ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.904.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 904/2021-11275
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 10. 2021 o dovolání obviněného D. D., rozeného D., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 44 To 550/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 8 T 84/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 44 To 550/2019, rozhodl Městský soud v Praze o odvolání podaných obviněnými D. D., R. H. a R. J. S. a obvodním státním zástupcem Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 8 T 84/2014, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve vztahu k těmto obviněným pouze ve výrocích o uložených trestech a podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněných výrocích o vině u všech tří obviněných, a to zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1, alinea druhá tr. zákoníku a zločinem kuplířství podle §189 odst. 1 alinea první a druhá, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku - odsoudil obviněného D. D. podle §361 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků, dále podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb, kdy denní sazba činí 10 000 Kč, celkem ve výši 1 000 000 Kč, když podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, podle §70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci (specifikovaných ve výroku rozsudku), podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci – finančních částek (specifikovaných ve výroku rozsudku); R. H. podle §361 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a devíti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků, dále podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 10 denních sazeb, kdy denní sazba činí 10 000 Kč, celkem ve výši 100 000 Kč, když podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců, podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněné uložen trest propadnutí věci (specifikovaných ve výroku rozsudku), podle §70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl jí dále uložen trest propadnutí věci – finančních částek (specifikovaných ve výroku rozsudku); R. J. S. podle §361 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků, dále podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 10 denních sazeb, kdy denní sazba činí 7 000 Kč, celkem ve výši 70 000 Kč, když podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce, podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci (specifikovaných ve výroku rozsudku). Odvolání státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto. [Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 8 T 84/2014, bylo rozhodnuto o vině spoluobviněných J. H., M. Š., P. K., M. Š., D. H., L. V., K. K., M. D., J. M., D. H. a K. L.. Ohledně odvolání obviněných J. H., M. Š., P. K., M. Š., D. H., L. V., K. K., M. D., J. M., D. H. a K. L., proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze odsuzujícím rozsudkem dne 27. 11. 2019 pod sp. zn. 44 To 336/2019 (trestná činnost části obviněných byla vyloučena k samostatnému projednání a dále vedena pod sp. zn. 44 To 550/2019. U Nejvyššího soudu část dovolání obviněných, jejichž věc byla vedena pod sp. zn. 44 To 336/2019, byla rozhodnuta pod sp. zn. 6 Tdo 903/2021] .
I.
Dovolání a vyjádření k němu
2. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 44 To 550/2019, podal dovolání toliko obviněný D. D., který uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. V dovolání obviněný tvrdí, že nebyly zjištěny podmínky, které by odůvodňovaly jeho trestní stíhání, když v této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 12. 2012, sp. zn. 43 Nt 42/2012, ve kterém zmíněný soud konstatoval, že „ze spisového materiálu však nevyplývá jediný přímý důkaz ani řetězec nepřímých důkazů svědčících o účastenství shora uvedených obviněných na spáchání trestné činnosti“ (uvedeným rozhodnutím byl obviněný propuštěn ze zadržení). V souvislosti s výše citovaným závěrem soudu obviněný dovozuje, že nemohla být naplněna ani skutková podstata zločinu kuplířství a účasti na organizované zločinecké skupině. V další části dovolání poukazuje na to, že jeho vina je dovozována mj. ze skutečnosti, že pronajímal svoje nemovitosti a inkasoval finanční prostředky z provozované prostituce. V této souvislosti opět poukazuje na rozhodnutí již shora zmíněného soudu sp. zn. 43 Nt 4743/2013, ve kterém soud dospěl k závěru, že „pronajímatel nemůže nést odpovědnost za provozování podnikatelské činnosti jiného subjektu...“. Následně pak zdůrazňuje, že nikdy nerozporoval uzavření nájemních smluv, avšak nemůže nést odpovědnost za to, co se v pronajatých nemovitostech dělo, přičemž opětovně zmiňuje uvedené rozhodnutí i další rozhodnutí vydaná např. Nejvyšším soudem v jiných věcech a nad rámec uvedeného poukazuje i na skutečnost, že soudy tvrzená prostituce nebyla v uvedených nemovitostech ani prokázána. V souvislosti s tím, že byl uznán vinným mj. na tom skutkovém základě, že měl být průběžně manažery jednotlivých podniků informován o plnění a provádění konkrétních úkolů, které jim měl mj. zadávat, pak uvedl, že z žádného důkazu taková jemu přisouzená činnost nevyplynula. Závěry učiněné nižšími soudy nelze podle jeho mínění dovodit ani z odposlechů, které byly provedeny. Jeho vinu nelze podle něj dovozovat ani z pokynu, který měl dát R. H. k odeslání neustanovené finanční částky do Singapuru, když celá tato transakce byla policií prověřována a věc byla odložena. S ohledem na nedostatky v provedeném dokazování vyjádřil obviněný své přesvědčení, že skutkový stav byl nesprávně zjištěn, skutková zjištění nemají oporu v provedených (ev. smyšlených) důkazech a je tedy dán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovým stavem, a proto je dán důvod pro zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí, neboť nebylo postupováno v souladu se zněním §2 odst. 5, 6 tr. ř. Podle obviněného ani ze záznamů telekomunikačního provozu nevyplývají žádné skutečnosti, které by prokazovaly provozování sexuálních služeb ve zmíněných podnicích, o čemž by měl obviněný vědět, přičemž mj. argumentuje i tím, že mu nebylo umožněno vyjadřovat se k jednotlivým hovorům. Za nepřiměřenou situaci považuje i to, že k samostatnému řízení byl ze společného řízení vyloučen obviněný T., a proto se obviněný nemůže řádně obhajovat a tím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Z důvodů shora uvedených navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a soudu prvního stupně věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí, případně sám rozhodl o jeho zproštění obžaloby. V doplňku dovolání odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, která se zabývala problematikou záznamů telekomunikačního provozu a v této souvislosti zpochybňuje zákonnost příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, který byl vydán Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 63 Nt 2809/2011.
3. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství v úvodu svého vyjádření k dovolání obviněných (státní zástupkyní bylo podáno jedno společné vyjádření ve vztahu k obviněným, kteří podali dovolaní ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 903/2021 i 6 Tdo 904/2021) stručně rekapitulovala námitky dovolatelů, aby následně uvedla, že pokud tito v dovolání uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak je nutno uvést, že pod uvedený dovolací důvod nelze podřadit námitky skutkového charakteru, kterými jsou dovolání obviněných prostoupena. Současně také uvedla, že v rámci zmíněného dovolacího důvodu není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již ve svém odvolání, a se kterými se soudy již řádně vypořádaly, k čemuž také v předmětné trestní věci došlo. Podle státní zástupkyně dovolatelé, včetně obviněného D., ve zmíněném mimořádném opravném prostředku rozebírají celkovou důkazní situaci a nabízejí své vlastní hodnocení provedených důkazů a celkově soudům nižších stupňů vytýkají nedostatečně zjištěný skutkový stav věci. Za relevantní námitky nelze z pohledu státní zástupkyně považovat ani výhrady dovolatelů k nerespektování zásady in dubio pro reo, zásady presumpce neviny, tvrzeného extrémního rozporu. Podle státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství soudy nepochybily, pokud dospěly k závěru, že všichni dovolatelé společně s dalšími spoluobviněnými byli účastníky skupiny, která měla cíleně vytvořenou organizační strukturu s určitou hierarchií, v jejímž rámci byly rozděleny funkce a činnosti, přičemž tato skupina byla zaměřena na organizování prostituce a kořistění z ní. Předmětná trestná činnost byla provozována pod zástěrkou zábavního podniku a sauna fitness klubu tak, aby navenek mohlo být deklarováno nezávadné zaměření obou klubů. Podle státní zástupkyně bylo bez pochybností prokázáno, že sjednané ženy odevzdávaly část svých prostředků z prostituce oběma podnikům, a to buď na kasách, nebo na recepcích, případně, pokud takto nebyly finanční prostředky od dívek inkasovány v přímé návaznosti na sexuální služby, byly od nich inkasovány ve formě poplatku za vstup do klubu. Zákaz sexuálních služeb byl pouze formální a ve smlouvách byl účelově prezentován. Pokud jde o výhrady obviněných k provedeným odposlechům, pak podle státní zástupkyně byly předmětné příkazy vydány v souladu se zákonem a v této souvislosti poukázala mj. na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tz 3/2017, či nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1221/16. V souvislosti s námitkou obviněného D. D., který rovněž zpochybnil zákonnost příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, který vydala soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 21. 9. 2012 pod sp. zn. V 109/2012 na dobu od 21. 9. 2012 do 21. 11. 2012, poukázala státní zástupkyně na to, že návrh na vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu byl vydán na základě návrhu státního zástupce, přičemž příslušný soudce se seznámil se spisovým materiálem i konkrétními skutkovými informacemi a naznal, že nasazení odposlechů je dostatečně odůvodněno, byť předtím Městský soud v Praze dne 30. 5. 2012 pod sp. zn. Nt 1167/2012 neprodloužil dobu trvání odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, který byl původně vydán na základě původního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 9. 2011, sp. zn. 63 Nt 2809/2011, který byl později prodloužen rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2012, sp. zn. Nt 1107/2012 a ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. Nt 1136/2012. Závěrem svého vyjádření navrhla dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
8. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán v případě, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
III. Důvodnost dovolání
9. K námitce obviněného D. D. [shodně jako v případě námitky obviněných v trestní věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 903/2021, kteří shodnou námitku uplatnili] ohledně existence tzv. extrémního nesouladu-rozporu považuje Nejvyšší soud za prvořadé uvést následující. Extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl. Pouze skutečnost, že se obviněný neztotožnil s hodnocením provedených důkazů a následně zjištěným skutkovým dějem, za situace, kdy se soudy vypořádaly se všemi důkazy a své úvahy řádným a logickým způsobem v odůvodnění svých rozhodnutí zdůvodnily, nelze považovat za extrémní nesoulad ve smyslu vyjádřeném v judikatorní praxi Ústavního a Nejvyššího soudu.
10. S ohledem na charakter námitek uplatněných v dovolání, kdy obviněný poukazuje na nedostatky ve skutkovém zjištění; na jednostranné a zásadám trestního práva odporujícímu hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (např. bod IV. dovolání), nezákonnost opatřených důkazů; nemožnost vyjadřovat se k jednotlivým hovorům provedených důkazů (viz protokol o hlavním líčení ze dne 16. 2. 2016); porušení zásady in dubio pro reo; porušení práva na spravedlivý proces – což vše je obviněným spojováno s argumentací, že skutkový stav nebyl dostatečně prokázán, přičemž obviněný sám předkládá vlastní verzi své ev. přítomnosti v některém z podniků S. S. C. a D. C. a své ev. zapojení v uvedených podnicích (viz např. bod III. dovolání), přičemž poukazuje na to, že sexuální služby byly v uvedených podnicích zakázány, když jediné co jej spojuje s uvedenými podniky je skutečnost, že pronajal objekty subjektům, které je dále pronajaly dalším subjektům a on nemůže být odpovědný za to, že nájemce předmět nájmu užije k jinému než smlouvou sjednanému účelu. Ze shora uvedené sumarizace námitek obviněného je nezpochybnitelné, že primárně obviněný nesouhlasí s hodnocením důkazů a v důsledku toho ani se zjištěným skutkovým stavem. V souvislostí s otázkou zjišťování skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a zásadou in dubio pro reo, považuje Nejvyšší soud za nezbytné uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného ohledně způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti , považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [ viz též §216 odst. 1 tr. ř. (…bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené…) ]. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Ke shora uvedenému konstatování je však nutno upozornit, že porušení určitých procesních ustanovení sice může být důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
11. V reakci na tvrzené porušení zásady při hodnocení důkazů a tím ve své podstatě tvrzení o porušení zásady in dubio pro reo (nerespektování ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.) je ještě nutno podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
12. Dále považuje Nejvyšší soud v reakci na argumentaci ohledně porušení práva na spravedlivý proces (byť na uvedenou námitku bylo reagováno již shora nejen v souvislosti s otázkou tzv. extrémního nesouladu a námitkou ohledně porušení zásady in dubio pro reo) zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Nejvyššímu soudu nezbývá než konstatovat, že obviněný D. D. ve svém dovolání uplatnil totožné námitky (obhajobu), kterou uplatnil již v řízení před soudy nižších stupňů, když je nutno podotknout, že tak nečinil prostřednictvím své výpovědi, ale činil tak až následně na základě skutečností, které byly v rámci provedených hlavních líčení důkazy prokázány, a to následně v rámci svých písemných podání. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud rovněž za vhodné uvést, že obviněný D. D. využil svého zákonného práva a ve věci odmítl vypovídat (jako převážná část obviněných). V souvislosti s tímto právem je možno uvést, že obviněný nesmí být žádným způsobem k výpovědi nebo doznání donucován, což však na druhou stranu neznamená, že pokud se obviněný rozhodne nevypovídat a takticky vyčkávat, jak se bude vyvíjet důkazní situace, že jeho pozice bude pro něj výhodnější. Na tomto místě je vhodné uvést, že z ústavního práva zaručeného čl. 40 odst. 4 Listiny [Listina základních práv a svobod (usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb.] mimo jiné vyplývá, že obviněný má právo hájit se způsobem, jaký považuje za vhodný; může vypovídat pravdivě, ale i nepravdivě a tato okolnost mu nesmí být k tíži. Jestliže má obviněný právo uvádět nepravdivé informace, tím spíše má právo mlčet a neposkytovat orgánům činným v trestním řízení žádné informace. Obviněný nesmí být žádným způsobem k výpovědi nucen, a to ani výhružkou či nátlakem, že neuvede-li nic na svoji obhajobu, bude obžaloba považována za pravdivou. Na druhou stranu je však třeba se ptát, zda-li je tento princip absolutní a do jaké míry může mlčení obviněného hrát roli v rozhodování soudu. Touto otázkou se opakovaně zabýval Evropský soud pro lidská práva (rozsudek ve věci John Murray proti Spojenému království ze dne 8. 2. 1996; Averill proti spojenému království ze dne 6. 6. 2000), kdy Evropský soud pro lidská práva zastává názor, že na jedné straně je zřejmě neslučitelné s právem mlčet založit odsouzení výlučně nebo hlavně na mlčení obviněného nebo na jeho odmítnutí vypovídat na otázky nebo nevypovídat. Dále však také Evropský soud pro lidská práva upozorňuje, že toto právo (mlčet, odmítnout vypovídat) nemůže bránit tomu, aby se mlčení obviněného vzalo v úvahu při hodnocení přesvědčivosti usvědčujících důkazů v situacích, které vyžadují vysvětlení ze strany obviněného. Nelze tedy říci, že rozhodnutí obviněného mlčet po celou dobu řízení nemůže mít následky, když soudce hodnotí usvědčující důkazy [viz - rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2006, sp. zn. IV. ÚS 457/05]. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést ke způsobu obhajoby zvolené obviněným.
13. Nejvyšší soud již shora uvedl, že obviněný v dovolání uplatňuje obsahově totožné námitky s těmi, které uvedl ve svém opravném prostředku proti rozhodnutí nalézacího soudu. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ [to však za situace, kdy námitky uplatněné v dovolání byly shledány relevantními z pohledu uplatněného dovolacího důvodu] . Rovněž bylo zdůrazněno, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a v této souvislosti je vhodné uvést, že na situaci, kdy je v dovolání odkazováno na naplnění podmínek dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přestože pravou podstatou takových námitek je pouze zpochybnění zjištěného skutkového stavu věci, lze aplikovat rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V neposlední řadě je potřebné rovněž zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde mj. také uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Dovolací soud není oprávněn hodnotit tytéž důkazy odlišně od soudů nižších stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění.
14. V souvislosti s podaným dovoláním a shora uvedeným výkladem je nutno konstatovat, že převážná část námitek obviněného spočívá v tom, že obviněný obsáhle rozvádí své úvahy k otázce pronájmu svých nemovitostí na základě platných smluv na další subjekty, čerpání nájemného z pronájmu těchto nemovitostí atd., vše vedoucí v závěr, že nemůže být odpovědný za to, že předmět nájmu byl užit k jinému než smlouvou sjednanému účelu. Z rozhodnutí nižších soudů vyplývá, že soudy nezpochybňují tvrzení obviněného o tom, že své nemovitosti pronajal a čerpal z nich nájem, a proto považuje Nejvyšší soud za bezpředmětné polemizovat s touto argumentací obviněného, na které však v žádném případě nestojí rozhodnutí o vině obviněného, čehož se snaží obviněný dosáhnout. Podstata základu pro odsouzení obviněného nespočívá ani v tom, jak vysoká částka měla být na jeho pokyn přeposlána do Singapuru, jak se obviněný může mylně domnívat, ale podstata základu pro uznání jeho viny podle §361 odst. 1, alinea druhá, tr. zákoníku a zločinu kuplířství podle §189 odst. 1 alinea první a druhá, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku stručně řečeno spočívá v tom, že jako člen organizované zločinecké skupiny kořistil z prostituce provozované jinými (podrobněji viz popis skutku nalézacím soudem). Právě toto skutkové zjištění je obviněným napadáno výhradami procesního charakteru - nezákonností nařízených odposlechů (viz níže), stejně jako argumentací o neexistenci důkazů, které by takové zapojení obviněného prokazovalo, extrémním nesouladem, porušením práva na spravedlivý proces, případně tvrzením o nesprávném použití ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.
15. Ze spisového materiálu vyplývá, že soud prvního stupně provedl téměř tři desítky hlavních líčení, vyslechl bezpočet svědků a provedl celou řadu dalších důkazů, což Nejvyšší soud nehodlá opakovat, neboť tyto skutečnosti jsou obviněnému (obhájci) známé, mj. také z rozhodnutí soudu prvního stupně. Lze tedy konstatovat, že zejména v bodech 123-126 (str. 101-126 rozsudku) rozvádí nalézací soud své úvahy k otázce hodnocení důkazů. Tyto úvahy jsou pak v souladu se závěry odvolacího soudu, které vyslovil ve svém rozsudku ve vztahu k obviněnému D. D. zejména v bodech 20-27. Na tomto místě je nutno podotknout, že odvolací soud mj. také reagoval na námitku státního zástupce k výši výnosů obviněného [ných] z trestné činnosti, když konstatoval, že nelze vyčíslit ani oddělit nelegální a legálně získané výnosy, neboť vedle sexuálních služeb provozovaných v podnicích D. C. a S. S. C., fungovaly rovněž tyto podniky jako podniky zábavní, provozující taneční zábavy, revue atd., následně však také činnosti hraničící s legálností jako „table dance“ či „private dance“. Právě uvedené konstatování dopadá na výtku obviněného zmíněnou pod bodem B) jeho dovolání, když nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že „jmenovanému není kladeno za vinu, že by takové převody činil, ale popis skutku tím toliko dokresluje možnost jeho dispozice s rozsáhlými finančními prostředky a dokresluje majetkové poměry obviněného“(je bezpochyby podivné, když u obviněného, který tvrdí, že nemovitosti pronajímal, jsou zajištěny cizí měny v tak pestrém spektru, což příliš nesvědčí pro hodnověrnost jeho argumentace a spíše svědčí pro závěr, že právě prostředky k prostituce provozované v uvedených podnicích, placené zákazníky, končily mj. také u tohoto obviněného), když podle jeho mínění měl být výrok o vině upraven, neboť shora uvedené konstatování odvolacího soudu, když dospěl k závěru, že dané jednání nemusí souviset s projednávanou trestní věcí, „mělo vést k odstranění spekulativních, ničím nepodložených a předloženými důkazy vyvrácených výroků o vině“. S uvedeným názorem obviněného nelze souhlasit, a to z důvodů, které jsou rozvedeny v rozhodnutích soudů nižších stupňů, když k argumentaci nižších soudů Nejvyšší soud dále dodává.
16. Obviněný zpochybňuje jakékoli své zapojení do zločinecké organizované skupiny a staví se do pozice podnikatele – pronajímatele nemovitostí, který nezasahoval do činnosti shora uvedených podniků, které byly provozovány v nemovitostech, které pronajal, byť jinému subjektu, než který v nich zmíněné podniky provozoval. Uvedená obhajoba obviněného však byla bezpečně v průběhu hlavních líčení vyvrácena. Nad rámec úvah soudů nižších stupňů (a již shora uvedeného Nejvyšším soudem) je vhodné uvést, že např. svědkyně N. (utajená svědkyně) mj. uvedla, že se tam poskytovaly především sexuální služby a obviněný M. D. byl nejvyšším šéfem před i po přejmenování podniku (S. S. C.), přičemž R. H. (H.) byla partnerkou D. D. (D.) – tuto skutečnost však ví pouze z doslechu, J. H. byl něco jako pravá ruka obviněného D. a obviněný Š. byl jedním z manažerů. Dále uvedla, že když obviněný přišel, všichni se kolem něj sbíhali. O tom, že obviněný D. neprofitoval jen z nájmu za pronajaté nemovitosti, jak se snažil přesvědčit odvolací soud a dovolací soud v rámci své argumentace, svědčí např. výpověď svědka Š. , který mj. uvedl, že D. C. také navštěvoval a obviněný si mu stěžoval, že thajským masérkám musí platit mzdy. V rámci logických úvah se pak nabízí otázka, proč obviněný D., který tvrdí, že s činností uvedeného podniku nemá kromě inkasování nájemného nic společného, přitom podle svědka uvádí, že musí platit thajským masérkám mzdy v době, kdy se mu protahoval projekt. Objektivně je však nutno uvést, že zmíněný svědek také uvedl, že neví, jaký je vztah obviněného D. k uvedeným dvěma podnikům, protože podle něj se živil pouze pronájmem nemovitostí (uvedené argumentaci však nebylo soudy nižších stupňů důvodně uvěřeno). V kontextu těchto důkazů, které rovněž byly soudy nižších stupňů zmíněny, ale nebylo na jejich provázanost poukázáno, je pak nutno nahlížet také na obviněným zpochybňovaný důkaz odposlechu hovoru obviněného a obviněného Š. S ohledem na uvedené skutečnosti nelze přisvědčit tvrzení obviněného, že by soudy hodnotily důkazy pouze v jeho neprospěch. Logičtěji pak v rámci hodnocení důkazů vyznívají závěry soudů nižších stupňů, než tvrzení obviněného např. ohledně jeho angažování se ve fotografování žen v podniku, výlepu výloh podniku atd., přičemž takovou angažovanost lze stěží předpokládat u osoby, která na ní nebude dále finančně závislá.
17. Pokud jde o námitku obviněného k nezákonnosti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 9. 2011, sp. zn. 63 Nt 2809/2011 a argumentaci, že v usnesení ze dne 1. 12. 2012, sp. zn. 43 Nt 42/2012, zmíněný soud mj. uvedl, že „ze spisového materiálu nevyplývá jediný přímý důkaz ani řetězec nepřímých důkazů svědčících o účastenství shora uvedených obviněných na spáchání trestné činnosti“, pak ve vztahu k posledně uvedenému je vhodné připomenout, že tento závěr byl vysloven toliko ve vazebním zasedání, jehož předmětem nebylo posuzování otázky viny a trestu. Pokud jde o příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 9. 2011, sp. zn. 63 Nt 2809/2011, pak Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že v předmětné trestní věci nepovažuje nařízený odposlech za nezákonný, přičemž při posuzování vycházel ze skutečností, které k uvedené problematice vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 6 Tz 3/2017, či závěrů jak byly prezentovány v rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1221/16, který lze dle mínění Nejvyššího soudu analogicky aplikovat. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odposlech a záznam telekomunikačního provozu byl vydán v trestním řízení, které bylo řádně vůči obviněnému zahájeno, když se jednalo o úmyslnou trestnou činnost, k jejímuž stíhání zavazuje např. Mezinárodní úmluva o potírání obchodu se ženami a dětmi publikovaná pod č. 123/1924 Sb., či Mezinárodní smlouva o potírání obchodu se zletilými ženami publikovaná pod č. 32/1936 Sb. Pokud byla podána žádost k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, byla v tomto uvedena odposlouchávaná stanice včetně osoby uživatele. Odůvodněn byl rovněž účel odposlechu, neboť byl odůvodněn důvodný závěr, že prostřednictvím hovorů organizovaná skupina sjednává a kořistí z prostituce v podnicích D. C. a S. S. C., přičemž byla stanovena doba odposlechu a odůvodněn byl také závěr, že zjišťované skutečnosti nelze zjistit jiným způsobem. Uvedené skutečnosti vyplývají mj. z č. l. 2877, kde je výslovně uvedeno, pro jakou trestnou činnost se odposlechy nařizují, konkretizovány jsou mj. také telefonní čísla a doba, na kterou jsou odposlechy povoleny (30. 9. 2011 do 30. 1. 2012), přičemž odůvodnění zmíněného příkazu – viz č. l. 2878 – 2879, nevykazuje vady, pro které by mělo jít o úkon nezákonný.
18. V bodě V. dovolání poukazuje obviněný na to, že v průběhu trestního stíhání vznášel jeho obhájce námitky proti nepoužitelnosti odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, když přepisy hovorů nesouhlasily s tím, co bylo přehráno (v odposlechnutých hovorech nezaznělo slovo sexuální, přestože se objevovalo v přepisech). K uvedené námitce, která je procesního charakteru stejně jako námitka uvedená pod bodem 17), avšak při zjištění její existence a validity by toto mohlo mít vliv na otázku spravedlivého procesu, považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že sám soud prvního stupně uvedl, že „z přepisů hovorů bylo zjištěno, že většina odpovídá skutečnosti, u některých jsou přidána jména, která výslovně nezazněla, případně je prohozený slovosled a podobně. V některých případech následně ve vyhodnocení je zakombinován sexuální podtext bez toho, aby v hovoru něco takového zaznělo“. Uvedené zjištění Nejvyšší soud zmiňuje záměrně, aby bylo zřejmé, že i k uvedenému zjištění bylo v rámci hodnotících úvah nižších soudů přihlíženo, tudíž nelze akceptovat výhradu obviněného o nepoužitelnosti takových důkazů jako celku, navíc za situace, kdy sám připouští, že hovory byly přehrány a k těmto se mohl vyjádřit.
19. Pokud jde o námitku obviněného, že mu nebylo umožněno vyjadřovat se k jednotlivým hovorům jako důkazu u hlavního líčení dne 16. 2. 2016, pak je nutno uvést, že obviněný byl tomuto hlavnímu líčení jako jednomu z mála přítomen (viz č. l. 8536) a k přehraným odposlechům se vyjádřil tak, že „pokud nemohu reagovat na nějaký rozhovor, který slyším, tak nemohu reagovat emotivně a nejsem schopen si to zapsat a pamatovat po x dalších rozhovorech a nejsem schopen reagovat na ten konkrétní rozhovor“. Dále proběhl rozhovor mezi předsedkyní senátu a obviněným a obviněnému bylo umožněno poradit se o dalším svém postupu s obhájcem, což také dokladuje vystoupení obhájce obviněného Dr. Pelecha (viz č. l. 8537). Obviněný následně uvedl (č. l. 3538), že „vzhledem k tomu, že zde projednáváme věc, která se týká velmi osobních věcí, velmi osobních vztahů, a je často zaměňováno obvinění se soukromým člověka vlastně jsem přesvědčený o tom, že není možné se vyjádřit povšechně ke každému nebo povšechně k těm odposlechům, že je nutné se vyjádřit ke každému. Já jsem o tom přesvědčen“ . Následně po této řeči obviněného bylo hlavní líčení přerušeno do 12.00 hodin, aby následně obviněný D. D. požádal, aby se hlavní líčení konalo uvedeného dne v jeho nepřítomnosti. Současně ještě považuje Nejvyšší soud za nezbytné uvést, že např. následná hlavní líčení dne 14. 4. 2016 (č. l. 8573), 19. 5. 2016 (č. l. 8611), 21. 7. 2016 (č. l. 8736) se konala v nepřítomnosti obviněného D. D., na jeho žádost a u těchto hlavních líčení byl přítomen jeho obhájce, který připomínku k odposlechu vznesl např. k hovoru ze dne 17. 11. 2011 (č. l. 8578), že v hovoru nezaznělo slovo „sexuální“ (viz výhrady obviněného shora v bodě 18). Nejvyšší soud touto chronologií poukazuje jednak na nepodloženost (neobjektivnost) argumentace obviněného (obhajoby), k tvrzením shora uvedeným, současně s obviněným zvolenou neúčastí u hlavních líčení na účelovost takového tvrzení ve vztahu k prováděným odposlechům u hlavních líčení jako celku a vazbu tohoto jeho jednání na již zmíněné rozhodnutí Evropský soud pro lidská práva (rozsudek ve věci John Murray proti Spojenému království ze dne 8. 2. 1996; Averill proti spojenému království ze dne 6. 6. 2000 (viz shora bod 12). V neposlední řadě je v této souvislosti vhodné zmínit také rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 631/05 a jím zmíněnou zásadu vigilantibus iura (právo pomáhá bdělým).
20. Obviněný rovněž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., který je dán v případě, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Shora bylo poukázáno na námitky obviněného, avšak v dovolání není obviněným (obhájcem) explicitně vyjádřeno, který výrok v rozhodnutí chybí nebo který je neúplný. Spatřuje-li obviněný naplnění uplatněného dovolacího důvodu v tom, že se odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku řádně nevypořádal s provedenými důkazy, pak takovou námitku nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. podřadit (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až §314. Komentář. VII. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 3174-3175 s.).
21. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem, kdy Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného nenaplňují jím uplatněné dovolací důvody, musel dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 10. 2021
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu