ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.2870.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 2870/2022-371
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně: městská část Praha-Dubeč , IČO 00240184, se sídlem v Praze 10, Starodubečská 401/36, zastoupená JUDr. Vladislavem Prokůpkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, proti žalovanému: Myslivecký spolek Dubeč, z.s., IČO 48133191, se sídlem v Praze 10, K Vilkám 1537/2, zastoupený Mgr. Jitkou Mackovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Na Viničních horách 1834/24, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 8 C 177/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2022, č. j. 55 Co 20/2022-345, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 4. 2022, č. j. 55 Co 20/2022-345, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 8. 9. 2021, č. j. 8 C 177/2016-294, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně domáhala určení, že je výlučným vlastníkem budovy bez č. p. nebo č. e., jiná stavba, vystavěné na pozemcích parc. č. 1618/2 a 1633/6 v k. ú. Dubeč (dále jen „předmětná budova“), a jejího vyklizení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
2. Rozsudek odvolacího soudu žalobkyně napadla dovoláním. Předestřela otázku naplnění zákonných předpokladů (faktického hospodaření s majetkem) přechodu vlastnického práva k předmětné budově – respektive věci movité, z níž vznikla nemovitost (spojením se zemí pevným základem) až po účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů – ze státu na žalující obec (městskou část) ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Měla za to, že odvolací soud nastolenou otázku vyřešil odchylně od judikatury dovolacího soudu. Odkazovala přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1263/2014. Kladla dále otázku, zda ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. lze aplikovat i na movitou věc, jež se stala nemovitostí až po účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (její řešení odvolacím soudem měla za odporující rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2586/2013); za dovolacím soudem neřešenou pak měla otázku, zda se ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. použije i v případech zápisu vlastnického práva svědčícího subjektu odlišnému od státu. Vytýkala rovněž opomenutí svých tvrzení, potažmo nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, jakož i porušení práva na spravedlivý proces; odkazovala přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010.
3. Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
4. Ustálená soudní praxe dlouhodobě vykládá ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. tak, že k přechodu věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí je třeba nejen existence vlastnického práva státu a formální existence práva hospodaření svědčící národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce (k tomu srov. §68 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích /obecní zřízení/), ale též moment faktický, totiž aby obce s danými věcmi ke dni účinnosti zákona také skutečně hospodařily. Požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. hospodařily, je třeba chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, tedy nakládá s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření. Jistě přitom nemusí jít vždy jen o hospodaření ve smyslu užívání věci, ale i ostatními zákonu neodporujícími dispozicemi, zahrnujícími např. držbu věci a nakládání s věcí v souladu s právními předpisy upravujícími právo hospodaření, či možnost uvedené věci pronajmout (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 962/99, ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 896/2012, ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1768/2012, ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5020/2007, a ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3987/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4227/2013, ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3042/2010, ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4365/2010, a ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3302/2010). K výkladu citovaného ustanovení se již dříve vyslovil též Ústavní soud, jenž v nálezu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 131/1996, dospěl k závěru, že k přechodu věcí z majetku státu do vlastnictví obcí je třeba kumulativního naplnění všech tří stanovených podmínek, včetně podmínky realizace práva hospodaření. V nálezu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 600/11, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 116/2013, pak zaujal rovněž názor, že pojem „hospodaření“ uvedený v ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. lze chápat jako opozici k pojmu „právo hospodaření“, a to v tom smyslu, že „právo hospodaření“ představuje určitou formální podmínku, zatímco „hospodaření“ podmínku materiální, coby faktické užívání majetku. Podle názoru Ústavního soudu tak zákonodárce vyjádřil vůli převést do vlastnictví obce podle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. toliko ten majetek, který právní předchůdci obcí fakticky využívali k plnění svých úkolů (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 1105/07, ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. III. ÚS 1399/11, nebo ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. IV. ÚS 2566/14).
5. Jestliže tedy odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) po zhodnocení provedeného dokazování (viz zejména obsah hospodářské smlouvy ze dne 30. 6. 1985 sjednané mezi radou Místního národního výboru v Praze 10 – Dubči a Mysliveckým sdružením Praha 10, Dubeč /právní předchůdce žalovaného/, dle níž se právní předchůdce žalovaného coby budoucí uživatel objektu zavázal k vybudování předmětné stavby, jež mu měla být posléze odevzdána do užívání, či dobové listiny dokládající faktickou existenci a užívání předmětné budovy právním předchůdcem žalovaného „již“ v roce 1988) uzavřel, že v rozhodné době (ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. – 24. 5. 1991) dovolatelka (žalující městská část) s předmětnou budovou (nemovitou věcí) ve vlastnictví státu fakticky nikterak nehospodařila – nevyužívala ji k plnění svých úkolů ani ji svým jménem nepřenechávala k užívání jinému subjektu (právnímu předchůdci žalovaného) – a současně dovodil, že zákonné předpoklady přechodu vlastnického práva k předmětné budově ze státu na obec nebyly naplněny pro nedostatek fakticity hospodaření příslušného národního výboru (§1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.), nikterak se tím od výše citované judikatury (na níž není důvodu čehokoliv měnit) neodchýlil.
6. Kritika závěrů odvolacího soudu o existenci a způsobu užívání předmětné budovy v rozhodném období představuje pak polemiku se skutkovými a nikoli právními závěry. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17). Jakkoliv přitom dovolatelka vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – výše řečenými výtkami zpochybňuje právě závěry skutkové, neboť jimi brojí proti hodnocení důkazů, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím polemiky se skutkovými závěry odvolacího soudu tudíž ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. na přípustnost dovolání usuzovat nelze.
7. Na vyřešení předestírané otázky, zda ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. lze aplikovat i na movitou věc, jež se stala nemovitostí až po účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., pak rozsudek odvolacího soudu zjevně nezávisí, vychází-li ze závěru, že předmětná budova fakticky existovala, majíc charakter věci nemovité, již v roce 1988, a ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (24. 5. 1991) tudíž věcí movitou evidentně nebyla. Dovodil-li ostatně odvolací soud, že k přechodu vlastnického práva k předmětné budově ze státu na dovolatelku ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. nedošlo, jeví se dovolatelkou kladené otázky (včetně otázky, zda se ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. použije i v případech katastrálního zápisu vlastnického práva svědčícího subjektu odlišnému od státu) týkající se výkladu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., dle něhož při nedostatku aktivity obce směřující ke katastrálnímu zápisu vlastnického práva k nemovitostem, jež přešly do obecního vlastnictví dle zákona č. 172/1991 Sb., dochází k 1. 4. 2013 k obnovení státního vlastnictví, čistě akademickými – jejich vyřešení nemělo by vliv na správnost rozhodnutí o věci, pročež jejich prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat taktéž nelze.
8. Přípustnost dovolání nemůže založit ani výtka dovolatelky směřující vůči odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (nevypořádání veškerých vznášených námitek), jež vystihuje namítané vady řízení; ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, totiž dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.). Uvedená výtka ostatně postrádá relevanci. Odůvodnění napadeného rozsudku totiž nevykazuje takové deficity, jež by byly na újmu procesních práv dovolatelky, což ostatně vyplývá mimo jiné i ze skutečnosti, že dovolatelka byla na jeho podkladě schopna zformulovat dovolací důvody (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 327/2020, ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, či ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014). Ústavní soud nadto konstantně judikuje, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces sice odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, nebo ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07, a ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06); závazek odůvodnit rozhodnutí nemůže však být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 787/06, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09).
9. Napadá-li snad dovolatelka rozsudek odvolacího soudu též v nákladovém výroku, pak ve vztahu k němu žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňuje; nehledě na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v částech týkajících se náhrady nákladů řízení dovolání přípustné není (srov. §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
10. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř).
11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému žádné účelně vynaložené náklady v dovolacím řízení nevznikly.
12. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 11. 2022
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu