ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.1068.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 1068/2021-641
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 11. 2021 o dovolání obviněného R. G. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 7 To 35/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 7/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. G. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 2. 2021, sp. zn. 6 T 7/2020, byl obviněný R. G. uznán vinným v bodě 1) přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a v bodě 2) pokusem zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1 tr. zákoníku, a byl odsouzen podle §140 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených.
2. Čin pod bodem 2), proti němuž dovolání směřuje, obviněný spáchal podle závěrů soudu prvního stupně tím, že dne 5. 9. 2020 v přesněji nezjištěné době okolo 17:30 hodin, ve XY v XY kraji, v prostoru zámeckého parku, v úmyslu ho i usmrtit, napadl poškozeného J. H., nar. XY tak, že ho s nápřahem udeřil do hlavy sekerou o hmotnosti 1 kg a délce 50 cm a způsobil tím poškozenému kombinovaný úraz hlavy charakteru rozsáhlé řezné rány v levé spánkové temenní krajině délky 10 cm, zhmoždění kůže v oblasti pravého obočí zasahující na pravou stranu čela, drobnou tržnou ránu na kořeni nosu, ložiska zhmoždění kůže na špičce nosu, krevní podlitinu v rozsahu víček pravého oka, krevní výrony měkkých tkání hlavy vlevo a ve spánkové temenní krajině a vpravo v čelní krajině, zlomeniny šupiny kosti spánkové vlevo s vpáčením úlomku kosti a s pokračováním lomné linie do střední jámy lební, zlomeniny lícního oblouku vlevo, zlomeniny boční stěny a spodiny levé očnice a levé čelistní dutiny se zakrvácením levé čelistní dutiny a tato zranění si vyžádala urgentní převoz poškozeného do Fakultní nemocnice v XY, odborné lékařské ošetření a hospitalizaci od 5. 9. 2020 do 9. 9. 2020, přičemž vzhledem k charakteru zraňujícího násilí a části těla poškozeného, která byla útoku obviněného vystavena, jen shodou šťastných okolností nedošlo ke vzniku zranění, které by poškozeného J. H. přímo ohrožovalo na životě.
3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 7 To 35/2021, tento rozsudek soudu prvního stupně z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a znovu rozhodl podle §259 odst. 3 tr. ř. tak, že obviněného odsoudil podle §140 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou. Ve zbytku ponechal rozsudek beze změn.
II. Z dovolání obviněného a vyjádření k němu
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, které zaměřil výslovně proti skutku v bodě 2) a jeho právnímu posouzení [vůči skutku ad 1) žádné výhrady v dovolání nevznesl], a vytýkal nesprávné právní posouzení jako pokus zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1 tr. zákoníku, protože soudy se nezabývaly skutečnou rolí obou aktérů předmětného incidentu, respektive okolnostmi subjektivní a objektivní stránky trestného činu vraždy. Vadně postupovaly i při ukládání trestu odnětí svobody.
5. Obviněný vyjádřil nesouhlas s tím, že by v inkriminovaném okamžiku pojal úmysl poškozeného usmrtit, případně že by jednal s vědomím, že ke smrti poškozeného může dojít ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Závěr, že jednal úmyslně, není správný, neboť ho nelze dovozovat jen z toho, že použil tupou stranu sekery a udeřil jí střední až velkou silou poškozeného do hlavy, kde jsou uloženy životně důležité orgány. Soudy se opíraly jen o konstatování, že útočil nástrojem způsobilým poškozeného usmrtit a z obecně známé skutečnosti, že v hlavě jsou uloženy životně důležité orgány, když k tragickému následku nedošlo pouze shodou šťastných náhod, což je úvaha vycházející z nepřesvědčivých důkazů bez ohledu na vznášené argumenty, že nejednal s úmyslem poškozeného usmrtit. Soudy vinu dovozovaly toliko z obecného konstatování, že sekera je smrtící nástroj, aniž by hodnotily techniku samotného úderu, sílu, kterou obviněný použil, chování poškozeného a okolnosti panující na místě činu v době jeho spáchání, což jsou závěry vykazující značnou míru nejistoty, kterou nelze v případě uložení nepodmíněného trestu na deset let akceptovat.
6. Provedené dokazování obviněný z uvedených důvodů označil za nezákonné, neboť soudy důkazy vyznívající v jeho prospěch shledaly nevěrohodnými, což svědčí o selektivním přístupu, při kterém nesplnily povinnost přezkoumatelným způsobem vyložit úvahy, jež je vedly k závěru o úmyslném jednání. O vině a trestu rozhodly pouze na základě domněnky ohledně toho, jak asi konflikt mezi obviněným a poškozeným proběhl, což je nepřípustné zjednodušení odporující zásadě in dubio pro reo . družku. Soudy k tvrzením obviněného bez vysvětlení nepřihlédly, čímž zatížily trestní řízení vadou spočívající v extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Uvedené vady vedly k nedostatečnému objasnění objektivní i subjektivní stránky i existence příčinné souvislosti mezi zjištěným jednáním a trestněprávně relevantním následkem a mezi jeho úmyslem, a proto právní kvalifikace pokusu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1 tr. zákoníku není správná, když ani nebyla řádně vyvrácena obhajoba obviněného, že se snažil poškozeného J. H. pouze zastrašit, neboť ten obtěžoval jeho družku, což mělo vést k závěru o přiléhavější právní kvalifikaci jako trestného činu ublížení na zdraví podle §146, §146a, případně §145 tr. zákoníku.
7. Protože se obviněný s použitou právní kvalifikací neztotožnil, navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 7 To 35/2021, zrušil a věc vrátil podle §265l tr. ř. Krajskému soudu v Hradci Králové k novému projednání a rozhodnutí.
8. K dovolání obviněného státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství shrnul, že vznesené výhrady jsou zásadně skutkové povahy a neodpovídají žádnému důvodu dovolání, přičemž byly v převážné míře vypořádány již soudy nižších stupňů. Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá jen námitka zpochybňující právní kvalifikaci činu posouzeného jako zločinu vraždy ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1 tr. zákoníku, jíž obviněný vybudoval na poněkud pozměněném skutkovém ději, pro který vycházel z toho, že poškozeného usmrtit nechtěl a byl to v podstatě sám poškozený, kdo si úraz hlavy přivodil tím, že sekeru uchopil. Obviněný tím prosazoval vlastní tvrzení o absenci srozumění s možností usmrcení poškozeného, a to na podkladě svého vykonstruovaného skutkového stavu, který byl provedenými důkazy vyloučen (viz odůvodnění rozsudku prvoinstančního soudu v bodě 13.). Soud rovněž shledal, že situace na místě nemohla v obviněném vzbudit zvýšené obavy o vlastní život a zdraví, přičemž nelze shledat ani znak jednání v silném rozrušení, v úleku či ve zmatku. Pokud došlo k nějakému rozrušení, nastalo až v důsledku vlastního činu obviněného.
9. Státní zástupce zcela vyloučil přiměřenost reakce obviněného na nevhodné počínání poškozeného vůči svědkyni T. D., neboť obviněný reagoval hrubě nepřiměřeně a zcela neadekvátně situaci. Slovní neshodu v partnerském vztahu vygradovanou vlivem alkoholu řešil vyhledáním nástroje, u něhož věděl, že při úderu jím vedeném na hlavu jiného při středně silné až vysoké intenzitě úderu je život napadeného bezprostředně ohrožen, a to i s tím, že i při jediném úderu může přivodit smrt. Ztotožnil se se závěry soudů o úmyslném zavinění, když zejména odvolací soud reagoval na námitky obviněného a vysvětlil logicky a právně bezchybně rozdíl mezi správně užitou právní kvalifikací činu a obviněným požadovanou kvalifikací jeho jednání, jakož i výstižně objasnil důvody, proč nelze právní názor obviněného akceptovat. V souladu se závěry soudů konstatoval, že obviněný byl srozuměn se způsobením následku, nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, přičemž na zavinění bylo možné usuzovat pouze z objektivních okolností věci, zejména použitého nástroje jako zbraně (těžká větší sekera), intenzity útoku (střední až velká intenzita) a způsobu jeho vedení (úder vedený s rozmachem. Uvedená zjištění prokazují vědomí (úmysl) obviněného o závažnosti jeho útoku a zejména jeho srozumění s možností poškozeného usmrtit. Dovolání shledal nedůvodný a pro správnost rozvedených závěrů soudů v přezkoumávaných rozhodnutích navrhl, aby je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
10. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájci obviněného k případné replice, kterou však Nejvyšší soud do konání neveřejného zasedání neobdržel.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
12. Protože Nejvyšší soud z obsahu dovolání zjistil, že splňuje i další formální požadavky vymezené v §265f odst. 1 tr. ř., zkoumal, zda bylo podáno v souladu s jeho zákonným vymezením, neboť dovolání není možné podat z jakéhokoliv důvodu, ale jen z takového, který je taxativně vymezen v §265b odst. 1 písm. a) až l), odst. 2 tr. ř. V konkrétním případě bylo třeba posoudit, zda koresponduje s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o který lze dovolání opřít, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, tedy proto, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Výhrady v dovolání proto mohou spočívat v nedostatcích právní povahy, tj. že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Tento dovolací důvod rovněž nelze zásadně spatřovat v případném procesním pochybení soud nižších stupňů. Označený důvod musí být obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
13. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, jenž Nejvyšší soud nemůže měnit (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.).
14. Výjimku z tohoto pravidla představuje námitka porušení pravidel spravedlivého procesu stanovená článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). K takovému přezkumu by však bylo možné přikročit jen tehdy, když by byla zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).
15. Pro rozsah přezkumné povinnosti dovoláním napadených rozhodnutí platí, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
IV. K námitkám obviněného
16. Obviněný uvedená kritéria dodržel, protože v dovolání vytýkal vadné posouzení subjektivní stránky pokusu zločinu vraždy podle 21 odst. 1 k §140 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud však znovu uváděl výhrady, které vznesl v odvolání, jednalo se jen o opakování skutečností namítaných v řádném opravném prostředku, s nimiž se vypořádal již odvolací soud, což zpravidla vede k tomu, že jsou takové námitky Nejvyšším soudem posouzeny jako nedůvodné a dovolání je odmítnuto jako zjevně neopodstatněné [k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, svazek 17, pod č. T 408]. Z tohoto důvodu lze jen pro úplnost připomenout, že okolnosti, za nichž obviněný jednal, soud prvního stupně popsal v bodech 13. až 15. svého rozsudku, přičemž v bodech 1. až 6., 8. až 11. vyložil, na základě jakých důkazů a skutečností považoval popsané jednání za prokázané a skutkovou podstatu pokusu zločinu vraždy za naplněnou. Šlo zejména o svědecké výpovědi poškozeného, svědků M. G., L. P. a M. P., kteří se v době incidentu nacházeli poblíž místa činu a celou situaci pozorovali a následně ji také ve svých výpovědích v souladu s vlastními poznatky popsali. Jimi vylíčené okolnosti průběhu činu korespondovaly se závěry znaleckého zkoumání z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, zpracovaného prof. MUDr. Petrem Hejnou, Ph.D., MBA, jakož i s listinnými důkazy (protokol o ohledání místa činu, protokol o prohlídce těla poškozeného a lékařské zprávy z nemocnice). Soudy tyto výpovědi, ale i znalecké závěry hodnotily v souladu s dalšími ve věci provedenými důkazy, aby dostatečně a bez důvodných pochybností objasnily jak časovou návaznost jednotlivých jednání obou aktérů, tak intenzitu, s níž obviněný na poškozeného útočil, čímž současně vyloučily, že by se skutek mohl odehrát způsobem udávaným obviněným v rámci jeho obhajoby. Postup soudů při hodnocení provedených důkazů odpovídá postupům stanoveným v §2 odst. 6 tr. ř., a to i s důrazem na posouzení znaleckého posudku, jehož hodnocení nevykazuje disproporce a odpovídá zásadě, že trestní soudy nejsou vázány výsledky znaleckého zkoumání a znalecký posudek hodnotí jako kterýkoli jiný důkaz podle svého vnitřního přesvědčení a v souhrnu dalších provedených důkazů. Pokud se obecný soud s poukazem na další důkazy s hodnotícími stanovisky znalce zcela neztotožní nebo je upřesní a své závěry přezkoumatelně vyloží, tak jak tomu bylo i v přezkoumávané věci, neznamená to a priori porušení zásad spravedlivého procesu (srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 504/17, nález sp. zn. III. ÚS 2453/11 ze dne 29. 2. 2012).
17. Se skutkovými a právními závěry nalézacího soudu se po přezkumu napadeného rozhodnutí ztotožnil i odvolací soud, který se k námitkám obviněného dostatečně vyjádřil, a to včetně správnosti závěru postoji obviněného k použití sekery a intenzitě jeho útoku (srov. body 9. až 22. rozsudku odvolacího soudu). Současně se oba soudy neopomenuly vypořádat ani s případnými drobnými rozpory ve svědeckých výpovědích, které byly důsledkem odlišného subjektivního vnímání a následné prezentace prožitého a netýkaly se okolností rozhodných pro posouzení průběhu incidentu (viz zejména bod 16. rozsudku odvolacího soudu). Posoudí-li se procesní stránka, která k těmto závěrům vedla, nelze se ztotožnit s námitkami obviněného, že by řízení předcházející vydání přezkoumávaných rozhodnutí trpěla obecností uvedených konstatování či selektivním přístupem, nebo že by soudy vycházely pouze z důkazů, které svědčí v neprospěch obviněného. Rovněž z výsledků provedeného dokazování neplyne extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Nejvyšší soud proto nepřisvědčil obviněnému, že skutková zjištění zachycená v odůvodnění rozhodnutí soudů neskýtají podklad pro závěr o spáchání pokusu zločinu vraždy po subjektivní stránce.
18. K procesním výhradám lze shrnout, že skutková zjištění jsou dostatečným podkladem pro závěr o naplnění skutkové podstaty pokusu zločinu vraždy, včetně její objektivní a subjektivní stránky, všechna zjištění ve skutku popsaná jsou dostatečně důkazně podložená výsledky provedeného dokazování a vzešla z procesu, který není zatížen libovůlí, jednostranným hodnocením důkazů ani neobjektivním přístupem. Soudy se věnovaly jak obhajobě obviněného, tak i jeho námitkám a jejich postup odpovídal zásadám uvedeným v §2 odst. 5 a 6 tr. ř. a §125, resp. §134 odst. 2 tr. ř. [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03]. Pravidla spravedlivého procesu v této věci porušena nebyla, i když je třeba zdůraznit, že ani toto právo nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.).
19. Při prokázaném podstatném průběhu činu je možné konstatovat, že skutková zjištění zachycují rozhodné okolnosti, které jsou podkladem pro závěr o tom, jak skutek proběhl, kdo jej spáchal, co bylo jeho příčinou i to, k jakým následkům vedl, a plyne z nich, že obviněný úderem tupou stranou sekery poškozenému způsobil zranění, která bezprostředně ohrožovala jeho život. Pro závěr o vině pokusem zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1 tr. zákoníku dávají i potřebný podklad pro posouzení zavinění obviněného k možnému smrtelnému následku.
20. Zavinění je vnitřní psychický vztah pachatele ke skutečnostem zakládajícím trestný čin, jenž lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a č. 41/1976 Sb. rozh. tr.). Lze jen připomenout, že úmysl je nutno na základě zjištěných okolností prokázat. Soudní praxe vymezila podmínky, podle kterých lze na tento úmysl usuzovat (srov. např. rozhodnutí č. 19/1971 Sb. rozh. tr.), a není možné jen ze skutečnosti, že pachatel skutek popřel, vyvodit, že zjištění úmyslu nepřichází v úvahu. Tento úmysl, tak jako jiné formy zavinění, je možno zjistit i na podkladě jiných důkazů (srov. rozhodnutí č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.). Posoudí-li se učiněná skutková zjištění, je zřejmé, že jsou dostatečná i pro závěry o formě zavinění obviněného.
21. Pokusu zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo bezprostředně směřoval k úmyslnému usmrcení jiného, avšak k dokonání činu nedošlo. Jde o úmyslný trestný čin, u něhož úmysl pachatele musí směřovat k usmrcení člověka. Pokus, na rozdíl od dokonaného trestného činu, je pak charakterizován především nedostatkem následku, který je obligatorním znakem skutkové podstaty trestného činu, resp. účinku, pokud ho daná skutková podstata vyžaduje. Pokus vyvolává pouze nebezpečí, že k poruše nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem dojde. Pokus trestného činu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 tr. zákoníku není spojen s usmrcením oběti, ale jen s nebezpečím jejího usmrcení (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1-139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 298).
22. Po subjektivní stránce, která vyjadřuje psychický vztah pachatele, jenž nelze přímo pozorovat, je u pokusu zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1 tr. zákoníku rozhodné, k jakému následku směřoval úmysl pachatele; zavinění je v takových případech určujícím kritériem pro použití právní kvalifikace, protože zločin vraždy je trestným činem úmyslným.
23. Soud prvního stupně úvahy k zavinění vyjádřil v bodě 13. rozsudku, kde rozvedl, že obviněný vedl útok cíleně na hlavu poškozeného, kterou zasáhl tupou stranou sekery, při úderu se nerozmýšlel, ale ránu zasadil s potřebnou vehemencí, aby obviněnému poškodil skelet hlavy. S ohledem na další okolnosti dovodil, že obviněný jednal v nepřímém úmyslu. Na srozumění obviněného se způsobením smrtelného zranění usuzoval navíc i z povahy chování obviněného vůči poškozenému a konfliktu, který se během večera mezi nimi rozvinul, tedy zvažoval jak skutečnosti bezprostředně předcházející samotnému útoku, tak i jeho vlastní průběh. Vycházel z charakteru předmětu, kterým proti hlavě poškozeného útok vedl, a z jeho intenzity, včetně pozice, v níž se poškozený při tomto útoku nacházel. Intenzitu soud v návaznosti na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství vymezil jako střední až velkou sílu. Přestože uvedl, že obviněný poškozeného sekerou udeřil pouze jednou, za rozhodné považoval, že tento intenzivní útok vedený nástrojem obvykle způsobilým přivodit smrtelné zranění zacílil proti hlavě poškozeného, a to proti její spánkově-temenní krajině, nadto vůči poškozenému, který se v té době pokoušel vstát ze země poté, co při útěku před obviněným zakopl a upadl. Soud zdůraznil, že byla použita zbraň, a to sekera o celkové délce 50 cm a hmotnosti asi 1 kg, přičemž obviněný k úderu použil její tupý konec, tzv. čepec. Bral do úvahy i možnost obrany poškozeného, který před započetím útoku obviněného, jenž si nesl sekeru v ruce poté, co pro ni po předchozím drobném verbálním, nikterak vyostřeném konfliktu s poškozeným zašel do nedaleké chaty, prosil, aby jej nechal být a snažil se před ním utéci. V důsledku ztráty boty však upadl a právě ve chvíli, kdy se snažil vstát ze země, na něj obviněný sekerou zaútočil tak, že jej udeřil do hlavy jejím tupým koncem způsobem připomínajícím úder baseballovou pálkou. Poškozený tak neměl v zásadě možnost jeho útoku adekvátně čelit a odrazit jej, či zmírnit jeho následek. Skutečnost, že výsledkem nebylo fatální zranění poškozeného v oblasti hlavy, soud přičítal shodě šťastných náhod na obviněném nezávislých. Za podstatné však považoval, že obviněný vedl rány do oblasti hlavy nástrojem, který byl způsobilý poškozenému smrt přivodit. Zmínil přitom i stav podnapilosti obviněného, který v době činu měl 0,85 – 0,67 g/kg alkoholu v krvi (srov. bod 13., 14. rozsudku soudu prvního stupně).
24. Odvolací soud se rozhodnými okolnostmi významnými z hlediska zavinění obviněného rovněž zabýval a v bodech 17. až 22. rozsudku se věnoval i obhajobě obviněného dotýkající se intenzity útoku sekerou i tomu, zda v situaci, kdy šlo o útok jediný, mohl obviněný směřovat k usmrcení poškozeného, případně být s takovým následkem srozuměn. V této souvislosti vysvětlil, proč potvrdil závěr soudu prvního stupně, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, rozvedl, že vycházel z povahy použitého nástroje, k němuž zdůraznil, že obviněný byl po tomto jediném úderu obviněného zcela decimován, zalit krví a neschopen jakékoli reakce, neboť v podstatě ihned po něm působil dojmem mrtvého, a tudíž obviněný již neměl důvod jej dále napadat. Zdůraznil vědomost obviněného o tom, jakým nástrojem proti hlavě poškozeného útočí, jakož i toho, že poškozený byl oproti němu v nevýhodné pozici na zemi, z níž se marně pokoušel vstát. Věděl, že úderem střední či velké intenzity vedeným velkým těžkým předmětem do hlavy poškozeného tohoto může usmrtit, neboť hlava je jednou z nejcitlivějších částí těla, a s tímto vědomím také úder vedl a cílil. Zmínil i chování a postoj obviněného bezprostředně po činu, kdy ačkoli věděl a viděl, že poškozený zůstal po úderu bezvládně ležet na zemi a tekla z něj krev, nad ním pouze chvíli stál, a aniž by jakkoli poškozenému pomohl, posléze dokonce z místa činu odešel. Z těchto důvodů bylo možné odmítnout úvahy obviněného o absenci vědomostní i volní složky úmyslného zavinění, protože pokud jednal v nepřímém úmyslu poškozenému způsobit smrt, jde s ohledem na to, že smrt díky náhodě nenastala, o pokus zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1 tr. zákoníku. Nelze tudíž při tomto závěru usuzovat na právní kvalifikaci spáchaného činu jako zločinu těžkého ublížení na zdraví s následkem smrti podle §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jíž se obviněný domáhal, ani jiného trestného činu.
25. Nejvyšší soud na podkladě těchto závěrů soudů obou stupňů námitky obviněného, že nejednal úmyslně, neshledal důvodnými. Závěry učiněné oběma soudy mají podklad jak ve skutkových zjištěních, tak i v objektivních skutečnostech, a závěr o zavinění obviněného je podložen výsledky dokazování a logicky z nich vyplývá (srov. rozhodnutí č. 19/1969 a 19/1971 Sb. rozh. tr.). Soudy své úvahy sice koncipovaly relativně stručně, avšak podle zásad správného myšlení a vycházely ze souhrnu všech učiněných zjištění, aniž by předem přikládaly zvláštní význam některému důkaznímu prostředku (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12). Vycházejí ze zásady, že zavinění je vybudováno na dvou složkách, a sice na složce vědomostní (intelektuální) a složce volní. Složka intelektuální zahrnuje jak vnímání, tak i představu určitých okolností, může být v podstatě odstupňována tak, že subjekt o určitých okolnostech ví jistě, případně si určité okolnosti představuje jako možné anebo určité okolnosti nezná, neví o nich. Složka volní může být též odstupňována a vyjadřuje pachatelův kladný vztah k takovým okolnostem, které si logicky musí představovat alespoň jako možné, přičemž subjekt může některé okolnosti chtít, případně může být s určitými okolnostmi srozuměn, anebo na druhou stranu určité okolnosti nechce, není s nimi ani srozuměn, nemá k nim kladný volní vztah (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 8 Tdo 97/2018, či ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 5 Tdo 512/2018).
26. Pro nepřímý úmysl podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, který soudy u obviněného v posuzované věci shledaly, platí, že pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý, dolus eventualis). Srozumění podle §15 odst. 2 tr. zákoníku pachatele vyjadřuje jeho aktivní volní vztah k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Podle trestněprávní nauky není způsobení následku přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1-139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221, 223 až 224).
27. Na základě těchto obecných úvah při zohlednění skutečností, které rozvedly v přezkoumávaných rozhodnutích soudy obou stupňů, Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci se soudy subjektivní stránkou činu obviněného zabývaly a jeho zavinění ke způsobenému následku i reálně hrozícímu následku smrti poškozeného zkoumaly na podkladě výsledků provedeného dokazování a okolností, za nichž k útoku ze strany obviněného na poškozeného došlo. Nejvyšší soud jen pro úplnost dodává, že o úmyslném zavinění obviněného u pokusu zločinu vraždy podle §21 odst. 1 a §140 tr. zákoníku svědčí také to, že poškozeného ponechal na místě činu, z něhož po činu odešel, aniž se zajímal o další stav poškozeného, přivolal pomoc, nebo se mu ji snažil alespoň sám poskytnout (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 81/2012). V takovém případě šlo o ukončený pokus zločinu vraždy, neboť obviněný již učinil ze svého pohledu vše, co pokládal za nezbytné k dokonání trestného činu, avšak k jeho dokonání přesto nedošlo, a to zejména proto, že poškozenému byla poskytnuta odborná lékařská péče ve Fakultní nemocnici v XY (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 5 Tdo 811/2012, aj.). K námitkám obviněného je třeba zdůraznit, že rozhodná pro závěr o subjektivní stránce byla nejen povaha sekery jako zbraně, jíž vůči tělu poškozeného použil, ale zejména intenzita úderu, jímž proti hlavě poškozeného do levé části spánkové oblasti zaútočil. Právě této skutečnosti soudy věnovaly potřebnou pozornost a opíraly se o závěry znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství prof. MUDr. Petra Hejny, Ph.D., MBA, kterého soud prvního stupně při hlavním líčení též vyslechl (č. l. 83 až 100, 104 až 110, 478) ohledně intenzity, s jakou obviněný útok proti hlavě poškozeného vedl, i okolnostmi, za kterých mohlo dojít k vážnějším důsledkům, mimo jiné i tomu, že sekerou mířenou na hlavu, byť její tupou stranou, tzv. čepcem, je možné osobu usmrtit. Podstatné bylo, že úder byl veden střední až velkou intenzitou, díky níž došlo k zlomenině šupiny kosti spánkové s vpáčením úlomku kosti a s pokračováním lomné linie do střední jámy lební, došlo i ke zlomenině lícního oblouku vlevo, zlomenině boční stěny a spodiny levé očnice a levé čelistní dutiny. Je tedy zřejmé, že právě díky velké síle, jíž musel obviněný vyvinout, došlo u poškozeného k mnohočetným zlomeninám v oblasti levého spánku, kterou lze považovat za zranitelnou oblast, kde jsou uloženy životně důležité orgány (oko a mozek), a kde je skelet hlavy podstatně zranitelnější než v jiných částech hlavy, např. na temeni. Důvodně proto soudy vycházely ze závěru znalce, že ačkoli poškozený nebyl v daný moment přímo ohrožen na životě, s ohledem na zraňující mechanismus, zasaženou lokalitu (spánkově-temenní krajina) i zjištěné intenzitě použitého násilí nedošlo k závažnějším, život ohrožujícím zraněním pouhou náhodou. Potřebné bylo vycházet i z okolností, z nichž čin obviněného vzešel. Pro úmysl poškozeného usmrtit svědčilo i to, že jej zraněného na místě zanechal. Je vhodné zmínit, že šlo o afektivní reakci na situační konflikt, který vznikl mezi ním a poškozeným z důvodu jisté žárlivosti obviněného, a tedy šlo o afekt vyvolaný vlastní zlostí. Afekt představuje porušení duševní rovnováhy, jež může být normálně probíhající nebo patologické jako duševní porucha (patologický afekt a patologická nálada), pro nějž je zpravidla charakteristické krátkodobé trvání a přechodný charakter, avšak existují i afektivní napětí či reakce, které mohou trvat značně dlouhou dobu (tzv. protrahovaný, kumulovaný nebo chronický afekt). Pro afekt je charakteristické zúžení vědomí a snížení racionální kontroly (srov. RABOCH, J., ZVOLSKÝ, P. Psychiatrie . 1. vydání. Praha: Galén, 2001, s. 130). Afektem (z lat. afficere – působit) rozumíme silný, bouřlivě a krátce probíhající citový stav (např. hněv, zděšení, radost, nadšení), zpravidla provázený vegetativními reakcemi (zrudnutí, zblednutí, změna rytmu dechu, pocení, bušení srdce atd.), mimickými projevy či zvláštnostmi hlasového projevu a gestikulací (viz např. HARTL, P., HARTLOVÁ, H.: Psychologický slovník . 1. vydání. Praha: Portál, 2000, s. 19). Afekt není volní psychickou aktivitou subjektu, ale druhem prožívání, k němuž v psychice dochází na základě určitého vnějšího nebo vnitřního podnětu. Takovým podnětem bývá neočekávaná situace, spojená se ztrátou nebo ziskem něčeho významného, nebo situace pro člověka důležitá (např. ohrožení určitých cílů, hodnot, zájmů). Afekt může mít ladění pozitivní (nadšení, radost), ale z hlediska trestního práva mají význam především negativní afekty zlobné a afekty strachu (GILLNEROVÁ, I. a kol. Slovník základních psychologických pojmů . Praha: Fortuna, 2000, s. 7).
28. Nejvyšší soud nemohl přiznat opodstatnění ani stručně formulovanému argumentu obviněného o absenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a způsobeným následkem, neboť žádný další spolupůsobící faktor či další možná příčina vzniku zranění poškozeného v té podobě, jak byla popsána ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, zjištěna nebyla. Bylo to pouze jednání obviněného, které bylo jedinou příčinou popsaného škodlivého následku, a tudíž příčinná souvislost nebyla jinou okolností přetržena. Žádnou takovou konkrétní skutečnost či okolnost konečně ani sám dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku neuvedl.
V. Závěr
29. Uvedené úvahy a popsaná zjištění vedly Nejvyšší soud k závěru, že námitky obviněného uplatněné v dovolání nejsou důvodné, soudy nepochybily, pokud shledaly, že obviněný naplnil znaky skutkové podstaty zločinu vraždy ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 k §140 odst. 2 tr. zákoníku. Tento závěr mohl dovolací soud učinit podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu, z nichž vyplynuly všechny rozhodné skutkové i právní okolnosti, podle nichž Nejvyšší soud shledal, že napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 11. 2021
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu