy tak činili obvinění prostřednictvím své výpovědi, ale činili tak až následně na základě skutečností, které jim byly prokázány v rámci svých písemných podání, tedy jako reakci – taktiku na to, co jim v určité fázi řízení bylo prokázáno. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud rovněž za vhodné uvést, že obviněný D., H., M., L., K., K. využili svého zákonného práva a ve věci odmítli vypovídat. Obviněný Š. ve své výpovědi především prezentoval své stanovisko, že se cítí být nevinným a dále popsal chod podniku D. C. Nejvyšší soud již shora konstatoval, že obvinění využili svého práva ve věci nevypovídat. V této souvislosti (využití práva nevypovídat) je možno uvést, že obviněný nesmí být žádným způsobem k výpovědi nebo doznání donucován, což však na druhou stranu neznamená, že pokud se obviněný rozhodne nevypovídat a takticky vyčkávat, jak se bude vyvíjet důkazní situace, že jeho pozice bude pro něj výhodnější. Na tomto místě je vhodné uvést, že z ústavního práva zaručeného čl. 40 odst. 4 Listiny [Listina základních práv a svobod (usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb.] mimo jiné vyplývá, že obviněný má právo hájit se způsobem, jaký považuje za vhodný; může vypovídat pravdivě, ale i nepravdivě a tato okolnost mu nesmí být k tíži. Jestliže má obviněný právo uvádět nepravdivé informace, tím spíše má právo mlčet a neposkytovat orgánům činným v trestním řízení žádné informace. Obviněný nesmí být žádným způsobem k výpovědi nucen, a to ani výhružkou či nátlakem, že neuvede-li nic na svou obhajobu, bude obžaloba považována za pravdivou. Na druhou stranu je však třeba se ptát, zda-li je tento princip absolutní a do jaké míry může mlčení obviněného hrát roli v rozhodování soudu. Touto otázkou se opakovaně zabýval Evropský soud pro lidská práva (rozsudek ve věci John Murray proti Spojenému království ze dne 8. 2. 1996; Averill proti spojenému království ze dne 6. 6. 2000), kdy Evropský soud pro lidská práva zastává názor, že na jedné straně je zřejmě neslučitelné s právem mlčet založit odsouzení výlučně nebo hlavně na mlčení obviněného nebo na jeho odmítnutí vypovídat na otázky nebo nevypovídat. Dále však také Evropský soud pro lidská práva upozorňuje, že toto právo (mlčet, odmítnout vypovídat) nemůže bránit tomu, aby se mlčení obviněného vzalo v úvahu při hodnocení přesvědčivosti usvědčujících důkazů v situacích, které vyžadují vysvětlení ze strany obviněného (na uvedený závěr bude mj. reagováno dále v odůvodnění k námitce obviněného D. k tomu, komu náležela částka 529 000 Kč) . Nelze tedy říci, že rozhodnutí obviněného mlčet po celou dobu řízení nemůže mít následky, když soudce hodnotí usvědčující důkazy [viz - rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2006, sp. zn. IV. ÚS 457/05]. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést ke způsobu obhajoby obviněných, pokud v rámci svého dovolání poukazují nyní např. na nesrozumitelnost, na nepřesvědčivost argumentace soudu, když sami zaujali uvedený způsob – takticky nevypovídat.
12. Nejvyšší soud již shora uvedl, že v dovolání obvinění uplatňují obsahově totožné námitky s těmi, které uvedli ve svém opravném prostředku proti rozhodnutí nalézacího soudu. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ [to však za situace, kdy námitky uplatněné v dovolání byly shledány relevantními z pohledu uplatněného dovolacího důvodu] . Rovněž bylo zdůrazněno, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a v této souvislosti je vhodné uvést, že na situaci, kdy je v dovolání odkazováno na naplnění podmínek dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přestože pravou podstatou takových námitek je pouze zpochybnění zjištěného skutkového stavu věci, lze aplikovat rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V neposlední řadě je potřebné rovněž zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde mj. také uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Dovolací soud není oprávněn hodnotit tytéž důkazy odlišně od soudů nižších stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění.
13. Nejvyšší soud již shora konstatoval, že neshledal obviněnými tvrzený extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnocenými (provedenými) důkazy (jak uvádí obvinění), neshledal ani porušení práva na spravedlivý proces či porušení zásady volného hodnocení důkazů, a v důsledku toho ani nemohl konstatovat, že rozhodnutí nižších soudů jsou nepřezkoumatelná. Nejvyšší soud nesdílí shora uvedené závěry obviněných, neboť oproti obhajobě, která se zaměřila pouze na zpochybňování určitých důkazů ve snaze docílit zpochybnění rozhodnutí odvolacího soudu jako celku, musely nižší soudy v rámci hodnotících úvah posuzovat nejen obhajobou zmiňované důkazy, hovořící ve prospěch obviněných, ale také důkazy, které vyznívaly v neprospěch obviněných, když právě tyto důkazy obhajoba neobjektivně – vytrženě z kontextu dalších důkazů zpochybňuje. Soudy nižší stupňů tudíž musely vycházet a při hodnocení důkazů také vycházely z ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., což v případě námitek uplatněných obviněnými se tvrdit nedá, neboť důkazy posuzují pouze individuálně vytrženy z kontextu s jinými důkazy [orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu ].
14. Nejvyšší soud s ohledem na již výše zmíněné rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, pouze pro stručnost hodlá uvést následující (vzhledem k tomu, že se ztotožnil s hodnotícími závěry nižších soudů). Pokud obvinění argumentovali např. tím, že jim nebylo nic známo o poskytování sexu v uvedených dvou podnicích, pak je vhodné obviněné upozornit např. na výpověď svědkyně H. (S. S. C.), která uvedla, že když nastupovala, bylo jí sděleno, že může poskytovat služby a že není nijak omezována a mohla si zvolit, zda to budou i sexuální služby. Svědkyně N. S. (S. S. C.) rovněž potvrdila, že v tomto podniku provozovala sex za úplatu, když dále uvedla, že jí bylo řečeno, že když se tam převleče, je vyloženě na ní, co tam bude dělat [v rámci logických úvah soudů z výše uvedeného vyplývá závěr, že pokud zaplatila vstupné, nemusela již nikomu nic odevzdávat. Z uvedeného, ale i dalších důkazů, je tedy nepochybné, že zaplacením vstupného, které připadlo podniku, mohla s jeho vědomím v S. S. C. poskytovat sex] . Rovněž uvedla, že manažeři jí vysvětlili, že pokud by zaslechli, že požaduje jinou než stanovenou cenu, doporučili by jí, aby opustila prostory. Svědek Š. (S. S. C., sám uvedl že v D. C. nebyl) mj. uvedl, že aby se dostal na pokoj musel se dohodnout se „slečnou“, kde hodina sexu přišla na 3 200 Kč (odpovídá výpovědi svědkyně S., ale např. také výpovědi a. V. – zaplatil vstupné 2000 Kč, ale jak se dověděl od dívky za „full servis“ – poskytnutí sexu, by musel podle času doplatit, a to se mělo odehrávat mj. v pokojích či kójích), někdy platil „slečně“, někdy na baru – když peníze chtěla barmanka. Svědkyně V. Veselá (D. C.) mj. uvedla, že byla manažerem podniku seznámena s chodem podniku a tím, že bude dělat společnost pánům i způsobem, jak se jezdí na pokoje, kde se vyzvedávají ručníky a prostěradla (na recepci nahlásila čas, který bude na pokoji trávit). Částka byla stanovena podnikem, a to se dozvěděla od manažera. Vedení podniku vědělo o tom, že v podniku provozuje sex a žádnou pokutu za porušení zákazu nedostala. Svědkyně Z. V. ve své výpovědi rozlišila mj. také postavení osob v S. S. C. se pohybujících, kdy podle její výpovědi klient lehce zjistil, kdo je masérka – neboť ty se pohybovaly v podniku v bílém oblečení. Rozhodla se pracovat jako společnice, tedy poskytovat klientům sex, a to jí bylo také řečeno manažery. Rovněž uvedla, že pokud pracovala jako konzumentka, pracovala pod svým jménem, pokud pak jako masérka erotických masáží (shora zmínil Nejvyšší soud oblečení masérek jako takových, aby ze strany obviněných nedošlo k nepochopení) a společnice, pak vystupovala pod jménem M. Co znamená erotická masáž, jí bylo vysvětleno manažery, přičemž pochopila, že jde o poskytování sexu. Shora Nejvyšší soud zmínil výpověď svědkyně V. V. s tím, že tato uvedla, že na pokoj dostávaly vedle ručníku taky prostěradlo. Aniž by Nejvyšší soud hodlal zabředávat do detailů a vyvracet účelovost každé argumentace obviněných, kteří byli zapojeni do činnosti ať již S. S. C. či D. C. a věděli o provozování sexu za úplatu v těchto podnicích, ale také kořistili z prostituce v těchto podnicích provozované jako členové organizované skupiny svědčí i následující skutečnost. Vedle shora uvedených svědeckých výpovědí (ale i celé řady dalších, jak bude příkladmo ještě níže zmíněno), kterými bylo prokázáno propojení mezi manažery uvedených podniků a dalšími obviněnými je i zjištění, proč byly slečny na pokoje vybaveny vedle ručníku, který by mohly při své činnosti u tyče a tance ev. potřebovat také prostěradlem, osvětlila svědkyně D. W., (D. C.) která mj. uvedla, že po sexu na pokojích se použitá prostěradla, házela zvlášť do vyhrazeného prostoru. Z její výpovědi mj. také vyplynulo, že rozdíl mezi privat dance a autoerotic show byl v tom, že v druhém případě dostala dívka ručníky (osprchování před sexuální službou) a prostěradlo. Rovněž uvedla, že v patře byla také výstražná světla (existenci bzučáku upozorňujícího na dobu strávenou na pokoji potvrdil také a. V.) a měly pokyny, jak se chovat, pokud by se světla rozsvítila. Jestliže se obvinění pozastavují nad tím, že jím je kladeno za vinu něco, o čem nevěděli, a pokud se již dozvěděli, rázně zasáhli, je nutno zmínit také skutečnost, která tzv. smlouvy a poučení zájemkyň o práci v uvedených podnicích provázela a kterou zmínila uvedená svědkyně, a to, že po dobu komunikace obviněného Š. s touto svědkyní měl tento zapnutou kameru a v okamžik, kdy se jí ve smlouvě něco nezdálo, kameru vypnul, řekl jí něco v tom smyslu, že pokud smlouvu nepodepíše v klubu nebude pracovat, když projevila souhlas a smlouvu podepsala, pak opět zapnul kameru [uvedená skutečnost v rámci logického hodnocení důkazů bezpochyby svědčí pro závěr, že smlouvy a další obviněnými předkládané materiály mohou stěží objektivně prokazovat co mělo být v podnicích povoleno a co zakázáno] . Uvedená skutečnost pouze podle názoru Nejvyššího soudu dokresluje propracovanost nastoleného systému v uvedených podnicích s cílem prostřednictvím tzv. smluv dokladovat nezávadnost svého jednání. Vedle skutečností uvedených svědkyní Z. V., že sex poskytovala pod cizím jménem, kterou svědkyně W. také potvrdila, dále uvedla, že se zapisovaly také pod čísly [rovněž a. V. uvedl, že když šel se slečnou na pokoj, dostala tato od recepční pytel s povlečením a než tento pytel s povlečením dostala, uvedla své číslo (110)] , což v odůvodnění svého rozsudku rovněž rozvedl nalézací soud. Přestože všichni věděli, jak uvedla svědkyně, že se tam – v uvedených podnicích provozuje sex za úplatu, a ona jej také provozovala, tak dokud tam pracovala, žádná pokuta ani sankce po ní vymáhána nebyla. O hodnověrnosti výpovědi svědkyně nepřímo svědčí mj. také rozsudky OS v Ostravě, č. j. 184 C 4/2014-104, kterým byla zamítnuta žaloba společnosti K-E. [D. C. provozovala spol. K-E., zastoupená jednatelem – obv. M. Š.] vůči uvedené svědkyni k zaplacení částky 500 000 Kč a následný potvrzující rozsudek Krajského soudu v Ostravě, č. j. 57 Co 253/2016-104] .
15. Svědkyně S. (S. S. C.) mj. uvedla, že manažerem podniku jí byl podnik ukázán a vysvětleno co a jak funguje s tím, že každý musí platit vstupné, ale dívky nejsou do ničeho nuceny, kde se provádějí erotické masáže a třeba i nějaký sex, který, jak sama uvedla, také poskytovala. Rovněž uvedla, že na stolečcích byl ceník nejen masáží, ale také full servisu, kterým byl myšlen sex, přičemž zákazníkům byl tento fakt znám. K obviněnému S. (viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 44 To 550/2019) a jeho zapojení v činnosti D. C. se vyjádřila jednak svědkyně B., dále také svědkyně K., která mj. také uvedla, že zmíněný obviněný jí řekl, že v případě poskytnutého sexu nesmí jít nikdy pod cenu, neboť je to podnik na úrovni. Uvedené výpovědi ve vztahu k obviněnému S. zmiňuje Nejvyšší soud záměrně, aby bylo zřejmé zapojení všech obviněných (ve věci původně vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 8 T 84/2014) na kořistění z poskytované prostituce v obou podnicích. Svědkyně N. (utajená svědkyně) mj. uvedla, že se tam poskytovaly především sexuální služby a obviněný M. D. (S. S. C.) byl nejvyšším šéfem před i po přejmenování podniku, dohlížel na manažery. R. H. (H.) byla partnerkou D. D. (D.), J. H. byl něco jako pravá ruka obviněného D. D. a obviněný Š. byl jedním z manažerů. O tom, že se v S. S. C. poskytují sexuální služby, věděli podle obviněné všichni manažeři, kteří sami požadovali placení nájmu. Svědkyně K. (D. C.) potvrdila, že při nástupu první jednání měla s obviněným V. a smlouvu a pravidla jí vysvětloval obviněný Š. Dění v D. C. popsal a. V. a dění v S. s. c. a. V. [skutečnosti uváděné jednotlivými agenty zmiňuje nalézací soud v bodech 62, 63, 64 a 65 odůvodnění svého rozsudku. O tom, že obviněný D. D. neprofitoval jen z nájmu za pronajaté nemovitosti, jak se snažil přesvědčit odvolací soud a dovolací soud v rámci své argumentace, svědčí např. výpověď svědka Š. , který mj. uvedl, že D. C. také navštěvoval a obviněný si mu stěžoval, že thajským masérkám musí platit mzdy. Je pak tedy s podivem, když obviněný D. D., který tvrdí, že s činností uvedeného podniku nemá kromě inkasování nájemného nic společného, když na druhou stranu uvádí, že musí platit thajským masérkám mzdy v době, kdy se mu protahoval projekt (placení masérkám bezpochyby nespadá do náplně práce osoby tvrdící, že pouze pronajímá nemovitosti). Objektivně je však nutno uvést, že zmíněný svědek také uvedl, že neví, jaký je vztah obviněného D. D. k uvedeným dvěma podnikům, protože podle něj se živil pouze pronájmem nemovitostí (uvedené argumentaci však nebylo soudy nižších stupňů důvodně uvěřeno). O provozování sexuálních služeb v D. C. (byť pod pokutou) vypovídala mj. také svědkyně D . Ve vztahu k uvedené svědkyni svědek H. (provozní manažer D. C.) uvedl, že po duševní stránce se mu jevila špatně.
16. Obvinění rovněž shodně napadají zákonnost provedených odposlechů. Otázkou odposlechů a skutečnostmi z nich vyplývajícími se zabýval soud prvního stupně např. v bodech 121-122 svého rozsudku a na námitky obsahově shodného charakteru s podaným dovoláním reagoval odvolací soud zejména v bodech 278 až 280 svého rozsudku. K uvedené problematice považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že v předmětné trestní věci nepovažuje nařízené odposlechy za nezákonné, přičemž vycházel ze skutečností, které k uvedené problematice vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 6 Tz 3/2017, či jak byly prezentovány v rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1221/16, který lze dle mínění Nejvyššího soudu analogicky aplikovat i na předmětnou trestnou činnost obviněných. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu byly vydány v trestním řízení, které bylo řádně vůči obviněným zahájeno, když se jednalo o úmyslnou trestnou činnost, k jejíž stíhání zavazuje např. Mezinárodní úmluva o potírání obchodu se ženami a dětmi publikovaná pod č. 123/1924 Sb., či Mezinárodní smlouva o potírání obchodu se zletilými ženami publikovaná pod č. 32/1936 Sb. Pokud byla podána žádost k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, vždy byla uvedena odposlouchávaná stanice včetně osoby uživatele. Odůvodněn byl rovněž účel odposlechu, neboť byl odůvodněn důvodný závěr, že prostřednictvím hovorů organizovaná skupina sjednává a kořistí z prostituce v podnicích D. C. a S. S. C., přičemž byla stanovena doba odposlechů a odůvodněn byl také závěr, že zjišťované skutečnosti nelze zjistit jiným způsobem. Soudu prvního stupně nelze podle Nejvyššího soudu vytýkat, jak činí obvinění, že by uvedené odposlechy hodnotil jednostranně v neprospěch dovolatelů. Sám soud prvního stupně uvedl, že „z přepisů hovorů bylo zjištěno, že většina odpovídá skutečnosti, u některých jsou přidána jména, která výslovně nezazněla, případně je prohozený slovosled a podobně. V některých případech následně ve vyhodnocení je zakombinován sexuální podtext bez toho, aby v hovoru něco takového zaznělo“. Uvedené zjištění Nejvyšší soud zmiňuje záměrně, aby bylo zřejmé, že i k uvedenému zjištění bylo v rámci hodnotících úvah soudy nižších soudů přihlíženo. Vedle uvedených dílčích formálních nepřesností však nelze akceptovat tvrzení dovolatelů o nepoužitelnosti nezákonně pořízených odposlechů a další jejich výhrady (že s odposlechy bylo manipulováno atd.). V tomto směru lze odkázat na pregnantní závěry nalézacího soudu k otázce použitelnosti zmíněných odposlechů, které vyjádřil v bodě 125 odůvodnění svého rozsudku, přičemž Nejvyšší soud se s jeho závěry ztotožňuje. Nad rámec uvedeného lze pak dále odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 47/2011, ve kterém tento zdůraznil, že pokud byly věcné důvody pro neodkladnost a neopakovatelnost důkazu splněny, pak samotná existence vady odůvodnění je sice vadou řízení, ale nemusí mít vliv na správnost rozhodnutí, neboť je pouze formální vadou. Přiměřeně lze rovněž odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2172/18, ze kterého mj. vyplývá, že by bylo nelogické, aby na orgány činné v trestním řízení byly kladeny nepřiměřené povinnosti stran popisu skutku dotčené trestné činnosti, neboť ten je často možný až realizací takového příkazu. Nejvyšší soud však musí opětovně zdůraznit, že obvinění se snaží zpochybněním jednotlivých důkazů a odkazem na jisté nepřesnosti, zpochybnit dokazování jako celek, aniž by respektovali, že soudy musí postupovat podle §2 odst. 6 tr. ř., což obhajoba nemusí. Obviněné je tedy nutno upozornit na tu skutečnost, kterou nechtějí akceptovat, že prokázání jejich viny nestojí výhradě na tomto okruhu důkazů, ale podle mínění Nejvyššího soudu vinu obviněných v rozsahu potřebném pro takové zjištění, aby byli uznáni vinnými, prokazují především již zmíněné výpovědi svědkyň a svědků, když pouze některé v tomto usnesení zmínil Nejvyšší soud, a které prokazují nejen vědomost obviněných o provozování sexu v uvedených podnicích, ale také jejich zapojení jako členů organizované skupiny do provozování prostituce a kořistění z prostituce provozované jinými, které k tomu přiměli a sjednali v uvedených podnicích. Byť v tomto dovolání není řešena otázka argumentace obviněného D. D., považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že přestože obvinění v tomto dovolání zpochybňují nařízené odposlechy, činí tak i v rámci svého dovolání rovněž obviněný D. D. (sp. zn. 6 Tdo 904/2021). Pro objektivitu uvedených odposlechů však svědčí např. telefonický hovor mezi obviněným Š. [tento v rámci svého dovolání viz bod IV. nalézacímu soudu vytýká překrucování závěrů vzešlých z předmětného hovoru (otázka hodnocení důkazů)], který měl za obviněným D. poslat blíže neustanovenou dívku za účelem poskytnutí sexuálních služeb (viz blíže bod 272 rozsudku), přičemž uvedený hovor obviněný prezentuje jako hovor vedený se zákazníkem D. C., který vyjadřuje své překvapení a nelibost nad tím, že mu nějaká žena v klubu nabízela sex. Proč soudy nižších stupňů neuvěřily verzi obviněného Š., je pak zřejmé již ze shora uvedeného, když mj. svědek Š. hovořil o platbách obviněného D. D. thajským masérkám [není zřejmé, proč by obviněný D. D., dříve D. jako prostý pronajímatel nemovitostí (jak lze dovodit z jeho dovolání) mj. nemovitosti se sídlem D. C. měl vyplácet thajské masérky a přejmenoval se ve shodě s tímto cabaretem – nutno podotknout, že soudy musí hodnotit důkazy nejen jednotlivě, o co se snaží obhajoba, ale také ve všech souvislostech a v rámci logických úvah] .
17. Nejvyšší soud je toho názoru, že závěr soudů o vině obviněných je dostatečně ve smyslu §125 tr. ř. odůvodněn v rozhodnutích nižších soudů a lze konstatovat, že odůvodnění zmíněných rozhodnutí splňují zákonem stanovené podmínky a nelze hovořit o nepřezkoumatelnosti dovoláním napadených rozhodnutí. Z rozhodnutí soudů nižších stupňů je patrno, které důkazy provedly, kterým důkazům uvěřily, a to v souvislosti s dalšími důkazy, ať již svědeckými výpověďmi, které byly v souladu s listinnými důkazy (zajištěnými při domovních prohlídkách), dalšími svědeckými výpověďmi a v neposlední řadě také již zmíněnými odposlechy telefonních hovorů a záznamy telekomunikačního provozu (dívky označované čísly, přezdívkami), vybavením podniku „bzučáky“ k hlídání času na pokojích atd. Zcela věrohodně bylo prokázáno, co se např. skrývalo za pojmem „full servis“, „autoerotic show“ či „eskortní služby“. Vedle těchto důkazů, které se obvinění v rámci dovolání snaží zpochybnit, však byly v rámci domovních prohlídek nalezeny také další důkazy, které značně znevěrohodňují argumentaci dovolatelů. Nejvyšší soud v tomto směru se plně ztotožňuje se závěry nižších soudů, že organizace a poskytování sexuálních služeb za úplatu bylo obviněnými kryto členskými smlouvami, ve kterých byl formálně stanoven zákaz poskytování sexuálních styků mezi členy kluby, kterými byly ve své podstatě pouze dívky a zákazníky podniků. Přitom z výpovědí dívek v uvedených podnicích poskytujících sexuální služby vyplynulo, že z této své činnosti odevzdávaly část finančních prostředků na kasách či na recepci, případně již tato částka byla započtena do vstupného. Obvinění argumentují ve své podstatě tak, že podniky provozovaly pouze legální činnost (soudy nižších stupňů mj. ve svých rozsudcích také rozvedly své úvahy k otázce rozsahu kořistění ve vazbě na celkové fungování obou podniků) a pokud někdo v těchto podnicích provozoval sexuální služby, oni o tom nevěděli, a pokud to zjistili, pak zakročili. Uvedená argumentace obviněných však může stěží obstát nejen ve světle důkazů zmíněných v rozhodnutích nižších soudů, ale mj. také v souladu s důkazem, který byl zajištěn při domovní prohlídce (stopa č. 10 u uživatele – obviněného M. D.), kde je mj. uvedeno, že mají spoustu klientů ze sauny, kteří chodí barem – kdy uvedená poznámka podporuje závěr soudů nižších stupňů o propojení D. C. a S. S. C. V neposlední řadě shora zmíněná obhajoba obviněných je mj. znevěrohodněna také zajištěným ručně psaným dokumentem (o jehož existenci dovolatelé taktně mlčí) ÚKOLY – AKCE POLICIE, obsahující informace, jak mají osoby v S. S. C. jednat, pokud přijde policejní kontrola [příkladmo: Projet a vyskartovat (spálit) všechny materiály – docházka holky, výplaty, tabule, seznam holky, minimalizovat kontakty, vyskartovat všechny účty, zajet za P., zda by nebylo dobré pronajmout byty zaměstnancům (symbolicky) za 1,- Kč měsíčně atd.]. Uvedený důkaz prokazuje, že osoby podílející se na kořistění z prostituce měly připravený ochranný scénář svého tzv. „podnikání“, tudíž také na druhou stranu věděly o nelegálnosti provozovaného „podnikání“ a nelze akceptovat tvrzení o nenaplnění subjektivní stránky trestného činu, jímž byly uznány vinnými. Pokud je obviněnými argumentováno mj. tím, že nebylo prokázáno, že by svým jednáním naplnili znaky zmíněných trestných činů, pak je vhodné ve vztahu k organizované zločinecké skupině pouze dodat, že již ze samotného popisu skutku je nesporná vzájemná organizační struktura, rozdělení funkcí a dělba činností jednotlivých obviněných (je uvedeno, kdo stál nejvýše, kdo vystupoval např. ve funkci manažera, jak byly zapojeny recepční – vydávání ručníků a prostěradel na pokoje, kde se provozoval sex atd.), přičemž je zřejmé, že tato činnost – kořistění z prostituce provozované jinými, byla organizována, podílely se na ní nejméně tři osoby a jednalo se o úmyslné a soustavné páchání trestné činnosti, jak mj. vyplynulo z provedených důkazů [organizovaná zločinecká skupina – viz §129 tr. zákoníku]. Z provedeného dokazování nevyplynuly ani žádné pochybnosti, že by jednáním obviněných nebyly naplněny znaky kuplířství podle §189 odst. 1 alinea první a druhá, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
18. Vzhledem ke zjištění, že námitky obviněných směřují proti hodnocení důkazů, zjištěnému skutkovému stavu, případně jde o procesní námitky nepodřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněných M. Š., K. K., J. M., D. H., P. K. a K. L. je nutno odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Stejným způsobem bylo rozhodnuto také o dovolání obviněného M. D., byť jeho námitku uvedenou v závěru jeho dovolání [mj. již v úvodu dovolání v bodě 5. (iii) poukazuje na nezákonnost trestu propadnutí finanční hotovosti 529 000 Kč] shledala státní zástupkyně s ohledem na tvrzení obviněného za zjevně neopodstatněné [nepoukázal na nezákonnost uloženého trestu propadnutí částky 529 000 Kč, neboť se jednalo o prostředky, které darem obdržela jeho manželka od svých rodičů na nákup vozu, ale uvedenou námitku by bylo možno podle státní zástupkyně uplatnit pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy že obviněnému byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští] . I přes uvedený nedostatek [nebyl uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] Nejvyšší soud vycházeje z obsahu dovolání, považuje k tomuto trestu za vhodné uvést následující. Obviněnému byl uložen trest propadnutí věci podle §70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku – finanční částky 529 000 Kč. Podle shora uvedeného ustanovení může soud uložit trest propadnutí věci, která je zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti, pokud hodnota věci tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti není ve vztahu k hodnotě věci tvořící zprostředkovaný výnos z trestné činnosti zanedbatelná. Podle mínění Nejvyššího soudu je však v předmětné trestní věci z hlediska argumentace obviněného a následného postupu Nejvyššího soudu podstatné následující zjištění dovolacího soudu. V souvislosti s tvrzením obviněného, uplatněným již v jeho odvolání, odvolací soud konstatoval, že finanční prostředky pocházely z trestné činnosti (viz bod 329), kterýžto bod odůvodnění obviněný opomenul zmínit, oproti tomu však zmínil bod 258) s tvrzením, že „nebyl prokázán nelegální původ peněz, tedy že se mohlo jednat o legálně nabyté prostředky“. Ve vztahu k této argumentaci obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné obviněného upozornit, že v jím zmiňovaném bodě 258) se odvolací soud nevěnuje finančním prostředkům, které obviněný vydal [529 000 Kč – viz bod 123) rozsudku soudu prvního stupně] z pohledu jím později tvrzeného vlastnictví této částky jeho manželkou, ale z pohledu hypotetického výpočtu zisku státním zástupcem pro splnění znaku kvalifikované skutkové podstaty §189 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (značného prospěchu). Ve vztahu k tomuto druhu trestu, který soud prvního stupně obviněnému uložil a s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil s konstatováním, že finanční prostředky pocházely z trestné činnosti, což obviněný začal zpochybňovat ve svém odvolání, je opětovně vhodné zmínit rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek ve věci John Murray proti Spojenému království ze dne 8. 2. 1996; Averill proti spojenému království ze dne 6. 6. 2000) – viz bod 11) a skutečnost, že obviněný odmítl ve věci vypovídat a tuto svoji obhajobu uplatnil až v řízení před odvolacím soudem s tvrzením, že se soud prvního stupně dostatečně a řádně nevypořádal s takto jemu uloženým trestem. Za situace, kdy bylo bez sebemenších pochybností prokázáno, že obviněný kořistil z provozované prostituce a vydal částku 529 000 Kč, a následně nevypovídal, nelze nalézacímu soudu vytýkat obviněným tvrzené pochybení. S ohledem na skutečnost později uplatněného původu peněz nelze ani odvolacímu soudu vytýkat, že uvedené obhajobě obviněného neuvěřil. Pro závěr odvolacího soudu, že uvedená částka pochází z trestné činnosti (viz bod 329 rozsudku odvolacího soudu) a o účelovosti obhajoby obviněného bezpochyby svědčí skutečnost, kterou obviněný patrně při sepisování odvolání a dovolání, kdy uváděl, že uvedenou částku 529 00 Kč dostala manželka od svých rodičů na koupi auta (a na to si vzpomněl až při sepisování odvolání) pozapomněl, svědčí zjištění, že obviněný při domovní prohlídce prováděné dne 29. 11. 2012 předal „ze svého pokoje a po otevření trezoru finanční hotovost (99 ks bankovek o nominální hodnotě 1 000 Kč, 60 ks bankovek o nominální hodnotě 2 000 Kč a 62 ks bankovek o nominální hodnotě 5 000 Kč), když k uvedeným bankovkám uvedl, že se jedná o jeho peníze, které si ušetřil z výplaty za posledních deset let zde v podniku“. Za takto popsané důkazní situace lze stěží uvěřit nejen výpovědi obviněného ohledně jím nyní tvrzeného původu peněz, když touto novou argumentací se snaží ve své podstatě o změnu skutkového zjištění. Proto ani této námitce nemohla být z pohledu Nejvyššího soudu přiznána právní relevance z pohledu uplatněného dovolacího důvodu a rovněž jeho dovolání bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
19. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 10. 2021
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu