ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.3518.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 3518/2023-984
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně: Římskokatolická farnost – prelatura Český Krumlov , se sídlem v Českém Krumlově, Horní 156, identifikační číslo osoby: 42396565, zastoupena JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 281/10, proti žalovaným: 1) Česká republika
– Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, 2) Rybářství Třeboň Hld. a. s. , se sídlem v Třeboni, Rybářská 801, identifikační číslo osoby: 46678191, zastoupena JUDr. Ing. Janem Zrzaveckým, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, za účasti vedlejších účastnic na straně druhé žalované: 1) ODEON a. s. , se sídlem v Brně, Josefská 425/25, identifikační číslo osoby: 63486725, a 2) Táborská investiční a. s. , se sídlem v Táboře, 9. května 678/20, identifikační číslo osoby: 63249766, obě zastoupeny Mgr. Vojtěchem Vyhnalem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Rudolfovská tř. 464/103, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 34 C 422/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. června 2023, č. j. 7 Co 365/2023-955, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované 1) náklady dovolacího řízení ve výši 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobkyně je povinna nahradit žalované 2) náklady dovolacího řízení ve výši 4.114,- Kč k rukám jejího zástupce, JUDr. Ing. Jana Zrzaveckého, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
IV. Ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejšími účastnicemi nemá žádná z účastnic a vedlejších účastnic právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 10. 2022, č. j. 34 C 422/2015-908, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že Česká republika je vlastníkem ve výroku I. specifikovaných pozemků v katastrálním území Lhota u Vlachnovic, Petrovice u Borovan a Vlachnovice – dále „předmětné pozemky“ (výrok I.), a žalobkyni uložil povinnost nahradit náklady řízení, a to žalované 1) ve výši 6.000,- Kč, žalované 2) k rukám jejího zástupce ve výši 163.480,- Kč, vedlejší účastnici 1) k rukám jejího zástupce ve výši 25.320,- Kč a vedlejší účastnici 2) k rukám jejího zástupce ve výši 11.720,- Kč (výroky II., III., IV. a V.).
2. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 28. 6. 2023, č. j. 7 Co 365/2023-955, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalobkyně nahradit náklady odvolacího řízení, a to žalované 1) ve výši 900,- Kč, žalované 2) k rukám jejího zástupce ve výši 12.013,72 Kč a vedlejším účastnicím k rukám jejich zástupce ve výši 8.040,- Kč (výroky II., III. a IV.).
3. Soudy obou stupňů, vázány právním názorem vyjádřeným v předchozím kasačním nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 2707/18 (označený nález, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz ), takto rozhodly o žalobě na určení vlastnického práva státu podané žalobkyní podle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“). Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobkyně není oprávněnou osobou dle ustanovení §3 zákona č. 428/2012 Sb. a v řízení postrádá aktivní legitimaci, neboť ani po část rozhodného období nebyla vlastníkem předmětných pozemků, pozbyla-li vlastnické právo již podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále „dekret č. 12/1945 Sb.“), ex lege ke dni jeho účinnosti, tedy ke dni 23. 6. 1945.
4. Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), spatřuje v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu. Namítá, že v restitučním řízení dle zákona č. 428/2012 Sb. je třeba hodnotit účinné provedení konfiskace. S odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20, ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 1975/20, ze dne 21. 12. 2021, sp. zn. I. ÚS 3918/19, a ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 361/21, akcentovala, že v přítomné věci vyšly najevo výjimečné skutkové okolnosti spočívající v kombinaci toliko formálně vyhlášené konfiskace na základě dekretu č. 12/1945 Sb. a faktického odnětí předmětných pozemků postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 142/1947 Sb.“), v rozhodném období. Dle mínění dovolatelky tak v poměrech projednávané věci konfiskační správní akt, jenž nevedl k účinnému provedení konfiskace, nelze pokládat za překážku naturální restituce dle zákona č. 428/2012 Sb., a tedy ani za důvod pro popření aktivní legitimace oprávněné osoby. Zdůraznila přitom, že v nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20, byla řešena shodná právní otázka jako v přítomné věci, a to i za totožných skutkových okolností, přičemž Ústavní soud v citované kauze shledal existenci výjimečných skutkových okolností opodstatňujících závěr o vyhovění restitučnímu nároku. Namítá také porušení svých ústavně garantovaných práv. Navrhla, aby dovolací soud výrok I. rozsudku odvolacího soudu zrušil.
5. Žalovaná 1) se ve vyjádření k dovolání žalobkyně ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl.
6. Žalovaná 2) ve svém vyjádření označila dovoláním napadený rozsudek za správný. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl, popřípadě zamítl.
7. Vedlejší účastnice se k dovolání žalobkyně nevyjádřily.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 28. 6. 2023 v řízení zahájeném u soudu prvního stupně dne 31. 12. 2015 (srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§237 o. s. ř.).
9. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Dovolání není přípustné, neboť žalobkyní nastolené právní otázky již byly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, odvolací soud se od judikaturou přijatého řešení neodchýlil a není žádného důvodu tyto otázky dovolacím soudem znovu posoudit odchylně.
11. Podle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. oprávněná osoba může podat soudu žalobu o určení vlastnického práva státu z důvodu, že věc z původního majetku registrovaných církví a náboženských společností byla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona převedena nebo přešla z majetku státu do vlastnictví jiných osob v rozporu s ustanovením §3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nebo v rozporu s ustanovením §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona; lhůta pro uplatnění výzvy k vydání věci počne běžet dnem nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bylo určeno vlastnické právo státu.
12. Podle ustanovení §1 zákona č. 428/2012 Sb. tento zákon upravuje zmírnění některých majetkových křivd, které byly spáchány komunistickým režimem církvím a náboženským společnostem, které jsou ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona státem registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi podle jiného právního předpisu (dále jen „registrované církve a náboženské společnosti“), v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 (dále jen „rozhodné období“) a vypořádání majetkových vztahů mezi státem a registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi.
13. Podle ustanovení §3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. oprávněnou osobou je právnická osoba zřízená nebo založená jako součást registrované církve a náboženské společnosti za podmínky, že v rozhodném období utrpěla tato osoba nebo její právní předchůdce majetkovou křivdu v důsledku některé ze skutečností uvedených v §5.
14. Podle ustanovení §8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb. věc nelze vydat v případě, že se jedná o věc konfiskovanou na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, nebo dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy.
15. Z dosavadní judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu vyplývá, že vyhovění nároku uplatněnému podle zákona č. 428/2012 Sb. musí předcházet kladný závěr o tom, je-li žalující subjekt osobou oprávněnou ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb., a domáhá-li se svého původního majetku tak, jak jej chápe zejména ustanovení §2 písm. a) řečeného zákona (k výkladu pojmu původní majetek viz blíže rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2380/2018, jenž je přístupný, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz ). Je nezbytné zkoumat, vznikla-li oprávněné osobě majetková křivda některým ze způsobů vypočtených v ustanovení §5 téhož předpisu (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016) a stalo-li se tak v rozhodném období podle ustanovení §1 jmenovaného zákona počínajícím dnem 25. 2. 1948 (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3921/2017, nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, body 94. a 176.).
16. Základním zákonným předpokladem aplikace zákona č. 428/2012 Sb. je tedy mimo jiné i okolnost, že k majetkové křivdě došlo v tzv. rozhodném období, jež zákonodárce vymezuje v ustanovení §1 citovaného zákona a jehož počátek určil datem 25. 2. 1948, tedy datem nástupu režimu, který již zcela vědomě, programově a trvale porušoval principy právního státu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1754/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2402/2019). Uvedený předpoklad nachází svůj odraz i v definici oprávněné osoby, jež vedle zahrnutí do výčtu osob pod písm. a) až d) ustanovení §3 zákona č. 428/2012 Sb. vyžaduje splnění podmínky majetkové křivdy v rozhodném období.
17. Judikatura Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je pak ustálena v závěru, že právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. byl dekret samotný; docházelo k ní tudíž k datu jeho účinnosti (dnem 23. 6. 1945), k němuž se předmětné nemovitosti staly majetkem Československého státu, přičemž následné konfiskační rozhodnutí (vyhláška či výměr okresního národního výboru, příp. okresní správní komise) mělo jen deklaratorní charakter (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. II. ÚS 317/96, nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 129/99, či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikované pod č. 477/2005 Sb.; dále přiměřeně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4716/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5583/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4922/2016).
18. Takto přijatý závěr má oporu v textu interpretovaného dekretu („S okamžitou platností a bez náhrady se konfiskuje...“; srov. §1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb.), jakož i v právní povaze konfiskace samotné; ta byla zvláštním způsobem nabytí vlastnického práva, tkvícím v právu veřejném, kterým nabýval na místě dosavadního vlastníka ke zkonfiskovaným věcem vlastnického práva „originárně, tj. bez odevzdání nebo intabulace, ze zákona zásadně stát“, nebylo-li konfiskační normou co do vlastnického práva stanoveno výslovně jinak (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 1947, sp. zn. Rv II 70/47, rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 12. 1946, sp. zn. 337/45, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1830/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1571/2020).
19. K otázce posuzování případných vad konfiskačního řízení se pak Ústavní soud vyjádřil ve svém – shora již citovaném – stanovisku ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, jež při řešení otázky, zda ke konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. došlo z hlediska restitučních předpisů v rozhodném období, nalezlo odraz i v judikatuře dovolacího soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4351/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 142/2009, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 1325/10, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3503/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1417/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 349/2009, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2223/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3886/2009, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 67/10). Ústavní soud v tomto stanovisku dovodil, že skutečnosti nastalé před 25. 2. 1948 a jejich právní následky, nelze-li na ně v taxativně stanovených případech aplikovat příslušná ustanovení restitučních zákonů, jsou dokonanými skutečnostmi jak z pohledu práva mezinárodního, tak i z pohledu práva vnitrostátního. Připustil však současně, že soudy v restitučním řízení jsou zcela výjimečně oprávněny posuzovat dopad správních aktů přijatých v rozhodném období z hlediska v úvahu připadajících restitučních titulů, přičemž, došlo-li jimi k dokončení sporu, který započal před počátkem rozhodného období, jest za restituční důvod považovat zneužití dekretu prezidenta republiky – např. svévolnou anulací rozhodnutí vydaného ve prospěch vlastníků, resp. jejich právních nástupců (srovnej např. nález ze dne 31. 8. 1998, sp. zn. IV. ÚS 309/97, publikovaný pod č. 91, svazek 11 Sbírky nálezů a usnesení).
20. Konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. tedy byla zákonným aktem, jejž nelze posuzovat z hlediska vad, nicotnosti či věcné nesprávnosti na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, není-li to zákonem výslovně připuštěno. Podle citovaného dekretu přitom zpravidla docházelo ke konfiskaci přímo ze zákona bez správního řízení, byl-li vlastník věci jako osoba, jejíž majetek konfiskaci podléhal, ze strany státních orgánů takto označen (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 155/03) a jestliže on sám nenavrhl, aby bylo rozhodnuto ve správním řízení, nebo vydání takového deklaratorního aktu neuznal za potřebné sám správní úřad. Tvrzení o vadách v konfiskačním řízení vydaného rozhodnutí tak samo o sobě není s to účinky konfiskace zpochybnit, neboť právním titulem přechodu vlastnického práva zde není tento správní akt, nýbrž dekret samotný (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5581/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4218/2017).
21. Judikatura již současně dovodila, že ani případné vady konfiskačního rozhodnutí nelze v civilním soudním řízení přezkoumávat. Takové vady přitom nezpůsobují ani nicotnost označeného konfiskačního výměru, kdy za nicotný by bylo lze označit správní akt vydaný absolutně věcně nepříslušným (nekompetentním) správním orgánem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1200/2014, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. II. ÚS 3780/2014).
22. V usnesení ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 28 Cdo 982/2021, Nejvyšší soud připomněl (ve vztahu k nynější žalobkyni), že pokud konfiskaci nelze účinně zpochybnit tvrzením o vadách konfiskačního řízení (konfiskační vyhlášky), je již sama konfiskační vyhláška (výměr) – je-li prokázáno, že skutečně směřuje proti dotčené osobě a nejde-li o paakt (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod. č. 11/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 911/2010) – dostatečným důkazem realizace konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. (přitom ovšem není vyloučeno prokázání konfiskace i jinými důkazy; srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 182/2019). S takto artikulovanými závěry – o realizaci konfiskace majetku právní předchůdkyně žalobkyně podle dekretu č. 12/1945 Sb. – se následně ztotožnil i Ústavní soud, který usnesením ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. IV. ÚS 337/22, odmítl ústavní stížnost podanou proti usnesení sp. zn. 28 Cdo 982/2021.
23. V usnesení ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2662/21 (bod 16.), s odkazem na stanovisko pléna ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, pak Ústavní soud uvedl, že není důvod se odchýlit od závěru, že právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. byl dekret samotný. Ke konfiskaci majetku docházelo k datu jeho účinnosti, k němuž se konfiskované věci staly majetkem státu, a následné konfiskační rozhodnutí mělo jen deklaratorní charakter. Z toho – podle Ústavního soudu – plynou i další závěry, především nemožnost zpochybnění účinků konfiskace tvrzením o vadách konfiskačního řízení, neomezení rozsahu konfiskace jen na některý majetek, či nedůvodnost požadavku o faktickém převzetí konfiskovaného majetku státem představujícím „uskutečnění konfiskační vyhlášky“ či „účinnost konfiskace“.
24. K problematice snahy státu osobovat si v rozhodném období vlastnické právo církevní právnické osoby k majetku, jenž byl konfiskován na základě dekretu č. 12/1945 Sb., již judikatura dovolacího soudu přijala ten závěr, že ani případný pozdější (oproti uvedené konkluzi o přechodu majetku na stát podle dekretu č. 12/1945 Sb. již ke dni 23. 6. 1945, odchylný) náhled státních orgánů na vlastnický režim předmětného majetku na výše uvedeném úsudku (o tom, že ke konfiskaci majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. došlo před rozhodným obdobím) nemůže ničeho změnit. Stát by takto totiž „rozhodoval“ o majetku (jeho výkupu), jenž mu v té době již vlastnicky náležel a výkupu tudíž ani nepodléhal [srovnej §16 odst. 1 zákona č. 142/1947 Sb., §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 46/1948 Sb.] – k tomu z judikatury dovolacího soudu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1313/2019, ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1754/2019, ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2402/2019, ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3669/2019, ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1012/2020, nebo ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4116/2019.
25. Bylo-li proto v posuzované věci prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně (Erzdechantei in Krumau) byla konfiskačním správním aktem vydaným na základě dekretu č. 12/1945 Sb. (vyhláška Okresní správní komise v Kaplici ze dne 18. 10. 1945, č. j. 120, která byla vyvěšena dne 1. 11. 1946 a sejmuta dne 16. 11. 1946) označena coby jeho adresát (osoba podléhající konfiskaci majetku), nabízí se jen ten závěr, že předmětné pozemky přešly z vlastnictví žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně, do vlastnictví státu již dnem účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb. (tj. dnem 23. 6. 1945), tedy před 25. 2. 1948 (jako počátkem rozhodného období; §1 zákona č. 428/2012 Sb.). Odvolací soud se tudíž dovoláním napadeným rozhodnutím (založeným na závěru o tom, že žalobkyně ve sporu o určení vlastnického práva vedeném za užití ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. není aktivně věcně legitimována, když k odnětí sporného majetku státem došlo mimo rozhodné období – §1 zákona č. 428/2012 Sb.) nikterak od výše citované judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil.
26. Odkaz dovolatelky na nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20, ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 1975/20, ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 361/21, a ze dne 21. 12. 2021, sp. zn. I. ÚS 3918/19, postrádá přiléhavost, jelikož uvedené nálezy je nutno chápat jako individuální rozhodnutí vydaná v kontextu (prokázané) skutkové situace konkrétní věci, v nichž Ústavní soud neměl z obecnými soudy zjištěného skutkového stavu za dostatečně prokázané, že konfiskační vyhlášky (výměry) byly „provedeny“. Povinnost náležitě zhodnotit, zda nemovitosti, jež jsou předmětem uplatněného restitučního nároku, byly také „účinně konfiskovány“, se ovšem (podle zmíněných nálezů Ústavního soudu) uplatní toliko v případech, jež je možné vzhledem ke specifickým a individuálním skutkovým okolnostem považovat za výjimečné (srovnej body 41. a 42. nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 361/21), takovouto situaci přitom Ústavní soud spatřuje například v situaci, v níž jsou konfiskační rozhodnutí ještě před rozhodným obdobím zrušena jako protizákonná, a současně stát před rozhodným obdobím předmětné nemovitosti ani nepřevzal (srovnej bod 49. nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 361/21). Citovanými nálezy Ústavní soud bezesporu neměl vůli popřít svoji dosavadní (shora citovanou) nálezovou judikaturu vycházející z plenárního stanoviska ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, jakož i nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2056/18, neboť v opačné situaci by Ústavní soud bezesporu volil postup, který předpokládá ustanovení §23 zákona č. 182/1993, o Ústavním soudu (srovnej body 48. a 49. nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 361/21).
27. V této souvislosti přitom nelze ztratit ze zřetele, že Ústavním soudem v nálezu sp. zn. II. ÚS 1920/20 (v něm prezentovaná argumentace pak byla převzata i do nálezů Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 1975/20, ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 361/21, a ze dne 21. 12. 2021, sp. zn. I. ÚS 3918/19), vyslovený požadavek zjišťování, zda konfiskační vyhláška (výměr) byla „provedena“, může vstupovat již do úvahy obecného soudu o tom, zda vyhláška o konfiskaci majetku skutečně směřuje proti dotčené osobě, tj. bylo-li označení konfiskací dotčeného subjektu v konfiskačním rozhodnutí určité. Takto vyslovené konkluze aproboval Ústavní soud v usnesení ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. IV. ÚS 337/22, bod. 12.
28. Ze shora rekapitulovaných skutkových zjištění soudů nižších stupňů se přitom podává, že o takovou situaci (jež by se vyznačovala specifickými a individuálními skutkovými okolnostmi, jež by bylo možné považovat za výjimečné) se v nyní projednávané věci nejedná, zejména již proto, že konfiskační vyhláška (Okresní správní komise v Kaplici ze dne 18. 10. 1945) nebyla před rozhodným obdobím zrušena jako protizákonná.
29. Výjimečné okolnosti nyní projednávané věci nelze spatřovat ani v tom, že by snad právní předchůdkyně žalobkyně nebyla v konfiskační vyhlášce označena dostatečně určitě a nezaměnitelně (že by zde byly pochybnosti, směřuje-li konfiskační vyhláška vůči této osobě). Takové závěry soudy nižších stupňů – v rovině skutkových zjištění – nečiní, přičemž jde o závěr korespondující konkluzím, k nimž soudy dospěly i v jiných obdobných sporech téže žalobkyně, v nichž měly za prokázané, že předchůdkyně (Erzdechantei in Krumau) je osobou identickou s tou, jež je takto (určitě a nezaměnitelně) označena v konfiskační vyhlášce Okresní správní komise v Kaplici ze dne 18. 10. 1945 (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 983/2020, ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. III. ÚS 1852/20; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1012/2020, ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1990/20; a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 28 Cdo 982/2021, ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. IV. ÚS 337/22).
30. S odkazem na shora citované usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2662/21 (jakož i závěry vyslovené Ústavním soudem naposledy v usnesení ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. IV. ÚS 337/22, vydaném v obdobné věci téže žalobkyně, jímž byl postup a závěry obecných soudů o tom, že majetek žalobkyně podléhal konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb., aprobován jako ústavně konformní), lze usuzovat, že za „výjimečnou okolnost“ nelze považovat ani to, zda stát před rozhodným obdobím předmětné nemovitosti převzal, neshledal-li Ústavní soud v odkazovaných rozhodnutích za důvodný požadavek, aby byl konfiskovaný majetek fakticky převzat státem.
31. S ohledem na soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav (jímž je Nejvyšší soud při rozhodování věci vázán) a shora citované konkluze proto nelze dospět k závěru, že by v nyní projednávané věci soudy nižších stupňů snad stíhala (Ústavním soudem v jeho některých rozhodnutích konstruovaná) povinnost náležitě zhodnotit, zda předmětné pozemky, jež jsou předmětem uplatněného restitučního nároku, byly také „účinně konfiskovány“, jestliže skutkové okolnosti nyní projednávané věci nelze – s ohledem na shora uvedené – považovat za výjimečné. Jinými slovy řečeno, závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20, o tom, že je nutné zkoumat, zda nemovitosti, jež jsou předmětem uplatněného restitučního nároku, byly také „účinně konfiskovány“ (resp. zda byla konfiskační vyhláška či výměr „provedeny“), v nyní projednávané věci aplikovatelné nejsou, nebyly-li naplněny – Ústavním soudem stanovené – podmínky pro takovýto postup.
32. Ostatně i ve svých dalších rozhodnutích týkajících se restituční materie normované zákonem č. 428/2012 Sb. Ústavní soud odmítl mechanickou aplikaci nálezů ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20, a ze dne 23. 3. 2021, I. ÚS 1975/20, bez zohlednění specifik toho kterého případu (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2023, sp. zn. II. ÚS 883/22, jakož i v něm odkazované usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. I. ÚS 3401/21, jímž Ústavní soud aproboval usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2522/2021, a v něm vyslovený závěr o účincích konfiskace majetku dle poválečných dekretů prezidenta republiky [obdobně jako již dříve učinil i nálezem ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2056/18 (s odkazem na závěry plynoucí ze stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05), či shora odkazovanými usneseními ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1990/20; ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. III. ÚS 1852/20; ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2662/21; a ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. IV. ÚS 337/22].
33. Kritizuje-li dovolatelka dále, že odvolací soud porušil její právo vlastnit majetek či právo na spravedlivý proces (podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), sluší se uvést, že závěry odvolacího soudu nepochybně nelze označit za odporující dovolatelkou zmíněným ústavně zaručeným právům jen z toho důvodu, že při respektování zákonné úpravy a výše citované ustálené judikatury dovolacího soudu a Ústavního soudu nebyly námitky vznesené žalobkyní shledány důvodnými.
34. Jelikož dovolání žalobkyně není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
35. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované 1) vznikly v dovolacím řízení náklady (podáním vyjádření k dovolání), je žalobkyně povinna žalované 1) tyto náklady představované paušální náhradou ve výši 300,- Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu) nahradit. V případě žalované 2) činí náhrada nákladů řízení celkovou částku 4.114,- Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 3.100,- Kč – §1 odst. 2, §2 odst. 1, §6 odst. 1, §8 odst. 1 a §9 odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč – §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupce žalované 2) je plátcem daně z přidané hodnoty [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a §14a odst. 1 advokátního tarifu a §23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů právního zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 714,- Kč. Vedlejším účastnicím žádné náklady dovolacího řízení podle obsahu spisu nevznikly.
36. Místem splnění náhradové povinnosti je přímo žalovaná 1), jíž byla náhrada nákladů dovolacího řízení přiznána. Pro žalovanou 2) je tímto místem její zástupce, který je advokátem (§149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení §160 odst. 1, část věty před středníkem a §167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalované domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 14. 12. 2023
JUDr. Michael Pažitný Ph.D.
předseda senátu