ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.445.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 445/2021-602
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 5. 2021 o dovolání obviněného G. S. M. , nar. XY v XY, Bulharská republika, v České republice bytem XY č. p. XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kynšperk nad Ohří (v jiné trestní věci), proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2020, sp. zn. 5 To 53/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 120/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného jménem G. S. M. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 11. 2019, sp. zn. 2 T 120/2018, byl obviněný G. S. M. uznán vinným v bodě 1) přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a v bodě 2) přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterých se dopustil tím, že
1) dne 21. 11. 2016 kolem 19:00 hodin v Praze 4, ulici XY, si od poškozeného L. Č., nar. XY, zapůjčil motorové vozidlo zn. Škoda Fabia, r. z. XY, VIN: XY, s nímž téhož večera odjel do Prahy-XY, přičemž poškozenému slíbil vrátit vozidlo následujícího dne, což však neučinil a vozidlo si nadále ponechal ve své dispozici, čímž poškozenému L. Č. způsobil škodu ve výši 35.100 Kč, a tohoto jednání se dopustil přesto, že věděl, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 4 T 140/2010, který nabyl právní moci dne 31. 5. 2012, mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu tří let, který vzhledem k výkonu trestu odnětí svobody v období od 4. 6. 2012 do 30. 6. 2016 byl v platnosti do 26. 6. 2019,
2) dne 10. 9. 2018 okolo 15:55 hodin v Praze 4, na křižovatce ulic XY a XY, kde byl kontrolován hlídkou Policie ČR, řídil motorové vozidlo zn. Renault Espace, r. z. XY, VIN: XY, majitelky K. Č., nar. XY, a tohoto jednání se dopustil přesto, že věděl, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 4 T 140/2010, který nabyl právní moci dne 31. 5. 2012, mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu tří let, který vzhledem k výkonu trestu odnětí svobody v období od 4. 6. 2012 do 30. 6. 2016 byl v platnosti do 26. 6. 2019, a že rozhodnutím Magistrátu hl. města Prahy ze dne 9. 11. 2017, č. j. MHMP 1769988/2017/ŠkM, které nabylo právní moci dne 1. 12. 2017, mu byl uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu osmnácti měsíců, který platil od 1. 12. 2017 do 1. 6. 2019.
2. Obviněný byl odsouzen jednak za přečiny pod bodem 1) podle §337 odst. 1 a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání dvou let. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 6. 2017, sp. zn. 2 T 78/2017, jakož i všechna navazující rozhodnutí, a jednak byl odsouzen za přečin pod bodem 2) podle §337 odst. 1 a §73 odst. 1 tr. zákoníku k testu zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dvanáct měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto rovněž o náhradě škody.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. 8. 2020, sp. zn. 5 To 53/2020, z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu uloženém za přečiny pod bodem 1) a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu obviněného v tomto rozsahu odsoudil podle §337 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 6. 2017, sp. zn. 2 T 78/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jinak ponechal napadený rozsudek nezměněn.
II. Z dovolání obviněného
4. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, které zaměřil výhradně proti výroku o vině pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně. U tohoto činu považoval za porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny, pokud jej odvolací soud ponechal s odkazem na správnost rozsudku soudu prvního stupně nezměněn a obviněným namítané vady nenapravil.
5. Pochybení obviněný spatřoval v tom, že soudy opíraly výrok o vině v bodě 1) o svědectví a tvrzení poškozeného L. Č., u kterého znalkyně z odvětví psychologie PhDr. Zory Jančuškové dospěla k závěru, že z hlediska věrohodnosti „není co posuzovat“ a nemá smysl jej vůbec psychologicky vyšetřovat, jelikož se jeho věrohodnosti zabýval znalec psychiatr. Podle obviněného se soudy neměly spokojit jen s tímto znaleckým závěrem a posudkem, resp. výpovědí znalce z odvětví psychiatrie MUDr. Petra Kubeje, že si svědek L. Č. trpící schizofrenií získal díky vhodné léčbě kritický náhled na své jednání, ale měl být proveden na jeho věrohodnost posudek z oboru psychiatrie. Obviněný vycházel z toho, že věrohodnost svědka může být probíhajícím duševním onemocněním zásadně pozměněna v možné bludné přesvědčení, v jehož důsledku může pro hrubě narušený postoj k realitě prožité události nesprávně interpretovat. Nebyl-li uvedený znalecký posudek vypracován, jde o tzv. opomenutý důkaz, protože uvedenou skutečnost nemůže ani soud prvního stupně nahradit svou úvahou (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1291/12). Při nejmenším se jednalo o pochybnosti o této otázce a soud měl postupovat ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, aj.).
6. Porušení práva na spravedlivý proces obviněný spatřoval i v tom, že soud přečetl podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. výpověď T. H. učiněnou v přípravném řízení, a přesto, že jí obhájce nemohl klást otázky, soud tuto výpověď považoval za usvědčující. Svědkyni nebylo možné považovat za zcela nekontaktní, protože dne 7. 11. 2018 telefonovala k soudu a vzala na vědomí termín hlavního líčení, k němuž se však posléze bez omluvy nedostavila. Naopak v jiné trestní věci vedené u téhož obvodního soudu pod sp. zn. 2 T 115/2017, se k hlavnímu líčení dostavila a vypovídala. Zároveň bylo zjištěno, že v mezidobí změnila příjmení, což mohlo být důvodem neúspěšného pátrání po ní v nyní posuzované trestní věci. Z těchto důvodů soud z uvedené výpovědi neměl vycházet, a pokud tak přesto učinil, porušil zásady fair procesu ve smyslu práva mít možnost vyslýchat svědky. Poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 226/06, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 38/14, zdůraznil povinnost Nejvyššího soudu posoudit, zda v předchozích fázích trestního řízení nebyla porušena základní práva dovolatele. V závěru navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu ke skutku ad 1). Požadoval věc v rozsahu zrušení vrátit soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí s tím, aby předseda senátu soudu prvního stupně podle §265h odst. 3 tr. ř. navrhl Nejvyššímu soudu rozhodnout o odložení výkonu rozhodnutí do doby rozhodnutí o dovolání.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného v opise doručeno (§265h odst. 2 tr. ř.), upozornil, že dovolací námitky s vytýkaným ani jiným dovolacím důvodem nekorespondují. S ohledem na výhrady obviněného učiněné ve vztahu k porušení zásad spravedlivého procesu pro úplnost dodal, že nalézací soud provedl dokazování v potřebném rozsahu a dospěl na jeho základě ke správným skutkovým zjištěním. Pokud soudy některé návrhy obhajoby na doplnění dokazování považovaly za nadbytečné, tento svůj postoj v odůvodnění napadených rozhodnutí náležitě a dostatečně vysvětlily. Obviněným zpochybňované důkazy svědeckými výpověďmi L. Č. a T. H. nezůstaly osamoceny, neboť byly podpořeny dalšími provedenými důkazy. Nadto soudy hodnocení jejich věrohodnosti věnovaly náležitou pozornost a své závěry v tomto směru rovněž v potřebné míře vyložily. Nedostatky neshledal ani v postupu soudu podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř., protože soud se řídil podmínkami v tomto ustanovení vymezenými, a nešlo o důkaz jediný ani stěžejní. Vzhledem k tomu, že sama nespokojenost dovolatele se soudy provedeným hodnocením důkazů a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními neznačí reálnou existenci vytknutého pochybení, a extrémní nesoulad ve věci nezjistil, státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, a to za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
8. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného k případné replice, avšak obviněný tohoto svého práva do dne konání neveřejného zasedání nevyužil.
IV. Přípustnost a obecné podmínky dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání je přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., obviněný je k jeho podání oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., bylo učiněno podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. v zákonné lhůtě a u soudu prvního stupně, který v této věci rozhodoval.
10. Dovolání lze podrobit věcnému přezkumu pouze v případě, že bylo uplatněno v souladu s označenými dovolacími důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda dovolání opřené o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s jeho zákonným vymezením obsahově koresponduje.
11. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolání možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku lze jeho prostřednictvím vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
12. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů nestačí, neboť důvod dovolání musí být v tomto mimořádném opravném prostředku skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál č. 36/2004, s. 298, 299 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
13. Posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu se provádí na základě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.). Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení (viz srovnávací materiál Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sb. rozh. tr.).
14. Nejvyšší soud je však i přes toto formální vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. povinen při respektování shora uvedených zásad interpretovat a aplikovat podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel základní práva na soudní ochranu a práva obviněného na přístup k soudu vymezená Úmluvou o ochraně lidských práv (dále „Úmluva“¨) a základních svobod a Listinou základních práv a svobod (dále „Listina“), a proto v rámci dovolání musí posoudit, zda přezkoumávaná rozhodnutí byla vydána v řízení, které není zatíženo extrémními vadami, libovůlí soudů nebo porušením základních práv obviněného (srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, či usnesení ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, aj.). Z tohoto důvodu je ve výjimečných případech připuštěn zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR), který je výjimkou ze shora vymezených obecných pravidel představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Mezi ně mohou patřit i případy, když je přímým usvědčujícím důkazem jen jediný přímý důkaz tj. „tvrzení proti tvrzení“, a soud nepostupuje pečlivě a s největší obezřetností (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16; obecně též článek 6 odst. 1 Úmluvy a článek 36 Listiny). V takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05).
15. Pro rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu dovoláním napadených rozhodnutí platí, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy, a proto musí obviněný nedostatky svědčící o porušení pravidel spravedlivého procesu v dovolání skutečně vytknout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
V. K podanému dovolání
16. Nejvyšší soud podle obsahu podaného dovolání zaměřeného výlučně proti výroku pod bodem 1) shledal, že obviněný shora uvedené požadavky na obsah dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nesplnil, neboť neuvedl takové námitky, které by se týkaly vad v právním posouzení věci. Argumentaci soustředil pouze proti procesnímu postupu soudů při provádění důkazů, a to s požadavkem na doplnění dokazování o další znalecký posudek na posouzení věrohodnosti poškozeného L. Č., jemuž soud nevyhověl, a rovněž vytýkal porušení procesního postupu při provedení důkazu výpovědí svědkyně T. H. Takto namítané nedostatky spojené s výhradou o nedodržení zásady in dubio pro reo a porušení práva na spravedlivý proces nejsou obecně v souladu se zákonným vymezením důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přesto se jimi Nejvyšší soud zabýval, protože měl na zřeteli nutnost vyloučit případnou existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Z tohoto důvodu považoval za nutné zkoumat, zda soudy postupovaly při provádění a hodnocení důkazů v souladu s pravidly stanovenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §125 tr. ř.
17. Podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí Nejvyšší soud za tímto účelem ve vztahu k bodu 1) výroku o vině, proti němuž dovolání obviněného jedině směřovalo, shledal, že soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku vysvětlil, které důkazy provedl. Jednalo se o výpovědi svědků (L. Č., L. Č., znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Petr Kubej) i listinné důkazy (výpověď T. H. z přípravného řízení, znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví doprava, zpráva cizinecké policie, zpráva o finančním šetření, evidenční karta řidiče, rozsudky soudů v jiných trestních věcech obviněného, atd.). Vysvětlil, jak tyto důkazy hodnotil, a o které z nich své závěry opřel, a ze kterých pro jejich nevěrohodnost naopak nemohl vycházet. Rozvedl též, proč nevyhověl návrhu na doplnění dokazování výslechem svědkyně A. S. (viz body 1. až 12. rozsudku soudu prvního stupně). Zabýval se věrohodností L. Č. a T. H., k nimž uzavřel, že jejich výpovědi se v podstatných rysech shodují, přičemž se takřka neznají. Jejich výpovědi navíc byly doplněny i výpovědí manželky poškozeného L. Č., a nebyl dán důvod o jejich věrohodnosti pochybovat (viz bod 13. cit. rozsudku).
18. Odvolací soud reagoval na námitky obviněného a z jejich podnětu se zabýval rozhodnými skutečnostmi, především požadavkem na provedení výslechu znalkyně PhDr. Zory Jančuškové za účelem posouzení věrohodnosti poškozeného L. Č. a výslechu svědkyně A. S., jimž nevyhověl, u A. S. z téhož důvodu, o který se opíral i soud prvního stupně (viz bod 17. výše). Především však vysvětlil, z jakého důvodu je zcela nadbytečné provádět důkaz k věrohodnosti poškozeného znaleckým posouzením PhDr. Zory Jančuškové. Rozvedl, že soud prvního stupně mohl věrohodnost poškozeného posoudit jednak sám na základě skutečností, které v průběhu trestního řízení sám vnímal, a vycházel z konstantního a konzistentního obsahu poškozeného výpovědí podávaných v průběhu celého trestního řízení, a to s oporou v obsahu znaleckého posudku z oboru psychiatrie MUDr. Petra Kubeje zpracovaného na poškozeného v jiné trestní věci v roce 2017, tedy v době, kdy došlo ke spáchání posuzované trestné činnosti. U svědka se jedná o trvalou duševní poruchu, která nemůže zcela vymizet, a proto bylo třeba, aby se soud s jeho věrohodností řádně vypořádal za splnění podmínek §2 odst. 6 tr. ř., Těmto podmínkám soud prvního stupně v této věci dostál, neboť zvažoval, že i přes duševní onemocnění poškozeného měl zachovánu schopnost si prožitou událost zapamatovat (viz body 4. až 5., 9. napadeného rozsudku). Nedostatky odvolací soud neshledal ani u svědkyně T. H. v postupu podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř., jenž s ohledem na marnou snahu její přítomnost u soudu zajistit, byl odpovídající tomu, že i přes úsilí k zajištění její osobní účasti, místo jejího pobytu nebylo zjištěno (viz bod 6. napadeného rozsudku).
19. Nejvyšší soud s ohledem na uvedená vysvětlení soudů v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí dospěl k závěru, že procesní postupy nevykazují obviněným namítané nedostatky. Jen pro úplnost s ohledem na výhrady v dovolání nastíněné zdůrazňuje, že pokud jde o výslech svědka, který trpí duševní poruchou, i při hodnocení věrohodnosti jeho výpovědi postupuje soud podle pravidel stanovených v §2 odst. 6 tr. ř. Jestliže je svědek stižen duševní chorobou, je vhodné posouzení znalce psychiatra pro stanovení povahy této poruchy a jejích projevů v duševním stavu posuzované osoby, avšak věrohodnost a závěr o pravdivosti jím uváděných tvrzení přísluší posoudit výhradně soudu. Znalec psycholog je povolán vyjádřit se k těm rysům osobnosti obviněného, popř. svědka, které mohou mít vliv na jeho věrohodnost, není však oprávněn vyjadřovat se k otázce, zda výpověď obviněného nebo svědka je věrohodná či nikoliv, popřípadě která z rozdílných výpovědí téže osoby je věrohodnější. Takové hodnocení důkazů přísluší soudu, který je povinen postupovat podle zásad uvedených v §2 odst. 6 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 12/1987 Sb. rozh. tr.). Současně je třeba připomenout, že soud je povinen hodnotit i znalecký posudek na podkladě pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu s ostatními důkazy (srov. rozhodnutí č. 40/1969 Sb. rozh. tr.).
20. Na základě těchto zásad Nejvyšší soud v postupu soudů obviněným vytýkané nedostatky neshledal. Soudy pro závěry o povaze choroby svědka L. Č. vycházely z dřívějšího posudku, což je v obecné rovině zásadně možné. Tento znalecký posudek je v takovém případě však třeba v hlavním líčení provést jako listinný důkaz v souladu s §213 odst. 1 nebo 2 tr. ř. a umožnit obviněnému, aby se s ním seznámil a vyjádřil se k němu podle §214 tr. ř. Jestliže soud nedodrží výše popsaný postup, jde o porušení práva obviněného na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Smyslem tohoto postupu je zachování rovnosti stran při provádění dokazování, když je zároveň třeba připomenout, že soud při svém rozhodnutí smí v souladu s §220 odst. 2 tr. ř. přihlížet jen ke skutečnostem, které byly probrány v hlavním líčení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1613/2016). Uvedeným podmínkám soudy v posuzované věci dostály. Nalézací soud osobně vyslechl znalce MUDr. Petra Kubeje, který zpracoval znalecký posudek z odvětví psychiatrie na poškozeného v červnu roku 2017, tj. asi půl roku po nyní posuzované trestné činnosti pod bodem 1) napadeného rozsudku, v paralelně probíhajícím trestním řízení vedeném týmž soudem pod sp. zn. 2 T 115/2017 pro jinou trestnou činnost. Vzhledem k tomu, že výslechu znalce provedenému mimo hlavní líčení dne 25. 10. 2018 byl osobně přítomen obhájce obviněného (obviněný svoji neúčast omluvil), měl obhájce možnost klást znalci otázky, i přesto, že znalecký posudek vypracovaný v jiné trestní věci nemůže být bez dalšího podkladem pro posouzení otázky duševního stavu, která má zásadní význam pro právní kvalifikaci skutku jako trestného činu (srov. rozhodnutí č. 11/1982 Sb. rozh. tr., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 3 Tdo 643/2013), je tato zásada spojována s obviněným ve vztahu k závěru o jeho vině. Zde však jde o posouzení věrohodnosti svědka, byť stiženého duševní chorobou, a proto nejde v této věci o pochybení, které by založilo namítaný extrémní nesoulad. Rozhodné totiž je, že soud svůj závěr v projednávané věci opřel o důkaz provedený ústním doplňkem znaleckého posudku, který v hlavním líčení přečetl za podmínek §211 odst. 5 a §183a odst. 1 tr. ř. (č. l. 317), a tedy jím provedl důkaz v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. (srov. 35/1970 Sb. rozh. tr., též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1613/2016; a contrario viz rozhodnutí č. 11/1982 Sb. rozh. tr.).
21. Z obsahu odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí je ovšem se zřetelem na další zjištěné okolnosti zřejmé, že soudy se dostatečně vypořádaly se všemi skutečnostmi týkajícími se výpovědi poškozeného a jeho chorobu měly na paměti. Zejména však posuzovaly skutečnosti, které poškozený popisoval ve své výpovědi, a hodnotily je na podkladě dalších ve věci provedených důkazů. V souladu s nimi po jejich vzájemné konfrontaci shledaly, že poškozený si zapamatoval prožité události, a když byl způsobilý je i náležitým způsobem popsat. V odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí je dostatek podkladů pro závěr, že soudy nepominuly existenci případných rozporů mezi jednotlivými důkazy, ale naopak splnily svou povinnost podle §2 odst. 6 tr. ř., a to i s ohledem na zdravotní problémy, jimiž poškozený v uvedené době trpěl.
22. Na základě těchto skutečností Nejvyšší soud shledal, že soudy své úvahy a závěry, které podle výsledků provedeného dokazování učinily, v souladu s pravidly stanovenými v §125 tr. ř. dostatečně srozumitelně a logicky vysvětlily, přičemž není porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obviněného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09), čemuž soudy dostály. Pokud nevyhověly návrhu obviněného, aby byl proveden další znalecký posudek na poškozeného L. Č., je z důvodů shora uvedených nutné přisvědčit soudům, že by šlo o důkaz nadbytečný, protože je to pouze soud, kdo hodnotí provedené důkazy ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., a pro posouzení věrohodnosti uvedeného poškozeného měl v posuzované věci již dostatek dalších podkladů, s nimiž se v žádoucí podobě vypořádal.
23. Nejvyšší soud v souladu s judikaturou Ústavního soudu v přezkoumávané věci shledal splnění důvodů pro to, aby návrhy obviněného nebyly beze zbytku akceptovány, neboť obviněným byl navrhován důkaz, jenž nebyl s to ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, a jak správně soud uzavřel, byl nadbytečný. Nešlo proto o důkaz, který by nebyl proveden nebo hodnocen způsobem stanoveným zákonem, tj. důkaz, o němž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkaz, jímž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 6. tr. ř., a tedy ani o tzv. opomenutý důkaz (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další).
24. Zpochybňoval-li obviněný použitelnost a relevantnost důkazu čtením výpovědi svědkyně T. H. z přípravného řízení podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř., je třeba zmínit, že tento postup dopadá na případy, kdy je třeba přečíst protokol o výpovědi spoluobžalovaného nebo svědka za situace, kdy byl jeho výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovením trestního řádu, jestliže taková osoba zemřela nebo se stala nezvěstnou, pro dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelnou, nebo onemocněla chorobou, která natrvalo nebo po dohlednou dobu znemožňuje její výslech.
25. Nejvyšší soud podle obsahu spisu v této trestní věci připomíná, že obviněný i obhájce u hlavního líčení dne 3. 10. 2019, kdy byl uvedený postup podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. realizován, žádné výhrady nevznesli (č. l. 349 až 350).
26. V daných souvislostech je vhodné upozornit, že podle ESLP s ohledem na zvláštní význam respektování práv obhajoby v trestním řízení nelze odepřít obviněnému právo, které mu zaručuje článek 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, s odkazem na skutečnost, že podle vnitrostátního práva je přípustné pro rozhodnutí o oprávněnosti obvinění použít prohlášení učiněná před soudním projednáním případu osobami, které nelze v řízení před soudem znovu vyslechnout (viz rozsudek ve věci Fausciana proti Itálii ze dne 1. 4. 2004, stížnost č. 4541/02). ESLP pro tyto případy stanovil, že práva obhajoby jsou omezena v míře neslučitelné s požadavky článku 6 Úmluvy, jestliže je odsouzení založeno výlučně nebo v určující míře na výpovědi svědka, kterého obviněný neměl možnost vyslechnout nebo nechat vyslechnout ani v přípravném řízení, ani před soudem. Článek 6 Úmluvy tak dovoluje soudům založit odsouzení na výpovědi svědka, který vypovídá proti obviněnému a kterého obviněný nebo jeho obhájce neměli možnost v žádné fázi řízení vyslechnout, pouze za splnění následujících podmínek: zaprvé, jestliže skutečnost, že svědek nebyl s obviněným konfrontován, je důsledkem nemožnosti svědka najít, kdy musí být zjištěno, že příslušné orgány po něm aktivně pátraly, aby takovou konfrontaci umožnily; a zadruhé, sporná výpověď nemůže v žádném případě představovat jediný důkaz, na němž spočívá odsouzení. Pokud však měl obviněný možnost v přípravném řízení svědka vyslechnout, mělo by platit, že tato skutečnost již činí bezpředmětným zkoumání, zda orgány činné v trestním řízení vyvinuly opravdovou snahu o zajištění účasti svědka na jednání soudu či zda bylo odsouzení stěžovatele založeno výlučně na výpovědi tohoto svědka z přípravného řízení (viz rozsudky ve věcech Rachdad proti Francii ze dne 13. 11. 2003, stížnost č. 71846/01, §23–24; a Zentar proti Francii rozsudek ze dne 13. 4. 2006, stížnost č. 17902/02, §26). Výše uvedený princip je totiž zcela zřejmě formulován tak, že zkoumání těchto dvou dodatečných podmínek se uplatní pouze v těch případech, kdy obviněný ani jeho právní zástupce neměli možnost dotyčného svědka v žádné fázi řízení vyslechnout. Ostatně z judikatury nevyplývá žádné obecné právo znovu v řízení před soudem vyslechnout svědky, které již obhajoba měla možnost vyslechnout (srov. KMEC, J., KOSAŘ, D., a kol. Evropská úmluva o lidských právech . 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 818 a 819).
27. V přezkoumávané věci tudíž bylo nutné zkoumat, zda byly dodrženy všechny procesní zásady tak, aby nejen formálně, ale i fakticky, soud zajistil aktivní vedení obhajoby obviněného, v rámci níž je právem obviněného zpochybňovat důkazy, jež jsou schopny ovlivnit rozhodnutí soudu o jeho vině (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/2013, uveřejněný pod č. 175 ve sv. 71 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Ze spisového materiálu vyplynulo, že byť byla svědkyně v rámci trestního řízení vyslechnuta procesně použitelným způsobem pouze jednou, a to v přípravném řízení, stalo se tak sice bez účasti obviněného i jeho obhájce, avšak při plném respektu k právu na obhajobu obviněného, neboť obhájce měl možnost tvrzení svědkyně zpochybňovat a klást jí dotazy, protože byl o termínu jejího výslechu policejním orgánem řádně a včas vyrozuměn a mohl se jejího výslechu účastnit (č. l. 69 až 75). Protokol o její výpovědi z přípravného řízení následně soud v hlavním líčení výše uvedeným postupem přečetl za přítomnosti obviněného i jeho obhájce, a byla jim dána možnost, aby se ke skutečnostem z výpovědi svědkyně T. H. vyjádřili.
28. V posuzované věci se osobní účast svědkyně T. H. ani přes opakovanou intenzivní snahu soudu, který za tím účelem opakovaně odročil hlavní líčení a využil i součinnosti policejních orgánů, nepodařilo zajistit, když i poté, co sama na výzvu kontaktovala soud (č. l. 243), vzala termín hlavního líčení na vědomí a přislíbila svoji účast, se poté bez omluvy opět nedostavila, aniž zanechala svoji kontaktní adresu pro doručování, kterou se nepodařilo ani přes součinnost Policie České republiky vypátrat, neboť písemné zásilky na poště nepřebírala, na adrese jejího trvalého pobytu byla nekontaktní a ve městě Slaný a jeho okolí k ní nebyly zjištěny žádné poznatky ani telefonní kontakty (č. l. 333, 339 až 341).
29. S ohledem na uvedené skutečnosti je zřejmá snaha soudu dostát své povinnosti a svědkyni k hlavnímu líčení předvolat a osobně ji vyslechnout, o čemž svědčí i to, že právě tato okolnost byla důvodem vydání prvního zrušujícího usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 7 To 283/2019 (č. l. 343). Jelikož však všechny pokusy o doručení a též o zjištění, kde se svědkyně aktuálně nachází, byly zcela marné, dospěl jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací při svém druhém rozhodování ve věci k závěru, že je nezvěstná ve smyslu §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. (což není zcela totéž, co nezvěstný §66 obč. zák.). Pro takový závěr v trestním řízení postačí, že výsledky šetření orgánů trestního řízení bylo prokázáno, že po takové osobě bezvýsledně pátraly nebo se bezvýsledně o provedení takového výslechu pokoušely a že opustil své bydliště, nepodal o sobě zprávu a není o něm těmto orgánům známo, kde se zdržuje, tedy že není znám jeho pobyt (obdobně srov. DRAŠTÍK, A., FREMR, R. a kol. Trestní řád . Komentář k §211. Praha: Wolters Kluwer, 2017, dostupný v právním informačním systému ASPI ke dni 19. 5. 2021).
30. Pro úplnost lze dodat, protože nešlo u čtení výpovědi svědkyně T. H. o jediný důkaz ve věci, že bylo i s ohledem na dodržení všech procesních zásad zajišťujících vedení fair procesu zcela správné a souladné i s judikaturou Ústavního soudu, podle níž je povinností soudu před čtením výpovědi svědka zjistit „zda pro nepřítomnost svědka existoval dostatečný důvod, a poté je třeba hodnotit, jakou váhu tento důkaz měl, zda šlo o jediný či rozhodující důkaz nebo o důkaz se značnou vahou“ (srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. I. US 1860/16), což soud v posuzované věci zcela respektoval.
31. Vzhledem k těmto závěrům Nejvyšší soud shledal, že soudy věnovaly dostatečnou pozornost prověření obhajoby obviněného a zajištění důkazů objasňujících všechny rozhodné okolnosti, za nichž k činu došlo. Jejich postup odpovídal zásadám uvedeným v §2 odst. 5 a 6 tr. ř. a §125 odst. 1 tr. ř. Obstaraly si dostatek důkazních prostředků, které zákonným způsobem provedly a jež hodnotily plně v souladu se zásadami vymezenými v §2 odst. 6 tr. ř. (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Při uvážení všech uvedených závěrů týkajících se rozsahu provedeného dokazování a použití konkrétních důkazních prostředků lze připomenout, že existují případy, kdy i menší počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem provázaných důkazů zcela postačí k zjištění skutkového stavu v mezích ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 426/2014).
32. Nejvyšší soud neshledal v řízení předcházejícím vydání napadených rozhodnutí libovůli ani jednostranné hodnocení provedených důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 881/08). V jejich postupu nešlo o exces, neboť vše svědčí o tom, že soudy dodržely všechny procesní zásady, když řádně svá rozhodnutí odůvodnily. Proto nebylo možné přisvědčit obviněnému, že soudy postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo , která má své místo jen tehdy, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze dvou rozporných výpovědí nebo k žádné ze skupin odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15).
VI. Závěr
33. Nejvyšší soud z u vedených důvodů shledal, že pravidla spravedlivého procesu v této věci porušena nebyla (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.), učiněné skutkové závěry jsou podloženy výsledky provedeného dokazování a jsou dostatečným podkladem pro závěr o naplnění všech znaků přečinů, jimiž byl obviněný výrokem o vině pod bodem 1) uznán vinným.
34. Vzhledem k tomu, že v dovolání byly namítány výlučně vady týkající se skutkových zjištění, jež na zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadají, když nebylo zjištěno ani porušení zásad spravedlivého procesu, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 5. 2021
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu