ECLI:CZ:NS:2023:11.TDO.10.2023.1
sp. zn. 11 Tdo 10/2023-411
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 1. 2023 o dovolání obviněného J. K., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 7. 2022, sp. zn. 3 To 319/2022, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 4 T 22/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 4 T 22/2021, byl obviněný J. K. uznán vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c), d) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkových zjištění v rozsudku blíže uvedených. Za to byl odsouzen podle §354 odst. 1 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 100 (sto) denních sazeb v částce 700 Kč, tedy v celkové částce 70 000 Kč. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán zaplatit poškozené N. K. (rozené V.), nar. XY, bytem XY, na nemajetkové újmě částku 20 000 Kč a na náhradě škody částku 6 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená N. K. (rozená V.), nar. XY, bytem XY, se zbytkem nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali jednak obviněný J. K., jednak v jeho neprospěch státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Prachaticích, rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 21. 7. 2022, sp. zn. 3 To 319/2022, tak, že z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku, za což jej odsoudil podle §354 odst. 1 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 100 (sto) denních sazeb v částce 700 Kč, tedy v celkové částce 70 000 Kč. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozené N. K. (rozené V.), nar. XY, bytem XY, na náhradě nemajetkové újmy spočívající v duševních útrapách částku 20 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. poškozenou N. K. (generálie shora), se zbytkem jejího uplatněného nároku na náhradu újmy odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Podkladem pro to bylo zjištění, že: v době nejméně od listopadu 2019 do listopadu 2020, poté, co v červnu 2019 bylo rozvedeno jeho manželství s poškozenou N. K. (rozenou V.), narozenou XY, tuto nezjištěným způsobem sledoval a následně jí osobně a prostřednictvím aplikace WhatsApp sděloval, kdy a kde byla, s kým se sešla, dále obsahy hovorů mezi ní a jinými lidmi, dále sledoval, kdy je poškozená připojena on-line na aplikaci WhatsApp a následně ji prostřednictvím elektronické komunikace opakovaně konfrontoval se skutečností, že v tuto dobu je na této aplikaci online připojen rovněž M. K., narozen XY, dále poškozené psal obsah jejích hovorů s M. K., které se uskutečnily v osobním automobilu tovární značky VW Touran, RZ XY, které poškozená v předmětnou dobu užívala, přičemž jí současně sdělil, že „v Touranu bylo vše slyšet“, opakovaně poškozené kladl otázky intimního charakteru týkající se jejího vztahu s M. K., vulgárně ji urážel, obviňoval ji ze lží a vyzýval poškozenou ke zveřejnění jejího vztahu s M. K., přičemž v jednání pokračoval navzdory tomu, že ho poškozená opakovaně žádala, aby takového jednání zanechal; přičemž jednání obžalovaného vyvrcholilo dne 4. 10. 2020 v 19:20 hodin, kdy v rodinném domě na adrese XY, okres Prachatice, osočil poškozenou N. K., že se „tahá“ se ženatým mužem, řekl jí, že je „píča“, dále shodil ze stolu v kuchyni domu učivo její dcery AAAAA(pseudonym) na zem a hodil mobilní telefon poškozené na podlahu, chytil ji pod krkem a začal jí kroutit ruce,
jednání obžalovaného poškozená vnímala jako silně obtěžující, narušující její osobní i pracovní život z důvodu přetrvávající obavy z dalšího jednání obžalovaného, a toto jednání bylo způsobilé ohrozit její psychické zdraví.
Odvolání státní zástupkyně podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný J. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání, směřující proti výrokům o vině, o trestu i o náhradě škody, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., (ve znění účinném od 1. 1. 2022), neboť podle jeho názoru rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotněprávním posouzení.
5 . V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný po rekapitulaci dosavadního řízení namítá, že skutek nenaplňuje veškeré znaky skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku, ani nedosahuje potřebné intenzity společenské škodlivosti předvídané u trestného činu. Má za to, že soudy skutek nesprávně posoudily, navíc důkazy pro jeho obvinění jsou nedostatečné. Nesouhlasí se skutkovým dějem, pokud jej orgány činné v trestním řízení popisovaly jako stalkera, jež poškozenou odposlouchával, neboť pro takový závěr nejsou důkazy a údajné sledování poškozené nebylo soudy nikdy prokázáno. Vyjadřuje tedy přesvědčení, že rozhodná skutková zjištění soudu nemají oporu v provedených důkazech.
6. Rozporuje, že by poškozenou sledoval a uvádí, že tento údaj je založen pouze na několika SMS zprávách. Poukazuje na to, že ačkoliv automobil zn. VW Touran byl podroben znaleckému zkoumání, přesto nebyl objeven žádný technický prostředek sloužící k záznamu zvuku či kamera zaznamenávající jakýmkoliv způsobem poškozenou. Žádnými takovými technologiemi nedisponuje ani je nevyužívá. Hájí se tím, že znalost lokace poškozené či přehled o jejich aktivitách dovodil na základě své bujné fantazie a z informací z doslechu, kdy pouze chtěl zjistit pravdu a své domněnky potvrdit od poškozené, nikoliv ji sledovat. S okolnostmi stavby domu byl obeznámen proto, že na stavbě osobně byl, viděl plány a na stavbě též vypomáhal. Dovozuje tedy, že údajné sledování poškozené jeho osobou se orgánům činným v trestním řízení nepodařilo beze vší pochybností nikterak prokázat.
7. Rovněž některá skutková zjištění jsou navzájem v rozporu. Zejména nesouhlasí se zjištěným průběhem děje dne 4. 10. 2020. Podrobně zdůrazňuje, že neřekl jediné křivé slovo, nikoho fyzicky nenapadl, jen se bránil, naopak byl sám poškozenou poškrábán. Neguje výpověď poškozené o daném incidentu, která se sice nechala 5. 10. 2020 lékařsky ošetřit, bylo to však účelové. Má za to, že okolnosti incidentu nebyly bezpečně prokázány.
8. V další části svého mimořádného opravného prostředku obviněný namítá nesprávné právní posouzení skutku, když má za to, že skutek, který je mu kladen za vinu, není trestným činem, neboť nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu nebezpečného pronásledování podle §354 tr. zákoníku a ani nedosahuje potřebné intenzity společenské škodlivosti. Obviněný na více místech svého dovolání nesouhlasí s naplněním znaku dlouhodobosti, když v tomto ohledu odkazuje na komentářovou literaturu. Pokud odvolací soud uvádí, že se jednalo o více než rok trvajícího závadového jednání, touto paušalizací dochází k rozšiřování trestní represe, což je v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe, jak podrobněji rozebírá. Tvrdí, že dlouhodobost sledování se zakládá pouze na jednom údajném sledování v den, kdy měla poškozená s panem K. intimnosti v autě a následně se bavili o cévkování. Obviněný tvrdí, že blízkost poškozené nevyhledával, když navíc poukazuje, že s ním byla celou dobu pod jednou střechou. Své jednání označuje za maximálně jednorázový exces nahodilé povahy, který ovšem k naplnění znaku dlouhodobosti nepostačuje.
9. Ve vztahu k právní kvalifikaci podle §354 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku uvádí, že se z jeho strany nejednalo o rozesílání nevyžádaných zpráv, nýbrž o vzájemnou vyostřenou komunikaci bývalých manželů. Je pravdou, že tato byla mnohdy intenzivnější, primárně se týkala společných potomků, a až následně došlo k jejímu vyhrocení. Rozhodně však nebyla způsobilá vzbudit důvodnou obavu o život nebo zdraví poškozené. Poškozená s ním dobrovolně komunikovala, odpovídala na jeho SMS zprávy, vždy se však jednalo o běžné neshody a výměnu názorů mezi bývalými manžely. Tato komunikace však podle něj nemohla vzbudit v poškozené důvodnou obavu o její život či zdraví, jak podrobněji rozebírá. K tomu poukazuje i na skutečnost, že s ním poškozená absolvovala dovolenou v Rakousku, kontaktovala jej poté, co si zlomila ruku, dobrovolně s ním žila v jednom domě, a to i když na něm nebyla nijak závislá, a ačkoliv měla možnost bydlet u svých rodičů, setrvávala s ním v soužití. Zdůrazňuje, že na přelomu let 2019/2020 spolu sdíleli lože a pokoušeli se obnovit soužití. Kumulativní podmínka způsobilosti vzbudit v jiném důvodnou obavu o život nebo zdraví tak nebyla naplněna.
10. Domnívá se, že soud měl skutek hodnotit v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe zakotvené v §12 odst. 2 tr. zákoníku. Nastiňuje situaci mezi ním a poškozenou po rozvodu, opětovně zdůrazňuje, že z jeho strany byly poškozené pouze zasílány zprávy přes aplikaci WhatsApp, ale i naopak, kdy se jednalo vzájemnou výměnu názoru ve věcech, které se jich týkaly, a zaštiťuje své jednání tím, že chtěl zjistit pravdu. Poukazuje, že je osobou bezúhonnou, má čistý trestní rejstřík, vede řádný život, pracuje a jeví zájem o své potomky. V obvinění své osoby spatřuje možnou snahu poškozené získat děti do její výlučné péče. Odkazuje na princip ultima ratio a zásadu nullum crimen nulla poena sine lege s tím, že jednání, které je mu kladeno za vinu, podmínku společenské škodlivosti nesplňuje. Odmítá, že by se dopouštěl stalkingu a tvrdí, že mezi ním a poškozenou docházelo pouze k běžným hádkám, kdy vztah mezi nimi lze označit za tzv. „italský“. Jeho jednání tak mělo být posouzeno nanejvýš jako přestupek, nikoli jako trestný čin.
11. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 7. 2022, č. j. 3 To 319/2022-364 v celém rozsahu, neboť skutek podle něj není trestným činem a věc může být nanejvýš postoupena jinému orgánu k projednání jako přestupek.
12. Z vyjádření státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) k podanému dovolání vyplývá, že významnou část dovolacích námitek tvoří výhrady proti rozsahu a správnosti dokazování. V tomto směru obviněný s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. brojí proti tomu, že bylo prokázáno, že poškozenou sledoval, informace, které poškozené předkládal, označuje pouze za jeho bujnou fantazii a rozporuje děj ze dne 4. 10. 2020. Uvedeným námitkám však nelze přiznat žádné opodstatnění, neboť napadené rozhodnutí žádnou z vytýkaných vad netrpí.
13. Podle státní zástupkyně nalézací soud provedl komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen pokud jde o rozsah, ale rovněž navazující formování skutkových závěrů (s mírnou precizací ve prospěch obviněného soudem odvolacím). Svým povinnostem dostál taktéž Krajský soud v Českých Budějovicích, který odvolání obviněného řádně přezkoumal a se všemi jeho námitkami stran skutkových zjištění se přesvědčivě vypořádal. Zároveň dal za pravdu části námitek obviněného, týkajících se právního posouzení a ve věci rozhodl rozsudkem sám při upřesnění skutkové věty a při nápravě procesního pochybení nalézacího soudu stran aplikace ustanovení §163 tr. zákoníku. Soudy bylo provedeno úplné dokazování, na jehož podkladě bylo možno učinit skutkové závěry, které se promítly do skutkové věty rozsudku soudu odvolacího.
14. Z hlediska úplnosti a bezvadnosti dokazování státní zástupkyně odkázala na úvahy Krajského soudu v Českých Budějovicích v odůvodnění jeho rozhodnutí, který se řádně vypořádal s námitkami, jimiž obviněný popírá jemu přisuzovanou trestnou činnost. Ačkoliv své jednání obviněný označuje jako jednorázový exces z listopadu 2020, soudem bylo zjištěno, že se z jeho strany jednalo o komunikaci i z doby starší (např. z ledna 2020, z července 2020 a srpna 2020). V jejím v rámci konfrontoval poškozenou s velmi podrobnými informacemi o jejím životě, které mu sama nesdělovala, a nebyly mu sděleny ani dalšími osobami, které o nich věděly, jak vyplynulo dále ze skutkových zjištění. Jednalo se o informace např. o intimnostech mezi poškozenou a svědkem K., které proběhly v autě, a to včetně podrobností o následné konverzaci mezi nimi, kdy je velmi nepravděpodobné, že by to přesně mohl obviněný nějakým způsobem odhadnout, a to ani v případě velmi bujné fantazie, jak se nyní snaží hájit. Obviněný měl také podrobné znalosti o pohybu poškozené v předmětné době, kde se nacházela a s kým, o čem se bavili, co tam dělali, o její stavbě. Vzhledem ke skutečnosti, že obviněný znal tyto velmi podrobné informace z jejího osobního života, ke kterým se nemohl dostat jiným způsobem než použitím nějakého nahrávacího zařízení, jeví se i závěry stran těchto skutečností, které učinil nalézací soud, jako logické.
15. Soud taktéž neuvěřil verzi obviněného stran zmíněného konfliktu ze dne 4. 10. 2020, přičemž vzal na zřetel nejen výpověď obviněného, ale i poškozené a její dcery, která byla následně podporována také lékařskou zprávou, kterou si poškozená nechala vystavit. Verzi poškozené následně potvrzovala i komunikace s její matkou, kterou o incidentu zpravila, a která jí doporučovala kontaktovat Policii České republiky. Verze obviněného tedy ve světle ostatních provedených důkazů nemohla obstát.
16. Podle státní zástupkyně nalézací soud provedl úplné a bezvadné dokazování, přičemž na podkladě jím provedených a řádně vyhodnocených důkazů bylo možné učinit skutkové závěry vyjádřené následně ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, které se také staly dostatečným podkladem pro závěr o vině a pro přisouzenou právní kvalifikaci (s jistým upřesněním skutkové věty a kvalifikace jednání obviněného, jež provedl soud odvolací). Dovozoval-li tedy obviněný do jisté míry absenci obsahové vazby učiněných skutkových zjištění na provedené důkazy, není možné mu přisvědčit, neboť tato zjištění soudů z provedených důkazů nepochybně vyplývají. Za dané situace tedy nepřicházela v úvahu aplikace procesní zásady „in dubio pro reo“, neboť o rozhodném skutkovém stavu věci nebylo důvodných pochyb.
17. Současně odmítla námitky obviněného vtělené jím pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., v jejichž rámci rozporuje naplnění znaků skutkové podstaty nebezpečného pronásledování a namítá, že jeho jednání nedosahuje potřebné intenzity společenské škodlivosti s tím, že soud skutek nehodnotil v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe, k čemuž poukazuje na princip ultima ratio , a zásadu nullum crimen nulla poena sine lege .
18. Jestliže obviněný rozporuje naplnění znaku dlouhodobosti, jehož podrobný výklad státní zástupkyně předkládá, bylo prokázáno, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, dopouštěl po dobu jednoho roku, tedy nikoli ojediněle. Hájí-li se tím, že se jednalo o ojedinělý exces, jedná se pouze o jeho vlastní verzi skutkových okolností, která je však v rozporu s provedeným dokazováním a závěry z něj vyplývajícími. Bylo prokázáno, že obviněný po uvedené období měl přehled o pohybu obviněné, o tom, s kým se setkala, co spolu dělali, o čem se bavili atd. a s těmito skutečnostmi ji poté konfrontoval. Takovéto jednání rozhodně nelze nazvat vzájemnou vyostřenou komunikací bývalých manželů. Je sice pravdou, že spolu řešili i záležitosti ohledně dětí, na to však obviněný navazoval právě nyní posuzovaným jednáním, kdy s různou intenzitou střídal i nevyžádané kontakty, týkající se soukromého a intimního života poškozené, přičemž konverzace o dětech zjevně sloužila jako určitý prvek umožňující navázat nevyžádaný kontakt s poškozenou.
19. Obviněnému nelze přisvědčit ani ohledně námitek, že poškozenou nesledoval. I když soud přesně nezjistil, jakým způsobem obviněný poškozenou sledoval, podle informací se kterými se ji snažil konfrontovat, lze bezpečně učinit závěr, že ke sledování z jeho strany došlo. Okolnost, že obviněný věděl mnoho leckdy soukromých a intimních podrobností ze života poškozené, v ní mohla bezesporu objektivně vzbudit důvodnou obavu o zdraví. Zde je nutno uvést, že se nepožaduje, aby u poškozené taková důvodná obava byla skutečně vyvolána nebo šlo jen o obavu objektivně způsobilou takovou obavu vyvolat. Jak správně konstatoval i odvolací soud s odkazem na stávající judikaturu, je přirozené, že poškozená měla strach z eskalace jeho jednání, realizace jeho výhrůžek, a toto vnímala jako těžké příkoří, zejména když v SMS zprávách se objevovaly hrozby dehonestací. Obviněný si nebyl ochoten připustit, že poškozená nestojí o soužití s ním, na což reagoval na straně jedné neschopností se od poškozené odpoutat, ale na druhé straně pasivní agresivitou, projevující se mj. i vynucováním a vyvracením lží, osočováním či snahou přimět poškozenou postavit se k věci čelem. Soudem pak bylo správně konstatováno, že uvedené jednání bylo způsobilé ohrožovat poškozenou minimálně v rovině zdraví duševního.
20. Je sice pravdou, že obviněný bydlel s poškozenou po většinu času ve stejném domě, sledování se však dopouštěl i mimo tento prostor, ve kterém se s ní mohl střetávat, a sledoval ji i na místech, kde byla bez něj sama. Argumentace, že chtěl pouze zjistit pravdu o jejím soukromém životě, je minimálně troufalá, neboť neměla žádnou povinnost se mu svěřovat se záležitostmi ze svého soukromého života a obviněný neměl žádné právo se jí na to nejen ptát, ale ani ji v tomto směru pravidelně sledovat a kontaktovat.
21. Podle státní zástupkyně nelze přisvědčit ani námitkám obviněného stran aplikace zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Je sice možné souhlasit, že prostředky trestního práva s přihlédnutím k principu ultima ratio mají a musí být užívány pouze tehdy, pokud užití jiných právních prostředků nepřichází v úvahu nebo je jejich užití zjevně neúčelné, avšak v daném případě obviněný svým jednáním popsaným ve výroku nalézacího soudu, kdy dlouhodobě pronásledoval poškozenou tím, že ji sledoval a vytrvale ji prostřednictvím prostředků elektronické komunikace kontaktoval, přičemž jeho jednání bylo důvodné vzbudit v ní důvodnou obavu o zdraví, zcela jistě naplnil všechny znaky skutkové podstaty nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku. Užití trestního práva i s ohledem na povahu prostředku ultima ratio státní zástupkyně shledala zcela namístě.
22. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.
III.
Přípustnost a důvodnost dovolání
23. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
24. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, na které je v dovolání ve smyslu výše uvedeného odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 tr. ř.).
25. Obviněný J. K. podal svůj mimořádný opravný prostředek v době, kdy s účinností od 1. 1. 2022 byla změněna právní úprava řízení o dovolání, a to novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění mimo jiné zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. V řízení o dovolání byl tak v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný mj. uplatnil, zakotven nově obsahově vymezený důvod dovolání spočívající v tom, že „ rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy “. Uvedená změna ve svých důsledcích v podstatě znamená, že za právně relevantní dovolací námitku lze považovat též správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, úplnost a procesní bezvadnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.
26. Obviněný současně odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, který je možné iniciovat tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
27. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
28. Rovněž nutno připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými.
29. Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že většinu v dovolání deklarovaných námitek obviněný uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení, jakož i v odvolání podaném proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ např. v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2002, sp. zn. 11 Tdo 170/2022, ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1455/2016, podle nichž opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
30. Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádnému jinému dovolacímu důvodu neodpovídají námitky proti skutkovým zjištěním obsahující prostý nesouhlas obviněného s tím, kterak soudy nižších instancí (zejména Krajský soud v Českých Budějovicích) vyhodnotily ve věci provedené důkazy stran projednávaného skutku. V této souvislosti akcentoval, že byl uznán vinným na základě důkazů, které oba nižší soudy vyhodnotily podle jeho názoru nesprávně, v důsledku čehož shledal, že stávající skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování. Tak je tomu tehdy, namítá-li, že údajné sledování poškozené nebylo soudy nikdy prokázáno, rozporuje závěr soudů, že by poškozenou sledoval, když tento údaj je založen pouze na několika SMS zprávách, poukazuje, že ačkoliv byl automobil zn. VW Touran podroben znaleckému zkoumání, nebyl objeven žádný technický prostředek zaznamenávající jakýmkoli způsobem poškozenou, tvrdí, že informace o pohybu poškozené, které jí předkládal, dovodil na základě své bujné fantazie a informací z doslechu, že chtěl pouze své domněnky od poškozené potvrdit a zjistit pravdu, nikoliv ji sledovat, atd. Rovněž pokud zpochybňuje průběh incidentu ze dne 4. 10. 2020, kdy popírá, že nikoho fyzicky nenapadl, jen se bránil, že naopak sám byl poškozenou poškrábán, neguje její výpověď a tvrdí, že okolnosti děje nebyly bezpečně prokázány.
31. Za relevantní výhradu nelze považovat ani tvrzení dovolatele, že údajné sledování poškozené jeho osobou se orgánům činným v trestním řízení nepodařilo beze vší pochybnosti nikterak prokázat, tedy, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. „ in dubio pro reo“ . Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Z bohaté judikatury v tomto směru lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015 sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015 sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „…pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“. Obdobně argumentoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. 4 Tdo 1572/2016. Z další judikatury lze zmínit například odstavec 22. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. 5 Tdo 595/2018, v němž Nejvyšší soud k uvedené zásadě jednoznačně konstatoval, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 888/14 publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu.
32. K namítanému rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními zejména stran okolností údajného incidentu dne 4. 10. 2020, nutno zdůraznit, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Tento rozpor ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. IV. ÚS 570/03).
33. Není pochyb o tom, že Okresní soud v Prachaticích odvodil své skutkové závěry z výsledků provedeného obsáhlého dokazování. Jak uvedl i odvolací soud, výpověď obviněného a poškozené sice stojí v přímém protikladu, nicméně svědectví poškození není zcela osamocené. Soud prvního stupně měl k dispozici řadu dalších důkazů, ať již se jednalo o výpovědi svědků, kterým se buď poškozená či obviněný svěřovali či jim popisovali svou verzi událostí kupř. J. V., P. Z., L. V., L. V., M. V., M. P., L. K., J. M., M. K., F. V. a M. K. Ty pak korespondují se záznamy obsáhlé konverzace obviněného a poškozené prostřednictvím telefonu či se záznamy jejich elektronické komunikace. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, pokud neuvěřil obhajobě obviněného stran jeho popisu průběhu incidentu ze dne 4. 10. 2020, spočívající v tvrzení, že poškozenou nenapadl, ale naopak byl to on, kdo byl napaden a poškrábán, když naopak vycházel z výpovědi poškozené, přičemž neshledal důvod pochybovat o její věrohodnosti, zejména za situace, kdy její verze byla podložena lékařskou zprávou Nemocnice Prachatice, chirurgické ambulance, kterou si nechala den poté, dne 5. 10. 2020 vystavit. Konflikt popsala rovněž dcera poškozené AAAAA, která tomuto byla osobně přítomna, přičemž uvedla i informace popisující soužití její matky a obviněného jako konfliktní, existenci hádek i před rozvodem či vzájemnou povahu konfliktů. K námitkám obviněného zpochybňujícím její věrohodnost oba soudy shodně konstatovaly, že nebylo zjištěno nic, co by její věrohodnost zpochybňovalo, ani nebyly zjištěny žádné rozpory či tendence k fabulacím či zveličování. Nakonec o tom, že mělo dojít ke konfliktu, svědčí i komunikace poškozené s její matkou M. V., kterou o incidentu informovala, a která jí doporučila kontaktovat Policii České republiky. Soud měl k dispozici i výpověď svědkyně P. Z., podpořenou záznamem její komunikace s obviněným, z níž je patrné, že měl o poškozené a jejím životě velmi podrobné informace, které mu přitom poškozená nesdělovala a nabyla podezření o jejím odposlouchávání. Také z výpovědi strýce poškozené J. W. vyplývá, že obviněný měl informace o darování pozemku na stavbu domu, které však poskytl pouze svému bratru - otci poškozené F. V. Ten také zmiňuje, že se jim dcera svěřovala o odposleších stejně jako svědkyně P. Z. Rovněž sestra poškozené M. P. popisovala, že se jí sestra svěřovala s obavami z odposlechů a sama poukazovala na SMS zprávy, které od obviněného dostávala či o jeho provokacích. Že obviněný uváděl místa, kde se měla poškozená nacházet, a to jak s kamarádkou, tak i se svědkem M. K., o čem se bavili a co tam dělali, jednoznačně vyplývá i z výpovědí P. Z., M. P. i M. K., přičemž, pokud by obviněný nepoužil nějaké odposlouchávací zařízení, které dle poškozené měl mít, je nepravděpodobné, že by o skutečnostech, o nichž s nikým jiným nehovořili, věděl podrobnosti, s nimiž je následně seznamoval. Správně jako účelovou a nevěrohodnou tak soudy vyhodnotily obhajobu obviněného, že tyto informace dovodil na základě své „bujné představivosti“. Předmětné důkazy potvrzují verzi skutkového děje předkládanou poškozenou a naopak vyvrací řadu tvrzení obviněného. Těmto důkazům byla oběma soudy nižších stupňů důvodně přiznána věrohodnost, přičemž není důvod od skutečností z nich jednoznačně a bezpochybně vyplývajících, odhlížet. Podstata této dovolací argumentace obviněného totiž není založena na tom, že skutková zjištění soudů projevující se v závěru o jeho vině přisouzeným přečinem nemají podklad v soudem hodnocených důkazech, nýbrž na snaze důkazy, z nichž soudy vyšly, zpochybnit a prosadit vlastní (pro obviněného příznivější) variantu skutkového děje
34. Není pochybením, pokud oba soudy pracovaly s obviněným zpochybňovanými důkazy jako se spolehlivými usvědčujícími důkazy, neboť jednotlivé usvědčující důkazy nestojí osamoceně, ale naopak v klíčových bodech spolu navzájem korespondují. Vyjma toho oba soudy nižších stupňů dostatečně vysvětlily, proč předmětné důkazy považovaly za plně dostačující k prokázání viny obviněného. Pakliže je obsah soudy zmíněných důkazů porovnán s učiněnými skutkovými zjištěními, je zřejmé, že učiněná skutková zjištění Okresního soudu v Prachaticích, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Českých Budějovicích, z provedených důkazů zcela nepochybně vyplynula, přičemž mezi nimi neexistuje žádný, natož pak zjevný rozpor ve shora naznačeném smyslu. Současně se oba soudy nižších instancí v rámci odůvodnění svých rozhodnutí řádně vypořádaly s námitkami obviněného.
35. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jeho prostřednictvím lze namítat zásadně vady právní povahy. Pro jeho naplnění, jak výše uvedeno tedy nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení trestního řádu, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí.
36. V jeho rámci obviněný vznesl výhrady k právnímu posouzení jeho jednání ze strany obou soudů nižších instancí, kdy rozporoval především naplnění některých znaků skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování, z jehož spáchání byl uznán vinným.
37. Skutková podstata trestného činu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 tr. zákoníku je tvořena uvozujícím znakem „kdo jiného dlouhodobě pronásleduje“, který je naplněn dalšími popsanými alternativními znaky uvedenými pod písmeny a) až e), přičemž toto jednání musí být způsobilé „vzbudit v jiném důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých“.
38. Obviněný přečin nebezpečného pronásledování naplnil dvěma z celkem pěti taxativně vymezených způsobů uvedenými pod písm. b), c), k čemuž je třeba připomenout, že podle §354 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku se uvedeného trestného činu dopustí ten, kdo jiného dlouhodobě pronásleduje tím, že ... b) vyhledává jeho osobní blízkost nebo jej sleduje, c) vytrvale jej prostřednictvím prostředků elektronických komunikací, písemně nebo jinak kontaktuje ... a toto jednání je způsobilé vzbudit v něm důvodnou obavu o jeho život a zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých .
39. Jde o jednání spočívající v dlouhodobém pronásledování prováděném taxativně vymezenými formami, které jsou způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých. Společným jmenovatelem těchto forem je v souhrnu záměr jiného obtěžovat tak intenzivně, že to již ohrožuje jeho psychickou a v některých případech i fyzickou integritu. Hlavním znakem nebezpečného pronásledování (stalkingu) je obsesivní fixace známého nebo neznámého pachatele na určitou osobu, kterou pak obtěžuje systematicky a úporně nevyžádanou a nechtěnou pozorností. Vyhledáváním osobní blízkosti a sledování poškozeného se míní všechny v úvahu přicházející formy sledování, pozorování, tzv. doprovázení, slídění, obtěžování, dotírání (např. každodenní čekání před místem bydliště nebo zaměstnání, popř. na jiných místech, nepřetržité doprovázení při cestě do zaměstnání, popř. na jiné místo, a zpět, tzv. "noční hlídky" před bytem poškozeného), pokud jsou objektivně způsobilé vzbudit důvodnou obavu o život nebo zdraví poškozeného. Nepožaduje se, aby u poškozeného taková důvodná obava byla skutečně vyvolána nebo šlo jen o obavu objektivně způsobilou takovou obavu vyvolat. Může jít o vytrvalý kontakt prostředky elektronické komunikace, který spočívá např. v opakovaném zasílání nevyžádaných e-mailových zpráv (s urážlivým nebo agresivním obsahem), zahlcování elektronické pošty spamy, záměrná distribuce počítačových virů, opakované vzkazy, volání jak na mobilní telefon, tak na pevnou linku, prostředky písemné komunikace (dopisy, pohlednice, korespondenční lístky apod.) nebo jinak (kam spadá především opakované zasílání nevyžádaných pozorností a dárků). Kontakty mohou být realizovány buď přímo, nebo zprostředkovaně třetí osobou (která může jednat i v dobré víře), která se bude snažit předat vzkazy, informace, dárky apod. Patří sem i telefonní teror (poškozený je vystaven opakovaným anonymním telefonátům v denní nebo i v noční době, s obscénním a výhrůžným obsahem) a elektronické pronásledování (cyberstalking). [srov. Draštík, A.; Fremr, R.; Durdík, T.; Růžička, M; Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 2769].
40. Pokud dovolatel vyjádřil přesvědčení, že mu v řízení nebylo prokázáno naplnění znaku příslušné skutkové podstaty podle písm. b) §354 odst. 1 tr. zákoníku, tedy, že by poškozenou sledoval, je mu třeba oponovat, neboť tato de facto skutková námitka je v rozporu s provedeným dokazováním. Okolnost spočívající v závadovém jednání obviněného projevující se různými formami kontroly bývalé partnerky na místech, kde se zdržovala, i její opakované sledování totiž potvrdila nejen ona sama, ale kupř. též svědci P. Z., M. K., M. P. a L. V. Je přitom zřejmé, že takové jednání obviněného, které bylo podle zjištění obou soudů poměrně soustavné (nikoliv tedy ojedinělé, jak obviněný tvrdí) a trvalo více než rok, naplňuje skutkovou podstatu zmíněnou v úvodu tohoto odstavce. Vedle toho je podstatné, že se jednalo o kontakty nevyžádané a činěné proti vůli poškozené, která jej opakovaně žádala, aby ji nechal na pokoji, což ale on záměrně nerespektoval. V neposlední řadě nelze tuto část konání dovolatele vytrhnout z kontextu celého jeho počínání, neboť závažnost samotného sledování poškozené nepochybně (a dosti výrazně) zvyšovalo každodenní „zásobování“ její osoby nevyžádanými textovými a emailovými zprávami prostřednictvím aplikace WhatsApp, jež měly nezřídka výhrůžný anebo vulgární obsah. Posledně uvedené jednání pak bez jakýchkoliv pochybností naplnilo skutkovou podstatu trestného činu podle §354 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.
41. Další znak skutkové podstaty §354 odst. 1 tr. zákoníku, jehož naplnění obviněný zpochybňoval, a to po stránce objektivní i subjektivní, byla způsobilost jednání pachatele vyvolat v poškozené důvodnou obavu o její život nebo zdraví. I tato jeho výhrada má zčásti charakter skutkový, neboť je v ní zahrnuto též tvrzení, že právě zmíněná obava nebyla u poškozené naplněna. Toto je ovšem v kolizi s výpovědí poškozené, že se v noci budila, byla nervózní, dostala se do stresu, zhubla a byla psychicky na dně, což potvrdila i svědkyně L. V. I matka poškozené M. V. popsala stav dcery poté, co se k ní nastěhovala tak, že byla ve špatném psychickém stavu, zhubla, nejedla, nic ji nezajímalo. Hmotněprávní charakter má naproti tomu úvaha dovolatele o tom, zda jeho chování bylo objektivně způsobilé poškozené takové obavy přivodit. Nejvyšší soud ji hodnotil jako neopodstatněnou.
42. Obecně je třeba uvést, že důvodnou obavou se zde rozumí obava objektivně způsobilá vyvolat vyšší stupeň obav, úzkosti nebo jiného tísnivého pocitu ze zla, kterým je na poškozenou působeno, přičemž však není nutné, aby takový pocit v poškozené osobě skutečně vyvolala. Důvodná obava nemusí vzniknout, její vznik však musí být reálný, proto je třeba pečlivě hodnotit povahu a závažnost vyhledávání osobní blízkosti, sledování, kontaktování či omezování v obvyklém způsobu života poškozené osoby, jelikož je třeba odlišit nebezpečné pronásledování od projevů, při kterých bylo sice použito např. silných slov, ale ve skutečnosti o nic závažného nešlo (k tomu přiměřeně např. č. 38/1971-II., č. 21/2011 Sb. rozh. tr.). Vzbuzení důvodné obavy o život anebo zdraví poškozené je třeba v souladu s ustáleným výkladem rozumět výraznější tíživější pocit zla, kterým je ohrožována, přičemž je třeba ovšem každý případ posuzovat velmi individuálně, s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem. Pod důvodné obavy o život o zdraví patří rovněž způsobení psychických poruch na zdraví, které právě v důsledku pronásledování pachatele velmi často u poškozené osoby nastanou a které poškozené osoby ovlivňují ve způsobu života.
43. Pro posouzení „důvodné obavy“ postačuje, aby byla obava dána i souhrnem všech či některých z těchto alternativních forem, aniž by u každé z nich musel konkrétní znak nutně dosahovat takové intenzity, která by byla požadována, pokud by existovala jen jako jediná. Je však nutné v každém případě trvat na tom, aby se jednalo o dlouhodobé pronásledování, které má způsobilost vzbudit obavy, jež jsou s ním spojovány. V tomto smyslu je nezbytné, aby se důvodná obava týkala jeho života nebo zdraví a aby byla reálná, což odlišuje nebezpečné pronásledování od projevů, při kterých bylo sice použito např. trvalejšího vyhledávání dřívějšího partnera, silných slov, nebo i častých a četných SMS zpráv, ale ve skutečnosti o nic závažného nešlo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1082/2011, ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 757/2015, či ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 8 Tdo 891/2018).
44 . V posuzovaném případě s ohledem na všechny jeho významné okolnosti není pochyb o tom, že jednání obviněného bylo objektivně způsobilé obavy minimálně o zdraví vyvolat. S touto námitkou se již obstojně vypořádal soud druhého stupně, který zdůrazňoval především počet nevyžádaných elektronických kontaktů, výhrůžný a vulgární charakter řady zpráv i délku období po které se skutek odehrával, když jím bylo konstatováno, že „nelze pochybovat o tom, že jednání obžalovaného bylo způsobilé vzbudit v poškozené důvodnou obavu o její život a zdraví. Tento závěr plyne jednak ze samotné výpovědi poškozené a jednak je i objektivizovaný. Jednání obžalovaného bylo bez jakýchkoli pochybností objektivně způsobilé vyvolat vyšší stupeň obav, úzkosti nebo jiného tísnivého pocitu ze zla, jímž obžalovaný působil na poškozenou. Soud rovněž nepochybuje, že toto jednání lze definovat jako jednání ohrožující zdraví poškozené, minimálně v rovině toho duševního. Je přirozené, že poškozená měla strach z eskalace jeho jednání, realizace jeho výhrůžek a toto vnímala jako těžké příkoří, zejména, když v SMS zprávách se objevovaly hrozby dehonestací. Obviněný si nebyl ochoten připustit, že poškozená nestojí o soužití s ním, na což reagoval na straně jedné neschopností se od poškozené odpoutat, ale na druhé straně pasivní agresivitou, projevující se mj. vynucováním a vyvracením lží, osočováním či snahou přimět poškozenou postavit se k věci čelem. Uvedené jednání bylo způsobilé ohrožovat poškozenou minimálně v rovině zdraví duševního“ (k tomu bod 33. str. 9 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
45. Nejvyšší soud v tomto duchu vyzdvihuje skutečnost, že i samotné nerespektování jasně projeveného požadavku poškozené, aby nebyla druhou osobou sledována a kontaktována, objektivně vzbuzuje určité obavy, neboť již v takovém případě vyvstává důvodné podezření, že se pachatel, jednající – a to je potřeba zdůraznit – záměrně proti vůli objektu jeho zájmu, neomezí jen na snahu o kontakt, nýbrž přistoupí i k citelnějšímu zásahu do integrity jím pronásledované osoby, nezřídka v nějaké z forem fyzického násilí. Dvojnásob to platí v situacích, kdy poškozenou je fyzicky slabší žena a pachatelem silnější muž. Obavy pochopitelně stoupají se zvyšující se četností nechtěných kontaktů i prodlužujícím se obdobím jejich výskytu. V této souvislosti nelze nezmínit, že dovolatel po dobu více než jeden rok obtěžoval poškozenou prostřednictví aplikace WhatsApp a textovými zprávami (body 24. a 25. str. 7 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Dalšími faktory, zvyšujícími nebezpečnost jeho počínání a přímo úměrně s tím i zcela reálné obavy poškozené, byl výhrůžný či vulgární tón mnohých textových zpráv a kombinace více druhů jejího pronásledování, kdy právě vyhledávání její fyzické blízkosti muselo logicky amplifikovat její strach z potenciálního napadení, k čemuž nakonec dne 4. 10. 2020, jak výše uvedeno, došlo. V neposlední řadě není možno pominout ani osobnost obviněného, což bylo poškozené, jakožto jeho bývalé dlouholeté partnerce, velice dobře známo.
46. Pokud obviněný rozporuje naplnění znaku dlouhodobosti, nutno připomenout, že dlouhodobostí se rozumí to, že se nejedná pouze o ojedinělý nebo jednorázový čin, dochází k němu po určitou dobu (zpravidla nejméně jeden měsíc) a opakovaně, právě v opakování a dlouhodobosti spočívá závažnost tohoto jednání. Může jít o řadu vynucených kontaktů nebo pokusů o ně, jež současně jsou způsobilé v poškozeném vyvolat důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob mu blízkých. Ojedinělé nebo nahodilé projevy, byť jinak nežádoucího chování, tyto požadavky nesplňují (může se však jednat o jiný trestný čin za podmínek stanovených v zákoně). Skutek pachatele, který učinil jediný projev podřaditelný pod pojem pronásledování, nelze kvalifikovat podle ustanovení §354 odst. 1 , neboť tímto jedním aktem nemůže být naplněn znak dlouhodobosti, jak tato vyžaduje skutková podstata citovaného přečinu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1672/2011 ). (K tomu RŮŽIČKA, Miroslav. §354 Nebezpečné pronásledování. In: DRAŠTÍK, Antonín, Robert FREMR, Tomáš DURDÍK, Miroslav RŮŽIČKA, Alexander SOTOLÁŘ aj. Trestní zákoník: Komentář [Systém ASPI]. Wolters Kluwer .R. )
47. Z hlediska dlouhodobosti lze odkázat na ustálené chápání tohoto pojmu ve smyslu opakujícího se, zpravidla i systematicky a soustavně prováděného jednání. Z klinického hlediska jsou pod „stalking“ zahrnovány jen takové způsoby pronásledování, které představují opakované, trvající nechtěné navazování kontaktů s obětí za použití násilí nebo jiných srovnatelných praktik (vydírání, útisku apod.), přičemž se zde opakováním rozumí více než 10 pokusů o kontakt, trvajícím obdobím pak minimálně doba 4 týdnů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1625/2016). Pokud takové pronásledování pokračuje delší dobu, je považováno za potenciálně vysoce nebezpečné, neboť se zde zvyšuje pravděpodobnost gradace útoků (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3295 až 3296; obdobně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1036/2016, ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1360/2014, ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1084/2014, aj.).
48. K takto vymezenému znaku dlouhodobosti pronásledování je však třeba pro jeho naplnění zdůraznit, že jej nelze posuzovat zcela izolovaně, ale v návaznosti na jednotlivé formy jednání posuzovaného přečinu popsané pod písmeny a) až e) citovaného ustanovení [v projednávaném případě šlo o alternativy b), c)], podle nichž se dá usuzovat zejména na intenzitu takového jednání, která v případě velmi intenzivního a závažného jednání může založit znak dlouhodobosti i v případě kratší doby. Stejně tak je současně nutné zvažovat i význam obavy, kterou je toto jednání způsobilé v poškozeném vzbudit. Pronásledování může trvat kratší dobu, tzn. např. čtyři týdny, které se projeví v prostředcích a použité formě, především však v dopadu, jaký na poškozeného mají, a v jaké závažnosti se u něj projeví konkrétní důvodná obava. Na tu však lze usuzovat nejen z okolností vlastního pronásledování, ale i z dalších zkušeností, které poškozený s obviněným v minulosti měl (viz přiměřeně analogicky např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1333/2013
49. V tomto ohledu lze odkázat na závěr vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 8 Tdo 178/2019, publikovaný pod č. 41/2019 Sb. rozh. tr., v němž je publikován právní názor : „Pro znak dlouhodobě jiného pronásleduje podle §354 odst. 1 tr. zákoníku svědčí i kratší doba např. jednoho měsíce, jestliže jde o velmi intenzivní jednání vyznačující se soustavností, úporností, tvrdošíjností, a pro svou nebezpečnost vyvolává důvodnou obavu u poškozeného, příp. graduje ve fyzické násilí, výrazně vybočuje z mezí normálních společenských vztahů, je prováděno různými prostředky a spočívá v kombinaci alternativ vymezených v bodech a) až e) tohoto ustanovení“.
50. Ze skutkové věty výroku o vině vyplývá, že trvání předmětné trestné činnosti obviněného je vymezeno obdobím „v době nejméně od listopadu 2019 do listopadu 2020“, obviněný se tedy zjevně jednání kladeného mu za vinu dopouštěl po dobu jednoho roku, tedy nikoli ojediněle. V návaznosti na výše uvedené tak oba soudy správně jako účelovou shledaly obhajobu obviněného, že se jednalo o „jednorázový exces“, neboť představuje pouze jeho vlastní verzi skutkových okolností, která je však v rozporu s provedeným dokazováním a závěry soudů. Naopak bylo prokázáno, že obviněný po uvedené období měl přehled o pohybu obviněné, o tom, s kým se setkala, co spolu dělali, o čem se bavili atd. a s těmito skutečnostmi ji poté konfrontoval. Takovéto jednání rozhodně nelze nazvat toliko vzájemnou vyostřenou komunikaci bývalých manželů, jak obviněný tvrdí. Přistoupit nelze ani na argument dovolatele, že motivem jeho jednání byla snaha domluvit se na záležitostech týkajících se jejich dětí, kde opět neakceptoval výsledky provedeného dokazování. Je sice pravdou, že vcelku významná část zpráv se dětí týkala, na to však navazovala další, rozsáhlá skupina zpráv obsahující nevyžádané kontakty, týkající se soukromého a intimního života poškozené, a následně i výhrůžky a urážky poškozené i jejího tehdejšího partnera. Rovněž časové souvislosti případu nesvědčí o motivu deklarovaném obviněným. A jak správně v této souvislosti podotkl i odvolací soud, konverzace o dětech zjevně sloužila jako určitý prvek umožňující navázat nevyžádaný kontakt s poškozenou.
51. Soud prvního stupně jednání obviněného označil jako jednání úmyslné, a to ve formě úmyslu nepřímého ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, když toto sice bylo zcela soustředěno na osobu poškozené, avšak obviněný zjevně chtěl s poškozenou obnovit vztah, ono pronásledování nebylo jeho cílem, ale prostředkem k dosažení obnovení soužití s poškozenou (str. 10 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Rovněž nelze přehlédnout, že dovolatel si nemohl nebýt vědom, že jednotlivé útoky působí na poškozenou ve vzájemné návaznosti jeden na druhý a dohromady tvoří jeden celek. Rovněž byl prokazatelně zpraven o tom, že poškozená si tuto jeho „pozornost“ rozhodně nepřála. Jeho povědomí o možnosti vyvolat v ní obavy o zdraví pak souvisejí i s tím, co bylo uvedeno v předchozím odstavci. Snad jen zbývá doplnit, že takové pronásledování žen je i širokou veřejností vnímáno jako nebezpečné, nežádoucí a bezpochyby způsobilé vyvolat obavy ve smyslu skutkové podstaty §354 odst. 1 tr. zákoníku. Rovněž si nelze představit, že by obviněný nevěděl o nebezpečnosti stalkingu, a již vůbec nelze předpokládat, že by si neuvědomoval, že by jeho velmi intenzivní a dlouhotrvající jednání nebylo způsobilé vyvolat u poškozené strach z jeho osoby, zejména za situace, kdy jí různými nepříjemnostmi dokonce sám vyhrožoval.
52. Poslední dovolací výhrada se vztahovala k použití zásady subsidiarity trestní represe. Ta je upravena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu . Obviněný v daném směru uváděl, že společenská škodlivost posuzovaného jednání nedosáhla takové meze, aby se mohlo jednat o trestný čin. Ani v tomto bodě se s ním ovšem nelze ztotožnit. Zprvu je nutno zopakovat, že zjištěný skutek naplňuje všechny znaky skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku. Z hlediska aplikace ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku je pak velmi podstatné stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. V jeho bodě II. je formulován následující právní názor: „ Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. “
53. Je to právě citovaná pasáž stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu, která v posuzovaném případě poměrně kategoricky vylučuje aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Ve shodě s postojem obou soudů nižších instancí považuje i Nejvyšší soud jednání dovolatele za dosti intenzivní, a to s ohledem na četnost jednotlivých kontaktů i celkovou délku tohoto stalkingu. Též bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že pro poškozenou bylo chování jejího bývalého partnera nadmíru obtěžující a stresující. Bez významu není ani skutečnost, že obviněný, kromě vulgarit, slovních výhrůžek různého druhu a reálného sledování poškozené, přistoupil i k fyzickému násilí, když v přítomnosti její nezletilé dcery AAAAA poškozenou dne 4. 10. 2020 napadl, což vyplývá i z lékařské zprávy ze dne 5. 10. 2020. Ze všech okolností případu je tudíž zřejmé, že se jednalo spíše o klasickou formu nebezpečného pronásledování, která nijak nevybočila z běžného rámce obdobných případů trestné činnosti podřaditelné pod ustanovení §354 odst. 1 tr. zákoníku, tedy případů kdy již pravidelně dochází k odsouzení pachatele v trestním řízení a uložení příslušné sankce. Jinými slovy Nejvyšší soud určitě neshledal, že by předmětný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídal běžně se vyskytujícím trestným činům aplikované skutkové podstaty, naopak dospěl k závěru, že zmíněnou spodní hranici trestnosti svou společenskou škodlivostí spolehlivě překročil, a to až do úrovně typické trestné činnosti tohoto charakteru. Aplikace trestní represe je proto v posuzovaném případě zcela namístě.
54. Pokud obviněný svým dovoláním napadl rovněž výrok o trestu z rozsudku odvolacího soudu, jakož i výrok o náhradě škody, v tomto ohledu neuvedl jakoukoliv bližší argumentaci. V této souvislosti je tak třeba připomenout, že Nejvyššímu soudu nepřísluší domýšlet směr, jímž měl dovolatel v úmyslu námitky naplnit, a takové námitky pro svou neurčitost vyvolávají nepřezkoumatelnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 94/2013, a ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014).
55. Jen pro úplnost tak lze dodat, že soudy obou stupňů pečlivě posuzovaly všechny okolnosti rozhodné z hlediska druhu a výše ukládaného trestu, čímž dostály všem zákonným hlediskům vymezeným v §39 a §42 tr. zákoníku, jak vyplývá zejména ze strany 12 rozsudku soudu prvního stupně a str. 10 až 11 rozsudku odvolacího soudu. Peněžitý trest ve výměře stanovené soudem prvního stupně, s nímž se v jeho druhu a výměře ztotožnil i soud odvolací, je proto trestem přiléhavým, odrážejícím nejen závažnost jeho jednání, ale i schopnost nápravy a dosavadní bezúhonnost obviněného. Taktéž počet denních sazeb zcela odpovídá osobě obviněného i závažnosti jeho jednání, ale současně není nepřiměřeně přísným. Správně nalézací soud hodnotil i majetkové poměry obviněného pro účely stanovení výše denní sazby a proto odvolací soud shledal trest zcela přiměřeným. Rovněž Nejvyšší soud jej pokládá za přiléhavý a správný.
56. Ve vztahu k výroku o náhradě škody odvolací soud provedl korekci rozhodnutí okresního soudu, jak je v rozsudku blíže uvedeno, když k přiznané nemajetkové újmě uvedl, že jakkoli nemajetkovou újmu lze z hlediska její náhrady objektivizovat a vyjádřit v penězích poměrně obtížně, je zcela na místě pokusit se alespoň částečně vyvážit dopady jednání obviněného do sféry poškozené, byť samozřejmě plnou náhradu poskytnout nelze. Pokud shledal za adekvátní poškozenou požadovanou částku 20 000 Kč, neboť duševní útrapy, zejména v podobě stresu způsobeného strachem z dalších kroků obviněného, resp. z možné realizace jeho hrozeb a opakování již dříve prožitého příkoří jí bezesporu zasáhly značnou měrou, což ilustrují i výpovědi svědkyň a jí samotné, k tomuto jeho závěru nemá Nejvyšší soud jakýchkoli výhrad. Ostatně dovolatel v tomto směru ničeho nenamítá.
57. S ohledem na shora uvedené skutečnosti lze shrnout, že všechna rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku, jsou v jednoznačné shodě s obsahem provedených důkazů, pročež lze uzavřít, že obviněný svým jednáním naplnil skutkovou podstatu tohoto přečinu, a to jak po objektivní, tak subjektivní stránce. Nejvyšší soud tedy v napadeném rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, ani v rozsudku Okresního soudu v Prachaticích, či v rámci řízení, které vydání těchto rozhodnutí předcházelo, neshledal porušení zákona ve smyslu obviněným uplatněných dovolacích důvodů.
58. Soudy si byly vědomy tvrzení obviněného, že se předmětného jednání nedopustil, a již proto postupovaly při hodnocení důkazů řádně provedených v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. velmi obezřetně . Podle názoru Nejvyššího soudu se oba soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a nelze jim vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Námitky dovolatele již byly podrobně rozebrány v rámci odvolacího řízení, při kterém tyto námitky uplatňoval, přičemž již soud prvního stupně se jimi rozsáhle zabýval. Nejvyšší soud považuje za nadbytečné a v rozporu s pojetím dovolacího řízení, aby k námitkám, kterými se podrobně a náležitě zabývaly soudy nižších stupňů, opakoval již uvedené závěry, popř. hledal ještě další argumentaci, když na ni bylo již zcela vyčerpávajícím způsobem reagováno u soudů nižších instancí. Nejvyšší soud proto v tomto směru primárně odkazuje na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str . 2 - 11), a rovněž poukazuje na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (str. 2 - 10). Na podkladě obou dovoláním zpochybňovaných rozhodnutí je patrné, že nižší soudy věnovaly odůvodnění namítaného závěru potřebnou pozornost a dostatečně přesvědčivě a srozumitelně vyjádřily, že v daném případě není pochyb o tom, že obviněný spáchal předmětnou trestnou činnost. Nejvyšší soud konstatuje, že postupem soudů obou stupňů nebylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny ani z nich vyplývající zásada in dubio pro reo, jak je jím namítáno.
59. S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného J. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl pro jeho zjevnou neopodstatněnost. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 1. 2023
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu