ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.58.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 58/2023-133
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně I. V., se sídlem v XY, identifikační číslo osoby: XY, zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Slunečné náměstí 2588/14, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, identifikační číslo osoby: 00006947, o zaplacení částky 63.900,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu po Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 42/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2022, č. j. 16 Co 133/2022-104, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 2. 2022, č. j. 11 C 42/2021-70, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 30.375,- Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 30.375,- Kč od 19. 5. 2021 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 33.525,- Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 33.525,- Kč od 19. 5. 2021 do zaplacení (výrok II.) a žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 34.912,- Kč (výrok III.).
2. K odvolání obou účastnic řízení Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 8. 2022, č. j. 16 Co 133/2022-104, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 30.375,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.), ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 2.700,- Kč (výrok III.).
3. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že dne 1. 2. 2016 bylo u Finančního úřadu pro Karlovarský kraj, územní pracoviště v Sokolově (dále též „FÚ“) zahájeno správní řízení ve věci uložení pokuty za porušení povinností podle zákona o účetnictví, jež byly zjištěny při daňové kontrole daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2014. Zahájení řízení bylo žalobkyni oznámeno sdělením FÚ dne 12. 7. 2017. Poté, kdy se žalobkyně k výsledkům kontrolního šetření dne 18. 7. 2017 vyjádřila, rozhodl FÚ rozhodnutím ze dne 11. 8. 2017, č. j. 704052/17/2407-60561-400677, o uložení pokuty ve výši 100.000,- Kč. Proti rozhodnutí FÚ podala žalobkyně dne 25. 8. 2017 odvolání, jež bylo se stanoviskem FÚ předloženo dne 6. 10. 2017 k přezkumu Odvolacímu finančnímu ředitelství (dále též „OFŘ“), jež rozhodnutím ze dne 15. 12. 2017, č. j. 53821/17/5200-11432-711778, rozhodnutí FÚ o uložení pokuty potvrdilo. Žalobkyně dne 22. 2. 2018 podala ke Krajskému soudu v Plzni žalobu, kterou se domáhala zrušení rozhodnutí OFŘ. Krajský soud v Plzni po obdržení vyjádření OFŘ k žalobě, včetně správního spisu, rozsudkem ze dne 29. 1. 2019, č. j. 57 Af 5/2018-66, rozhodnutí OFŘ zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Proti tomuto rozsudku podalo kasační stížnost dne 24. 4. 2019 OFŘ a samo svým rozhodnutím správní řízení dne 31. 5. 2019 přerušilo. Podnětu žalobkyně pro uplatnění opatření proti nečinnosti OFŘ Generální finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 11. 7. 2019, č. j. 61379/19/7700-20128-051118, nevyhovělo. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2019, č. j. 10 Afs 145/2019-57 (tento rozsudek je, stejně jako dále označená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, přístupný na webových stránkách Nejvyššího správního soudu http://www.nssoud.cz ), byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 1. 2019 s tím, že závěr soudu prvního stupně o neurčitosti obsahu výroku správního rozhodnutí není správný. Následně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 12. 11. 2019, č. j. 57 Af 5/2018-116, který nabyl právní moci dne 22. 2. 2020, žalobu zamítl. Dne 27. 2. 2020 podala žalobkyně proti tomuto rozsudku kasační stížnost a současně i ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 11. 2019 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2019; ústavní stížnost odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1192/20 (toto usnesení je, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, přístupné na webových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ). Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 25. 9. 2020, č. j. 10 Afs 72/2020-76, zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 11. 2019, jakož i obě správní rozhodnutí o uložení pokuty žalobkyni. Konstatoval, že správní delikt, pro nějž bylo vedeno správní řízení, je promlčen, neboť deliktní odpovědnost zanikla s účinností nové právní úpravy přestupkového práva ke dni 1. 7. 2017. Důvodnost aplikace novější právní úpravy vyplynula z toho, že byla pro žalobkyni příznivější. Současně Nejvyšší správní soud konstatoval, že právní posouzení věci vykazovalo značnou složitost způsobenou nejednoznačnou úpravou přechodných ustanovení, jež byla odstraněna až zásahem Ústavního soudu, který nálezy sp. zn. Pl. ÚS 15/19 a sp. zn. Pl. ÚS 4/20 přechodné ustanovení §112 odst. 2 zákona č. 250/2006 Sb., o odpovědnosti za přestupky, ve znění pozdějších předpisů (dále „přestupkový zákon“), jako protiústavní zrušil. Dne 8. 4. 2021 žalovaná žalobkyni sdělila, že ji nelze přiznat přiměřené zadostiučinění ve výši 63.900,-Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce správního a na něj navazujícího soudního řízení, a sice vzhledem k hmotněprávní a procesní složitosti případu a k počtu instancí, v nichž musela být věc projednána. Celkovou délku řízení tak nelze vnímat jako nepřiměřeně dlouhou.
4. Zjištěný skutkový stav odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) po právní stránce poměřoval ustanoveními §1, §5 písm. b) a §31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále „OdpŠk“). Odvolací soud se neztotožnil se soudem prvního stupně v úsudku, že by v poměrech projednávané věci měla být přiměřenost délky posuzovaného řízení komparována s délkou dvou řízení, jež v minulosti byla vedena u soudu prvního stupně. Konstatoval, že obě srovnávaná řízení trvala delší dobu a rozhodovalo v nich méně instancí. Připomněl, že v případě nároku na odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení je třeba vycházet z judikatury Nejvyššího soudu [ze Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále „Stanovisko“), a na něj navazující rozhodovací praxe Nejvyššího soudu; toto Stanovisko je, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ] a nikoliv z porovnávací metody založené na zjišťování výše satisfakce v obdobných případech, jež se uplatní v řízení o odškodnění nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím (zejména v trestním řízení). Východiskem pro závěr, zda posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, se – dle mínění odvolacího soudu – stalo hodnocení jeho složitosti (procesní i hmotně-právní). Odvolací soud dovodil, že řízení trvající tři roky a pět měsíců nelze označit za nepřiměřeně dlouhé, neboť úkony řízení na sebe navazovaly a nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by bylo možné hodnotit jako vady v postupu orgánů státu, jež by nárok na satisfakci zakládaly. Takový postup nebyl zjištěn ani v případě vydání rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 1. 2019, č. j. 57 Af 5/2018-88, jenž byl následně sice Nejvyšším správním soudem zrušen, nicméně nikoliv pro nepřezkoumatelnost, nerespektování závazného právního názoru instančně nadřízeného soudu nebo opomenutí dostupné judikatury vrcholných soudů na projednávanou věc aplikovatelné.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, jež má ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále „o. s. ř.“), za přípustné pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení právní otázky přiměřené délky řízení, je-li posuzované řízení postiženo opakovanými průtahy. Tyto průtahy v dovolání v pěti případech identifikuje a má za to, že závěry odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, vadně reflektovaly konkluze vyjádřené v označených rozhodnutích dovolacího soudu, přičemž cituje z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4987/2010, ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3025/2012, ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2198/2015, ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3783/2016, a ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2959/2017. Názor dovolatelky o nepřiměřené délce posuzovaného řízení je dále ve smyslu Stanoviska a konkluzí vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1916/2010, z nichž žalobkyně cituje, podpořen případem tzv. kvalifikované kasace, jež je vyjádřena v důvodech rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2019, č. j. 10 Afs 145/2019-57, jenž při zrušení (prvního) rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 57 Af 5/2018-66, prvoinstančnímu soudu vytkl, že nerespektoval závěry dovolatelkou označených rozsudků Nejvyššího správního soudu přístupných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího správního soudu. Vyslovila přesvědčení, že případ tzv. kvalifikované kasace nelze zúžit pouze na nerespektování závazného právního názoru předestřeného v rozhodnutí nadřízeného soudu soudem podřízeným, jak dovodil odvolací soud, a při řešení této otázky se tudíž odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe obsaženého ve Stanovisku, popřípadě se jedná o otázku v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud neřešenou. Dále dovolatelka uplatnila vadu řízení, jež měla mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci, a sice absenci postupu podle ustanovení §213b o. s. ř. v situaci, kdy odvolací soud, aniž by opakoval dokazování, založil bazální závěr o zamítnutí žaloby na přítomnosti kritéria složitosti, jenž ovšem účastníkům řízení nijak s předstihem nepředestřel, čímž učinil přijaté rozhodnutí pro dovolatelku překvapivým. V dovolání žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
6. Žalovaná ve vyjádření oponovala názoru žalobkyně o přípustnosti dovolání pro některou z vymezených otázek a uvedla, že ani důvod dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. nebyl uplatněn po právu. K jednotlivým dovolatelkou vymezeným případům průtahů v řízení podala žalovaná vlastní komentář s tím, že žádný z uvedených případů nelze za průtah ve věci považovat (a to i s přihlédnutím ke zvýšené procesní aktivitě samotné žalobkyně) tehdy, nepřekročil-li správní orgán lhůtu upravenou v ustanovení §71 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „správní řád“), respektive v ustanovení §71 odst. 3 písm. a) správního řádu, je-li řízení složité. K průtahům nemohlo, dle mínění žalované, dojít ani v soudním řízení před správními soudy, v nichž správní orgán vystupuje jako strana sporu a při provádění procesních úkonů využívá procesních práv, jež mu procesní předpis přiznává. K problematice průtahovosti v posuzovaném řízení žalovaná rovněž poukázala na kritérium individualizace každého řízení, jež je označené za průtažné, jak je petrifikováno ve Stanovisku a připomenuto v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1551/2017. Posuzované řízení přitom vzhledem ke složitosti věci způsobené rovněž dvoufázovou derogací ustanovení §112 odst. 2 přestupkového zákona Ústavním soudem nebylo možné označit za nepřiměřeně dlouhé a opačný závěr nelze, jak činí dovolatelka, opřít nejen o souhrnné konkluze Stanoviska, ale ani o dovolatelkou připomenutý rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1916/2010, jenž po skutkové i právní stránce poměřoval s posuzovaným řízením věc zcela odlišnou. Ve vyjádření žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§237 o. s. ř.).
8. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolání žalobkyně není pro žádnou ze dvou vymezených právních otázek ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se při jejich řešení od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil; v pořadí druhá dovolatelkou předestřená otázka, a sice posouzení nepřiměřené délky řízení a priori vždy, dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí některého z orgánů veřejné moci majícího podobu tzv. kvalifikované kasace, již byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena a eventualita ve vymezení hlediska přípustnosti dovolání žalobkyní, spočívající v ohledu na otázku dosud neřešenou, tak není dána.
10. Podle ustanovení §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
11. Podle ustanovení §31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení, a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
12. Nejvyšší soud již ve Stanovisku konstatoval, že relevantním hlediskem pro posouzení přiměřenosti délky řízení je tzv. globální, celkový, pohled na posuzované řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení lze tolerovat za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená, a naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Počátek řízení, zahajuje-li se (jako v posuzovaném řízení) z moci úřední, se kryje s okamžikem, kdy je rozhodnutí o jeho zahájení, doručeno účastníku a jeho konec spadá v jedno s okamžikem nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v posuzovaném řízení vydáno (Článek III. Stanoviska). Při posuzování přiměřenosti délky řízení je nutno vzít v úvahu dvě (začasto protichůdné) složky práva na spravedlivý proces, totiž právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníka. Již z tohoto důvodu není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu ustanovení §31a OdpŠk mohla být pokládána za přiměřenou. Je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Vychází se z kritérií, která jsou obdobným způsobem hodnocena i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Zmíněná kritéria nejsou jedinými, k nimž může soud při posouzení přiměřenosti délky řízení v konkrétní věci přihlédnout, budou ale zpravidla těmi zásadními (Článek IV. Stanoviska).
13. V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2402/2020, jež byl uveřejněn pod číslem 45/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud sjednotil rozhodovací praxi při posuzování otázky, zda lze ve smyslu ustanovení článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, §13 odst. 1 věta první a třetí, OdpŠk, §31a odst. 1 OdpŠk a Stanoviska při zadostiučinění i za majetkovou újmu způsobenou nesprávním úředním postupem spočívající v nepřiměřené délce správního a na něj navazujícího soudního řízení a v nepřiměřené délce správního řízení, na něž soudní přezkum nenavazoval (v obou případech s podmínkou, že předmětem řízení je základní právo nebo svoboda). V návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20, Nejvyšší soud pak v citovaném rozsudku velkého senátu aproboval ten názor, že ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod nepatří mezi ta ustanovení o základních právech, jichž se lze dle článku 41 odst. 1 Listiny domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí. Zákonodárce stanovením lhůt nevymezuje rozsah práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, a proto z ústavněprávního hlediska není samo o sobě zásadní dodržení zákonných lhůt, ale autonomní vyhodnocení, zda řízení bylo skončeno bez zbytečných průtahů v přiměřené lhůtě (bod 38. odůvodnění nálezu).
14. V poměrech projednávané věci je tudíž třeba považovat za správná a s judikaturou Nejvyššího soudu souladná ta východiska rozsudku odvolacího soudu, potažmo i rozsudku soudu prvního stupně, že přiznání zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se vztahuje i na řízení před správním orgánem a i na navazující řízení před soudem jako celkem (není splněna podmínka izolovaného posouzení každého z řízení z hlediska jeho přiměřené délky zvlášť) bez ohledu na to, zda v případě správního rozhodnutí byla (či nebyla) dodržena zákonná lhůta pro jeho vydání. I překročení zákonných lhůt dle ustanovení §71 odst. 1 a odst. 3 písm. a) správního řádu tak autonomní nárok na odškodnění nezakládají tehdy, nebylo-li řízení jako celek nepřiměřeně dlouhé.
15. Pro účely posouzení důvodnosti požadavku žalobkyně na poskytnutí zadostiučinění v penězích za nepřiměřenou délku řízení je třeba v individuálních poměrech posuzovaného řízení připomenout, že jeho počátek (uvažováno v intencích kritéria významu řízení pro poškozeného, jež zakládá i nejistotu poškozeného ohledně jeho výsledku) se váže k okamžiku, kdy bylo zahájení řízení žalobkyni oznámeno, tj. dne 12. 7. 2017. Konec posuzovaného řízení se zřetelem na jeho význam pro poškozeného se pak pojí s datem právní moci rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2020, č. j. 10 Afs 72/2020-76 (téhož dne nabyl rozsudek i právní moci), neboť s přihlédnutím k důvodům kasace (v pořadí druhého) rozsudku Krajského soudu v Plzni a obou rozhodnutí správních orgánů muselo být žalobkyni zřejmé, že pominula její nejistota o výsledku řízení; žalobkyně již na základě tohoto rozsudku nabyla poznatek o tom, že správní delikt, za nějž ji v řízení byla uložena sankce ve výši 100.000,- Kč, je promlčen, a tudíž již za něj nemůže být postižena; posuzované řízení tudíž trvalo tři roky a necelé tři měsíce (k vymezení počátku a konce řízení s ohledem na kritérium jeho významu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015, a další rozhodnutí Nejvyššího soudu v něm označená). Již pouze z tohoto důvodu nemůže obstát argumentace dovolatelky o jednotlivých průtazích v řízení před správním orgánem, pojí-li se s odkazem na lhůtu k vydání rozhodnutí o uložení sankce ve výši 100.000,- Kč ze strany FÚ, neboť toto rozhodnutí bylo vydáno v přiměřené lhůtě 30 dnů od okamžiku, kdy se žalobkyně o zahájení řízení proti ní vedeného dozvěděla. Její délka byla navíc ovlivněna zvýšenou procesní aktivitou žalobkyně popsanou v bodě 19. a 20. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a vyvolala potřebu, aby se správní orgán před vydáním rozhodnutí o sankci s obsahem podání dovolatelky seznámil. Pokud jde o opačný časový pól, tj. konec posuzovaného řízení, pak za délku řízení ovlivňující průtah nelze považovat dobu následující po právní moci rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2020, č. j. 10 Afs 72/2020-76, tedy ani období do vydání posledního rozhodnutí FÚ o zastavení řízení dne 12. 11. 2020, neboť jeho trvání v délce necelých dvou měsíců již nemohlo ovlivnit nejistotu žalobkyně o výsledku řízení, jenž byl již předznamenán shora citovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu.
16. Za průtahy v řízení nelze dále považovat činění takových úkonů správního orgánu, které nejsou spojeny s výkonem jeho zákonem vymezené pravomoci, při němž by měl vůči účastníku správního řízení vrchnostenské postavení, a postupoval či rozhodoval o jeho veřejných subjektivních právech a povinnostech. V takovém postavení správní orgán jako účastník řízení o kasační žalobě u Krajského soudu v Plzni, respektive v řízení o kasační stížnosti u Nejvyššího správního soudu [viz §69. §102, §105, §106 odst. 1 a 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 150/2002 Sb.“)] zjevně nebyl. Tím, že správní orgán (Odvolací finanční ředitelství) coby účastník řízení o kasační stížnosti využil svých procesních práv, která mu zákon č. 150/2002 Sb. přiznává (podat kasační stížnost, popřípadě i v podobě blanketní), nemohl způsobit průtah, k němuž by bylo možné při posouzení délky řízení, za nějž žalobkyně zadostiučinění žádá, jakkoliv přihlédnout.
17. Jediným průtahem, který lze orgánu veřejné moci klást v intencích úvah o nesprávném úředním postupu za vinu, je tak prodlení Odvolacího finančního ředitelství s vydáním rozhodnutí o odvolání žalobkyně proti rozhodnutí FÚ ze dne 11. 8. 2017 o uložení sankce ve výši 100.000,- Kč. Ze zjištění učiněného soudem prvního stupně se podává, že odvolání žalobkyně se stanoviskem prvostupňového správního orgánu bylo odvolacímu orgánu předloženo dne 6. 10. 2017. O tomto odvolání však bylo rozhodnuto až dne 15. 12. 2017, tedy oproti požadavku ustanovení §71 odst. 1, respektive odst. 3 správního řádu s prodlevou, jíž nepochybně za průtah označit lze. Protože se však jednalo o průtah v řádu několika týdnů (je třeba přihlédnout k tomu, že se odvolací orgán potřeboval určitý čas seznámit se spisem a koncipovat rozhodnutí a jeho důvody a o odvolání tudíž nemohl rozhodnout stricto sensu bezodkladně v řádu několika dnů od předložení věci instančně podřízeným správním orgánem) a s ohledem na výše uvedené se jednalo o průtah ojedinělý, nebyla jím celková délka posuzovaného řízení nijak významně ovlivněna. Za této situace pak nelze odvolacímu soudu, jak činí v dovolání žalobkyně, vytýkat, že se dovolatelkou tvrzenými průtahy v řízení (jejich mnohostí) nezabýval. Ostatně, odvolací soud tím, že přiměřenost délky posuzovaného řízení hodnotil skrze kritérium jeho složitost a důvodnost požadavku žalobkyně na zadostiučinění v penězích nespojil s tvrzenými průtahy s vydáním rozhodnutí v zákonné lhůtě, jež samy o sobě v režimu ustanovení §13 odst. 1 věta třetí OdpŠk, „odškoditelné“ nejsou, v konečném důsledku vyhověl judikatorním závěrům, jež žalobkyně zmiňuje v dovolání. Tyto konkluze přitom primárně vycházejí z článku III. a IV. Stanoviska, a rozhodnutí zmiňovaná v článku II. body 7. až 11. dovolání, na ně odkazují (zejména pak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4987/2010, ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2198/2015, ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2959/2017, a ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4785/2017).
18. V rámci kritéria postupu orgánu veřejné moci [§31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] lze státu přičítat prodloužení řízení v případě tzv. kvalifikované kasace. Tou je třeba rozumět takové případy, v nichž dojde ke zrušení rozhodnutí soudu nižšího stupně jen proto, že soud nižšího stupně nerespektoval závazný právní názor soudu vyššího stupně či nález Ústavního soudu, který mu byl z jeho úřední činnosti znám, popřípadě byl publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu [srovnej část IV. Stanoviska, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009, ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 14/2010, či ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3673/2021, v literatuře např. BIČÁK, V. §31a (Zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu). In: VOJTEK, P., BIČÁK, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 4. vyd. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 284]. Ve zrušovacím rozhodnutí musí být ale zřetelně uvedeno, že rozhodnutí soudu nižšího stupně je zrušováno právě z důvodu nerespektování právního názoru soudu vyššího stupně. Podobným případem je i situace, kdy rozhodnutí soudu nižšího stupně bylo zrušeno výlučně z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti nebo procesní vady soudu nižšího stupně (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1776/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. II. ÚS 1307/12).
19. V poměrech projednávané věci nebyly naplněny podmínky, aby soudy nižších stupňů shledaly posuzované řízení vedené před správními orgány, potažmo správními soudy, jako průtahové pro existenci rozhodnutí soudu vyššího stupně, jenž by rozhodnutí soudu nižšího stupně zrušil pro nepřezkoumatelnost, popřípadě pro nerespektování judikatorního závěru vyplývajícího z ustálené rozhodovací praxe vrcholného soudu (přístupné v příslušné sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, popřípadě ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu) nebo závazného právního názoru vyjádřeného v kasačním rozhodnutí soudu vyššího stupně (tzv. procesní závaznost). Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2019, č. j. 10 Afs 145/2019-57, jímž byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 57 Af 5/2018-66, a věc Krajskému soudu v Plzni vrácena k dalšímu řízení neobsahuje konstatování, že by důvodem zrušení byl některý z případů tzv. kvalifikované kasace, tedy - vzhledem ke znění dovolací námitky žalobkyně - nerespektování judikatorního závěru (názoru) v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu na řešení určité právní otázky přístupného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího správního soudu; není tudíž splněn předpoklad pro učinění závěru, aby posuzované řízení mohlo být již jen pro existenci případu tzv. kvalifikované kasace považováno za řízení průtahové. Sluší se pro úplnost dodat, že žádný ze čtyř rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2003, č. j. 5 A 73/2002-34, ze dne 31. 3. 2010, č. j. 1 Afs 58/2009-541, ze dne 27. 5. 2011, č. j. 5 Afs 53/2010-420, a ze dne 26. 9. 2018, č. j. 2 Afs 10/2018-45, které Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 15. 8. 2019, č. j. 10 Afs 145/2019-57, zmínil, stricto sensu neřešila právní otázku, na jejímž řešení byl rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 57 Af 5/2018-66, založen a jež tak hypoteticky mohly být podkladem pro prvotní řešení relevantní právní otázky ustaveném na odlišném právním názoru Nejvyššího správního soudu.
20. Podle ustanovení §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Protože v projednávané věci neshledal dovolací soud dovolání žalobkyně přípustným, nemusel se vadou řízení vytýkanou dovolatelkou zabývat. Přesto však považuje za vhodné k otázce překvapivosti řízení a její vazbě na povinnost odvolacího soudu postupovat ve smyslu ustanovení §213b odst. 1 o. s. ř. připojit stručný výklad.
21. Řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, také tehdy, jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. Nepředvídatelným, resp. překvapivým, je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu např. tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). Překvapivé není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak, než soud prvního stupně (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 694/2011, ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2649/2018). Za překvapivé (nepředvídatelné) lze tudíž považovat pouze takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, či ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, cit výše, či ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4706/2010).
22. Z pohledu právě provedeného výkladu nelze tudíž dovoláním dotčený rozsudek odvolacího soudu považovat za rozhodnutí překvapivé, neboť otázka, zda na přiměřenost délky řízení před správními orgány a správními soudy mělo vliv kritérium složitosti řízení, byla v důsledku skutečností tvrzených povinnou osobou možným předmětem posouzení již v řízení před soudem prvního stupně (viz obsah obranných tvrzení žalované vyplývajících z bodů 10. až 13. a 15. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Nejednalo se o skutečnosti, jež by se staly předmětem posouzení až v rozhodnutí odvolacího soudu. Bylo k nim totiž přihlédnuto již v řízení před soudem prvního stupně, byť pouze částečně, což soud prvního stupně vyjádřil redukcí výše požadovaného přiměřeného zadostiučinění (viz body 74. a 82. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Nesouhlas žalované se závěrem soudu prvního stupně o nepřiměřené délce řízení vzhledem k jeho složitosti ostatně vyplývá, byť spíše implicitně vzhledem k jeho stručné reprodukci, z odvolání žalované (viz bod 9. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Současně ovšem v poměrech projednávané věci platí, že odlišný právní názor odvolacího soudu - oproti závěru soudu prvního stupně - byl výsledkem jiného hodnocení skutečností zjištěných dokazováním a nijak nesouvisel s poučovací povinností soudu ve smyslu ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. (v poměrech odvolacího řízení ve smyslu ustanovení §213b odst. 1 o. s. ř.). Sluší se připomenout, že k poučení podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. (a obdobně podle ustanovení §213b odst. 1 o. s. ř.) je třeba přistoupit pouze v případě, že soud uvažuje o posouzení předmětu řízení podle jiných hmotněprávních norem, než odpovídá názoru účastníka (jímž není navíc soud vázán), vyvolá-li tento nesoulad v právní kvalifikaci potřebu doplnění dalších skutkových tvrzení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1586/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 137/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2696/2018). Postačují-li ovšem v řízení přednesená tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003). Protože k posléze uvedené situaci v poměrech projednávané věci došlo, nemohl být postup odvolacího soudu v řízení před ním vedeným poměřován závěry vyplývajícími z dovolatelkou odkazovaných rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1593/2009, ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 32 Odo 1292/2006, a ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 1702/2005, ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2050/2010, ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 583/2009, a ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 20 Cdo 1276/2011, jež navíc nejsou založeny na dovolatelkou tvrzeném porušení poučovací povinnosti soudu, v jehož důsledku došlo k vydání rozhodnutí v neprospěch toho účastníka řízení (pro neunesení některého z procesních břemen), jenž měl být soudem poučen. Všechna žalobkyní označená rozhodnutí dovolacího soudu se vyjadřují k jiné vadě řízení, a sice nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu z různých důvodů, jež však ani v jednom případě nesouvisely s nesplněním poučovací povinnosti vyvolané odlišným právním náhledem odvolacího soudu (oproti soudu prvního stupně) na projednávanou věc.
23. Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně není přípustné, a proto Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
24. Protože v dovolání žalobkyně brojila proti rozsudku odvolacího soudu, aniž by vymezila, že jej napadá jen v některých výrocích, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k výroku III. rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Proti tomuto výroku však není dovolání objektivně - ze zákona - přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
25. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované vznikly v dovolacím řízení náklady, je žalobce povinen žalované tyto náklady nahradit. Výše náhrady vychází z ustanovení §1 odst. 1, odst. 3 písm. a) a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu, a činí 300,- Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 8. 3. 2023
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu