ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.123.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 123/2023-131
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně L. V. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Alešem Janochem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 340/21, proti žalované obci Tursko , identifikační číslo osoby: 002 41 768, se sídlem v Tursku, Čestmírovo náměstí 59, zastoupené JUDr. Václavem Luťchou, advokátem se sídlem v Praze 3, náměstí Jiřího z Lobkovic 2406/9, o zaplacení 57 800 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 13 C 18/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2022, č. j. 22 Co 119/2022-103, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 501,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Aleše Janocha, advokáta se sídlem v Praze 1, Národní 340/21.
Odůvodnění:
1. Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Praze (dále také jen „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 10. 12. 2021, č. j. 13 C 18/2021-62, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 57 800 Kč s příslušenstvím a nahradit určené náklady řízení (výrok I.); dále bylo rozhodnuto o povinnosti k náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
2. Rozhodnutí odvolacího soudu je odůvodněno zjištěním a právním posouzením, že žalovaná v žalobou vymezeném období užívala pozemky ve vlastnictví žalobkyně (parc. č. XY a parc. č. st. XY v k. ú. XY), aniž by jí k tomu svědčil právní důvod (věcněprávní či obligační) a aniž by za užívání poskytovala žalobkyni náhradu, jíž proto soud žalobkyni přiřkl z titulu bezdůvodného obohacení (§2991a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) a její výši odvodil od hladiny obvyklého nájemného za užívání obdobných pozemků v daném místě a čase, zjištěného znaleckým posudkem. Nedůvodnou shledal i obranu žalované, že k pozemku získala právo odpovídající věcnému břemenu vydržením (v situaci, kdy její držbu by nebylo lze kvalifikovat jako oprávněnou), eventuálně že pozemky užívala oprávněně s oporou v zákonném věcném břemenu dle §59a zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vodní zákon“), kdy soud neměl za zjištěné okolnosti uvedené v hypotéze tohoto zákonného ustanovení.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu „v plném rozsahu“ podala dovolání žalovaná (dále také jen „dovolatelka“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že odvolací soud se napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, „resp. vyřešená právní otázka hmotného nebo procesního práva v tomto rozsudku řešená, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a má být dovolacím soudem posouzena jinak“. Za nesprávné dovolatelka označuje posouzení, při němž odvolací soud navzdory jí uplatněným tvrzením a v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí nepřihlédl k zákonnému věcnému břemenu podle §59a vodního zákona zatěžujícímu pozemek, na němž se nachází vodní dílo v jejím vlastnictví (čistírna odpadních vod), za které přísluší vlastníku pozemku nanejvýše jednorázová náhrada, jež podléhá promlčení a současně i vylučuje vznik bezdůvodného obohacení. V tomto směru dovolatelka uvádí, že jde o vodní dílo vybudované již v roce 1990, kdy začalo plnit svou funkci, nikoliv až v roce 2010, jak uvádí odvolací soud.
4. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
5. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
7. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že v případě pozemku zastavěného stavbou ve vlastnictví osoby odlišné od vlastníka pozemku povinnosti vlastníka pozemku strpět jeho užívání koresponduje povinnost vlastníka stavby poskytnout za užívání pozemku náhradu; neplní-li vlastník stavby tuto povinnost, obohacuje se tím na úkor vlastníka pozemku, neboť se nezmenšuje jeho majetek, ač by se tak v případě plnění uvedené povinnosti nepochybně dělo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4558/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3348/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5808/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 756/2019; z rozhodovací praxe Ústavního soudu srov. např. usnesení ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 268/14, nebo ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3490/13). K obohacení vlastníka stavby dochází přitom již ze samotného titulu vlastnického práva, které zakládá jeho oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3082/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 816/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4228/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4503/2017).
8. Citovaná judikatura je se zřetelem k obdobnému znění ustanovení §451 obč. zák. a §2991 o. z. použitelná i v poměrech občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 756/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016), kdy jde o skutkovou podstatu protiprávního užití cizí hodnoty dle §2991 odst. 2 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3090/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4573/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1881/2018).
9. V judikatorní praxi dovolacího soudu (i Ústavního soudu) pak není pochyb o tom, že institut bezdůvodného obohacení má povahu subsidiární a přichází do úvahy jen tam, kde nárok nelze odvodit z jiného právního titulu, pročež existuje-li speciální úprava náhrady za tzv. zákonné věcné břemeno, je vyloučen režim obecné úpravy občanskoprávní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1911/16, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2880/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3581/2020, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2125/2020).
10. Ustanovení §59a vodního zákona zakládá existenci zákonného věcného břemene a představuje řešení situací existujících z doby před účinností vodního zákona (tj. před 1. 1. 2002) a spočívajících především v tom, že vodní dílo je umístěno na cizím pozemku bez řádného právního důvodu. Pro vznik věcného břemene podle §59a vodního zákona je významné, zda k rozhodnému datu (tj. ke dni 1. 1. 2014) bylo na dotčeném pozemku umístěno vodní dílo vybudované před 1. 1. 2002, které se nestalo součástí pozemku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3631/2019). Ke vzniku zákonného věcného břemena (při naplnění hypotézy §59a vodního zákona) dochází dnem účinnosti zákona, kterým byla daná právní norma včleněna do právního řádu, tedy k 1. 1. 2014. K tomuto datu vzniká omezení vlastníka pozemku zákonným věcným břemenem (s účinky ex nunc, pro futuro ) a dochází taktéž ke vzniku nároku na náhradu za omezení vlastnického práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1720/2020). Z výše vyloženého plyne, že bylo-li by dáno právo žalobkyně na náhradu za omezení vlastnického práva dle §59a vodního zákona, byla by vyloučena možnost domáhat se za stejné omezení vydání bezdůvodného obohacení; jinými slovy, bezdůvodné obohacení v takovém případě vzniknout nemůže.
11. Jde-li pak o pojem vodního díla, je třeba rozlišovat vodní dílo jako předmět administrativněprávních vztahů, kterým lze poskytnout ochranu ve správním řízení podle vodního zákona, od stavby jako předmětu občanskoprávních vztahů, kterým lze poskytnout ochranu v občanském soudním řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2005, sp. zn. 22 Cdo 165/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 343/2020). Dovolací soud v rozsudku ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1427/2019, následně vyložil, že vodním dílem se stavba ve smyslu veřejného práva (bez ohledu na to, zda jde již o způsobilý předmět vlastnického práva – věc ve smyslu práva občanského – či nikoliv; viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2004, sp. zn. 28 Cdo 288/2004) stane okamžikem, kdy je způsobilá plnit funkce uvedené v §55 odst. 1 vodního zákona (ke stejnému závěru se Nejvyšší soud přiklonil také např. v rozsudku ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 22 Cdo 365/2021, či rozsudku ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 22 Cdo 95/2021).
12. Vyšel-li odvolací soud v posuzované věci ze skutkového zjištění (učiněného na podkladě do řízení přípustně vnesených tvrzení), že k dobudování čistírny odpadních vod (jež je dle tvrzení žalované vodním dílem) došlo v roce 2010 (a kdy k dalším skutečnostem uplatněným žalovanou až v odvolacím řízení v rozporu s ustanovením §205a o. s. ř., včetně okolností týkajících se případného provozování čistírny odpadních vod před uvedeným datem nepřihlížel), nelze jím učiněné právní závěry o absenci skutečností naplňujících hypotézu ustanovení §59a vodního zákona (jež zakládá existenci zákonného věcného břemene a představuje řešení situací existujících z doby před účinnosti zmíněného zákona) jakkoliv rozporné s výše reprodukovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, na níž v dovolání odkazuje i žalovaná.
13. Argumentuje-li dovolatelka, že k existenci zákonného věcného břemene soud musí přihlédnout ex lege, ani tyto její výtky nemůžou přípustnost dovolání založit, nejenom proto, že potencialitu zákonného věcného břemene dle §59a vodního zákona – navzdory žalovanou primárně uplatňované obraně o vzniku práva odpovídajícího věcnému břemeni vydržením – odvolací soud zvažoval, kdy ovšem i pro aplikaci tohoto žalovanou až v odvolacím řízení odkazovaného ustanovení musely by procesně relevantním způsobem vyjít v řízení najevo skutkové okolnosti naplňující hypotézu dané právní normy. Ze zásady soud zná právo nelze v žádném případě dovozovat iniciativu soudu k dohledání dalších skutkových okolností svědčících potenciálně (až na základě takto dohledané skutečnosti) aplikovatelné právní normě – v daném případě i o skutečnostech vážících se k vybudování vodního díla ve smyslu jeho způsobilosti plnit funkce stanovené vodním zákonem.
14. V situaci, kdy odvolací soud neměl za prokázané skutečnosti o vzniku legálního věcného břemene (a kdy jím současně učiněný závěr o absenci podmínek pro vznik práva odpovídajícího věcnému břemeni vydržením dovolatelka již ani nenapadá), nemůže být rozhodnutí odvolacího soudu v kolizi ani s tou dovolatelkou odkazovanou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, podle níž existence věcného břemene potlačuje případný nárok na vydání bezdůvodného obohacení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2880/2016; usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1911/16), resp. s judikaturou řešící otázku promlčení nároku na náhradu za omezení vlastnického práva zákonným věcným břemenem (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 22 Cdo 365/2021).
15. K argumentaci dovolatelky odlišným skutkovým stavem a přitom i zpochybňující soudem učiněná skutková zjištění nelze než připomenout, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 věty první o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu znovu srovnej i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Oprávněním k přezkumu skutkových zjištění soudů nižších stupňů dle účinné procesní úpravy dovolací soud nadán není a tyto závěry mu v dovolacím řízení nepřísluší revidovat (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10., ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6., a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17.).
16. Uvádí-li pak dovolatelka v dovolání (ve vztahu k vymezení jeho přípustnosti) i tolik, že „vyřešená právní otázka hmotného nebo procesního práva v tomto rozsudku řešená je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a má být dovolacím soudem posouzena jinak“, není z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva podle dovolatelky jde a kterými rozhodnutími byla tato otázka (podle mínění dovoltelky) dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně, resp. od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, či ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013).
17. K vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, jimiž mohlo by být řízení eventuálně zatíženo, a které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud (v souladu s §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.) přihlíží (jen) v případě přípustného dovolání; zmatečnosti ani jiné vady řízení přípustnost dovolání nemohou založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014).
18. Z uvedeného vyplývá závěr o nepřípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. (není-li naplněno žádné z tam vypočtených hledisek).
19. V části týkající se výroku o nákladech řízení je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
20. Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto, zatímco k nákladům žalobkyně jež se prostřednictvím svého zástupce z řad advokátů vyjádřila k dovolání, patří odměna advokáta ve výši 3 420 Kč [§6 odst. 1, §7 bod 5, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta v částce 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 781,20 Kč.
21. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 3. 2023
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu