ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.1133.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 1133/2022-859
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 1. 2023 o dovolání obviněného 1. T. D. , nar. XY, bytem XY, a obviněné 2. J. K. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 8 To 146/2022, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 38 T 112/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 3. 2022, sp. zn. 38 T 112/2021 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byli obvinění T. D. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) a J. K. (dále jen „obviněná“, popř. „dovolatelka“, společně „obvinění“, popř. „dovolatelé“) uznáni vinnými přečinem útisku podle §177 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku spáchaného v jednočinném souběhu se zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku [jednání pod bodem 1] a přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku [jednání pod bodem 2]. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustili tím, že:
1) obv. T. D., po předchozí vzájemné domluvě se svojí matkou obv. J. K., v úmyslu se obohatit, využili těžkého psychického vypětí, ve kterém se vlivem nepříznivých životních okolností, byť přechodně, nacházela poškozená J. K., nar. XY, která prožívala úmrtí svého manžela dne 4. 4. 2020, přičemž jí tyto okolnosti viditelně vedly k omezení volnosti v rozhodování a tudíž dne 11. 5. 2020 podepsala za přítomnosti svého vnuka, obviněného T. D., tak i dcery, obviněné J. K., na České poště s. p., XY, ul. XY, darovací smlouvu, kdy předmětem této darovací smlouvy byl konkrétně podíl 104/224 na domě a zahradě č.p. XY postavená na pozemku parcely č. XY o výměře 151 m 2 , dále pozemek parcely č. XY, o výměře 803 m 2 – zahrada, vše v k.ú. XY, obci XY, jak zapsáno na LV č. XY v katastru nemovitostí v Katastrálním úřadu pro XY, kterou jí předložili těsně před podpisem, kterou by za normálních okolností obviněnému T. D. zcela s určitostí nepodepsala, neboť vždy měla v úmyslu spoluvlastnický podíl na nemovitých věcech, který byl předmětem této darovací smlouvy, darovat svým dcerám J. K. a J. B. rovným dílem, přičemž následně došlo k převodu uvedeného daru darovanému T. D., kdy podepsání předmětné darovací smlouvy předcházel nátlak psychického rázu ze strany obviněného T. D. a obviněné J. K., kdy tito poškozenou nepravdivě informovali o tom, že v katastru nemovitostí není uvedena J. K. jako vlastník domu v němž bydlí, ale je tam uvedena její kamarádka M., přičemž předstírali snahu o nápravu a zajištění ochrany poškozené tak, že poškozená má dočasně nechat nemovitost formou darovací smlouvy přepsat na svého vnuka obviněného T. D., k čemuž následně došlo, a ten ji od té doby považuje za vlastní,
čímž poškozené J. K. způsobili škodu v celkové výši 5.813.130 Kč,
2) v přesně nezjištěné době od 14. 4. 2020 do 13. 5. 2020 v XY, ul. XY, převzal obviněný T. D., za přítomnosti své matky obviněné J. K., od poškozené J. K., nar. XY, finanční hotovost cca ve výši 995.000 Kč , kterou měli následně vložit na její účet vedený u České spořitelny, a.s., což neučinili, na účet J. K., nar. XY, vložili pouze 50.000 Kč a zbytek finanční hotovosti si obvinění přisvojili,
čímž poškozené, J. K., nar. XY, způsobili škodu v celkové výši cca 945.000 Kč.
2. Za uvedené trestné činy uložil soud prvního stupně obviněnému T. D. podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2,5 (dvou a půl) roků. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 48 (čtyřiceti osmi) měsíců. Obviněné J. K. pak uložil podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku jí výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 48 (čtyřiceti osmi) měsíců.
3. Podle §228 odst. 1 tr. ř. ve spojení s §2951 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“) byla obviněnému T. D. uložena povinnost nahradit poškozené J. K., nemajetkovou újmu ve výši 87 000 Kč. Rovněž obviněné J. K. byla podle §228 odst. 1 tr. ř. ve spojení s §2951 odst. 2 občanského zákoníku uložena povinnost nahradit poškozené J. K. nemajetkovou újmu ve výši 87 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená J. K. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 25. 3. 2022 ze dne 38 T 112/2021, podali dovolatelé prostřednictvím obhájce odvolání, které směřovali do všech výroků. Odvolání podala i poškozená J. K. do výroku o náhradě škody. O podaných odvoláních rozhodl Městský soud v Praze (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 8 To 146/2022, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. sám znovu rozhodl tak, že obviněné uznal vinnými přečinem útisku podle §177 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku spáchaného v jednočinném souběhu se zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku [jednání pod bodem 1] a přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku [jednání pod bodem 2]. Podle skutkových zjištění tohoto soudu se trestné činnosti dopustili tím, že:
1) obžalovaný T. D., po předchozí vzájemné domluvě se svojí matkou obžalovanou J. K., v úmyslu se obohatit, využili těžkého psychického vypětí, ve kterém se vlivem nepříznivých životních okolností, byť přechodně, nacházela poškozená J. K., nar. XY, která prožívala úmrtí svého manžela dne 4. 4. 2020, přičemž jí tyto okolnosti viditelně vedly k omezení volnosti v rozhodování a tudíž dne 11. 5. 2020 podepsala za přítomnosti svého vnuka, obžalovaného T. D., tak i dcery, obžalované J. K., na České poště s. p., XY, ul. XY, darovací smlouvu, kdy předmětem této darovací smlouvy byl konkrétně podíl 104/224 na domě a zahradě č.p. XY postavená na pozemku parcely č. XY o výměře 151 m2, dále pozemek parcely č. XY, o výměře 803 m2 – zahrada, vše v k.ú. XY, obci XY, jak zapsáno na LV č. XY v katastru nemovitostí v Katastrálním úřadu pro XY, kterou jí předložili těsně před podpisem, kterou by za normálních okolností obžalovanému T. D. zcela s určitostí nepodepsala, neboť vždy měla v úmyslu spoluvlastnický podíl na nemovitých věcech, který byl předmětem této darovací smlouvy, darovat svým dcerám J. K. a J. B. rovným dílem, přičemž následně došlo k převodu uvedeného daru darovanému T. D., kdy podepsání předmětné darovací smlouvy předcházel nátlak psychického rázu ze strany obžalovaného T. D. a obžalované J. K., kdy tito poškozenou nepravdivě informovali o tom, že v katastru nemovitostí není uvedena J. K. jako vlastník domu v němž bydlí, ale je tam uvedena její kamarádka M., přičemž předstírali snahu o nápravu a zajištění ochrany poškozené tak, že poškozená má dočasně nechat nemovitost formou darovací smlouvy přepsat na svého vnuka obžalovaného T. D., k čemuž následně došlo, a ten ji od té doby považuje za vlastní,
čímž poškozené J. K. způsobili škodu v celkové výši 5.813.130 Kč,
2) v přesně nezjištěné době od 14. 4. 2020 do 13. 5. 2020 v XY, ul. XY, převzal obžalovaný T. D., za přítomnosti své matky obžalované J. K., od poškozené J. K., nar. XY, finanční hotovost ve výši minimálně 950.000 Kč, kterou měli následně vložit na její účet vedený u České spořitelny, a.s., což neučinili, na účet J. K., nar. XY, vložili pouze 50.000 Kč a zbytek finanční hotovosti si obžalovaní přisvojili,
čímž poškozené, J. K., nar. XY, způsobili škodu v celkové výši minimálně 900.000 Kč.
5. Za uvedené trestné činy uložil soud druhého stupně obviněnému T. D. podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2,5 (dvou a půl) roků. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 48 (čtyřiceti osmi) měsíců. Obviněné J. K. uložil podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku jí výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 48 (čtyřiceti osmi) měsíců.
6. Současně byla obviněnému T. D. podle §228 odst. 1 tr. ř. ve spojení s §2951 odst. 2 občanského zákoníku uložena povinnost nahradit poškozené J. K. nemajetkovou újmu ve výši 87 000 Kč. Podle §228 odst. 1 tr. ř. ve spojení s §2951 odst. 2 občanského zákoníku byla rovněž obviněné J. K. uložena povinnost nahradit poškozené J. K. nemajetkovou újmu ve výši 87 000 Kč. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena dále povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody této poškozené částku ve výši 900 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená J. K. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti rozsudku soudu druhého stupně ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 8 To 146/2022, podali obvinění prostřednictvím obhájce společné dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. do všech výroků, neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] a dále že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení [§265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].
8. Obvinění namítají, že z odůvodnění napadeného rozsudku je cítit předpojatost vůči jejich osobám, kdy soud prvního stupně jejich výpovědi automaticky shledal jako účelové, přičemž na rozsudek soudu prvního stupně se rozsudek soudu druhého stupně odvolává. Akcentují, že napadený rozsudek je založený pouze na výpovědi poškozené z přípravného řízení, když svědkyně si u hlavního líčení nedokázala ničeho vybavit. Výpověď poškozené má být podpořena výpovědí svědkyně M. Dovolatelé ovšem zdůrazňují, že jejich výpovědi jsou naopak konzistentní, když shodně uvádějí, že poškozenou nenutili k převodu nemovitosti, tento se uskutečnil na žádost poškozené, přičemž bylo prokázáno, že i v minulosti chtěla nemovitost darovat svědkyni M. Napadený rozsudek je tedy v rozporu s provedeným dokazování, pokud soud uvedl, že poškozená měla vždy v úmyslu spoluvlastnický podíl na nemovitostech převést svým dcerám rovným dílem.
9. Dále tvrdí, že soudy nižších stupňů se odvolávají na pořízenou audionahrávku, aniž by se zabývaly tím, zda se jednalo o použitelný důkaz, neboť nahrávka byla pořízena svědkyní M. a nikoliv orgány činnými v trestním řízení, a není vůbec patrné, zda byla nahrávka pořízena se souhlasem poškozené. Namítají, že soud vůbec neposuzoval část výpovědi poškozené, která je podsunována poškozené svědkyní M. Mají za to, že se nejedná o spontánní projev poškozené. Rovněž uvádí, že soud neměl dostatečně nastudovaný spisový materiál, přičemž napadají jeho závěr o podpisu darovací smlouvy u notáře, když se tak stalo na poště. Zdůrazňují, že brali na poškozenou zřetel, ale jelikož k podpisu převodní smlouvy na nemovitost je nutný ověřený podpis, nebylo možné, aby podpis byl realizován bez účasti poškozené. I sama poškozená si pletla místa, když uváděla, že darovací smlouva jí byla předložena u notářky. Z obsahu spisu ovšem vyplynulo, že poškozenou odvezli k notářce za účelem sepsání závěti a nikoliv k podpisu darovací smlouvy.
10. Soud se podle jejich názoru taktéž nezabýval jejich námitkou stran časového nesouladu mezi uzavřením darovací smlouvy a oznámením tohoto tvrzeného protiprávního jednání příslušným orgánům. Poškozená totiž několik měsíců užívala předmětnou nemovitost bez jakékoliv výtky vůči nim. Soud sice hovoří o tom, že poškozená je osobou laickou, ovšem na druhou stranu přehlíží, že poškozená po několika měsících procitne a začne se domáhat vrácení daru s poukazem na její tíseň. Současně je již na prvý pohled logické, že tato změna chování poškozené nebyla pouze z vnitřních pohnutek, když o změně vlastnictví poškozená sama ani nevěděla (výslovná citace dovolání, bod 6 dovolání).
11. Podle jejich názoru soud založil závěr o jejich vině pouze na výpovědi poškozené, aniž by ovšem hodnotil ostatní důkazy v souvislostech. Ohledně uvedení poškozené v omyl obvinění namítají, že výpověď poškozené je časově neurčitá, rozbíhavá a nepřesná. V rámci hlavního líčení si poškozená nebyla schopna k tomuto skutku prakticky ničeho vybavit. Soud sice hovoří o dalších důkazech v podobě výslechů svědků, ale tyto důkazy jsou toliko nepřímé, neboť jejich výpovědi jsou založeny pouze na tom, co jim údajně bylo řečeno poškozenou. Upozorňují na výpověď svědkyně P., která poškozenou nazvala lhářkou. Tvrzení o uvedení v omyl poškozené je tak v rozporu s provedenými důkazy. Namítají, že upozorňovali na časové rozdíly, když se s paní M. [svědkyně T.] obviněný setkal až dne 3. 6. 2020 a obviněná až při hlavním líčení. Protože v řízení nebylo prokázáno, že by obvinění o paní M. věděli v době uzavření darovací smlouvy, nelze vzít za prokázaný závěr, že uvedli poškozenou v omyl tvrzením o přepisu nemovitosti na paní M.
12. Ve vztahu k trestnému činu útisku a znaku „nutí“ není obviněným jasné, jakým způsobem nutili poškozenou k podpisu darovací smlouvy. Ze spisu naopak vyplynulo, že darovací smlouva byla uzavřena dne 11. 5. 2020 a podpisy byly připojeny na České poště (viz ověřovací doložka). Poukazují na výpověď ověřujícího úředníka, který potvrdil, že nikdo nikoho nenutil k podpisu. Je tedy zřejmé, že k žádnému nucení k uzavření smlouvy nedošlo, a proto nemohla být ani naplněna skutková podstata trestného činu útisku. Proto konstatují, že skutkový závěr soudu je v rozporu s provedenými důkazy. Obvinění dále vytýkají, že se napadený rozsudek nedostatečně vypořádal s definičním znakem tísně, když soud uzavřel, že poškozená byla v tísni v důsledku smrti manžela. Obvinění jsou ovšem přesvědčeni, že v případě subsumpce pod skutkovou podstatu trestného činu nelze vycházet pouze z obecných předpokladů ve společnosti, ale je nezbytné závěr soudu opřít o provedené dokazování, a že se soud již vůbec nezabýval souvislostí mezi tvrzenou tísní a uzavřením darovací smlouvy. Proto nelze hovořit o naplnění skutkové podstaty trestného činu útisku.
13. Za spekulaci považují závěr soudu, že poškozená měla v úmyslu uzavřít se svědkyní M. návrh darovací smlouvy, který by pamatoval na vypořádání ostatních vnoučat poškozené. Tento závěr soudu je tedy opětovně v rozporu s provedenými důkazy, když návrh této smlouvy jako důkaz nebyl proveden. Naopak z provedených důkazů vyplývá, že poškozená měla v úmyslu převést nemovitost na svědkyni M. a nebylo prokázáno, že by tak činila pod nátlakem. Tato historická souvislost je plně kontextu jejich obhajoby, že sama poškozená o své vůli měla zájem nemovitost převést na obviněného D. Vůle poškozené převést nemovitost je dále potvrzena písemným prohlášením obviněného D. o tom, že může poškozená nemovitost dále užívat a stvrzeným podpisem poškozené.
14. Dále nebyly podle jejich názoru naplněny znaky kvalifikované skutkové podstaty, neboť nebylo prokázáno, že uzavření darovací smlouvy bylo vedeno úmyslem získat značný prospěch. Z důvodu neprokázání uvedení poškozené v omyl nemohl být naplněn ani trestný čin podvodu, neboť soud se nezabýval příčinnou souvislostí mezi tvrzeným omylem a jednáním poškozené. Obvinění opětovně poukazují na zájem poškozené nemovitost převést.
15. Ve vztahu k druhému skutku namítají dovolatelé, že závěry soudů jsou postavené opětovně toliko na výpovědi poškozené. Skutečnost, že někteří ze svědků uvedli, že poškozená měla v hotovosti peněžní prostředky, nevypovídá ničeho o tom, že tyto prostředky předala obviněným, přičemž v řízení nebyla řešena ani otázka předaných prostředků. O jejich výši nevypovídá ničeho ani existence obálek. Soud taktéž zcela přehlédl naprosto nelogické zápisy, které si poškozená zaznamenávala (svorkou připsána číslovka 500 000 k 10 000 a 40 000) – poškozená si pletla jednotky (desítky a tisíce). Z provedeného dokazování tedy vůbec nevyplynulo, že by poškozená disponovala hotovostí 995 000 Kč a že by jim tuto částku předala, neboť žádný ze svědků u předávání nebyl. Akcentují, že ačkoliv bylo u nich provedeno podrobné finanční šetření ohledně jejich majetku včetně jejich rodiny, žádné takovéto prostředky nebyly nalezeny. Soud tedy vůbec nepostupoval podle základní zásady trestního práva in dubio pro reo , ačkoliv pochybnosti o tom, zda přijali od poškozené vyšší částku hotovosti, jsou značné. Obvinění i napadají nezabýváním se jejich osobnostním profilem, když poukazují na svoji bezúhonnost s nadstandartními majetkovými poměry a soud tedy neměl a priori jejich výpovědi označit jako účelové.
16. Dovolatele rovněž namítají, že ani ve vztahu k jednomu z nich není odůvodněn závěr o spolupachatelství. Tento závěr nelze omezit na pouhé konstatování o předchozí vzájemné domluvě, aniž by k tomuto existoval jediný důkaz. Rozporují mimo objektivní stránky trestného činu i nezabývání se její subjektivní stránkou. Soud neodůvodňuje na základě, jakých skutečností dovozuje, že z jejich strany byl dán úmysl podvést poškozenou nebo zpronevěřit její peněžní prostředky. Obvinění závěrem uvádí, že v rámci řízení nebyl zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností. Tím došlo k porušení §2 odst. 5 tr. ř. Za další nesprávné právní hodnocení věci považují postup, kdy se soud vůbec nezabýval zásadou subsidiarity trestní represe podle §12 tr. zákoníku. Ve vztahu k prvému skutku bylo možné nepochybně poskytnout adekvátní ochranu poškozené prostředky civilního práva. Stejně tak bylo možno postupovat ve vztahu k druhého skutku. Soud tedy vůbec nevysvětlil důvod, pro který je nutno v dané věci postupovat podle trestně právních předpisů.
17. Obvinění proto v závěru dovolání navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
18. Obvinění se současně obrátili na soud prvého stupně s návrhem, aby předseda senátu dle §265h odst. 3 tr. ř. podal návrh na odklad výkonu rozhodnutí, a to v části náhrady újmy. Podle nich při zdravotním stavu poškozené je naprosto vyloučeno, že by poškozená zcela dobrovolně finanční prostředky vydala. Navíc pozdější úhradou poškozené žádná újma nevznikne.
19. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 8. 12. 2022, sp. zn. 1 NZO 977/2022, nejprve stručně zrekapituloval průběh trestního řízení a zvolené dovolací důvody, jejichž zákonné znění doslovně dovolatelé v dovolání citovali, bez bližšího rozlišení jejich alternativ, jež jsou z jejich strany uplatňovány. Předně uvádí, že uplatněné námitky jsou pouhým opakováním obhajoby obviněných z řízení před soudem prvního stupně a výhrady z jejich řádných opravných prostředků, s nimiž se oba soudy vypořádaly. Taková situace by měla vést zásadně k tomu, že dovolání obviněných povede k rozhodnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Námitku předpojatosti odvolacího soudu hodnotí jako námitku založenou na pocitech obviněných, kterou není možno podřadit pod ani jeden z označených dovolacích důvodů. Nadto předpojatost (spíše podjatost) soudu nelze založit na tom, že soud vyhodnotil výpověď obviněných v rozporu s tím, jak by to obviněným vyhovovalo.
20. Ohledně založení napadeného rozsudku toliko na výpovědi poškozené státní zástupce uvádí, že věrohodnost poškozené byla podpořena i závěry znaleckého posudku MUDr. Vlastimila Tichého a PhDr. Jiřího Klose, Ph.D., ovšem s podporou dalších důkazů tuto její výpověď potvrzujících. Konzistentnost výpovědi obviněných rozhodně neznamená její neomylnost a důvěryhodnost obviněnými předkládané skutkové verze. Co se týče použití slova „vždy“ v návaznosti na úmysl poškozené spoluvlastnický podíl na nemovitých věcech darovat svým dcerám rovným dílem, připouští, že takové vyjádření přesně nekoresponduje se zjištěním, že poškozená v minulosti řešila i možnost převodu svého podílu na nemovitostech na vnučku svědkyni M. Rozhodně však toto ne zcela výstižné vyjádření skutečné vůle poškozené k rozhodnému okamžiku nelze považovat za rozhodné skutkové zjištění, které by mělo být zásadní z pohledu naplnění znaků trestného činu útisku či trestného činu podvodu.
21. Námitku stran použitelnosti audionahrávky podřazuje státní zástupce pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé alternativě. O opodstatněnou výhradu se však nejedná. Stran přípustnosti nahrávek komunikace pořízených soukromou osobou jako důkazu v trestním řízení, uvádí, že tu nelze srovnávat se způsobem získání takových nahrávek orgány činnými v trestním řízení a neuplatní se zde ani analogicky §88 tr. ř. Naopak, dosavadní rozhodovací praxe v zásadě možnost použití i kontroverzněji obstaraných soukromých záznamů třetími osobami o pachatelích jako důkazu v trestním řízení umožňuje. Přípustnost těchto nahrávek není vyloučena ani judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek Evropské soudu pro lidská práva ze dne 12. 7. 1988 ve věci č. 10862/84 – Schenk proti Švýcarsku). Tato přípustnost nahrávky získané soukromou osobou bez iniciativy orgánů činných v trestním řízení a priori nevylučuje. Je však také důležité to, zda se nejedná o důkaz jediný či osamocený. O takový případ se však ve zde posuzované trestní věci nejedná.
22. Ohledně nesprávného odůvodnění o dostavení se poškozené k ověření jejího podpisu na jednání k notáři jde podle státního zástupce jen o formulační nepřesnost, přičemž rozhodující je, že ve skutkové větě již soud v souladu se skutečností uvedl, že k podpisu došlo na České poště. Z provedeného dokazování taktéž zřetelně vyplývá, proč byly ze strany poškozené započaty právní kroky až s určitým časovým odstupem od doby, kdy obvinění poškozenou uvedli v omyl a současně využili její tísně. Povahu prostého odlišného hodnocení důkazů pak mají argumenty obviněných ohledně tvrzení, že v době skutku nevěděli o existenci svědkyně T. Jak však z dokazování vyplynulo, ta se s poškozenou znala velmi dlouhou dobu před úmrtím manžela poškozené, přičemž mezi příbuznými poškozené bylo dobře známo, že poškozenou navštěvovala, což se ovšem dědečkovi obviněného nezamlouvalo a nepřál si to. O paní M. tudíž musela dobře vědět i obviněná, která se s poškozenou minimálně několikrát do roka setkávala a udržovala s ní běžný příbuzenský kontakt.
23. Za námitku hmotněprávní povahy považuje státní zástupce námitku absentujícího znaku skutkové podstaty přečinu útisku podle §177 odst. 1 tr. zákoníku, která je doplněna i argumentací skutkovou o rozporu závěru soudu s provedenými důkazy, z nichž je poukázáno na ověřovací doložku na darovací smlouvě a na vyjádření ověřujícího úředníka. Zdůrazňuje, že přečinu útisku podle §177 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného nutí, zneužívaje jeho tísně nebo závislosti, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Tíseň je stav, byť přechodný, vyvolaný nepříznivými okolnostmi, které vedou k omezení volnosti v rozhodování. Objektem tohoto trestného činu je svobodné rozhodování člověka. Vedle znaku existence stavu tísně nebo závislosti na straně poškozeného je to také nucení jiného k tomu, aby zneužívaje tohoto stavu něco konal, opominul nebo trpěl. Tento odlišný znak musí být naplněn také odlišnou skutkovou okolností, která vyjadřuje to, k čemu je poškozený jednáním pachatele nucen. Pachatel jej musí úmyslně zneužít, aby takovým postupem jiného donutil k aktivnímu (komisivnímu) jednání - konání ( dare , facere ), či k pasivnímu (omisivnímu) chování – opominutí nebo trpění ( omittere , pati ). Pachatel vnucuje svoji vůli poškozenému a stejně jako při vydírání, tentokrát však mírnějšími prostředky, jej nutí k chování s právně relevantními důsledky. V předmětném případě je podle názoru státního zástupce ze skutkové věty dobře patrno, jakou měla poškozená skutečnou vůli s naložením se svým podílem na předmětných nemovitostech. Tato vůle se rozcházela s tím, k čemu ji obvinění svým jednáním donutili, když ji zneužívaje její tísně související s předchozím úmrtím jejího manžela, který jí byl po mnoho desítek let životní oporou a partnerem, neočekávaně zavezli k pobočce pošty a za pomoci lsti, kdy tíseň poškozené ještě podpořily vyvoláním obavy ze ztráty nemovitého majetku a přístupu k němu, ji za vzájemné součinnosti donutili k podpisu připravené darovací smlouvy. I z důvodu, že nucení nespočívalo v přímém použití násilí, pohrůžce násilí nebo jiné těžké újmy, ale na vůli poškozené působilo plíživým a méně znatelným způsobem, není nikterak překvapivé, že si pracovník pošty, kterému pochopitelně nebyly známy všechny souvislosti a vzájemné vztahy mezi příbuznými poškozené, ani stav tísně na její straně, ničeho neobvyklého nevšiml a ani nemusel.
24. S dovolateli nesouhlasí ani v jejich výhradách k naplnění znaku „tísně“, který následně vymezil. Zvláště tíživá situace charakteristická pro tíseň se vyznačuje naléhavou potřebou, jejíž uspokojení není do značné míry v možnostech osoby, která se ve stavu tísně ocitla. K naplnění tohoto znaku se musí jednat o situaci nikoli běžnou, nýbrž o situaci zvlášť tíživou, která v důsledku mimořádných těžkostí a nesnází vede k podstatnému omezení volnosti v rozhodování, kterou jinak člověk v obdobné situaci disponuje. Konstatování stavu tísně není v posuzovaném případě založeno na obecných předpokladech, jak tvrdí obvinění, ale na provedeném dokazování ke smrti manžela poškozené, k okolnostem, které toto úmrtí provázely (stav pandemie), době, která od v době dokonání skutku uplynula, vysokému věku poškozené. Poškozená se po několika desítkách let ocitla v obývaném bytě sama, zůstalo na jejích bedrech řešení nejen běžných životních situací, nýbrž i mimořádných záležitostí spojených s pohřbem, způsobem naložení s ostatky zemřelého v době pandemických restrikcí, řešení dědictví včetně způsobu naložení s nemovitým majetkem, ohledně něhož byla ze strany obviněných u poškozené vyvolána obava o jeho osud a ztrátu dispozice s nimi. Psychický stav, v jakém se poškozená nacházela v období, kdy došlo k ataku obviněných na svobodu její vůle, byl pak dobře zaznamenán ve výpovědi svědkyně T.
25. Státní zástupce ani nesouhlasí s námitkou, že nebylo prokázáno naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty přečinu útisku podle §177 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku v podobě jednání v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného značný prospěch. Připomíná, že tento kvalifikovaný znak trestného činu útisku je naplněn i za situace, kdy pachatel žádný prospěch nezíská. Obviněný svým jednáním reálně dosáhl toho, že značný prospěch získal. Aby tohoto značného prospěchu dosáhl, musel za součinnosti obviněné činit aktivní právní kroky. Nelze tudíž dost dobře tvrdit, že obviněný nemovitý majetek ve značné hodnotě nabyl jaksi nedbalostně či dokonce nevědomky. Pokud prvoinstanční soud připustil případnou motivaci obviněných, aby zamezili eventuální majetkové ztrátě v případě neuvážených právních kroků poškozené, jako možnou, nic to nemění na zjištění, že takového soudem připuštěného motivu se obvinění rozhodli dosáhnout prostřednictvím vlastního obohacení.
26. Ve vztahu k zavinění, státní zástupce předestřel obecná východiska k nepřímé formě podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Ve věci je dán nepochybně i znak uvedení jiného (poškozené) v omyl, v důsledku něhož poškozená přistoupila k požadavku na převod nemovitostí darovací smlouvou na obviněného. Obvinění u poškozené uměle vyvolali obavy z hrozící ztráty vlastnických oprávnění jejich příbuzných k předmětným nemovitostem. Právě tato hrozba, jež neměla reálný podklad, za spolupůsobení stavu tísně, v němž se poškozená po úmrtí manžela a za spolupůsobení dalších okolností (věk poškozené, pandemický stav atd.) nacházela, vedla poškozenou k tomu, že přistoupila na naléhavý požadavek obviněných a listiny stran darování podepsala.
27. Charakter prostého odlišného hodnocení ve věci provedených důkazů mají z pohledu státního zástupce námitky dovolatelů ohledně skutkových zjištění odvolacího soudu v případě skutku pod bodem 2) výrokové části napadeného rozsudku, neboť soudy v odůvodnění svých rozhodnutí logicky vyjevily, na podkladě, jakých důkazů učinily skutkové zjištění ohledně minimální výše částky, kterou poškozená obviněnému za přispění obviněné svěřila. Použití zásady in dubio pro reo na místě nebylo, protože odvolací soud o předání finanční hotovosti a její výši pochybnost neměl. Pochybné by naopak bylo, pokud by si poškozená náhle bezprostředně po smrti manžela za zprostředkování své dcery a jejího syna usmyslela zakládat druhou vkladní knížku za situace, kdy již jednu vkladní knížku měla, přičemž na tuto novou vkladní knížku by se rozhodla vložit pouze částku 50 000 Kč a zbývající sumu peněz, v nepoměrně vyšší hodnotě, jejíž existence byla důkazně podložena z několika důkazů (výpovědi hned několika svědkyň), by si nadále ponechala v hotovosti. Státní zástupce předestírá, že soudům rovněž nelze vyčítat, že by se nezabývaly osobními a majetkovými poměry obviněných. Majetkové poměry obviněného, jak je deklaroval při výslechu v hlavním líčení, sice jistě jsou dobré, ale nikoli natolik nadstandardní, že by měly zcela vylučovat motivaci využit možnosti obohacení a nadbytečnost majetkového prospěchu v podobě nabytí vlastnictví k nemovitostem v XY, nadto spoluvlastnického podílu k rodinnému domu na lukrativním místě nedalo širšího centra a v blízkosti stanice metra.
28. Závěrem státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněných odmítl v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť meritorní rozhodnutí není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání a deklarovaný důvod dovolání nebyl naplněn. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
29. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
30. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými, naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
31. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
32. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
33. Z podaného dovolání obviněných je patrné, že v něm uplatňují dovolací důvody podle §265 odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Extrémní rozpor spočívá v tom, že skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení ovšem není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013) než soudy nižších stupňů. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu, který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soud.
34. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
35. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
36. Na základě shora naznačených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti podaných dovolání. Předně vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že obvinění v rámci podaného dovolání uplatňují z velké části stejné námitky jako v řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto na jejich obhajobu dostatečně reagovaly, tedy zabývaly se jí. V souvislosti s námitkami, které obvinění uplatnili v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že v situaci, kdy obvinění v rámci dovolání opakují shodné námitky, které uplatnili před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná.
37. Bez ohledu na shora uvedené závěry přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněných. Dovolací soud musí předně zdůraznit, že v rámci dovolání není ze strany dovolatelů rozlišeno, které námitky se vztahují k jednotlivým dovolacím důvodům, tyto námitky jsou jaksi uplatněny v souhrnu. Přes tento jistý nedostatek se Nejvyšší soud dovolací argumentací obviněných věcně zabýval a posoudil její relevantnost z pohledu jednotlivých uplatněných dovolacích důvodů. Obecně lze konstatovat, že námitky dovolatelů týkající se použitelnosti soukromé nahrávky jako důkazu v trestním řízení lze formálně podřadit pod dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tvrzení o nenaplnění všech znaků skutkových podstat trestných činů, kladených obviněným za vinu, lze rovněž byť s velkou dávkou tolerance, podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když ovšem lze mít za to, že v tomto směru podstatná část námitek dovolatelů z hlediska svého obsahu nepřesahuje pouhou polemiku se závěry soudů nižších stupňů ohledně toho, jak měly který důkaz hodnotit. Jako právně relevantní vyhodnotil Nejvyšší soud rovněž námitku subsidiarity trestní represe, kterou je možno podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Stran rozporovaného naplnění úmyslného jednání u zločinu podvodu a útisku je nutno uvést, že obvinění z převážné většiny rozporují hodnocení důkazů a zjištěný skutkový stav. Ostatní námitky nelze pod zvolené, ale ani žádné jiné, dovolací důvody podřadit.
38. Obecně k argumentaci obviněných stran způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů lze konstatovat následující. Rozsah dokazování je v rámci trestního řízení limitován ustanovením §2 odst. 5 tr. ř., podle kterého musí soud zjistit takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Takto podle Nejvyššího soudu soudy nižších stupňů v předmětné věci postupovaly. V tomto směru je třeba podotknout, že obvinění byli uznáni vinnými na základě komplexního hodnocení všech provedených důkazů, které soudy nižších stupňů na rozdíl od obviněných hodnotily nejen jednotlivě, jak to činí právě obvinění, ale i v jejich souhrnu tak, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.
39. Předně musí Nejvyšší soud akcentovat, že v projednávané věci neshledal rozpor mezi provedeným dokazováním, zjištěným skutkovým stavem a jeho právní kvalifikací (jak bude ještě dále rozvedeno), natož extrémní. Jelikož dovolatelé v rámci své argumentace implicitně v komplexním chápání podaného dovolání namítají i tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy, skutkovým stavem a právní kvalifikací [viz dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], považoval Nejvyšší soud za potřebné alespoň ve stručnosti předestřít podrobněji obecná východiska tzv. extrémního rozporu.
40. Obecně ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy, skutkovým stavem týkajícím se výroku o vině a právní kvalifikací, byť obvinění výslovně nepoužili termín „extrémní rozpor“ považuje Nejvyšší soud za nutno zdůraznit následující. Vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, je a vždy bylo s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat v dovolacím řízení v těch případech, kdy byl dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), když existence extrémního rozporu ve znění účinného zákona naplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz nález Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006 sp. zn. ÚS II. 669/05, obdobě např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Nestačí a nikdy ovšem ani nestačilo pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Zároveň je nutné zdůraznit, že §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009).
41. Zde se sluší ještě poznamenat, že existenci extrémního rozporu není možno dovozovat jen z toho, že soudy na základě provedeného dokazování dospěly k závěru, že obvinění se trestné činnosti dopustili. Samotná skutečnost, že soudy hodnotily provedené důkazy odlišně než obvinění, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).
42. Nejvyšší soud považuje za vhodné z pohledu námitek obviněných, toliko na podporu závěru, že v případě obviněných skutečně nejde o případ tzv. extrémního nesouladu, v jeho výkladu Ústavním soudem, za nutné uvést, že soud prvního stupně k náležitému objasnění věci provedl všechny potřebné důkazy tak, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Lze zároveň konstatovat, že soud prvního stupně prováděl nejen důkazy navržené obžalobou, ale i důkazy navržené obhajobou, takže důkazy neprováděl selektivním způsobem. V tomto směru je také třeba zdůraznit, že ani dovolatelé v dovolání nezpochybňují rozsah provedeného dokazování, nýbrž způsob hodnocení důkazů soudy nižších stupňů . Tyto provedené důkazy následně hodnotil, jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Soud prvního stupně vyslechl jak obviněné, tak poškozenou a svědky (D. R., D. Z., M., P., T., K., B., Č.), provedl jako důkaz záznam hovoru mezi poškozenou a její vnučkou (svědkyně M.), provedl listinné důkazy (např. výpisy z bankovních účtů, darovací smlouvu, smlouvu o zřízení účtu), a vyslechnul zpracovatele znaleckého posudku na osobu poškozené , když následně logicky zdůvodnil svůj hodnotící postup. V tomto směru lze poukázat na přesvědčivé písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz body 45–46 rozsudku soudu prvního stupně), byť lze připustit, že toto je poněkud stručnější. Obdobně postupoval soud druhého stupně (viz body 13–17 rozsudku soudu druhého stupně), který dostatečným způsobem reagoval na uplatněné odvolací námitky obviněných.
43. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že uváží-li se způsob, jakým se soudy s jednotlivými ve věci provedenými důkazními prostředky vypořádaly, neshledal v postupu soudů nižších stupňů vady a zjistil, že jejich rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole, podané závěry jsou předvídatelné a rozumné, korespondují s fixovanými závěry soudní praxe a nejsou výrazem svévole (libovůle). Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněných podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10). Nejvyšší soud proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)]. Soudy ve věci stanovený rozsah provedeného dokazování byl pak dostatečný k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností, a opatřené důkazy vinu obviněných v potřebné míře bez pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce jednak přímých, jednak navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo jen z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12).
44. Obvinění rovněž namítají předpojatost soudu vůči jejich osobám, neboť soudy měly shledat jejich výpovědi účelovými. Předně je třeba uvést, že tyto námitky nejsou podřaditelné pod žádný ze zvolených dovolacích důvodů. Bez ohledu na tento závěr je nutno zdůraznit, že trestní právo pojem „předpojatost“ nezná, zná jen pojem „podjatost“, a s tím související vyloučení orgánů činných v trestním řízení z projednávání konkrétní věci (§30 odst. 1 tr. ř.). V rámci dovolacího řízení pak lze skutečnost, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., který obvinění v dané věci neuplatnili. Nad rámec tohoto závěru je vhodné pouze uvést, že dovolatelé v dovolání ani fakticky nenamítají podjatost (v jejich podání předpojatost) soudců, ale pouze subjektivně vyjadřují nesouhlas se závěry soudu prvního stupně, konkrétně jak soudy hodnotily jejich výpovědi. Lze jen stručně uvést, že není důvodem podjatosti, jestliže soudy hodnotily provedené důkazy jinak, než si představovali obvinění, včetně jejich výpovědi a obvinění následně pouze vyslovili toto svoje podezření na základě hodnocení jejich výpovědi jako účelové, neboť je mimo jiné oprávněním nalézacího soudu hodnotit provedené důkazy, každý důkaz zvlášť i ve vzájemných souvislostech s dalšími důkazy. Takovou námitku lze tedy vyhodnotil pouze jako skutkovou námitku směřující do způsobu hodnocení důkazů.
45. Z podaného dovolání je dále nepochybné, že obvinění zejména zpochybňují věrohodnost poškozené, a to ve vztahu k oběma skutkům, kterými byli uznáni vinnými, když zdůrazňují, že tato před soudem prvního stupně vypovídala poněkud zmateně. I tato dovolací argumentace stojí mimo zvolené dovolací důvody, když fakticky směřují do způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Přesto považoval Nejvyšší soud za vhodné na ni stručně reagovat.
46. Nejvyšší soud musí nejprve konstatovat, že se s touto námitkou vypořádaly již soudy nižšího stupně, na jejichž závěry Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje, neboť se s nimi plně ztotožňuje (viz body 45–46 rozsudku soudu prvního stupně, viz body 13–15 rozsudku soudu druhého stupně). Pro úplnost Nejvyšší soud zdůrazňuje, že věrohodností poškozené se zabývaly znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie, kteří se již v rámci písemného vyhotovení znaleckého posudku a následně v rámci hlavního líčení se s věrohodností poškozené vypořádali. Z vyjádření znalců není pochyb o tom, že byť u poškozené počíná demence, tak její vnímání není patologicky narušeno, tato uvádí informace, které sama prožila a pamatuje si je. Navíc podle znalců právě její kognitivní porucha a mentální kapacita podstatně její schopnost podat naučenou a vymyšlenou výpověď omezuje. Oba znalci se také vyjádřili k schopnosti poškozené posuzovat následky svého jednání, když podle znalců (viz výpověď MUDr. Tichého) poškozená nebyla schopna zejména objektivně posoudit a ověřit si pravdivost tvrzení obviněných, ohledně tvrzeného vlastnictví svědkyně M. T. k její nemovitosti, včetně toho, že podle znalců poškozená jedná zkratkovitě a nepřemýšlí, pokud koná ve velkém spěchu. Navíc podle znalců právě v důsledku úmrtí manžela s opatření související s COVIDEM byla více ovlivnitelná. Znalci se taký vyjádřili k samotné výpovědi poškozené u hlavního líčení, když se zabývaly jejím projevem u hlavního líčení, její určitou roztržitostí a určitou „zabíhavostí“ (viz č. l. 651 a násl.). Lze tedy mít za to, že otázce věrohodnosti poškozené soudy nižšího stupně věnovaly náležitou pozornost, když si byly vědomy právě její roztržitosti a určité nesoustředěnosti u hlavního líčení. Současně je třeba akcentovat, že soudy nižších stupňů závěr o vině obviněných nepostavily toliko na její výpovědi, nýbrž na pečlivém hodnocení všech provedených důkazů. Jinak řečeno, soudy nižších stupňů svůj závěr o vině nezaložily toliko na výpovědi poškozené, nýbrž na skutečnosti, že výpověď poškozené nestojí osamocena, ale je podporována dalšími důkazy, na které poukazuje soud prvního stupně (viz výpověď svědkyně M., pořízené audionahrávka, výpovědi svědků, zejména z řad osob stojících mimo rodinné příslušníky). Lze tedy uzavřít, že závěr o věrohodnosti poškozené nestojí toliko na závěrech znalců, nýbrž na velmi pečlivém hodnocení všech provedených důkazů v jejich vzájemných souvislostech. Pokud obvinění poukazují na hodnocení osoby poškozené svědkyní P., tak předně nelze pominout, že hodnocení této svědkyně osoby poškozené neodpovídá výpovědi dalších svědků ohledně osobnosti poškozené. Lze mít za to, že hodnocení osoby poškozené touto svědkyní ovlivnila jistým způsobem skutečnost, že svědkyně je spolumajitelkou předmětné nemovitosti, když z její výpovědi vyplývá, že měla s poškozenou odlišné představy ohledně péče o předmětnou nemovitost, což nepochybně mohlo ovlivnit jejich vzájemné vztahy. Za dané situace musí Nejvyšší soud souhlasit se závěrem soudů nižší instance, že věrohodnost poškozené v dané věci byla zachována přes její jistou nesoustředěnost a rozbíhavost a nemožnost některé podrobnosti u hlavního líčení objasnit.
47. Ohledně tvrzení obviněných, kteří svoje výpovědi z pohledu namítané nevěrohodnosti poškozené považují za konzistentní, je nutno opětovně uvést, že se jedná o skutkovou námitku, která stojí mimo zvolené dovolací důvody. Navíc je třeba uvést, že samotná konzistentnost výpovědi neznamená její pravdivost a věrohodnost, tyto jejich výpovědi bylo nutno konfrontovat s dalšími provedenými důkazy, což soudy nižších stupňů učinily. Za situace, kdy výpověď poškozené byla podpořena dalšími důkazy, jako například výpověďmi svědků (T., vnučky M., K.), listinnými důkazy, ve spojení právě se znaleckým zkoumáním, neměly soudy nižší instance důvod výpovědi poškozené nevěřit.
48. Nejvyšší soud nemůže přisvědčit ani námitce obviněných, že napadený rozsudek je v rozporu s provedeným dokazování, když soud uvedl, že poškozená měla vždy v úmyslu spoluvlastnický podíl na nemovitostech převést svým dcerám rovným dílem. Z provedeného dokazování před soudem prvního stupně vyplývá, že samotná poškozená měla v úmyslu podíl na nemovitostech rozdělit mezi své dcery rovným dílem, aby pak naložily po její smrti s nemovitostmi podle svého uvážení. Z pohledu argumentace obviněných lze skutečně připustit, že poškozená v jednom případě v minulosti prokazatelně uvažovala spolu ze svým zemřelým manželem o tom, že předmětnou nemovitost daruje svoji vnučce J. M. (asi rok 2014-2015 z důvodu zhoršeného zdravotní stav jejího manžela), přičemž ovšem situace se měla řešit darovací smlouvou a toto záležitost byla v rámci užší rodiny probírána a známa, když v tomto směru došlo ke kontaktu s právníkem (ten měl i vytvořit návrh), a ze strany poškozené a jejího zemřelého manžela byla požadována dohoda ohledně ostatních osob (aby se podělily) a věcné břemeno pro ně k domu. Z darování nakonec tzv. sešlo, protože zdravotní stav dědečka se zlepšil, takže následně poškozená chtěla, aby nemovitost zdědily její dvě dcery, tj. obviněná a její sestra. Z pohledu argumentace obviněných je nutno akcentovat, že pokud v tomto jednom případě bylo prokazatelně poškozenou, ale i jejím manželem zvažováno darování nemovitosti konkrétní osobě, tak poškozená chtěla, aby sepsání darovací smlouvy bylo realizováno prostřednictvím právníka a mělo zde být i právně ošetřeno setrvání poškozené v domě (věcné břemeno) a nároky dalších pozůstalých. Jednalo se tedy o zcela jiný postup, než který nastal v dané věci [darovací smlouvu nesepsal právník, neexistence věcného břemena pro poškozenou, pominutí nároku ostatních dalších případných (neopominutelných) dědiců], z čehož je zřejmé, že poškozená si byla vědoma významu tohoto aktu a chtěla všechno mít tzv. právně ošetřené. Z pohledu tohoto závěru lze tedy skutečně připustit, že ve skutkové větě bylo nepřesně použito, že chtěla „vždy“ spoluvlastnický podíl na nemovitostech převést svým dcerám rovným dílem, když ovšem z provedeného dokazování není pochyb o tom, že skutečně dlouhodobě a v předmětné době nechtěla předmětnou nemovitost převést jen na jednu osobu. Tedy že dům měla v úmyslu darovat oběma dcerám rovným dílem, což potvrdila řada svědků. Samotné použití slovního spojení „vždy“ je sice jistým způsobem nepřesné, ve skutkové větě by mělo být uvedeno, že „dlouhodobě a v dané době“. Ovšem použití tohoto nepřesného slovního spojení nepřestavuje extrémní nesoulad, jedná se toliko o jistou formulační nepřesnost, která ovšem nemůže mít vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí. Pokud ještě obvinění namítají, že darovací smlouva, o které hovoří svědkyně M., nebyla provedena jako důkaz, tak je třeba uvést, že předně není pochyb o tom, že soud prvního stupně na tuto námitku reagoval (viz bod 45 rozsudku soudu prvního stupně). Z provedeného dokazování ovšem není pochyb o tom, že předmětná darovací smlouva existovala (viz výpověď svědkyně M.), když ovšem tato nemohla být proveden jako důkaz, neboť svědkyně M. ji již nenalezla, což je ovšem třeba považovat jistým způsobem za logické, když tato měla být připravena v roce 2014–2015, přičemž následně k jejímu podpisu nedošlo a svědkyně M. se odstěhovala do Ameriky.
49. Obvinění rovněž namítají přípustnosti pořízených soukromých audionahrávek jako důkazu. Předmětná námitka, jak již bylo naznačeno, je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem zjevně neopodstatněná. Obvinění fakticky zpochybňují zákonnost pořízené audionahrávky. Předně považuje Nejvyšší soud za vhodné odkázat na bod 8 vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který přiléhavě poukázal mimo jiné na judikatury ESLP týkající se dané problematiky. Lze konstatovat, že přestože se soudy nižších stupňů otázkou zákonnosti pořízení soukromé audionahrávky výslovně ve svých rozhodnutích nezabývaly, je z jejich postupu nepochybné, že tuto považovaly za zákonný důkaz, když její obsah požily pro formulování skutkového stavu (obvinění v podaném odvolání zákonnost předmětné audionahrávky nezpochybňovali). Současně je třeba uvést, že vlastní dovolací argumentace dovolatelů stran zákonnosti této audionahrávky je velmi stručná. Nejvyšší soud nejprve musí konstatovat, že se přípustností soukromých nahrávek jako důkazu v rámci své ustálené judikatury nesčetněkrát zabýval (viz např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 7 Tdo 374/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 783/2015 ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 7 Tdo 374/2018, ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 7 Tdo 505/2018, ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1064/2019).
50. Obecně ve vztahu k této námitce považuje Nejvyšší soud za vhodné především podotknout, že pro pořízení soukromé nahrávky nejsou stanovena stejně přísná, striktní a pevná pravidla jako při postupu podle §158d tr. ř. nebo §88 tr. ř., a proto je nutné při připuštění tohoto důkazů v rámci důkazního řízení postupovat maximálně obezřetně a přiměřeně. Na druhou stranu, jak již bylo naznačeno, použití soukromé nahrávky jako důkazu není v trestní soudní praxi žádnou výjimkou. V tomto směru je nutno odkázat na ustanovení §89 odst. 2 tr. ř., podle kterého může za důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění věci. Limitem této, na první pohled neomezené formulace, musí být zásady trestního práva procesního, čili zásada zákonnosti trestního řízení, jakož i zásady další, které naplňují obsah principu spravedlivého procesu (např. presumpce neviny aj.), spolu s výkladem dalších ustanovení trestního řádu, které jsou příkladmo vyjmenované např. v komentáři k trestnímu řádu, Šamal., P. a kol., Trestní řád, 7. vydání, Praha: C.H. Beck, 2013§89 odst. 2 tr. ř. Svým způsobem „cílovou“ zásadu v tomto kontextu pak představuje zásada uvedená v §2 odst. 5 tr. ř., tedy zásada zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností (viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 05. 2003, sp. zn. III. ÚS 623/2000). Současně také, pokud se jedná o využití zajišťovacích institutů, kterými je zasahováno do ústavně zaručených práv obviněných, musí být respektována i zásada vyjádřená v §2 odst. 4 tr. ř., tj. intenzivní šetření práv a svobod zaručených Listinou práv a svobod, jakožto součástí ústavního pořádku České republiky, respektování práva na spravedlivý proces a zasahování do práv osob, jichž se úkony týkají jen v odůvodněných případech, na základě zákona a v nezbytné míře (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2014, sp. zn. 6 Tz 14/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 8 Tdo 686/2018).
51. Obecně zákonné limity zásahu do práva na soukromí v trestním řízení prostřednictvím odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle §88 a §88a tr. ř. a sledování osob a věcí podle §158d tr. ř. upravuje trestní řád. Jedná se o stanovený procesně přípustný postup orgánů činných v trestním řízení k získání důkazních prostředků tak, aby byly jimi zjištěné poznatky o osobách a věcech možno provést před soudem jako důkaz. Tento postup však nevylučuje, jak již bylo naznačeno, aby každá ze stran důkaz vyhledala, předložila nebo jeho provedení navrhla ve smyslu §89 odst. 2 věty druhé tr. ř. Je pak na soudu, zda jej jako důkaz připustí. Z toho plyne, že právě s ohledem na ustanovení §89 odst. 2 tr. ř. zásadně nelze vyloučit možnost, aby byl k důkazu použit i zvukový záznam pořízený soukromou osobou bez souhlasu osob, jejichž hlas je takto zaznamenán. Ustanovení §88 tr. ř. o odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu se zde neuplatní, a to ani analogicky, neboť to je závazné pouze pro určitý specifický postup orgánů činných v trestním řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 459/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1055/2017).
52. Z pohledu těchto naznačených východisek je nutno konstatovat, že předmětný audiozáznam pořízený svědkyní M. dokumentující rozhovor mezi poškozenou a svědkyní M. (vnučkou poškozené) nebyl pořízen orgány činnými v trestním řízení a nejedná se tak o odposlech a záznam telekomunikačního provozu, na nějž je třeba aplikovat postup ve smyslu §88 tr. ř. Současně je třeba odkázat na usnesení Ústavní soud ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 143/06, ve kterém k této problematice použití záznamů pořízených soukromou osobou jako důkazů uvedl, že „za významnou okolnost je v takových případech nutno považovat především to, zda důkaz v podobě tohoto zvukového záznamu stojí v konkrétní věci osamocen v rámci hodnocení otázky viny pachatele, anebo zda má soud k dispozici jiné důkazy, které významným způsobem nasvědčují důvodnosti obvinění a s nimiž je zvukový záznam v obsahové shodě. Ústavní soud zastává názor, že je především nutno striktně rozlišovat, zda audiozáznam byl pořízen státem (orgány činnými v trestním řízení) nebo jinou soukromou osobou. Hlasový projev konkrétní osoby neurčený pro veřejnost je osobním projevem požívajícím ochrany soukromí podle čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny, resp. podle čl. 17 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 8 odst. 1 Úmluvy, i ochrany osobnosti podle §12 odst. 1 občanského zákoníku. Jeho pořízení bez souhlasu osoby, o jejíž projev jde, orgány činnými v trestním řízení pro účely důkazního řízení, je proto možné jedině na základě zákona a postupem, který je upraven trestním řádem (§158d odst. 2 popřípadě odst. 3 tr. ř.). Pokud tomu tak není, jedná se o důkaz v trestním řízení nepřípustný. Jde-li však o bez účasti státu pořízený záznam hlasového projevu druhé osoby bez jejího vědomí, posouzení otázky, zda je či není v daném případě použitelný jako důkaz v trestním řízení, bude vždy věcí konkrétního trestního řízení a situace, za níž má být uvedená informace užita. I když z povahy takto získané informace vyplývá, že tímto způsobem získaný záznam nemůže být a priori vyloučen jako důkaz v trestním řízení (podle obecného pravidla, podle něhož v rámci trestního řízení lze použít každou skutečnost jako důkaz – §89 odst. 2 tr. ř., a proto, že tu nebylo porušeno žádné z pravidel pro získávání důkazů ze strany státu), může jím být jen za podmínky, že zásah do soukromí je odůvodnitelný převažujícím zájmem na straně toho, kdo informaci popsaným způsobem opatřil a následně použil.
53. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva k otázce použitelnosti určitých druhů důkazních prostředků uvádí, že „[s]oud se tedy v zásadě nemá vyjadřovat k přípustnosti určitých druhů důkazních prostředků, například důkazů pořízených nezákonně z hlediska vnitrostátního práva, nebo k vině stěžovatele. Musí posoudit, zda řízení, včetně způsobu, jakým byly důkazy pořízeny, bylo spravedlivé jako celek, což znamená, že má posoudit tvrzenou „nezákonnost“ a v případě, kdy se jedná o porušení jiného práva chráněného Úmluvou, povahu tohoto porušení Úmluvy “ (srov. zejména rozsudky ESLP ve věcech ze dne 28. 1. 2014 ve věci č. 11987/11 – Abdul Wahab Khan proti Spojenému království, ze dne 25. 9. 2001 ve věci č. 44787/98 – P. G. a J. H. proti Spojenému království, , ze dne 5. 11. 2002 ve věci č. 48539/99 - Allan proti Spojenému království, ze dne 12. 7. 1988 ve věci č. 10862/84 – Schenk proti Švýcarsku).
54. Při posouzení, zda bylo řízení vedené proti obviněným spravedlivé jako celek, je též třeba položit si otázku, zda byla dodržena práva obhajoby. Zejména je zapotřebí zkoumat, zda byla obviněným poskytnuta možnost napadnout pravost důkazu a jeho použití. Rovněž je nutno přihlédnout ke kvalitě důkazu včetně toho, zda okolnosti, za kterých byl pořízen, vrhají stín pochybností na jeho věrohodnost nebo přesnost. V případech, kdy pořízený důkaz není potvrzen jinými skutečnostmi, sice nutně nevyvstávají pochybnosti ohledně spravedlivosti řízení, když je-li důkaz dostatečně pevný a nedává-li prostor pro pochyby, další důkazy na jeho podporu již nejsou natolik potřebné (srov. zejména výše uvedené rozsudky ESLP ve věcech Khan, a Allan). Nicméně při určování, zda bylo řízení spravedlivé jako celek, lze přihlédnout k váze veřejného zájmu na postihu za konkrétní trestný čin a na uložení sankce jeho pachateli a tuto porovnat se zájmem jednotlivce, aby důkazy v jeho neprospěch byly opatřovány zákonnou cestou (srov. rozsudek ESLP ze dne 1. 3. 2007 ve věci č. 5935/02 – Heglas proti České republice).
55. Lze tedy mít za to, že základním kritériem použitelnosti záznamu rozhovoru pořízeného soukromou osobou bez vědomí nahrávané osoby jako důkazu v příslušném řízení je poměřování chráněných práv a zájmů, které se v této soukromé sféře střetávají, a kde se stát stává arbitrem (zpravidla prostřednictvím soudu) rozhodujícím o tom, který z těchto zájmů bude v daném konkrétním střetu převažujícím. Jde tu na jedné straně o zájem na ochraně soukromí lidí, na druhé straně zájem na objasňování trestných činů a potrestání jejich pachatelů. Jak již bylo konstatováno, Ústavní soud opakovaně dospěl k závěru, že použití uvedeným způsobem pořízených záznamů není vyloučeno nejen v trestním, ale ani v jiném (soudním) řízení, přičemž hodnocení použitelnosti či nepoužitelnosti takto opatřených (a státu předložených, předaných) informací se bude provádět podle norem procesních, které však jen vymezují pravidla pro to, jak zjistit náležitým způsobem skutkový stav a nalézt „materiální“ právo, tedy rozhodnout o vlastním předmětu sporu (viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 1774/14). Vždy je předmětem konkrétního řízení posouzení otázky použitelnosti takového záznamu s ohledem na ústavněprávní limity. Střet uvedených principů nelze ovšem řešit v obecné rovině, nýbrž je třeba vycházet z okolností konkrétního případu a použít tzv. testu proporcionality skládajícího se ze tří kroků, ne vždy ovšem s ohledem na specifika případu stejně významných. Jde o zkoumání vhodnosti a potřebnosti konkrétního opatření a dále proporcionality v užším smyslu, tj. právě přiměřenosti opatření s ohledem na zamýšlený cíl. Jinak vyjádřeno, základním kritériem použitelnosti záznamu rozhovoru pořízeného soukromou osobou bez vědomí nahrávané osoby jako důkazu v příslušném řízení je poměřování chráněných práv a zájmů, které se v této soukromé sféře střetávají. Jde tu na jedné straně o zájem na ochraně soukromí lidí, na druhé straně zájem na objasňování trestných činů a potrestání jejich pachatelů.
56. Nad rámec shora uvedeného je třeba uvést, že obdobné závěry nakonec vyplývají (nejen pro trestní řízení) také z ustanovení §88 občanského zákoníku o bezúplatné zákonné licenci úřední. Toto zákonné stanovení způsobu poměřování konkurujících si subjektivních práv v zásadě umožňuje, aby podobizny a záznamy pořízené soukromě byly bez svolení dotyčného použity jako důkazní prostředky pro účely soudních nebo správních řízení, děje-li se tak za účelem ochrany či jiného uplatnění soukromých práv a zájmů jiných osob v těchto řízeních (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1267/2018). Nelze tedy vyloučit např. použití důkazu záznamem schůzky, rozhovoru, telefonního hovoru bez svolení druhé apod. Nemusí se navíc nutně jednat přímo o vlastní práva či zájmy osoby, která podobiznu či záznam pořídila, děje-li se tak za účelem výkonu a ochrany soukromých práv jiného. Použití tohoto omezení je však nutno podle konkrétních okolností posoudit podle aplikačního pravidla obsaženého v §90 občanského zákoníku, který stanoví, že zákonný důvod k použití – mimo jiné – zvukového záznamu nesmí být v nepřiměřeném rozporu s oprávněnými zájmy člověka. To platí zvláště za situace, kdy by použitím záznamu mohlo dojít k zásahu do takových přirozených práv člověka, která nejsou omezitelná obyčejnými zákony, nýbrž pouze na základě imanentních ústavních omezení, tj. omezení plynoucích přímo z ústavního pořádku samotného, jako kupř. u cti a vážnosti člověka (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05). V takovém případě je pak nutno i zde podle konkrétních okolností uvážit, zda při střetu ústavního práva na spravedlivý proces (čl. 36 a násl. Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy) a přirozených osobnostních práv není dána bezdůvodně přednost jednomu právu před právem druhým. A to kupříkladu i s ohledem na to, zda se v řízení jedná vzhledem k okolnostem o jediný reálně možný důkaz [viz Tůma, P. §88 (Bezúplatná zákonná licence úřední). In: Občanský zákoník I. Obecná část. §1-654. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, s. 533].
57. Z pohledu shora naznačených východisek má Nejvyšší soud za to, že v dané věci není podstatné a rozhodující, zda byl poškozenou vysloven souhlas s pořízením předmětné nahrávky, když tato navíc v řízení ani náznakem nenaznačila, že by s pořízením nahrávky nesouhlasila. Navíc lze mít za to, že pokud by byla poškozená tzv. dopředu upozorněna svědkyni M., že se rozhovor bude nahrávat, tak by pořízená audionahrávka jistým způsobem ztratila autentičnost. Nejvyšší soud následně po zhodnocení všech zjištěných skutečností dospěl k závěru, že předmětnou nahrávkou nebylo nepřiměřeným způsobem zasahováno do soukromí osoby poškozené a už vůbec do práva na soukromá dovolatelů, když tito nebyli na pořízené audionahrávce vůbec zachycení, takže k zásahu do jejich soukromí nedošlo. Pořízená nahrávka se týkala výlučně poškozené, když svědkyně M. pouze zaznamenala nastalou situaci, tedy rozhovor mezi ní a její babičkou, tedy poškozenou. Při posuzování zásahu do osobnostních práv poškozené nelze skutečně pominout, že poškozená již v té době byla osobou výrazně vysokého věku, docházelo u ní k určitému omezení jejích duševních schopností souvisejících právě s jejím věkem a zdravotním stavem, ale i určitou rodinnou (smrt dlouholetého životního partnera) ale i společenskou situací (omezení sociálních kontaktů v důsledku epidemie COVID), takže bylo možno i logicky předpokládat, že nelze vyloučit, že v budoucnu již poškozená nebude schopna souvisle a přesně vypovídat, ale zejména objasnit určité okolnosti celé věci (např. právě z důvodu zhoršení zdravotního stavu, odstupu času apod.). Proporcionalitu případného porušení práva na soukromí u poškozené bylo také třeba hodnotit v kontextu toho, že důkaz v podobě pořízeného zvukového záznamu nestojí v posuzované věci osamocen a není ani jediný v rámci hodnocení otázky viny obviněných, když soudy měly k dispozici i další důkazy, které právě hodnotily v kontextu s tímto pořízeným audiozáznamem.
58. Pro úplnost ještě Nejvyšší soud uvádí, že pokud obvinění namítají, že soudy neposuzovaly nijak část výpovědi, kde měla podle jejich tvrzení poškozená M. podsouvat poškozené část výpovědi, tak se jedná o námitku skutkovou, kdy obvinění pouze nesouhlasí s hodnocením důkazů nalézacím soudem a tato argumentace není podřaditelná pod žádný dovolací důvod ve smyslu §265b tr. ř. Obecně je třeba uvést, že při hovoru bylo nepochybně nutno vzít v úvahu věk poškozené, její duševní stav, a tomuto přizpůsobit tempo hovoru, způsob kladení otázek (otázky musely být jednoduché a stručné a srozumitelné), když je ovšem třeba akcentovat, že přes jistou rozbíhavost výpovědi poškozené u hlavního líčení tato základní momenty jednání obviněných potvrdila, takže není pochyb o tom, že obvinění u poškozené záměrně vyvolali obavy ohledně zachování vlastnictví k předmětným nemovitostem.
59. Nejvyšší soud závěrem ve světle shora zmíněné evropské judikatury považuje současně za vhodné zdůraznit, že oběma obviněným bylo umožněno, aby v průběhu celého trestního řízení náležitě uplatnili všechna svá práva. Pořízený audiozáznam jim byl jednak přehrán (viz protokol o hlavním líčení ze dne 25. 2. 2022) v rámci hlavního líčení a jednak předložen jeho přepis stranám k nahlédnutí, takže obviněným byla dána možnost vyjádřit se k obsahu této nahrávky, byl jim dán dostatečný prostor k tomu, aby vysvětlili sporné momenty nahrávky a na tyto popř. reagovali. Bylo zcela v rukou obviněných, zda svého práva využijí či nikoliv. Proto shledal Nejvyšší soud předmětné námitky stran zákonnosti pořízeného audiozáznamu za zjevně neopodstatněné.
60. Ve vztahu k místu podpisu darovací smlouvy je třeba uvést, že není pochyb o tom, že soud první stupně akcentoval, že darovací smlouva byla podepsána z důvodu úředního ověření podpisů na pobočce České pošty ul. XY na XY, což potvrdil i ověřující úředník na pobočce České pošty (viz bod 46 rozsudku soudu prvního stupně, str. 21). Pokud obvinění namítají, že soud nesprávně uvedl, že k ověření podpisu poškozené na darovací smlouvě došlo u notáře (aniž by ovšem specifikovali, zda mají na mysli rozsudek soudu prvního stupně či soudu druhého stupně), je možno připustit, že z odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně (viz bod 17 rozsudku soudu druhého stupně) se podává, že mělo dojít k ověření podpisu poškozené u notáře. Rozhodující ovšem je, že ve skutkové větě, jak rozsudku soudu prvního stupně, tak rozsudku soudu druhého stupně, je výslovně uvedeno, že k ověření podpisu poškozené došlo na pobočce České pošty. Lze tedy připustit, že odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně sice obsahuje jistou nepřesnost, která ovšem nemá vliv na skutková zjištění soudů nižších stupňů vyjádření ve skutkové větě. Navíc je třeba uvést, že chybné odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně nelze napadnout dovoláním (viz §265a odst. 4 tr. ř.). Nejvyšší soud si je vědom skutečnosti, že poškozená si v rámci své výpovědi jednotlivá místa podpisu pletla, což nepochybně souvisí jednak s tím, že kromě darovací smlouvy podepisovala i závěť u notáře, ale především s jejím věkem (91 let), zhoršujícím se stavem ve vztahu k počínající demenci, rovněž tíživou životní situací, když skutečnost, že vypovídala proti svým příbuzným (dceři a vnukovi) musela být pro ní velmi stresující a nepříjemná. Jak vyplynulo ze znaleckého posudku a následného výslechu znalců před soudem prvního stupně, tak u poškozené se zhoršuje krátkodobá paměť. Je proto logické, že i s ohledem na tíživou životní fázi života a zhoršující se zdravotní stav nedokáže některé události přesně časově a místně zařadit.
61. Stran námitky obviněných o nevypořádání se s časovým nesouladem mezi uzavřením darovací smlouvy a oznámením jejich tvrzeného protiprávního jednání příslušným orgánům, je nezbytné zdůraznit, že tuto není pro posouzení věci podstatné, tato námitka nenaplňuje žádný ze zvolených dovolacích důvodu. Obecně ovšem nelze dobu 4 měsíců považovat za nějak výrazně dlouhou, když je třeba vzít v úvahu věk poškozené, skutečnost, že nějakou dobu trvalo řízení na katastrálním úřadě, navíc v předmětné době také byly omezeny sociální kontakty lidí, když je nepochybné, že i před vlastní výzvou k vrácení věci ze dne 9. 9. 2020 muselo dojít k určitému zvažování u poškozené, jak bude ve věci dále postupovat.
62. Za další skutkovou námitku považuje Nejvyšší soud argumentaci obviněných ohledně okamžiku, od kdy měli vědomost o existenci svědkyně T. Přesto je třeba zdůraznit, že z provedeného dokazování je zřejmé, že znali svědkyni, resp. věděli o ní, ještě z dob před úmrtím manžela poškozené, neboť mezi příbuznými bylo známo (např. výpověď svědkyně M.), že tato svědkyni poškozenou navštěvuje, přičemž v rodině se hovořilo i o tom, že zemřelý manžel poškozené si to nepřál (viz např. samotná výpověď obviněné). Je tedy evidentní, že o existenci svědkyně T. obvinění věděli ještě před uzavřením darovací smlouvy. Skutečnost, že snad svědkyni T. neviděli osobně do doby uzavření předmětné darovací smlouvy, není podstatná a důležitá pro posouzení, zda poškozenou uvedli v omyl tím, že ji tvrdili, že předmětné nemovitosti, které byly předmětem darovací smlouvy, jí nepatří, ale že patří její kamarádce M. Naopak je třeba mít za to, že skutečnost, že obvinění poškozené v době, kdy byla v těžkém psychickém napětí, sdělili, že nemovitosti má zapsané její kamarádka M., vedlo k tomu, že poškozená jim věřila, když se hovořilo o pro ni známé osobě, nikoliv cizí osobě, a tuto skutečnost ji sdělovala její dcera (obviněná), čehož využili ve svůj prospěch.
63. Obvinění dále namítali nenaplnění zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku stran znaku uvedení v omyl. Jak již bylo naznačeno, tuto námitku lze jen s velkou dávkou tolerance podřadit pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř, když podstata námitek obviněných spočívá především na zpochybňování otázky věrohodnosti poškozené. Nejvyšší soud předně musí odkázat na své závěry týkající se otázky věrohodnosti poškozené (viz body 45–47 tohoto rozhodnutí). Lze mít za to, že vlastní právní argumentace obviněných stran nenaplnění znaku uvedení poškozené v omyl v podstatě absentuje. Za takové situace se může Nejvyšší soud s námitkou obviněných vypořádat pouze obecně a stručně, když není úkolem Nejvyššího soudu si právní argumentaci domýšlet, právně fundovanou argumentaci zajišťuje povinné zastoupení obviněných v rámci dovolacího řízení obhájcem (viz §265d odst. 2 tr. ř.).
64. Zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku spáchá pachatel, který sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí-li takovým činem značnou škodu. Z právní věty obou rozsudků je zřejmé, že soudy dospěly k závěru, že obvinění poškozenou uvedli v omyl. Znak uvedení v omyl je naplněn jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení někoho v omyl se pachatel dopustí tak, že v rozporu s realitou předstírá existenci určitých rozhodných skutečností – tím vytváří rozpor mezi představou podváděné osoby o realitě a realitou samotnou. Tohoto typu podvodného jednání se pachatel může dopustit jak konáním (podváděné osobě sdělí nepravdivé údaje, například o svém vlastnickém právu k prodávané věci, o vysokém úrokovém zhodnocení zapůjčených peněžních prostředků, o své totožnosti, anebo o svých majetkových poměrech), tak i opomenutím (zde však půjde spíše o zamlčení podstatných skutečností). Uvedení někoho v omyl může být rovněž provedeno i konkludentně (kupříkladu objednávkou v restauraci s tím, že pachatel od počátku nehodlá zaplatit a z restaurace odejde bez placení, anebo například uzavřením smlouvy o poskytování telekomunikačních služeb s tím, že pachatel nemá od počátku v úmyslu za posléze využité telekomunikační služby zaplatit). [KANDOVÁ, Katarína, ČEP, David. §209 [Podvod]. In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 15]. Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci, zvláště když v běžném životě není zvykem si ověřovat pravdivost podávaných informací. V žádném případě se nevyžaduje nějaká zvláštní rafinovanost. V předmětné věci mělo dojít k uvedení v omyl poškozené konáním (obvinění jí měli sdělit nepravdivou informaci). Obohacením se pak rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Mezi podvodným jednáním pachatele, právním jednáním majícím podobu majetkové dispozice a vznikem značné škody, jakož i obohacením pachatele nebo jiné osoby musí být dána příčinná souvislost. Podvodné jednání pachatele přitom může představovat pouze jeden z důvodů majetkové dispozice dotčené osoby, nikoli tedy důvod jediný [KANDOVÁ, Katarína, ČEP, David. §209 [Podvod]. In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 3. Je současně nezbytné zdůraznit, že o podvodné jednání jde i v případě, jestliže osoba uvedená v omyl je schopna zjistit nebo si ověřit skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněna působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003 ). V tomto směru lze rozlišovat subjektivní kritérium míry opatrnosti dotčené osoby dané sumou jejích vědomostí ohledně skutečnosti, o níž je klamána (způsobilost být klamána – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 7 Tdo 461/2007 ), a objektivní kritérium míry opatrnosti dotčené osoby, přičemž v situaci, kdy jednání osoby uvedené v omyl představuje skutečně krajní neopatrnost, není trestněprávní postih pachatele namístě [KANDOVÁ, Katarína, ČEP, David. §209 [Podvod]. In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 7.].
65. Jak již bylo naznačeno, obvinění zpochybňují naplnění znaku uvedení poškozené v omyl, byť bez nějaké bližší právní argumentace. Předně je třeba uvést, že soudy nižších stupňů se naplněním znaku uvedení v omyl zabývaly, tedy naplnění tohoto znaku neignorovaly (viz bod 47 rozsudku soudu prvního stupně). I Nejvyšší soud na podkladě provedeného dokazování a z něho vzešlých skutkových zjištění, kterými je Nejvyšší soud vázán, shledal, že obvinění naplnili ve vztahu k poškozené znak uvedení v omyl. Z provedeného dokazování vyplynulo, že obvinění uvedli poškozenou v omyl tím, že ji lživě informovali o vlastnictví podílu k domu, v němž poškozená bydlela. V rozporu s realitou obvinění totiž předstírali existenci vlastnictví předmětné nemovitosti poškozené svědkyní T., a tím vytvořili rozpor mezi představou poškozené (podváděné osoby) o realitě a realitou samotnou, když toto tvrzení nebylo pravdivé a v době podpisu darovací smlouvy byla poškozená vlastníkem předmětné části nemovitosti. Nejvyšší soud si je vědom skutečnosti, že darovací smlouvu může uzavřít pouze vlastník nemovitosti, tudíž předmětem darovací smlouvy může být pouze věc (nemovitost), jejímž vlastníkem je dárce. V tomto směru je ovšem třeba akcentovat skutečnost, že obvinění, jako velmi blízcí rodinní příslušníci, tuto nepravdivou informaci sdělili poškozené, která se nacházela jednak ve velmi tíživé osobní situaci, neboť jí zemřel manžel, se kterým spolu žili 70 let, jednak sama byla velmi vysokého věku. Současně celá situace poškozené byla velmi ztížena i tím, že došlo k její sociální izolaci v důsledku epidemie COVIDU, což nepochybně ovlivňovalo její schopnost omyl vůbec rozpoznat a její schopnost na situaci adekvátně reagovat a ověřit si pravdivost této poskytnuté informace časem (např. dotaz na katastr nemovitostí). Navíc nelze pominout i osobnost poškozené, která podle znalců byla již v té době zvýšeně naivní, snadno ovladatelná, což nepochybně bylo zejména obviněné, dceři poškozené, známo, takže obvinění mohli logicky předpokládat, že jim poškozená jako rodinným příslušníkům za situace, kdy jejich předchozí vztahy byly bezproblémové, bude zcela a bezvýhradně důvěřovat. Poškozená tedy byla nepochybně uvedená obviněnými v omyl, byť si skutečně byla čistě teoreticky schopna vlastnictví podílu na domě ověřit, ovšem právě s ohledem na její věk, tíživou rodinou situaci spočívající v úmrtí manžela, ale i izolaci z důvodu COVIDU, nebylo možno takový postup od ní očekávat a obvinění s tím i nepochybně počítali. Současně je opětovně vhodné akcentovat, že poškozená neměla důvod si lživé tvrzení obviněných ověřovat, neboť své dceři měla nepochybně pozitivní vztah, takže jim logicky uvěřila, neboť v rámci rodiny se v běžně nepředpokládá, se si její členové navzájem lžou, byť ani takové jednání není vyloučeno. Je zcela totiž běžnou záležitostí, že v rámci rodinných vztahů si její členové věří, o to více, pokud prochází těžkým životním obdobím, kterým bezpochyby smrt blízkého člověka je. Navíc nelze pominout, že obviněná běžně poškozenou navštěvovala, stejně jako její sestra, takže mezi poškozenou a obviněnou byl dobrý vztah.
66. Obvinění považují rovněž za neprokázanou příčinnou souvislost mezi tvrzeným omylem a jednáním poškozené. I tato námitka je zcela obecná, a proto na ní Nejvyšší soud může reagovat stejně obecně. Platí, že mezi omylem u podváděné osoby, majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný a na základě ní vzniklou škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné osoby, musí být příčinná souvislost. Přitom postačí, že omyl byl jen jedním z důvodů takové majetkové dispozice, nemusí být tedy důvodem jen jediným. Jde vlastně o kauzální nexus (příčinný vztah), který spojuje omyl či neznalost podstatných skutečností na straně podvedené osoby a způsobení škody poškozenému na jedné straně a obohacení pachatele či jiné osoby na druhé straně (srov. R 5/2002-I). Byť připustit, že soudy nižších stupňů se explicitně příčinnou souvislostí ve svých rozhodnutím nezabývaly, má Nejvyšší soud za to, že příčinná souvislost byla v předmětné věci dostatečně prokázána a je i seznatelná z odůvodnění soudu prvního a druhé stupně. Pro úplnost Nejvyšší soud jen stručně dodává, že příčinná souvislost mezi jednáním obviněných a jednáním poškozené spočívala v tom, že kdyby obviněnou neuvedli v omyl nepravdivou informací o vlastnictví domu svědkyní T., a tak na poškozenou nevytvořili tlak, aby celou situaci tzv. co nejrychleji vyřešila, tak by poškozená darovací smlouvu nepodepsala, nedošlo by tak ke změně vlastníka domu na obviněného a on by tak nenabyl nemovité věci do svého majetku a neobohatil se tak.
67. Obvinění rovněž rozporují naplnění znaku „tísně“ a znaku „nutí“ ve vztahu k přečinu útisku podle §177 tr. zákoníku. Tyto námitky jsou podřaditelné pod zvolený dovolací důvod, přestože jsou částečně doplněny skutkovou argumentaci (odkaz výpověď úředníka ověřující podpis poškozené na České poště). Přečin útisku podle §177 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel jiného nutí, zneužívaje jeho tísně nebo závislosti, aby něco konal, opominul nebo trpěl a spáchá-li takový čin v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného značný prospěch. Pachatel zde neužívá násilí nebo pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné újmy, ale omezuje se na zneužití něčí tísně nebo závislosti. Jde tedy o méně intenzivní zásah do svobodného rozhodování poškozené osoby, než je tomu u trestného činu vydírání podle §175 tr. zákoníku. Tíseň je pak stav, byť přechodný, vyvolaný nepříznivými okolnostmi, které vedou k omezení volnosti v rozhodování. Tyto nepříznivé poměry se mohou týkat osobních, rodinných, majetkových či jiných poměrů, pro něž se utiskovaná osoba ocitá v těžkostech a nesnázích, přičemž není rozhodné, jak se poškozená osoba do tohoto stavu dostala, a tedy ani to, zda si jej sama způsobila svým vlastním jednáním, anebo zda k němu došlo pod vlivem okolností na ní nezávislých. Zvláště tíživá situace charakteristická pro tíseň se vyznačuje naléhavou potřebou, jejíž uspokojení není do značné míry v možnostech osoby, která se ve stavu tísně ocitla. Nejvyšší soud dále podotýká, že nucení se zneužitím tísně nebo závislosti musí směřovat ke konání, jímž v praxi rozumí např. vyplnění a podepsání směnky, podepsání určité smlouvy, určitého prohlášení, vyklizení bytu atd.
68. Jak je patrno z rozhodnutí soudů nižších stupňů, tyto dospěly k závěru, že obvinění jednáním popsaným pod bodem 1 naplnili znaky přečinu tísně podle §177 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Z odůvodnění rozsudků soudu nalézacího i odvolacího je zřejmé, že se naplnění znaku tísně náležitě zabývaly (viz bod 47 rozsudku soudu prvního stupně, bod 15 rozsudku soudu druhého stupně) a Nejvyšší soud se s jejich závěry plně ztotožňuje a odkazuje na ně. Nad rámec úvah soudů nižších stupňů je třeba zdůraznit, že pandemie covidu-19 byla nepochybně obtížná pro všechny obyvatele České republiky, natož pro téměř 90letou ženu, které zemřel manžel, o něhož se dlouhodobě starala a ze kterým žila po dobu 70 let. Smrt blízkého člověka obecně zasáhne kohokoliv, kdo se v takové situaci naskytne (výjimku představují situace velmi špatných vztahu v rodině). Všechny tyto skutečnosti je tedy možno považovat za nepříznivé okolnosti určité životní etapy poškozené, které bezpochyby negativně působily na její psychický stav a vyvolaly v ní stav tísně. Nejedná se o obecné pojmy, jak namítají obvinění v dovolání, nýbrž o konkrétní životní peripetie v životě poškozené. Nakonec o psychickém stavu poškozené v dané době vypovídali i slyšení svědci, včetně svědků, u kterých nelze předpokládat nějakou zainteresovanost na věci (např. svědkyně T., K.). Právě tohoto nepříznivého psychického stavu využili a zneužili obvinění. Znak „nutí“ je pak dle názoru Nejvyššího soudu nutno vnímat v kontextu zneužívaje tísně, není zapotřebí použití násilí a či pohrůžek násilí. Obvinění donutili poškozenou podepsat darovací smlouvu tím, že zneužili velmi její tíživé životní situace, aby se obohatili. Úmyslně tedy zneužili přetrvávající psychické „slabosti“ poškozené a pod záminkou „narovnání“ vlastnického práva do rodiny a tzv. zachránění majetku rodinu donutili poškozenou k podpisu darovací smlouvy. Nutno předestřít skutečnost, že obvinění poškozené tvrdili, že obviněný takto celou situaci zachrání a že obviněný se „vyrovná“ s ostatními vnoučaty poškozené, ovšem to se do dne jednání před soudem druhého stupně nestalo. Rozhodně ani jeden z rozhodujících soudů v rámci svých rozsudků neuvedl, že by obvinění nutili poškozenou k podpisu například vyhrožováním, pohrůžkou násilí. Zde je třeba opětovně akcentovat, že u přečinu útisku postačí „nucení“ v nižší míře, tj. mírnějšími prostředky (přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 4 Tdo 312/2016). Lze mít za to, že v dané věci míra intenzity jednání obviněných dosahovala potřebné intenzity pro naplnění přečinu útisku, když poškozená se nacházela prokazatelně v tísni, přičemž právě představa možnosti ztráty majetku rodiny, a to fakticky jeho největší části, představovala psychické nucení poškozené k určitému jednání, ke kterému by, pokud by nebyla v tísni poškozená a neměla strach ze ztráty střechy nad hlavou, nepřistoupila buď vůbec (darovací smlouvu by nepodepsala) nebo k němu přistoupila za zcela jiných podmínek (např. by podmínky darovací smlouvy projednala s advokátem apod.). Z provedeného dokazovaní a zejména ze samotné výpovědi poškozené je patrno, že poškozená před jednáním obviněných měla představu, jak chce se svým podílem na nemovitosti naložit, resp. že jej chtěla rozdělit mezi své (obě) dcery a v domě tzv. dožít, což lze považovat za zcela logické, když v tomto domě prožila celý život. Zde je třeba akcentovat, že vlastní psychické donucení může spočívat buď v poskytnutí určité pravdivé informace, jež může být tzv. záměrně zveličena (např. nebezpečí špatné investice, špatné záměry příbuzných), když právě tato informace ve spojení s prokazatelnou tísní poškozené osoby, tuto osobu donutí k jednání, které by, pokud by se nenacházela v tísni, neuskutečnila, popř. za zcela jiných podmínek. Vlastní psychické donucení může ovšem také spočívat v poskytnutí záměrně nepravdivé informace (např. o ztrátě vlastnictví), kdy v takovém případě není ani vyloučeno, že pachatel může naplnit i znaky jiného trestného činu spáchaného v jednočinném souběhu s útiskem (typicky podvodem), jak se tomu stalo v dané věci.
69. Obvinění dále namítají, že nebylo prokázáno, že chtěli uzavřením darovací smlouvy získat značný prospěch. Přestože obvinění nerozvedli, zda tuto argumentaci vztahují k naplnění skutkové podstaty přečinu útisku podle §177 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku či zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, tak není pochyb o tom, že ji vztahují k přečinu útisku podle §177 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, který používá pojem značný prospěch. Obecně je třeba opětovně zdůraznit, že tato argumentace je velmi stručná, když obvinění toliko zcela stručně uvádějí, že pokud jejich motivem mohla být ochrana rodinného majetku, takže u nich nebyl dán úmysl získat značný prospěch. Lze mít za to, ovšem s velkou dávkou tolerance, že obvinění namítají naplnění požadované formy zavinění, které je obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu a vztahuje se k základům trestní odpovědnosti fyzické osoby. Jedná se tedy o posouzení otázky hmotného práva. Bez ohledu na skutečnost, že uplatněná argumentace obviněných je velmi strohá, tak se s ní Nejvyšší soud vypořádal, byť toliko obecně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 330/2015), když je nutno opětovně zdůraznit, že Nejvyšší soud si není oprávněn dovolací argumentaci domýšlet či snad dotvářet.
70. Platí, že u přečinu útisku podle §177 odst. 1 tr. zákoníku se v případě základní skutkové podstaty vyžaduje z hlediska zavinění úmysl podle §15 tr. zákoníku, přičemž ovšem postačí i úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. V případě kvalifikované skutkové podstaty podle §177 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se rovněž vyžaduje úmysl (viz v úmyslu získat pro sebe nebo jiného značný prospěch), přičemž postačí úmysl nepřímý, když se ovšem nevyžaduje, aby pachatel značný prospěch získal. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že značným prospěch představuje částka ve výši alespoň 1 000 000 Kč ve smyslu §138 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku.
71. Obecně ve vztahu k otázce zavinění je třeba konstatovat, že zavinění se chápe jako vnitřní psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu a musí být dáno v době činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 1. vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165). Současně platí, že závěr o zavinění, tedy zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§15) a nedbalost (§16). Závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout (srov. R 19/1971), kdy okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a č. 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
72. Jak již bylo naznačeno zavinění ve formě úmyslu má dvě složky, a to úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]) a úmysl nepřímý [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Úmysl přímý je založen na tom, že pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Naproti tomu o zavinění ve formě nepřímého úmyslu se podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Na takové srozumění pak usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestní zákoník v §15 odst. 2 stanoví, že srozuměním ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014). Nejde ovšem o spoléhání se na náhodu. Tam kde pachatel spoléhá jen na šťastnou náhodu, jde o eventuální úmysl (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník I. Komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2012, s. 236, viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 3 Tdo 859/2018).
73. Ze shora naznačených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení otázky zavinění u obviněných, když vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů, kterým je vázán. Nejvyšší soud považuje předně za nezbytné zdůraznit, že v případě jednání pod bodem 1 napadeného rozsudku se tohoto jednání dopustili oba obvinění v úmyslu přímém. Úmysl získat značný prospěch pak byl prokázán způsobem spáchání trestné činnosti, když lstí za využití tísně poškozené poškozenou uvedli v omyl, aby na obviněného převedla podíl na nemovitostech, jejichž minimální hodnota v době uzavření darovací smlouvy činila 5 813 130 Kč. Jejich jednání u obou skutků bylo vedeno úmyslně se obohatit o darované nemovitosti. V projednávané trestní věci není pochyb o tom, že došlo k naplnění předmětné skutkové podstaty v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť obviněný D. chtěl získat pro sebe značný prospěch a obviněná K. značný prospěch pro svého syna – obviněného D., když není pochyb o tom, že obvinění museli alespoň orientačně vědět, v jaké cenové relaci se dům v Praze pohybuje, tedy že nemovitost má hodnotu v řádech milionů korun.
74. Obvinění také rozporují postup soudů nižších stupňů ohledně naplnění skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť závěr o jejich vině podle nich soudy založily toliko na výpovědi poškozené. I tato námitka stojí mimo zvolené dovolací důvody, když obvinění toliko opakovaně vyjadřují nesouhlas ze způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Bez ohledu na povahu této námitky Nejvyšší soud uvádí, že přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu. Předně z pohledu tvrzení obviněných je třeba zdůraznit, že závěr o vině obviněných není založen toliko na výpovědi poškozené, o jejíž věrohodnosti Nejvyšší soud stejně jako soudy nižších stupňů nemá pochyb (viz bod 45-47 tohoto usnesení), nýbrž na velmi pečlivém hodnocení této výpovědi ve spojení s dalšími důkazy, které pravdivost jejího tvrzení potvrzují. Zejména se jedná o svědecké výpovědi svědkyň T., K., tedy svědků, kteří nejsou v žádném příbuzenském poměru ani k poškozené, ale ani k obviněným, a vnučky M. Nejvyšší soud musí předně akcentovat, že ve své podstatě se všechny tři tyto svědkyně shodly na způsobu ukládání finančních prostředků poškozenou do obálek po 100 000 Kč, když z jejich výpovědi vyplývá, že poškozená byla extrémně šetřivý člověk, takže je i zcela reálné, aby došlo ke shromážděných úspor bezmála ve výši 1 000 000 Kč. Soudy nižší instance se zcela řádně vypořádaly se skutečností, jak dokázala poškozená uváděnou hotovost našetřit (viz bod 46 rozsudku soudu prvního stupně). Těmto výpovědím pak odpovídá i pořízená fotodokumentace, když také nelze pominout, že svědkyně K. s poškozenou 5 obálek přepočítávala a v každé bylo po 100 000 Kč. Nejvyšší soud obdobně jako soudy nižší instance nemá důvod nevěřit poškozené, že i ve zbylých 5 obálkách docházelo ke stejnému principu ukládání hotovosti. Ve své podstatě skutkovou verzi poškozené potvrzuje i její reakce na pobočce peněžního ústavu, kde překvapení v negativním slova smyslu přišlo po zjištění výše zůstatku na účtu. Jestliže obvinění namítají, že ničeho nevyplývá, že peněžní prostředky jim poškozená skutečně předala, tak se opětovně jedná o námitku do hodnocení důkazů. Jednak o předání hotovosti hovoří sama poškozená, jejíž výpověď vzal soud za věrohodnou a rovněž je nutné poukázat na založení účtu poškozené u České spořitelny, kdy k tomuto došlo za prvé velmi neobvykle, když účet poškozené zřizoval právě obviněný přes svou dceru, která ve spořitelně pracovala a veškeré podklady tak poškozená nestandardně podepisovala doma. Takže i z tohoto pohledu se jeví logické vysvětlení poškozené, proč tuto částku předala obviněným, když nelze pominout i jistým způsobem tlak obviněných na poškozenou spočívají v tvrzení o zvýšených krádežích v okolní. Nutno zdůraznit, že kontaktní údaje ve smlouvě o zřízení účtu byly vyplněny na obviněného (telefonní číslo, e-mail), nikoliv na poškozenou. Celého protiprávního jednání se účastnila i obviněná K., neboť s tou rovněž poškozená uložení finanční hotovosti řešila. Pokud obvinění poukazovali na nesprávně uváděné jednotky částek ve výpovědi poškozené, tak tyto lze přisoudit právě rozvíjející se demence na bázi psycho syndromu. Pro úplnost je vhodné ještě doplnit, že poškozená po tom, co vůči ní byla spáchána trestná činnost dovolateli, dokázala v poměrně krátkém časovém období našetřit ještě 191 000 Kč (výpověď vnučky svědkyně M., vkladní knížka), tudíž nelze pochybovat o tom, že poškozená dokáže i ze svého důchodu našetřit větší obnos finančních prostředků, což nepochybně potvrzuje věrohodnost její výpovědi o tom, že zpronevěřenou částku měla skutečně k dispozici.
75. Právně relevantně pak byla uplatněna námitku obviněných, kteří vytýkají soudům nižších stupňů neaplikování zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Je tomu tak proto, že subsidiarita trestní represe se vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny, takže se jedná o námitku, která z pohledu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. formálně naplňuje uvedený dovolací důvod.
76. Předně je třeba zdůraznit, že subsidiarita trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Vyjadřuje zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Zásada subsidiarity trestní represe je vyjádřena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Platí, že podle §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je ovšem v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Tím je vyjádřen princip použití trestního práva jako ultima ratio , z nějž vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.
77. Zásadu subsidiarity trestní represe však nelze interpretovat tak, že by i v případech dostatečně společensky škodlivých, mohla trestní odpovědnost nastoupit až po vyčerpání všech jiných dostupných právních prostředků. Proto, pokud budou v daném případě dostatečně intenzivně naplněny formální znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu, a nebude se tudíž jednat o čin výjimečný, nedosahující určité míry společenské škodlivosti, je zároveň implicitně naplněna podmínka ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, že „nepostačuje uplatnění podle jiného právního předpisu“. O takovou situaci v dané věci jedná.
78. Obecně je třeba uvést, že společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné poloze, vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
79. V dané souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) podle kterého „ I. trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. II. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ‚ ultima ratio ‘ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. III. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ‚ ultima ratio ‘, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Chování pachatele po spáchání skutku vykazujícího znaky trestného činu, zejména jeho snahu nahradit takovým činem způsobenou škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, není okolností, která by ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe dovolovala rezignovat na povinnost uplatňovat trestní odpovědnost takového pachatele, ale lze ji zohlednit zejména při úvaze o použití §172 odst. 2 písm. c) tr. ř. (příp. §159a odst. 4 tr. ř.) nebo některého z odklonů v trestním řízení [srov. §179c odst. 2 písm. f), písm. g), písm. h), §307 a §309 tr. ř., §70 zákona o soudnictví ve věcech mládeže], případně při úvaze o druhu a výši sankce ukládané za takový trestný čin (srov. §39 odst. 1 věta za středníkem tr. zákoníku).“ Nejvyšší soud považuje za vhodné ještě připomenout další závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, týkající se problematiky zásady subsidiarity, v nichž bylo vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio ), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř.“.
80. Z pohledu těchto shora naznačených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolací argumentace obviněných. Dovolací soud dospěl k závěru, že jednání obviněných nevybočuje z běžných případů posuzovaných a právně kvalifikovaných jako trestné činy útisk, ale i podvod. Rovněž je možné konstatovat, že posuzovaný případ se neliší od jiných případů tím, že byl spáchán v rámci rodiny. Je bohužel zcela běžné, že k podvodnému jednání a využívání tísnivé situace dochází v rámci rodiny. Společenská škodlivost jednání obviněných naopak dosahuje vysoké intenzity, jestliže se vezme v úvahu, že došlo k obohacení obviněných ve výši minimálně 900 000 Kč v hotovosti a pak ve výši hodnoty podílu na nemovitostech a rozhodně nelze uvažovat o aplikaci jiných právních odvětví (zejména pak občanského práva). Navíc nelze skutečně pominout, že se trestné činnosti dopustili obvinění ve vztahu k osobě, která je výrazně vysokého věku, a ke které jsou v blízkém rodinném vztahu, když právě trestná činnost se strany rodinných příslušníku je pro takovou poškozenou velmi stresující a tíživá. Lze tedy uzavřít, že jednání dovolatelů odpovídají běžným případům útisku a podvodu podle §177 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, a ničím nevybočuje z mezí jiných případů srovnatelných s projednávanou věcí. Jen pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že pro trestněprávní posouzení viny obviněných není rozhodné, že poškozená nepodala žalobu k civilnímu soudu stran neplatnosti darovací smlouvy.
81. Nad rámec shora uvedeného je ještě nutno uvést, že neuplatnění trestní odpovědnosti podle §12 odst. 1 tr. zákoníku, jak již bylo naznačeno, přichází v úvahu pouze ve výjimečných případech, v takových, kdy okolnosti případu jsou mimořádné a při formulaci dané skutkové podstaty zákonodárcem nepředpokládatelné. Takový charakter ovšem podle Nejvyššího soudu daný skutek nemá a nijak se výjimečně neodlišuje od obdobně spáchaných skutků ze stejných či obdobných pohnutek.
82. Obvinění argumentovali i zásadou in dubio pro reo. Pro úplnost Nejvyšší soud tedy dodává, že soudy nižších stupňů nepochybily, pokud v dané věci neuplatnily zásadu indubio pro reo, neboť na straně soudu nevznikly žádné pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu. Nad rámec tohoto závěru je nutno uvést, že uvedená zásada vyplývá z principu presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018.).
83. Pravidlo in dubio pro reo totiž znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí tedy, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je třeba zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo , tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které odpovídá §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř.
84. Obvinění dále rozporovali existenci dohody mezi nimi, na základě níž soudy dospěly k závěru, že jednali jako spolupachatelé. I tato námitka je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Předně je třeba říci, že z ustanovení §23 tr. zákoníku mj. vyplývá, že o spolupachatelství jde nejen tehdy, když každý ze spolupachatelů uskuteční svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, ale o spolupachatelství jde také tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskuteční jen některý ze znaků skutkové podstaty, jež je pak naplněna souhrnem těchto znaků a rovněž i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé články řetězu směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozh. č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). V souvislosti s problematikou spolupachatelství lze také nad rámec již výše zmíněných úvah soudů uvést, že „spolupachatelství vyžaduje společné jednání a společný úmysl spáchat trestný čin, přičemž společné jednání může probíhat nejen současně, ale i postupně“ (viz rozh. č. 49/2009-I. Sb. rozh. tr.), případně, že „ke spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé podíleli na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, pokud je vedeno stejným úmyslem“ (viz rozh. 42/2010-II. Sb. rozh. tr.). Ze skutkového zjištění a odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů není o úmyslu obviněných pochyb.
85. Spolupachatelství je tedy vystavěno na dvou základních prvcích, a to jednak na úmyslu spáchat čin společně s nejméně jedním dalším spolupachatelem a jednak na spáchání činu společným jednáním (které může mít různé podoby). Právním důsledkem spolupachatelství je to, že každý ze spolupachatelů odpovídá tak, jako kdyby trestný čin spáchal sám, což především znamená, že se mu přičítá celý následek, tedy i důsledky jednání dalších spolupachatelů. Ve spolupachatelství lze spáchat (s níže uvedenými omezeními) každý úmyslný trestný čin, pakliže jej lze spáchat i jinak než vlastnoručně. Rozhodujícím kvalifikačním momentem při alespoň minimálním podílu všech spolupachatelů na společném jednání je z tohoto pohledu společný úmysl.
86. Z provedeného dokazování je evidentní, že obvinění jednali ve vzájemné shodě, když obviněný D. tak činil pro svůj vlastní majetkový prospěch a obviněná K. pro prospěch svého syna (obviněného). Oba dva obvinění poškozené tvrdili, že podíl na nemovitosti je v katastru nemovitostí napsaný na svědkyni T., a proto že je nutné co nejrychleji nemovitost přepsat na obviněného, jelikož jinak by hrozilo, že o nemovitost poškozená přijde. Obviněná K. se podílela na vytvoření „legendy“ o vlastnictví podílu na nemovitostech svědkyní T. Spolupachatelství je pak zřejmé z celého kontextu trestní věci a obvinění námitkou o neexistenci jediného důkazu o vzájemné dohodě pouze rozporují hodnocení důkazů soudy nižšího stupně. Ústní či konkludentní dohodu mezi spoluobviněnými asi soudy těžko prokáží konkrétním důkazem, když takové dohodě nebyl nikdo se svědků přítomen, ale tato konkludentní dohoda vyplývá z jejich faktického jednání vůči poškozené. Spolupachatelství u přečinu zpronevěry je patrné, že obnos nejméně 900 000 Kč převzal obviněný za přítomnosti své matky obviněné K. od poškozené, které slíbili, že tyto uloží na účet, což následně neučinili, když na účet uložili jen 50 000 Kč.
87. Nejvyšší soud se nemůže ani ztotožnit s námitkou obviněných, že se soudy nezabývaly jejich majetkovými poměry. Předně tato námitka je pro posouzení dané věci irelevantní. Přesto je možno uvést, že soud prvního stupně v bodě 47 rozsudku adekvátně reagoval na poměry obviněného, když mimo jiné konstatoval, že jeho majetkové poměry jsou dobré, ale nikoliv natolik nadstandartní, aby byla vyloučena motivace obviněných se obohatit o podíl na nemovitostech, když spoluvlastnický podíl na domě se nachází na lukrativním místě v Praze.
88. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněných bylo podáno z důvodů, které lze částečně podřadit pod dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
89. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněných je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“ . Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněných, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádně opravném prostředku v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 1. 2023
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu