ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.2258.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 2258/2022-801
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Viktora Sedláka ve věci žalobce T. H. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 1/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2022, č. j. 62 Co 30/2022-725, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 5. 2022, č. j. 62 Co 30/2022-739, a ze dne 31. 5. 2022, č. j. 62 Co 30/2022-747, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 11. 2021, č. j. 11 C 1/2015-692, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na odškodnění nemajetkové újmy částku 62 525 Kč s příslušenstvím (výrok I), dále zamítl žalobu o zaplacení částky 27 475 Kč s příslušenstvím (výrok II), a konečně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 97 871 Kč (výrok III).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 57 900 Kč s příslušenstvím, jinak jej v tomto výroku (tj. co do částky 4 625 Kč s příslušenstvím), stejně jako ve výroku II, potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Žalované uložil zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů včetně řízení dovolacího ve výši 106 099 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu po opravě) a žalobci uložil zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 1 200 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy rozhodly o žalobě, jíž se žalobce domáhal poskytnutí omluvy a finanční náhrady jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce správního řízení a navazujícího soudního řízení správního (celkem 8 let a 9 měsíců) ohledně jeho žádosti o poskytnutí informací.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce ve výroku I včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 a 3 věty první a §218 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu platí, že k podání dovolání je oprávněn (subjektivně legitimován) jen ten z účastníků řízení, jemuž byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena újma na právech a tuto újmu lze napravit tím, že Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněné pod číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2389/2014, a ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3212/2015). Žalobce takovou osobou není v části výroku I napadeného rozsudku, kterou byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo žalobě co do částky 4 625 Kč s příslušenstvím vyhověno. V tomu odpovídajícím rozsahu byl žalobce ve věci úspěšný a v této části je dovolání podáno neoprávněnou osobou, a tedy subjektivně nepřípustné.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání ve vztahu k dovoláním nastoleným otázkám spatřuje dovolatel s poukazem na §237 o. s. ř. v tom, že odvolací soud se při jejich řešení jednak odchýlil od judikatury Ústavního soudu, Nejvyššího správního soudu a Nejvyššího soudu (v dovolání blíže označené), jednak se má jednat o otázky dovolacím soudem dosud neřešené.
Posouzení délky namítaného řízení jako nepřiměřené, nikoli však extrémně, a s tím související závěr odvolacího soudu o základní částce zadostiučinění ve výši 15 000 Kč za jeden rok trvání nepřiměřeně dlouhého řízení, nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., přičemž rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že úvaha o volbě výše výchozí částky zadostiučinění a o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012). Ani v případě extrémní délky řízení, která by podle stanoviska pléna Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. dále jen „Stanovisko“, vedla k použití výchozí částky až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok vedení posuzovaného řízení, nemusí být takto postupováno a lze vyjít ze základní částky 15 000 Kč. Stane se tak zejména tehdy, pokud se na celkové délce řízení podílely okolnosti [uvedené v §31a odst. 3 písm. b) a c) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“)], které nelze přičítat k tíži státu. Neshledá-li odvolací soud důvody pro použití jiné výchozí částky, není jeho rozhodnutí v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, tudíž otázka posouzení celkové délky řízení přípustnost dovolání nezakládá (srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4318/2013, či ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2711/2015). Krácení základní částky za první dva roky na polovic se přitom použije i pro účely správního řízení, v němž jsou stanoveny lhůty pro vydání rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6.2022, sp. zn. 30 Cdo 1535/2022, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2022, sp. zn. I. ÚS 1721/22, srov. zejména jeho odstavec 12).
Otázka složitosti řízení nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., když tato otázka byla odvolacím soudem vyřešena v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Je totiž třeba mít na paměti, že složitost řízení je toliko objektivní kritérium, které může být jednou z příčin prodloužení řízení, a to nezávisle na chování účastníků a postupu rozhodujících orgánů. Při jeho hodnocení se přihlíží jak k procesním komplikacím, tak i skutkové či hmotněprávní složitosti daného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 529/2019, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2139/2010). Takovému závěru odpovídá hodnocení odvolacího soudu, který hodnotil posuzované řízení jako právně složitější s ohledem na vývoj právního názoru ohledně rozsahu informací poskytovaných podle zákona č. 106/1999 Sb. Rovněž podle odvolacího soudu bylo řízení složitější po stránce procesní, neboťse do rozhodování zapojil vysoký počet orgánů (opakovaně správní orgány prvního i druhého stupně, Městský soud v Praze i Nejvyšší správní soud).
Rovněž tak nelze shledat napadené rozhodnutí rozporným s judikaturou dovolacího soudu, pokud je mu dovoláním vytýkána absence náležitého zohlednění kritéria postupu orgánů veřejné moci během řízení [§31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] při současně nesprávném upřednostnění kritérií složitosti a významu řízení pro poškozeného [§31a odst. 3 písm. b) a e) OdpŠk]. Z napadeného rozhodnutí (ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně, na který je v tomto směru odkazováno) je patrné, že soudy kritérium podle §31a odst. 3 písm. d) OdpŠk zohlednily a že právě nedostatky (průtahy) v postupu orgánů v namítaných řízeních vedly odvolací soud (vůbec) k závěru o porušení práva dovolatele na projednání jeho věcí v přiměřené lhůtě a tím i k závěru o odpovědnosti státu za v důsledku toho dovolateli vzniklou nemajetkovou újmu. Odvolací soud rovněž převzal (v odst. 36 napadeného rozsudku) i závěry soudu prvního stupně (viz např. jeho odstavec 55), že se na délce řízení vedle účastníků podílely i správní orgány a soudy, přičemž zejména vydání tzv. nepřezkoumatelných rozhodnutí a jejich následné rušení bylo považováno za okolnost umocňující pro žalobce příznivé kritérium postupu orgánů veřejné moci. Nedůvodně je proto odvolacímu soudu vytýkáno, že by nepřihlédl k tzv. soudnímu ping-pongu. Při rozhodnutí o formě (výši) odškodnění se pak odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, když v této souvislosti zdůraznil zásadní význam kritéria podle §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 244/2011, a tam citovaná judikatura dovolacího soudu).
Při řešení otázky významu řízení pro poškozeného se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, měl-li za to, že iniciování většího množství sporů staví žalobce při prožívání intenzity újmy způsobené nepřiměřenou délkou jednoho z nich do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika mála soudních řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1098/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 3902/14, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 1129/14). V takovém případě je zcela namístě přistoupit k silné, resp. razantní modifikaci výše přiměřeného zadostiučinění, k níž by se jinak dospělo za použití judikaturou nastavených základních pravidel, resp. poskytnout poškozenému jinou formu morální satisfakce (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3521/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. III. ÚS 2509/16).
Svůj závěr o nižším významu posuzovaného řízení pro žalobce odvolací soud rovněž náležitě vysvětlil, uvedl-li, které konkrétní okolnosti případu se vztahují k posouzení otázky významu předmětu řízení pro poškozeného, a současně objasnil, z jakých důvodů tyto okolnosti k závěru o nižším významu posuzovaného řízení vedou. Nejvyšší soud přitom mnohokrát zdůraznil, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou či výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu formy a výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce naplněno není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, které jsou podkladem pro stanovení formy či výše přiměřeného zadostiučinění (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
S tím související námitka dovolatele, že by snížení základní částky nemělo přesahovat 50 %, taktéž přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá. Nejvyšší soud sice v minulosti vyslovil závěr, dle nějž by mělo být v obecné rovině dostačující zvýšení či snížení nepřesahující 50 %, aby byl zachován vztah přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a za ni poskytovaným odškodněním, zároveň však uvedl, že s přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci, budou-li se vymykat standardním situacím, lze ve výjimečných případech uvažovat o zvýšení či snížení i ve větším rozsahu, a to i ve vztahu k jednotlivým kritériím (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 128/11; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1320/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2880/2021). Doplňuje se, že žalobce, ve vztahu k údajné potřebě srovnávání obdobných řízení, v dovolání nepříhodně poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, který se ovšem týkal nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí (o zahájení trestního stíhání) a nikoliv újmy způsobené (jako v posuzovaném řízení) nepřiměřenou délkou řízení před soudem, ve vztahu k níž je třeba postupovat důsledně podle Stanoviska. Neprovedením srovnání posuzované věci s výsledkem jiných kompenzačních řízení tak nemohlo dojít ani k zásahu do základních práv žalobce.
Dovolání není přípustné taktéž v rozsahu námitek, podle kterých odvolací soud nezohlednil ostatní kritéria uvedená v §31a odst. 3 OdpŠk,, čímž se měl odchýlit od Stanoviska. Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že pro závěr, zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou délku jejího projednávání poměřit všemi kritérii uvedenými v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, a ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 186/13), a při určování výše zadostiučinění je třeba uvažovat jednotlivá kritéria ve stejném poměru, v jakém se podílela na celkové délce řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012). Ve vztahu k významu předmětu řízení pro poškozeného Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že kritérium významu předmětu řízení pro účastníka [§31a odst. 3 písm. e) OdpŠk], tj. to, co je pro poškozeného v sázce, je nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění [srov. část IV. písm. d) Stanoviska a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010]. Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 242/2016). Dovolací soud uzavírá, že pokud odvolací soud formu zadostiučinění určil zejména s ohledem na kritérium složitosti a významu předmětu řízení pro poškozeného, přičemž význam ostatních kritérií (pro určení formy zadostiučinění) neměl v poměru, v jakém se podílela na celkové délce řízení, za stěžejní pro závěr o relutární satisfakci, to vše za situace žalobcem iniciovaného velkého množství soudních sporů, neodchýlil se svým posouzením od označené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uvedený závěr dopadá i na žalobcovu námitku (ne)zohlednění srovnatelných případů při stanovování výše zadostiučinění. Odvolací soud naopak zohlednil výši odškodnění, které se již dostalo žalobci ve stejném odškodňovaném řízení, byť za jeho dílčí část vedenou před správními soudy. V tomto postupu dovolací soud neshledal zjevnou nepřiměřenost úvah odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2533/2020, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009).
Dovolatelem vytýkaný postup odvolacího soudu podle §121 o. s. ř., jakož i namítanou překvapivost jeho rozhodnutí z důvodu neseznámení účastníků s odchylným právním posouzením otázky adekvátnosti formy odškodnění oproti soudu prvního stupně, může dovolací soud hodnotit pouze z hlediska, zda se nejedná o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě řízení však dovolací soud může přihlédnout podle §242 odst. 3 o. s. ř. pouze v případě, že je dovolání přípustné. I zde ovšem platí, že argumentace žalobce se míjí s právním posouzením ze strany odvolacího soudu, který před vyhlášením napadeného rozsudku náležitě účastníky řízení o jím k aplikaci zvažovaných soudních notorietách poučil a jednak součástí jeho úvah nebyly dovoláním předestírané závěry o tom, že by žalobce postupoval v tomto či jiném řízení litigiózně, ani že by byl v převážně většině jím iniciovaných řízení neúspěšný. Dané námitky se proto míjejí s obsahem a postupem odvolacího soudu v právě projednávané věci.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3 ve spojení s §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, aby nahradil náklady dovolacího řízení vzniklé žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Náhrada nákladů je tak představována paušální náhradou hotových výdajů dle §151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), jež činí 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 10. 2022
JUDr. David Vláčil
předseda senátu