ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.990.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 990/2021-802
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 10. 2021 o dovolání, které podal obviněný J. K. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 5. 2021, sp. zn. 3 To 86/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 2/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 3 T 2/2020 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný J. K. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku účinného do 30. 6. 2016, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
„v úmyslu získat pro svoji potřebu finanční prostředky zkrácením daně z přidané hodnoty, jako jednatel společnosti J. K., IČ XY, se sídlem XY, ve zdaňovacím období květen roku 2013, pořídil pohonné hmoty z jiného členského státu EU, prostřednictvím oprávněného příjemce E. v likvidaci, IČ XY v celkovém množství 3 242 076 litrů, kdy po uvedení těchto pohonných hmot do volného daňového oběhu na daňové území České republiky v květnu roku 2013 tyto v uvedeném období ihned prodal na tuzemském trhu minimálně za částku v základu daně 83 553 308 Kč a DPH ve výši 17 546 195 Kč a následně jako jediný společník dne 31. května 2013 účelově jmenoval do funkce jednatele společnosti osobu L. Z., nar. XY a dne 5. 6. 2013 na tuto osobu převedl 100% obchodní podíl s vědomím, že správci daně, Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 8, bude zatajena daňová povinnost na dani z přidané hodnoty, vzniklá z uskutečněné obchodní činnosti společnosti J. K. v květnu 2013 v celkovém rozsahu minimálně 17 546 195 Kč, a to takovým způsobem, že v řádném termínu nebude podáno přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 2. čtvrtletí 2013, tj. nejpozději do 25. července 2013, ačkoliv věděl, že tato společnost je registrována jako plátce daně z přidané hodnoty“.
2. Za tento trestný čin byl podle §240 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo jeho člena jakékoliv obchodní společnosti nebo družstva na dobu 3 let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozenému Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 8, částku ve výši 16 714 972 Kč.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. 5. 2021, sp. zn. 3 To 86/2020, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 5. 2021, sp. zn. 3 To 86/2020 (dále také jen „napadené usnesení“), podal obviněný dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to mj. z důvodu tzv. extrémního nesouladu. Namítal, že byl zkrácen na svém právu na obhajobu, když nebyl v řízení vyslechnut ke skutečnostem, na nichž soud prvního stupně založil závěr o jeho vině, přičemž odvolací soud opakování jeho výslechu zamítl jako nadbytečný. Tím došlo k porušení jedné ze zásad zakotvené v §2 odst. 15 tr. ř. Odvolací soud zamítl jako nadbytečné i další návrhy. V průběhu trestního řízení se pak nepodařilo realizovat výslech svědka L. Z., a v řízení tak absentuje zásadní důkaz, který by osvětlil, z jakého důvodu tento svědek nepodal daňové přiznání. Soud prvního stupně podle názoru obviněného nesprávně zařadil mezi důkazy, ze kterých při rozhodování o vině vycházel, podání L. Z. učiněné jednak ve vztahu k finančnímu úřadu, jednak úřední záznam sepsaný se jmenovaným svědkem. Tato písemná stanoviska se však nepodařilo v rámci trestního řízení žádným způsobem ověřit, a z těchto důkazů proto nelze vycházet, neboť nebyl naplněn princip kontradiktornosti. To podle obviněného platí i ve vztahu k trestnímu oznámení finančního úřadu. V této souvislosti odkázal na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. Tpjn 300/2019.
5. Soudům obou stupňů dále vytkl, že se nezabývaly jeho stěžejní námitkou, a to že v době převodu obchodního podílu společnosti J. K. byly finanční prostředky na úhradu daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) na účtu oprávněného příjemce, společnosti E. Soud prvního stupně se podle něj mýlí, uvádí-li, že společnost J. K. převedla i finanční prostředky zahrnující daň z přidané hodnoty v celkové výši 17 mil. Kč na účet oprávněného příjemce bez právního důvodu. Finanční částka sice skutečně převedena byla, avšak ze zákonného důvodu – institut zákonného ručení za DPH ze strany oprávněného příjemce. V řízení bylo jednoznačně prokázáno, že tyto finanční prostředky byly na účet oprávněného příjemce uhrazeny v souvislosti s provedenými obchody. Navíc, jak potvrdili svědci P. H. a R. V., pokud by společnost E. měla na svém účtu jakýkoli přeplatek ze strany společnosti J. K., byl by takový přeplatek vypořádán a vrácen. Naopak nebylo v řízení prokázáno, jak s předmětnými finančnímu prostředky společnost E. naložila, přičemž on na to neměl ani žádný vliv a za jednání společnosti E. nemůže nést žádnou odpovědnost. Závěrem obviněný uvedl, že pokud snad byly finanční prostředky z této společnosti odčerpány, nemá s tím nic společného a nic takového ani z provedeného dokazování nevyplývá.
6. S ohledem na uvedené tedy navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující.
7. K tomuto dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poté, co stručně shrnula dosavadní průběh řízení a obsah dovolání, uvedla, že v mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil obviněný námitku, že neměl být uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť daň z přidané hodnoty měla zaplatit společnost E. z titulu zákonného ručení za DPH ze strany oprávněného příjemce, přičemž právě z titulu uvedené pozice společnosti E. částku 17 mil. Kč převedl na její účet. Takové námitce však podle státní zástupkyně nelze přisvědčit. Zákon o dani z přidané hodnoty č. 235/2004 Sb. upravuje institut ručení v §108a. Oprávněný příjemce ručí za nezaplacenou DPH do výše, která je vypočítaná ze základu daně podle ceny obvyklé, včetně spotřební daně. Povinnost na DPH však zůstává stále primárně na vlastních účastnících obchodní transakce, tzn. na osobě, která vybrané výrobky z jiného členského státu s využitím služeb oprávněného příjemce pořídila a dále je prodala. Ručení oprávněné osoby přitom není ručením objektivním. Oprávněný příjemce se může z ručení vyvinit, pokud prokáže, že přijal veškerá opatření, která od něj mohou být rozumně požadována, aby ověřil, že daň bude subjektem, který zboží z jiného členského státu pořídil, řádně zaplacena.
8. Pokud společnost obviněného disponovala finančními prostředky, z nichž mohla být daň zaplacena, neexistoval žádný důvod pro to, aby byly tyto finanční prostředky převáděny na společnost E. jako oprávněného příjemce. Z provedeného dokazování rovněž vyplývá, že společnost E. si smluvně ošetřila situaci pro případ, že by společnost obviněného J. K. daň z přidané hodnoty neuhradila, tedy primárně vůbec nepočítala s tím, že by daň měla hradit. Byť je podle státní zástupkyně možné na základě výsledků dokazování konstatovat, že i společnost E. byla do celé trestné činnosti zapojena, je třeba zdůraznit, že v posuzované věci je řešeno trestné jednání obviněného, který cíleně a účelově vyvedl finanční prostředky ve výši daně z přidané hodnoty, která měla být zaplacena, ve výši 17 mil. Kč, a to právě na účet společnosti E. bez právního důvodu. Měl je však nechat na účtu pro úhradu v té době již očekávané daňové povinnosti z uskutečněných obchodů. Společnost však převedl na bílého koně L. Z., který ani neměl dispoziční právo k účtům společnosti, takže fakticky ani žádné finanční kroky v jejím zájmu činit nemohl.
9. Další výhrady z dovolání podle státní zástupkyně pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze. To platí i pro případ zpochybnění subjektivní stránky, neboť důvody, které obviněný uvedl, jsou ryze skutkové. Soudy přitom v žádném ohledu nepostupovaly libovolně, pokud z provedeného dokazování dovodily vědomost obviněného o tom, že daň z obchodů s pohonnými hmotami nebude nikdy odvedena. Další námitky jsou pak podle ní čistě procesní. Názor obviněného o opomenutých důkazech přitom odmítla. Není dále zřejmé, z jakého důvodu se obviněný domáhá uplatnění zásady zakotvené v §2 odst. 15 tr. ř., neboť uvedená zásada se týká práv poškozeného, přičemž toto postavení obviněný v řízení neměl. K vyjádřením L. Z., resp. k jejich pravdivosti, nevznikly žádné důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na obsah ostatních důkazů. Nedošlo tedy podle státní zástupkyně k dotčení práv obviněného ani v tomto ohledu, když L. Z. byl pro soud nedosažitelný. Skutkové závěry tak mohly být učiněny i bez jeho výslechu. K porušení práv obviněného pak nedošlo ani na základě konstatování určitých skutečností z trestního oznámení.
10. Závěrem proto navrhla, aby bylo dovolání obviněného odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně souhlasila, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
12. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 5. 2021, sp. zn. 3 To 86/2020 , je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněný důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
14. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
15. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale zásadně nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
IV.
16. K dovolací argumentaci obviněného, již podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud konstatuje, že do značné (podstatné) míry směřuje do oblasti skutkové a procesní. Obviněný soudům nižších stupňů vytýká především neúplné důkazní řízení (uvádí, že nebyl vyslechnut k relevantním skutečnostem, na jejichž základě byl učiněn závěr o jeho vině a nebyly provedeny ani další potřebné, jím navrhované důkazy) a dále vadné hodnocení důkazů, potažmo vadná skutková zjištění, což vyjadřuje námitkou tzv. extrémního nesouladu. Tím rozporuje soudy učiněná skutková zjištění. Převážně na základě takto koncipovaných výhrad dovozuje naplnění zmíněného dovolacího důvodu.
17. Obviněný tedy v naznačené části dovolací argumentace nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů) a právním posouzením věci. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v této části ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
18. Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu se totiž rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04). Je třeba připomenout i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb., podle něhož (srov. bod 26 jeho odůvodnění): „Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4, 90 a 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. Dovolací řízení se tak nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Ústavou a Listinou základních práv a svobod. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání.“
19. Proto i v rámci řízení o dovolání je nutno zásah do skutkových zjištění připustit, existuje-li extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, příp. právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Jedná se o případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, čímž jsou pochybnosti o správnosti zjištěného skutkového stavu takové intenzity, že rozhodnutí soudu by mohlo svědčit o libovůli v jeho rozhodování (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 248/04 aj.). Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované v §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a na to navazujících právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obviněného, avšak z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
20. Nejvyšší soud dále uvádí, že vadami důkazního řízení se rozumějí vedle tzv. extrémního nesouladu (a ve spojení s ním) i případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a případy tzv. opomenutých důkazů. O tzv. opomenuté důkazy jde tehdy, když bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další).
21. V nyní projednávané věci však není dána žádná vada důkazního řízení, jež by odůvodňovala výjimečný zásah Nejvyššího soudu do skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů.
22. K námitce obviněného vytýkající neprovedení jím navržených důkazů je možné (stručně) předeslat, že vadu v podobě opomenutých důkazů a neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav (ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
23. V dané věci soudy nižších stupňů skutečně neprovedly obhajobou navrhované důkazy. Z jejich rozhodnutí je však zjevné, že považovaly dokazování již provedené za dostatečné k prokázání rozhodných skutečností. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, že neprovedl výslech svědka L. Z. z důvodu jeho nedosažitelnosti a také pro nadbytečnost. Z jeho rozsudku je přitom současně jasně seznatelné, že považoval dosavadní dokazování za úplné a skýtající patřičný základ pro náležité objasnění věci. Odvolací soud pak po přezkoumání věci učinil závěr, že „[n]alézací soud, při důsledném šetření práv obžalovaného na obhajobu, provedl prakticky všechny dostupné důkazy, které mohly k objasnění věci přispět“ , a že „[r]ozsah dokazování provedeného ze strany nalézacího soudu tedy byl shledán zcela v souladu s požadavky ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu“ Dále (ve zjevné souvislosti s právě uvedeným závěrem) konstatoval, že „L. Z. jako svědek před nalézacím soudem vyslechnut nebyl, nicméně jeho případná výpověď pro provedené dokazování není zásadní a rozhodně není možno očekávat, že její provedení by na skutkových závěrech nalézacího soudu mohlo cokoliv ovlivnit“ , a že návrhy na doplnění dokazovaní jako nadbytečné zamítl dílem vzhledem k tomu, že skutečnosti, k nimž se měly vztahovat, byly již s dostatečnou mírou jistoty objasněny, dílem proto, že se týkaly okolností nemajících význam pro rozhodnutí o vině obviněného (neměly relevantní souvislost s předmětem řízení). Dosavadní řízení tak není zatíženo vadou v podobě opomenutých důkazů.
24. Pokud v daných souvislostech obviněný namítl, že došlo k porušení jedné ze základních zásad trestního řízení, a to zásady zakotvené v ustanovení §2 odst. 15 tr. ř., pak je nutno upozornit na tu skutečnost, že zmíněné ustanovení se vztahuje výlučně k poškozenému ( orgány činné v trestním řízení jsou povinny v každém období řízení umožnit poškozenému plné uplatnění jeho práv, o kterých je třeba ho podle zákona vhodným způsobem a srozumitelně poučit, aby mohl dosáhnout uspokojení svých nároků; řízení musí vést s potřebnou ohleduplností k poškozenému a při šetření jeho osobnosti ), nikoli k obviněnému. Jde tedy o námitku zcela nepřípadnou.
25. Ve vztahu k výhradě obviněného, že nebyl proveden výslech svědka L. Z. a že za usvědčující důkaz bylo nesprávně považováno jeho sdělení finančnímu úřadu, resp. úřední záznam sepsaný s ním policejním orgánem, pak postačí konstatovat, jak ostatně plyne z rozhodnutí soudů nižších stupňů (k tomu ostatně viz shora), že relevantní skutková zjištění mohla být učiněna i bez výpovědi tohoto svědka, což se také stalo, a že pokud byly skutečnosti plynoucí z uvedeného sdělení zmíněny v hodnotící pasáži rozsudku soudu prvního stupně, pak zcela okrajově a rozhodně netvořily základ úvah směřujících k závěru o vině obviněného shora popsaným skutkem. Ani v tomto směru tak nedošlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
26. Nejvyšší soud dále konstatuje, že v posuzované věci není dán ani extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, a nemá tak důvod do závěrů soudů nižších stupňů zasahovat, takže na ně odkazuje. K tomu je dále vhodné uvést, že není ani jeho úkolem, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soud prvního stupně, potažmo odvolací soud, hodnotil provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, přičemž nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů a své hodnotící závěry vysvětlil. To, že rozsah provedeného dokazování a způsob hodnocení důkazů nekoresponduje s představami obviněného, samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. Pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Nadto lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Jinak řečeno z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších je patrno, že si byly vědomy důkazní situace, je patrné, jak hodnotily provedené důkazy (v dosavadním řízení bylo provedeno dokazování v rozsahu potřebném pro náležité objasnění věci) a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.) a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry.
27. V těchto souvislostech je potřeba zdůraznit, že pokud soudy nižších stupňů při vyvozování svých skutkových závěrů vycházely z jimi konkretizovaných, zejména listinných důkazů, nelze konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16).
28. Obviněnému je sice možno přisvědčit, že podle stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. Tpjn 300/2019, trestní oznámení jako úkon podle trestního řádu činěný ještě před zahájením trestního řízení ( §158 odst. 1, 2 tr. ř.) může být, a to bez ohledu na jeho formu ve smyslu §59 odst. 1 tr. ř., důkazním prostředkem toliko ke zjištění poznatků o předmětu důkazu (tj. v tom smyslu důkazem), jen ohledně samotných okolností, za nichž bylo toto oznámení podáno, např. kdy, kde, kdo, s kým, ohledně čeho je učinil apod. Avšak jsou-li k podanému trestnímu oznámení připojeny jako přílohy listiny a věcné důkazy (např. u trestních oznámení správců daně daňová přiznání a související listiny, zejména zprávy či protokoly o daňových kontrolách), lze jimi v trestním řízení důkaz podle §213 tr. ř. provést. Tak tomu bylo právě v posuzované věci.
29. Nelze tedy činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna.
30. Na tomto místě je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
31. Činí-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů a rovněž (zejména) z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu (i jiných důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
32. Pokud by dovolatel vznesl pouze námitky výše uvedené, muselo by být jeho dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. On však prezentoval také argumentaci pod uplatněný dovolací důvod formálně podřaditelnou. Jedná se o námitku, že závěru o jeho vině zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku brání ta skutečnost, že daň z přidané hodnoty měla zaplatit společnost E. z titulu zákonného ručení za DPH ze strany oprávněného příjemce, přičemž právě z tohoto titulu byla částka 17 mil. Kč převedena na její účet.
33. V daných souvislostech lze nejprve poznamenat, že při obchodech s pohonnými hmotami, pokud se jedná o dovoz pohonných hmot z jiného unijního členského státu, se na realizaci dodávky často podílí i tzv. oprávněný příjemce. Oprávněný příjemce je osoba, která na základě povolení vydaného orgánem celní správy jednorázově nebo opakovaně přijímá vybrané výrobky v režimu podmíněného osvobození od daně dopravované z jiného členského státu. Oprávněný příjemce není provozovatel daňového skladu v místě, kde vykonává činnost jednorázového nebo opakovaného přijímání výrobků. Podle zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů vzniká oprávněnému příjemci v souvislosti přijetím vybraných výrobků v režimu podmíněného osvobození od daně povinnost přiznat a zaplatit spotřební daň. Zákon o spotřebních daních ukládá oprávněnému příjemci dokonce povinnost dotčenou spotřební daň zajistit. Ve vztahu k DPH, která s prodejem vybraných výrobků přijatých z jiného členského státu také souvisí, došlo k 1. 1. 2013 k zavedení ručitelské povinnosti oprávněného příjemce.
34. Podle §108a odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o DPH“), totiž oprávněný příjemce, kterému vznikla povinnost spotřební daň přiznat a zaplatit v souvislosti s přijetím vybraných výrobků z jiného členského státu, ručí za nezaplacenou daň z dodání tohoto zboží třetí osobě osobou, která toto zboží pořídila z jiného členského státu, ledaže prokáže, že přijal veškerá opatření, která od něj mohou být rozumně požadována, aby ověřil, že daň bude osobou, která toto zboží pořídila, řádně zaplacena.
35. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ručení oprávněného příjemce není ručením absolutním (bezvýjimečným). Oprávněný příjemce se může ručitelského závazku zprostit, pokud, jak již výše řečeno, prokáže, že přijal veškerá opatření, která od něj mohou být rozumně požadována, aby ověřil, že daň bude subjektem, který zboží z jiného členského státu pořídil, řádně zaplacena.
36. V posuzované věci je pak třeba v daných souvislostech upozornit na skutečnosti plynoucí z provedeného dokazování. Ze smlouvy o činnosti oprávněného příjemce (komisionářské smlouvy) uzavřené mezi obchodní společností E. (oprávněný příjemce – komisionář) a obchodní společností J. K. (nabyvatel minerálních olejů – komitent) se mj. podává (viz čl. 4., bod 5.), že oprávněný příjemce není v postavení plátce daně z přidané hodnoty při obchodování s minerálními oleji, povinnost přiznat a odvést daň z přidané hodnoty z pořízení minerálních olejů má nabyvatel minerálních olejů. Sjednána přitom byla též povinnost nabyvatele minerálních olejů oznámit všechny změny údajů zapisovaných do obchodního rejstříku a změny údajů uvedených ve smlouvě, jakož i to, že je v úpadku, insolvenci, zrušil společnost, zastavil své obchodní aktivity nebo neprovádí podnikatelskou činnost, podstatné změny ve společnosti, že má více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, že byl vůči společnosti vydán zajišťovací příkaz správcem daně, že přestal být registrovaným plátcem DPH a že se stal nespolehlivým plátcem dle §106a zákona o DPH (viz čl. 8). Pro případ porušení těchto povinností byla nabyvateli stanovena podle čl. 6 odst. 10 smlouvy povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 50 000 Kč. V příloze k této smlouvě se obviněný za společnost J. K. také zavázal k zajištění závazků této společnosti vystavit ve prospěch oprávněného příjemce vlastní blankosměnku s tím, že směnečná suma smí být oprávněným příjemcem doplněna teprve v případě prodlení nabyvatele (J. K.) se splněním jeho platebních povinností (včetně řádné úhrady DPH).
37. Z dotazníku ke smlouvě o činnosti oprávněného příjemce, jenž byl podmínkou a součástí této smlouvy (viz čl. 6. bod 1.), se podává, že obžalovaný dne 6. 5. 2013 především čestně prohlásil, že společnost J. K. je finančně zajištěna a dostává se jí tedy dostatku finančních prostředků na úhradu kupní ceny minerálních olejů, veškerých daní (zejména tedy spotřební daně z minerálních olejů, daně z přidané hodnoty z pořízených minerálních olejů z jiného členského státu EU) a odměny oprávněného příjemce. Dále prohlásil, že si je vědom své povinnosti ohlásit bez zbytečného odkladu oprávněnému příjemci jakékoli zhoršení své majetkové situace a svého finančního zajištění a připravenosti, že je srozuměn s tím, že bude povinen pravidelně dle potřeb oprávněného příjemce dokladovat svoji finanční situaci, a to například doložením výpisu z bankovního účtu podávajícího důkaz o dostatku finančních prostředků pro pořízení minerálních olejů a uhrazení veškerých povinných plateb a daní, dále například doložením účetních výkazů a účetních uzávěrek, že proti společnosti J. K. nebyla v posledních dvou kalendářních letech předcházejících datu vyplnění dotazníku vedena žádná řízení z důvodu nepřiznání či neplacení daně z přidané hodnoty, spotřebních daní nebo dovozního cla a dopravních poplatků celními orgány nebo orgány daňové správy a nebyla s ním také vedena řízení o celních nebo daňových deliktech. Zavázal se doložit bezdlužnost FÚ a CÚ do jednoho měsíce od podepsání smlouvy. Dále obviněný za společnost J. K. prohlásil, že vůči této společnosti nebylo nikdy a není ani v současné době vedeno žádné insolvenční řízení či exekuční řízení a že si ani není vědom toho, že by vůči ní takové řízení mohlo být vedeno, tedy neexistuje žádné vykonatelné rozhodnutí, které by jí ukládalo platební povinnost, neexistuje ani důvod pro vydání takového rozhodnutí, společnost nevykazuje žádné znaky úpadku, že společnost má skutečně sídlo na adrese XY, kdy v rámci tohoto svého skutečného sídla vykonává svoji podnikatelskou činnost a nachází se v něm též účetnictví společnosti, že je v ČR řádně registrována k dani z přidané hodnoty a je vědoma své povinnosti ohlásit bez zbytečného odkladu oprávněnému příjemci jakoukoli změnu ohledně jeho plátcovství k dani z přidané hodnoty. Obviněný pak ještě deklaroval, že společnost J. K. není vedena jako nespolehlivý plátce DPH.
38. Z rozvedených skutečností lze spolehlivě dovodit, že společnost E. přijala veškerá opatření, která od ní mohla být rozumně požadována, aby ověřila, že DPH bude společností J. K.– subjektem, který zboží z jiného členského státu pořídil – řádně zaplacena, což ostatně musel obviněný jako osoba jednající za společnost J. K. při uzavírání předmětné smlouvy, včetně jejích příloh, vědět. Tím splnila podmínky pro zproštění se ručitelského závazku. Současně z uvedeného plyne, že nepočítala s tím, že by DPH měla (za společnost J. K.) hradit.
39. Je tedy již se zřetelem k uvedenému zřejmé, že formálně relevantní námitka obviněného postrádá jakékoliv opodstatnění.
40. Tím spíše to platí, jak je třeba především zdůraznit, za situace, kdy není pochyb o tom, že povinnosti vztahující se k úhradě DPH stále zůstávají primárně na subjektu, který vybrané výrobky z jiného členského státu s využitím služeb oprávněného příjemce pořídil a dále je prodal. Toho si ostatně byl obviněný, jak plyne z výše zmíněné smlouvy o činnosti oprávněného příjemce (komisionářské smlouvy) uzavřené mezi obchodní společností E. (oprávněný příjemce – komisionář) a obchodní společností J. K. (nabyvatel minerálních olejů – komitent), včetně jejích příloh, dobře vědom. Pokud společnost obviněného disponovala finančními prostředky, z nichž mohla být daň zaplacena, neexistoval naprosto žádný důvod pro to, aby byly tyto finanční prostředky převáděny na společnost E. jako oprávněného příjemce. Obviněný však přesto – zcela bez právního důvodu – cíleně a účelově vyvedl ze společnosti J. K. na účet společnosti E. finanční prostředky ve výši daně z přidané hodnoty, která měla být zaplacena (tj. 17 mil. Kč), ačkoli je měl nechat na účtu společnosti J. K. pro úhradu v té době již očekávané daňové povinnosti z uskutečněných obchodů, a společnost J. K. převedl na „bílého koně“ L. Z., který mj. ani neměl dispoziční právo k účtům společnosti (na kterých ostatně nezůstaly potřebné finanční prostředky), takže fakticky ani žádné kroky v podobě úhrady DPH v jejím zájmu činit nemohl. Obviněný se proto (i se zřetelem ke všem dalším, soudy zjištěným skutečnostem charakterizujícím jím spáchaný skutek) nemůže zbavit uvedenou zjevně neopodstatněnou námitkou trestní odpovědnosti pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
41. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 5. 2021, sp. zn. 3 To 86/2020, ani jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 3 T 2/2020, tedy netrpí vytýkanými vadami, a zásah ze strany Nejvyššího soudu tak není namístě.
42. Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 10. 2021
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu