ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.1192.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 1192/2022-11176
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 10. 2023 o dovoláních obviněných 1. Mgr. Václava Kyselky , nar. 13. 7. 1968 v Praze 8, bytem Presslova 2213, Praha 5, 2. Aleše Pánka , nar. 3. 4. 1976 v Třebíči, bytem U Hřbitova 910/1, Jihlava, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 10. 2021, sp. zn. 3 To 83/2020, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 11/2018, a o dovoláních obviněných 3. Stanislava Pragera , nar. 8. 2. 1963 ve Vítkově, bytem Paběnice 58, Kutná Hora, 4. Miroslavy Pragerové (roz. Sosnarové), nar. 25. 12. 1965 v Praze 5, bytem Paběnice 58, Kutná Hora, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 10. 2021, sp. zn. 3 To 88/2021, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 11/2018 , takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Mgr. Václava Kyselky a Aleše Pánka odmítají .
II. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Stanislava Pragera a Miroslavy Pragerové odmítají .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2020, sp. zn. 10 T 11/2018 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“, popř. „rozsudek nalézacího soudu“), byli obvinění Stanislav Prager a Miroslava Pragerová uznáni vinnými pokračujícím zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným formou účastenství podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Nalézací soud současně uznal vinným obviněného Mgr. Václava Kyselku pokračujícím zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným formou účastenství podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a obviněného Aleše Pánka uznal vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným formou organizátorství dle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustili tím, že:
jako členové organizované skupiny s rozdělením funkcí s vnitřní strukturou dělby práce, v úmyslu získat ze státního rozpočtu neoprávněně nadměrné odpočty daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH") za využití společností:
2D international, s. r. o., IČ: 27939154, se sídlem Sušická 1737, 160 00 Praha (dále jen "2D international"),
AMIOS, s.r.o., IČ: 29273471, se sídlem Šumavská 416, 602 00 Brno (dále jen "AMIOS"),
AZ IPOS, engineering, s. r. o., IČ: 46347356, se sídlem Šumavská 416, 602 00 Brno (dále jen "AZ IPOS"),
Cosmetic Invest International, spol. s r.o., IČ: 25656554, se sídlem V Jámě 1/699, 110 00 Praha 1 – Nové Město (dále jen "CII"),
Greneton plus, s. r. o., IČ: 28944071, se sídlem Chřibská 742/8, 182 00 Praha 8 (dále jen "Greneton plus"),
HAKR Company, s. r. o., IČ: 25539892, se sídlem Vinohradská 2029/124, 130 00 Praha-Žižkov (dále jen "HAKR Company"),
IMPEX CARS GmbH, IČ: DE265309736, se sídlem Leuchtenberg-Wieselricht 5, 927 05, Spolková republika Německo (dále jen "IMPEX CARS"),
JANNY TRANS GmbH, IČ: DE814242430, se sídlem Leuchtenberg-Wieselricht 18, 927 05, Spolková republika Německo (dále jen "JANNY TRANS"),
KIMAMOS, s. r. o., IČ: SK45355193, se sídlem Boženy Němcovej 8 Bratislava, Slovenská republika (dále jen "KIMAMOS"),
LITÉ PODLAHY, s. r. o., IČ: 28876334, se sídlem Stará 87, 272 01 Kladno (dále jen "LITÉ PODLAHY"),
MIMOSA TECHNIC, s. r. o., IČ: 28229878, se sídlem Tigridova 1501, 140 00 Praha (dále jen "MIMOSA TECHNIC"),
NEXES, s.r.o., IČ: 26425262, se sídlem Lublaňská 653/1, 120 00 Praha (dále jen "NEXES"),
PETROČAS, s. r. o., v likvidaci, IČ: 26793199, se sídlem 17. listopadu 229, 530 02 Pardubice (dále jen "PETROČAS"),
RANGER AGENCY, s. r. o., IČ: 28598512, se sídlem Chřibská 742/8, 182 00 Praha 8 (dále jen "RANGER AGENCY"),
RANGER INVESTMENT, s. r. o., IČ: 28600789, se sídlem Kubelíkova 1224/42, 130 00 Praha 3 (dále jen "RANGER INVESTMENT"),
RANGER TECHNOLOGIES, s. r. o., IČ: 28597583, se sídlem Lannova 2061/8, 110 00 Praha 1 (dále jen "RANGER TECHNOLOGIES"),
RETAM GROUP, s. r. o, IČ: 28177550, se sídlem NA Kozačce 1103/5, 120 00 Praha-Praha 2 (dále jen "RETAM GROUP"),
RICHI service, s. r. o., IČ: 01792814, se sídlem Hellichova 605, 289 11 Pečky (dále jen "RICHI service"),
SORDOT, s. r. o., IČ: 28764102, se sídlem Jaurisova 515/4, 140 00 Praha 4 (dále jen "SORDOT"),
VICENZA, s. r. o., IČ: 00000000, se sídlem Bancíkovej 1, 821 03 Bratislava, Slovenská republika (dále jen "VICENZA"),
Vivid Real, s. r. o., IČ: 24248258, se sídlem Táboritská 880, 130 00 Praha 3 (dále jen "Vivid Real"),
po předchozí vzájemné domluvě spolu s Petrem Michálkem, nar. 5. 1. 1966, jehož případ byl vyloučen k samostatnému projednání a rozhodnutí ve věci,
vytvořili sérii fiktivních účetních případů dokumentujících smyšlená zdanitelná plnění s nárokem na nadměrný odpočet DPH při pořízení zboží (zejména se jednalo o elektrotechnická zařízení pro budování wifi sítí [výrobky s označením 3A-25, P5500RFT-SW, AC 120 CPU MODULE, Switch Cajun P166T, Access Point – Wawe Poínt, panel automatu PC] od českých dodavatelů a jeho následném prodeji do Slovenské republiky a dále do Německa a následně od správce daně částečně vylákali a částečně se pokusili vylákat nadměrné odpočty DPH, přičemž celou věc zosnovali a řídili obž. Aleš Pánek a samostatně trestně stíhaný Petr Michálek (dále jen Petr Michálek) jako hlavní organizátoři trestné činnosti, přitom Petr Michálek zadal dne 04.03.2010 pokyny k založení slovenské společnosti KIMAMOS, na čemž se předem domluvil s obž. Alešem Pánkem, obž. Tomášem Bartoněm a obž. Jiřím Svoradou, dne 08.03.2010 inicioval uzavření smlouvy o vedení účetnictví pro společnost KIMAMOS se společností AUDIT CENTRE, s.r.o., IČ: SK 35748184, se sídlem Budatínská 1, Bratislava (dále jen "AUDIT CENTRE"), a nejméně do 16.06.2014 organizoval činnost společnosti KIMAMOS a za tuto společnost komunikoval s účetní firmou AUDIT CENTRE, a dále dával pokyny obž. Jiřímu Svoradovi týkající se jeho vystupování za společnost KIMAMOS před finančními orgány Slovenské republiky, po předchozí domluvě s obž. Lenkou Michálkovou organizoval její činnost coby jednatelky společnosti Greneton plus týkající se přijímání faktur za produkty fiktivního plnění od společností Cosmetic Invest International, AZ IPOS, AMIOS a Vivid Real, zadával vyhotovování fiktivních faktur obžalovaným Tomášem Bartoněm za společnosti AZ IPOS a AMIOS pro příjemce Greneton plus, dával pokyny účetní Z. K. a schvaloval jí výši nárokovaných odpočtů DPH uplatněných společností Greneton plus, dále se Petr Michálek pod hlavičkou firmy Lenka Michálková podílel na přepravě části fakturovaného předmětu fiktivního plnění, na vytváření dokladů o jeho přepravě a jeho skladování na různých místech ve Slovenské republice, za pomoci obž. Martina Plachého se podílel na vytváření obrazu o další obchodní činnosti spočívající v exportu zakoupeného zboží společností KIMAMOS německým společnostem IMPEX CARS a JANNY TRANS, společně s obž. Alešem Pánkem vytvářel obraz o zdánlivé obchodní činnosti vytvořením finančních toků na účtu číslo 4010853902/7500 vedeného ve Slovenské republice u ČSOB, a. s., na jméno slovenské společnosti KIMAMOS tím, že vkládali na tento účet v období od 18.01.2013 do 14.01.2014, prostřednictvím nastrčené osoby Vlasty Řepové, nar. 17.04.1975, jednatelky společnosti IMPEX CARS, finanční hotovost jako platby za smyšlenou obchodní činnost mezi společnostmi KIMAMOS a IMPEX CARS, kdy Vlastu Řepovou společně s obž. Alešem Pánkem přivezli před příslušný peněžní ústav a poskytli ji peněžní prostředky, aby je mohla vložit na jimi určený účet,
následně takto vložené peněžní prostředky z tohoto účtu posílali na účty společností RANGER AGENCY, RANGER INVESTMENT, RANGER TECHNOLOGIES a Greneton plus, obž. Aleš Pánek po předchozí domluvě s obžalovanými Tomášem Bartoněm a Jiřím Svoradou se společně s Petrem Michálkem nejpozději od 01.03.2010 podílel na založení slovenské společnosti KIMAMOS, po předchozí domluvě s Petrem Michálkem přenechal na Petru Michálkovi, aby nejméně do 16.06.2014 organizoval činnost společnosti KIMAMOS a za tuto společnost komunikoval s účetní firmou AUDIT CENTRE a dával pokyny obž. Jiřímu Svoradovi týkající se jeho vystupování za společnost KIMAMOS před finančními orgány Slovenské republiky, podílel se na vytvoření obrazu o zdánlivé obchodní činnosti mezi společnostmi RANGER AGENCY, RANGER INVESTMENT, RANGER TECHNLOGIES a společností KIMAMOS tím, že Petru Michálkovi zadával podklady k přepravě části fakturovaného zboží za účelem vytvoření dokladů o jeho přepravě pod hlavičkou firmy Lenka Michálková,
společně s Petrem Michálkem vytvářeli obraz o zdánlivé obchodní činnosti vytvořením finančních toků na účtu číslo 4010853902/7500 vedeného ve Slovenské republice u ČSOB, a. s., na jméno slovenské společnosti KIMAMOS tím, že vkládali na tento účet v období od 18.01.2013 do 14.01.2014, prostřednictvím nastrčené osoby Vlasty Řepové, nar. 17.04.1975, jednatelky společnosti IMPEX CARS, finanční hotovost jako platby za smyšlenou obchodní činnost mezi společnostmi KIMAMOS a IMPEX CARS, kdy Vlastu Řepovou společně s obž. Alešem Pánkem přivezli před příslušný peněžní ústav a poskytli jí peněžní prostředky, aby je mohla vložit na jimi určený účet, následně takto vložené peněžní prostředky z tohoto účtu posílali na účty společností RANGER AGENCY, RANGER INVESTMENT, RANGER TECHNOLOGIES a Greneton plus .
Samotný popis jednotlivých útoků, včetně jednání jednotlivých obviněných detailně rozvedl nalézací soud v bodech 1 až 158 výroku svého rozsudku. Jelikož skutková věta rozsudku nalézacího soudu zasahuje až na stranu 156, přičemž samotné odůvodnění rozhodnutí začíná na straně 162, odkazuje Nejvyšší soud v detailu na výrok předmětného rozhodnutí nalézacího soudu.
2. Za uvedenou trestnou činnost uložil nalézací soud obviněným Stanislavu Pragerovi a Miroslavě Pragerové podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let nepodmíněně. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku soud oba obviněné pro výkon trestu odnětí svobody zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku obviněným dále uložil trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu funkce jednatele obchodní společnosti na dobu trvání 5 (pěti) let.
3. Obviněnému Mgr. Václavu Kyselkovi nalézací soud uložil podle §240 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s §82 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku dále uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu funkce jednatele obchodní společnosti v trvání 3 (tří) let.
4. Obviněnému Aleši Pánkovi nalézací soud uložil podle §240 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 5,5 (pěti a půl) let nepodmíněně. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro výkon tohoto trestu obviněného zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložil i tomuto obviněnému trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu funkce jednatele obchodní společnosti na dobu trvání 5 (pěti) let.
5. Nalézací soud současně podle §226 písm. b) tr. ř. obviněné Mgr. Václava Kyselku, Aleše Pánka a již odsouzeného Vladimíra Dacera, zprostil obžaloby pro skutek pod bodem ad 2 obžaloby, neboť žalované jednání nebylo trestným činem.
6. Pro jistou přesnost je třeba zdůraznit, že rozsudkem soudu prvního stupně byli dále uznáni vinnými i spoluobvinění Tomáš Bartoň, Vladimír Dacer, Tomáš Lochman, Lenka Michálková, Martin Plachý a Jiří Svorada a byli jim taktéž uloženy tresty.
7. Proti rozsudku nalézacího soudu podali odvolání všichni dovolatelé a dále také již odsouzení Tomáš Bartoň, Vladimír Dacer, Tomáš Lochman a Martin Plachý. Zde je namístě uvést, že o podaných odvoláních bylo z procesních důvodů rozhodnuto dvěma samostatnými rozhodnutími Vrchního soudu v Praze [sp. zn. 3 To 83/2020 (dovolatelé Mgr. Václav Kyselka, Aleš Pánek, a dále již odsouzení Bartoň, Dacer, Lochman a Plachý) a sp. zn. 3 To 88/2021 (dovolatelé Stanislav a Miroslava Pragerovi)].
8. Odvolání obviněných Bartoně, Lochmana, Plachého, Pánka a Kyselky, byla směřována jak do výroku o vině, tak i trestu. O podaných odvoláních těchto obviněných rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 10. 2021, sp. zn. 3 To 83/2020, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně již odsouzeného Tomáše Bartoně zrušil v celém rozsahu, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. dále napadený rozsudek zrušil ohledně již odsouzeného Martina Plachého v celém výroku o trestu a podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. ohledně již odsouzeného Tomáše Lochmana zrušil rozsudek pouze ve výroku o uloženém trestu zákazu činnosti. Podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud ohledně těchto spoluobviněných znovu rozhodl v intencích svého zrušení. Odvolání obviněných Dacera, Kyselky a Pánka pak podle §256 tr. ř. zamítl.
9. Rovněž odvolání obviněných Stanislava Pragera a Miroslavy Pragerové směřovalo jak do výroku o vině, tak i trestu. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25. 10. 2021, sp. zn. 3 To 88/2021, tak, že odvolání obviněných podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k nim
10. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 10. 2021, sp. zn. 3 To 88/2021, podali obvinění Stanislav Prager a Miroslava Pragerová prostřednictvím obhájce společné dovolání. Obvinění Mgr. Václav Kyselka a Aleš Pánek rovněž podali dovolání prostřednictvím svých obhájců, a to proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 10. 2021, sp. zn. 3 To 83/2020.
11. Obvinění Stanislav Prager a Miroslava Pragerová podali dovolání z důvodu podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř. [patrně §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak následně v závěru dovolání dovolatelé uvádějí]. Obvinění namítají nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné hmotněprávní posouzení. V úvodu svého dovolání především akcentují, že trestní řízení je vedeno zásadou in dubio pro reo a presumpcí neviny. Podle jejich přesvědčení, důkazy, které by prokazovaly jejich vinu bez důvodných pochybností v daném řízení absentují a rozhodnutí nalézacího soudu je založeno pouze na obecném konstatování skutečností, které nejsou blíže konkretizovány, podloženy, ani prokázány.
12. Jako konkrétní příklad uvádějí výslechy svědka N., ve kterých jsou podle jejich názoru zásadní rozpory [tyto však blíže v dovolání neupřesňují]. Namítají, že uvedený svědek nebyl před soudem vyslechnut, přestože jeho výslech byl možný a oni jeho výslech jako důkaz neustále navrhovali. Tvrdí, že soud ani Policie ČR nevyvinuly téměř žádné úsilí jej nalézt a vyslechnout, přestože si svědek vyzvedával písemnosti z datové schránky a podle sdělení policie se nalézal na území České republiky, dokonce byl i dlouhodobě hospitalizován, přesto nebyl nikdy vypátrán. Tvrdí, že bylo úkolem orgánů činných v trestním řízení tento důkaz zajistit. V opačném případě „se nejedná o žádný relevantní důkaz a výpověď N. za něj nemůže být považována, přesto tak soud činí.“.
13. Jako nestandardní hodnotí dovolatelé zajišťování svědectví k jednatelům společnosti PETROČAS, s. r. o., výslechem svědka Z. T. Jeho výpověď byla pořízena ve výkonu vazby, kdy svědkovi bylo za svědectví nabídnuto propuštění z vazby, ke kterému po výslechu svědka také došlo. Na protokolu o výslechu pak není uvedeno, že tento byl pořízen ve vězeňské vazbě. Před soudem však jeho výpověď nebyla jako důkaz prováděna.
14. Dovolatelé dále namítají, že obviněný Prager měl údajně zajišťovat fakturaci pro Aleše Pánka, a to v roce 2011 prostřednictvím Martina Plachého. Toho však poznal až v srpnu 2012, tudíž nemohl ani zajišťovat fakturaci za společnost PETROČAS, s. r. o. Nikdo se nezabýval tím, že plnou moc k jednání za tuto společnost měl i Vladislav Vlček, ten byl právě v úzkém kontaktu s Nechybou i Martinem Plachým, Matějkou a dalšími osobami.
15. Podle dovolatelů není vůbec důkazně podloženo, co vlastně oni sami měli zajišťovat v rámci trestné činnosti a jak měli ovládat společnost PETROČAS, s. r. o. Krom toho obžaloba uváděla, že dovolatel Stanislav Prager byl jednatelem společnosti PETROČAS, s. r. o., což nebyla pravda. To vyplývá i z výpovědi spoluobviněného Martina Plachého, který uvedl, že žádné fakturace nezajišťoval a ani s uvedeným zbožím neměl nic společného. V tomto směru akcentují, že spoluobviněný Aleš Pánek naopak vypověděl, že uvedené fakturace zajišťoval přes Martina Plachého. Nikde se nezmínili o tom, že by fakturaci za společnost PETROČAS, s. r. o., přebírali od jejich osob (dovolatelů). Mají za to, že odvolací soud se pak danou věcí nějak do hloubky nezabýval a de facto převzal právní názor prvoinstančního soudu.
16. Zdůrazňují, že nikdo z dalších vyslechnutých svědků je neznal. Ze spoluobviněných je znali pouze Martin Plachý, Libor Zvolánek a Aleš Pánek. Tuto skutečnost však soud nebral řádně v úvahu. Přesto byli spolu s ostatními souzeni v rámci skupiny, která měla společně páchat trestnou činnost. Dané tvrzení soud v odůvodnění rozsudku nedokládá konkrétními důkazy, které by upřesňovaly, kdy, kde a jak se měli na společném postupu dohodnout, jakým způsobem si měli rozdělit funkce a práci, jakou kdo měl mít úlohu. Poukazují např. na výpověď svědkyně Řepové, ze které jasně vyplývá, že veškeré záležitosti vyřizovala pouze s panem Michálkem a obviněným Pánkem. Jednalo se jasně o činnost konanou mimo jejich dosah (dovolatelů), přesto je jím to přičítáno k tíži. Ačkoliv svědkyně svou výpovědí fakticky potvrdila svou účast na trestné činnosti odsouzeného Pánka, nebyla za toto nijak postihována, druhý zúčastněný Michálek byl z trestního řízení vyloučen a tyto skutky se naopak přisuzují jako důkazy vůči nim.
17. Dále obvinění namítají, že u hlavního líčení nebyl proveden zásadní důkaz, a to výslech Petra Michálka, který byl navíc podle názoru soudu hlavním osnovatelem posuzované trestné činnosti. Odmítají konstatování odvolacího soudu, že toto nebylo v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. již potřeba. Jsou toho názoru, že ve světle zásady materiální pravdy měl být jmenovaný vyslechnut.
18. Konstatují, že obžaloba byla postavena na podkladech správce daně, jejichž správnost nebyla žádným způsobem přezkoumávána, tyto byly v celém řízení bez dalšího považovány za správné. Jsou toho názoru, že nelze automaticky převzít takové podklady jako správné, a to ani v případě, že jejich autorem je státní orgán.
19. Dovolatelé dále uvádějí, že v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně jsou sice citovány výpovědi jednotlivých svědků, nicméně již není patrné, jak soud hodnotil jejich věrohodnost a jaká učinil skutková zjištění. Námitce nesprávného hodnocení důkazů, resp. nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně se přitom odvolací soud prakticky nevěnoval. Dovolatelé se domnívají, že rozhodnutí tak nedostálo požadavkům vyplývajícím z §125 a §2 odst. 5 a 6 tr. ř. Jsou toho názoru, že zejména nalézací soud nesprávně v odůvodnění uvádí pouhý výčet jednotlivých důkazů společně pouze s dílčími zjištěními, která však zapadají pouze do obrazu tvořeného obžalobou, aniž by přitom soud provedl hodnocení vzájemně si odporujících důkazů. V takovém případě bylo povinností odvolacího soudu pro nepřezkoumatelnost rozsudek soudu prvního stupně zrušit, když není úkolem odvolacího soudu nahrazovat nedostatečnou činnost nalézacího soudu.
20. Za naprosto absurdní dovolatelé považují výpočet škody z dokladů, které soud označil jako fiktivní. Soud vůbec nevzal v úvahu prokázanou skutečnost, že obchodní společnost Vivid Real, s. r. o., DPH odváděla, což samozřejmě ovlivňuje výši škody. Namítají, že nemohli být odsouzeni, když ani neměli nástroj a možnost se dozvědět, jak ovlivnit obviněného Pánka, aby nárokoval odpočty DPH. Tuto skutečnost se dovolatelé dozvěděli až po zahájení kontrol finančního úřadu, a později po zahájení trestního řízení.
21. Za nezákonný považují dovolatelé i uložený trest. Poukazují na to, že ostatním odsouzeným, i když způsobili vyšší škodu, soud uložil tresty odnětí svobody, jejichž výkon byl podmíněně odložen. O jejich spíše okrajové účasti svědčí i to, že většina důkazů a výslechů se týkala jiných obviněných, nikoliv jejich osoby. Celé jejich konání bylo obecně označeno jako pomoc při páchání trestné činnosti, bez konkrétního doložení a odůvodnění jak a proč měli tak konat a jaký prospěch z toho měli mít. Nadto se souzené věci odehrály v letech do roku 2014, soud nevzal v úvahu odstup a délku řízení, když domovní prohlídka proběhla již dne 8. 1. 2015. Soud rovněž nerespektoval a ignoroval zahlazení jejich dřívějšího odsouzení a nepohlížel na ně jako na osoby bezúhonné. Ze všech shora uvedených důvodů není právní kvalifikace jejich jednání správná, soud jim uložil nepřiměřeně přísný trest a je tak naplněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
22. Závěrem dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že rozsudek „Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2021 [správně 24. 4. 2020 – pozn. Nejvyššího soudu] č. j. 10 T 11 2018 ve spojení s usnesením 3 To 88/2021 ze dne 25. 11. 2021 se zrušuje.“.
23. K podanému dovolání těchto obviněných se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 21. 9. 2022, sp. zn. 1 NZO 451/2022. Nejprve stručně shrnul průběh trestního řízení, uplatněné dovolací důvody a zvolenou argumentaci obviněných. Státní zástupce akcentuje, že návrh obviněných na rozhodnutí dovolacího soudu není úplný, neboť neobsahuje konkrétní návrh na další postup dovolacího soudu podle §265l – §265m tr. ř. po zrušení napadeného rozhodnutí. Nejde však o úplnou absenci některé z náležitostí obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.). Vzhledem k tomu, že návrh dovolatelů nemá žádný dopad na rozsah přezkumné povinnosti dovolacího soudu, nejde podle názoru státního zástupce o takovou vadu, která by opravňovala odmítnutí dovolání pro nesplnění náležitostí obsahu dovolání podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř.
24. Státní zástupce následně konstatuje, že dovolatelé opřeli své dovolání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 (od 1. 1. 2022 dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř). Ten byl dán v případě, že rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Předmětný dovolací důvod tedy sloužil k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, nikoli k nápravě vad skutkových zjištění. Podle státního zástupce dovolatelé však prakticky neuvádějí žádné námitky, kterými by vytýkali nesoulad zákonných znaků přisouzeného trestného činu, případně jeho stadiu či formě jakou jej spáchali, a skutkových zjištění vymezených v tzv. skutkové větě a odůvodnění soudních rozhodnutí, popř. nesprávnost jiného hmotněprávního posouzení. Jistý náznak hmotněprávní námitky by snad byl možno spatřovat v námitkách vztahujících se k existenci organizované skupiny. K těmto námitkám lze podle jeho názoru vzhledem k jejich převážně skutkovému charakteru uvést pouze tolik, že k naplnění judikaturou vymezených znaků organizované skupiny není nutné, aby se všichni členové této skupiny navzájem znali. Existence organizované skupiny ostatně nebyla znakem základní skutkové podstaty ani kvalifikovaných skutkových podstat zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016 (k naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty podle §240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku postačovalo a postačuje i podle současné právní úpravy spáchání činu uvedeného v §240 odst. 1 nejméně se dvěma osobami).
25. Jako bezpředmětnou z hlediska zvolené právní kvalifikace vyhodnocuje státní zástupce též námitku, podle které společnost Vivid Real, s. r. o., DPH odváděla. Akcentuje, že podstata trestné činnosti dovolatelů spočívala v tom, že jako účastníci ve formě pomoci (§24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku) zajištěním fingovaných faktur umožnili hlavnímu pachateli Aloisi Pánkovi [správně zřejmě Aleši Pánkovi – pozn. Nejvyššího soudu], aby při podávání daňových přiznání za společnosti „RANGER“ neoprávněně uplatňoval odpočet DPH. K daňovému úniku, resp. získání neoprávněné výhody, docházelo u těchto společností. Z pohledu tohoto závěru je irelevantní, že společnost Vitar Real, s. r. o. [zřejmě Vivid Real, s. r. o. – pozn. Nejvyššího soudu] „nějakou“ DPH platila a v tomto směru nelze provádět nějakou „kompenzaci“. V této souvislosti poukazuje též na argumentaci pod bodem 11 na str. 10 rozhodnutí odvolacího soudu, ze které mj. vyplývá, že společnost Vivid Real, s. r. o., vykazovala vždy pouze nepodstatnou daňovou povinnost.
26. Následně konstatuje, že další námitky těchto obviněných směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění a svým obsahem mají blíže k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, který následně rozvádí. K tomu dodává, že existenci zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními dovolatelé nevytýkají, a to ani formálně. Podstata jejich skutkových námitek, pomine-li státní zástupce zcela obecné odkazy na základní zásady trestního řízení, spočívá v podstatě v tom, že dovolatelé provádějí vlastní hodnocení důkazů a na jeho základě předkládají vlastní skutková tvrzení, přičemž skutková zjištění učiněná soudy označují za důkazně nepodložená a v podstatě je ignorují. Zdůrazňují např. že obviněný Prager nebyl jednatelem společnosti PETROČAS, s. r. o., přestože odvolací soud výslovně připustil, že dovolatel jednatelem uvedené společnosti nikdy nebyl, když současně konstatoval, že společnosti fakticky ovládal, když formálním jednatelem byl nejdříve jeho devatenáctiletý syn a následně byla společnost postupně převáděna na různé tzv. bílé koně (str. 9 rozhodnutí odvolacího soudu). Dovolatele v této souvislosti ovšem zcela pomíjejí úlohu společnosti Vivid Real, s. r. o., ve které obviněný Prager i po formální stránce jednatelem byl (bod 144 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Podle státního zástupce se dovolatelé soustřeďují na selektivní hodnocení výpovědí některých spoluobviněných a svědků, kdy jiné důkazy však zcela pomíjejí, např. odposlechy svědčící o účasti obviněné Pragerové na trestné činnosti (bod 109 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu) nebo skutečnost, že v jejich počítači byly nalezeny objednávky všech tří společností „RANGER“ (bod 145 odůvodnění). Někdy se dovolatelé uchylují k vyloženým spekulacím, zejména ve vztahu k výpovědi svědka Z. T.
27. Státní zástupce tak shrnuje, že dovolatelé se svými skutkovými námitkami domáhají především jiného hodnocení důkazů soudy; existenci zjevného rozporu skutkových zjištění učiněných soudy s provedenými důkazy však nelze dovozovat z toho, že soudy hodnotí důkazy jiným způsobem, než jaký by odpovídal představám obviněných o správném způsobu hodnocení důkazů. Část námitek navíc směřuje proti kvalitě odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, přičemž námitky směřující toliko proti kvalitě odůvodnění soudních rozhodnutí jsou nepřípustné již s ohledem na ustanovení §265a odst. 4 tr. ř.
28. Podle státního zástupce důkazní řízení netrpí ani vadou spočívající v tzv. opomenutých důkazech. Zdůrazňuje, že není povinností soudu provést všechny navrhované důkazy, přitom odkazuje na judikaturu Ústavního soudu. V případě nevyhovění návrhu je ovšem povinností soudu tento postup adekvátně zdůvodnit. Takto soudy v předmětné trestní věci postupovaly, když nalézací soud v bodě 124 vyložil, proč další navrhované důkazy neprováděl, a k této problematice se v bodě 9 odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil i soud odvolací. Nadto státní zástupce dodává, že osobní výslech svědka N. neprovedl nalézací soud z důvodů jeho nedosažitelnosti, když svědek byl neznámého pobytu, nikoli proto, že by soud nepřikládal jeho výpovědi důkazní význam. Navíc údajné rozpory v jeho výpovědích se netýkají rozporů mezi výpověďmi učiněnými v procesním postavení svědka, ale rozporu mezi svědeckou výpovědí z přípravného řízení a výpovědí učiněnou při podání vysvětlení, která nemá procesní hodnotu.
29. Dále dodává, že zcela mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění před 1. 1. 2022, ale i po tomto datu, se nacházejí námitky směřující proti výroku o trestu. Dodává, že námitky týkající se toliko přílišné přísnosti nebo mírnosti trestu, šlo-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby, nebylo možno vznášet ani v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (nyní §265b odst. 1 písm. i) tr. ř.), který je jinak k nápravě vad týkajících se druhu a výměry trestu určen. Nadto dovolatelé v souvislosti s tvrzeními o nezákonnosti uloženého trestu se fakticky vracejí ke skutkovým námitkám proti výroku o vině.
30. Státní zástupce uzavírá, že pokud vůbec lze podřadit námitky dovolatelů pod deklarovaný dovolací důvod, jsou zjevně nedůvodné. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhuje, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasí i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
31. Obviněný Mgr. Václav Kyselka podal dovolání z důvodů uvedených §265b odst. 1 písm. g), h), i) a l) tr. ř., přitom poslední uvedený dovolací důvod uplatnil v druhé alternativě. Je přesvědčen o tom, že rozhodnutím soudu druhého stupně a zejména řízením mu předcházejícím, došlo k tak zásadním pochybením spočívajícím v nesouladu právního posouzení věci se skutkovými zjištěními, výsledky dokazování a hodnocení důkazů, že toto odpovídá uplatněnému hmotněprávnímu dovolacímu důvodu podle ustanovení §265 odst. 1 písm. g) tr. ř., když částečně jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Ve věci došlo i k zásadním vadám v průběhu celého trestního řízení, následkem kterých byla porušena jeho základní práva a svobody ve smyslu postulátů spravedlivého procesu, přičemž tyto dosahují intenzity porušení práva na spravedlivý proces. Je toho názoru, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně posouzen jako trestný čin, ačkoli nešlo o žádný trestný čin. Namítá, že obligatorní znaky skutkové podstaty přisouzeného trestného činu nebyly naplněny jeho jednáním. V tomto kontextu odkazuje na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 11 Tdo 422/2010), podle které pod zmíněný dovolací důvod spadají i případy zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci a případy nehodnocení stěžejních důkazů. Z výše uvedeného tak dovozuje naplnění i dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
32. Obviněný uplatnění dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. odůvodňuje tím, že soudy nižších stupňů nezohlednily při ukládání trestu délku trestního řízení s ohledem na zájem společnosti potrestat obviněného vzhledem k době, která uplynula od tvrzeného spáchání skutku, pro nějž byl uznán vinným, až do jeho pravomocného odsouzení, a s ohledem na jeho beztrestné jednání v uvedené době a vedení řádného života bez nutnosti dalšího výchovného působení. V důsledku kumulace protiprávních postupů obou soudů pak došlo podle dovolatele k uložení nezákonného trestu u jeho osoby, a proto namítá i naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř.
33. Dovolatel poté své námitky člení do 4 okruhů vad, které podřazuje pod písmena a) až d). Pod písmenem a) uvádí, že závěry soudů nižších stupňů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Následně konkretizuje, že za vadu, jež zakládá neústavnost pravomocného rozsudku soudu druhého stupně, považuje absenci provedení listinných důkazů – faktury č. 200909113 s DZP 22. 9. 2009 v celkové výši plnění 1 080 800 Kč bez DPH, s DPH ve výši 205 352 Kč a faktury č. 200909116 s DZP 30. 9. 2009 v celkové výši plnění 1 080 800 Kč vez DPH s DPH ve výši 205 352 Kč. V tomto ohledu tak nebyly provedeny žádné listinné důkazy, které by jakýmkoli způsobem prokazovaly jeho vinu.
34. Obviněný zdůrazňuje, že u soudu prvního stupně nebyl vyslechnut Petr Michálek, který byl podle názoru soudů hlavním zosnovatelem posuzované trestné činnosti. Soud prvního stupně v bodě 124 svého rozsudku odůvodnil neprovedení výslechu tohoto svědka jako nadbytečné, takže návrh zamítnul. Obviněný s tímto závěrem soudu prvního stupně nesouhlasí, přičemž neakceptuje ani názor soudu druhého stupně, který uvedl, že doplnění dokazování nebylo v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. již potřebné. Postupem soudů tak podle dovolatele došlo k závažnému porušení zásady zjištění materiální pravdy.
35. Dovolatel je dále přesvědčen, že bez jakéhokoliv procesně relevantního odůvodnění použily soudy nepřípustný důkaz – zajištění počítače společnosti Cosmetic Invest International, spol. s r. o., a to v rámci zcela jiného trestního řízení vedeného pod č. j. KRPA-155002/TČ-2014 s krycím názvem „Fialky“, které bylo odloženo a součástí tohoto trestního řízení se stalo zcela procesně „nepřípustným způsobem“. Tvrzení soudu prvního stupně o tom, že se jednalo o počítač Cosmetic Invest International přitom nevyplývá z tohoto ani žádného jiného důkazu, který by byl v řízení proveden.
36. Soudy podle dovolatele rovněž zcela ignorovaly rozpory ve výpovědích Michala Kupky, když v odůvodnění rozsudků obou stupňů zcela absentují podle obviněného úvahy o tom, proč z řady procesně použitelných výpovědí si soud vybral tu jedinou, která v kontrastu se všemi ostatními popisuje jeho domnělou aktivitu ve vztahu k tomuto svědkovi. Podle dovolatele se soudy obou stupňů nezabývaly časovým kontextem všech výpovědí svědka Kupky, jeho předcházejícím a paralelním trestním stíháním, vazbami na ostatní svědky a spoluobviněné, které prokazatelně předcházely seznámení s ním (obviněným) a rolím těchto osob v trestních řízeních, ve kterých byl svědek Kupka odsouzen. Rozporuje soudy konstatovanou věrohodnost svědka Kupky, aniž by tyto jakýmkoliv způsobem zhodnotily jeho trestní minulost. Soudy také bez dalšího a podrobného vysvětlení akceptovaly jeho rozhodnutí odmítnout výpověď z důvodu jeho obavy z vystavení se trestnímu stíhání. Ani tento jeho postup nevedl soudy k tomu, aby zapochybovaly o věrohodnosti tohoto svědka.
37. K závěru soudů o věrohodnosti svědka Kupky odkazuje na úřední záznam o podaném vysvětlení ze dne 23. 10. 2013 na č. l. 8837, který podle dovolatele zcela jasně prokazuje jeho nevinu. Obsahem tohoto úředního záznamu se soudy nezabývaly, nehodnotily jeho kontext. Namítá také, že svědek Kupka uvedl, že pana Libora Zvolánka pověřil vedením společnosti Cosmetic Invest International, s tímto uzavřel pracovní smlouvu a osobně mu vystavil plnou moc k zastupování jeho osoby dne 11. 5. 2010. Obviněný tak namítá, že soudy nepostupovaly v souladu s §125, §2 odst. 5 a 6 tr. ř., což v textu rozvádí. Odůvodnění výroku o vině je tak zcela nejednoznačné, vzbuzující vážné pochybnosti o celém řízení i jeho závěru. Na základě zásady in dubio pro reo měl být po provedeném dokazování zproštěn obžaloby ve všech bodech nejen v bodě 2. Zdůrazňuje, že není jeho povinností prokazovat svoji nevinu, toto je povinností orgánů činných v trestním řízení. Podle obviněného nebyly v řízení zajištěny důkazy, které jeho vinu bez důvodných pochyb prokazují a rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou tak založena na vyfabulovaných domněnkách policejního orgánu a státního zastupitelství, které soudy obou stupňů převzaly zcela nekriticky, a to bez zvážení všech důkazů obsažených v trestním spisu.
38. Ohledně zvukového záznamu, který si pořídil sám svědek Kupka namítá, že v řízení absentuje kontext. Jde o slova vytržená ze souvislostí, která soud prvního stupně uvedl bez jakýchkoli důkazů do kontextu, který neodpovídá realitě. Předestírá, že skutečný význam byl ten, že u obviněného Zvolánka právě proběhla domovní prohlídka a pan Kupka měl obavu, zda tím není kompromitován jeho přístup k účetnictví jeho společností, které všechny účetně zpracovával pan Zvolánek (zejm. společnosti 2D international, s. r. o.). Jeho slova se vztahovala právě k této společnosti, neboť pan Kupka byl odsouzen k podmíněnému trestu za svou roli v trestní věci společnosti (ASP) FORMANENT, s. r. o., kde se skupina pachatelů pokusila vylákat nadměrný odpočet DPH a krátce před zásahem OČTŘ vůči panu Zvolánkovi byl pan Kupka policií dotazován na činnost této jeho společnosti, ve které však už od dubna 2014 nebyl jednatelem.
39. Konstatuje, že nalézací soud pak v bodě 162 uvádí, že spolu s Bartoněm a manžely Pragerovými aktivně vystavovali faktury za společnosti, které ovládali. Podle soudů jednali v tomto ohledu samostatně, když lze mít za to, že dostávali od organizátorů provizi, byť toto bez dalších pochybností prokázáno nebylo. Obviněný namítá, že v trestním řízení nebylo doloženo, že by vystavil, byť jedinou fakturu, ať už za společnost Cosmetic Invest International nebo společnosti MIMOSA TECHNIC, s. r. o., nebo že by se na fakturačním procesu jakkoli podílel. Principiálně skutečně nerozporoval, že poskytoval novému společníku a jednateli Cosmetic Invest International součinnost, zejména během jeho pracovního pobytu v Brazílii, byl s ním v každodenním kontaktu, zajištoval finanční prostředky na obchodní expanzi, komunikoval s dodavateli i odběrateli, byl-li o to požádán, pak i ve vztahu k úřadům, formou i způsobem, na kterém se v každém jednotlivém případě dohodli. Nemůže tak být řeč o obžalobou tvrzeném zneužití identity, když svědek Kupka do detailů věděl, co na jeho žádost za společnost jeho jménem konkrétně činí a jak vyplynulo z provedeného dokazování – byl např. osobně přítomen hovoru obviněného na finanční úřad. Obviněný upozorňuje, že v případě, kdy na žádost svědka Kupky vyřizoval obchodní korespondenci z e-mailové adresy společnosti INFO@CII.CZ, nepodepisoval se jménem jednatele, nýbrž jméno Kupky bylo uvedeno v podpisové patičce e-mailu jako automatické. Přístup k tomuto e-mailu navíc měly všechny osoby, které měly přístup do kanceláře společnosti Cosmetic Invest International.
40. Zdůrazňuje, že v řízení bylo prokázáno, že ve společnosti Cosmetic Invest International aktivně působil od roku 2002, kdy tuto společnost v prosinci 2008 prodal svědkovi Kupkovi, přičemž veškeré účetnictví bylo protokolárně předáno svědkovi Kupkovi a novému účetnímu společnosti panu Zvolánkovi. Od tohoto okamžiku nepotřeboval nikdo z jmenovaných žádnou jeho součinnost k tomu, aby za společnost Cosmetic Invest International vystavil jakoukoli fakturu, tím méně to potřeboval po více než 9 měsících, kdy měl přístup prakticky ke všemu, co se této společnosti týkalo, „vzor faktury“, protože jej samozřejmě měl k dispozici již od převzetí společnosti svědkem Kupkou a na něj navazujícím převzetí účetnictví od předchozí účetní společnosti. Dále dodává, že vzhledem k dlouhodobým obchodním vztahům společnosti vůči odběratelům a závazkům vůči dodavatelům Cosmetic Invest International založeným na osobní důvěře se nový společník a jednatel společnosti svědek Kupka s ním dohodl, že po prodeji společnosti bude udržovat vztahy s dosavadními dodavateli a odběrateli a zajistí jejich postupné předání, což se po dobu přibližně jednoho roku také dělo, když nový jednatel se pokoušel o obchodní expanzi do Brazílie.
41. Pod písmenem b) dovolatel namítá nesprávné právní posouzení skutku jako trestného činu. Je toho názoru, že právní posouzení skutku popsaného ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně je v rozporu s vyjádřením způsobu jednání předvídaným v příslušné skutkové podstatě přisouzeného trestného činu a neprotíná se se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního ani druhého stupně. Z uvedeného důvodu obviněný namítá, že skutek zjištěný soudem prvního a druhého stupně byl nesprávně posouzen jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, ačkoliv nebyly naplněny obligatorní znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu v jednání, které je mu ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně přisouzeno.
42. Dovolatel konkrétně namítá, že z výroku o vině rozsudků obou soudů vůbec neplyne popis skutečností ohledně naplnění formy zavinění vyžadované trestním zákoníkem. Jeho úmyslné jednání je ve výroku o vině jen formálně konstatováno, ovšem popis skutečností nenaplňuje subjektivní stránku skutkové podstaty přisouzeného trestného činu, v důsledku čehož je výrok o jeho vině v rozsudku soudu prvního stupně zcela nepřezkoumatelný. Popsaný skutkový stav ve skutkové větě nelze právně kvalifikovat jako trestný čin, pro který byl odsouzen. Zhojení této vady v odůvodnění je přitom vyloučeno (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1157/2007).
43. Obviněný rovněž rozporuje, že skutkové závěry popsané ve výroku o vině soudů nižších stupňů nekorespondují s uvedenými výroky o vině, jelikož z provedeného dokazování je zcela zřejmé, že nebylo prokázáno naplnění objektivní stránky skutkové podstaty přisouzeného trestného činu. Především opětovně zdůrazňuje, že obchodně působil ve společnosti Cosmetic Invest International úspěšně se ziskem od roku 2002, tuto následně prodal v roce 2008, když se jediným jednatelem stal svědek Kupka. Zdůrazňuje, že se nejednalo o společnost, jež by byla založena za účelem daňových úniků na DPH, nýbrž měla dlouhou obchodní tradici a stabilní sídlo s funkční adresou a kanceláří. Dovolatel opětovně namítá, že pokud nalézací soud zcela jednostranně hodnotí jednu výpověď svědka Kupky jako kruciální pro vyvození jeho trestní odpovědnosti a druhou výpověď téže osoby, která je zcela opačná, v odůvodnění napadeného rozsudku opomíjí, porušuje zásadu volného hodnocení důkazů vymezenou v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a postupuje v rozporu s ustálenou judikaturu Ústavního soudu (dovolatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16). Současně opětovně konstatuje, že soud opomněl zhodnotit hodnověrnost výpovědi svědka Kupky. Namítá, že pokud se soud rozhodl svědka Kupku (bez náležitého hodnocení jeho role v případu) považovat za tzv. bílého koně, a to s hodnocením, že o obchodování společnosti Cosmetic Invest International a o případné trestné činnosti tento svědek nic nevěděl ani v základních obrysech, znamená to, že v případě jednání svědka Kupky soud nevyvodil u tohoto svědka trestní odpovědnost za trestný čin zkrácení daně podle §240 tr. zákoníku, když ovšem v případě jiných osob soud postupoval zcela opačně.
44. Dovolatel opětovně akcentuje, že pokud jednal jménem svědka Kupky za společnost Cosmetic Invest International po jejím předání, nedělo se tak v rozsahu faktického ovládání společnosti a řízení jejich obchodních aktivit v postavení skrytého jednatele. Připouští, že po domluvě se svědkem Kupkou po dobu přibližně jednoho roku od prodeje společnosti Cosmetic Invest International udržoval vztahy výhradně s dosavadními dodavateli a odběrateli této společnosti, a to vzhledem k dlouhodobým osobním obchodním vztahům, ale i s ohledem na dlouhodobou splatnost faktur za poskytnutá plnění. Účel tohoto postupu pak dále v dovolání blíže rozvádí. Dodává, že pokud za svědka Kupku jednal, jednalo se o domluvená individuální příležitostná jednání na základě dohody se svědkem Kupkou, který byl za účelem obchodní expanze v Brazílii. Kromě toho, tato soudem označená jeho příležitostná jednání za svědka Kupku neměla a ani nemohla mít za následek umožnění nebo usnadnění vylákání nadměrných odpočtů DPH od správce daně. Je toho názoru, že se jednalo o konání zcela beztrestné, jelikož uvedeným parciálním jednáním nebyly naplněny zákonné znaky žádné skutkové podstaty trestného činu. Opětovně poukazuje na to, že po prodeji společnosti Cosmetic Invest International předal účetnictvím společnosti a k tomu související doklady, přístupy atd., což potvrzuje sdělení daňové poradkyně Vandy Vendlové ze dne 10. 2. 2016 a také obsah předávacího protokolu. Z provedených důkazů v hlavním líčení plyne, že účetním společnosti v době jednatelství svědka Kupky byl pan Libor Zvolánek, který vystupoval za uvedenou společnost i u finančních úřadů a disponoval vzory faktur a účetními doklady společnosti. On sám nikdy ve společnosti nevystavoval faktury za společnost a ani nevedl účetnictví. Poukazuje na to, že z jeho strany nebyla poskytnuta potřebná součinnost ve věci vystavení, zajištění nebo dodání jakékoliv faktury za společnost Cosmetic Invest International pro jejich zahrnutí do daňových přiznání hlavních společností za účelem vylákání nadměrných odpočtů DPH od správce daně. Neměl ani vědomost o tom, že by se snad faktury na domnělá fiktivní plnění za společnost měly vydávat jakýmkoliv jiným společnostem, tím méně konkrétním společnostem, které soud prvního stupně v rozsudku označuje za hlavní.
45. Dále zdůrazňuje, že stejně tak neovládal s panem Liborem Zvolánkem společnost MIMOSA TECHNIC, s. r. o., jako dodavatelskou společnost pro společnost RANGER AGENCY, s. r. o., a RANGER INVESTMENT, s. r. o., v květnu 2011. Uvedené jednání je v napadeném rozsudku prokazováno procesně nepoužitelnými důkazy zajištěnými při domovní prohlídce v trestním řízení vedeném Policií ČR pod sp. zn. KRPS-121923-203/TČ-2012. Namítá tedy procesní nepoužitelnost listinných důkazů, neboť tyto se týkaly jiného trestního řízení, které bylo odloženo.
46. Dovolatel dále uvádí, že je etablovaný podnikatel, dosud neměl žádné problémy s fungováním svých společností. Veřejnou žalobou tvrzená jednání se stala před zhruba deseti lety v době, kdy se věnoval svému běžnému podnikání ve společnosti MSG Professional s.r.o., které generovalo řádově vyšší zisky, než činila veškerá tvrzená škoda údajně vzniklá činností celé skupiny spoluobviněných, z nichž absolutní většinu poprvé potkal až před nalézacím soudem. Od počátku trestního stíhání nebyl odsouzen za žádnou majetkovou nebo daňovou trestnou činnost, ani trestnou činnost související s výkonem statutárního orgánu. Právě naopak, v současné době řídí personální agenturu, jež počtem několika set agenturních zaměstnanců patří mezi největší v České republice. Stejně tak o absenci jeho úmyslu vylákat nadměrné odpočty DPH od správce daně svědčí i neznalost osob zainteresovaných do souzených daňových úniků. Namítá tak, že jeho úmysl nelze vyvozovat ani z jednání obviněného Libora Zvolánka, který byl účetním ve společnosti Cosmetic Invest International, a měl jednat i za společnost MIMOSA. Odkazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09.
47. Je toho názoru, že soudy nedostály své povinnosti vymezené v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., a neprokázaly na podkladě zajištěných důkazů, že by jeho jednání naplnilo znaky pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ve vztahu k objektivní a subjektivní stránce zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku.
48. Pod písmenem c) obviněný uvádí, že soudy nižších stupňů se nevypořádaly s otázkou absence motivu u jeho osoby u tvrzeného napomáhání k vylákání nadměrných odpočtů DPH, jako otázky důležité i pro objasnění formy zavinění pachatele. Argumentuje tím, že dlouhodobě ziskově podniká, dosud neměl žádné problémy s plněním svých daňových povinností. Je schopen si zajistit finanční prostředky na úhradu svých měsíčních nákladů životních potřeb sám skrze dlouholetou a úspěšnou obchodní činnost. Z provedených důkazů u soudu prvního stupně ani neplyne, že by měl disponovat jakýmkoliv neoprávněným ziskem nebo mu měl být přislíben. Uvedeným skutečnostem nevěnoval soud prvního stupně v napadeném rozsudku žádnou pozornost.
49. Pod písmenem d) pak dovolatel namítá porušení zásad při ukládání trestu a nepřiměřenost uloženého trestu, který je zcela nepřiměřený a v rozporu se zněním ustanovení §38–39 tr. zákoníku. Uvádí, že soud prvního stupně hodnotil kritéria upravená v §39 tr. zákoníku mechanicky a povšechně bez akcentace soudní individualizace především u trestu zákazu činnosti. Namítá, že soud prvního stupně postupoval v rozporu s nálezem Ústavního soud ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12. Je toho názoru, že nalézací soud nezohlednil polehčující okolnosti – jeho dosavadní bezúhonnost, uspořádaný život, stabilní pracovní zařazení a prospěšnost pro společnost, jako i možnost jeho nápravy s ohledem na jeho osobnost a konkrétní okolnosti jeho jednání v souvislosti se skutkem, pro který byl odsouzen. Zdůrazňuje, že úspěšně podniká, prochází pravidelnými a opakovanými kontrolami úhrad sociálního a zdravotního pojištění. Nebyla zohledněna také doba, jež uplynula od jeho případného jednání, za kterou byl odsouzen napadeným rozsudkem, absence odsouzení za obdobný trestný čin v souvislosti s funkcí jednatele obchodní společnosti nebo vedením personální agentury. Uvedené skutečnosti soud prvního stupně nezohlednil při uložení trestu zákazu činnosti, když výkon tohoto trestu bude mít dalekosáhlé důsledky pro jeho další život včetně zaměstnanců. Obviněný v podaném odvolání [zřejmě dovolání] namítá i nepřiměřenou výměru stanovené zkušební doby v trvání pěti let, která je v rozporu s jeho participací na tvrzené trestné činnosti a polehčujícími okolnostmi vymezenými v napadeném rozsudku.
50. Obviněný tak namítá porušení zásady proporcionality podle §38 odst. 1 tr. zákoníku, zásady subsidiarity přísnější trestní sankce podle §38 odst. 2 tr. zákoníku a zásady personality trestů, odkazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17.
51. Uvádí, že pro uložení trestu zákazu činnosti podle §73 odst. 1 tr. zákoníku nebyly naplněny zákonné podmínky. Nalézací soud odůvodnil uložení trestu zákazu činnosti, spočívající v zákazu vykonávat funkci statutárního orgánu obchodní společnosti, tím, že se trestné činnosti dopustil jako osoba přímo ovládající obchodní společnosti, kdy statutární orgán byla pouze nastrčená osoba a přímo toto postavení využíval k tomu, aby napomáhal ke spáchání trestné činnosti. Podle jeho názoru však z provedeného dokazování neplyne jeho faktické ovládání jakékoliv společnosti dodavatele wifi komponentů. Nalézací soud formuluje v rozhodnutí jenom domněnku, že společnosti MIMOSA měla být ovládána jeho osobou a svědkem Zvolánkem. Žádný přímý důkaz o pravdivosti tohoto tvrzení ovšem neexistuje. Proto nebyla splněna zákonná podmínka spáchání trestného činu v souvislosti s činností, pro kterou je uložen trest zákazu činnosti.
52. Obviněný se domnívá, že mu byl nezákonně uložen trest v rozporu s trestněprávními zásadami ukládání trestů. Soud prvního stupně porušil ústavní povinnosti zákonnosti trestu, a tím taktéž princip nulla poena sine lege vyjádřeného v čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
53. Závěrem dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 10. 2021, sp. zn. 3 To 83/2021 [správně 2020 – pozn. Nejvyššího soudu], jakož i všechna rozhodnutí tomuto předcházející, podle ustanovení §265k odst. 1, 2 tr. ř. v celém rozsahu zrušil, a podle ustanovení §265l odst. 1 tr. ř. vrátil věc zpět senátu odvolacího soudu nebo soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
54. Dovolatel Aleš Pánek vymezil podané dovolání dovolacími důvody §265b odst. 1 písm. g), h) a m). Obviněný je toho názoru, že nebyly provedeny jím navrhované důkazy a některá rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy. Dále napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení zejména stran (ne)existence údajně vylákané výhody a nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí o odvolání, když se odvolací soud zejména nevypořádal s jeho námitkami a rozhodnutí nepředcházel řádný přezkum zákonnosti odvoláním napadeného rozsudku.
55. Obviněný následně konkretizuje, že napadený rozsudek odvolacího soudu neobsahuje řádné odůvodnění a nejsou v něm vypořádány všechny jeho námitky, obdobně jako v předcházejícím rozsudku nalézacího soudu. Poukazuje na to, že odvolací soud se prakticky nezabýval jeho klíčovou námitkou neexistence získané výhody na straně společností RANGER TECHNOLOGIES, s. r. o., RANGER AGENCY, s. r. o., a RANGER INVESTMENT, s. r. o. Odvolacímu soudu dále vytýká, že se nezabýval celou řadou dalších namítaných skutečností, zejména nekonzistentností rozhodnutí soudu prvního stupně stran (ne)existence dotčených obchodů s WIFI komponenty, nerozklíčování jednotlivých fakturačních řetězců, proč je považuje soud za fiktivní, přičemž rozsudek ani neurčuje, které z nich byly fiktivní a které nikoliv. Nebyly uvedeny konkrétní důvody, proč byly jednotlivé uvedené řetězce shledány fiktivními, rozsudky obsahují pouze obecné shrnutí řady obchodů, které jsou označeny za fiktivní. Dále akcentuje skutečnost, že jmenované společnosti byly financovány bankovními úvěry, což by zjevně nepotřebovaly, pokud by sloužily výhradně a jen pro fiktivní obchody. Poukazuje na nelogičnost antedatace dokladů. Rozporuje kvalitu znaleckého posudku Ing. Trezziho, jenž o ničem nevypovídá. Nebyl také prokázán jakýkoliv majetkový prospěch jeho a ostatních obviněných a existence přijmu z tvrzené rozsáhlé hospodářské činnosti.
56. Je toho názoru, že vydání rozsudku odvolacího soudu zjevně nepředcházel řádný přezkum zákonnosti napadeného prvostupňového rozsudku (absentují myšlenkové pochody odvolacího soudu s vypořádáním námitek dovolatele), takže nebyla splněna povinnost odvolacího soudu podle §254 tr. ř. a napadený rozsudek tak byl vydán v rozporu s judikaturou dovolacího soudu i Ústavního soudu. Odkazuje např. na nález Ústavního soudu ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. II. ÚS 122/96.
57. Dovolatel dále namítá, že bez řádného odůvodnění byly odmítnuty jím navržené důkazy, ač nešlo o důkazy, pro jejichž provedení by bylo nutné vynaložit mnoho času, či peněz. Nesouhlasí s odůvodněním rozhodnutí soudů nižších stupňů, že nebylo nutné vyslýchat pracovníky finančních úřadů, přičemž odkazuje na bod 20 rozsudku odvolacího soudu. Dovolatel vyjadřuje pochopení ke skepsi soudů ohledně schopnosti pracovníků finančních úřadů vybavit si skutečnosti, které se odehrály před značnou dobou. Namítá však, že obdobně skepticky soudy nehodnotily svědecké výpovědi svědkyně Vlasty Řepové, či řady jiných svědků, kteří rovněž vypovídali o událostech relativně dávno minulých. Je toho přesvědčení, že soudy by se rozhodně neměly dopouštět takového předporozumění, když a priori odmítnou svědka jen proto, že bez objektivních důvodů dospějí k závěru, že už si svědek nic nepamatuje. Obviněný tak má za to, že v tomto směru ani jeden ze soudů neodůvodnil řádné odmítnutí tohoto důkazního návrhu. Dosavadní průběh trestního řízení tak proběhl de facto bez slyšení poškozeného.
58. Obdobně obviněný uvádí, že nebylo dostatečně zdůvodněno odmítnutí jeho návrhů na provedení nového znaleckého posudku ke zkoumání použitelnosti předmětných WIFI komponentů a návrhu důkazu provedení zapojení uvedených WIFI komponentů přímo při hlavním líčení. Odmítnutí těchto důkazů soudem prvního stupně bylo nanejvýše vágní, více méně v rovině, že důkazů již bylo provedeno dost a není namístě dále zdržovat řízení. Odvolací soud odmítnutí těchto důkazů přisvědčil, neboť zjevně dospěl k závěru, že zboží nikdy neexistovalo (bod 21 rozsudku odvolacího soudu). Za prvé poukazuje na to, že o neexistenci takového zboží neexistuje žádný důkaz ani řetězec nepřímých důkazů. Navíc i odvolací soud připustil, že očividně nějaké zboží existovalo. Akcentuje také, že závěr o tom, že zboží bylo staré a podle názoru soudů nepoužitelné, byl velmi důležitý pro finální rozhodnutí o vině všech obviněných. Namítá, že rozhodnutí soudů si v tomto protiřečí.
59. Dovolatel dále vyslovuje přesvědčení, že pokud by byl proveden důkaz testem WIFI komponentů, mohl by daný test prokázat, že dotčené zboží je i v dnešní době funkční a že především rychlost přenosu dat v těchto zařízeních v letech 2009 až 2014 bohatě postačovala tehdejším standardům. Uzavírá, že tvrzení, že WIFI komponenty Lucent Technologies byly v letech 2009 až 2014 zastaralé a nepoužitelné byl pro oba soudy naprosto zjevně velice významný. Navzdory tomu mu však byla upřena možnost se vůči jejich tvrzené nepoužitelnosti vymezit a tuto vyvrátit.
60. V další části svého dovolání uvádí obviněný, že z pohledu výroku o vině i trestu je kruciální otázka vylákání výhody, eventuálně krácení daňové povinnosti ve smyslu §240 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný si v dovolání klade otázky, zda vzniká relevantní výhoda pouze požádáním o odpočet při prodeji do zahraničí, ačkoliv není prokázáno, či vůbec posuzováno, zda daný daňový subjekt nezaplatil svému dodavateli? Musí být daňový subjekt při získání trestněprávně relevantní výhody v pozitivní bilanci vůči státu, tedy více získat zpět, nežli odvést? Dané otázky soudy nižších stupňů podle dovolatele prakticky neřešily, ač jim byly namítány. Obviněný má za to, že žádný daňový subjekt nemůže získat výhodu, pokud žádá zpět daň, kterou zároveň dříve odvedl. Je přesvědčen, že z hlediska naplnění objektivního znaku trestného činu podle §240 odst. 1 tr. zákoníku by měl dotčený daňový subjekt skutečně získat v ekonomickém slova smyslu výhodu a získat od státu více než odvedl. Namítá, že i kdyby šlo o fiktivní fakturace, resp. obchody, je nutné zkoumat, kde došlo ke generování „zisku“, potažmo daňové výhody. Bez skutkových závěrů o tomto klíčovém bodě trestných činů spočívajících ve vylákání neoprávněných odpočtů nelze dospět k závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu podle §240 tr. zákoníku. Ty podle dovolatele však v rozhodnutích soudů nižších stupňů scházejí.
61. Uvádí, že opakovaně tvrdil, že výhodu jím řízené společnosti nezískaly, neboť zůstaly ve vyrovnané bilanci. Odvolací soud však pouze okrajově zmínil, že někteří obvinění namítali, že žalovaným skutkem nebyla způsobena škoda. To je však podle dovolatele otázka naprosto odlišná. Rozvádí dále, že s otázkou získání výhody (generování zisku) souvisí i další otázka, a to sice otázka obohacení obviněných. Jedná se o naprosto nevypořádanou námitku. Nadto namítá, že údajně získaná výhoda se nepromítla na jeho majetkových poměrech, ale ani na majetkových poměrech žádného z dalších obviněných. V této souvislosti uvádí, že neproběhlo žádné zkoumání majetkových poměrů, nebyl mu prokázán jakýkoliv majetkový prospěch.
62. V další části svého dovolání rozporuje, že není zcela zřejmé, o jaké důkazy oba soudy opřely svůj závěr o jeho organizátorství. Nalezené kusé podklady na jeho PC svědčí toliko o tom, že znal své obchodní partnery a hrubě nedůvěryhodná výpověď svědkyně Řepové poskytuje pouze kvazidůkaz, který toto neprokazuje. Namítá, že nebylo vyvráceno, že byl navzdory své údajné organizátorské funkci na pozici nejexponovanější, tj. na článku řetězce těsně „před hranicí“. Přisouzenou pozici organizátora rozporuje tím, že neměl žádný prospěch z žalované činnosti. Je otázkou proč by, pokud by byl organizátor rozsáhle skupiny sestávající se mj. z řady bílých koní, sám sebe vystavil na nejkritičtější místo celého řetězce a učinil ze sebe jednatele společností, které nárok na odpočet DPH při prodeji do zahraničí uplatňovaly. Tímto se soudy podle jeho názoru nezabývaly. Rozporuje také uložený trest a vnímá jej za hrubě nepřiměřený, zvlášť při přihlédnutí k trestům uloženým jiným obviněným.
63. Uzavírá, že byl jen stěží organizátorem předmětné trestné činnosti. Z žalovaného skutku mu neplynul žádný prokázaný významný příjem. Nepodmíněný trest odnětí svobody je v jeho případě bez ohledu na námitky uvedené výše hrubě nepřiměřený a je znakem libovůle rozhodujících soudů.
64. V poslední argumentační části dovolání namítá obviněný extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy. Uvádí, že skutečnost, že u obviněného Michálka ani u žádného dalšího subjektu nebyly nalezeny ve větším množství WIFI komponenty, Lucent Technologies dokládá toliko to, že tyto komponenty již mohly být prodány. Orgány činné v trestním řízení očividně zajišťovaly důkazy pouze u některých článků obchodních řetězců.
65. Je tak přesvědčen, že existuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy (dohledané zboží) a skutkovým zjištěním, že s ohledem na množství nalezeného zboží nemohlo existovat zboží v tvrzených obchodovaných objemech. Taktéž opětovně rozporuje použitelnost znaleckého posudku a je přesvědčen, že z něj nelze vycházet. Dále namítá, že neexistuje jediný relevantní důkaz o tom, že WIFI komponenty Lucent Technologies byly v rozvinuté zemi, jako je Česká republika či Spolková republika Německo nepoužitelné. Akcentuje, že Ing. Trezzi uvádí, že toto zboží bylo staré, ale proč by mělo být nepoužitelné nikoliv.
66. Obviněný dále žádá podle §265h odst. 3 tr. ř. o odložení výkonu napadeného rozsudku odvolacího soudu, resp. jemu předcházejícího rozsudku nalézacího soudu.
67. Závěrem dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil podle §265k a §265l tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 10. 2021, sp. zn. 3 To 83/2020, či alespoň jeho výrok III.
68. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 24. 10. 2022, sp. zn. 1 NZO 452/2022, k podaným dovoláním obviněného Mgr. Václava Kyselky a Aleše Pánka, nejprve stručně shrnul průběh trestního řízení, uplatněné dovolací důvody a zvolenou argumentaci obviněných.
69. Státní zástupce je toho názoru, že těžiště námitek obou dovolatelů představují námitky směřující do oblasti skutkových zjištění. Proto vymezuje možnost skutkového přezkumu v rámci dovolacího řízení a podrobně rozebírá dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
70. Ohledně dovolání obviněného Aleše Pánka státní zástupce rovněž konstatuje, stejně jako v případě dovolatelů Pragerových, že návrh na rozhodnutí dovolacího soudu není úplný, neboť neobsahuje konkrétní návrh na další postup soudu podle §265l – §265m tr. ř. po zrušení napadeného rozhodnutí. Podle jeho názoru ale nejde o takovou vadu, která by opravňovala k odmítnutí dovolání pro nesplnění náležitostí obsahu dovolání §265 odst. 1 písm. d) tr. ř. Následně uvádí, že žádnému z deklarovaných dovolacích důvodů neodpovídají v úvodní části dovolání obviněného Aleše Pánka obsažené námitky směřující proti kvalitě přezkumné činnosti odvolacího soudu. Tyto námitky navíc částečně brojí proti kvalitě odůvodnění tohoto soudního rozhodnutí, což je nepřípustné již s ohledem na ustanovení §265a odst. 4 tr. ř. Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ale ani jinému dovolacímu důvodu neodpovídají ani vlastní důkazní a skutková hodnocení dovolatele obsažená v části dovolání označené jako „Organizátorství“. V této části dovolání obviněný totiž neuvádí argumentaci týkající se znaků organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ale na základě vlastních skutkových tvrzení se od páchání trestné činnosti zcela distancuje.
71. Za formálně relevantně uplatněné z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podle státního zástupce považovat námitky obviněného Aleše Pánka týkající se neprovedení důkazů navrhovaných dovolatelem, konkrétně výslechů zaměstnanců finančních úřadů a znaleckého zkoumání nebo alespoň testu použitelnosti předmětných WIFI komponentů. Tyto námitky však nepovažuje státní zástupce za důvodné.
72. Podle státního zástupce je především nutno uvést, že o rozsahu dokazování rozhoduje soud a že není povinností soudu provést všechny stranami řízení navrhované důkazy, což ve své judikatuře opakovaně konstatoval též Ústavní soud. Povinností soudů ovšem je, aby v případě neprovedení navrhovaného důkazu tento svůj postup adekvátně odůvodnily. Této povinnosti soudy dostály, když důvody neprovedení navrhovaných důkazů vyložil nalézací soud v bodě 124 odůvodnění svého rozhodnutí a důvodnosti tohoto postupu se zabýval též odvolací soud zejména v bodě 20 odůvodnění svého rozhodnutí. Tuto skutečnost ostatně dovolatel nepopírá a jeho námitky se zaměřují na důvody, které soudy pro odmítnutí důkazních návrhů uvedly. Na rozdíl od dovolatele však má státní zástupce za to, že bylo vskutku nadbytečné, aby pracovníci finančních úřadů byli s mnoholetým časovým odstupem vyslýcháni ke skutečnostem, které byly patrné z listinných materiálů těmito finančními úřady poskytnutých. Pokud se týká technické použitelnosti WIFI komponentů, pak skutečnost, že tyto komponenty přes svoji zastaralost byly ještě technicky použitelné, nikterak neprokazuje, že s tímto zbožím skutečně bylo v rozsahu tvrzeném obviněnými obchodováno a zejména že bylo vyváženo do hospodářsky vysoce vyspělé země jako je Spolková republika Německo.
73. Formálně relevantně z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel podle státního zástupce uplatňuje námitku zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Z jeho námitek však existence takové vady nevyplývá. Skutečnost, že u žádného ze subjektů do fiktivních obchodů zapojených nebylo nalezeno významnější množství WIFI komponentů není v žádném logickém, resp. zjevném rozporu se zjištěním, že toto zboží neexistovalo. Zjevný rozpor ve smyslu zmíněného dovolacího důvodu nemůže být založen ani polemikou dovolatele s kvalitou znaleckého posudku k ocenění WIFI komponentů ani obecným tvrzením, že neexistují důkazy o nepoužitelnosti komponentů.
74. V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze jako formálně relevantně uplatněnou námitky označit absenci daňové výhody. Tyto námitky jsou však podle státního zástupce nedůvodné a poněkud zmatečné. Na základě fiktivních obchodů samozřejmě nikdy nemohl dotčeným obchodním společnostem vzniknout oprávněný nárok na nadměrný odpočet DPH a pokud dovolatel v součinnosti s dalšími osobami dosáhl toho, že takovýto odpočet vyplacen byl, pak se bez dalšího jednalo o vylákání daňové výhody ve smyslu §240 odst. 1 tr. zákoníku. Je irelevantní, jaká byla celková ekonomická situace dotčených společností a jaký generovaly zisk.
75. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. podle státního zástupce dovolatel sice namítá, že nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí o odvolání, fakticky však vznáší námitky toliko proti údajné nedostatečné kvalitě přezkumné činnosti odvolacího soudu ve vztahu k námitkám jeho odvolání. Takovéto námitky nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. podřadit.
76. Ohledně dovolání obviněného Mgr. Václava Kyselky státní zástupce předně uvádí, že taktéž uplatňuje především skutkové námitky, které nelze podřadit pod žádnou z kategorií vad uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. Pokud obviněný Mgr. Václav Kyselka namítá neprovedení důkazu dvěma fakturami, pak neuvádí, jakých rozhodných skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu se tento důkaz měl týkat. Taková námitka proto nemůže naplňovat dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
77. Za poněkud nejasnou považuje státní zástupce námitku obviněného týkající se neprovedení výslechu svědka Michala Kupky, neboť tento svědek využil svého práva a odmítl k věci vypovídat (bod 30 odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu). Pokud dovolatel následně hodnotí výpověď tohoto svědka, pak má patrně na mysli výpovědi, které svědek Kupka učinil v postavení svědka v řízení před finančním úřadem. Z těchto výpovědí vyplývá, že svědek Kupka působil v dotčených společnostech jako tzv. bílý kůň, přičemž ve společnosti Cosmetic Invest International tuto roli převzal na základě žádosti obviněného Mgr. Václava Kyselky. Stěží lze v tomto směru tak hovořit o nějakém extrémním rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy. V této souvislosti odkazuje státní zástupce na zjištění uvedená v bodě 108 odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, ze kterých vyplývá, že obviněný Mgr. Václav Kyselka v některých případech vystupoval jako Kupka, mj. při komunikaci s finančním úřadem. S ohledem na roli, kterou v celé věci svědek Kupka jako bílý kůň hrál, je současně nepochybné, že by si svoji svědeckou výpovědí mohl přivodit nebezpečí trestního stíhání a že odepřel vypovídat oprávněně.
78. Jako irelevantní z pohledu zvolených dovolacích důvodů hodnotí námitky týkající se nedostatečné kvality odůvodnění soudních rozhodnutí, obecnou a emocionální kritiku nedostatečné kvality skutkových zjištění (vyfabulované domněnky), jakož i předkládání vlastních skutkových verzí, ve kterých se zcela distancuje od fakturace a svoji úlohu ve společnosti Cosmetic Invest International prezentuje jako roli jakéhosi asistenta Kupky. Pokud tedy dovolatel namítá, že skutkové závěry soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, činí tak ryze formálně a neuvádí žádné konkrétní případy nesouladu obsahu skutkových zjištění s provedenými důkazy, které by tuto vadu důkazního řízení zakládaly.
79. Ohledně námitek neprovedení důkazu svědeckým výslechem samostatně stíhaného Petra Michálka, uvedl důvody takového postupu nalézací soud v bodě 124 odůvodnění svého rozhodnutí. Státní zástupce připouští, že k tomuto navrhovanému důkazu byla argumentace nalézacího soudu značně stručná a soud odvolací se v bodě 20 odůvodnění svého rozhodnutí tímto důkazním návrhem konkrétně nezabýval. Nicméně s ohledem na množství dalších usvědčujících důkazů ve věci opatřených však postup soudu může obstát a nelze hovořit o vadě důkazního řízení, která by představovala porušení práva na spravedlivý proces.
80. Ohledně nepřípustného důkazu „zajištění počítače společnosti Cosmetic Invest International“, pak dovolatel podle státního zástupce neuvádí, která konkrétní ustanovení trestního řádu měla být použitím tohoto důkazu porušena. Pokud zmiňuje procesně nepoužitelné důkazy zajištěné v jiném trestním řízení též v souvislosti s vlastním skutkovým tvrzením, kterým se distancuje od společnosti MIMOSA TECHNIC, s. r. o., pak ani dovolatel nespecifikuje, o jaké důkazy se má jednat. Státní zástupce má za to, že není povinností dovolacího soudu, aby si domýšlel a dotvářel námitky dovolatele.
81. Námitky skutkového charakteru, pokud je podle státního zástupce lze vůbec pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 podřadit, tedy nelze považovat za důvodné.
82. Dále státní zástupce uvádí, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nemůže být naplněn obecným tvrzením dovolatele, že soudem zjištěný skutek není trestným činem, popř. že soud skutek nesprávně právně posoudil z hlediska objektivní stránky trestného činu. Připomíná, že dovolatel, který vytýká nesprávnost právního posouzení skutku, je povinen konkrétně uvést, v čem má spočívat nesoulad skutkových zjištění a zákonných znaků trestného činu, kterým byl uznán vinným. Konstatuje proto pouze tolik, že skutek vymezený v obsáhlém výroku o vině vykazuje všechny objektivní znaky trestného činu podle §240 tr. zákoníku. Uvádí, že „vedení fiktivních dokladů a faktur vystavených za neuskutečnitelné obchody nebo služby s cílem úmyslně manipulovat s výší vyměřené daně“, které bylo jeho součástí, ostatně sám dovolatel uvádí jako jednu z forem jednání, které skutkovou podstatu uvedeného trestného činu naplňuje.
83. Rovněž námitky týkající se subjektivní stránky jsou podle státního zástupce povšechné, když dovolatel mimo obecných výkladů pouze uvádí, že z výroku o vině nevyplývají skutečnosti ohledně naplnění formy zavinění. Jinak pouze opakuje skutkové námitky. Státní zástupce uvádí opět pouze tolik, že mimo výslovného konstatování o úmyslu obviněných „získat ze státního rozpočtu neoprávněně nadměrné odpočty daně z přidané hodnoty“ úmyslné zavinění vyplývá i ze samotného charakteru jednání obviněných, když provádění fiktivních obchodů jiný ekonomický smysl, nežli vylákání nadměrného odpočtu DPH mít nemohlo.
84. Jako irelevantní státní zástupce hodnotí i námitky obviněného týkající se motivu trestné činnosti, když pohnutka (stejně jako získání majetkového prospěchu pachatelem) není zákonným znakem trestného činu podle §240 tr. zákoníku.
85. Dále se státní zástupce vyjadřuje k námitkám týkající se dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. a uvádí, že tyto z velké části zmíněnému dovolacímu důvodu neodpovídají. Státní zástupce uvádí, že trest vyměřený mírně nad spodní hranici trestní sazby uvedené v §240 odst. 2 tr. zákoníku s podmíněným odkladem, byť na dlouhou zkušební dobu, v žádném případě není trestem extrémně přísným a nespravedlivým, resp. dokonce neústavním.
86. S dosti značnou dávkou tolerance, lze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit námitku tykající se absence podmínek pro uložení trestu zákazu činnosti. Státní zástupce je ovšem toho názoru, že pro uložení tohoto trestu postačovalo, že obviněný Mgr. Václav Kyselka do fiktivních obchodů zapojenou obchodní společnost Cosmetic Invest International fakticky ovládal a vykonával tak činnost příslušející statutárnímu orgánu, i když formálně do funkce jednatele nebo jiného statutárního orgánu ustanoven nebyl a nebyl v takové funkci zapsán v obchodním rejstříku.
87. Jelikož státní zástupce neshledal v řízení předcházejícím rozhodnutí dovolacího soudu dovolací důvody podle §265 odst. 1 písm. g), h), i), nebyl naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
88. Státní zástupce uzavírá, že námitky obou dovolatelů jsou zjevně nedůvodné. Navrhuje, aby Nejvyšší soud obě dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněná. Současně navrhuje, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasí i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
89. Dne 16. 3. 2023 byla doručena Nejvyššímu soudu replika obviněného Aleše Pánka k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 24. 10. 2022. Obviněný vyjadřuje nesouhlas s tím, že jeho námitky vůči kvalitě rozsudku soudu druhého stupně směrují výhradně jen vůči kvalitě odůvodnění tohoto rozhodnutí. Uvádí, že jeho námitky obsažené zejména pod bodem II dovolání směřují obecně proti celkově odbyté aktivitě odvolacího soudu při vypořádávání jeho námitek. Takový postup shledává v rozporu s právem obviněného na spravedlivý proces a odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. II. ÚS 122/96.
90. Dále obviněný uvádí, že vytýkané vady musí představovat důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h), nebo m) tr. ř. Pakliže nejsou klíčové námitky obhajoby vůbec vypořádány, nemůže napadený rozsudek obstát jako přezkoumatelný a přinejmenším formálně správný.
91. Ohledně reakce Nejvyššího státního zastupitelství na jeho námitky vůči neprovedeným důkazům, zdůrazňuje, že je potřeba neprovedení důkazu náležitě odůvodnit, přičemž odůvodnění musí být přezkoumatelné, a to i před dovolacím soudem. Nadto by měly být nároky na odmítnutí provedení důkazu vyšší, nejsou-li návrhy obhajoby jakkoliv rozsáhlé ani nákladné. Odkazuje tak na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1860/16 navazující na dřívější rozhodovací praxi např. odkazuje na nález sp. zn. III. ÚS 3320/09, či nález sp. zn. I. ÚS 733/01. Je toho názoru, že důvody neakceptování důkazních návrhů obviněného, jak je vymezuje Ústavní soud, v nyní projednávané věci dány nebyly. Dodává také, že ne všechny klíčové okolnosti postihnou ve spisu založené listinné důkazy (např. jak probíhaly kontroly, zda pracovníci finančních úřadů viděli nějaké zboží aj.). Vysvětlení těchto pracovníků je nanejvýše namístě, když údajně neoprávněné odpočty měly být úspěšně uplatňovány po řadu let.
92. Ohledně WIFI komponentů objasňuje, že předně netvrdil a netvrdí, že jejich použitelnost sama o sobě prokazuje to „že s tímto zbožím skutečně bylo v rozsahu tvrzeném obviněným obchodováno“, jak naznačuje ve svém vyjádření státní zástupce. Pokud však odvolací soud uvádí, že si nelze představit, že údajně zastaralé zboží mohlo být obchodováno v České republice v roce 2009, začíná být zastaralost zboží velice významnou otázkou. Připomíná bod II dovolání, kde namítá, že na jedné straně soudy uvádí, že je jedno, jak bylo zboží staré, či zda bylo použitelné, na straně druhé odmítají vůbec tu eventualitu, že by s takto zastaralým zbožím mohlo být obchodováno. Použitelnost komponentů tak nabourává klíčový, ač nepodložený závěr obou soudů, že je nepředstavitelné, aby se obchodovalo s tak starým zbožím.
93. Ohledně reakce státního zástupce k námitkám týkajícím se vylákání výhody uvádí, že ten nikterak nereaguje na námitky části IV dovolání, proto uvedené znovu předestírá. Obdobně je tomu i v případě námitek vůči údajně prokázanému organizátorství a námitek týkající se extrémního rozporu.
94. K neprokázání fiktivnosti obchodů obviněný konstatuje, že obecně jsou závěry obou soudů povšechné, shrnující všechny fakturační řetězce do jednoho velkého balíku, aniž by se soudy zabývaly prokázáním konkrétní fiktivnosti jednotlivých řetězců. Pokud by byla obžaloba v pozici žaloby v civilním řízení, nepochybně by úspěšná nebyla, neboť by soudu scházela konkrétní skutková tvrzení k jednotlivým dílčím skutkům. Nejinak by tomu ovšem mělo být v případě trestního řízení. Obviněný Aleše Pánek tak i v replice trvá na svém návrhu vyjádřeném již v dovolání.
95. Pro jistou přehlednost se sluší před samotným posouzením důvodnosti podaných dovolání obviněných uvést, že Nejvyššímu soudu byl dne 22. 12. 2022 předložen Městským soudem spis tohoto soudu sp. zn. 10 T 11/2018 s dovoláními obviněných Mgr. Václava Kyselky a Aleše Pánka proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 10. 2021, sp. zn. 3 To 83/2020, a dále s dovoláním obviněných Stanislava Pragera a Miroslavy Pragerové proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 10. 2021, sp. zn. 3 To 88/2021. Předmětná věc obviněných Mgr. Václava Kyselky a Aleše Pánka byla u Nejvyššího soudu zapsána pod sp. zn. 4 Tdo 1192/2022. Věc obviněných Stanislava Pragera a Miroslavy Pragerové byla u dovolacího soudu zapsána pod sp. zn. 4 Tdo 1195/2022. Z předloženého trestního spisu Městského soudu v Praze vedeného pod sp. zn. 10 T 11/2018 bylo zjištěno, že ve věci byl dne 24. 4. 2020 pod sp. zn. 10 T 11/2018 vydán Městským soudem v Praze rozsudek, jímž byli všichni dovolatelé uznáni vinnými, a byl jim uložen trest. O jejich odvoláních proti tomuto rozsudku bylo z procesních důvodů rozhodnuto výše citovanými samostatnými rozhodnutími Vrchního soudu v Praze.
96. Jelikož trestné činy všech obviněných, jimiž byli uznáni vinnými, spolu souvisí, byl zde dán důvod, aby o jejich dovoláních rozhodl Nejvyšší soud ve společném řízení (§20 odst. 1 tr. ř.), přitom k uvedenému postupu byly splněny veškeré ostatní procesní předpoklady (§23 odst. 3 tr. ř. per analogiam ). Nejvyšší soud proto usnesením ze dne 5. 1. 2023, č. j. 4 Tdo 1195/2022-11162, řízení o dovolání obviněných Mgr. Václava Kyselky a Aleše Pánka spojil s řízením o dovolání obviněných Stanislava Pragera a Miroslavy Pragerové. Současně Nejvyšší soud tímto usnesením rozhodl, že společná věc obviněných bude u Nejvyššího soudu vedena pod sp. zn. 4 Tdo 1192/2022.
III.
Přípustnost dovolání
97. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných Mgr. Václava Kyselky a Aleše Pánka a Stanislava a Miroslavy Pragerových jsou přípustná [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.]. Dovolání byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž podání splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
98. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými, naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
99. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
100. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
101. Z podaného dovolání obviněných Stanislava Pragera a Miroslavy Pragerové je zřejmé, že uplatňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem ve znění účinném před 1. 1. 2022, byť dovolání bylo podáno již po tomto datu a správně tak měli podle slovního vyjádření uplatněného dovolacího důvodu zvolit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud proto vyhodnotil, že obvinění materiálně uplatňují zmíněný dovolací důvod ve znění účinném po novele provedené zákonem č. 220/2021 Sb., zakotvený nyní v písm. h) §265b tr. ř. a to právě s ohledem na jeho slovní vyjádření. Dále je z obsahu podání zřejmé, že obvinění se nepřímo domáhají taktéž dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění od 1. 1. 2022, neboť namítají existenci tzv. opomenutého důkazu, byť v textu tento důvod výslovně neoznačili v nyní účinném znění. Obvinění taktéž namítají nepřiměřenost uložených trestů, což ovšem nelze pod materiálně zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uplatnit. Zde je třeba uvést, že námitky ohledně trestu lze primárně uplatnit od 1. 1. 2022 pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který ovšem obvinění výslovně neoznačili, a to ani odkazem na příslušné písmeno ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., ale ani slovně. Současně je třeba také poukázat na skutečnost, že v podaném dovolání těchto obviněných absentuje návrh na další postup dovolacího soudu podle §265l - §265m tr. ř., jak správně upozorňuje státní zástupce. Nejvyšší soud je však se státním zástupcem ve shodě v závěru, že daná vada není natolik závažná, aby opravňovala odmítnutí dovolání pro nesplnění náležitostí obsahu dovolání podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř. Nejvyšší soud připomíná, že naznačeným vadám by však mělo zabránit právě povinné zastoupení obviněných obhájcem při podání dovolání.
102. Stejně jako výše zmínění obvinění i dovolatel Mgr. Václav Kyselka zvolil dovolací důvody podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2021, a to opět v situaci, kdy rovněž tento obviněný dovolání podal v roce 2022. K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud proto, že obviněný dovozuje s odkazem na judikaturu Ústavního soudu i existenci tzv. extrémního rozporu, tzv. opomenuté důkazy či existenci procesně nepoužitelných důkazů, když následně na podkladě této argumentace dovozuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který označuje za „hmotněprávní“ a to vše za situace, kdy tato argumentace od 1. 1. 2022 odpovídá výslovnému znění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zároveň uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., které vztahuje k uloženým trestům. Zde je třeba ohledně argumentace týkající se uložených trestů nutno uvést, že zvolená argumentace je poněkud zmatečná, když tuto námitku uplatňuje dovolatel pod oběma zvolenými dovolacími důvody. Jako poslední dovolací důvod označil dovolatel dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) ve své druhé alternativě (ve znění do 31. 12. 2021). Správně tak měl uplatnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v druhé alternativě. Nejvyšší soud materiálně vyhodnotil, že dovolatel uplatňuje dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), i) a m) tr. ř. ve znění od 1. 1. 2022. I zde je nutné zopakovat, že povinnost být v dovolacím řízení zastoupen obhájcem (§265d odst. 2 tr. ř.) není pouhým formální požadavkem. Uvedená podmínka má mj. zajistit preciznost podaného dovolání včetně fundované právní argumentace.
103. Dovolatel Aleš Pánek své podání opírá o dovolací důvody účinné od 1. 1. 2022. Konkrétně uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Obsahově v dovolání taktéž namítá nepřiměřenost trestu, přičemž, jak již bylo konstatováno, primárně lze námitky stran trestu uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který obviněný ovšem neuplatnil. I tento dovolatel, shodně jako manželé Pragerovi neformuloval návrh na další postup dovolacího soudu podle §265l – §265m tr. ř. Nejvyšší soud má však opět ve shodě se státním zástupcem za to, že daná vada není natolik závažná, aby opravňovala odmítnutí dovolání pro nesplnění náležitostí obsahu dovolání podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř.
104. Dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobě viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něho příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu, který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soud.
105. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř . je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
106. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
107. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze uvést, že tento dovolací důvod může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu domácího vězení, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu a trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice.
108. Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
109. Na základě výše předestřených východisek posoudil Nejvyšší soud dovolání jednotlivých obviněných.
Dovolání obviněných Stanislava Pragera a Miroslavy Pragerové
110. Nejvyšší soud považuje nejprve za vhodné konstatovat, že obvinění v rámci podaného dovolání uplatňují z velké části totožné námitky jako v řízení před odvolacím soudem, přičemž tento soud na jejich obhajobu dostatečně reagoval. V souvislosti s námitkami, které obvinění uplatnili v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými před soudem prvního stupně a v rámci podaného odvolání je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná.
111. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněných. Dovolatelé se předně v podaném dovolání dovolávají zásady in dubio pro reo , zásady presumpce neviny, zpochybňují způsob hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a neprovedení všech požadovaných důkazů (svědek Nechyba, svědek Michálek), nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně a nepřiměřenost uloženého trestu. Předně je třeba zopakovat, že pokud dovolatelé výslovně namítají nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné hmotněprávní posouzení [od 1. 1. 2022 dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], lze mít vzhledem k obsahu uplatněných dovolacích námitek za to, že jedinou potencionální hmotněprávní námitku formálně spadající pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., byť s velkou dávkou tolerance, představuje argumentace obviněných, že nikdo z dalších vyslechnutých svědků je neznal a že z obviněných je znali pouze Martin Plachý, Libor Zvolánek a Aleš Pánek. Přesto byli odsouzeni spolu s ostatními v rámci skupiny, která měla společně páchat trestnou činnost. Lze mít za to, že obvinění zpochybňují existenci organizované skupiny. Ostatní námitky by bylo možno podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, který ovšem obvinění výslovně neoznačili. Protože ovšem již před 1. 1. 2022 bylo možno vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního a Nejvyššího soudu námitky stran rozsahu dokazování a způsobu hodnocení důkazů za určitých podmínek uplatňovat pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v tehdejším znění, považoval Nejvyšší soud za vhodné se s těmito námitkami, byť stručněji vypořádat a to i vzhledem k tomu, že tyto námitky od 1. 1. 2022 lze výslovně uplatnit pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (blíže viz bod 104 tohoto rozhodnutí).
112. Předně lze mít za to, že dovolatelé namítají ve věci existenci tzv. opomenutých důkazů – navrhovaný výslech svědků Michálka a Nechyby. Jak již bylo naznačeno, tuto námitku lze formálně podřadit pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění od 1. 1. 2022. Nejvyšší soud považuje proto za vhodné nejprve připomenout, že opomenuté důkazy jsou kategorií důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny). O opomenuté důkazy se jedná i za procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2019, sp. zn. 4 Tdo 843/2019) , což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455), či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), a další]. Nejedná se však o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09).
113. Současně je třeba uvést, že z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu ohledně nevyhovění důkaznímu návrhu vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu obviněných ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídacím potenciálem. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (nálezy ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03).
114. Z pohledu shora naznačených východisek je třeba námitku stran neprovedení výslechu svědka Michálka vyhodnotit jako neopodstatněnou. Je třeba akcentovat, že otázkou nutností výslechu svědka Michálka se nalézací soud zabýval, přičemž uzavřel, že výslech tohoto svědka lze považovat za nadbytečný (viz bod č. 124 rozsudku nalézacího soudu), když dospěl k závěru, že provedeným dokazováním byl zjištěn takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí (viz §2 odst. 5 tr. ř.) K shodnému závěru dospěl i odvolací soud (viz bod 7 usnesení odvolacího soudu). S tímto závěrem se Nejvyšší soud ztotožnil, když neseznal, v čem konkrétně by byl takový důkaz pro věc relevantní a mohl by vést ke změně skutkových zjištění soudů nižších stupňů. V tomto směru je třeba akcentovat, že ani sami obvinění ničeho konkrétního neuvádí, toliko pouze uvádějí, že svědek měl být hlavním osnovatelem posuzované trestné činnosti, a že tedy jej bylo nutno vyslechnout pro dodržení zásady materiální pravdy. Z vyjádření obviněných vyplývá, že se dovolatelé domnívají, že vzhledem k §2 odst. 5 tr. ř. musí soud vyslechnout všechny osoby, které se na trestné činnosti podílely, či že se snad neopomenutelnost výslechu případného dalšího pachatele trestné činnosti váže na jeho postavení ve struktuře řešené trestní věci. Takový závěr nemůže obstát. Je třeba opětovně připomenout, že soud nemá povinnost všem důkazním návrhům vyhovět. Podstatou zmíněné zásady vyjádřené v §2 odst. 5 tr. ř. je snaha o dobrání se dostupnými prostředky poznání skutkového stavu věci v potřebném rozsahu a s potřebnou mírou praktické jistoty. Trestní řád současně doplňuje, že orgány činné v trestním řízení zjišťují skutkový stav pouze v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Trestní řád tak neklade na soudy požadavek nesplnitelné absolutní pravdy (viz Mulák, J. Základní zásady trestního řízení a právo na spravedlivý proces. Praha: Leges, 2019, str. 198–199, či ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 33–36). Současně obvinění tímto požadavkem zpochybňují zásadu volného hodnocení důkazů vyjádřenou v §2 odst. 6 tr. ř. Zde je nutno připomenout, že podstatou zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v §2 odst. 6 tr. ř. je, že není určena apriorní hierarchie váhy či důkazní síly jednotlivých důkazů. Není stanoveno, jaké množství důkazů je nezbytně nutné provést k prokázání potřebných skutečností a v zásadě ani jakého druhu důkazního prostředku lze použít a ani nejsou předem upravena kritéria pravdivosti jednotlivých důkazů a není stanoveno, jak má být hodnocena důkazní síla určitého důkazu (viz Mulák, J. Praha: Leges, 2019, str. 218–219, či ŠÁMAL, P. a kol. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 40–41). Pokud by Nejvyšší soud přistoupil na argumentaci obviněných, de facto by byly tyto zásady, kterých se dovolatelé domáhají, popřeny. Navíc je třeba akcentovat, že další ze zosnovatelů předmětné trestné činnosti byl ve věci vyslechnut v rámci hlavního líčení (obviněný Aleš Pánek), takže soud prvního stupně neponechal otázku organizátorů trestné činnosti bez povšimnutí, ale touto otázkou se zabýval.
115. Obdobná je situace v případě navrhovaného osobního slyšení svědka Nechyby. v rámci hlavního líčení, když ani v případě neprovedení výslechu tohoto svědka u hlavního líčení se nejedná o tzv. opomenutý důkaz ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Předně je třeba uvést, že obvinění namítají, že tento svědek nebyl osobně slyšen u hlavního líčení, tedy netvrdí, že by tento svědek nebyl v rámci předmětného trestního řízení vůbec vyslechnut, takže fakticky nenamítají, že by důkaz výpovědí tohoto svědka byl soudem prvního stupně odmítnut. Stejně tak nenamítají, že by snad výpověď svědka z přípravného řízení byla procesně nepoužitelná, což by bylo možno podřadit pod námitku nezákonného důkazu. Neuvádí ani nějakou argumentaci bližší stran nemožnosti přečtení výpovědi tohoto svědka z přípravného řízení u hlavního líčení postupem podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. Je tedy zřejmé, že obvinění jen fakticky zpochybňují postup soudu prvního stupně, který svědka osobně u hlavního líčení neslyšel, bez nějaké podrobnější právně relevantní argumentace. Zde je třeba opětovně akcentovat, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, který může podat obviněný jen prostřednictvím obhájce (viz §265d odst. 2 tr. ř.), přičemž právě povinné zastoupení obviněných v dovolacím řízení obhájcem má zajistit právně fundovanou argumentaci. Pro dovolací řízení platí, že není povinností dovolacího soudu si dovolací argumentaci domýšlet či dotvářet. Vzhledem k tomuto závěru se dovolací soud mohl námitkou obviněných zabývat toliko obecně (blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. 4 Tdo 330/2015), a to právě z pohledu obsahu uplatněné dovolací argumentace. Především je nutno zdůraznit, že možností zajistit osobní slyšení tohoto svědka u hlavního líčení se nalézací soud zabýval. Svědka se opakovaně snažil kontaktovat (prostřednictvím pošty, datové schránky, žádost o předvedení prostřednictvím Policie ČR) a tak zajistit jeho účast u hlavního líčení, což se mu prokazatelně nepodařilo. Následně dospěl k závěru, že svědek je nedosažitelný – nezvěstný, a proto jeho výpověď u hlavního líčení přečetl postupem podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. Z pohledu tvrzení obviněných, že svědkovi se podařilo doručit předvolání k hlavnímu líčení, je třeba akcentovat, že svědkovi bylo opakovaně doručeno předvolání prostřednictvím datové schránky toliko fikcí doručení (oprávněná osoba se do datové schránky nepřihlásila), což svědčí o tom, že uvedený svědek byl zcela nekontaktní. Nakonec otázkou možnosti zajištění osobní účasti jmenovaného svědka se zabýval i odvolací soud (viz bod 9 usnesení odvolacího soudu) a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy zcela odkazuje. Vzhledem k nedosažitelnosti tohoto svědka byla přečtena jeho výpověď z přípravného řízení [viz č. l. 387 spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 10 T 11/2018 (dále jen „spis soudu prvního stupně“)], když je třeba zdůraznit, byť to dovolatelé ani nenamítají, že tohoto výslechu se měl možnost zúčastnit obhájce obviněných a také se ho zúčastnil, takže zásada kontradiktornosti řízení byla dodržena [viz čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy]. Pokud oba obvinění ve vztahu k výpovědi tohoto svědka uvádějí, že v jeho výpovědi jsou rozpory, tak toto tvrzení nijak blíže nerozvádějí, takže z podaného dovolání není ani zřejmé, v čem tyto rozpory spatřují. Proto se s tímto tvrzením Nejvyšší soud nemohl blíže vypořádat. Pouze stručně lze uvést, jak plyne i z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně např. bod 142, že tento soud nepřistupoval k výpovědi svědka v přípravném řízení nekriticky, naopak poměřoval jeho procesně použitelnou výpověď v kontextu s dalšími provedenými důkazy (viz např. listiny zajištěné při domovních prohlídkách u těchto obviněných). Navíc tato námitka nemůže představovat tzv. opomenutý důkaz ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Lze připustit, že by mohla být za určitých okolností podřaditelná pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho druhé variantě (nezákonný důkaz). Ovšem s přihlédnutím k absenci jakékoliv bližší argumentace se nemohl dovolací soud touto námitkou blíže zabývat. Vzhledem k shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že ani v případě osobního neslyšení svědka Nechyby. se nemůže jednat o tzv. opomenutý důkaz ve smyslu judikatury Ústavního soudu.
116. Ohledně dalších námitek obviněných lze uvést, že tyto nejsou podřaditelné pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když v případě tohoto dovolacího důvodu je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními vyjádřenými v popisu skutku soudu prvního stupně (blíže viz body 105 a 106 tohoto rozhodnutí). Jistou výjimku představuje námitka stran tvrzení obviněných o neexistenci organizované skupiny, jak již bylo uvedeno. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je třeba uvést, že zbývající uplatněné námitky nejsou rovněž pod tento dovolací důvod podřaditelné, neboť obvinění se fakticky domáhají jen jiného hodnocení důkazů, než jaké učinily soudy nižších stupňů, přičemž následně na podkladě vlastního hodnocení důkazů dospívají k jiné verzi skutkového stavu, pro ně příznivější. K tomuto závěru Nejvyšší soud dospěl, přestože si je vědom toho, že za určitých předpokladů lze námitky skutkového charakteru podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak již bylo ovšem naznačeno, námitky dovolatelů jsou převážně skutkového charakteru a bez nějaké podrobnější a fundované argumentace – tvrzení o absenci důkazů o trestné činnosti dovolatelů, že obviněný nebyl jednatelem společnosti PETROČAS, s. r. o., otázka seznámení se se spoluobviněným Martinem Plachým, námitky ohledně využívání plné moci Vladislavem Vlčkem, výpočet výše zkrácené daně a odvedení DPH společnosti Vivid Real, s. r. o. Takto formulované námitky proto nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v účinném znění, když obvinění ani nenamítají existenci extrémního rozporu, jak již bylo naznačeno. Rovněž námitka obviněných směřující do odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně stojí taktéž mimo jakýkoliv dovolací důvod, když dovolání pouze do odůvodnění rozhodnutí nelze podat (blíže viz §265a odst. 4 tr. ř.). Jinak vyjádřeno, důvody dovolání musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který předcházel vydání napadeného rozhodnutí, nikoli jen v samotném odůvodnění vydaného rozhodnutí . Navíc dovolatelé závadnost odůvodnění nepromítají do nějakých konkrétních vad rozhodnutí, pouze se v obecnosti domnívají, že nebyly naplněny požadavky §125 odst. 1 tr. ř. Za takové situace by ani nemohl Nejvyšší soud na tyto námitky nějak blíže reagovat i pokud by bylo dovolání proti odůvodnění rozhodnutí možné podat.
117. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr stran toho, že zbývající většina námitek obviněných představuje jen pouhou polemiku s hodnocením důkazů soudů nižších stupňů, považoval Nejvyšší soud za vhodné na některé argumenty blíže reagovat, byť stručněji. Dovolatelé předně rozporují, že nebylo vůbec důkazně podloženo, co vlastně měli zajišťovat v rámci páchané trestné činnosti a jak měli ovládat společnost PETROČAS, s. r. o., a že obviněný nikdy nebyl jednatelem této společnosti. Taktéž zpochybňují skutkový závěr soudů, že obviněný zajišťoval fakturaci pro spoluobviněného Aleše Pánka, a to v roce 2011 prostřednictvím spoluobviněného Plachého, neboť tohoto poznali až v srpnu 2012. Podle jejich názoru se taktéž soudy nezabývaly tím, že plnou moc k jednání za společnost PETROČAS, s. r. o., měl i Vladislav Vlček, který byl v úzkém kontaktu s Nechybou, Plachým, Matějkou a dalšími. Taktéž uvádějí, že neměli nástroj, jak ovlivnit obviněného Aleše Pánka, aby nárokoval odpočty DPH. Současně poukazují i na způsob výslechu svědka Trse.
118. Přestože tyto námitky stojí mimo zvolené dovolací důvody, tedy nejsou podřaditelné pod výslovně zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale ani pod nepřímo uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze uvést následující. Stran způsobu výslechu svědka Trse je nutno uvést, že Nejvyššímu soudu není zcela jasné, kam předmětná námitka směřovala, když svědek Trs po zahájení trestního stíhání využil svého zákonného práva ve věci nevypovídat podle §100 tr. ř. (viz č. l. 418 a násl. spisu soudu prvního stupně), takže důkaz jeho svědeckou výpovědí v předmětné věci nebyl proveden, což nakonec připouští i dovolatel, přičemž ani výslech tohoto svědka nebyl u hlavního líčení navrhován.
119. K námitce ohledně absence důkazů o trestné činnosti obviněných a jejich postavení při páchání trestné činnosti pro jistou stručnost odkazuje Nejvyšší soud předně na body 10 a 11 a následující usnesení soudu druhého stupně, kde odvolací soud detailně podstatu jejich trestního jednání shrnul. Ohledně neexistence důkazů k trestné činnosti pak konkrétně na bod 12 usnesení odvolacího soudu a dále např. na body 70, 71, 93, 94, 109, 111, 142, 144, 145 a násl., 155, 165 rozsudku nalézacího soudu, ve kterém nalézací soud poukázal na důkazy, které prokazují trestnou činnost dovolatelů. K námitce stran nepřesného tvrzení obžaloby ohledně jednatelství obviněného ve společnosti PETROČAS, s. r. o., lze pro stručnost konkrétně odkázat na bod 11 usnesení soudu druhého stupně. Zde odvolací soud výslovně připustil, že dovolatel podle výpisu z OR jednatelem uvedené společnosti nikdy nebyl. Tímto byl v době od 30. 7. 2009 do 6. 10. 2010 jeho syn stejného jména (nar. dne 12. 7. 1990), přičemž odvolací soud dospěl k závěru, že i v tomto období fakticky za svého syna jednal právě obviněný, stejně tak jako za další jednatele v uvedeném pořadí, což vyplynulo z provedených důkazů (viz např. výpověď svědka Nechyby). Nelze ani souhlasit s tvrzením dovolatelů, že by se „nikdo“ nezabýval plnými mocemi ve prospěch Vladislava Vlčka, když odvolací soud na tuto námitku přímo reaguje v bodě 13 svého usnesení, a to právě s ohledem na listinné důkazy, které byly provedeny k návrhu obhajoby před odvolacím soudem jako listinný důkaz. Zde je třeba zdůraznit, že jeho závěry odpovídají zásadám formální logiky.
120. K námitce obviněného, že mezi výpověďmi spoluobviněných Pánka a Plachého existuje rozpor ohledně toho, kdo zajišťoval faktury od společnosti PETROČAS, s. r. o., pro spoluobviněného Pánka je třeba uvést, že tento rozpor je nepochybně vyvolán postojem těchto spoluobviněných ke spáchané trestné činnosti, když oba spáchání trestné činnosti popírají, byť se jejich výpovědi určitým způsobem rozcházejí (obviněný Plachý popírá, že by nějaké zboží a faktury pro obviněného Aleše Pánka vůbec zajišťoval). V tomto směru je třeba akcentovat, že tato skutečnost nemůže sama o sobě zpochybňovat závěr o vině dovolatelů, neboť soud prvního stupně rozvedl, na základě kterých důkazů (především listinných) shledal, že to byl právě spoluobviněný Plachý, který za provizi zprostředkoval vystavení faktur od firmy PETROČAS s.r.o. (viz body 64–67, bod 143 rozsudku soudu prvního stupně), přičemž není pochyb, že podle přiložené tabulky takto první zajištěná faktura je ze dne 30. 6. 2011. Z tohoto pohledu je pak tvrzení obviněných ohledně rozporů týkajících se toho, od kdy se znali s jednotlivými spoluobviněnými (obviněný Plachý) a toho, že žádný ze slyšených spoluobviněných nevypověděl, že předmětné faktury přebíral právě od nich, nerozhodné, když z provedených důkazů není pochyb o tom, že to byli právě dovolatelé, kteří společnost PETROČAS, s. r. o., fakticky ovládali, přičemž způsob obhajoby těchto obviněných a spoluobviněných je v rozporu se zajištěnými listinnými důkazy, ale i výpověďmi svědků. Z provedených důkazů, na které poukazuje soud prvního stupně pak není pochyb ani o tom, že k tvrzeným obchodům ve skutečnosti nedošlo a že vystavené faktury byly fiktivní a že cílem jejich vystavení bylo vylákat neoprávněně nadměrné odpočty DPH.
121. Dovolatelé taktéž namítají, že obžaloba byla postavena na podkladech správce daně, jejichž správnost nebyla žádným způsobem přezkoumávána, ale v celém řízení byly bez dalšího považovány za správné. Jsou toho názoru, že nelze automaticky převzít takové podklady jako správné, a to ani v případě, že jejich autorem je státní orgán. Zde je namístě opětovně připomenout, že námitky směřující do hodnocení důkazů nespadají obecně pod dovolací přezkum. Nadto je vhodné upozornit na to, že za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci (§89 odst. 2 tr. ř.) s výjimkou důkazů, které byly získány nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení (§89 odst. 3 tr. ř.). Pokud tedy ze strany nalézacího soudu nedošlo k porušení §2 odst. 5 a 6 tr. ř. či §89 odst. 3 tr. ř., pak není na využití těchto podkladů ničeho v rozporu se zákonem. Navíc tvrzení obviněných je pouze obecné, v rovině prostého konstatování, bez nějaké právně fundované argumentace. Tedy obvinění ani nenaznačují, v čem by podklady správce daně byly vadné či nejasné. Za takové situace obvinění nevytvořili předpoklady pro přezkumnou pravomoc Nejvyššího soudu, když jak již bylo naznačeno, dovolací soud si nemůže dovolací argumentaci domýšlet či dotvářet. Splnění této povinnosti zajišťuje v dovolacím řízení povinné zastoupení dovolatele obhájcem.
122. Dovolatelé taktéž rozporují výpočet výše zkrácené daně z dokladů, které soud označil za fiktivní. Namítají, že soud nevzal vůbec v úvahu prokázanou skutečnost, že obchodní společnosti Vivid Real, s. r. o., odváděla DPH, což výši zkrácené daně ovlivňuje. Zde Nejvyšší soud souhlasí s vyjádřením státního zástupce, že společnost Vivid Real, s. r. o., vykazovala pouze nepodstatnou daňovou povinnost (viz bod 11 usnesení odvolacího soudu), což ani nemůže mít vliv na zvolenou právní kvalifikaci, neboť předmětem trestné činnosti dovolatelů bylo to, že pomáhali zajišťovat fiktivní faktury pro obviněného Aleše Pánka, který při podávání daňových přiznání za společnost RANGER neoprávněně uplatňoval odpočet DPH. Jinak vyjádřeno, skutečnost, že snad společnost PETROČAS, s. r. o., či Vivid Real, s. r. o., jako údajní dodavatelé zboží měli plnit svoji daňovou povinnost, je pro případnou výši zkrácené daně na straně odběratele nerozhodná (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 5 Tdo 946/2015). Je tomu tak proto, že každý subjekt daně musí totiž plnit svou daňovou povinnost v rozsahu, který mu zákon určuje, a to na základě správně vedených a úplných účetních podkladů. Daňový subjekt tak musí přiznat a odvést příslušnou daň ve výši odpovídající jeho hospodářskému výsledku. Proto je vyloučeno, aby řádné neodvedení daně jedním subjektem vyvážil jiný subjekt daně tím, že odvede daň v souladu se zákonem. Nadto není z argumentace dovolatelů zřejmé, v čem konkrétně má tkvět problém ve výpočtu výše zkrácené daně z fiktivních faktur, které vytvářeli, když samotná jejich smyšlenost souvisí právě s projednávanou trestnou činností a na výši zkrácení daně nemá vliv. Nejedná se tak o námitky opodstatněné.
123. Pokud se obvinění dovolávají zásady in dubio pro reo je třeba uvést, že její aplikace v dané věci nepřicházela v úvahu, neboť v předmětné věci se nejednalo o situaci důkazní nouze, resp. nejasnou důkazní situaci, neboť na straně soudů nevznikly žádné pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu. Nad rámec tohoto závěru je nutno uvést, že uvedená zásada vyplývá z principu presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.). Takže tato námitka by nemohla zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018). Jistou výjimku by představovalo toliko extrémní porušení této zásady (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. III. ÚS 3579/17). O takovou naznačenou situaci se v předmětné věci nejedná.
124. Bez ohledu na shora uvedené je třeba uvést, že pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí tedy, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je ovšem nezbytné zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo , tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které odpovídá §125 odst. 1 tr. ř.
125. Obecně z pohledu zvolené argumentace, jenž sice nenaplňuje žádný ze zvolených dovolacích důvodů, považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že obvinění vytrhávají z předmětné trestní věci jednotlivé dílčí skutečnosti, které se pak snaží presentovat izolovaně, mimo kontext dalších provedených důkazů. Nadto jejich námitky jsou, jak již bylo naznačeno, v rozhodující míře skutkového charakteru a jako takové nejsou předmětem dovolacího řízení, když dovolatelé ani nenamítají existenci extrémního rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů. Obecně je třeba uvést, že není úlohou Nejvyššího soudu dovolatelům vytvářet souhrn skutečností, ze kterých je zřejmé, že jejich skutkové námitky jsou neopodstatněné, jestliže toto vyplývá již ze samotných rozhodnutí obecných soudů. V tomto ohledu pro jistou stručnost Nejvyšší soud odkazuje na rozsudek nalézacího soudu a usnesení soudu odvolacího, ze kterých je vina dovolatelů nade vši pochybnost zřejmá.
126. Dovolatelé, jak již bylo konstatováno, de facto rozporují existenci organizované skupiny. Předmětná námitka, byť s velkou dávkou tolerance (viz bod 111 tohoto rozhodnutí) je podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. Obecně považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že pro naplnění znaku organizované skupiny není nutné, aby se všichni členové této skupiny navzájem znali „[p]ro účast na organizované skupině není třeba, aby obviněný znal veškeré osoby podílející se na její činnosti nebo jejich úkoly, ale postačuje, že se svým jednáním do takovéto koordinované činnosti začlení a je obeznámen s jejím účelem, nemusí být přímo členem skupiny, je-li na její činnost navázán.“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 11 Tdo 155/2018, nebo ŠÁMAL, P. a kol. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 859, marg. č. 17). Jak taktéž správně státní zástupce uvádí, existence organizované skupiny ostatně nebyla znakem základní skutkové podstaty ani kvalifikovaných skutkových podstat zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016, kterými byli obvinění uznáni vinnými. Zde je třeba zdůraznit, že obviněným ani nebyla při ukládání trestu přičítána jako přitěžující okolnost ve smyslu §42 písm. o) tr. zákoníku okolnost, že se trestné činnosti dopustili jako členové organizované skupiny. Nejvyššímu soudu tak není zřejmé, čeho chtěli dovolatelé touto námitkou dosáhnout, když z výše uvedeného je patrné, že se jedná o argumentaci zcela neopodstatněnou. Nad rámec shora uvedeného je možno připustit, že lze mít za to, že nalézací soud měl správně ve výroku rozsudku uvést, že rozhoduje podle tr. zákoníku účinného do 30. 6. 2016, což je ovšem nepochybné ze zvolené právní věty a zvolené právní kvalifikace, když odst. 3 je bez konkretizace písmena.
127. Dovolatelé taktéž rozporují uložený trest a považují jej za nepřiměřeně přísný. Současně namítají, že nalézací soud nezohlednil časový odstup a délku probíhajícího trestního řízení. Zde je nutno připomenout, že pokud směřuje dovolání obviněných do uložených trestů, které považují pouze za nepřiměřené, tak takovou námitku pod uplatněný, ale ani žádný jiný, dovolací důvody podřadit nelze. Námitkám směřujícím do uloženého trestu je primárně vyhrazen dovolací důvod §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který ani obvinění ve svém dovolání výslovně nenamítají. Tento dovolací důvod lze navíc uplatnit pouze v případech, kdy byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. „Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zákona [nyní zejm. §39 tr. zákoníku a násl.] a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř.“ (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). O takový případ se však v této věci nejedná.
128. Je možno připustit, že jistý průlom do shora naznačeného závěru může nastat toliko ve zcela výjimečných případech trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.). Pak by zásah Nejvyššího soudu přicházel v úvahu i v případě trestu uloženého ve výměře v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně, jestliže by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). O takovou naznačenou situaci se v dané věci nejednalo.
129. Bez ohledu na shora uvedené Nejvyšší soud musí konstatovat, že neshledal, že by soud prvního stupně uložil dovolatelům extrémně přísný a zjevně nespravedlivý trest (odvolací soud uložené tresty akceptoval). V tomto ohledu lze odkázat na body 162 a 164 rozsudku nalézacího soudu, kde odůvodnil uložené tresty pro obviněné. Ostatně i odvolací soud v bodě 9 svého usnesení považoval uložené tresty za řádně odůvodněné, což následně i rozvedl. Předně je vhodné zmínit, že soud prvního stupně při ukládání trestu aplikoval §58 odst. 5 tr. zákoníku. Lze mít za to, byť to nalézací soud výslovně nezmiňuje, že při úvaze o trestu vzal v úvahu délku trestního řízení, ale i skutečnost, že se jednalo o dlouhodobé páchání trestné činnosti, stejně tak i úlohu dovolatelů při páchání trestné činnosti. Nadto ani Nejvyšší soud nevnímá délku předmětného trestního řízení jako vybočující, jestliže je zjevné, že se jednalo o rozsáhlou daňovou trestnou činnost páchanou dlouhou dobu a více pachateli prostřednictvím většího počtu společností, což nepochybně kladlo zvýšené nároky na objasňování páchané trestné činnosti, včetně toho, že některé ze společností, které byly do fiktivních obchodů zapojeny sídlily v zahraničí. Nalézací soud také výslovně uvedl, že na obviněné se musí hledět jako by nikdy nebyli soudně trestáni (viz taktéž v bodech 121, 122 či 159 rozsudku soudu prvního stupně). Současně i logicky odůvodnil z jakých důvodů jednání obviněných považoval za závažnější než u jiných spolupachatelů, kteří měli postavení tzv. bílých koní, když akcentoval jejich aktivnější roli oproti některým jiným obviněným, což považoval za jednání závažnější promítající se do úvah o trestu. Nejvyšší soud v tomto uzavírá, že nejen že tyto námitky dovolatelů nelze podřadit pod žádný se zákonodárcem vymezených dovolacích důvodů, ale i kdyby tomu tak nebylo, jednalo by se o námitky zjevně neopodstatněné. Proto je musel Nejvyšší soud odmítnout.
130. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněných Pragerových bylo podáno z důvodů, které lze s jistou dávkou tolerance podřadit pod dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněných je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněných, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Dovolání obviněného Mgr. Václava Kyselky
131. Nejvyšší soud se následně zabýval důvodností podaného dovolání obviněného Mgr. Václava Kyselky. Předně vzhledem k velkému množství shodných námitek, na které již řádně reagoval odvolací soud, a které uplatnil dovolatel i v rámci svého dovolání, považuje Nejvyšší soud za nutné i v jeho případě opětovně akcentovat, že dovolací soud není obecnou třetí instancí. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jenž jsou shodné s námitkami uplatněnými před soudem prvního stupně a v rámci podaného odvolání, je vhodné pro stručnost odkázat na bod 110 tohoto rozhodnutí. O takovou situaci se jedná i v případě dovolání tohoto obviněného. Nejvyšší soud současně upozorňuje, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Tedy argumentace dovolatele musí být dostatečně určitá, aby ji Nejvyšší soud nebyl nucen domýšlet či dokonce (za dovolatele) dotvářet, jak již bylo dříve zmíněno.
132. Zároveň je třeba uvést, že většinu námitek dovolatele směřujících do uložených trestů nelze ani obecně podřadit pod dovolatelem vymezené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., ale ani pod žádný jiný. Jistou výjimku představují námitky směřující do uložení trestu zákazu činnosti, které lze pouze formálně podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Námitky dovolatele směřující do absence motivu či majetkového prospěchu nelze podřadit pod žádný ze zvolených dovolacích důvodů. Stejně tak nelze pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitku dovolatele, že nalézací soud neprovedl dokazování dvěma jím uvedenými fakturami, když dovolatel v dovolání ani nespecifikoval, v čem konkrétně by provedení těchto faktur mělo rozhodný dopad pro naplnění znaků přisouzeného trestného činu. Zde je třeba opětovně zdůraznit, že Nejvyšší soud nemůže dotvářet argumentaci za dovolatele, když vzhledem k značné obecnosti námitky ji nelze podřadit ani formálně pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naproti tomu námitky směřující do neprovedení výslechu svědka Michálka možno, byť pouze formálně, pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Pokud obviněný v dovolání namítal i existenci procesně nepoužitelných důkazů, přestože jeho argumentace je konstruována velice obecně, tak lze tyto námitky, byť s vysokou dávkou tolerance formálně podřadit pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitky dovolatele směrující do výslechu a hodnocení věrohodnosti svědka Kupky a do hodnocení zvukové nahrávky, pak přestavují jen polemiku s hodnocením důkazů ze strany obecných soudů a jako takové nespadají pod dovolatelem uplatněné dovolací důvody, ale ani pod žádné jiné. Taktéž rozsáhlá (avšak místy dosti obecná) argumentace dovolatele o tom, že čin nespáchal, je opět pouhou „diskusí“ o skutkových závěrech obecných soudů a jako taková nepřekračuje meze pouhé polemiky se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, a jako taková pod žádný z dovolacích důvodů nespadá. Námitky stran nenaplnění subjektivní stránky a jejího nevyjádření ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně lze obecně podřadit pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak i tyto námitky Nejvyšší soud vyhodnotil jako neopodstatněné, což níže stručně rozvede.
133. Jak již bylo naznačeno, obviněný namítá v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neprovedení dvou listinných důkazů, a to konkrétně dvou faktur (faktura č. 200909113 a č. 200909116 – bod 1 rozsudku soudu prvního stupně), aniž by následně (jak již bylo naznačeno) blíže konkretizoval, jakých rozhodných skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu, by se tento důkaz měl týkat. Nejvyšší soud tak opakuje, že nemůže za dovolatele argumentaci domýšlet. Přesto je třeba uvést, že z předloženého spisového materiálu je patrno, že v rámci přípravného řízení vydal obviněný Aleš Pánek dne 27. 5. 2015 účetnictví firmy RANGER AGENCY mimo jiné i za rok 2009 (viz č. l. 3689), přičemž toto účetnictví je součástí spisového materiálu a obsahuje tyto dvě faktury. Zde je nezbytné uvést, že stranám byly v rámci hlavního líčení předloženy postupem podle §213 odst. 1 tr. ř. listinné důkazy, včetně protokolu o vydání předmětného účetnictví (viz sv. 14), přičemž obviněný nenavrhl přečtení tohoto účetnictví, jehož součástí uvedené faktury prokazatelně jsou.
134. Námitky stran neprovedení výslechu svědka Michálka, lze obecně podřadit pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí variantě, jak již bylo konstatováno. V tomto ohledu Nejvyšší soud odkazuje pro jistou stručnost na body 112–113 tohoto usnesení ohledně obecných východisek k tzv. opomenutým důkazům a dále na bod 114 tohoto usnesení, kde se zabýval totožnou námitkou ze strany dovolatelů Pragerových, a tuto námitku vyhodnotil jako neopodstatněnou. Pro jistou přesnost lze upozornit na to, že státní zástupce se vyjadřoval taktéž k námitce absence výslechu svědka Kupky, nicméně tuto námitku obviněný ve svém dovolání nevznáší. Obviněný toliko namítá, že nalézací soud neprovedl hodnocení výpovědi svědka Kupky, aniž by přímo namítal, že soudy neprovedly výslech tohoto svědka (svědek využil u hlavního líčení svého zákonného práva podle §100 odst. 2 tr. ř).
135. Dovolatel taktéž namítá procesně nepoužitelný důkaz – konkrétně zajištění počítače společnosti Cosmetic Invest International, který byl zajištěn v rámci zcela jiného trestního řízení vedeného pro jiný skutek a jiný trestný čin. Jak již bylo naznačeno, tuto námitku lze obecně podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho druhé variantě. Přesto tuto námitku vyhodnotil Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněnou. Obecně je nutno uvést, že argumentace obviněného je velmi kusá, když obviněný následně svojí argumentaci blíže právně nerozvádí (bod 16 dovolání). Zde je třeba opětovně akcentovat, že není povinností dovolacího soudu si domýšlel či dotvářel námitky dovolatele. Bez ohledu na tento závěr je nutno poukázat na skutečnost, že danou námitkou se zabýval i nalézací soud již v bodě 141 svého rozhodnutí a s touto námitkou se vypořádal. Nejvyšší soud se se závěrem nalézacího soudu ztotožnil, neboť lze mít za to, že pokud budou v rámci domovní prohlídky, která byla provedena při dodržení všech zákonných ustanovení (viz blíže §82 a násl.) nalezeny a zajištěny i důkazy svědčící o jiné trestné činnosti, než pro jakou byl příkaz k domovní prohlídce vydán, tedy pro kterou byly zahájeny úkony trestního řízení, popř. vedeno trestní stíhání, nemůže tato skutečnost sama o sobě vyloučit použitelnost těchto zajištěných důkazů v jiném trestním řízení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3114/16). Proto lze považovat předmětnou námitku za zjevně neopodstatněnou. Na závěr lze skutečně jen velmi stručně uvést, že způsob předání výsledků domovní prohlídky do nyní projednávané trestní věci z věci vedené u PČR v Berouně, sp. zn. KRPS-121923/TČ-2012, včetně skutečností, které byly zjištěny z počítače zajištěného při domovní prohlídce je zřejmý z č. l. 6109 a násl. spisu soudu prvního stupně (dále viz bod 91 rozsudku soudu prvního stupně). Z pohledu tvrzení obviněného je nutno uvést, že ze zajištěného počítače vyplynulo, že se zde nacházejí listiny týkající se společnosti Cosmetic Invest International a společnosti MIMOSA TECHNIC a že z tohoto počítače se obviněný připojoval do datové společnosti Cosmetic Invest International (č. l. 6029). Zde je třeba současně vhodné uvést, že soud prvního stupně důkazy zjištěné v rámci jiné trestní věci považoval v nyní projednávané věci toliko za podpůrné, nikoliv podstatné.
136. Další námitky obviněného vztahující se k svědkovi Kupkovi jsou v podstatě založeny na tom, že obviněný jednak namítá, že soudy nižších stupňů si vybraly z výpovědí tohoto svědka jen tu, která popisuje jeho domnělou aktivitu ve vztahu k tomuto svědkovi, aniž by zhodnotily jeho věrohodnost. Dále poukazuje na to, že soudy bez jakéhokoliv podrobného vysvětlení akceptovaly, že tento svědek měl právo odmítnout vypovídat, aniž by ovšem tuto námitku nějak blíže rozvedl. Nejvyšší soud musí konstatovat, že předmětné námitky nejsou podřaditelné pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obviněný jednak zpochybňuje způsob hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, jednak namítá nezákonný postup soudu stran možnosti svědka odmítnout vypovídat, ovšem opětovně bez nějaké bližší právně fundované argumentace. Přesto je možno jen velmi stručně uvést, že v dané věci nebylo pochyb o tom, že svědek figuroval v předmětné věci jako tzv. bílý kůň, když byl jednatelem společnosti Cosmetic Invest International, kterou ovšem fakticky ovládal právě obviněný Mgr. Václav Kyselka (viz např. body 87 a 139 rozsudku soudu prvního stupně). Protože ovšem není pochyb o tom, že přestože se svědek Kupka stal jednatelem předmětné společnosti, tak fakticky přenechal ovládání společnosti obviněnému, takže je zřejmé, že by si mohl tento svědek svojí výpovědí přivodit trestní stíhání, resp. vystavit se nebezpečí trestního stíhání své osoby. Jinak vyjádřeno, z postavení svědka Kupky v předmětné trestní věci jako tzv. bílého koně je evidentní, že svědeckou výpovědí by si mohl přivodit nebezpečí trestního stíhání a že odepřel vypovídat s odkazem na §100 odst. 2 tr. ř. oprávněně. Obviněný taktéž namítá, že nalézací soud neprovedl hodnocení výpovědi svědka Kupky a jeho věrohodnosti. Nejvyššímu soudu není zřejmé, jaké výpovědi, když v předmětné věci po zahájení trestního stíhání jmenovaný v procesním postavení svědka nevypovídal. Pokud obviněný namítá, že soud nevycházel z úředního záznamu o podaném vysvětlení jmenovaného Kupky ze dne 23. 10. 2013 na č. l. 8836, tak je předně třeba zdůraznit, že se nejednalo o procesně použitelnou výpověď tohoto svědka a tato ani nemohla být u hlavního líčení jako důkazní prostředek provedena (viz blíže §158 odst. 6 tr. ř.), pokud státní zástupce a obviněný nedali v hlavním líčení souhlas s jejím přečtením (viz §211 odst. 6 tr. ř.), což se v dané věci nestalo, když naopak strany trvaly na nutnosti osobního slyšení svědka u hlavního líčení, kde ovšem svědek odmítl vypovídat. Toliko skutečně obecně lze uvést, že právě úřední záznamy o podaném vysvětlení osob, u kterých existuje podezření, že by se mohly na páchání trestné činnosti nějakým způsobem podílet, jsou velmi často nepřesné nebo záměrně nepravdivé, když tyto osoby se chtějí vyhnout případnému trestnímu stíhání. Z pohledu námitek obviněného je ovšem nezbytné zdůraznit, že protože svědek oprávněně využil svého práva nevypovídat, tak nebylo možno při formování skutkového stavu vycházet z jeho výpovědi, neboť tato neexistovala a soudy ani z této „neexistující výpovědi“ nevycházely. Jedná se tak o námitku zcela neopodstatněnou. Pokud obviněný tzv. „míří“ na výpověď tohoto svědka, kterou učinil před finančním úřadem při daňovém šetření, tak je třeba uvést, že tento protokol neměl povahu výpovědi svědka, jednalo se o listinný důkaz, který dokládal šetření finančního úřadu a tento důkaz byl hodnocen v kontextu s dalšími provedenými důkazy, zejména listinné povahy a důkazy zjištěnými v rámci domovních prohlídek (viz např. bod 87, 91, 139 rozsudku soudu prvního stupně).
137. I námitka dovolatele stran zvukové nahrávky, kterou pořídil svědek Kupka (č. l. 479) je naprosto bezpředmětná a stojí mimo zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se jedná o polemiku s hodnocením důkazů se soudy nižších stupňů, když obviněný jen předkládá vlastní intepretaci obsahu této nahrávky. Současně je třeba zdůraznit, že vina dovolatele není postavena na tomto záznamu. Jinak vyjádřeno, soud prvního stupně z tohoto pořízeného zvukového záznamu nevyvodil žádné relevantní skutkové závěry. Navíc ani dovolatel neuvádí, v čem by jeho interpretace nahrávky měla de facto „anulovat“ další důkazy, ze kterých je jeho vina postavena najisto. Rozhodně se nemůže jednat o podklad, na kterém by ve věci směrem k dovolateli vyvstal tzv. zjevný rozpor ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
138. Pokud obviněný dále namítal, že jeho jednání nenaplnilo žádné znaky skutkové podstaty trestného činu, kterým byl uznán vinným, když nebyla žádným důkazem prokázána jeho trestná činnost (nevystavil žádnou fakturu za společnost Cosmetic Invest International nebo společnost MIMOSA TECHNIC, s. r. o., nijak se na fakturačním procesu nepodílel, nebyl v předmětném období jednatelem předmětných společností, nezneužíval identity svědka Kupky při jednání s úřady), tak se ze strany obviněného jedná jen o vyjádření jeho nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů zejména soudem prvního stupně, se kterým se ztotožnil odvolací soud. Takové námitky nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když prostý nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů nemůže zakládat existenci tzv. extrémního rozporu. Bez ohledu na tento závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že soudy nižších stupňů přesvědčivým a logickým způsobem vysvětlily, na základě jakých důkazů dospěly k závěru o vině dovolatele. Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje např. na body 23–24 rozsudku odvolacího soudu, či body 87, 91, 108, 139, 141 rozsudku soudu prvního stupně, ze kterých zejména v jejich vzájemné kombinaci vina dovolatele jednoznačně vyplývá. Zde je namístě zdůraznit, že není úkolem Nejvyššího soudu opakovat závěry, ze kterých je vina dovolatele nepochybná, a proto pro jistou stručnost odkazuje na rozhodnutí soudů nižších stupňů a zejména pak na výše zmíněné body. Nadto, jak již bylo naznačeno, námitky dovolatele jsou převážně námitkami do způsobu hodnocení důkazů soudů nižších stupňů a jeho argumentace nepřesahuje pouhou polemiku s těmito soudy. Jako taková nespadá pod žádný se zákonodárcem vymezený dovolací důvod §265b tr. ř. Nejvyšší soud vzhledem k dalším námitkám opětovně dodává, že námitky směřující pouze do důvodů rozhodnutí nejsou podřaditelné pod dovolací přezkum [(viz bod 116 tohoto rozhodnutí (§265b odst. 4 tr. ř.)].
139. K námitce dovolatele, že neovládal s panem Zvolánkem společnost MIMOSA TECHNIC, s. r. o., jako dodavatelskou společnost pro společnosti RANGER AGENCY, s. r. o., a RANGER INVESTMENT, s. r. o., v květnu 2011, s odkazem tvrzený na procesně nepoužitelný důkaz (viz bod 28 dovolání) lze pro stručnost odkázat na bod 135 tohoto usnesení, který je zcela použitelný i ve vztahu k této námitce. Navíc je opětovně vhodné uvést, že Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí a jeho úloha v rámci dovolacího řízení není totožná s odvolacím soudem (viz bod 100 tohoto rozhodnutí). Nadto Nejvyšší soud opětovně uvádí, že obecně není nepřípustným důkazem věc nebo listina, která je zajištěna v rámci jiné trestní věci, ve které byla získána procesně použitelným způsobem, i přes to, že věc byla následně orgány činnými v trestním řízení odložena.
140. Ohledně námitky dovolatele o absenci motivu, potažmo o absenci dispozice s jakýmkoliv neoprávněným ziskem, když dovolatel se brání tím, že má dostatek finančních prostředků, takže nemusel páchat trestnou činnost, lze uvést následující. Předně je vhodné odkázat pro jistou stručnost na bod 22 a 24 rozsudku soudu druhého stupně, který se obdobnými námitkami dovolatele taktéž zabýval. Nadto lze tyto námitky označit jako irelevantní, jak je taktéž shodně označil státní zástupce ve svém vyjádření bod 51. Pohnutka, stejně tak jako získání majetkového prospěchu pachatelem není zákonným znakem trestného činu podle §240 tr. zákoníku. A jak taktéž správně státní zástupce uvádí, v praxi nejsou nijak výjimečné případy, kdy se majetkové a daňové trestné činnosti dopouštějí osoby, které to vzhledem ke svým příjmovým a majetkovým poměrům „nemají zapotřebí“. Mimo výše uvedené je však podstatná ta skutečnost, že tyto námitky dovolatele nelze ani obecně podřadit pod žádný z jím zvolených dovolacích důvodů, ale ani pod žádný jiný. Nejvyšší soud se tak jimi věcně nezabýval.
141. Obviněný taktéž namítá, že jeho příležitostná jednání za svědka Kupku nenaplňují žádné znaky skutkové podstaty trestného činu, kdy má také za to, že z výroku o vině rozsudku obou soudů vůbec neplyne popis skutečností ohledně naplnění formy zavinění vyžadované trestním zákoníkem. Podle jeho názoru je jeho úmyslné jednání ve výroku o vině jen formálně konstatováno, ovšem popis skutečností nenaplňuje subjektivní stránku skutkové podstaty přisouzeného trestného činu. Odkazuje přitom na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1157/2007. Nejvyšší soud musí konstatovat, že obecně platí, že námitky stran nenaplnění všech znaků zvolené skutkové podstaty a námitka stran subjektivní stránky jsou podřaditelné pod zvolený dovolací důvod §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když ovšem námitky dovolatele jsou toliko povšechné. Dovolatel jen uvádí, že soudem zjištěný skutek není trestným činem a ve vztahu k subjektivní stránce mimo obecných výkladů pouze tvrdí, že z výroku o vině nevyplývají skutečnosti ohledně naplnění formy zavinění. V tomto směru je ovšem nezbytné připomenout, že dovolatel, který vytýká nesprávnost právního posouzení skutku, je povinen konkrétně uvést, v čem má spočívat nesoulad skutkových zjištění a zákonných znaků trestného činu, kterým byl uznán vinným. Stejně tak je třeba postupovat ve vztahu k nedostatku subjektivní stránky. Takže tyto námitky nemohou naplňovat uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
142. Přes tento závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že v tzv. skutkové větě nalézací soud dostatečně popsal skutek, pro který byl dovolatel uznán vinným. Ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně (str. 154) pak nalézací soud i konkrétně uvádí, že „obž. Václav Kyselka úmyslně umožnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, aby ten dílem zkrátil daň ve značném rozsahu a dále se o takové jednání pokusil, a to nejméně se dvěma osobami;“ což má oporu v již zmíněné skutkové větě. Skutková a právní věta pak kooperují s odůvodněním v bodech 139 a 154 rozsudku nalézacího soudu. Úmyslné zavinění obviněného přitom vyplývá i ze samotného charakteru jednání obviněného, neboť pokud není pochyb o tom, že předmětné faktury byly fiktivní, tedy, že předmětné obchody neproběhly a ani nemohly proběhnout, čehož si byl obviněný vědom, a přesto zajišťoval vystavení těchto faktur pro obviněného Aleše Pánka. Je nepochybné, že obviněný jednal úmyslně. Z pohledu námitek obviněného je třeba uvést, že obviněnému jako zkušenému podnikateli, jak se sám prezentuje v rámci podaného dovolání, pokud zajišťoval pro další společnosti faktury ohledně obchodů, které neproběhly, muselo být zřejmé, že tyto mohou být použity v rámci daňových řízení a nepochybně ovlivní daňovou povinnost těchto předmětných společností.
143. Ohledně námitek dovolatele směřujících do uloženého trestu lze ve stručnosti odkázat na obecná východiska limitující možnosti přezkumu uloženého trestu v dovolacím řízení, které Nejvyšší soud předestřel v bodech 127–128 tohoto usnesení. Pouze ve stručnosti Nejvyšší soud opakuje, že dovolací důvod §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. cílí na situace, kdy je obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest mimo trestní sazbu stanovenou zákonem. Pokud obviněný ve svém dovolání namítá, že soud prvního stupně hodnotil vadně kritéria v §39 tr. zákoníku, pak taková argumentace nespadá pod dovolací přezkum Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Přestože obviněný uložený trest jen identifikuje v rozporu s požadavky zakotvenými v §38 tr. zákoníku, je možno připustit, že v případě, pokud by se jednalo o extrémně přísný a zjevně nespravedlivý trest, zasahující ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného, tak by zásah Nejvyššího soudu přicházel v úvahu. O takovou situaci se ovšem v případě dovolatele nejedná. Nalézací soud totiž zejména v bodech 159 a 162–164 přesvědčivě odůvodnil, jakými úvahami se při ukládání trestu u obviněného řídil. Obviněný byl za své jednání ohrožen trestní sazbou v rozsahu 2–8 let, přitom dovolateli byl uložen trest při spodní hranici trestní sazby v trvání 3 let, který nalézací soud podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 let. Rozhodně se v případě dovolatele nedá hovořit o extrémně přísném či zjevně nespravedlivém trestu. Naopak tento trest odpovídá úloze obviněného při páchání předmětné trestné činnosti, když zároveň nepochybně přihlíží i k odstupu času od spáchání trestné činnosti.
144. Jak již bylo naznačeno, se značnou dávkou tolerance je možno pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. podřadit námitku stran absence zákonných podmínek pro uložení trestu zákazu činnosti. Dovolatel jednak namítá, že mu trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu funkce jednatele obchodní společnosti nemohl být uložen, neboť žádnou společnost, která se podílela na páchání trestné činnosti, neovládal, přičemž následně poukazuje na důkazy, které podle něho svědčí o tom, že společnosti Cosmetic Invest International a MIMOSA TECHNIC, s. r. o., ovládaly jiné osoby (Zvolánek, Kupka). Zde je třeba uvést, že část této argumentace je založena na nesouhlasu se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, který dospěl k závěru, že obviněný předmětné společnosti ovládal spolu s další osobou (Zvolánek). Jinak řečeno, námitka dovolatele, že fakticky neovládal žádnou společnost, jejímž prostřednictvím byla páchaná trestná činnost, je námitkou skutkovou, nadto naprosto neopodstatněnou ve světle závěrů nalézacího soudu, které plně kooperují s provedenými důkazy, a ze kterých je nade vši pochybnost vina dovolatele prokázána (viz bod 138 tohoto usnesení). Navíc je třeba zdůraznit, že podanou námitkou se zabýval již odvolací soud (viz bod 27 rozsudku odvolacího soudu) a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy zcela odkazuje. Přesto je třeba uvést, že v posuzované věci byl obviněnému podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu funkce jednatele obchodní společnosti, a to na dobu tří let. Zde je třeba uvést, že podle §73 odst. 1 tr. zákoníku soud může uložit trest zákazu činnosti na jeden rok až deset let, dopustil-li se pachatel trestného činu v souvislosti s touto činností. Smyslem trestu zákazu činnosti je zabránit pachateli vykonávat takovou činnost (zaměstnání, povolání nebo funkci), která mu dává příležitost k páchání trestných činů určitého druhu (viz rozhodnutí pod č. 42/1967 Sb. rozh. tr.). Pokud jde o rozsah zákazu činnosti, je nutno vycházet především ze souvislosti činnosti se spáchaným trestným činem, když zároveň platí, že příliš úzké vymezení nebude zaručovat dostatečnou ochranu společnosti před opakováním trestného činu ze strany pachatele, příliš široké určení může bezdůvodně omezovat pracovní, společenské a jiné uplatnění pachatele a jeho resocializaci (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2001, sp. zn. 3 Tz 169/2001, rozhodnutí pod č. 60/1994-II. Sb. rozh. tr.).
145. Současně je třeba uvést, že podmínkou uložení trestu ve smyslu §73 odst. 1 tr. zákoníku není spáchání trestného činu přímo při výkonu určité činnosti, která má být zakázána, když se ani nevyžaduje, aby pachatel trestný čin spáchal přímo v rámci výkonu činnosti, která se zakazuje. Pokud se týká posuzování splnění podmínky, že pachatel se trestného činu dopustil v souvislosti s činností, které se týká uložený trest zákazu činnosti, je podle Nejvyššího soudu nerozhodné, že dovolatel nebyl formálně statutárním orgánem společnosti Cosmetic Invest International, ale ani společnosti MIMOSA TECHNIC, s. r. o., tedy právně, nýbrž skutečnost, že je fakticky ovládal a tohoto ovládání využil při páchání trestné činnosti. Není totiž pochyb o tom, že právě toto faktické ovládání shora uvedených společností dovolateli umožnilo podílet se spolu s dalšími obviněnými na páchané předmětné trestné činnosti tím způsobem, že pro organizovanou skupinu, jejichž cílem bylo získat nadměrné odpočty DPH, zajišťoval faktury, které měly dokládat existenci zdanitelného plnění. Lze mít za to, že ze strany obviněného se jednalo o promyšlený způsob páchání trestné činnosti, když tento se zcela účelově funkce jednatele vzdal a společnost Cosmetic Invest International převedl na svědka Kupku, avšak následně tuto společnost fakticky ovládal a jejím prostřednictvím pomáhal páchat trestnou činnost dalším spolupachatelům. Stejně tak ovládal společnost MIMOSA TECHNIC, s. r. o., (viz bod 91 rozsudku soudu prvního stupně). Podle Nejvyššího soudu při zvažování splnění zákonných podmínek pro uložení trestu zákazu činnosti je nezbytné vycházet z faktického stavu, tedy z toho, zda jednání obviněného, které vedlo k naplňování skutkové podstaty určitého trestného činu, souviselo s naplňováním znaku výkonu funkce jednatele obchodní společnosti ve smyslu tehdy platného zákona č. 513/1991 Sb., [dále jen „obchodní zákoník“ (nyní zákon o obchodních korporacích č. 90/2012 Sb.)]. O takovou situaci se v dané věci jednalo, když obviněný vykonával činnost příslušející jednateli obchodní společnosti, která spočívá ve vedení společnosti, včetně zajištění řádného vedení předepsané evidence a účetnictví (viz §135 obchodního zákoníku), když předpokladem řádného vedení účetnictví je mimo jiné i pravdivé vystavování faktur ohledně proběhnutých obchodů. Proto tuto námitku neshledal Nejvyšší soud jako opodstatněnou.
146. Protože trest zákazu činnosti byl uložen v rámci zákonné trestní sazby stanovené §73 odst. 1 tr. zákoníku, není námitka stran samotné výměry tohoto trestu podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Navíc je třeba zdůraznit, že samotná výměra uloženého trestu zákazu činnosti pak byla soudy nižších stupňů plně odůvodněná (viz bod 164 rozsudku soudu prvního stupně, bod 27 rozsudku soudu druhého stupně), jak již bylo konstatováno (viz bod 144 tohoto rozhodnutí). Soudy při úvaze o výměře tohoto trestu zohlednily i délku, která uplynula od spáchaní trestné činnosti, čemuž v případě dovolatele daly právě výraz v uložených trestech, tedy nejen v trestu zákazu činnosti. Navíc je třeba uvést, že celková délka probíhajícího trestního stíhání byla ovlivněna rozsáhlostí a komplikovaností páchané trestné činnosti. V předmětné trestní věci se jednalo de facto o organizovanou skupinu osob využívajíc řadu společností a tzv. bílých koní, když byly využívány i společnosti sídlící v zahraničí. Trestní oznámení bylo přitom v dané věci podáno v roce 2014 (č. l. 1), přičemž k poslednímu útoku došlo v polovině roku 2014, kdy k zahájení trestního stíhání v dané věci došlo v srpnu 2016, což lze považovat za dobu odpovídající potřebě objasnění skutečností potřebných k tomu, zda v dané věci jsou splněny podmínky pro zahájení trestního stíhání či odložení věci. Obžaloba pak byla podána v roce 2018 a rozsudek soudu prvního stupně byl vyhlášen 24. 4. 2020 a rozsudek odvolacího soudu pak 4. 10. 2021. I tato doba odpovídá rozsáhlosti spáchané trestné činnosti a počtů obviněných v předmětné věci. Z této posloupnosti neplyne vzhledem k podstatě trestné činnosti nějaká nepřiměřená délka trestního řízení, když v případě složitých případů z logiky věci lze očekávat, že trestní řízení bude trvat delší dobu, a to zejména v případě organizované hospodářské trestné činnosti. Nejvyšší soud tak námitky dovolatele směřující do uložených trestů musel odmítnout jednak jako zcela stojící mimo zvolený dovolací důvod, jednak jako zjevně neopodstatněné.
147. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání tohoto obviněného bylo podáno z důvodů, které lze s jistou dávkou tolerance podřadit pod dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Nedošlo tak ani k naplnění dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Dovolání obviněného Aleše Pánka
148. Následně se Nejvyšší soud věcně zabýval dovoláním obviněného Aleše Pánka. Zprvu je třeba i v případě tohoto dovolatele nutno upozornit na to, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje z velké části totožné námitky jako v řízení před odvolacím soudem, přičemž tento soud na jeho obhajobu dostatečně reagoval. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými před soudem prvního stupně a v rámci podaného odvolání je třeba pro stručnost odkázat na body 110 a 131 tohoto rozhodnutí.
149. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání. Jak již bylo naznačeno, námitky dovolatele směřující do existence tzv. opomenutých důkazů je možné formálně podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud dovolatel namítá extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy, tak tyto námitky lze pouze s vysokou dávkou tolerance podřadit pod dovolací důvod §265b odst.1 písm. g) tr. ř., a to pouze pro formálně tvrzenou existenci tzv. extrémního rozporu, který je pod tento dovolací důvod obecně podřaditelný. Námitky směrující do závěru, že obviněný byl organizátorem trestné činnosti, který spolu se spoluobviněnými Michálkem a Zvolánkem stál za celou trestnou činností, lze rovněž jen s vysokou dávkou tolerance podřadit pod dovolatelem uplatněný dovolací důvod §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť obsahově dovolatel rozporuje pouze skutkové závěry soudů a do samotné podstaty naplnění §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku svou argumentaci de facto nesměřuje. I argumentaci směřující do naplnění znaku vylákání výhody lze pouze formálně podřadit pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
150. Nejvyšší soud se následně věcně zabýval uplatněnou dovolací argumentací. Dovolatel předně namítá, že vydání rozsudku odvolacího soudu nepředcházel řádný přezkum zákonnosti napadeného prvostupňového rozsudku (absentují myšlenkové pochody odvolacího soudu s vypořádáním námitek dovolatele), takže odvolací soud nesplnil povinnosti podle §254 tr. ř. a napadený rozsudek tak byl vydán v rozporu s judikaturou dovolacího i Ústavního soudu. Dovolatel přitom odkazuje na nález Ústavního soudu dne 24. 3. 1998, sp. zn. II ÚS 122/96.
151. Pokud se týká odkazu dovolatele na shora citovaný nález Ústavního soudu, z kterého plyne, že odvolací soud se v rozhodnutí musí vypořádat se všemi námitkami uplatněnými v odvolaní, je třeba zdůraznit, že takový závěr neplatí absolutně. Lze totiž mít za to, že pokud soud druhého stupně odkázal v odůvodnění svého rozhodnutí na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně za situace, kdy obviněný v podstatě v rámci odvolacího řízení jen opakuje totožné námitky, jako před soudem prvního stupně, a tento soud na obhajobu obviněného podle odvolacího soudu dostatečným způsobem reagoval, nelze v tomto postupu soudu druhého stupně shledat nějaké pochybení, které by znamenalo, že by jeho rozhodnutí nemohlo obstát. Z pohledu tohoto prezentovaného závěru je třeba uvést, že odvolací soud není povinen znovu podrobně reagovat na každý argument obviněného a to ani podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 1. 1999 ve věci García Ruiz proti Španělsku, stížnost č. 30544/96, bod 26.; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 4. 10. 2007 ve věci Sanchez Cardenas proti Norsku, stížnost č. 12148/03, bod 49.; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 12. 2007 ve věci Marini proti Albánii, stížnost č. 3738/02, bod 105.; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 4. 2008 ve věci Grădinar proti Moldávii, stížnost č. 7170/02, bod 107.; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 9. 2001 ve věci Hirvisaari proti Finsku, stížnost č. 49684/99, bod 30.; a mnohá další). Stejné závěry převzal i český Ústavní soud, podle kterého zásady spravedlivého řízení nutí soudy řádně svá rozhodnutí odůvodnit, nelze je ovšem vykládat tak, že vyžadují podrobnou odpověď na každý argument. Rozsah povinnosti odůvodnit rozhodnutí se může lišit v závislosti na povaze věci a otázka, zda soud této své povinnosti dostál, může být zodpovězena pouze s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem každého případu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2020, sp. zn. III. ÚS 408/20, usnesení téhož soudu ze dne 29. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 2311/15, usnesení ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4253/18 či usneseni ́ Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008 sp. zn. II. ÚS 2947 /08). Nejvyšší soud má ze shora naznačených závěrů za to, že této povinnosti soudy nižších stupňů ve vztahu k obviněnému ve svém souhrnu dostály. V tomto směru je třeba odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k tomuto obviněnému (viz např. body 132, 135, 136, 137 a 143 rozsudku soudu prvního stupně) a na odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně (viz body 18–25 tohoto rozsudku). Pokud obviněný namítá, že soudy nižších stupňů neuvedly žádné konkrétní skutečnosti, které by svědčily o fiktivnosti jednotlivých řetězců, tak ze strany obviněného se jedná jen o polemiku se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, když tyto právě při dodržení zásady hodnocení provedených důkazů v jejich vzájemných souvislostech (viz §2 odst. 6 tr. ř.) dospěly k závěru o fiktivnosti předmětných obchodů, přičemž i rozvedly na základě jakých skutečností (např. bod 131–145).
152. Obviněný rovněž namítá, že bez řádného odůvodnění byly odmítnuty jím navržené důkazy (nevyslechnutí pracovníků finančních úřadů), když je toho názoru, že soud by se neměl dopouštět takového předporozumění, když a priori odmítne svědka, jen proto, že bez objektivních důvodů dospěje k závěru, že už si svědek nic nepamatuje. Domnívá se, že ani jeden ze soudů neodůvodnil řádně odmítnutí tohoto důkazního návrhu. Tvrdí, že dosavadní průběh trestního řízení tak proběhl de facto bez slyšení poškozeného. Lze tedy mít za to, že dovolatel ve svém podání ve své podstatě namítá tzv. opomenuté důkazy. V tomto ohledu pro jistou stručnost Nejvyšší soud odkazuje na body 112–113 tohoto usnesení, kde již vyložil základní východiska týkající se této problematiky. Nejvyšší soud zároveň připomíná, že o rozsahu dokazování rozhoduje soud (zejména prvního stupně) a není povinností soudu provést všechny stranami řízení navrhované důkazy, což ve své judikatuře opakovaně konstatoval též Ústavní soud například ve svém usnesení ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09, kde uvedl, že „neprovedení navrhovaného důkazu ještě neznamená, že řízení jako celek nebylo spravedlivé. Je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (viz nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01; ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03; ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03; ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03), přičemž rozsah dokazování je z jiných důkazních pramenů dostatečný pro to, aby bylo možno náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 566/03), jako tomu bylo v dané věci.
153. Nejvyšší soud shledal, že neprovedení obhajobou navržených důkazů nezakládá vadu tzv. opomenutého důkazu ve výše uvedeném smyslu, a proto tyto námitky dovolatele tak lze toliko formálně podřadit pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně je nutné opětovně odkázat na bod 124 rozsudku nalézacího soudu, kde citovaný soud přesvědčivě odůvodnil, z jakých důvodů považoval výslech jednotlivých správců daní za nadbytečný. Soud prvního stupně fakticky uzavřel, že skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí, byl již ve věci zjištěn na podkladě důkazů, na které výslovně odkázal (viz výslechy obviněných, svědků, znalců, ale zejména listinné důkazy, zajištěná e-mailová komunikace, vyhodnocení odposlechů), ze kterých si vytvořil přesný obrázek o fungování popsaných řetězců a o účasti jednotlivých obviněných. Odvolací soud i přes změny, které v napadeném rozsudku učinil a které se týkaly spoluobviněného Bartoně považoval (bod 20 rozsudku soudu druhého stupně) rozhodnutí nalézacího soudu v zásadě za správné, když shledal, že jeho závěry o vině korespondují s provedenými důkazy, takže zjištěný skutkový stav je opřen jak o výslechy samotných obviněných, tak výslechy svědků, i důkazy listinné a důkazy další, které závěry nalézacího soudu jednoznačně podporují. Zdůraznil, že v rámci provedeného řízení byly konstatovány i materiály finančních úřadů (protokoly z ústních jednání, zprávy finančních úřadů k jednotlivým kontrolám a další materiály včetně daňových přiznání jednotlivých společností), takže považoval výslech těchto pracovníků finančních úřadů za nadbytečný.
154. Nejvyšší soud shledal, že v tomto ohledu nelze soudům nižších stupňů ničeho vytýkat, neboť zcela logicky odůvodnily neprovedení požadovaného důkazu, a to právě za situace, kdy shledaly, že na základě provedených důkazů byla celá struktura trestné činnosti zřetelně zachycena a v této souvislosti vina obviněného najisto postavena řadou provedených důkazů, neboť nelze stále donekonečna doplňovat dokazování, jestliže o vině obviněného není pochyb. Podle těchto soudů by se za dané situace jednalo o nadbytečné prodlužování řízení, čímž by byly na druhou stranu postihováni právě obvinění zdlouhavým trestním řízením. S tímto závěrem se dovolací soud zcela ztotožnil. Nad rámec výše uvedeného považuje i Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že není pochyb o tom, že by navrhovaní svědci měli vypovídat o skutečnostech, které se odehrály před značnou dobou (odstup několika let) a za situace, kdy v předmětném období, ale i následném nepochybně řešili mnoho dalších obdobných případů a jejich výpovědi by tak byly, oproti důkazům listinným, nepochybně poznamenány procesem zapomínání. Současně nelze pominout, že skutečnosti, o kterých mohli tito navrhovaní svědci vypovídat se týkaly daňových řízení, které byly zachyceny v listinné podobě, ať již se jednalo o protokoly o výslechu jednotlivých jednatelů předmětných společností či jiných osob nebo listinné důkazy, které byly finančním úřadům předloženy v rámci daňových řízení. Jinak vyjádřeno, to, o čem by mohli tito svědci vypovídat z pohledu svého pracovního zařazení, když obviněný ani netvrdí, že by mohli vypovídat o něčem jiném než o průběhu těchto řízení před finančním úřadem, bylo zachyceno v listinné podobě a i muselo, když řízení před finančním úřadem je zásadně neveřejné. Z pohledu námitek obviněného stran tvrzeného jednostranného přístupu k možnosti tzv. zapomínaní ze strany pracovníků finančních úřadu ve vztahu k dalším svědkům (např. výslech svědkyně Řepové) je třeba zdůraznit, že jednak uvedená svědkyně vypovídala v procesním postavení svědkyně již v přípravném řízení (v roce 2016), tedy v době, kdy byl i jistý logický předpoklad, že si na okolnosti, o kterých měla vypovídat a které měl její výslech objasnit, bude pamatovat. Navíc vypovídala o okolnostech, které se týkaly jejího podnikání a jejího vztahu k jednotlivým aktérům, tedy nevypovídala o věcech, které se týkaly jistým způsobem podobných skutečností, a které mohou právě vzhledem k určité stereotypnosti probíhajících daňových kontrol svědkům splývat.
155. Obviněný obdobně namítá, že nebylo dostatečně odůvodněno odmítnutí jeho návrhů na provedení nového znaleckého posudku ke zkoumání použitelnosti předmětných WIFI komponentů a jejich zapojení přímo při hlavním líčení. Vzhledem k výše uvedeným závěrům i zde nelze s dovolatelem souhlasit. Navíc s předmětnými návrhy se vypořádal i odvolací soud (viz bod 21 rozsudku soudu druhého stupně). Obecně je třeba uvést, že v dané věci nejde o to, že by snad předmětné komponenty byly zcela nefunkční, nýbrž o to, že byly zastaralé a jich tvrzený prodej do tak rozvinuté země, jakou je Německo, byl nereálný. Navíc o tom, že předmětné obchody neproběhly, svědčily i výpovědi některých obviněných a svědků (např. obviněný Lochman, Svorada, svědci B., B., Řepová, P. a další). Proto závěrům soudu nižšího stupně podle názoru Nejvyššího soudu nelze ničeho vytknout a v předmětné věci se tak nejedná o tzv. opomenutý důkaz.
156. K námitkám dovolatele směřujícím do reálnosti provedených obchodů, využitelnosti předmětných komponentů v Německu, otázce použitelnosti znaleckého posudku ohledně využitelnosti těchto WIFI komponentů a na jejich podkladě tvrzenému extrémnímu nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy lze jen stručně uvést, že fakticky tyto námitky směřují do způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a jako takové je není možno považovat za uplatněné právně relevantním způsobem. Bez ohledu na tento závěr je třeba zdůraznit, že i těmito námitkami se zabýval již odvolací soud a předně lze pro stručnost odkázat na bod 21 jeho rozsudku. Nejvyšší soud v tomto ohledu zcela souhlasí s jeho závěry, že si nelze představit a považovat za reálné, že by v roce 2009 v České republice existovaly takové zásoby tohoto zařízení, které se přestalo vyrábět již v roce 1999. Navíc nebyl zjištěn žádný zdroj, který by disponoval takovým množstvím zboží, a od kterého by dotčené společnosti na začátku řetězce zboží mohly nakupovat, a to v průběhu celého vyšetřovaní. V tomto směru nelze pominout, že naopak celá řada svědků popřela, že by uvedený materiál byl předmětem obchodní činnosti jejich společností (např. svědek T. B., I. K., R. V.), když tato skutečnost nakonec vyplynula i z výpovědi některých spoluobviněných, konkrétně např. z výpovědi obviněného Lochmana (blíže viz bod 134 rozsudku nalézacího soudu). Navíc o fiktivnosti předmětných obchodů svědčí i skutečnost, že nebylo prokázáno, že by společnosti v Německu, které měly toto zboží odebírat, buď vůbec existovaly nebo předmětné zboží odebraly (viz bod 103 a 104 rozsudku soudu prvního stupně). Pokud odvolací soud připustil, že nepochybně pár kusů tohoto zboží existovalo, tak tento závěr není v rozporu se závěry soudů nižších stupňů ohledně fiktivnosti obchodů s předmětnými WIFI komponenty. Vzhledem k organizovanosti páchaní celé trestné činnosti je i jistým způsobem logické, že pachatelé měli určité minimální množství těchto komponentů k dispozici pro připadnou kontrolu ze strany finančních úřadů, aby tak deklarovali existenci tohoto zboží, a tedy i reálnost předmětných obchodů, když ovšem není pochyb o tom, že předmětné společnosti nemohly mít zboží v takovém rozsahu, jaký byl předmětnými fakturami deklarován. Nakonec tomuto skutkovému závěru, jak správně uvedly soudy nižších stupňů, odpovídaly i obsahy zajištěné e-mailové korespondence, kde se opakovaně hovořilo o vystavování faktur na předem stanovené částky tak, aby to vše tzv. ladilo.
157. Obecně k námitkám stran hodnocení znaleckého posudku znalce z oboru IT kybernetika, elektronika, spoje, ekonomika, ceny a odhady v kybernetice Ing. Michaela Trezzi, CSc., je třeba zdůraznit, že obviněný jen vyjadřuje nesouhlas se závěry tohoto znaleckého posudku, což samo o sobě nemůže vést k závěru o nesprávnosti či nějaké vadnosti tohoto znaleckého posudku a existenci extrémního rozporu ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud skutečně jen velmi stručně uvádí, že zpracovatel tohoto znaleckého posudku byl v hlavním líčení osobně vyslechnut, přičemž jeho závěry byly přesvědčivé a zapadaly do kontextu dalších provedených důkazů (viz body 36–37 rozsudku soudu prvního stupně). Nad rámec těchto úvah je třeba zdůraznit, že je i všeobecně známou skutečností, že technický vývoj v oblasti WIFI komponentů jde velmi rychle tzv. dopředu a že starší zařízení se stávají z pohledu vývoje nevýkonná, zastaralá, příp. neodpovídají současným bezpečnostním standardům, a tudíž v podstatě ve vyspělých zemích jsou taková zařízení neprodejná v takovém rozsahu a množství, jak bylo předmětnými fakturami deklarováno. V tomto směru nelze také pominout, že výrobce sice zpravidla po několik let udržuje podporu těchto zařízení, když k dispozici jsou ještě nějaké hardwarové komponenty, ale už nevydává softwarový upgrade. Proto se taková zařízení stávají velice rychle neupotřebitelnými a nekompatibilními se svým okolím, protože okolní zařízení přizpůsobují software vývoji. Z uvedeného je tak zřejmé, že neupotřebitelnost takových produktů nebyla odvislá pouze od schopnosti přenosu dat, ale zejména pro komunikaci s okolními produkty. I tato skutečnost podporuje skutkový závěr soudů nižších stupňů o fiktivnosti předmětných tvrzených obchodů.
158. Ze shora předestřených závěrů je naprosto zřejmé, že námitky dovolatele jsou pouhou polemikou se závěry soudů nižších stupňů, kdy ten se snaží vyzdvihnout jednotlivosti tak, aby mohl prezentovat důkazy příznivěji ve vztahu ke své osobě, nicméně je nutné posuzovat provedené důkazy jak jednotlivě, tak ale i v souvislosti s ostatními, což obviněný ve svém dovolání, na rozdíl od soudů nižších stupňů, evidentně nečinní. Výše zmíněné námitky obviněného jsou tak zřetelně námitkami neopodstatněnými. V tomto směru pro jistou stručnost odkazuje Nejvyšší soud na rozsudky soudů nižších stupňů, konkrétně např. lze zmínit body 4, 36–37, 107, 131, 134, 135, 150, 158 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 21–24 rozsudku soudu druhého stupně.
159. Dovolatel taktéž rozporuje, že není zřejmé, o jaké důkazy oba soudy opřely svůj závěr o jeho organizátorství, když ovšem toto de facto (jak správně upozorňuje ve svém vyjádření státní zástupce) rozporuje pouze na základě vlastních skutkových tvrzení (např. zpochybňování věrohodnosti svědkyně Řepové, vlastní hodnocení podkladů nalezených v počítači obviněného), přičemž se od páchání trestné činnosti zcela distancuje. Námitky směrem ke znakům organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku tak nejsou podřaditelné pod žádný dovolací důvod, který obviněný uplatnil. Nad rámec shora uvedeného lze jen ve stručnosti odkázat opět na rozhodnutí soudů nižších stupňů např. na body 132, 136, 137, 150 a 160 rozsudku soudu prvního stupně a taktéž bod 24 rozhodnutí soudu druhého stupně.
160. Dovolatel v podání taktéž namítá, že nebylo prokázáno vylákání daňové výhody. Tuto námitku lze opět formálně podřadit pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., kdy obsahově se však jedná opět o námitku neopodstatněnou. Jak správně upozorňuje státní zástupce ve svém vyjádření (bod 74 tohoto rozhodnutí) na základě fiktivních obchodů nikdy nemohl dotčeným obchodním společnostem vzniknout oprávněný nárok na nadměrný odpočet DPH a pokud dovolatel v součinnosti s dalšími osobami dosáhl toho, že takovýto odpočet vyplacen byl, pak se bez dalšího jednalo o vylákání daňové výhody §240 odst. 1 tr. zákoníku. Je naprosto irelevantní, jaká byla celková ekonomická bilance dotčených společností a kdo generoval zisk. Jen skutečně velmi stručně lze uvést, že výhodu získaly společnosti, které neoprávněně uplatnily nadměrný odpočet DPH, na který neměly nárok, neboť tvrzené zdanitelné plnění neproběhlo. Rovněž skutečnost, že neoprávněné obohacení se neprojevilo v jeho majetkových poměrech, stojí zcela mimo zvolené dovolací důvody, neboť tato není pro naplnění předmětné zvolené skutkové podstaty podstatná. Navíc přinejmenším se obohatily společnosti, které neoprávněně nadměrný odpočet DPH požadovaly.
161. Dovolatel taktéž velice obecně namítá, že uložený trest vnímá jako hrubě nepřiměřený a označuje jej za libovůli ze strany rozhodujících soudů. Pomine-li Nejvyšší soud, že dovolatel ani neuplatnil dovolací důvod §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jehož prostřednictvím lze primárně uplatňovat námitky stran uloženého trestu, pak musí konstatovat následující. Ve světle východisek, jež k tomuto dovolacímu důvodu předestřel Nejvyšší soud již v bodech 127–128 tohoto usnesení, není možné takové námitky pod tento důvod podřadit, neboť jak již bylo uvedeno, v dovolání lze napadat, že je obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, či uložený trest je mimo trestní sazbu. Přesto lze obecně uvést, že obviněnému byl uložen trest v rámci zákonné trestní sazby, když obviněný byl ohrožen trestní sazbou 5 až 10 let. Nalézací soud pak v bodě 160 svého rozhodnutí dostatečně vysvětlil, proč uložil dovolateli takové tresty (včetně trestu zákazu činnosti), a to z pohledu všech polehčujících i přitěžujících okolností. Zde je třeba akcentovat, že trest odnětí svobody byl obviněnému uložen při spodní hranici, a to ve světle té skutečnosti, že obviněný participoval na více než 100 dílčích útocích vedených záměrem vylákat vratky DPH a že spáchání této trestné činnosti organizoval, byť s další osobou, o jejíž vině doposud nebylo rozhodnuto. Soud prvního stupně rovněž dostatečně zdůvodnil, proč shledal za splněné zákonné podmínky pro uložení trestu zákazu činnosti spočívající ve výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti, včetně doby jeho uložení.
162. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného Aleše Pánka bylo podáno z důvodů, které lze s jistou dávkou tolerance podřadit pod dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Nedošlo tak ani k naplnění dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení.
163. I přes výslovný nesouhlas obviněného Aleše Pánka rozhodl Nejvyšší soud za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o jeho mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání, jelikož takový postup není vázán na souhlas obviněného. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
164. Obviněný v dovolání taktéž požádal o odložení výkonu napadeného rozsudku, respektive rozsudku nalézacího soudu. Nejvyšší soud závěrem uvádí, že neshledal důvod pro odklad či přerušení výkonu trestu u obviněného podle §265o odst. 1 tr. ř., a proto nerozhodl o odkladu výkonu trestu odnětí svobody. Zde se sluší poznamenat, že návrh na odklad výkonu rozhodnutí či jeho přerušení podle §265h odst. 3 tr. ř. může podat toliko předseda senátu soudu prvního stupně, když pouze v případě podání takového návrhu je nutno o tomto návrhu rozhodnout, a to ať již negativně či pozitivně. V dané věci ovšem předseda senátu soudu prvního stupně takový návrh ve věci neučinil. V případě navrhovaného postupu podle §265o odst. 1 tr. ř. se jedná toliko o podnět obviněného, o kterém nemusí být rozhodováno, ať již pozitivně či negativně předsedou senátu Nejvyššího soudu.
165. Nejvyšší soud považuje na závěr směrem ke všem projednaným dovoláním za vhodné uvést, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovoláních a také problematikou nutností reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku) . Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 10. 2023
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu