ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.839.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 839/2023-588
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: Rytířský řád Křižovníků s červenou hvězdou , IČO: 00408026, se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/4, zastoupený JUDr. Ing. Jiřím Davidem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova 40/12, proti žalovaným: 1) hlavní město Praha , IČO: 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupené Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, a 2) Česká republika – Státní pozemkový úřad , IČO: 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO: 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, za účasti městské části Praha 14 , IČO: 00231312, se sídlem v Praze 14 , Bratří Venclíků 1073, jako vedlejší účastnice na straně žalovaného 1), o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 484/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2022, č. j. 54 Co 102/2022-555, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Jakuba Kotrby.
III. V poměru mezi žalobcem a žalovanou 2) nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
IV. V poměru mezi žalobcem a vedlejší účastnicí na straně žalovaného 1) nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 13. 10. 2022, č. j. 54 Co 102/2022-555, byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 27. 8. 2021, č. j. 18 C 484/2015-474, ve výroku II. změněn tak, že se zamítá žaloba o určení, že vlastníkem pozemků parc. č. 1774/8, 263/4, 263/3, 522/2, 254/4, 1779/1, 1780/1, 1780/3 a 1782/3 v k. ú. Hloubětín je žalovaná 2) /výrok I. rozsudku odvolacího soudu/; současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II., III. a IV. rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Předestřel otázku, zda bezúplatnému převodu pozemků parc. č. 263/4, 263/3, 522/2, 1774/8 a 254/4 v k. ú. Hloubětín ze státu na žalovaného 1) bránilo ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném do 31. 12. 2012, resp. ve vztahu k pozemkům parc. č. 263/4, 254/4 a 1774/8 v k. ú. Hloubětín, jež jsou zemědělského či lesního charakteru, ustanovení §29 zákona č. 229/19991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon o půdě“). Měl za to, že odvolací soud nastolenou otázku vyřešil odchylně od judikatury dovolacího soudu (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 1999, sp. zn. 23 Cdo 185/98, ze dne 11. 4. 2017, sp. zn, 28 Cdo 534/2015, ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5301/2015, a ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4153/2018), případně, že jde o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou (v poměrech ingerence Ministerstva financí dle ustanovení §47b zákona č. 92/1991 Sb.). Kladl dále otázku, zda ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, přešlo vlastnické právo k pozemkům parc. č. 1779/1, 1780/1, 1780/8 a 1782/3 v k. ú. Hloubětín ze státu na žalovaného 1) v situaci, kdy s nimi v rozhodné době (24. 5. 1991) hospodařil státní podnik Sady, lesy a zahradnictví. Měl za to, že se odvolací soud při řešení uvedené otázky odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu. Poukazoval přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5069/2017, ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4369/2007, ze dne 12. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 817/2006, ze dne 21. 3. 2003, sp. zn. 28 Cdo 99/2003, ze dne 24. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 470/2007, ze dne 8. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3122/2022, a ze dne 10. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 216/2022, a na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, a ze dne 11. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3412/18. Uváděl rovněž, že závěr odvolacího soudu o faktickém hospodaření žalovaného 1) s uvedenými pozemky je v extrémním rozporu s provedeným dokazováním.
3. Žalovaný 1) navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
4. Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
5. Dovolací soud ve své dosavadní rozhodovací praxi odmítá analogickou aplikaci blokačního ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012, mimo tzv. velkou privatizaci, kterou upravuje zákon č. 92/1991 Sb. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 501/2020, nebo ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 103/2021). S uvedeným judikatorním závěrem jsou tedy plně konformní konkluze odvolacího soudu, dle nichž souhlas Ministerstva financí s bezúplatným převodem majetku ze státu na žalovaného 1) udělený ve smyslu ustanovení §47b zákona č. 92/1991 Sb. (upravujícího postup likvidátora v průběhu likvidace „státní organizace“) s blokačním ustanovením §3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012, nikterak nekoliduje.
6. Ustanovení §47b zákona č. 92/1991 Sb., dle něhož musí likvidátor zpeněžovat majetek státních podniků (a jiných organizací uvedených v §1 zákona) zásadně toliko ve veřejné dražbě (jiným způsobem jen se souhlasem ministerstva), nacházející se v části šesté zákona (zvláštní, přechodná a závěrečná ustanovení), se totiž privatizace netýká. Privatizace dle zákona č. 92/1991 Sb. (srov. též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2858/2010) se realizuje toliko rozhodnutím o privatizaci vydaným na základě návrhu privatizačního projektu (§5 zákona) a následně uzavřením smlouvy nebo veřejnou dražbou (§14 zákona), anebo tzv. kuponovou privatizací (část čtvrtá zákona); likvidaci státního podniku (organizace) pod tento proces podřadit nelze.
7. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je dále ustálena v závěru, že ustanovení §29 zákona o půdě, jež omezovalo nakládání s věcmi, které původně náležely církvím a náboženským společnostem, negarantuje ochranu původního tzv. církevního majetku obecně, nýbrž brání převodům toliko toho majetku, který je předmětem zákona o půdě, tedy majetku zemědělského (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, uveřejněný pod číslem 38/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3301/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4784/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1590/2017; uvedený závěr je zastáván i Ústavním soudem – srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 232/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. III. ÚS 2918/16).
8. Ačkoliv lze dovolateli přisvědčit, že pro závěr o zemědělské povaze pozemku je rozhodující především naplnění faktického (materiálního) znaku, tkvícího v tom, že takový pozemek je anebo byl a nadále má být zemědělsky obhospodařován, případně že je nepostradatelný pro zemědělskou výrobu, resp. že jde o pozemek trvale určený k plnění funkcí lesů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5610/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3357/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3325/2018), nezakládá tato argumentace (uplatněná ve vztahu k pozemkům parc. č. 263/4, 254/4 a 1774/8 v k. ú. Hloubětín) přípustnost dovolání, neboť vychází z jiného skutkového stavu, než toho, na němž je založeno napadené rozhodnutí – odvolací soud zde měl totiž za prokázané, že pozemek parc. č. 263/4 v k. ú. Hloubětín, evidovaný jako ostatní plocha se způsobem využití zeleň, představuje plochu z podstatné části zastavěnou, oplocenou a obklopenou další zástavbou, jevící se bez jakékoliv perspektivy k zemědělskému obhospodařování, na pozemku parc. č. 254/4 v k. ú. Hloubětín, evidovaném jako ostatní plocha se způsobem využití jiná plocha, je sice situována cesta vedoucí lesem, nelze však uzavřít, že by sloužila lesnímu hospodářství a byla pro něj nepostradatelnou, a na pozemku parc. č. 1774/8 v k. ú. Hloubětín, evidovaném jako vodní plocha se způsobem využití vodní nádrž umělá, je umístěn Hořejší rybník, jenž však slouží k ryze rekreačním účelům (a nikoliv k chovu ryb či vodní drůbeže) a je obklopen parkem. Přípustnost dovolání nemůže pak založit ani polemika se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů o charakteru a způsobu využití předmětných pozemků. Není uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
9. Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu rovněž dovodila, že omezení nakládání s věcmi příslušejícími původně církvím a náboženským společnostem nebránilo takovým změnám v osobě vlastníka, jež se neprotivily smyslu majetkového vyrovnání s církvemi. Přechodem majetku na obce v režimu zákona č. 172/1991 Sb. (bez zřetele na to, zda k němu došlo předtím nebo poté, co nabyl účinnosti zákon o půdě) nebylo nikterak ohroženo zachování majetkového základu pro budoucí vypořádání s církvemi, jelikož majetek, jenž takto přešel na obce, nepozbýval svého statusu historického vlastnictví církví, a další právní dispozice s ním tedy zůstávaly limitovány §29 zákona o půdě, přičemž bylo výsostným právem zákonodárce rozhodnout, zda onen nezmenšený majetkový substrát umožní využít k naturálnímu uspokojení restitučních nároků církví tím, že obce coby veřejnoprávní korporace zařadí mezi povinné osoby; skutečnost, že při přijímání zákona č. 428/2012 Sb. bylo v posledku zvoleno řešení obce do výčtu povinných osob obsaženého v §4 tohoto zákona nezahrnující, nemohla zpětně delegitimizovat zvláštními právními předpisy uskutečněné a z hlediska šetření zájmu církví na restituci jejich historického majetku neproblematické přechody majetku ze státu na obce (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4784/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 794/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4185/2017).
10. Na základě teleologicky opodstatněné analogie (motivované snahou poskytnout církevním právnickým osobám efektivní prostředek pro odklizení překážek bránících uplatnění nároku na vydání majetku, který z právního hlediska nadále náleží státu, i tam, kde protiprávnost nespočívá v porušení zákonné blokace historického majetku církví, ale v jeho chybné evidenci coby vlastnictví veřejnoprávních korporací na základě tvrzeného, avšak dle zákona neproběhnuvšího přechodu) je však umožněno oprávněným církevním právnickým osobám ve sporech vedených podle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. namítat nejen porušení §29 zákona o půdě a §3 zákona č. 92/1991 Sb., nýbrž i zpochybnit existenci předpokladů přechodu majetku na obce podle zákona č. 172/1991 Sb. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4146/2017, ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5069/2017, ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4210/2017, ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1358/2018, ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2818/2018, ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3197/2018, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4119/2018, či usnesení ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4751/2017).
11. K přechodu vlastnického práva na obce dle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. je pak třeba – kromě existence vlastnického práva státu a formální existence práva hospodaření svědčícího národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce (o splnění těchto podmínek nebylo v posuzované věci sporu) – též moment faktický, totiž aby obce s danými věcmi ke dni účinnosti zákona také reálně hospodařily (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3987/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3042/2010). Požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. hospodařily ke dni účinnosti tohoto zákona, je třeba chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, a nakládá tedy s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření. Zajisté přitom nemusí jít vždy jen o hospodaření ve smyslu užívání věci, ale i v ostatním právním smyslu, zahrnujícím držbu věci a nakládání s věcí v souladu s právními předpisy upravujícími právo hospodaření (z dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu řešících uvedenou problematiku srov. např. i dovolatelem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 962/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 896/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1768/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4227/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 902/2015). Znaky pojmu hospodaření tak může naplňovat i přenechání věci do nájmu, případně do jiného dočasného užívání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 817/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2003, sp. zn. 28 Cdo 99/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 962/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3823/2008).
12. Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje ze zjištění, že s lesními pozemky parc. č. 1779/1, 1780/1, 1780/3 a 1782/3 v k. ú. Hloubětín v situaci, kdy k nim k 23. 11. 1990 příslušelo právo hospodaření Národnímu výboru hl. m. Prahy, žalovaný 1) v rozhodné době (k 24. 5. 1991) též fakticky hospodařil – prostřednictvím státního podniku Sady, lesy a zahradnictví, jehož zřizovatelem dle zakládací listiny z prosince 1988 byl Národní výbor hl. m. Prahy, shledal, že byly naplněny zákonné předpoklady přechodu vlastnického práva k nim ze státu na obec (žalovaného 1/) ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., nikterak se tím výše citované judikatuře (na níž není důvodu čehokoliv měnit) nezprotivil.
13. Kritizuje-li pak dovolatel závěry odvolacího soudu o tom, že s uvedenými lesními pozemky bylo žalovaným 1) hospodařeno prostřednictvím státního podniku Sady, lesy a zahradnictví, jde o polemiku se skutkovými a nikoli právními závěry. Pomíjí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17). Jakkoliv přitom dovolatel vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – výše řečenými výtkami zpochybňuje právě závěry skutkové, neboť jimi brojí proti hodnocení důkazů, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li (jak rozebráno i výše) z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím polemiky se skutkovými závěry odvolacího soudu tudíž ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Skutkové závěry odvolacího soudu ostatně korespondují provedenému dokazování (viz hospodářskou knihu zmiňovaného státního podniku obsahující popis hospodářské činnosti na předmětných pozemcích v době od 1. 1. 1984 do 31. 12. 1993 či zakládací listinu vystavenou Národním výborem hl. m. Prahy z prosince 1988, na jejímž základě byla stávající hospodářská entita transformována na státní podnik).
14. Předpoklady přípustnosti podaného dovolání tudíž s ohledem na výše uvedené v posuzované věci naplněny nebyly (§237 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl
(§243c odst. 1 o. s. ř.).
15. Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích II., III. a IV. o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
16. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Byť se u hlavního města Prahy (žalovaného 1/) presumuje personální vybavení dostatečné k tomu, aby bylo schopno kvalifikovaně hájit své zájmy bez pomoci advokátů (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2315/15, body 119 a násl., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2422/2016, ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 88/2017, a ze dne 8. 11. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2537/2017), v posuzované věci lze shledat náklady žalovaného 1) na podání vyjádření prostřednictvím advokáta účelnými, jde-li zde o věc vymykající se běžné agendě hlavního města Prahy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 399/2016). Proto, bylo-li dovolání žalobce odmítnuto, patří k nákladům žalovaného 1) odměna advokáta ve výši 3 100 Kč [§6 odst. 1, §7 bod 5., §9 odst. 4 písm. b) a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právního služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč (§13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 714 Kč. Žalované 2) ani vedlejší účastníci na straně žalovaného 1) žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
17. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 5. 2023
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu